Česká vyživující tradice: zabíjačka

 Z našeho statku  Comments Off on Česká vyživující tradice: zabíjačka
Dec 152011
 
Unknownname

 


Náš “Pepa pig”, ale vlastně to byla Růženka

 

Česká kuchyně se může pochlubit  určitou tradicí (národní kulinářskou praxí, či kultem prasete)- národním pokladem, která je plně v souladu s poznatky zubaře dr. Pricea, který zkoumal zdraví zubů i celého těla u přírodních národů. Tito považovali živočišné potraviny a zejména živočišné tuky za naprosto nezbytné k udržení zdraví a schopnosti reprodukce. Jeden japonský bohemista mi nedávno napsal: …u zabíjačky jsem ještě nebyl. Jenom jsem to viděl ve filmě “Postřižiny” a četl jsem to v Seifertově básni (pro děti)”. Některé vepřové výrobky jsou také tou nejpřirozenější vnitřní kosmetikou- prevencí vrásek a celulitidy (tlačenka s rosolem, kostní vývary či škvarky s kůží. Na pleť “pleť”).
     Všimla jsem si, že i když méně lidí si doma prasátko chová, stále se dělají zabíjačky třeba z koupeného a již vypaseného prasete, nebo dokonce se taková akce, jako je zabíjačka, pořádá místo rodinu stmelující teambuilding aktivita :-). Zdá se, že přijetí islámu a tedy konec vepřových hodů naší společností nehrozí. 
     My jsme měli prasátko relativně malé do 100 kg, přesto se nám zhodnotily naše návštěvy s krmením- vyrostlo na kvalitním šrotu, přebytků syrovátky, zkyslém podmáslí, vařených odpadních bramborách a jablkách a kopřivách a všemožných zbytcích. Náš mrazák byl už prázdný, zima na krku a tak byl čas zabíjet poprvé v životě vlastní prasátko s pomocí zkušeného mistra řezníka-souseda, od něhož jsme dospělýma očima okoukávali, co se dalo. Doma jsme pak do půlnoci věci sami dodělávali…V kuchyni a na dvorku jsme se s Neilem vydováděli při hře Na hrnce, pánve, pekáče, misky, mističky a talíře– no byl to někdy chaos a blázinec, ale již je podlaha 3 x vydrhnutá a vše uklízeno v mražáku. Zbývá nám se dopříště doučit uzení, ale to je zas již jiná věda, která bude vyžadovat také stavbu malé udírny…

Unknownname

Jitrnice dělané málem do jitra…

0unknownname

Ukaž, co máš v pusince…

0unknownname

Kváskový chléb s mletými škvarky a kvašenými pampeliškovými kořínky  

1unknownname

Pařák na brambory bych prosil…(65l i na vodu, stačí pár polínek)

2unknownname

  V tomto vozíku se vepř odvezl z chléva na místo porážky

3unknownname

Kupodivu svinka nevypadala vystresovaně, ani nekvičela, asi byla zvědavá, co bude …

4unknownname

Ferda pečuje o oheń, štípe dřevo

 


“Papuánská zabíjačka se liší od české v technických detailech. Novoguinejské prase je zabito obvykle oštěpem nebo šípem, poté jsou štětiny opáleny nad ohněm, zvíře rozporcováno, zabaleno do banánových listů společně se sladkými bramborami a rozmanitou zeleninou máčenou v kokosovém mléce, a takto vzniklé balíčky jsou naskládány do jámy vyložené horkými kameny…
jisté platby, třeba právě za nevěstu lze uskutečnit pouze ve vepřích” V. Novotný: Papuánské (polo)pravdy (s. 47)

 

5unknownname

Krev a kroupy (příště to zkusíme s naklíčeným ječmenem)

6unknownname

První řízky

7unknownname

Játrovo-masovo-sádlová paštika

1unknownname

Sádlo s výborným antidepresivním vit. D obzvláště na zimu s krátkými dny se slabým sluncem

8unknownname

A je to za námi…

Nov 262011
 

 

[portfolio_slideshow]

Říká se “Devatero řemesel, desátá bída”, Angličané zase mají trochu posměšné přirovnání, že je někdo “Honzík všech řemesel, mistr ničeho”. Proč však muset být hned mistrem? K fungování nám může docela dobře postačit, když známe jen základy z různých řemesel – ocitáme se tak více či méně mezi nedostižným ideálem mnohonásobného mistra a všestranného “renesančního člověka” “specialistou” omezeným jen na jeden obor.  Statek v tomto smyslu skýtá prostor a příležitosti ke studiu.
Pokud je člověk jen “specialista” na jednu věc, může to být totéž co “neschopa” ve všem ostatním, nevidící souvislosti, který se raději do ničeho mimo svůj obor (někdy i z alibismu či z lenosti) nepouští. V knížce Dumbing us Down (zhruba: Ohlupují nás či Oslabování našeho ducha) o tom všem a s tim související nezdravé intelektuální závislosti píše břitkým a ironickým jazykem držitel ceny Učitel roku města i státu New York v 90. letech 20. stol. John Talor Gatto. Možná trochu necitlivě či nesmlouvavě vůči těm, kteří jsou tady a nyní závislí na pomoci: “Dobří lidé čekají na experta, aby jim řekl, co mají dělat. Těžko přeháním, když řeknu, že celá naše ekonomie závisí na této lekci, které se učíme. Představte si, co by se všechno rozpadlo, pokud by se děti ve škole neučily být závislými: sociální služby by sotva přežily- zmizely by, myslím, do nedávného historického spánku, odkud povstaly. Poradci a terapeuti by zděšením zírali, jak se zásoby duševních invalidů tenčí. Komerční zábava všeho druhu včetně televize by zmizela s tím, jak by se lidé zase naučili dělat si srandu sami. Restaurace, průmysl hotovych potravin a celá řada jiných služeb spojených s jídlem by se drasticky zmenšila, pokud by se lidé vrátili ke svému vlastnímu jídlu, než aby byli závislí na cizích lidech, kteří pro ně jídlo pěstují, sbírají, nařežou a uvaří. Mnohé z moderního práva, medicíny a inženýrství by také šlo, stejně tak oděvní byznys a školní výuka, pokud by nebyla neustále zajišťována dodávka bezmocných lidí, jaké každý rok chrlí naše školy.” Překlad ze strany: 8-9.
Nemusíme být tedy ani specialistou, který nevidí dál než na svůj mikroskop, ani mistrem všeho, ale stačí, když budeme znát a učit se esenci věcí, základům všeho možného, a to tak dlouho, dokud budeme živi.  Začátečník ale bývá často brzy unaven- dosaženými znalostmi či dovednostmi “experta” či “mistra světa” – je spíš odrazen od vlastního úsilování a neudělá raději někdy ani první krůček. Začátky bývají i možná nudné (třeba u studia cizího jazyka než člověk začně číst cizí knihy) a chybí i uznání za ono dosažené málo.

 

Pěkně to ale vyjádřil horseman Pat Parelli, jehož vzdělávací program získal nedávno ocenění Nejlepší vzdělávací program amerických televizních kanálů, když řekl něco v tom smyslu, že někdo je expert na piafu, na parkury, vy buďte expertem na základy a nestyďte se za to, že jste “jenom” odborník na základy.” S tímto přístupem na statku, kdy se zároveň učíme, do čeho vůbec čas a energii investovat, a kde naopak ubrat, zažíváme drobné radosti. Dále už jen obrazem s doprovodným slovem:

 

Moz-screenshot

 

Náš “farrier” nebo-li “podkovář” Neil sice koňům ničím kopyta nepodkovává, ale musí oběma koňům a oslíkovi pravidelně strouhat kopýtka- takže je spíš kopytář, jak by asi řekl V. Vydra.

 

Moz-screenshot-2

 

S rohatými krávami mu pomáhá podkovář jednou dvakrát za rok, ale v případě koní, které vyžaduji častější péči,  bylo nejpraktičtější, aby si pořídil “nástroje” a naučil se to sám. Koně si pochopitelně nerady nechávají zpočátku sahat na nohy, na to jsou obzvlášť nedůtkliví-  to aby mohli utéci (když rohy nemají) před medvědy, vlci smeckou a podobnými predátory, kteří by se nejprve právě do jejich noh rádi zakousli, aby nemohli utéci… Chvíli trvá než ošetřování kopyt začnou tolerovat.

 

Moz-screenshot-1

 

Moz-screenshot-3

 

Neil začal také s výrobou velkých vrat na stodolu,  čestvě zabetonované kované panty se kvůli mrazu přikryly listím, diagonálně se ještě zaplní “vrata”prkny.

 

Moz-screenshot-4

 

Rozmetadlo je ale již na zimu uklizeno ve stodole.

 

 

 

Moz-screenshot-7

 

Díky psychologii koní z Parelliho programu, nikoliv díky náhodnému štěstí na “hodné” koně,  se nám povedlo minimalizovat riziko poškození vozíku, zranění koně i sebe a poprve zdárně zapřáhnout.
V románu Anna Karenina zapadli šlechtici v bahně a bylo třeba koně odpřahnout. Povrchní kníže Oblomskyj jen koukal pasivně na Levina, který naštěstí vše potřebné od čeledínů odkoukal. Snažíme se nebýt jako Oblomskyj, i když se ještě pořád občas stává, že jsme jako postvičky z večerníčku A je to.

 

Moz-screenshot-6

 

V případě nouze i obyčejného vypřahání nejprve odpojíme tuto karabinku …

 

 

 

Moz-screenshot-5

 

a pak tento řetěz…Při zapřahání je to naopak...

 

Sloní čepička pro malé podzimní skřítky

 Z našeho statku  Comments Off on Sloní čepička pro malé podzimní skřítky
Nov 182011
 

Nedávno se u nás zjevil zvláštní tvoreček ve vlněné čepičce- vypadal trochu jako středověký rytíř, trochu jako pohádkový elf ze zahrádky. Říkal, že prý už brzo příjde opravdová zima…(“sloní čepice” -merino, vesely-skritek.cz)
VD

 

 

Moz-screenshot

 

Moz-screenshot-2
Moz-screenshot-1

Na cestě “k šípku”…

 Z našeho statku  Comments Off on Na cestě “k šípku”…
Nov 062011
 

Moz-screenshot-7

Ta naše cesta k šípku na šípky byla docela příjemná. Udělala jsem si s dětmi malý výlet na šípky, které se nyní suší v sušičce. “Táta” Neil měl klid, během něhož se mu podařilo poprvé zapřáhnout do vozíku kobylku Jasmínu a jezdit s ní po statku. Byl nádherný teplý, ale velmi větrný podzim, až to bylo pod vysokánskými rozkýmácenými stromy v lese trochu nepříjemné. Vítr nám shazuje poslední jablka a hrušky, která končí ve žlabu při večerním dojení… Zahrada je na zimu připravená, jen s česnekem čekáme na příznivější konstelaci- do země půjde v “kořenovém” dni za klesajícího Měsíce. Do té doby nám Neil vyrobí jednoduchý sázecí kolík s měděnou špičkou. “Předčesnekové” a “postneštovicové” období trávíme třeba takto:  

Moz-screenshot
Moz-screenshot-5
Moz-screenshot-8

Někteří ale nejméně polovinu cesty prospali…

Moz-screenshot-9
Moz-screenshot-10
Moz-screenshot-11
Moz-screenshot-13

Krajina s polními cestami, které lákají do sedla koní…

Moz-screenshot-14
Moz-screenshot-15
Moz-screenshot-1

Než jsme se vrátili, čekala nás další jablka na sbírání…

Moz-screenshot-17

A šípky čekala sušička, kde dosušujeme i semínka dýní…

Moz-screenshot-2

A válely se sudy…

Moz-screenshot-16

A na bradičce ještě máme neštovičku…

Moz-screenshot-4

A ztracená rukavička se našla…

Kamení a hnůj viděti…

 Z našeho statku  Comments Off on Kamení a hnůj viděti…
Oct 272011
 

POSTAVÍM TI DŮM Z BÍLÉHO KAMENÍ…
dubovými prkny on bude roubený,
aby každý věděl,
že jsem tě měl rád,
postavím ho pevný, 
na věky bude stát…
Ještě hoří oheň a praská dřevo,
ale už je čas jít spát…

————————————————
I u nás máme spousu světlého kamene, kvádrů a kamení, kam se jen podíváme, ale víme, že nic z něho stejně není na věky, jak se chlapi domýšlejí. Jen Příroda. Stodola by stála bez kontrazdi možná dalších 50 let, ale přesto jsme je takto využili. I tak tento kámen potřebuje zakrýt svou majestátnost omítkou, která ho bude chránit. Ještě nás s kamením čeká spousta práce…

Moz-screenshot-7

Kdo ví, kolik zvířat již prošlo těmito kamennými již vymletými futry chléva…

 

.

Moz-screenshot-4

Celkově se podíl práce na venku s příchodem chladnějších podzimních dnů nesnížil, den se zdá být krátký v naší snaze honem stihnout vše potřebné, než napadne sníh. Když pomineme čas strávený dalším sázením všeho možného –bylinky, zákuly, svídy, kdouloně, ptačího zobu, habrů, meruzalky krvavé, bohyšek, japonských azalek, pěnišníků, srdcovky-“krvácejícího srdíčka”, borůvek, cibulovin a dalších rybízů, pořád se rozváží hnůj  – většina ho skončila na loukách a pod stromky a keři- tam zejmén kůň koňský a oslí. Vyzkoušet chceme přípravu lesního kompostu se směsí koňského a především oslího hnoje pro případné vyzkoušení pěstování žampiónů příští rok v létě. Oblíbeným nástrojem při nakládání s hnojem je  bronzová lopata s podílem mědi s příznivým dopadem na zdraví rostlin.

Moz-screenshot-3

  

Moz-screenshot-1

 
Růže francouzská Comte de Chambord neutuchá v “remontování”…

Překvapilo mě, že navzdory tomu, co se píše v knížkách, se daří mým růžím i v polostínu a že nejspíš nebude třeba je nikam přesazovat. Zdá se, že nejen koňský hnůj, ale i polostín jim svědčí. Shodou okolností o tom píšou i v knížce Tradiční zahrádka: Z bohaté pokladnice rad našich předků:Růže totiž jako bývalé obyvatelky okrajů lesa-nestojí o prudké slunce, jak se mylně často předpokládá…” s. 45. Další zkušenost jsem udělala s pelyňkem pravým, který je skutečně rozpínavý individualista, který nemá moc rád své kolegyně bylinky a jako spolubydlící  prý svědčí akorát tak rybízům,  nimž jsem ho ze zahrádky vyhostila:-).

Moz-screenshot-2

 
Sušička ovoce někdy běžela i přes noc…

Moz-screenshot-5
Moz-screenshot-9


 

Moz-screenshot-8

Rozvážení hnoje koňovitých…

Moz-screenshot

 Jantarová královna ma velmi zdravé lesklé listy…

 

Moz-screenshot-10

 

Dokonáno…

 

Hospodářův sen

 Z našeho statku  Comments Off on Hospodářův sen
Oct 202011
 

Moz-screenshot-7

     Poněkud kovbojsky zabarvený snímek, mě ale spíš zaujaly především ty krávy, jak Bohuška olizovala krk Terezce.

Moz-screenshot-8

  Tak, snad tak nějak to mám na sobě správně dané…(Jasmína)

Moz-screenshot-11

Tak kde je ten Neil, asi šel ještě něco přichystat, asi rozporku…

Neil uváženě a v poklidu poučen přímo z Parelliho horsemanshipu z videí apod. zaučuje naše koně pro práci v tahu a pod sedlem. Učí se dát koni postroj, tahat menší břemena a brány. Není to vždy snadné. Velice si proto Neila považuji za všechno, co ke své zdárné práci s koňmi je schopen používat: sen či neutuchající vizi, vytrvalost, trpělivost, vyzrálou sebekontrolu, odhodlanost, soustředěnost, otevřenost i odvahu. Nechá se poučit těmi zkušenými výbornými mistry, u nichž slovo “zkušený” není jen prázdný titul, ale vychází z poučení se z chyb. Hlavní je psychologie a tedy “čtení” koní, kteří nejsou predátoři jako my či psi.

Moz-screenshot-9

 

Moz-screenshot-10

 

Moz-screenshot-12

Rašple jako jedna z nezbytností na kopyta…

Uřechtaný Ferda a oslík

 Z našeho statku  Comments Off on Uřechtaný Ferda a oslík
Oct 042011
 

V hlavě si toho “píšu” hodně, ale prakticky moc na psaní času není, spíš víc čtu než píšu, tak aspon mě napadlo poslat jednu docela výmluvnou fotečku uřechtaného Ferdinanda. V

Moz-screenshot-8

Babím létem světem statku

 Z našeho statku  Comments Off on Babím létem světem statku
Sep 292011
 

Moz-screenshot

Ranní chladná mlha na loukách.

Je krásný podzim, na přední zahrádce, do které se slunce velmi opírá, je přes den stále až příliš teplo. Musela jsem vykopat rozpínavý oman a rozesadit jeho kořeny vonící po banánové slupce jinam, kde bude jeho rozpínavost vítaná. Na sázení česneku je ještě spousta času.

Moz-screenshot-2

  Běž, vem si nůž a skliď dýně a dírou na brambory je dostaň až do sklepa.

Jinak se sklízejí  jablka, dýně a brambory jsou již ve sklepě.

Moz-screenshot-1

Spokojené dítě- voda a hlína.

Neil musel odjet jedno odpoledne odjet pryč a záhy utekli koně, když jsem v obracela seno- hnali se k lesu, což jsem zarazila hráběmia poskoky. Připadá mi to někdy jako takové matematické zadání:

     Jste na veliké louce, pouze na jednom jejím konci je menší venkovská afaltová cesta, kam by se koně a oslík neměl dostat. Elektrický plot, který zbořily asi krávy rohami, je zapnutý, malá holčička sedí na vlněné dece a je třeba ji chránit. Kráva je již na kraji cesty, kde ji zlákala jablka. Druhá kráva bučí- kde jsou všichni…? Když se chytí kobylka, valášek nás bude následovat, zůstává však riziko, že oslík individualista (danost z polopouští, kde rostliny nerostou tak hustě) se vydá  svou cestou a také mezitím by mohla utéci další kráva místem, kterým máme do ohrady v plánu dovést všechny zpět. Je to rébus, jak převést přes řeku na jedné malé loďce zelí, kozu a vlka.

Moz-screenshot-4

Jasmína

     Nakonec jsem vzala Dorotku na záda (bezpečnost dítěte, přes něhož se koně nesmí přehnat, je na 1. místě…), utíkala vypnout el. plot, koně se mi podařilo zavřít na tlusté lano přes cestu u shovívavých sousedů, kteří mají také koně a moc krásné, a s nimiž se ti naši nezbedové přišli oňuchat. Priorita byla, aby se nedostali na cestu, třebaže malé vesničky, kde nebyl žádný provoz. Krávě jsem nasadila pravou pareliovku (provazovou ohlávku) a přísně (ale ne tak, abych ji urazila) ji dala na jevo, že jablka už další žrát nesmí a  táhla ji pak na vodítku s karotovou hůlkou až na konec pastviny a tam ji ohlávku sundala a zvedla nahoru popadané elektrické ohradníky. Kdyby neměla tu ohlávku, tak si myslím, že bych s ní nehla. Nakonec jsem zbaběle počkala na Neila, s nimž jsme si pak už v klidu odvedli oba naše koně- Neil Noukiho a já za ním s Dorotkou na zádech Jasmínu. Jeroš, ten ušák, šel naštěstí sám za námi. Nejlépe je jistě předcházet podobným situacím, a když tak mít pak nějakou strategii: vědět, co se stane, až se stane to, co stane. Není, kdo by při tom fotil mně.

Moz-screenshot-3

   

Moz-screenshot-5

     Jindy se nám stalo, že Neil trochu opravil podlahu ve chlévě a dal tam takový odtok za stáním oslíka- večer tam oslík už nechtěl jít- tak moc byl vyděšený že se tam, kde tráví noci, cosi změnilo a nemá k tomu prostě důvěru, raději bude opatrný, co kdyby ho to zabilo. Nepomohla ani strategie- blíž a na déle, totiž ona sice funguje asi vždy, ale v tomto těžkém případě šlo o čas asi 8 hodin. Parelli sice říká: ono to nebude trvat déle než tři dny (It won’t take more then three days), ale kdo by tam s ním tak dlouho byl? Nakonec zůstal ten večer ve chlévě jen tak na volno, ale ráno už byl na svém místě, jeho i naše úzkost zmizela. 

Moz-screenshot-13


    Prý již je opět povoleno zabít si skot i doma, není třeba ho stresovat a vozit na jatka k porážce. To je pro mě velmi příznivá zpráva. Napadlo mě v souvislosti s jedním pánem, o němž vím, že v době, kdy to povoleno nebylo , přesto porazil doma s řezníkem býka a zapomněl to nahlásit. Jemu pořád chodily výpisy z centrální evidence, že má býka. Možná si pak museli myslet, že má plemenného býka (ale ani ti se dlouho nedrží, to důležité z nich se dá do mražáků či tekutých dusíků…), nakonec by si člověk myslel, že má býká jako domácího mazlíčka. No a konečně nyní by ho mohl již oficiálně “porazit”, když se to smí a papíry by měl v pořádku. Ty krávy jsou tak veliká a teplá zvířata, ráda je obejmu kolem krku a večer přivážu ke žlabu. Neil je pěkně vycvičil, že každá ví, kam po příchodu do chléva patří, většinou na ně čeká pár jablek.

Moz-screenshot-7

Z pastvy domů

   Zbývá také umýt dřevo roubení ušpiněné od hlíněné hnětenice mezi škvírami. Ještě se dosušuje seno na loukách, podkovář (farrier) už ostrouhal dnes krávám kopýtka, Neil dělá podkováře našim koníčkům jinak již sám. Stavěl komín, vygoogloval si poměr složek v materiálu na vnější spárování mezi cihlami a dodělává plechování.

 

Moz-screenshot-6

Na náklaďáku

Moz-screenshot-9

Pavoučky máme doma také a postupem času jsme k nim zaujali takový buddhistický postoj, já je spíš beru jako zdroj stimulace- četla jsem totiž kdysi rozhovor s jednim knězem, který v něm líčil, jak moc byl za přátelství s pavoukem vděčný v komunistickém vězení, kde mezi čtyřmi stěnami mu chyběla stimulace. Kdyby mu dali aspon vězeňský řád, mohl svou mysl zaměstnat překládáním tohoto textu hned do několik jazyků. Měl tedy alespoň pavoučka.

   

Moz-screenshot-11
Moz-screenshot-8
Moz-screenshot-12

Naklepávání 130cm kosy- zákazníka jsme chtěli od naklepané kosy trošku odradit, že nemáme na naklepání čas, ale řekl, že nevadí, že si počká…

Něco do “zobáčku” na statku nejen pro děti

 Z našeho statku  Comments Off on Něco do “zobáčku” na statku nejen pro děti
Aug 282011
 

  

Moz-screenshot-1

  Na fotkách Dorotka– 1letá (zatím nikdy nemocná a otužilá) vyrůstající na “politicky nekorektní stravě” bohaté na cholesterol. U moderních dětí se jinak začíná již v tomto věku lebka výrazně celkově zužovat a zubní oblouk pak nepojme později druhé zuby, které budou stěsnané a bude třeba v pozdějším dětském věku nasadit rovnátka. Jsou však jiné poruchy, které rovnátka neodstraní…

Moz-screenshot-2

Jak je patrno z předchozích textů, malinké děti přírodních národů se obešly bez ovocných přesnidávek, piškotů, džusů a určitě se u nich nezačínalo obilnými kašičkami. Ty přišly na řadu později. Tělíčko dětí je zpočátku  připraveno spíš na využití živin z vajíčka a jinou stravu živočišného původu.  Ročnímu dítěti je možné dát do pusinky po lžičkách třeba polévku z vařených jater a srdce.

     Kousíček jater a srdíčka uvaříme a s trochou vývaru pomeleme v mixéru, dochutíme keltskou solí, protože i malinkému dítěti zvláště v horkém létě je možné jídlo osolit, aby nebylo plané, dále do směsi dáme pár kapek citrónu a lžíci smetany nebo másla a třeba i domácí čerstvý syrový žloutek. Zahustit je možné pohankou lámankou, která není obilím. Dítě nejprve ochutná ze zvědavosti, v očích bude mít úžas, ale mám tu zkušenost, že pak bude dál “otvírat zobáček.”:-).  Jedná se o jednoznačně výživnou stravu pro “správně” rostoucí organismus včetně mozku. Ženy v Africe malinkým dětem podávaly dokonce  játra syrová, která jim ve svých ústech nejprve rozmělnila stejně jako samice orla skalního v zobáku žrádelko pro své mládě.

Moz-screenshot-3

Orlice krmící mládě

 

Moz-screenshot-4

Miska s malinami, ostružinami a smetanou

Moz-screenshot-11

Neilovy ruce při výrobě dřevěné misky na soustruhu

Chlazená smetana s lesním ovocem je ta pravá “zmrzlinka“, která vždy “zasmrdí málem”. Dubová miska vznikla doma v Neilově dílničce, to proto z ní asi tak všechno chutná. (Je to takové “hrnčířství” s dřevem.)

 

Moz-screenshot-5

Rozmixované slivky (Umeboši čalamáda)

 Umeboši po česku. Vlastně se nejedná o žádný zázrak, jen místo japonských švestek jsem použila naše slivky, odstranila z nich pecky a naložila do sklenice s keltskou solí, trochou čerstvé syrovátky a vody, aby směs byla ponořena a voda byla asi 2 cm pod víčkem sklenice. Za dva dny to začalo bublat, tak jsem to jen ještě dala do mixéru a pak do lednice. Je to výborné v podobě jedné polévkové lžíce jako živá ozdoba z laktobacilů pomáhajícím trávení na třeba rýži Basmati či pohanku.  A není třeba si toho nakládat 4 velké lžíce, jako to dělá můj muž Neil. Jde o užitečný způsob přirozené konzervace letošní bohaté úrody švestek.

 

Moz-screenshot-6

 Kvašené švestky se zázvorem, syrovátkou a keltskou solí

A “umeboši” plné enzymů a laktobacilů již bublá a pění, přidala jsem do kvašení i plátky oblíbeného zázvoru.


Moz-screenshot-7

 Crock pot- kameňák (Pomalý el. hrnec)

Moz-screenshot-8

 A ještě malá “vychytávka“. Velikým pomocníkem pro selky a zaměstnané ženy může být v kuchyni, jak jsem zjistila, tzv. pomalý elektrický hrnec. Anglicky se mu říká crock pot, tedy kameninový hrnec. Má velmi malou spotřebu a jídlo se v něm téměř nevaří, teplota je na hranici varu, jen po okrajích jsou vidět mírné vlnky. Jde o mnohem přirozenější a šetrnější proces přípravy jídla než třeba v tlakovém hrnci. Tomuto hrnci dávám přednost i před remoskou, protože je z kameniny a ne z teflonu. Vše potřebné třeba i rýže (lze použít i jako rýžovar), luštěniny, nebo všechny ingredience na guláš se do ní dají a nastaví se čas vaření a není třeba se již půl dne starat o to, co bude k večeři. Nikdo nemusí být doma celé hodiny, nic se nespálí, nevzkypí a veškeré živiny zůstávají, pak se vše samo vypne a udržuje teplé. Maso je měkké a brambory nejsou rozvařené. Jde vlastně o napodobení přípravy jídel v troubách starých kamen našich předků, dnes dělají kamnáři takové trouby třeba v rámci ruských Kuzněcových kamen, v nichž teplo bloudí v kalpaku. (Nepoužívám tento hrnec, když hřmí a jsou venku blesky…)

 

Moz-screenshot-9

 Oblíbené slané korbačíky, které v upoceném létě mizí nejrychleji.

Moz-screenshot-10

 Kravský frgál, který se hodí i do omítek.  Ráda zde v souvislosti s tímto koláčem zmíním scénku z mého oblíbeného seriálu Domeček na prérii, kdy rozmazlená Nellie bohatých obchodníků se posmívá Lauře, jejíž otec je hospodář, že její otec nedělá slušnou práci a nemůže ji ani sehnat. Laura odvětí, že její otec je velmi pracovitý člověk a hodně dře. Nellie odpovídá: Stejně tak mula. Dále se ji vysmívá, že její otec nedělá slušnou práci a také smrdí po špinavých stájích a koních. Laura se nakonec se svým trápením svěřuje svému otci Charlesovi. Ten ji moudře odpovídá, že není žádná slušná či neslušná práce, jen ta, kterou člověk dělá poctivě, srdcem a jak nejlépe dovede. A pokud jde o zápach po koních, že jedině lišky, které nemají nic jiného na práci, nastavují čumák do vzduchu. Co udělá Laura, která se umí za sebe postavit proti šikaně, s nosem Nellie, je patrné z ukázky na kanále

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Střípky z léta (2011)- obrazem 3

 Z našeho statku  Comments Off on Střípky z léta (2011)- obrazem 3
Jul 312011
 

…vždy jen k oněm dávným předkům se družím v myšlenkách i v kroji. Zavátá stopa jejich drahá prachem věků, vírem událostí krvavých, jen já ji ještě vidím po krajině té a líbám ji každým svým dechnutím.” Karolina Světlá: Kříž u potoka

Img_4628

S dceruškou Dorotkou

Již několik dní se nebe tváří všelijak,  ale ochlazení ani déšť či mrholení nás neodradí od občasných pidivýletů do lesů a přírody. Spisovatelka Karolína Světlá již v roce 1868 o dešti a lese uvědomněle píše: …v lese visí po dešti na jehličí a na listech tisíce a tisíce ještě krůpějí, které skápnuvše volně do půdy mechové, do země se vpijí, v ní dlouho vhkost udržují a z ní vystupují co výpary, mhly, rosy, okolí osvěžujíce. I připadá mně les takřka jako nádrž vodní pro krajiny, živí v ní prameny, šíří vlhkost ve vzduchu při suchu, a jsou-li deště, tož zas množství vody do sebe vsaje, i zamezujé, aby se jí příliše mnoho po polích nerozlilo a jich netrhalo, jak se teď u nás po každé bouřce stává, přihrnou-li se vody jedním rázem s holých strání na setbu naši, ničím nejsouce zadržovány. Odplavují prsť, zanášejíce ji kamením a rumem…”

Img_4993

Úklid ve stodole za účasti těch nejmenších

Img_4958

Dorotka už není miminko, moc ji chutná syrovátková polévka

    
Svou návštěvou nás ke konci července osvěžila paní Susan Stefanec, jejíž dědeček jako dítě na počátku 20. století s rodiči přicestoval z Plzně do Nového Yorku.

Img_5148

Mrs. Susan Stefanec

Odpojila se od skupiny amerických turistů v Praze a přijela na víkend až k nám. V místě svého rodiště již ke konci 90. let založila místní “chapter” (místní organizace), která sdružuje všechny přátelé tradiční výživy, jež ovlivnily knihy Výživné tradice a Výživa a fyzická degenerace od zubaře Westona A. Pricea. Pan Price se kdysi setkal, jak jsem se dočetla v jeho knize, i s velikým antropologem českého původu dr. Alešem Hrdličkou (v Praze má přece muzeum), protože studoval mimo jiné i izolované kmeny Indiánů na Aljašce na jih od řeky Yukon a dr. Price potřeboval vědět, kde přesně je má jít hledat. Členové organiace (převážně hospodyně) se scházejí jednou za měsíc, aby si vyměnili poznatky, zkušenosti a společně prodiskutovali témata z tradiční výživy, jak si informace z knih vykládají, přinášejí každý něco k snědku uvařeného v duchu tradiční výživy. Mnozí z nich se zúčastňují každoroční konference založené na počest a ochranu poznatků zubaře Westona A. Pricea. Nadace vydává čtvrtletník Moudré tradice v jídle, hospodaření a umění léčit nabitý zajímavými informacemi o moderních “nálepkách”, jaké dostávají různé “dědičné” zdravotní obtíže, jejichž “příčiny” bývají v prvé řadě spíš  v nesprávné výživě, než v pokročilém věku, v řízení osudu, dědičnosti či v naplnění nějakého duchovního zákona.

     Paní Susan se dostala k tradiční výživě kvůli své předčasně započaté osteoporóze. A protože ji lidé působící v tamější Waldorfské škole poslali ke “svému” “Priceovskému” lékaři, nabídl ji místo moderních preparátů obyčejnou “kuchařku”. Samozřejmě to byla kuchařka Výživné tradice, která je pokladnicí cenných informací, a tak se stav jejích kostí zcela upravil (ale náprava údajně může trvat celá léta) díky pravidelných kostním vývarům.

     V červenci se u nás ubytovala také nová zvířátka, sviňky Růženka a Heidi, které nepohrdnou přebytky syrovátky, ale i mletými kopřivami či padalkami ovoce.

Img_4736

Prasátka Heidy a Růženka

Img_5134

Neil ted tráví veselý čas ne sečením trávy, ale ve své dílničce, protože” devatero řemesel, desátá hojnost…”

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove