Ohlédnutí za létem s knihou zubaře Pricea (2. část)

 Teorie, Z našeho statku, Zubař Weston A. Price  Comments Off on Ohlédnutí za létem s knihou zubaře Pricea (2. část)
Sep 222020
 

Navazuji na první část článku o tom, čemu se v letních měsících věnujeme.

Dcerka plstěním vyrábí panenky a na parapetu za růžovým hřebenem je k zahlédnutí synem vyřezaný trpaslík…

Překlad knihy zubaře Westona A. Pricea: V poslední době už vážně není jisté, do jaké míry se jedná dnes o skutečně vážnou nemoc, před kterou je třeba mít respekt, a kdy už jde jen o politiku. Fascinuje mě však, že titíž lidé, kteří se silně pohoršují nad těmi, kteří nošení roušek šidí tím, že si ji stahují pod nos, se nepohoršují se stejnou intenzitou hněvu nad sebou a těmi, kteří svým vlastním (ne vždy vynuceným) životním stylem přispívají ke svému stavu a k nemocem, s nimiž a na které pak dříve či později umírají.

V poslední době jsem velmi pokročila s překladem naprosto fascinující knihy Výživa a fyzická degenerace. Děkuji zde také za finanční příspěvek MUDr. Sergeji Jurčenkovi, zubaři s celostním přístupem (yurmax.cz). Jsem už ve druhé polovině knihy dr. Pricea a nepřestává mě udivovat, že státy a národy nepřijaly ochranná zdravotnická opatření pro zdraví svých občanů, které z této knihy vyplývají a platí jako přírodní zákony, ne jako dočasná móda. Zubař Price říká: Bohužel mléko může mít vysokou vrstvu smetany neboli máselného tuku, a přesto mít málo esenciálních v tucích rozpustných vitamínů. To tvoří velice důležitou fázi našeho moderního problému. Neustále se totiž hovoří a píše o tom, že potřebujeme kvůli vitamínům jíst ovoce a zeleninu. Jenomže je to jen půlka pravdy, neboť jsou i vitamíny, které jsou rozpustné v tucích, zejména v živočišných. I to je jen půlka pravdy. Zda se tyto vitamíny (mám na mysli vitamín A, K2 a D) vůbec budou nacházet v dostatečném množství v živočišných produktech, záleží na krmivu pro zvířata. Čím více zeleného s chlorofylem, tím více vitamínů. Stačí žloutek od slepic či kachen z volného chovu, trocha másla, smetany, čajová lžička oleje z tresčích jater a zajistit dostatek minerálů z ostatních potravin včetně čistých bylinek, kostních vývarů, případně doplňků stravy (bor). Tyto minerály se vstřebají právě díky v tucích rozpustným vitamínům.

Zkrátka ani stát, natož výrobci mléčných výrobků občanům nezajistí v tucích rozpustné vitamíny. Doktor Price píše, jak to bylo před 80 lety: Jeden velký distributor, jehož jsem požádal o spolupráci tím, že by udržoval zásobu másla s vysokým obsahem vitamínů, na které bych mohl lidi odkazovat, mi upřímně řekl, že si přeje, abych přestal lidem povídat o rozdílu obsahu vitamínu v másle. Nepřál si, aby lidé o máslu uvažovali s ohledem na jeho obsah vitamínů.“

Weston Andrew Price, DDS (1870-1948) byl kanadský zubař, který hledal vztah mezi výživou, zdravím zubů a celkovým zdravím. Cestoval kvůli tomu do mnoha zemí světa, složitě se dostával za izolovanými populacemi, lodí, pěšky, letadýlky. Dělal laboratorní rozbory jejich stravy, vyšetřoval zuby domorodců coby kontrolní skupiny a zuby těch domorodců, kteří přišli do styku se stravou moderní civilizace. Vše si fotil. Popsal přesně a detailně, co přesně naší stravě chybí, a co v ní naopak přebývá, co je příčinou zubních kazů a nízké imunity vůči nim i jiným onemocněním, jako je tuberkuloza apod. Elity moderní západní civilizace toto vesměs přehlížejí (i k vlastní škodě) a místo aby se ke zdraví přistupovalo především prevencí, životním stylem, hledají se různá nákladná a finančně neudržitelná řešení ve výzkumech a technikách bez porozumění kořenům problémů s fyzickou degenerací.

Zopakuji zde poznatek zubaře Pricea, který se zabýval zdravím slin, které nás podle něho také chrání před zubním kazem: „…čisté zuby se nemohou kazit. Mezi složitosti v aplikování tohoto výkladu je fyzická nemožnost udržet si zuby v prostředí úst bakteriologicky čisté. Další potíž je ve skutečnosti, že mnoho primitivních populací mělo své zuby téměř neustále umazané škrobovými potravinami a vůbec se nesnažilo o to, aby si zuby čistili. Přesto neměli zubní kazy.“

Doktor Price píše mj. o severoamerických indiánech, jak moc slábne morálka ve smyslu snahy zajistit si potraviny sám lovem či zemědělstvím:Kdykoliv v roce by si mohli zajít na jeden z molů a chytat ryby nebo si je zabezpečit tak, jak byli zvyklí před příchodem moderních potravin, ale neustále usilují o to, aby byli a žili jako bílí lidé. Zřejmě si myslí, že je to známka odlišnosti nakupovat jejich potraviny a že je ponižující muset si jít hledat do přírody potraviny. Snadno se stali závislými na bílé mouce a cukru, džemech a konzervované zelenině a více dávají přednost tomu, aby jim vláda nebo charitativní organizace tyto věci spíš dodávaly, když si je nemohou koupit, než aby si šli sami si zajistily výživu.“

Poukazuje na to, že kdyby se někteří domorodci nechali žít po svém, nepotřebovali by humanitární pomoc z civilizovaných zemí, neboť jejich nouzi způsobil samotný kontakt s jídlem civilizace, která jim nyní chce pomáhat: Když si člověk představí komunitu několika tisíc lidí, kteří mají průměrně 30 procent všech zubů napadeno zubními kazy a kde není ku pomoci celé skupině jediný zubař nebo zubní nástroj, trochu si může uvědomit ono utrpení masového charakteru, které musejí snášet. Obchod a výměna pro zisk udávají směr v bourání izolačních bariér mnohem dříve před rozvojem zdravotnických agentur a obchodním kontaktem nevědomě učinily nutnou nouzovou pomoc.“

Dr. Price připomíná, jak důležité je jíst játra (dnes v podobně paštik, knedlíků do polévky, na špízu apod.) v kapotile o domorodcích v tehdejším Súdánu: „Zajímal jsem se především o jejich stravovací návyky ať už kvůli jejich silné imunitě vůči zubnímu kazu, která se blížila sto procentům, tak kvůli jejich tělesnému vývinu. Zjistil jsem, že mají víru, která je jim náboženstvím, totiž že každý muž a žena mají duši, která sídlí v játrech a že charakter člověka a fyzický růst závisí na tom, jak dobře tuto duši krmí tím, že jí játra živočichů. Játra jsou tak posvátná, že se jich nesmí dotknout lidské ruce. Proto se s nimi vždy zacházejí pomocí svých oštěpů nebo šavle nebo se speciálně připravenými vidlicovými hůlkami. Jedí se jak syrová, tak vařená.“

Opakovaně se v jeho knize dozvídáme, k jaké degeneraci docházelo přechodem na jídlo bílého člověka, třeba u australských domorodců: „Padesát procent dětí mělo křivé zubní oblouky, což se vyskytovalo jenom u 11 procent dospělých…..Člověk si sotva dokáže vizualizovat, aniž by to viděl, tíseň skupiny primitivních lidí v situaci, v jaké byli tito lidé, nuceni žít na velice omezeném prostoru, nuceni živit se jídlem, které jim poskytuje vláda, zatímco si jsou vědomi, že kdyby se mohli vrátit ke svým normálním životním návykům, získali by zpět své zdraví a znovu by se těšili ze života. Mnoho osob jsme viděli se zanícenými zuby. Jedna dívka s píštělí vylučující hnis na druhé straně tváře je na obr. 58 (nahoře vpravo). Za jejich přirozeného života, kde mohli získat potraviny, které je udrží ve zdraví a ochrání zuby, nepotřebovali žádné zubaře. Teď ho potřebují, ale žádné zubaře nemají. Je snadné nadávat a obviňovat úředníky, kteří jim dodávají moderní potraviny, ze kterých se hroutí, ale je třeba si pamatovat, že prakticky všechny moderní civilizace jsou samy ve víceméně stejně vážné situaci.“

Za největší problém považuje to, že my moderní lidé jsme zpohodlněli a nechce se nám vyvíjet moc úsilí k tomu, abychom získali dobrou či lepší, natož nejlepší stravu. Často je to v rozporu se sociálním statutem člověka. Pokud se kdysi člověk stal třeba učitelem, nepočítal s tím, že bude muset chovat krávy. Byl to vážený člověk. Je jistě rozčarováním pochopit, že pokud chce člověk dnes mít kvalitní jídlo, nestačí zajít do běžného obchodu a za plat učitele či vyššího úředníka si tam něco koupit, co udrží naše zdraví. Zubař Price píše: Jedna z nejtěžších věcí při pouštění se do aplikování moudrosti domorodců na naše moderní problémy je faktor charakteru. Indiáni z vysokých And byli ochotni jít stovky kilometrů k moři, aby získali kelp a rybí vajíčka, aby je jejich lidé jedli. Přesto jsou naši moderní lidé neochotni se dostatečně obtěžovat, aby získali potraviny, které jsou schopné dosáhnout kýžených výsledků.“ Popisuje dále zážitek na ostrově u Austrálie ohledně babičky rybářky: Zeptali jsme se na matku a dozvěděli jsme se, že šla lovit ryby bez ohledu na skutečnost, že moře bylo docela rozbouřené. Když jsme tam byli, přišla se dvěma rybami (obr. 63). Zde byl jeden ze zásadních tajemství jejich štěstí a úspěchu v životě. Katolický kněz, který měl na starosti misii na tomto ostrově, mi řekl, že tato rodina si prakticky nikdy neřekla o jakoukoliv pomoc a vždy byla v situaci, aby pomáhala druhým. Byli šťastní a dobře vyživení. Je důležité si všimnout, že progresivní degenerace tvaru obličeje, která se vyskytovala v mnoha rodinách na jiných ostrovech, se v této rodině nenašla.“

Pokud se dr. Price setkal s lékaři, kteří v určité oblasti působili i desítky let, hlásili mu, že se u domorodců nesetkal s rakovinou či tuberkulózou, pokud žili přirozeně, pokud ano, „vyháněl“ je zpátky do lesů pryč od civilizace zase lovit, pokud vůbec chtějí přežít. Tvrdí dále: Nenašel jsem dosud jedinou

Dcerka má nové vlasy

skupinu z primitivních populací, která by vystavěla a udržovala zdravé tělo tím, že by se živili jenom rostlinnými potravinami. V mnoha částech světa jsem nalezl nejzbožnější zástupce moderních etických systémů hájících omezení potravin na potraviny rostlinného původu. V každém momentu, kdy uvedené skupiny byly dlouho pod vlivem takového učení, jsem objevil důkaz degenerace v podobě zubních kazů a u další generace v podobě abnormálních zubních oblouků, a to v mnohem větší míře než u primitivních skupin, které pod tímto vlivem nebyly.“

Mohla bych dlouho psát a povídat o této zapomenuté knize a myslím, že bude dobře, když bude brzy k dispozici zejména obyčejným lidem u nás. Můžeme totiž rádi vařit, přinášet tu speciální inspirující recepty, které obsahují vitamíny rozpustné v tucích, ale mám za to, že tato kniha ale víc než jasně a víc než cokoliv jiného nejlépe odpovídá nejen na otázku co vařit a především proč.

Máte-li jakýkoliv dotaz nebo poznámku k obsahu tohoto článku, k jeho 1. i 2. dílu, napište mi na vera.dudman@gmail.com. Děkuji.

 Posted by at 11:39 am

Ohlédnutí za létem s knihou zubaře Pricea (1. část)

 Teorie, Z našeho statku, Zubař Weston A. Price  Comments Off on Ohlédnutí za létem s knihou zubaře Pricea (1. část)
Sep 222020
 

Milí čtenáři blogu Vyživující tradice,

tak už máme astronomické léto za sebou, je 22. září 2020, a tak bych ráda napsala pár řádků a doprovodila je obrázky, které se po kliknutí zvětší. (Máte-li jakýkoliv dotaz k obsahu tohoto článku, napište mi na vera.dudman@gmail.com)

16. září se dalo ještě koupat v přírodním koupališti ve Zderazi u hotelu

Ačkoliv tento zvláštní rok pro mnohé znamenal, že nedělá to, co obvykle dělá, že třeba zrušil to, co si naplánoval, my jsme prožili hezké léto, v němž se tak jako každý rok konaly s železnou pravidelností události tak, jako se dějí každý rok. Zkrátka rytmus roku nebyl naštěstí narušen. Měli jsme jako obvykle 2 kurzy kosení a jeden seminář o chovu rodinné krávy, prodej kos se zastavil jen, když došlo zboží. Oslavili jsme též narozeniny členů rodiny, dvou ve znamení Raka a jednoho ve znamená Lva. Dále píšu v bodech.

Práce okolo statku a další zvířata do chovu:

Kachny pižmovky

Domeček pro kachny

V poslední době syn prořezal spoustu keřů tak, aby se pod nimi nám i drůbeži lépe chodilo (takto lze nelámat hůl i nad trnitým hlohem) a byly zkrátka prostupnější. Letos nemáme domácí prase, ale chov jsme obohatili o vše, co žere zelené, a to o králíky (plemeno český červený), o chovné kachny pižmové (pro chov do budoucích let, žerou i ošklivé slimáky. Nadále u nás běhají husy landéské (některé ne čistě landéské, ale smíchané s bílou).

Tyto v podstatě dvorku kralují, ale na paty jim šlape vánoční večeře – dorůstající 4 krůty (Tyto se chovají tak trochu jako pávi: mají vyšší nohy, dobře se pasou na zeleném, pohybují se pomaleji (obvykle), a tedy důstojněji než slepice, a loví i v nižších patrech keřů nějaké mouchy, pasou se jako husy, ale nehrabou tolik jako slepice. Občas chtějí spát vysoko na stromě, na traktoře apod. Rádi bychom re-gen-erovali náš chov, postupně přešli zase jen k plemenu zlatá česká kropenka, která nám už inkubátor brzy vysedí (násadová vejce jsme si zakoupili od jiného chovatele). Stačí si pak ponechat kohouty, kteří budou tohoto plemene.

Domečekpro kuřata a jednu husu, kterou ostatní větší husy šikanovaly, protože nebyla jejich vrstevnice.

Někdy se tato všecka drůbež pohybuje úplně všude okolo statku kromě předzahrádky, nedovolí výskyt vos (dříve než ony sezobou všechny spadlé hrušky), hlavně husy, jindy jsou uzavřené jen na určité zahradě, kde mají za úkol udržovat krátkou trávu. Syn drůbeži vyrobil milé „chaloupky“, jednu pro kuřata, druhou pro kachny, které se velmi rychle naučily chodit do ní spát. Inspiraci ke stavbě našel u nadšených chovatelů na youtube. Stejně tak králící jsou v drátěných králikárnách, což je americká inspirace, je to vzdušnější, ale pro hnízdo mláďat tam mají bedýnku, do které si ramlice nanosí seno a před a po porodme ji zaplní chlupy. A ještě jsem zapomněla na holoubky, ale ty jsou jen pro radost. Nejromantičtější jsou angličtí pávici, protože své ocasy skutečně naparují jako pávi. Měla je Popelka, nebo Tasha Tudor. Pokud někdo nemá louky, může i v bytě pěstovat na zavlažovaných táccích pro drůbež i králíky pšenici a obohacovat tam stříháním naklíčené a do cca 15 cm vyrostlé pšenice stravu slepic, králíků i v zimě! Vajíčka a tuk bude mít díky takové pšenici vitamín A atd.

Bílí holoubci a bílé růže. Staré malby.

Moje oblíbená kniha o malířce, která chtěla žít jako ve 30. letech 19. století (1830’s).

Kuchyně: V poslední době jsme ve starém selském domě (některé zdi mají 90cm) vymysleli a vyrobili kuchyni (Neil), která více odpovídá dnešní době, aby se snadno daly uklízet kuchyňské potřeby (viz Marie Kondo), přesto je realizována ve venkovském stylu barvou, doplňky, které některé ještě přijdou. Z internetu je možné též stáhnout obrázky malířů, kteří se venkovu věnovali a které atmosféru venkovského domu dolaďují. Pokud někdo hledá inspiraci, na internetu je toho plno, třeba kanály Elliotts Homestead, ( https://www.youtube.com/c/Theelliotthomestead/featured) nebo Parisienne Farmgirl (https://www.youtube.com/c/ParisienneFarmgirl/videos) atd. atd. Opravovat staré domy je vždy pracnější než stavět nový, má to své nevýhody i výhody.

Jean Francois Millet

Děti koupou kachničky

Nože do pružiny a do zásuvky, radí odbornice na zázračný úklid Maria Kondo a učení feng- šuej.

Francouzský realistický malíř Jean Francois Millet

Je nebezpečné skladovat letošní sušená jablíčka na okenním parapetu v kuchyni, Francouzi nesvačinkují a nezobají a mají malé porce, proto jsou štíhlí, aneb jak říká Jennifer Scott, autorka knih o Madame Chic: Madam Chic nesvačinkuje.

Ekonomika statku: I přes podivnou atmosféru ve společnosti mi tedy nezbývá říci, než že máme dosud za sebou moc hezké časy. Jsou lidé, kteří sní o životě na venkově, kde si budou pěstovat svou zeleninu a chovat nějaká zvířata a interiér obytného domu zařídí romantickým starožitným nábytkem (be vždy možná praktickým) a doplňky. Internet je plný různých užitečných kanálů (zejména amerických), na nichž lidé sdílejí své zkušenosti z hospodaření a zahraničení a vůbec života na venkově. Ne vždy ale vystupují objektivně a bez zavádějícího dojmu ohledně svého živobytí. V každém případě mohou být jejich hesla o svém „životě v souladu s přírodou“ a o „návratu na venkov k Matce Zemi“ zavádějící, protože ne vždy řádně tyto výrazy vysvětlují, definují a opodstatňují v kontextu svého života, a sice proč si myslí, že právě oni žijí “v souladu s přírodou”. V určitém smyslu platí zákony přírody všude, i ve velikém městě, i tam musíme dýchat.

Další pozoruhodná kniha od Sally Fallnové Morellové s názvem Výživující stravování: Jak pralidé, předci a tradiční národy opravdu jedly

V každém případě si dovolím konstatovat, že už dnes vlastně u nás či v západních zemích neexistuje soběstačný pravý malý rolník či sedlák ( i když si tak snad někdo říká), který má rodinnou farmu, tedy jen pár hektarů a který by žil retro-agrárním životem a měl příjem jenom a pouze z produkce získané na svém statku, tedy byl hlavně producent (ne příjemce grantů apod.) I větší zemědělec se neobejde bez dotací. To dokázali kdysi, kdy daňové prázdniny končily v únoru a ne v červnu, jak jsem psala v poznámce v překladu knihy Revolce jednoho stébla slámy od Fukuoky a kdy na nás netlačil konsumerismus (jemuž do určité míry dobrovolně a rádi podléháme) a kdy technická civilizace nebyla tak pokročilá a neočekávalo se, že budeme mít určitý standard. Dokázal tak rolník kdysi žít, otázkou je, za jakou cenu, ale třeba pár dětí mu umřelo a spaly v místnosti se slepicemi. Snad by toho byl dnes člověk teoreticky schopen, žil by však na úrovni, kterou by většinová společnost neakceptovala, sám se s ní nesmířil, šel by tak proti civilizaci, stal by se bezbranným vůči barbarům a jistě by nebyl pro nikoho inspirací. Chce-li mít doma výdobytky civilizace, musí mít elektřinu, auto, nástroje, domácí spotřebiče, internet apod., zkrátka v mnohém nemůže být soběstačný, proto potřebuje příjem, který korunkařením při prodeji pár přebytků (jakkkoliv kvalitních) ze statku (těm, kteří třeba kvalitu ani neumějí ocenit a kteří ještě musejí běžet svůj malý krysí závod) zřejmě nezíská. Nikdy tedy nevíme vše o ekonomice něčího statku, co lidé, kteří se třeba prezentují na kanále youtube či blogují (v jakémkoliv jazyce) o tom, že žijí v “souladu s přírodou”, dělali před tím, zda je prosperita jejich statku jen dílo jejich úsilí, z jakých zdrojů statek zakoupili, zda třeba není velkým příspěvkem do jejich domácnosti příjem z pronájmu většího bytu ve velkém městě, do jaké míry je ještě podporují rodiče apod., jakou mají představu o rodinném statku.

Není třeba dát na dojem a romantizovat si představu, že někdo žije dokonale „v souladu s přírodou“ a je nezávislý na vnějším světě. Vsadím se, že tomu tak není. Na druhou stranu je dobré nenechat se odradit tím, že tomu tak vlastně není, neklesat na mysli, nemyslet si, že jde jen o nedostupný sen, k němuž se nemohu ani trochu přiblížit. Není třeba brát za slovo ty, kteří tvrdí, že “žijí v souladu s přírodou” (někdy jde čistě o marketingové heslo), ale má-li někdo to štěstí, že koupil či zdědil nějaký pozemek na venkově či domek, má možnost aspoň v rámci provozování hobby (a ne každý tuto možnost využívá) významně přispět ke svému zdraví fyzickému i duševnímu tím, že se pustí do pěstování bylin, zeleniny a do chovu aspoň drobných zvířat (slepice), do smysluplných činností, při kterých zapomene na čas.

Mně osobně takové věci snad nikdy neomrzí. Pohled na kachny je zábavnější než TV, květy růží jsou voňavým zázrakem přírody, stejně tak chuť dobré hrušky nebo domácího švestkového koláče z čerstvě namleté špaldy.

Recepty pro chudé a bohaté: Jsem si vědoma, jak velké mohou být v dnešní době, kdy už nestoupají platy tak jako po válce, ale spíš ceny nemovitostí, sociální rozdíly i v rámci střední třídy. Občas si o tom čtu v textech českého sociologa prof. Jana Kellera. Například v knížce Tři sociální světy upozorňuje, že zatímco první desítky let po 2. světová válce stoupaly lidem platy, dnes stoupá cena nemovitostí, a proto dnes víc než jindy dva lidé se stejným diplomem, stejným vzděláním a pracovitostí, mohou být na tom po deseti letech po vystudování úplně rozdílně, pokud jeden z nich třeba zdědil byt a druhý si musel koupit byt na hypotéku nebo jen bydlet v podnájmu. Zkrátka tomu prvnímu s vlastním bydlením se snadněji šetřilo na lepší auto, lepší dovolenou. A i ten, co dostal byt, na tom je a může být v budoucnu hůř než generace otců. Je to dobou globalizace, která je ekonomicky výhodná jen pro velké nadnárodní společnosti, které šetří na pracovní síle, čímž mění makrosociální podmínky. Dokonce má autor za to, že ani vyšší vzdělání dnes nezaručí lepší sociální postavení a vyšší plat tak, jako v minulosti. Řemeslník si může vydělat více než člověk s vysokou školou. Na západě mají dnes údajně univerzity jen pár funkcí: udržovat střední třídu v iluzi, že vyšší vzdělání všem, kdo ho absolvují, zaručí lepší platy a lepší pozice, druhá funkce je, že na jejich vzdělávání vydělávají ti, kteří studentům či státu na něho poskytují půjčky. Další funkcí je, že zaměstnávají personál podobně jako věznice, kdy jejich personál nemá zájem a motivaci na úbytku vězňů, tedy o skutečnou integraci vězňů do společnosti, protože by se jim pak nevraceli a oni by mohli přijít o práci. Podobnou funkci mají údajně i určité celebrity, které mají střední třídu udržovat v iluzi, že jenom a pouze a toliko díky talentu a píli mohou spravedlivě uspět v konkurenci a velmi zbohatnout. Ve skutečnosti jsou i tito velmi závislí na korporacích, které díky nim vydělávají více. Prestižní univerzity údajně neslouží primárně ke vzdělávání, ale ke zvyšování “sociálního kapitálu”, tedy navazování kontaktů s podobnými dětmi z elitních rodin, kdy pak tyto děti mezi sebou zase uzavřou manželství, spojí majetky. Nežijeme tedy v době, kdy by existovala bezmezná sociální mobilita díky vzdělání a píli, kdy by společnost byla zcela prostupná a otevřená. Dělí ji na tři třídy (elity: a) pomocné, b) diskrétní střední a deklasované). Zatímco obyčejní lidé jsou často rozděleni, hnáni k individualismu, skutečná elita, která je nesouměřitelně bohatší než ostatní (nikoliv jen úsilím, vzděláním a vykonáváním povolání), drží při sobě: “Tahle kasta je fakticky jediná skutečná, stabilizovaná a patřičně cílevědomá třída, která tu z 20. století zbyla. Ví se o ní nesrovnatelně méně než o ostatních vrstvách dnešní populace, protože ji ani nenapadne nechat se sociologicky zkoumat.”

Sama jsem si vědoma, že ne každý má tedy doma máslo z pastevního chovu, nebo příjem na to, aby pro celou rodinu, která si vzala hypotéku, objednával ze Švýcarska sýry, připravoval pravidelně veganské sladkosti, kdy v receptu jsou jen samé nejlepší věci, třeba cizokrajné ořechy v biokvalitě a bio kokosový tuk a jiné dražší ingredience. Každý si tedy musí recepty vybírat či přizpůsobit je svým možnostem. Myslím si ale, že chudoba není ctnost, zvláště když příjde na výživu dětí a zdraví nás všech. Měli bychom se snažit jíst kvalitně. Náhodou jsem po mnoha letech otevřela knihu Vlažní a váhaví od profesorky Hany Librové, kterou bychom těžko mohli podezírat z nedostatku lásky k přírodě a zvířatům, přesto píše na té náhodně otevřené stránce toto: „Vegetariánská strava založená pouze na produkci tradičního zemědělství mírného pásma severní Evropy by se mohla ukázat jako monotonní a restriktivní.“ píši v postmoderní tónině Bearsworth a Keilová…Ulpívání na stravě z lokálního a sezonního zásobování by prý vetegariánství připravilo o jeho přitažlivost. Uvažíme-li ideový původ dnešního vegetariánství, který zdůrazňoval protest vůči kapitalistické dravosti, vidíme ironii a paradox: vegetariánství se stává velkou příležitostí pro globalizační praktiky, pro dovozce, dopravce a pro obchodní řetězce. Ve své módní podobě přstává být výrazem alternativy, je dobře absorbování globalizovaným tržním systémem. Stává se konzumenstvím, ve finančně náročnějších případech predačním luxusem, významně zvětšujícím ekologickou stopu. Platí to pro jednu větev dnešního vegetariánství, můžeme se však obávat, že jde o větev, která mohutní nejvíce. s 186. Zkrátka mám za to, že žloutek od slepice z vlastní zahrady je výživnější než nějaký drahý cizokrajný ořech.

Ferda u soustruhu dělá ze švestkového dřeva misku s víčkem

(pokračování příště)

 Posted by at 11:39 am
All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove