Masanobu Fukuoka: Cesta zpátky k přírodě: opětovné dobývání ztraceného ráje (kniha)

 Teorie  Comments Off on Masanobu Fukuoka: Cesta zpátky k přírodě: opětovné dobývání ztraceného ráje (kniha)
Jul 142011
 

Aktuálně k 29.10.2019: V mém českém překladu vychází letos před Vánocemi kniha pana Fukuoky Revoluce jednoho stébla slámy. Vydavá nakladatelství Grada. https://www.alferia.cz/pripravujeme-revoluce-jednoho-stebla-slamy/

Vyšlo v indickém Madrasu v roce 1996 jako The Road Back to Nature: Regaining Paradise Lost. (Ukázka z pracovní verze překladu knihy.)

 

Moz-screenshot


 

Jeden z předních zemědělských myslitelů naší doby ukazuje, proč (a jak) zastavíme ekologickou válku vůči přírodě. Autor vysoce uznávaných knih Revoluce jednoho stébla slámy a Přírodní způsoby hospodaření: Teorie a praxe zelené filosofie Masanobu Fukuoka si již získal široké uznání mezi zastánci udržitelného zemědělství pro svou koherentní vizi správné role člověka v přírodě a pro svůj jedinečný přístup k zemědělství. Během posledních několika let s tím, jak se jeho myšlenkám dostávalo zvyšující se pozornosti za hranicemi rodného Japonska, se Fukuoka začal vyjadřovat k takovým závažným globálním problémům, jako jsou ekologicky ničivé zemědělské praktiky, dezertifikace a odlesňování.

 

 

 

V této sbírce článků, lekcí a esejů, Fukuoka zaznamenává poprvé své dojmy z pozorování během svých cest. Jako detektiv řešící dávný zločin jde po stopách role člověka ve vytvoření rozlehlých pouští a holých půd….a nabízí způsoby, jak tento příliv ekologické devastace odvrátit dříve, než bude příliš pozdě…Zmiňuje se také o tom, jak vyvinul vysoce výnosnou odrůdu rýže…dále jasně ukazuje na vzájemnou závislost přírody, Boha a člověka.

 

 

OBSAH

 

Předmluva k anglickému vydání

 

Předmluva k japonskému vydání

 

 

Úvod: Člověk nežije jen chlebem

 

Jediné, co má člověk dělat, je žít.

 

———————————————-

 

1. Amerika- Země hojnosti?

 

 

 

Proč se Kalifornie proměnila v poušť?

 

Nahoře and mraky

 

Španělé přinesli špatné traviny…

 

Déšť padá zespodu…

 

Ztrátové zemědělství

 

 

Zemědělství zešílelo

 

 

Borovice Ameriky také hynou

 

Amerika vysychá

 

Lesy východního pobřeží

 

Příroda je padělkem

 

Lze americkou přírodu oživit?

 

 

Kultura strojů je odsouzena k zániku

 

 

Jídlo jako strategická zbraň

 

 

Boom přírodních potravin

 

 

Přírodní strava se ujímá ve Spojených státech

 

Lidé západu prošli změnou

 

Strašidlo nedostatku jídla

 

 

—————————–

 

2. Evropa, jak jsem ji viděl

 

————————————

 

Po Evropě v getech a monpe

 

 

Zvuk mých kroků

 

Kultura odívání

 

Kořeny odívání

 

 

Kultura masa a vína

 

 

Rolničení pro krále a duchovenstvo

 

První noha: Švýcarsko

 

 

Přírodní hospodaření zakořeňuje v Itálii

 

 

 

Letní tábor v Giannozzo

 

Milánská rýže

 

Do Rakouska

 

Přednášení ve Vídni

 

 

Stařec a větrný mlýn

 

 

 

Na sever do Holanska

 

Hospodářství Nelissena

 

Stařec a větrný mlýn

 

 

Evropská civilizace ve slepé uličce

 

 

 

Evropská kultura stravování

 

Květiny a krása

 

Kostely a Bůh

 

 

Zelený mír

 

 

Mezinárodní přírodní univerzita

 

Pařížský mírový pochod

 

Zbraně…na obranu?

 

Úvahy o Japoncích

 

 

Mírové poselství

 

 

  1. Jídlo a ekosystém 

 

 

Strava Japonců se obrací k horšímu

 

 

 

Přílis málo druhů zeleniny na Západě

 

Japonská strava a vaření se vytrácejí

 

Strava a myšlení

 

 

Probíhá válka semínek

 

 

 

Americká potravinová strategie

 

Zrnko rýže je zbraní

 

Japonsko- a Amerika se předhánějí ve vývoji vysoko výnosného zrnka rýže

 

 

Za hranici vědy

 

 

Také hmyz vytváří nové odrůdy rýže

 

Oživení plemen předků

 

Problémy s Darwinovou teorií evoluce

 

Vědci zneužívají svou autoritu

 

 

Borovicová pohroma: Případová studie napadané přírody

 

 

Hniloba borovice: předzvěst dezertifikace

 

Přírodní prostředí se musí chránit

 

Umělé pěstování hub macutake

 

 

Vrtuli ovocnou do země nepouštět

 

 

Ovoce z Austrálie

 

Nepouštět vrtuli ovocnou do Japonska

 

Ovoce lítá z Austrálie

 

Červi ovocné mušky objeveny na Šikoku

 

Japonsko- země bez ovocných mušek

 

 

 

  1. Přírodní hospodaření: Osobní výpověď 

 

 

Principy a praxe přírodního hospodaření

 

 

Je zemědělství “nicnedělání” možné?

 

Paradoxy vědeckého zemědělství

 

Přirozeně pěstována rýže

 

Jáma na vědomosti

 

Nevědomé zemědělství, scestné lékařství

 

Uchytává se přírodní hospodaření?

 

Moje metoda přírodního hospodaření

 

Příroda jako učitelka

 

 

Co je to příroda?

 

 

Příroda je nepoznatelná

 

Přejitím hor a údolí se člověk nikam nedostane

 

Nevinnost dětí

 

Omývání nahého těla

 

Přirozené tělo

 

 

Dnešní přírodní hospodaření

 

 

Někteří se vracejí k přírodě

 

Proč se přírodní zemědělství neuchycuje v Japonsku?

 

Změny postojů vůči přírodě

 

Oživování duše tisíců polí

 

 

Svět křováka

 

 

Pěstování přírody a životní způsob křováka

 

Dotýkání se Velikého ducha

 

 

Zemědělství pro zítřek

 

 

Přírodní hospodaření nabízí novou budoucnost

 

Cizinci jsou odhodlaná parta

 

Budování Utopie

 

 

 

  1. Příroda, Bůh a člověk 

 

 

Toulavý Bůh

 

 

Nejmenuj Bezejmenného Boha

 

Porozumění, které ujde jen ¾ cesty

 

Bůh je jen jeden

 

Bůh je celý osamělý

 

 

Bůh a příroda jsou jedno

 

 

Bůh, příroda a člověk jako jedno

 

Učit se “o” přírodě člověka od přírody vzdaluje

 

Smrt Boha

 

Nalezení Světa ničeho

 

Děti, Bůh a příroda

 

 

Příroda tvoří Boha

 

 

Bohem opuštěné lidstvo

 

 

Bůh nezná ani prostor ani čas

 

Nesprávné pojetí prostoru a času

 

Poslední zbylá cesta pro lidstvo

 

 

Hospodářova óda

 

 

 

6. Zasévání skutečné zelené revoluce

 

 

Musíme zastavit postup pouští

 

 

Vše začíná zasetím semínka

 

Může přírodní zemědělství zastavit poustě?

 

Co na poušti poroste?

 

Ekologické zemědělství a ekologie porážejí samy sebe

 

 

Čtyřicet dnů v Africe

 

 

Proč tragédie v Africe?

 

 

Znovu na návštěvě Ameriky

 

 

Americké zemědělství o sedm let později

 

Jarmarky s potravinami pod širým nebem

 

Rostoucí oblíbenost japonské kuchyně

 

Přírodní domácí zahrádky

 

Přírodní zahrada za domem

 

Co to je ta “trávniková kultura”?

 

 

Vysévání semínek na poušti

 

 

Přechod od ekologického k přírodnímu hospodaření

 

Tři Doni Quijoti

 

 

Prohlášení

 

 

Zúrodnění pouště v zenovém středisku

 

 

 

Předmluva k anglickému vydání

 

————————————————–

 

 

Pro tuto knihu jsem zvolil název Cesta zpátky k přírodě: Opětovné dobývání ztraceného ráje.Vzhledem k tomu, že možná není jasné, co tím přesně míním, rád bych začal tím, že objasním pojem návrat k přírodě, který mám na mysli. Pro mě to znamená úsilí o opětovné sjednocení Boha, přírody a člověka, přičemž to bylo lidstvo, které je od sebe oddělilo. Člověk bohužel nemůže být ve svém úsilí o návrat k přírodě úspěšný, pokud neví, co pravá příroda a Bůh je.

 

Někteří lidé říkají, že příroda zpustošená člověkem je stále přírodou, že půdy proměněné v pouště, jež po sobě zanechala lidská civilizace, jsou přesto příroda. A přece jakkoliv daleko by člověk putoval přes taková pole a hory, jakkoliv dlouho by žil v odlehlém horském údolí, v němž pramení potok, může zírat jen na vnější slupku přírody. Nikdy nebude mít přístup do nitra jejího skutečného srdce a duše.

 

Duše přírody je také vůlí Boha, který v přírodě dlí. Není to něco, co vědci mohou najít tak, že budou přírodu pitvat. Vědci nejsou ve skutečnosti schopni ani pochopit to, že nejsou s to porozumět duši květiny na louce.

 

Genetici ve víře, že se zabývají kořenem života, extrahují a syntetizují geny přítomné v buňce živých tvorů. Jenže duše přírody se neschovává v DNA. Tam nesídlí ani Bůh.

 

V poslední době lékaři prohlašují, že duševní postoj ztělesněný východním konceptem nicoty (mu) má blízko k závěrům z oblasti kvantové teorie, a slyšel jsem, že prý astronauti vznášející se ve volném prostoru ve stavu beztíže vnímají Boží přítomnost. Jenže Boha a přírodu nelze lidským intelektem pojmout. Bez ohledu na to, jak moc člověk přírodu pitvá nebo svou vlastní myslí popírá existenci lidské inteligence a vše nazývá mu, má daleko ke schopnosti pozorovat skutečný stav přírody a pochopit podstatu Boha a jenom se dál a dál vzdaluje jak přírodě tak Bohu.

 

Rozštěpený a rozptýlený vývoj poznání, který se rozšiřuje bez cíle a směru, dovedl lidské myšlení ke krajnímu zmatení, bezhlavému oddělení Boha, přírody a člověka- původně neoddělitelné jsoucno- a zanechal akorát dědictví nesouvislého chaosu. Věda divoce řádí a až nyní začíná být vidět, že to způsobilo globální rozvrat. Upřímně řečeno, nezdá se tu být naděje pro člověka, že by uspěl v návratu k přírodě k opětovnému spojení se s Bohem.

 

Když se mi před padesáti lety v jednom okamžiku zjevil Bůh, byl jsem tak šokován zřením, jaké jsem měl, že jsem selhal v posunu se na cestě, jakou mám kráčet. Místo toho jsem se obráti k Bohu zády a zkusil jsem jít tiše stezkou samotářského hospodáře. Časem jsem začal cestě, kterou jsem minul, říkat “cesta zpátky k přírodě” a se stále větší arogancí předstíral, že přírodně hospodařím.

 

Tvrdím sice, že přírodně hospodařím, jediné ale, co jsem ve skutečnosti udělal, je to, že si náhodile představuji způsob nejbližší obrazu přírody a pěstuji plodiny v souladu s tímto způsobem. Cítil jsem samozřejmě, že účelem toho by vždy mělo být oživení přírody, projevení se a konkrétní vyjádření Boha, který leží hluboko uvnitř přírody, ale byla malá naděje, že já, který už jednou ignoroval Boží vůli, najde správnou cestu.

 

I tak jsem vděčný, když přijde na mé volnomyšlenkářské hospodářství jaro a po několik dní třešně, švestky, broskve a hrušně v mém sadu a napůl zplanělá zelenina rostoucí pod nimi, všechny rozkvetou a jsou schované v listí. Když ted vyhlédnu na svůj sad, je to pravdu k pohledění. Květiny přírody si samy podlé svého kvetou a bezstarostně se roztrušují.

 

Návštěvníci v mém sadu při pohledu na kvetoucí švestky zářící v ranním slunci a na bělost a modravost květů daikonu1, a kteří si dále všimnou nádherné spršky padajících okvětních lístků hrajících duhovými barvami, říkají, že to je eden, ráj na Zemi. Nicméně jakmile domačkají spouště svých fotoaparátů, pospíchají domů do měst a velkoměst. I když tito lidé usoudili, že to místo je krásné, nemají dnes už čas a klid mysli na to, aby se takovému jemnocitu oddali. Než aby si dopřáli syrové a nedotčené krásy přírody, vracejí se domů se svými snímky a k potěšení si vystačí s přírodní krásou zachycenou na svých fotografiích. Nevolají po svém vnitřním smyslu pro krásu a místo toho má pro ně příroda přitažlivost coby předmět sebevyjádření. Příroda zůstává pouhým prostředkem k očištění nízkého člověka.

 

Lidé si domů přinesou květiny a vystaví si je ve váze a vzájemně se předstihují v umění aranžování květin. S tím, jak je civilizovaný člověk zaujat svým obrazem takto vyjádřeném, není schopen vidět květiny (Boha) na polích.

 

Moderní člověk, který tyto květiny na polích pustil z hlavy, aby přijal divoce a falešně kvetoucí květiny velké civilizace, už nechápe, co to znamená vrátit se k přírodě. Kde je klíč, který nám cestu zpátky k přírodě otevře?

 

Člověk umanutě věří, že hromaděním vědomostí, broušením svého intelektu a prohlubováním svých schopností rozumovat, je schopen využívat přírodní zdroje, posunout dopředu lidskou civilizaci a přivést sám sebe ke štěstí. Ovšem inteligence a rozum nejsou víc než nejapným žertem. Lidský intelekt a to, čemu říkáme rozum, jsou největšími nepřáteli zodpovědnými za to, že člověk ztratil svůj přirozený cit pro estetično a chápání člověku vrozené (transcendentně vnímané poznání, které je základem dobrého úsudku).

 

Rozum a chápání jsou vzájemně protichůdné. Hrají opačné role. Intelekt se pokouší přírodu otevírat, ale daří se mu ji leda zavírat, protože lidské poznání není vlastně ničím jiným než kumulací úsudku pomocí lidského intelektu. Nejprve se zdálo, že rozum se bude moci stát prostředkem nutným ke konverzaci s Bohem, ale místo toho se ukázalo, že je nebezpečnou zbraní, která člověku bere moudrost a týrá Boha.

 

Květina vnímáná nevinně je sama božskou přírodou, ale je-li prohlížena intelektem, je přeměněna na studenou květinu rozumu, jehož podstatu příroda před námi zavírá.

 

Chci říci, že Bůh nestvořil nebesa, zemi a vesmír. Když se zrodila Země a luční květiny začaly kvést, motýli se třepetat, ptáci zpívat, Bůh se tam spíš sám rozhodl jít a přebývat.

 

Místo toho, aby se člověk modlil k Bohu jako k mocné síle, která vládne nebesům, měl s touto úžasnou bytůstkou, tímto andělem obývajícím pole nevinně skotačit. Tohle je nejkratší cesta zpátky k přírodě a okamžitý Velký návrat k boku Boha.

 

 

Pohleď na překrásné květy na zemi!

 

Tohle je země, kde žijí bohové.

 

Dokonalý, bezvadný, přirodní ráj.

 

 

V hlubokém spánku jara ve svém Ráji

 

sním svůj soukromý sen o návratu k přírodě.

 

Ta a tam není nic, co se musí udělat.

 

Žádného úsilí netřeba, ani odvahy.

 

 

Nikdo se ovšem neobtěžuje ohlédnout se zpátky.

 

Nezmizí nám cesta k přírodě

 

znovu v mlze?

 

 

Duben, 1986

 

 

 


Předmluva k anglickému

 

vydání
——————————————–

Tato kniha je pokusem namalovat pravdivý obraz Boha, přírody a člověka.  Takovýto ambiciózní pokus je nad síly pomalu chápajícího rolníka. A přece i když jsem si toho vědom, existuje pro to důvod, proč jsem se rozhodl napsat tuto knihu pro mladší. Jednoho dne když jsem byl ještě mlád, náhle jsme pochopil celistvost Boha.
Nikdy před tím jsem to neproyradil. Proč tady trousím tato slova, která jsem si skoro padesát let nechával ukryté v hlubinách duše? Je to spíše mou zdrženlivostí než váhavosti. Ne, obyčejně jsem se snažil za každou cenu vyhýbat vyslovení slova Bůh. To protože jsem věděl, že člověk není schopen hovořit o Bohu, pochopit ho či v něho věřit. A přece teď porušuji toto své osobní tabu, když se silnou výčitkou svědomí se odvažuji říci “Bůh” a očekávám boží úsudek.
     Samozřejmě že onen den kdysi dávno za mládí když jsem Boha znal – od toho dne dál jsem se měl řídit jeho vůlí. Měl jsem kráčet po správné stezce pro člověka, která mi byla ukázána. Jenže v té době jsem byl prostě hloupý mladý bidižkničema beznadějně zkažený světským světem. Zmožen bázní a údivem nad nepopsatelně úžasným pohledem na Boha, jsem shirked svou povinnost.  Zda to byla zbabělost či arogance, nevím, ale  využil jsem skutečnosti, že Bůh člověku nedává žádné návody, jsem se obrátil k Němu zády a začal jsem kráčet po cestě zpátky ke svému egoistickému já.
    Byl jsem tehdy pyšný a myslel jsem si, že nic nepotřebuju vědět, že nic nepotřebuju. Nebylo naprsot nic, co bych musel získat skrze úsilí. Němel jsem nejmenší qualms, abych otevřeně prohlásil, že čas a místo nemá se mnou cokoliv společného. Třebaže jsem viděl lidi, jak si přehřívají mozky a vypotí výrobené zboží, aby si zajistili trochu času a místa, myslel jsem si: ” Ať ti, kteří si přeje pokročit, tak činí. Pokud jde o mně, nemám kde hledat. Nezbývá než se obrátit a pomalu kráčet domů. Ne, dokonce ani cesta domů už neexistuje. Měl bych jedině žít a těšit se ze dne.”
     Věděl jsem velmi dobře, že v hlubi srdce jsem blázen. Nuže nechť blázen žije, jak se mu zlíbí. Musel jsem akorát chránit tuto svou bláhovost. Předstíral jsem, že se ke mně hodí více pracovat a být ušpiněn od hlíny a bláta zkaženého světa, než se plavit po pyšných a osamělých nebesích, zvolil jsem si nakonec život unikářství. Otočil jsem se zády jak k Bohu tak sám k sobě.  Tehdy jsem byl jen fitting, že mě opustil Bůh a že se ke mně společnost chovala jako s osamělýému ptáku, co se ztratil. Tohle, i přesto že jsem to všechno od samého začátku předvídal. Stalo se jednoduše řečeno to, že se přede mnou ukázala vize ideálního ráje, otočil jsem se a prchl od reality.  I když jsem si všiml, že náš svět je zahradou Edenu, k těmto vědomostem jsem se obrátil zády aniž bych si to plně uvědomoval, zvolil jsem si cestu diletantského hospodáře tilling ztracený ráj.
     Když nad tím znovu uvažuju, uvědomuju si, že jsem v té době znal jak realitu života, tak podstatu smrti.  Tedy věděl jsem, že člověk nepotřebuje ani pracovat, aby žil, ani mít strach ze smrti. To vyčistily všechny mé obavy a stalo se mým záměrem, abych žil osamnělý život of serenity, aby v souladu s onou zásadou, že stačí být naživu. Nedá se popřít, že jsem ony dny strávil v největším blahu a těšil jsem se z každého dne jako dítě.
     Jak šel ale čas a já byl v podstatě hloupý, ztratil jsem všechno, co jsem získal a svalil jsem se zpátky na zem a stal se ze mě opět žalostný hlupák. Když jsem pochopil, že jsem ztratil svou původní naivitu a inspiraci, žadonil jsem o to, abych byl znovu přijat do Boží přítomnosti. To mi však již dovoleno nebylo.
     Jiným se mohu jevit jako někdo, kdo žil poklidně s přírodou a razil si to svou vlastní cestou a zůstával oddaný způsobu přírodního hospodaření. V mém srdci jsem si to tak také přál, ale pravda však byla prostě opačná.  Neměl jsem trpělivost se svou vlastní každodenní hloupostí, toužil jsem po Bohu, na kterého jsem nebyl schopen zapomenout, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil. Každý den jsem zápasil s lidmi a předváděl se světu. Lidi jsem miloval, ale neuměl je milovat dostatečně. Sice jsem nad světem hořekoval, ale byl v koncích pokud jde o to, co dělat. Žil jsem zahálčivě. Šlo o dny neustálé úzkosti a nespokojenosti, během nichž jsem vinil sám sebe a káral druhé.
     Zmítan rozpory venku a uvnitř sebe jsem byl protivou i vůči členům mé rodiny. Když na to pomyslím, tak jsem celá ta desetiletí neprožil v klidu jediný den. Třebaže to je vhodný trest pro takového, který se odvrátil od Boha a zradil sebe, dnes mě trápí srdcervoucí smutek.
     Důvodem toho, proč zde všechno o své minulosti otevřeně odhaluji je, že si vroucně přeji odčinit své omyly a plně využít, jak jen to je možné, těch málo zbývajících let, které mi ještě zbývají ne této zemi. Zároveň chci také hledat způsob, jak ochránit světlo přírodního hospodaření, které jaksi dokázalo až do dnešního dne hořet. Začal jsem totiž pociťovat riziko, že přírodní hospodaření může zmizet jako prostě jedna pomíjivá technika hospodaření.
     Rád bych jasně vyjádřil, že přírodní hospodaření se neomezuje na mé vlastní skromné pokusy. Není to cosi, co může jednotlivec zavést, nebo co může člověk zdokonalit. Pocítil jsem vůli Boží, ale tento úkol byl nad mé síly.
     Přírodní hospodaření není ničím menším než opravdovým způsobem života člověka, jaký se náhle přede mnou zjevil, když jsem zjistil, že příroda je vždycky naprostý perfekcionista, že je to obraz Boha, který věrně praktikuje absolutní pravdu a že člověk nemůže přežít mimo obětí přírody.  Samozřejmě že skutečné metody a obecné principy se mi zjevily během krátkého momentu.
     Přírodní hospodaření musí být vždy zahájeno a vyvíjeno podle Božích návodů.  Vše, co měl člověk kdy dělat, bylo naslouchat pokorně slovu Božímu a jen trochu přiložit ruku k dílu. Bohužel byl jsem mimo v tranzu, a nevěděl, že neslyším tu správnou odpověď. Nebyl jsem schopen být věrným služebníkem Božím.
     Přírodní hospodaření se vždy jeví být neúplným, ale je vždycky dokonalé a úplné v Božím prostoru. Byl jsem si dobře vědom, že jsem bezmocný a že já a ostatní nemůžeme dělat nic lepšího než pouze napodobovat, asi jsem zanedbal práci se zaváděním přírodního hospodaření, protože jsem nevolal po ostatních a vůbec neusiloval o vytvoření následovníků a studentů. Přesto jsem nikdy neztratil důvěru v to, že přírodní hospodaření možné je.
     Bůh se ve všech časech jeví jako nesouvislé kontinuum. Přírodní hospodaření taktéž je jedno z duchovních světel, které je třeba udržovat hořící přes noc. V této době, v níž žijeme, je možné, že pokud toto světlo zhasne, už nikdy hořet nebude.
     Přírodní hospodaření je něčím víc, než jen způsob hospodaření. Bez pochyb se jedná o  jedna jediná stezka, která lidstvu zbyla, aby na této zemi nadále přežívalo. Nesmí se dovolit, aby to skončilo.
     Ať už se z tohoto starého hospodáře stane cokoliv, na tom nesejde.  Třebaže se jde prudce nahoru, musíme vystavět cestu, podle které naše děti a vnoučata mohou dál žít na této naší krásné planetě.
     Bůh člověka ponechal jeho vlastním strojům (plánům). Člověka opustil. Jestli člověk sám sebe nezachrání, nikdo to za něho neudělá.
                                                                          Červen 1984.

 

ÚVOD:
ČLOVĚK NEBUDE ŽIV JEN CHLEBEM
—————————————————

Zde jsou vyňatky z rozhovoru, který jsem poskytl nakladatelství Šundžúša, vydavateli japonského vydání této knihy.
 *       *      *

Otázka:  Za posledních dvacet třicet let jsme slyšeli, jak prudký pokrok ve vědě nabízí naději por budoucnost. Ale nedávno s hladomorem  a hladověním, jemuž jsme byli svědky v určitých částech světa, a se stoupajícím strachem z jaderné války roste obava, že dny lidstva jsou spočítány. Co vy na tohle všechno, pane Fukuoko?

Odpověd: Víte, musíme se sami sebe zeptat, co je to, čím je člověk živ. Kristus řekl, že člověk nebude žív jen chlebem. Myslím si, že tato slova drží klíč k tomu, zda lidstvo má budoucnost či ne.

Ot.: Je to příliš optimistické věřit tomu, že člověk přežije, jen když bude schopen udržet zdroje jídla a energie?

Od.: Člověk nemá ani tušení o tom, čím je živ, a neví nic o tom, co má jíst a na co se spolehnout, aby žil.
 
Ot.: Chcete tím říci, že vědět pouze vědecky, jak člověk žije, nestačí?

Od.: Ví to aspoň vědecky? Myslím, že je fér říci, že věda nemá ani ponětí o tom, co je skutečné jídlo. Věda nám nemůže říci proč, jak a jakým způsobem by člověk měl jí a měl by jíst. Nedokáže nám říci základy a příčinu bytí naživu a je k ničemu při vysvětlování či jenom popisování opravdového zdroje, smyslu a cíle života.
     Jste si sám sebejistý v tom, že váš způsob života je správný, ve vašem jenu* pro život? Víte to určitě, proč musíte dál žít?

Ot.: Jistě, nevěřím tomu, že všechny aspekty života nám byly odhaleny, ale nebylo by fér říci, že žádné jiné zvíře neví toho tolik či nežije tak jistě, jako člověk?

Od.: Když se budu řídit stejným způsobem rozumování, lišky, jezevci a ptáci nemají ani nejmenší zdání o tom, co mají jíst, aby rostli. Člověku se zdá jejich bytí velmi křehké a okrajové. Totiž ve skutečnosti je to prostě naopak, ne? Tato zvířata mají nejspolehlivější moudrost a nejspolehlivější způsob života.

Ot.: V jakém smyslu?

Od.: Žijí svůj život naplno bez sebemenšího zaváhání či nejistoty.

Ot.: Aha. Jenže člověk není hmyz či červ. I život v nejistotě a úzkosti je v pořádku. Totiž člověk odvozuje určitou pýchu ze své vášně pro lidský způsob života. A pak je zde názor, že člověk skočí po šanci dát se do boje o prodloužení života v naději, že se zajistí věčná prosperita lidstva, něčeho, co jiné formy života nejsou schopné.

Od.:Lidé, kteří takto uvažují, jsou přesvědčeni, že bezstarostný třídenní život jepice je nesmyslný, že i když život člověk se může střídat mezi radostí a smutkem, že má větší význam. Ovšem to je stejné, jako říci, že prudké peklo je zajímavější než klidný, mírný ráj. Především člověk nemůže měřit důležitost života jeho délkou.

Ot.: Ale tato samotná otázka délky života je nejdůležitější. Od té doby se se objevil na povrchu země, člověk namouduši hledal, žadonil a supplicated věčný život a věčné mládí. Není to povážlivé, že tato touha stimulovala mozek a stala se hnací silou za pokrokem lidské rasy?

Od.: Tato dlouhá a žalostná touha po věčném životě a mládí byla toužením po tragedii. Před tím, než se bude bát smrti a bude se modlit za život, se měl člověk na prvním místě určit, proč to tak vůbec je, že se smrti začal bát.
     Vrabec se smrti nebojí. Ale lidé jak žijí den po dni, jsou vždycky konfrontování s přízrakem smrti. Proč a od kdy lidský život skouzává do existence ve strachu ze smrti?
     Zaprvé lidský život     smrtí. Život prakticky nemá ke smrti vztah. Rostlinka rýže uvadá a umírá každý rok, ale zrnka rýže žijí dál. Život je předáván z jedné generace do druhé a stále se rodí nový. Dnešní život končí dnes. Já dneška umírá dnes. Zítra nejsem stejný jako dnes. Dnešní život by se měl dát do pořádku dnes. Být naživu znamená žít tento den naplno. To je jediný způsob, jak žít.

Ot.: Narážíte na něco jako “přerušované kontinuum”?

Od.: Myslím, že je to jeden ze způsobů, jak se to dá vyjádřit. Život je jak přerušované kontinuum tak kontinuální nesouvislost.  Člověk se musí každý den opustit. Třebaže každý den je nový začátek a následuje po něm zítřek, pro ono “mě” žádný zítřek není.

Ot: Nedělá to život prázdný a nesmyslný?

Od.: Naopak. Nemyslíte, že je neplodnější existence, kdy litujete každý den něčí smrt nazítří najitro a žít s vleklými přilnutími, modlením se a doufat, den po dni, že bude zítra?

Ot.: Ale může se člověk podepsat pod názor, že na našem světě jsou dvě strany- světlá a temná stránka- a že někteří na povrchu prožívají světlé, bezstarostné bytí, zatímco druzí klesnou a zabydlí se v hlubších vrstvách?

Od. Mluvíte o lidech, kteří jsou entranced by dvěmi falešnými cestami. Nejsou schopni si jednu či druhou vybrat, visí mezi nimi, vedou neurčitý život.  Lidé si nevšímají Kristovu výčitku ve slovech “člověk není živ jen chlebem, že to není chlebem, že žijeme. Ti, co nejsou schopni se oddat návrhu že “Mohu dnes žít bez chleba”, nejsou schopni žít ani s chlebem. Bez chleba začnou hned křičet a kvílet, jako kdyby měli umřít.

 

Ot.: Chcete říci, že samotný dnešní den je tragickým dnem, na který musíme být připraveni, abychom opustili sami sebe?

 

Od.: Takové tragické rozhodnutí, o němž hovoříte je již bundle egoistických sebelpění. Lepší by bylo si odpoledne zdřímnout.

 

 

 

Ot.: Ale když si někdo zdřímne, není šance na duchovní pokrok a předpokládám, že jediným výsledkem bude to, že člověk sejde na špatnou cestu. Abych řekl pravdu, čím víc vás tak poslouchám, tím méně rozumím…

 

Od.: Nestačí si uvědomit, že čím íce přemýšlíte, tím méně rozumíte?

 

Ot.: Co tím myslíte?

 

Od.: Když přestanete přemýšlet, porozumíte.

 

Ot.: Aha! Myslím, že teď rozumím tomu, co říkáte.

 

Od.: Měl byste věd2t, že je ohromný rozdíl mezi tím, když si myslíte, že rozumíte, a když opravdu rozumíte.

 

Ot.:Tak třeba je možé, že jen ony hladovějící děti v africkém kontinentě zasaženém hladomorem ocení námahu spojenou s jedením kouska chleba. Představuju si, že ti z nás moderních společnostech zaplavených zbožím jsme zapoměli na původ jídla, které jíme. Možá že jedním ze způsobu, jak to vyřešit, by bylo ohlédnout se zpět na primitivní doby a prozkoumat, cože to bylo, co člověk poprvé začal jíst.

 

Od.: To se možná zdá jako vědecký správný přístup, ale nemůže nám to ukázat, co to je, čím je člověk živ. Příroda je v neustálém proudu. Minulost odešla a je pryč a takový přístup se nepoužívá na neznámou budoucnost.

 

Ot.: Co bychom tedy měli použít jako své vodítko?

 

 

 

Jediné, co člověk má dělat, je žít: Jak jsem poznamenal v Předmluvě, když jsem byl ještě mladý, moje oči byly na okamžik otevřené, dá se říci, že jsem si uvědomoval, že jsem naživu. Uvědomil jsem si, že vše, co mám dělat, je žít. Poprvé jsem si uvědomil, jak úžasné je být prostě naživu.

 

– – –

 

Miliardy let uplynulo od úsvitu stvoření. Nastoupily bakterie na povrchu země, poté zkvétala vegetace a objevila se zvířata a člověVše zniklo a rozvíjelo se přirozeně. Všechny věci e vesmíru přocházejí neustálou proměnou společeně, nejsou výjimky. Lidstvo, které věřilo, že je vrcholným úspěchem Boha- stvořeným k vlastnímu obrazu Božímu- se rozhodlo měnit budoucnost vlastním rukama (set about to fashion). Ale před milióny lety ta opice takovým rozumováním bylo nejpokročilejším a nejvyvinutějším z organisml na zemi, nikdy neprohlásila, že je pánem stvoření nebo stvořeno k obrazu Božímu. Prostě žila v přírodě a nedělala si ani trochu starosti. Jenom dnešní člověk si dělá starosti, co by měl jíst a jak by měl žít, jenom on se nad zítřkem rozčiluje. Měli bychom si na prvním místě dělat starosti s tím proč, když žijeme v přírodě, jsme tak zdrženliví v tom, abychom svěřili sou budoucnost Bohu.

 

Chytrý člověk nezná život, trápí se nad smrtí a ptá se:”Co bych měl jíst?” Obecně nevím, jak hovořit o lidském životě stejně tak mám problém s vyjádřením pojmu smrt. Kdykoliv se snažím říci, čím by měl člověk žít, či, když se trochu upozadím, tak když se snažím vysvětlit konkrétně, na jakém jídle žít, vždycky se bojím, že bud chápán v úzkém omezeném smyslu a nucen podat vysvětlení, které může být akorát vrátké.

 

To proto jediné možné vysětlení je říci, že vše, co má člověk dělat, je žít. Když to potlačíme dál, mohu akorát vysvětlit co nejlépe, jaký způsob života je pro člověka pravý podle jakési vágní abtraktní analogie : Tamhle rabci žijou a zobají si semínka z trávy. Jediné, co měl člověk kdy dělat, je prostě žít”. Tolik jediné vysvětlení, jaké mohu podat.

 

Lidé zakopnou hned na začátku, když se ptají, co by měli jíst. Obrácejí své tázavé oči k podobě, kvalitě a hodnotě jídla a a říkají si, po čem by měli sáhnout nejprve a co je důležité. Postupně je z velikého počtu potravin přítomných v přírodě málo specifických jídel je pro čloěk vybráno jako nutných a zbytek je odhozen bokem. Toto myšlení se postupně zhoršuje až nakonec kulminuje v přesědčení, že není na škodu pěstovat a jíst, co se komu zlíbí.

 

Nejprve zde máme přírodu a máme zde jídlo a uprostřed toho stojí člověk. Takový byl původní stav světa. Jenže ve chvíli, kdy lidé vyslechnou názor, že nejprve je tu člověk a ten produkuje plodiny, které si sám vybere, tak se lidstvo mění v arogantního pána, který přírodě poroučí.

 

Člověk věří tomu, že dosud přírodu šetřil a moudře ji využíval. Myslí si, že lidská inteligence je nadřazená moudrosti přírody a Boha. Jenže I když se lidsto může od přírody učit, není schopno přírodu oládat a vést. Lze říci, že příroda je nositelkou Boží moudrosti.

 

Přírodě trvalo 5 miliard let na vytvoření rostlin, zvířat a člověka. Jak mohou vědci doufat to, že vědí, jaké organismy stvořit, které by zastoupily člověka? Člověk si vzal na svá bedra strádání spojená s pěstováním plodin od chvíle, kdy si pomyslel, že si pro sebe může pěstovat potraviny pomocí lidských poznatků. Stal se živočichem, který může přežít jedině zpracováním a vařením jídla, které jí. Je to jako vyplivovat k nebesům. Výsledkem takoého úsilí je ničení přírody a zpustošení lidstva.

 

Samozřejmě nemám v úmyslu říci, aby se prostě zpracování jídla a vaření zanechalo. Jen si prostě dělám starosti o postup, s jakým je hodnotné jídlo přeměňováno falešnými lidskými poznatky na zlé jídlo, které lidstvo degraduje a kazí. Lidské poznání zašlo za meze přirozeně odvozených znalostí. Odmítám lidské poznání, které se odchýlilo od moudrosti Boha. Obáám se, že lidstvo možná odmítne žít v obyvatelné přírodě a odřízne se od budoucnosti svým arogantním intelektem.

 

Stoření je jako ohromný orchestr, který hraje symfonii přírody. Lidstvo by mělo být spokojeno coby člen takového orchestru.

 

Lidstvo, které nudí jen sledovat přírodní drama kolem sebe, bylo přitahováno k jevišti, kde si může hrát svou one-man show. Ale když sledujeme účinky, jaká jeho bezohlednost k přírodě a pokrok měly na jídlo, jaké propagoval, na jeho lastní osud, dostaneme dost jasnou představu o tom, kam přesně tento absurdní boj vede.

 

Divoká primitivní pšenice vyrostla na Mezopotámských planinách na Středním Východě. Divoká rýže má prý původ v jižní Číně, Burmě * a odlehlých částí Assamu. Rýže údajně existovala již v antice v saharské oblasti Afriky. Starověký člověk, který se usadil v těchto velkých místech narození obilí, začal divokou rýži a pšenici, které tam rostly, kultivovat a takto si přišel na hojnost jídla. Bylo to zde, kde se vybudovala mezopotámská,čínská a egyptská civilizace. Jenže dnes se každý z těchto regionů zcela proměnil v poušť. Jediné, co zůstalo, jsou rozlehlé opuštěné ruiny. Proč by to mělo být?

 

Silně pochybuji, že šlo o změnu klimatu či dezertifikaci, která vytvořila nedostatek potravin, roztrousila lidi a zničila civilizace. Stalo se ve skutečnosti to, že se pokácely stromy ve jménu civilizace . Pokročilo se v metodách hospodaření a přijala žďářicí zemědělství. Toto vše půdu vyčerpalo, způsobilo úpadek vegetace a uvedlo proces dezertifikace do pohybu.

 

Ještě asi před dvaceti lety jsem byl optimista. Dokonce ještě před deseti lety jsem si myslel, že když se naše zásoba energie vyčerpá, lidstvo obstojí, jedině když bude ochotno praktikovat přírodní hospodaření. Ovšem v poslední době jsem si až moc dobře uvědomil jak toužebné to byly naděje.

 

Lidská inteligence se přerozvinula a sešla z cesty. Dnes se člověk proměnil ve tvora, který je schopen zůstávat v klidu, i když ztrácí z očí přírodu a Boha, které ničí. Je fér říci, že veliká sebedůvěra člověka v jeho vlastní inteligenci způsobila, že ztratil z očí či spíše zničil pravou přírodu a pravé jídlo, pravý život, pravého Boha a dokonce pravý obraz sebe samotného.

 

S tím, jak je příroda zničena, nedá se už pravá příroda nikde najít. Jídlo, které stojí za to být nazváno základem života, se nedá už sehnat. Nejsou už prostě žádné přírodní děti, které žijí podle svých instinktů. Připadá mě to, jako by přírodní lidé, přírodní hospodaření a přírozená strava rychlejším tempem ustupovala a vytrácela se.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1

 

Amerika- Země hojnosti2?

 

_________________________________________________________________________________

 

Nahoře nad mraky_______________________________________________________-

 

V červenci a srpnu roku 1979 jeden japonský rolník, který nikdy neopustil hranice své vlasti, navštívil Ameriku. I když tam nejel s žádným zvláštním úmyslem, ukázalo se, že to bude výjimečně fascinující výlet.

 

Nikdy před tím jsem letadlem neletěl. Nemohu říci, zda to má co dělat s tím, že jsem letěl ve výšce devět kilometrů, ale můj pohled na věci se docela rozšířil a tak dnes možná hovořím o velkých a důležitých věcech.

 

Nasedl jsem do letadla a očekával jsem, že to bude pocit, jako když Songokú, legendární čínský Opičí král, letí nad mraky. Myslel jsem si, že to bude příjemná a radostná zkušenost. Jenže jsem zjistil, že ten pohled nad mraky je vskutku velkolepý, ale když se podíváte z okna, nic dole není. Máte pocit, jako by se tam ten kus oceli jen tak vznášel ve vzduchu. Není zde vůbec cítit, že člověk letí. Jediným opěrným bodem, které máte, jsou támhlety mraky, které sem pořád přicházejí.

 

Myslím, že pokud by to bylo vše, bylo by to v pořádku, ale po chvíli nastal čas okna zatemnit a pustit si během letu film- nějakou kriminálku. Bylo to jako když se běžný život přenese na palubu letadla a my se díváme na film ve svém obývacím pokoji. Každý seděl tiše a ve tváří měl znuděný výraz.

 

Jemně jsem na skulinku zvedl stinítko na svém okně a vyhlédl. Jelikož pohled je z tak velké výšky, představoval jsem si, že to bude opravdu báječný pocit, ale ani trochu jsem to tak nepocítil. Místo toho jsem se cítil jako žába vyrvaná z rybníka, nebo jako možná ovce, kterou zavřeli do přepravní bedny, a někam ji odnášejí.

 

Vynález letadla, které takto lítá nad Tichým oceánem celých 9 hodin, zanechá v člověku nadšený pocit dobytí přírody vědou. Jenže okamžitě vyvstane pochybnost: “Opravdu člověk přírodu dobyl?” Mám pocit, že příroda se dívá se lhostejností z nějakého nesouvisejícího místa. Jestli existuje něco jako Bůh, pak se mi zdálo, že 9 kilometrů do modře je tam, kde se odehrává měření sil mezi přírodou, člověkem a Bohem. Ta myšlenka mě nadchla a musel jsem kvůli ní přemýšlet celou cestu do San Francisca.

 

 

 

Když letadlo dorazilo do vzdušného prostoru San Francisca, první věc, která vzbudila ve mně pochyby byl výhled na osamělé stromy stojící osamocené na holé žluté zemi. To bylo v ostrém kontrastu se směsí stromů a bohaté vegetace, jakou vidíme růst v Japonsku. Pro mě to byl velmi podivný pohled. Když jsme jeli z letiště do města Berkeley, díval jsem se z okna auta a všiml jsem si, že hory podél cesty měly také stejnou nevýraznou šedou barvu. Svrchní půda byla spláchnutá a zanechala odkrytý holý kámen.

 

Když jsem se na to ptal, bylo mi řečeno, že se v těch horách jendu dobu doloval mangan, a proto tak vypadají. Stejně to pro mě bylo sotva přesvědčivé vysvětlení. Zastavil jsem se ten večer v Berkeley a počínaje zítřejším dnem mě vzali na pěší prohlídku kampusu Kalifornské Univerzity a jiných místních zajimavosti.

 

Kalifornská nížina je nekonečně rozlehlou suchou žlutou zemí. Hodiny a hodiny bez ohledu na to, jak daleko jedete, nic jiného tam není. Scenérie se ani trochu nemění. Zdálo se mi to divné, že traviny pokrývající planinu jsou spíš jantarově žlutí než zelené.

 

Země je extrémně neúrodná a pokryta převážně trávinami určené k píci a divokým ječmenem. Izolované stromy několika druhů, jaké by člověk možná očekával, že je najde na poušti, byly rozptylenypo žlutých planinách. Z času na čas se náhle vynořilo velké pole rajčat a jiné plodiny, které měřilo destíky hektarů. Jenže ta byla vždy zavlažována. Bez zavlažování by se tato pole proměnila ve vyprahlou travnatou půdu.

 

O se týče skotu, myslel bych si, že ji dovolí volně si hrát na vlnící se zelené pastvině. Ale tak tomu nebylo. Zelené traviny rostlou na jednom speciálním poli a dobytek je ponechán malátně se pásoucí uprostřed sežehnutého pole žlutých travin.

 

Město Berkeley a kampus UCLA jsou na druhou stranu pokryty pevnou vrstvou zeleně. Město se zdá být velmi pěkným místem, ale tou krásou jsou umělé trávníky a chráněné stromy, není to zeleň přírody.

 

Měl jsem pochybnosti o tom, že to, co jsme viděl, byla pravá kalifornská příroda, a tak jsem strávil den prohlídkou paleobotanickými zahradami a přírodními parky, abych se podíval na rostliny, které žily v Kalifornii před dávnými časy. Většinu ze čtyřiceti dnů mého pobytu Spojených státech jsem v podstatě strávil díváním se na trávu pod nohama.

 

Při cestách přes hory na okraji San Francisca jsem občas narazili na háj ekalyptových stromů. Všechny velké stromy byly eukalypty. Jenže tohle není v Kalifornii domorodý strom. Pochází z Austrálie. Důvodem toho, proč zde tak pilně roste je to, že o žádném domácím americkém stromě se nedá hovořit.

 

Pochybuji také o tom, že kryptomérie a stromy cypřiše v areálu vysoké školy tam původně rostly. Sotva člověk opustí město, země se znovu stává pochmurně žlutá. San Francisco, Berkeley a Los Angeles jsou jako umělé ostrovy uprostřed pouště. Byl jsem překvapen, když jsem našel několik rostlin původem z Japonska mezi travinami v této vyprahlé zemi a začalo mě zajímat, co to asi znamená. Následující den mě pozvali na místo, jakíému se říká Zenové centrum na pobřeží San Francisca. Začalo to Zenovým mistrem Šunrjúem Suzukim Róšim z Japonska a posléze v tom pokračovali Američané. Při mé návštěvě mělo centrum 400 členů, žilo tam 40 mnichů- jak mužů tak žen. Meditovali ráno I večer a přes den se starali o malou asi 2000 m2 zeleninovou zahradu, ve které pěstovali potraviny, které jedli.

 

Pochybuju o tom, že velmi mnoho zenových chrámů v Japonsku stále pěstovalo své vlastní potraviny. Ale v Americe prý je spousta zenových center, jako je toto. 400 členů tvoří pracující lidé, studenti a jiní, kteří přicházejí a dojíždějí do práce a procházejí zdejším tréninkem. Někteří přijdou a zůstanou na jednu dvě noci, stanují si a pracují na polích. Jejich pronásledování myšlenky a úsilí o osvícení je složitě spojena s rolnickým životem. S velkým zaujetím jsem to sledoval.

 

Lidé v tomto centru praktikují formu ekologického zemědělství, ale soustřeďují se převážně na koření a pěstují jen velmi omezený výběr zeleniny. Zahrada je umístěna na konci údolí a obklopují ji eukalyptové stromy. Žluté hory s holými vrcholky obklopují toto místo ze všech stran. Půda je zůpustlá a téměř zcela přenechána psárce3. Trochu zeleně je možné vidět, ale jde jen o keříky, ne vyšší než 150 či 180 cm a vypadají spíš jako pouštní vegetace než cokoliv jiného. V okolí nejsou žádné užitečné stromy.

 

Ptali se mě, zda se tam dá na půdě pěstovat rýže a zda metoda, jakou používají na pěstování zeleniny, je v pořádku či ne. Když jsem se podíval na jejich zahradnické náčiní, zjistil jsem, že jsou vyrobeny na použití fyzické síly Američanů. Rýče, motyky a jiné nástroje byly všechny neefektivní. Tak jsem jim zkusil ukázat, jak správně používat nástroje, jako je motyka a kosa. Co mě ale opravdu překvapilo, byl onen malý počet druhů zeleniny, jakou pěstují.

 

Byl jsem zvědavý, zda toto poničení žluté pohoří jsou pravou kalifornskou přírodou, prohlédl jsem si trávu u okraje silnice cestou k pobřeží. Uprostřed této žluté trávy jsem našel rostlinu, která má určitě vztah k planému předchůdci ředkvi daikonu4, stejně tak plevele, které jsou běžné v Japonsku. Pak jsem pokračovali dál k pobřeží, kde jsem uviděl na hoře napravo oblast pokrytou zeleným lesem. Před padesáti lety tam zasadili stromy podobné japonským borovicím. Dnes je to místo s vývojem luxusní bytové výstavby. Hora po mé levici byla nicméně pouští. Zde za stejných klimatických podmínek se na jedné straně rozšiřovala zeleň a na druhé poušť. Proč?

 

Došel jsem k závěru, že Kalifornie původně nebyla vůbec pouští. Cosi nejspíš způsobilo, že vyschla. Pokud ano, tak by bylo jen možné tuto zemi oživit.

 

 

 

Španělé přinesli špatnou trávu——————

 

Podívali jsme se do sekvojového lesa , který se nacházel asi 20 minut jízdy od pobřeží do vnitrozemí. Byl to panenský les se stromy dvěstě třista let starými, které stály blízko sebe, mnoho z nich měřilo po obvodu 6 až 8 metrů. Během poslední doby ledové několika místům v Kalifornii se ledovce, které vytřely okolní oblast, vyhnuly. Z nich se staly “ledovcové lesy”, kde gargantuovské stromy, některé 2000 let staré a 120 m vysoké stojí dodnes.

 

Byl zde kmenový indiánský náčelník, kterému bylo asi osmdesát let. “Jste ochranné božstvo tohoto lesa?”, zeptal jsem se.

 

“Máte pravdu. To jsem řekl velmi hezky,” odpověděl se spokojeným úsměvem. Strávil se mnou prováděním po okolí spoustu času. (Když jsem se vrátil do Japonska, obdržel jsem od něho ručně dělaný hrnek, který byl vyrobený z vrcholku třistaleté sekvoje.)

 

Ptal jsem se na to, zda tato oblast byla vždycky zalesněná, a odpověděl mi, že ano. Les byl uchráněn, protože to bylo před dvěma sty lety, kdy byl vyhlášen za národní park. Ǔzká cesta prochází parkem s lanem nataženým podél obou stran. Ničím jiným není vybaven, ani jedinou lavičkou.

 

Za lesem jen po deseti minutách jízdy autem je země vyprahlou pouští. Ovšem zde máme naprostý opak- hustý bujný les. Asi jedna třetina podrostu je tvořena vegetací podobnou té, jaká se nachází v Japonsku. Zkuste se jen nad tím zamyslet. Tady uprostřed americké pouště máme posvátný les, kde japonské trávy rostou mezi podrostem. Poněkud těžko uvěři, že?

 

Jelikož tento les je prý panenský a nedotčený, byl jsem zvědavý. “Jaká byla Kalifornie dváno před tím? Jeden čas bylo cosi špatně.” Řekl mi, že se se to zpackalo, když přijeli Španělé a začali chovat skot.

 

Sám jsem pátral a hovořil s určitými odborníky a došel jsem k osobnímu závěru, že pastevní druhy tráv, které si Španělé s sebou přivezli, obsahovaly semínka psárky, a je to tohle, co vládne vegetaci po Kalifornii. Důvodem toho, že psárka dominuje jiné vegetaci, je to, že semínka dozrávají kolem června. Normálně když jedna rostlina dosáhne zralosti a uvadá, jiné rostliny vyrostou v pokračující posloupnosti v ročním období, ale psárka roste tak hustě, že jiné rostliny nejsou schopny se ve stejné půdě dobře ujmout. Proto pole a kopce v Kalifornii zežloutly.

 

Ona semínka mají nepříjemné štětinky. Když se přichytí k oblečení, nedají se odstranit. Psi a kočky se údajně musejí operovat, aby se odstranila semínka, která se zavrtají do těla.Semínka rozšířili ptáci a zvířata a celý region se proměnil ve vyprahlou lučinu. Když je třicet stupnů Celsia, horko odrážené od zemského povrchu stoupne na čtyřicet stupnů. Takový vzestup teploty mění místo v sálající poušt.

 

Z toho jsem usuzoval, že vegetace v Kalifornii prošla změnou, když Španělé s sebou přinesli nové traviny. Mám pocit, že ty pozdější vyhnaly existující travní směs, což pozměnilo teplotu regionu a spustilo dezertifikaci.

 

Pořád mi to vrtalo hlavou několik dní poté, co mě pozval předseda státní agenturou pro životní prostředí, abych promluvil před třiceti vedoucími pracovníky v oficiální budově kongresu v Sacramentu. V kongresu mě uvedli do pracovny ředitele, kde jsem našel vysokou, štíhlou mladou ženu, která byla v agentuře osobou číslo dvě. Hovořil jsem s ní plnou půlhodinu před začátkem zasedání.

 

Když jsem seděl, podstranila kámen, který byl nahoře na jejím pracovním stole. “ To je ale vzláštní kámen, takový jsem snad ani nikdy neviděl,” pomyslel jsem si.

 

“To je kalifornský kámen?”

 

“Ne,” odpověděla a nahlas se zasmála. “Je z Ruska.”

 

“Aha, aha,” řekl jsem s úsměvem. Po krátké odmlce jsem pokračoval: “ Od té doby, co jsem přijel do Kalifornie, jsem viděl hodně toho, čemu nerozumím. Totiž I když je půda ve skutečnosti pouští, jsou tu rostliny, které jsou podobné těm, co nám rostou v Japonsku. Jaký typ původní horniny tam v Kalifornii je?”

 

“Víte,” odpověděla, “ původně jsem byla mineraložkou.” Přinesla velkou, těžkou knihu, aby mi ukázala a vysvětlila mi, že zdrojová hornina pro Japonsko je stejná jako u regionu kolem San Francisca. Navíc Hokkaidó a blížké ostrovy mají stejnou zdrojovou horninu jako jižní Kanada. Totéž platí pro Sibiř a Aljašku a pro Jihovýchodní Asii a Mexiko.

 

Rozmístění zdrojové horniny je přesné na obou stranách Pacifiku. Někteří odborníci věří, jak mi řekla, že Pacifik byl kdysi světadílem a že když hory vybouchly, valila se láva na východ a na západ a vytvořila dvě oddělené masy pevniny.

 

Japonsko má horu Fudži a Kalifornie horu Shasta. Obě jsou velkými sopkami a podobně umístěné. Tohle plus skutečnost, že trávy a původní hoprnina u každé jsou stejně, by mohlo velmi dobře znamenat, že kdysi dávno bylo Japonsko a Kalifornie součástí stejné pevninské masy.

 

Největší rozdíl je to, že Japonsko má dnes čtyři roční období. Kalifornie na druhou stranu má jen zimu a léto. Není tu žádné jaro či podzim a velmi malé či žádné srážky. Pokud jsou zdrojová hornina a trávy stejné stejné, pak by člověk očekával, že obě oblasti budou mít podobné podnebí včetně vodních srážek. Ovšem v určitém okamžiku se z Kalifonie stala poušť a v Japonsku nastalo mírné klima se čtyřmi ročními obdobími. O tomto jsme si povídali před mítingem. Výsledkem bylo, že se ještě prohloubilo mé přesvědčení, že příroda tak, jak dnes existuje v Kalifornii, není vůbec pravou přírodou, ale spíše pevninou s klimatem, které se pravděpodobně v nějaké době změnil člověk a stroje.

 

 

 

Déšť padá zespoda.

 

Posléze jsem se hned pustil do tohoto tématu při mé řeči.

 

“Oči jsem pořád nemohl spustit z ubíhající scenérie po celou dobu zde ze San Francisca,” řekl jsme před nimi.

 

“Jakmile opustíte San Francisco, barva země se změní na slámově žlutou. Přechod na pouštní podnebí je velmi jasný. Pak když vjíždíte do Sacramenta, najdete místo zcela pokryté zelenými stromy. Celé město je zahradou s květinami, kaktusy a stromy zasazenými všude. Je to jako oáza uprostřed pouště. Sacrameno je krásné město, ale na vegetaci je zde cosi umělého a nepřirozeného.”

 

Když jsem se zepatl, zda Sacramento bylo vždycky takové, mému dotazu se dostalo docela reakce. Jeden člověk mi řekl, že důkaz toho, že možná ne, lze vidět v některých velmi starých domech, které ve městě ještě stojí. Později mě do jednoho takového vzali. Schodiště vědlo přímo do druhého patra kvůli přímému přístupu do interiéru, když by velká voda nepoklesla. Tento dům zůstal jako důkaz toho, že před dvěma třeti stoletími město Sacramento, které dnes leží uprostřed pouště, vidělo silné velké potopy.

 

Často slyšíme o tom, že řídké srážky jsou časté u pevninského podnebí. Meteorologicky možná padá déšť zhora, ale filosoficky padá zespoda. Jestliže je na zemi vegetace, pak zde vodní pára stoupá, kondenzuje se v mraky a padá zpět dolů na zem jako déšť.

 

 

 

Ztrátové zemědělství———————————————-

 

Tato země byla přeměněna na nekonečné žluté fleky tráv psárky. Mračna se zde už nevytvářejí, déšť už půdu nesvlažuje.V takovém životním prostředí došlo k intentivní mechanizaci moderního zemědělství až se vyvinuly zemědělské metody silně závislé na chemických hnojivech a pesticidech.

 

Když jsem po půdě chodil a kopal si do hlíny, došel jsem k závěru, že půda v Kalifornii nebyla vždycky neúrodná. Dokonce teď není půda chudá, ovšem zemina u povrchu je velmi vážně vyčerpaná. Je to výsledek zavlažování polí a obdělávání půdy čtyři krát, možná pětkrát do roka dvacetio či třiceti tunovými stroji až ztvrdne jak jíl. Slunce na to pálí a vysušuje to a vytváří na povrchu pole pukliny velké jak pěst. Přirozeně lze očekávat, že dodávání vody, hnětení a vysušování vytvoří takové praskliny.

 

Ovšem půda v rozích polí, přes které neprojely pásové traktory značky Caterpillar, je měkká, půda úrodná úplně stejně jako na mých vlastních polích. Jednomu farmáři jsem vysvětlil, že jeho půda vždycky neúrodnou nebyla. Řekl jsem mu, že půda úrodnost ztrácela s každým dalším přeoráním. Mechanizované zemědělství, které na půdu útočí chemickými hnojivy a pesticidy a také stroji, ji stále více vyčerpává.

 

Vědci dnes tvrdí, že chov dobytka půdu obohacuje. Nicméně pravdou je, že kamkoliv se podíváte, půdu akorát vyčerpává. Po rozhovoru s mladými lidmi z Austrálie, Indie apod. Jsem došel k závěru, že zvířecí hospodářství ničí úrodnost půdy. Otázkou je proč?

 

Španělé byli první, kteří začali v Americe chovat skot. Půda, u které by člověk očekával, že se ve výsledku stane úrodnější, se místo toho stala úrodnou méně. Vzhledem k tomu, že při chovu skotu na ranči jde veškerý zvířecí odpad přímo zpátky na pole, se to možná nezdá být možné, aby se půda stávala méně úrodnou, ale skutečností je, že ano. Je tím, že vegetace se stává méně rozmanitou.

 

Využívání moderních zemědělských metod problém ještě víc zhoršuje a vytváří negativní kruh. V Americe se půda zavlažuje pomocí postřikovačů a pěstují se krmné plodiny. Tyto plodiny se vyživují chemickými hnojivy, poté se sklízejí obrovskými kombajny, balí se a vyvážejí do celého světa jako krmivo pro skot.

 

Dobytek chovaný v Japonsku se nevykrmuje japonským krmením. Kravíny a vepříny dostávají krmivo z Ameriky. Vývozem všeho tohoto krmiva odčerpává Amerika úrodnost ze svých půd. Ty, kteří nevědí o ničem lepším, lze omluvit, když si myslí, že američtí farmáři chovající dobytek jsou bohatí. Ale tomu tak prostě není. Oni akorát prodávají plodiny pěstované využíváním produktů na bázi ropy. Půda pod jejich nohama se stává méně a míně úrodnou. Jistě, vydělávají peníze. Jenže stálé zbídačování půdy znamená, že ve skutečnosti vykonávají deficitní zemědělství.

 

Když se půda vyčerpá a pole rančeři opustí, přijdou pěstitelé ovoce. Postaví posktřikovače na zesláblou půdu, rozvezou chemická hnojiva a pěstují švestky, meruňky a pomeranče. To už dávno není produkce plodin za přirozených podmínek. To je zemědělství založené na energii z ropy. Dokonce voda, třebaže je někdy čerpána z blízkých zdrojů, je často přivedena potrubím ze vzdálenosti až stovky kilometrů. Tuto vodu rostříkují postřikovači po polích, ale když se vypařuje, vytahuje sůl z půdy. Toto neustále naplavovánísoli ve svrchní půdě nakonec přemění zavlažovanou půdu na slané pole.

 

Zemědělství zešílelo

 

Před mým odjezdem do Ameriky jsem měl v úmyslu hovořit o smutné situaci japonského zemědělce a požádat americké farmáře, aby přestali vyvážet tolik obilí a produktů z hospodářských zvířat. Když jsem tam však přijel, zjistil jsem, že věci se mají docela jinak, než jsem očekával. Pochopil jsem moc dobře, jak moc těžké to americký farmář má. Pěstované plodiny nerostou pomocí sil přírody. Jsou vyráběny energií z ropy. Takže být farmářem není žádná výhra. Obchodní společnosti a překupníci jako Sunkit mají největší profit z vývozu ovocných džusů do Japonska, ale farmáři samotní pouze vykonávají hrubé zemědělské metody s velmi skromným elánem. Žijí obyčejný, jednoduchý život a jedí jídlo nízké kvality. Jelikož používají moderní stroje, pesticidy a letadla, může se zdát, že to, co provádějí, je moderní zemědělství, ve skutečnosti je to výjimečně humpolácké, primitivní zemědělství.

A ještě navrch k tomu se spoléhají téměř úplně na monokulturu. Nic jiného než kukuřice se pěstuje ve středozápadní kukuřičném pásu. To jediné pěstovali něčí rodiče a tohle jediné také budou pěstovat něčí vnuci- pouze kukuřici. Stát za státem není pokryt téměř ničím jiným než kukuřicí. Když se jde dál na východ, všechna pole jsou osázená sojovými boby. Asi to zní směšně, ale je to pravda- zemědělci nepěstují nic jiného, než stovky a stovky hektarů sóji. To je naprosto vše, co pěstují. Když se posuneme zase dál na východ, jediné co nyní uvidíme, jsou pole pšenice. Tito obilní zemědělci nepěstuji téměř žádnou zeleninu pro domácí spotřebu. Jelikož nejsou soběstační, situace je napjatá. Obdělávají pole stokrát větší, ale žijí chudnším a sociálně hendikepovanějším životem než japonský hospodář na půlce či jednom hektaru. Ba co víc- plodinám, jaké pěstují, se nedostává požehnání přírody.

Důvodem toho, proč jsou na tom američtí farmáři tak špatně je ten, že vážně narušují přírodu. Základním příčinou toho je zase na masu založená strava Američanů. Osadníci a imigranti, kteří do Ameriky přišli z Britských ostrovů, Francie, Španělska a jiných evropských zemí jedli všichni maso. Chov hospodářskcýh zvířat na maso začal před dvěmi až třemi stovkami let, když byla tato půda poprvé osídlena. Věřím tomu, že to naprosto vyvedlo z rovnováhy půdu Ameriky. Amerika zavedla zemědělství, které nepěstuje základ lidského života, místo toho jídlem zásobuje vepře a skot. V Americe jsem lidem říkal: “Tato země , nepraktikuje zemědělství, které si hlídá potřeby půdy, že ne?”

V Kalifornii jsem měl to štěstí strávit jeden týden v pralese v tábořišti French Meadow. Zde jsem byl oblečen v džinbei5 barvy námořnické modři, rád a vášnivě jsem hovořil o přírodním hospodaření a zásadě, že nic není nutné, ke skupině, v níž bylo přes sto lidí, za mými zády se tyčily stromy a skály. Hluboce mě dojal táborový oheň na rozloučenou, který byl pro mě udržován poslední večer v táboře. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem i já jim tam k něčemu byl.

Odjeli jsme z French Meadow a sjeli jsme na širokou Kalifornskou nížinu a pak se ubírali na západ ke komunitě, kde se přes dvacet mladých lidí z několika zemí pokoušelo vyčistit a kultivovat louku na kopcích v Upper Lake. Lámal jsem si mozkové závity , abych přišel na nějaký způsob, jakým překonat problém s pevným pokryvem žluté trávy psárky. Pak se mi najednou jednoho večera pod hvězdami zjevila metoda, jak se tohoto problému zbavit. V duchu jsem zaplesal radostí. Letní kalifornské trávy ještě vůbec neuvadly. Prostě jen v létě podřimovaly. Uvědomil jsem si, že se musejí ze své letargie probudit. Nabyl jsem totiž přesvědčení, že ambiciózní nápad, aby se pokryly vyprahlé kalifornské písky zelenou vegetací, byl nečím víc než jen bláhovým snem. Na druhý den ráno jsem mladým v táboře slíbil, že proměním Kalifornii na zemi s bujnou zelení a přiměju déšť, aby zde opět padal. Ihned jsme se dali do práce.

Borovice Ameriky také hynou—————————

Dříve na mé cestě do French Meadow.Všiml jsem si, že borovice roustoucí na horách v Kalifornii také umírají stejně jako hynou v Japonsku. Vlastně jsem našel téměř všechny borovice v Kalifornii už uhynulé. Zdá se, jako by byly zasaženy hnilobou asi deset let dřív než v Japonsku.

I když se variety borovice liší, tyto stromy hynou úplně stejným způsobem jako v Japonsku. Nejprve podlehne jeden strom a následující rok několik dalších stromů v bezprostřední blízkosti jsou zasaženy. Prvotní symptomy jsu také stejné. Došel jsem k závěru, že příčiny v obou případěch jsou stejné v obou zemích.*

Jednou jsme na cestě pouhé během hodiny potkali kolem dvaceti náklaďáků, které vezly klády pořezané na horách. Řekl jsem, že to jsou “pohřebáci na dřevo” a zasmáli jsme se tomu s řidiči, co je řídili, ale nebyl to přehnaný názor. Když jsem se šel podívat na půdu, odkud dřevo vybírali, zjistil jsem, že oblast, kde došlo k holoseči před několika lety, se v podstatě změnila v poušť. Oblasti, z nich se dřevo sklidilo, se znovu nezalesňují, země se prostě často nechá zpustnout.

Borovice se porazí, protože už uhynuly. Dřevo se posílá do Japonska. Nějaký čas jsem říkával, že hnilobné plísně objevené u hynoucích japonských borovic nejsou v Japonsku původní. Když jsem pak byl ve Spojených státech, zjistil jsem, že tytéž plísně jsou přítomny u amerických stromů.

Začal jsem se zabývat problémem borovicové hniloby ve Spojených státech, když jsem měl to štěstí setkat se s ředitelem státního lesnického úřadu a probrat s nim toto a jiná příbuzná témata. Řekl jsem mu, že Kalifornie vypadá, jako by jí už nezbyl žádný strom na export a že by bylo lepší místo toho vyvážet macutake6. Byl překvapen, když jsem mu řekl, že jediná macutakedosáhla vyšší cenu než velká kláda. Ředitel mě představil řadě univerzitních profesorů. Po rozhovorech s nimi jsem zjistil, že američtí učenci mají na příčiny borovicové hniloby jinou teorii. Přisuzují nemoc tryskovým letadlům a suchu. Vypadalo to, že síť hozena americkými vědci je příliš hrubá a síť hozena japonskými badateli je příliš jemná. Výsledkem je, že ani jedni nejsou schopni chytit rybu, po které jdou: uspokojivé vysvětlení borovicové hniloby.

 

Amerika vysychá————–

 

Z letadla je patrné, že třetina amerického kontinentu na východ a na západ od Sklanatých hor je naprostá pustina, červeno-hnědá poušť. V duchu to vyvolalo představu ohnivého pekla. Ve výšce devíti kilometrů vidíte kruhové farmy, které měří v průměru asi 800 metrů a jsou zavlažovány ohromnými otáčivými postřikovači. Jsou úplně jako oázy uprostřed pouště. Věřili byste, že Amerika jich má 80 000? Neuvěřitelné.

Dále na východ je země podél pobřeží řeky Mississippi obilný pás. Kukuřičná, pšeničná a sójová pole jsou rozšířena, kam jen oko dohlédna a zanechávají živý dojem, že se “obilnice” Ameriky velmi zvětšila. Půda je rozdělena jako šachovnice na větší moderní farmy, ale jedná se o pole smrti, která utrpěla nemilosrdnou škodu způsobenou těžkou mechanizací, chemickými hnojivy a pesticidy. Hlína je rozdrcena ohromnými traktory, organická hmota spotřebována a vyčerpána. V půdě žije málo mikrobů a když zaprší, svrchní zemina se odplavuje alarmující rychlostí deset ivíce tun na půl hektaru ročně. Většina americké zemědělské půdy je kopcovitá a zvlněná. Nejsou zde žádná teracovitá rýžová pole nebo přehrady jako v Japonsku, takže půda se jen neustále vymývá. Když uvolněná hlína vyschne, odnáší ji všude vítr jako prach. A jak jsem se již zmínil, zavlažování těmi obrovskými postřikovači vynáší na povrch země sůl, která se tam hromadí.

Půdě schází úrodnost, která by produkovala úrodu pořád rok za rokem, prot je jedna třetina až polovina polí ponechána ladem. Z letadla je proto vidět měnící se vzorec zelených a hnědých pásů.

Moderní zemědělství klade důraz na produktivitu práce a efektivitu. Nevyhnutelným výsledkem je monopěstitelství pšenice nebo kukuřice pomocí velkých zemědělských činností. Vyčerpává to úrodnost půdy a uvádí do pohybu negativní kruh, který se stává také základní příčinou ekonomického selhání. Moderní zvědecké zemdělství není v podstatě ničím jiným než žďářením naprosto bezohledným k přírodě. Výsledkem je úpadek úrodnosti s poměrem výnosu (poměr mezi výtěžkem energie a vložené energie), kterýse co deset let zkracuje na polovinu. Dnes se znovu nahradí pouze polovina energie nalité do půdy. K získání jedne kalorie energie v jídle, dávají farmáři do půdy dvě. Americké zemědělství zdaleka nezvyšuje svou produktivitu, jako se dá spíše popsat jako průmysl usilující o omezení úpadku výroby. Farmáři, kteří obhospodařují stovky hektarů na březích Mississippi, nejúrodnějších obilném pásu Ameriky nejsou schopni si zároveň žít a vydělávat tolik co Japonští zemědělci, kteří jen hospodaří na sto stopadesáti hektarech. Čelí zadlužování a prohlubující se chudobě, a tak půdu opouštějí. Základní příčina stojící za tímto nešťastným trendem je zničení amerického kontinentu, které mělo svůj počátek v chybných zemědělských praktikách. Dost dobře se možná jedná o spravedlivou a správnou odvetu vůči těm, kteří si mysleli, že bez respektu k Bohu a přírodě mohou přírodu přimět, aby pro ně pracovala.

Tento neočekávaný pohled na zemědělství v úpadku mě překvapilo a při cestě jsem se napřednášel o tom, že Amerika je zemí s umělou přírodou- zemí chudoby a že praktikuje druh zemědlěství, který je primitivní ve svém přístupu a metodách. Rolník z Japonska Američany překvapil, když všude hovořil o své údivu ze stavu amerického kontinentu. Vyšel o mě článeček v East West Journal a dokonce měl pozvali do Spojených národů.

Po návratu do Japonska jsem shlédl několik televizních dokumentů o stavu amerického zemědělství. Potvrdilo mi to, že to, co jsem předtím říkal, nebylo tak úplně od věci.

Jul 032011
 
Img_4301

V keramické misce nalevo je čerstvá studená voda, může se do ní dát i led a sůl…

Img_4305

Nádobu s máslem převrátíme do vody a slouží jako víko, máslo je roztíratelnější, nádoba totiž zůstává v kuchyni, denně je třeba vyměnit vodu a přidat máslo.Tato nádoba na máslo pochází z keramické dílny manželů Hermanových z Německa viz http://www.frenchbutterdish-butterdosen.com/index2.html


Na našem rodinném stole se opět objevilo po čase domácí máslo. V tuto roční dobu je nejvýživnější. Paní Sally Fallonová v knize Výživné tradice o másle v kapitole Tuky píše:

 

“Neustálé útoky médií na nasycené tuky jsou víc než podezřelé. Výzkum nepotvrzuje názor, že máslo způsobuje chronicky zvýšenou hladinu cholesterolu- třebaže některé studie ukazují, že konzumace másla způsobuje mírné přechodné zvýšení. Ve skutečnosti kyselina stearová, hlavní složka hovězího tuku, cholesterol snižuje…
Diktátoři stravy uspěli v přesvědčení Američanů, že je máslo nebezpečné, i když je cennou složkou mnoha tradičních kuchyní a zdrojem těchto živin:

V tucích rozpustné vitamíny: Mezi ně patří vitamin A neboli retinol, vitamin D, vitamin K a vitamin E a také všechny jejich přirozeně se vyskytující spolučinitelé potřební k poskytnutí maximálního přínosu. Máslo je nejlepší americký zdroj těchto důležitých živin. Ve skutečnosti vitamin A se snáze vstřebává a je lépe využit z másla než z jiných zdrojů. V tucích rozpustné vytamíny se nacházejí ve velkém množství pouze, pokud máslo pochází od krav, které žerou čerstvou trávu.

Img_4257

Čerstvé domácí máslo 

Img_4266

Z mísy do litinové pánve a bude se máslo přepouštět

Img_4298

Medová barva čerstvě přepuštěného másla- ghí 


Když doktor Weston A. Price studoval izolované tradiční národy po celém světě, zjistil, že máslo bylo hlavní potravinou v mnoha domorodých kuchyních. (Nenašel žádné izolované národy, které by konzumovaly vícenenasycené tuky). Skupiny, které studoval, si obzvlášť cenily sytě žlutého másla, které produkovaly krávy živící se rychle rostoucí čerstvou trávou. Jejich přirozená intuice jim říkala, že jeho životodárné kvality byly především blahodárné pro děti a těhotné ženy. Když doktor Weston A. Price dělal rozbory tohoto sytě žlutého másla, zjistil, že má výjimečně vysoký obsah všech v tucích rozpustných vitamínů, především vitamínu A. Těmto vitamínům říkal “katalyzátoři” či “aktivátoři”.Podle doktora Pricea bez nich nejsme schopni využít minerály, které přijímáme v potravě, bez ohledu na to, jak moc jich naše strava obsahuje.

Img_4293

Máslo na bramborech a smetana se strouhanou okurkou a natí z cibule

Také věřil, že v tucích rozpustné vitamíny jsou nezbytné ke vstřebání ve vodě rozpustných vitamínů. Vitamíny A a D jsou podstatné pro růst,  zdravé kosti,  pro správný vývoj mozku a nervového systému a normální sexuální vývin (Čili zde již ve hře není jen cholesterol, ale třeba i to, aby dívka měla širokou pánev, a chlap mužský hlas, ale také “zdravá” 2metrová basketbalistka, která je zdravá jen povrchně- jako osvalené kuře vyhoněné po 6 týdnech výkrmu- nám v pětadvaceti neumřela na infarkt…atd., pozn. překl.). Mnoho studií ukazuje důležitost máselného tuku pro rozmnožování. Jeho absence má za následek “nutriční kastraci”, selhání ve zdůraznění mužské a ženské sexuální charakteristiky. Se sníženou spotřebou másla v Americe stoupl výskyt neplodnosti a problémy se sexuálním vývinem. U telat nejsou náhražky másla schopny podpořit růst a udržet reprodukci. Máslo přidané k zelenině a pomazáné na chléb, smetana přidaná do polévek a omáček zajišťuje správné vstřebání minerálů a ve vodě rozpustných vitamínů v zelenině, obilí a mase.”Přeloženo ze stránky  16.

Img_4279

Máslo mírně vařilo, je již tekuté a průhledné…

Img_4281

 Můžeme cedit a oddělit tak čisté ghí od sraženého usmaženého zbytku podmáslí

 

Dále se v knize píše o Konjugované kyselině linoleové, jež má protirakovinné vlastnosti, pomáhá s výstavbou svalů, s udržením si tělesné váhy a která mizí, pokud se krávy dovykrmují obilím či krmnou směsí. A o Wulzenově faktoru– též zvaném stigmasterol, které syrové máslo, syrová smetana a mléko obsahuje, tedy nepasterované, jde o činitele, který  chrání před tvrdnutím tepen, degenerativní artritidou, šedým zákalem a zvápenatěním šišinky mozkové, rakovinou vaječníků, prsu, prostaty atd.

Img_4282

 

Přepuštěné máslo

V jednom z květnových Magazínů- Víkend Hospodářských novin (str. 24-28) vyšel  článek na téma másla, článek který v titulu  sliboval, že se dozvíme “Vše, co jste ( ne)chtěli o másle vědět”, avšak tímto ambiciozním názvem trochu čtenáře matl stejně jako nás matou výrobci názvy tuků Máslíčko, Maslan, Raníčko, Pozdrav z hor, o čem článek také pojednával. Přestože se čtenář moc nedozví, proč by měl i z nutričního hlediska dávat přednost máslu, přináší alespon kvalitní informace o evropském trhu s máslem.

Mohu jen parafrázovat: zajímavé je, že množství v ČR vyrobeného másla je téměř stejné, jako objem másla z dovozu, což před 10 lety nebylo. Zatímco české normy rozlišují kategorie Čerstvé máslo (trvanlivost do 20 dnů), Máslo (s delší trvanlivostí), Stolní máslo (mohlo být zmražené až 2 roky), z Belgie, která mimochodem více másla vyváží, než vyrábí, se k nám dováží smíchané máslo (kód DE), které je převážně ze zmraženého másla a trochy čerstvého pro zlepšení vůně a chuti- je proto i levnější. Tedy to přidané čerstvé máslo může být údajně české (z českého mléka vyvezeného do SRN), které se přes Německo vyveze a znovu ve smíšeném másle doveze k nám zpět. Jistě se brzy upraví legislativa nejen u Pomazankového “másla”, ale i Maslanu, Máslíčka, Mazlíčka, které obsahují rostlinné tuky, přesto mají na folii pasoucí se kravičky a slova o “tradici” a jsou v regále s mléčnými výrobky.

V Anglii vymysleli k margarínu šalamounský název I cant Believe its not Butter– Nemohu uvěřit, že to není máslo.

 

Img_4319

Stloukání másla“, olejomalba (Jean-François Millet , 1814 – 1875, kreslil obrazy venkovské Francie viz http://www.atelier-millet.fr/ Také jsme zkoušeli tlouci máslo postaru v máselnici, ale z nějakého důvodu se to nepovedlo, asi smetana nebyla dozrálá ke zpěnování, nyní to děláme v mixéru, kde se smetana srazí, odlijeme pak odloučené podmáslí a hněteme, až vymačkáme kapičky pokud možno veškerého podmáslí, máslo má mít 80 % tuku,  zbytek vody (podmáslí) nakonec odstraním “přepuštěním” čili čištěním másla. V chladu sklepa je takové “ghí” tuhé jak vosk a vydrží i měsíce. 

—————————————

* Domácí– mám tím na mysli rodinné (rodové) máslo v kvalitě, jež dokonce přesahuje kvalitu výrobků ekologického zemědělství, protože je nejen obohaceno o aspekty z biodynamického hospodaření (víme třeba, že máslo pochází od rodinné krávy, která má své jméno- nejen číslo- a k níž máme osobní vztah, známe ji třeba již od narození), ale je kvalitnější zejména v souvislosti  s obsahem konjugované kyseliny linoleové, kterou plnotučné mléko (resp. biomáslo) údajně ztrácí, pokud je dobytek přikrmován obilím (byť v biokvalitě).

**Pokud bych někdy v životě uvažovala o prodeji potravin, tak by to bylo čerstvé syrové letní máslo od krávy pasoucí se na rychle rostoucí čerstvé trávě, máslo, které když jedí OBA partneři denně v uměřeném množství společně se lžičkou tresčího oleje asi tak 3 měsíce před pokusy o početí, zvyšuje se dle dr. Pricea tak nejen jejich šance na početí a donošení dítěte a kojení i ve vyšším věku rodičky, ale i na to, aby dítě bylo zdravé dle staromódnějších, tedy přísnějších měřítek. Třebaže nevím, co jsou to problémy s početím ani po pětatřiceti, poporodními depresemi či dlouhým kojením, nemohu být se svou osobní ženskou zkušeností reprezentativním vzorkem.  Přesto věřím, že za hladkost všeho s velkou pokorou vděčím krávě Terezce, a tak proč nezkusit pomoci k dítěti jiným lidem, za pokus a možnost ještě jedné šance přirozené cesty k dítěti to, myslím, stojí a je to jistě pořád levnější než jiné procedury. Z vyšších dávek vitamínu A v přirozené formě nemám obavy.

Kokoška pastuší tobolka, heřmánek pravý a jiní přátelé

 Teorie, Z našeho statku  Comments Off on Kokoška pastuší tobolka, heřmánek pravý a jiní přátelé
Jun 042011
 

           

Moz-screenshot-4

  “Heřmánek pravý: ať tvůj vlahý dech, mírná slova  a tolerancí prosycené činy zušlechťují vše vůkol; nemluv o lásce, žij lásku!                                                                                              Miroslav Hrabica

O užitečnosti bylinek obsahujících bohaté množství různých látek a minerálů není třeba sáhodlouze psát, i když trošku jsem si dnes brzo ráno, když jsem ve 4:44 dávala do trouby kváskový chléb,

Moz-screenshot-2

Dnes byl po vychladnutí chléb obzvlášť nadýchaný, obsahuje slunečnicová a dýňová semínka, namleté lněné semínko, černou sůl, natlučený koriandr, kmín a fenykl

 

musela trochu ujasnit pojmy heřmánek římský (chamaemelum nobile, neboli rmenec sličný, v angličtině English Chamomile), který je trvalkou, a heřmánek pravý (heřmánek lékařský, matricaria recutita, ale též synonymum chamomilla recutita čili v angličtině German Chamomile), který je letničkou.

Moz-screenshot-6
Moz-screenshot-7
Moz-screenshot-8

Naše “Heřmánková panenka”, pro kterou to byl trochu náročnější terén…

 

Tento “letňáček” heřmánek pravý se nám na velkém fleku totiž vysemenil zkraje našich pastvin, kde se loni pásli koně, abychom je měli na očích. Letos jsme tuto část nechali trávou plně zarůst a zvířata na ni předčasně nepustili (mají nejraději tu úplně první trávu, která na jaře sotva vyrazí z hlíny a kterou by takovou pastvou oslabili). Rostlina potřebuje nejspíš vzít mnoho síly z kořenů, než začne brát sílu ze vzduchu, slunce i vesmíru, ale pokud sotva vyleze a dobytek si ji hned uškubne, tak ztrácí vitalitu. 

Moz-screenshot-5

 
     Než převážil heřmánek pravý, vládkyní toho místa byla kokoška pastuší tobolka– dle tvaru brašničky pasáčka oveček, který v ní má nejspíš chléb a veliký kus sýra…

Moz-screenshot
Moz-screenshot-1

Kokoška, uvnitř jejíž tobolky je spousta malinkatých semínek pro zpěvné ptáčky…

 

Na jaře jsme si ji občas utrhli a jedli jen tak. Nyní ji už přemohl heřmánek a je už stejně moc tvrdá. V knížce Sally Roth: Plevele- přítel či sok? píšou o kokošce, že si razí tvrdým stonkem svou cestu přes udusanou půdu a velkými stroji zhutněnou hlínu, půdu tak provzdušňuje, otevírá jí pro vsáknutí vody, razí tak cestičku i jiným rostlinám. “Je prvním příchozím na půdách, s níž se špatně zacházelo.” Stejně tak heřmánek se vyskytuje u pole s obilovinami, které půdu hodně vyčerpávají.

     Rádi naší půdě tedy vrátíme větší úrodnost- uvážlivou pastvou s výkaly zvířat, kosením, díky kterému přežil před pár dny zajíček (při použití stroje by neměl šanci…) a jež dělá na stéble “čistý řez”, rozvozem zkompostovaného hnoje a časem možná i minerální moučkou…Do té doby budeme asi sklízet bylinky…

Moz-screenshot-9

U notebooku na stole nám dnes ráno voní čerstvá šalvěj…

 

Text a foto: Věra Dudmanová, 4.6. 2011

 

 

 

Jak velký pozemek 1 člověk potřebuje?

 Teorie  Comments Off on Jak velký pozemek 1 člověk potřebuje?
May 222011
 


“Skutečný ruský duch je duch Lva Tolstého…”

 (Lev Kopelev: Rusko- obtížná vlast)

Moz-screenshot-20



Kolik země my lidé jako jednotlivci vlastně k hospodaření potřebujeme a kolik bychom tedy měli i chtít? Odpověď závisí na tom, koho se zeptáme- zda souseda, nebo ekologa, který umí počítat ekologické šlépěje, nebo podnikatele agronoma, geologa, prezidenta či třeba hrobníka – i on bude nejspíš mít o tom svou a poměrně přesnou představu.  A pokud už známe odpověd, jak velký pozemek potřebujeme, pak musíme pro jeho získání ještě, pokud nic nezdědíme, nevyženíme apod., i něco obětovat a udělat- našetřit, vyjednat, koupit, s ledasčím se vypořádat. Jakmile dojde k zápisu vkladu vlastnického práva na daném katastrálním úřadě, máme  nakročeno k úspěchu. I poté z času na čas musíme své hranice aktualizovat a obhájit, abychom fungovali jako skuteční vlastníci svého vytouženého pozemku- malé vlasti.

     Povážlivě složitější situace by pro nás nastala, pokud bychom pozemek “koupili” na Papui- Nové Guineji, neboť jak k tomu píše profesor ekologie Vojtěch Novotný ve své pozoruhodné knize Papuánské (polo)pravdy (Dokořán, 2004, a anglicky v Oxford University Press) :
” V novoguinejské společnosti je stále silná tradice ústního předávání informace- a nikde není silnější než v otázkách vlastnictví půdy. Pozemkové vlastnictví není nikde kodifikováno v psané formě, neexistují žádné katastrální mapy. Nekonečné vyjednávání, ověřování a upěvňování těchto vlastnických vztahů tak probíhá již po tisíciletí ve všech koutech Nové Guineje, a to na mnoha hierarchických úrovních zároveň, mezi kmeny, v rámci kmene, klanu a rodiny. Výsledný stav je mírně řečeno, komplexní. Před několika lety proto vláda navrhla systém katastrální registrace pozemků, a tím postavila společnost před skutečně unikátní a kontroverzní volbu, zda vzít na vědomí vynález písma a aplikovat ho na jeden z klíčových aspektů své organizace, či nikoliv. Střet vlády podporované velkým byznysem s většinou populace nakonec vláda prohrála, hlavně v důsledku kampaně podporované univerzitními studenty. Převládlo tak většinové mínění, že se zaváděním novinek je třeba být opatrný a že neuškodí, když s vymyšleností, jako je písmo, ještě chvíli počká, než se ukáže, zda opravdu k něčemu je….”(s. 107)
  Hašteřením dvou ženských (již vdaných sester) za stolem doma v jedné ruské dědince začíná povídka Lva Nikolajeviče Tolstého, v níž máme hned v samotném jejím názvu položenou stejnou otázku  – Kolik člověk potřebuje země? (Много ли человеку земли нужно?).
Samozřejmě mě odpověď zajímala, a proto zde ráda tento příběh přiblížím těm, kdo ho ještě neznají. Když se tato povídka na světové literární scéně v roce 1886 objevila, irský spisovatel James Joyce  v dopise své dceři údajně o ní dokonce napsal, že je to ten nejúžasnější příběh, jaký svět literatury poznal.
Pachom, v jehož dřevěnici příběh začíná, je hospodářem, a hádka jeho ženy (o tom, kde se žije líp, zda na vsi, či ve městě) zadá impuls dalším událostem. Pachom se zastane postoje své ženy tím, že zpoza pece hlásí, jak by svůj stabilní život rolníka na venkově neměnil s tím ve městě, kde je provdaná jeho švagrová, že akorát kdyby jen měl dost půdy, tak by se už nebál ani čerta. Jenže Ďábel, který s radostí přijal tuto hozenou rukavici, s ním od onoho okamžiku počne hrát svou hru. Schéma této hry vypadá jednoduše takto: nějaký čert- vlastně člověk- třeba rolník na cestě ho informuje o možnosti koupit nějaký lepší pozemek. Pachom ho koupí, ale časem je s ním nespokojený, tak ho prodá a koupí lepší, pak se situace opakuje…

Nejprve tedy se mu podaří od jedné šlechtičny koupit půdu a prožívá pocity člověka, který začíná hospodařit poprve v životě na svém. “Cítil, že tráva, která rostla, a květiny, které kvetly, se lišily od jiné trávy a jiných květin…”
Časem se však vynoří nějaké mouchy, pro které se začne cítit na stávajícím místě stísněně. Dobytek hospodářů, kteří nemají tak velké pastviny jako on, se často zaběhne “za lepším” na jeho pole a nepomáhají ani pokuty. Než by riskoval vypálení svého statku svými sousedy, s nimiž se rozhádal, neváhá a koupí krásné polnosti na druhém břehu Volhy poté, co ho jeden pocestný informuje o možnosti koupit tamější panenské, úrodné a relativně levné pozemky- větší než jaké momentálně měl.  Vyprávění ono sedláka, který u něho přenocoval, o úrodnosti půdy ho opravdu nadchlo: ” Když žita naseješ, tak její stébla jsou tak vysoká, že koně v něm nevidíš…” (≈ А земля такая, ≈ говорит, ≈ что посеяли ржи, так солома ≈ лошади не видать…)
     Pachom tedy prodal svůj statek, s rodinou se odstěhoval a začal znovu hospodařit na novém statku. Své pozemkové vlastnictví ztrojnásobil. Ale přece jen i to mu nestačilo na to, aby zasadil tolik pšenice, kolik chtěl, protože každý rok tou nelze osévat stejné pole. Proto když u něho přenocuje další člověk (“Ďábel”) a vypráví mu o tom, jak moc krásnou půdu a tak levnou !(jen za dárky, jako jsou hedvábné šaty, vodka či čaj) je možné zakoupit od Baškirů (kočovných kmenů na JZ úpatí Uralu, dnes vyznávají odrůdu islámské víry), opět neváhá. Představa, že si koupí ještě větší pozemek, je pro něho magicky přitažlivá.

     Pro zmíněný kočovný kmen Baškirů byla jeho půdou a domovinou prostě celá step, nebyl fixován na “domov ” jako nějaké pevné místo, jak je běžné v našem kulturním pojetí. Pachom byl jimi srdečně přivítán (pohostili ho skopovým a kysaným kobylím mlékem) a za pár dárků mu stařešina vyhověl s jeho prosbou o odkoupi pozemku. Cenili si svých území na 1000 rublů /za den. Totiž Pachom si mohl od nich koupit za tuto částku tak velký pozemek, jak velký je schopen obejít za jeden den s tou podmínkou, že si pozemek musí ve zlomových bodech rýčem vytýčit a vrátit se do výchozího bodu, odkud ráno vyšel- byl označený čepicí z liščí kožešiny, která patřila stařešinovi. Sami od sebe by Baškiři netrvali na žádné písemné smlouvě podobně jako Papuánci, Pachom však na ni “pro jistotu” trval.

    Děj nakonec dostal očekávaný dramatický spád s tragikomickým závěrem. Pachom se postupně během dne prodíral stále vyšší a vyšší stepní trávou, slunce pražilo, trpěl žízní a vysílením, touhou a možností získat ohromné pozemkové vlastnictví scházel z umu (… přece tento úsek nemohu minout...),  jeho nenasytný hlad po půdě mu zastřel soudnost, schopnost rozložit si s rozmyslem své síly, nastavit si mantinely, které by určovaly, kdy už “bude mít dost” a kdy je čas se začít vracet. (Akorát řeka, kde by mohl rýžovat zlato, tam bohužel nebyla…). Přestože si nakonec zachrání tvář, neboť zvládne svůj ohromný kus pozemku obejít a dojít  až k čepici včas, zaplatí za toto úsilí svým životem (nejspíš infarkt).  “Pachomův čeledín zvedl rýč, vykopal pro svého pána hrob- od hlavy až k patě 6 stop*, což byla ta správná délka– a pohřbil ho.” (“Поднял работник скребку, выкопал Пахому могилу, ровно насколько он от ног до головы захватил ≈ три аршина, и закопал его.” ). A máme odpověď.

     Třebaže právě smrtí, tímto přísným měřítkem, Tolstoj Pachomovi potřebný pozemek “vyměřil”, pro ty z nás, kteří možná věříme v reinkarnaci, naší smrtí či změnou režimů, které půdu znárodní, nemusí ani vlastnictví pozemku (resp. rodového statku) ztrácet na významu. Čert v nás to ovšem zkouší a ponouká nás ke své hře, v níž zdaleka nejde jen o pozemky, ale třeba o lepší a lepší techniku zálohování dat v iPadu. Právě díky této povídce jsem si ovšem uvědomila, že to, kolik potřebujeme kdo půdy, nikdo jiný za nás nemůže přesně spočítat, protože tato otázka má i svůj psychologický přesah týkající se naší síly umět si říci “mám už dost” a míry našeho osobního vnitřního pocitu naplnění. Někdo si nosí “domov v hlavě” a žádnou půdu pro žádný účel vlastnit nepotřebuje. Někomu postačí jen zemina v květináči s muškátem, ale pro jiného by nebyl dost ani celý širý svět.

Moz-screenshot-19

                     Zemi a prostor objevující Dorotka mezi slepicemi

                                                       Věra Dudmanová, v Mladočově 22. května 2011

Zdroje: Leo Tolstoy: Master and Man and Other Stories. London: Penguin Classics, 2005.
            http://www.kulichki.com/inkwell/text/hudlit/classic/tolstoj/zemlja.htm
           Vojtěch Novotný: Papuánské (polo)pravdy. Brno: Dokořán, 2004

            *V ruštině aršin -70,9 cm, tři aršiny-  kolem 213 cm, v angličtině uvedeno 6 feet, tedy 180   cm (Pozn. aut.)

Tuky I

 Teorie, Z knihy Výživující tradice  Comments Off on Tuky I
May 142011
 

Počítal jsem s tím, že to bude jen otázka času, než si lidé uvědomí, že nízkotučná a nízkocholesterolová strava je velmi přeceňována svými zdravotními účinky. A nyní tu máme autorku kuchařky, která píše o jídle a je si vědoma politicky korektních dezinformací o výživě a jež má zároveň znalosti i odvahu zpochybnit domněnky, kterými tyto mylné informace jsou.”

                                       Gene Logson, autor Vzpurného hospodáře 
TUKY (Ukázka z připravovaného překladu kapitoly)

 

Sally Fallonová
Mary G. Enigová, PhD

Translation © Věra Dudmanová

Moz-screenshot

Paní Sally Fallonová, spoluautorka knihy Výživné tradice: kuchařka, která zpochybňuje politicky korektní výživu a diktátory stravy, z níž pochází ukázka překladu kapitoly Tuky, též přezdívaná Královna másla (tedy živočišného tuku s vysokým obsahem cholesterolu)

 

Tuky z živočišných a rostlinných zdrojů dodávají koncentrovaný zdroj energie ve stravě. Poskytují rovněž stavební bloky pro buněčné membrány a řadu hormonů a hormonům příbuzným látkám. Tuky jako součást jídla zpomalují vstřebávání živin, abychom mohli vydržet déle, aniž bychom se cítili hladoví. Navíc fungují jako nositelé důležitých v tucích rozpustných vitamínů A, D, E a K. Výživné tuky jsou potřebné k přeměně karoténu na vitamín A (kůže lidí, kteří konzumují mnoho mrkve navíc bez adekvátního množství tuků, je nejspíš proto pomerančové barvy, pozn. překl.), pro vstřebávání minerálů a pro spoustu jiných procesů.
     Politicky korektní výživa je založena na domněnce, že bychom měli snížit svůj příjem tuků, především nasycených tuků z živočišných zdrojů. Tuky z živočišných zdrojů také obsahují cholesterol, jenž je představován jako dvojče zlosyna  v civilizované stravě (živočišný tuk a cholesterol jako bratři dvojčata, pozn. překl.). Teorie – zvaná lipidová hypotéza– že existuje přímý vztah mezi množstvím nasycených tuků a cholesterolu ve stravě a výskytem koronárního srdečního onemocnění (tedy akutních srdečních příhod, pozn. překl.),  nabídl v 50. letech 20. století badatel Ancel Keys.  Následující početné výzkumy poukázaly na nedostatky v jeho datech a závěrech. Nicméně Keysovi se dostalo mnohem větší publicity než alternativním pohledům. Potravinářský průmysl a  průmysl zpracovávající rostlinné oleje– hlavní držitelé výhod z jakéhokoliv výzkumu, který by mohl být použit k démonizování konkurujících tradičních potravin- pracovali za scénou, aby podpořili další výzkum, který by lipidovou hypotézu podpořil.
     Nejznámější zastánce nízkotučné diety byl Nathan Pritikin. Pritikin ve skutečnosti  obhajoval vyloučení cukru, bílé mouky a všech průmyslově zpracovaných potravin ze stravy a doporučoval čerstvé syrové potraviny, celozrnné obilí a namáhavý cvičební program, ale byl to onen nízkotučný aspekt jeho režimu, kterému se dostalo nejvíce pozornosti v médiích. Stoupenci zjistili, že zhubli a že jejich hladina cholesterolu a krevní tlak klesli. Úspěch Pitikinovy diety byl způsoben díky několika faktorům a neměl nic co do činění se snížením tuků ve stravě–  jenže Pritikin brzy zjistil, že beztučná strava znamená mnoho problémů, ani v nejmenším spočívajících ve skutečnosti, že lidé mají potíže u ní vydržet. Ti, kteří měli dostatečně silnou vůli, aby vydrželi bez tuků jakkoliv dlouhou dobu, si rozvinuli řadu zdravotních problémů, mezi něž patřilo málo energie, obtíže se soustředit, deprese, přibrání na váze a nedostatek minerálů. Pritikin se možná zachránil před srdečním onemocněním, ale jeho nízkotučná dieta mu nepomohla zotavit se z leukémie. Spáchal sebevraždu na vrcholu svého života, když si uvědomil, že jeho sparťanský režim nefunguje. Neměli bychom být nuceni umírat ani na srdeční chorobu ani na rakovinu- nebo konzumovat stravu, která nás dělá depresivními.
     Když problémy s beztučným režimem se staly zřejmými, Pritikin zavedl do své stravy malé množství tuků z rostlinných zdrojů – kolem 10 procent z celkového příjmu kalorií. Dnes nám diktátoři stravy radí omezit tuky na 25-30 procent z celkového kalorického příjmu, což je 2 a 1/2 unce nebo-li 5  polévkových lžic (5 x 15 g) na den ve stravě o 2400 kaloriích. Pečlivě počítat, kolik přijímáme tuků, a vyhýbat se živočišným tukům je prý klíčem k dokonalému zdraví.
     Tito “experti” nás ujišťují, že lipidová hypotéza je podepřena nevyvratitelným vědeckým důkazem. Většina lidí by se divila, když by zjistila, že ve skutečnosti existuje málo důkazů podepírajících tuto domněnku, že strava s nízkým obsahem cholesterolu a nasycených tuků opravdu snižuje úmrtnost na srdeční onemocnění či jakýmkoliv způsobem prodlužuje délku života člověka. Vezměte v úvahu následující:

—Před rokem 1920 bylo koronární srdeční onemocnění v Americe vzácné, tak vzácné, že když mladý internista jménem Paul Dudley White předvedl svůj německý elektrokardiograf svým kolegům na Harvardově univerzitě, poradili mu, aby se soustředil na výnosnější odvětví medicíny. Nový stroj odhalil přítomnost ucpání v tepnách a tím umožnil časnou diagnózu koronárního srdečního onemocnění.  Ovšem v oněch dnech byly neprůchodné tepny lékařskou raritou a White si musel pacienty, pro které by jeho nová technologie byla přínosná, hledat. Během příštích čtyřiceti let se však incidence (výskyt, pozn. překl.) koronárního srdečního onemocnění dramaticky zvýšila natolik, že do poloviny 50. let bylo srdeční onemocnění hlavní příčinou umrtí mezi Američany. Všechna úmrtí ve Spojených Státech jsou dnes alespoň ze 40 procent způsobena srdečním koronárním onemocněním. Pokud, jak se nám tvrdí, je srdeční onemocnění způsobeno konzumací nasycených tuků, pak by člověk očekával, že najde odpovídající zvýšení spotřeby nasycených tuků v americké stravě. Ve skutečnosti opak je pravdou. Během šedesátiletého období od roku 1910 do roku 1970 podíl tradičních živočišných tuků klesl z 83 procent na 62 procent a spotřeba másla sletěla z 8 kg na osobu a rok na bezmála 2 kg.  Během posledních osmdesáti let stoupla spotřeba cholesterolu ve stravě o pouhé 1 procento. Během stejného období procento stolních rostlinných olejů ve formě margarínů, tuků na pečení a rafinovaných olejů stoupla o 400 procent a spotřeba cukru a průmyslově zpracovaných potravin stoupla o 60 procent.

Jakožto důkaz lipidové hypotézy se často cituje Framinghamský výzkum zaměřený na srdce. Tento výzkum byl zahájen  v roce 1948 a zúčastnilo se ho skoro 6000 osob z města Framinghamu ve státě Massachusetts. Srovnávaly se dvě skupiny po pětiletých intervalech- těch, co konzumovali malé množství cholesterolu a nasycených tuků, a těch, kteří konzumovali velká množství. Vedoucí tohoto výzkumu musel po 40 letech připustit:  “Ve Framinghamu ve státě Massachusetts čím víc člověk jedl nasycených tuků, čím víc cholesterolu, čím více kalorií člověk jedl, tím nižší měla ona osoba hladinu sérového cholesterolu…zjistili jsme, že lidé, kteří jedli nejvíc cholesterolu, jedli nejvíce nasycených tuků, jedli nejvíc kalorií, vážili nejméně a a byli fyzicky nejaktivnější.” Studie skutečně ukázala, že u těch, kdo víc vážili  a měli abnormálně vysoké hladiny krevního cholesterolu, bylo o něco větší riziko budoucího onemocnění srdce,  jenže příbytek na váze a hladina cholesterolu měli inverzní korelaci s příjmem tuku a cholesterolu ve stravě.

 

V rámci mnohaletého britského výzkumu, jehož se účastnilo několik tisíc lidí, byla polovina z nich požádána, aby snížila ve své stravě podíl nasycených tuků a cholesterolu, přestala kouřit a zvýšila konzumaci nenasycených olejů, jako jsou margarin a rostlinné oleje. Po jednom roce byla u těch, co byli na “dobré” stravě, o 100 procent vyšší úmrtnost, než u těch, co byli na “špatné” stravě, vzdor tomu, že ti, co byli na “špatné” stravě stále kouřili! Jenže při popisu výzkumu autor tyto výsledky ignoroval ve prospěch politicky korektního závěru: “Pro politiku veřejného zdraví ve Spojeném Království vyplývá, že preventivní program, jak jsme ho vyhodnotili v tomto pokuse, je pravděpodobně účinný…”

 

V Pokuse s intervencí vícerizikového faktoru (MRFIT*) sponzorovaného Národním institutem pro výzkumy srdce, plic a krve se srovnávala úmrtnost a stravovací návyky více než 12 000 lidí. U těch s “dobrými” stravovacími návyky (snížené nasycené tuky, snížený cholesterol a omezené kouření) se ukázalo okrajové celkové snížení koronárního onemocnění srdce, ale jejich celková úmrtnost z různých důvodů byla vyšší. Podobné výsledky se ukázaly v několika jiných výzkumech. Těch málo pokusů, které vykazují korelaci mezi snížením tuků a snížením úmrtnosti na koronární srdeční onemocnění, také dokumentuje současné zvýšení počtu úmrtí na rakovinu, mozkové krvácení, sebevražd a násilných smrtí.

 

Výzkum primární prevence koronárního onemocnění na klinice zkoumající tuky (LRC- CPPT**), který stál 150 milionů dolarů, je odborníky nejčastěji citovanou studií k ospravedlnění nízkotučné stravy. Ve skutečnosti cholesterol ve stravě a nasycené tuky se v této studii netestovaly, jelikož všichni účastníci dostali stravu s nízkým obsahem cholesterolu a nasycených tuků. Místo toho výzkum testoval účinky cholesterol snižujících léků. Jejich statistická analýza výsledků znamenala 24 procentní snížení výskytu koronárního srdečního onemocnění ve skupině, která brala léky, ve srovnání se skupinou na placebu. Nicméně ve skupině s léky se zvýšil počet umrtí na nemoci jiné než srdeční-  na rakovinu, mrtvici,  umrtí násilím a počet sebevražd. Dokonce i závěr, že snižení cholesterolu snižuje srdeční onemocnění, je podezřelé. Nezávislí badatelé, kteří výsledky této studie sestavili do tabulky, nezjistili mezi těmito dvěma skupinami žádný významný rozdíl v úmrtnosti na koronární srdeční onemocnění. Jenže jak oblíbený tisk tak lékařská periodika vychvalovali tento výzkum jakožto dlouho hledaný důkaz, že živočišné tuky jsou příčinou srdečního onemocnění- amerického zabijáka číslo jedna.

—Třebaže je pravdou, že vědci vyvolali srdeční onemocnění u některých zvířat tak, že jim podávali extrémně vysoké dávky zoxidovaného a žluklého (ve stupni rozkladu, pozn. překl.) cholesterolu– v množství desetkrát vyšším než se nachází v běžném jídle člověka- několik výzkumů obyvatelstva si povážlivě protiřečí, pokud jde o spojení cholesterolu se srdeční chorobou. Průzkum mezi 1700 pacienty s kornatěním tepen, jaký vedl slavný kardiochirurg Michael DeBakey, nezjistil žádný vztah mezi hladinou cholesterolu v krvi a výskytem aterosklerózy (kornatěním tepen a cév, pozn. překl.). Průzkum mezi dospělými z Jižní Karolíny nenašel žádnou korelaci mezi hladinami krevního cholesterolu a “špatnými” stravovacími návyky, jako je konzumace červeného masa, živočišných tuků, smažených potravin, másla, plnotučného mléka, slaniny, vuřtů a sýrů. Výzkum vedený Radou pro lékařské výzkumy ukázal, že u lidí, kteří jedli máslo, bylo o polovinu nižší riziko, že se u nich vyvině srdeční choroba, než u lidí, kteří používají margarín.

 

Mateřské mléko poskytuje vyšší podíl cholesterolu než snad jakákoliv jiná potravina. Přes 50 % jeho kalorií tvoří tuky, hodně z toho nasycené. Jak cholesterol, tak nasycené tuky jsou podstatné pro růst miminek a dětí, především pro vývoj mozku.  A přesto Americká kardio společnost doporučuje pro děti nízko-cholesterolovou a nízkotučnou stravu! Většina umělých kojeneckých mlék má nízký obsah nasycených tuků a kojenecká mléka ze sóje jsou zcela bez cholesterolu. Poslední výzkum dal do souvislosti nízkotučné diety s neprospíváním dětí.

 

Početné průzkumy mezi tradičními obyvateli přinesly informace, které jsou pro diktátory zdravé výživy nepříjemné. Například studie srovnávající Židy, když žili v Jemenu a jejichž strava obsahovala tuky převážně živočišného původu, a jemenské Židy žijící v Izraeli, jejichž strava obsahovala margarín a rostlinné oleje, odhalila málo srdečních onemocnění nebo cukrovky u první skupiny, ale velký výskyt obou nemocí u druhé skupiny. (Studie si také povšimla toho, že jemenští Židé nekonzumovali žádný cukr, ale ti v Izraeli spotřebovávali cukr v množství, které se rovnalo 25-30 procentům celkového příjmu sacharidů.) Srovnání obyvatelstva severní a jižní Indie ukázalo podobný vzorec. Lidé v severní Indii konzumují 17 více živočišných tuků (přepuštěné máslo ghí, živočišný tuk, je tradičně vysoce ceněno i v  ájúrvédské medicíně, pozn. překl.), ale mají výskyt koronárního srdečního onemocnění sedm krát nižší než lidé v jižní Indii. Masajové a příbuzné africké kmeny žijí převážně na mléce, krvi a hovězím. Nemají srdeční onemocnění a jejich hladina cholesterolu je nízká. Eskymáci jedí velké množství živočišných tuků z ryb a mořských zvířat. Na své domorodé stravě jsou bez nemocí a výjimečně otužilí.  Rozsáhlá studie stravy a vzorců onemocnění v Číně zjistila, že oblast, v níž obyvatelstvo konzumuje velké množství plnotučného mléka, mělo poloviční výskyt srdečních chorob  než několik oblastí, v nichž se konzumovalo pouze malé množství živočišných produktů. Několik společností ve Středomoří má nízký výskyt srdeční choroby, třebaže tuk- včetně vysoce nasyceného tuku z jehněte, klobásek a kozích sýrů- představuje až 70 % z jejich energetického příjmu. Obyvatelé Kréty jsou například pozoruhodní svým dobrým zdravím a dlouhověkostí. Výzkum Portorikánců ukázal, že přestože jedí velké množství živočišných tuků, mají nízký výskyt rakoviny tlustého střeva a prsu. Studie dlouhověkých obyvatel sovětské Gruzie odhalila, že ti, kdo jedí nejtučnější maso, žijí nejdéle. Na Okinawě, kde je průměrná délka života žen 84 let- delší než v Japonsku – jedí obyvatelé velké množství vepřového a mořských potravin a vše připravují na sádle.  Žádná z těchto studíí není zmíněna těmi, kteří nabádají k omezení nasycených tuků.

 

—Relativně dobré zdraví Japonců, kteří mají delší průměrnou délku života než jakýkoliv jiný národ na světě, je obecně přisuzována nízkotučné stravě. Třebaže  Japonci jedí málo mléčných tuků, názor, že jejich strava obsahuje malé množství tuků, je mýtus- spíš obsahuje umírněné množství živočišných tuků z vajíček (hodně se jedí i křepelčí vajíčka, pozn. překl), vepřového, kuřecího, hovězího, z mořských potravin a masa orgánů.  Díky jejich oblibě korýšů a rybích vývarů denně konzumovaných, konzumují Japonci pravděpodobně více cholesterolu než většina Američanů. Co nekonzumují, je spousta rostlinných olejů, bílé mouky nebo průmyslově zpracovaných potravin (i když bílou rýži jedí). (Také nemají velkou spotřebu  fruktózy, ovoce spíš jen jako dezert, pozn. překl.) Průměrná délka života Japonců se od 2. světové války zvýšila spolu se zvýšením množstvím živočišných tuků a bílkovin ve stravě. Ti, kdo poukazují na japonské statistiky, aby podepřeli nízkotučnou stravu, se zapomínají zmínit o tom, že Švýcaři žijí téměř stejně dlouho, i když mají jednu z nejtučnějších kuchyní na světě (a údajně 70 % jejich sýrů je z nepasterizovaného mléka, pozn. překl.) Do třetice má stejnou pozici co do délky života Rakousko a Řecko– obojí se stravou s vysokým obsahem tuků.

 

— Jako poslední příklad vezměme v úvahu Francii. Každý, kdo se projedl  Francií, si všiml, že kuchyně Francouzů je zatížena nasycenými tuky ve formě másla, vajec, sýrů, smetany, jater, různých druhů masa a úžasných paštik. A přece mají Francouzi nižší výskyt koronárního srdečního onemocnění než mnoho jiných západních zemí.  Ve Spojených státech 315 z každých 100 000 lidí středního věku mírá každý rok na infarkt, ve Francii je úmrtnost 145 na 100 000. V oblasti Gaskoňska (jihozápadní Francie, pozn. překl.), kde husí a kachní játra představují základ stravy, je tato úmrtnost značně nízká, 80 na 100 000.  Tomuto jevu se nedávno dostalo mezinárodní pozornosti a byl nazván Francouzský paradox (Oficiálně se to ale spíš přisuzuje konzumaci červeného vína, ale i to je spíš domněnka, než vědecký fakt, pozn. překl.). (Francouzi ale  jinak opravdu trpí mnohými degenerativními onemocněními. Jedí velké množství cukru a bílé mouky a v posledních letech podlehli  pokušením šetřícím čas  ve formě průmyslově zpracovaných potravin.)

 

—Sbor hlasů z establišmentu, mezi který patří Americká společnost pro rakovinu (ACS), Národní ústav pro rakovinu (NCI) a Senátní výbor pro výživu a lidské potřeby tvrdí, že živočišné tuky jsou nejen spojeny s náhlými srdečními příhodami, ale také s různými druhy rakoviny.  Jenže když badatelé z Univerzity Maryland analyzovali data, která použili k tomu, aby mohli takováto prohlášení učinit, zjistili, že konzumace rostlinných olejů byla v korelaci s vysokým výskytem rakoviny a živočišných tuků nikoliv.

     Zcela jasně je něco špatně na teoriích, o jakých si čteme v populárním tisku- a jaké byly použity ke zvýšení prodejnosti nízkotučných míchanin a potravin bez cholesterolu. Názor, že nasycené tuky samy o sobě způsobují srdeční onemocnění a stejně tak rakovinu, je nejen povrchní, ale je jednoduše mylný.  Pravdou ovšem je, že některé tuky jsou pro náš špatné. Abychom porozumněli tomu, které, musíme něco vědět o chemii tuků.
Tuky– nebo-li lipidy– jsou třídou organických látek, které nejsou rozpustné ve vodě. Jednoduše řečeno mastné kyseliny jsou řetězce atomů uhlíku s atomy vodíku zaplňující dostupné spoje. Většina tuků v našem těle a v potravinách, které jíme, je ve formě triglyceridů, což jsou tři řetězce mastných kyselin připojené k molekule glycerolu. Zvyšení triglyceridů v krvi bylo dáno do pozitivní spojitosti s náchylností k srdečnímu onemocnění, ale tyto triglyceridy nepocházejí přímo z tuků ze stravy, jsou vytvořeny z v játrech z jakéhokoliv přebytečného cukru, který nebyl použit na energii. Zdrojem těchto nadbytečných cukrů je jakékoliv jídlo, které obsahuje sacharidy (též zvané glycidy, pozn. překl.), především rafinovaný cukr a bílá mouka.


.

 

———————————————————————————-
*Dlouhodobý výzkum určený k analýze účinků, jaké má změna rizikových faktorů, na srdeční onemocnění (pozn. překl.)
**Lipid Research Clinics Coronary Primary Prevention Trial (pozn. překl.)

 

Přeloženo z knihy Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and Diet Dictocrats, kapitola Fats, str. 4-5

Vepřový bůček

 Recepty, Teorie  Comments Off on Vepřový bůček
May 072011
 
Moz-screenshot


Vepřový bok nejlépe s kosti (žebrem) pozvolna za nízké teploty, obrácení a občasného podlévání upečeme v troubě s nakrájenou cibulí, kmínem a keltskou solí (trvá to tak zhruba 1 hod a půl, ale je to individální dle trouby). Po vychladnutí nakrájíme na půl centimetru tenké plátky- vymačkala jsem na ně česnek, který nám dala naše zahrádka, a trochu opepřila a podávám ke svačině s krajíčkem kváskového chleba a troškou divoké pažitky naložené v soli a octu v ledničce. Bůček je  zdrojem kompletních a snadno využitelných bílkovin, minerálů jako je železo a zinek aj., díky  želatině z kosti dobrý třeba na potírání celulitidy a tučná část je báječným zdrojem důležitého vitamínu D. Pečení sice není nejšetrnější způsob tepelné úpravy, musíme proto dbát, aby se bůček pekl raději déle, ale velmi mírně. V troubě, která je součástí kamen ruského typu, se po vyhasnutí kamen může jídlo “vařit” či “péci” přes noc- tedy dlouho a za nižší teploty.

Tradiční stravou proti celulitidě naší civilizace

 Teorie  Comments Off on Tradiční stravou proti celulitidě naší civilizace
Apr 252011
 
Unknownname
Syn Ferda v zamýšlení na kraji lánu zemědělského pole, jehož konec je jako u oceánu v nedohlednu a které by potřebovalo oblažit mezemi, stromy solitéry i dotekem lidské ruky.

Jednou mi můj manžel Neil řekl, že četl zajímavosti o celulitidě z pohledu tradiční stravy.

A co to vlastně je ta celulitida?, ” ptám se ho upřímně.

Ty ji nemáš…“, odpovídá mi a trochu mi to vysvětluje.

Protože ji nemám, tak jsem o ní ani neměla potřebu nic studovat a psát, ale nedávno jsem narazila opět na článeček o ní v souvislosti s nadací zubaře Pricea. Jedna paní na svém blogu psala, že dostala na své 29. narozeniny od svého bratra, který je ekohospodářem, knížku od pí Fallonové Výživné tradiceJéé, taková hezká “kuchařka“…si pomyslela, občas z ní něco uvařila a to bylo tak asi všechno- knihu založila pěkně do police mezi ostatní knížky. Před 30. narozeninami však před zrcadlem zjistila, že má docela parádní celulitidu…Malér…Tak nastal čas vzít knihu vážně a přečíst si ji od začátku až do konce, přičemž si uvědomila, že to není jenom “další” kuchařka, ale pokladnice informací, které ji pomohou zbavit se celulitidy- ta obecně souvisí údajně se špatně fungujícím lymfatickým systémem, ovšem tradiční strava (,do které patří i mléčné výrobky z nepasterizovaného mléka, maso ze zvířat, která se pásla na zeleném, staromódní maso-kostní vývary obsahující želatinu atd.) metabolismus buněk ozdravuje a pokožka pak žádnou celulitidou netrpí. Celulitida není tedy nejspíše nic jiného než další z “civilizačních” nepříjemností z netradiční stravy- cukru, levných rostlinných olejů, margarínů a nedostatku kvalitních živočišných bílkovin, tuků a želatiny atd.

0unknownname

Jakousi “celulitidou” trpí i kůže krajiny, to se jistě časem změní…

Říká se o celulitidě sice, že souvisí se stárnutím, dědičností atd., ale pokud vím, tak jí mají i velmi mladé dívky. Nejspíš je třeba dopřávat si tedy tradiční kostní vývary bohaté na želatinu a potraviny obsahující konjugovanou kyselinu linoleovou  – v biomásle a mase zvířat, která se mohla pást na venku na čerstvé trávě.( Mimochodem jeden blogger napsal knihu Dobytek krmený trávou (Grass-fed Cattle). Klasická medicína mu nemohla pomoci s jeho těžkým astmatem, údajně zdraví i život mu zachránila až kniha zubaře Pricea, když se po jejím přečtení rozhodl sám chovat zvířata přirozeným způsobem, aby měl maso, které “vyrostlo z trávy” a jež je bohaté na konjug. kyselinu linoleovou. Zcela se prý uzdravil tímto nečekaným způsobem.)

Dalším nepřítelem kůže obecně může být i cukr, resp. glykované bílkoviny (vznikají při výkyvech cukru v krvni nahoru), které poškozují kolagen. O tom více v kapitole Z knihy Výživné tradice Sacharidy. Nejíst cukr a dávat si pravidelně kostní vývary bohaté na želatinu- v tom možná je jeden z klíčů ke kráse kůže. Tedy minimálně prevence celulitidy.

     U prevence i končí mé osobní starosti s celulitidou, o které jsem se chtěla přesto alespoň jen letmo takto zmínit, aniž bych tady musela poskytovat obrázek svého zadku…:-)

Text a foto: Věra Dudmanová, duben 2011

Tradiční a tedy i ta “pravá” staročeská kuchyně

 Teorie  Comments Off on Tradiční a tedy i ta “pravá” staročeská kuchyně
Apr 142011
 
Moz-screenshot-4

(Krásy českého jara 2011- včelka na fialkách

“Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano- trávit více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky- chutná jídla,  větší elán,  robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a milující sňatek  moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými stezkami našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk.

Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu.” Sally Fallonová: Výživné tradice
     Napadlo mě, že slovo TRADIČNÍ či pojem “tradiční strava” si jistě zaslouží nějaké přesnější vysvětlení ve zkratce. Může totiž vyvolat představu o jakési “staročeské” a “starojakési” kuchyni- ve smyslu ještě rakousko-uherského nápěvu Pekla vdolky z bílé mouky, sypala je perníkem… Vyvstává totiž otázka: jak daleko dozadu po časové přímce je třeba jít, abychom již zde na stránkách vyzivujicitradice.cz hovořili o “staročeské” kuchyni, nebo kdy se již jedná o současnou kuchyni, jak si vlastně představujeme staročeskou kuchyni? Nedochází při nazvání něčeho, že je to “tradice”, k zesílení komerčního tónu? (Pekárna- 100 let relativní tradice).  “Tradiční” znamená, že je již něco “dlouho” zavedené, uznávané, ověřené časem, ale ono “dlouho” si každý definuje po svém. “Tradiční” také napovídá, že je obecně přijaté.

 

Moz-screenshot-3

(Boží muka v katastru Mladočov, východní Čechy)

      Ona tradiční strava, jakou mám na mysli, fungovala po celé stovky let asi až do I. průmyslové revoluce  a našimi prapředky a předky přírodních národů přijímaná byla ani ne nutně díky jejich moudrosti ale spíš z nezbytí, protože technický pokrok nebyl tak velký a hospodyně nemohla skočit do supermarketu. A později i přírodní národy podlehly nástrahám moderního potravinářského průmyslu- jeho “muzeum” je pro mě dnešní obchod s potravinami. (Vždyť i v Tanzánii a Paupi Nové Guinei dnes nechybí západní nealko nápoje…)

Moz-screenshot-6

(Tato krajina – pohled do dáli blízko mladočovské návsi- kdyby tak mohla promluvit, tak by nám vše pověděla, co viděla, jak to bylo v minulosti…)

“Staročeská kuchyně” – nejčastější asociace jsou docela úzce pojaté, protože se týkají receptů na pokrmy, které obsahuje knížka Magdalény Dobromily Rettigové Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské. Tato paňmáma ale žila v relativně moderní době, její kniha spíš zachycuje, kam až došel vývoj potravinářství, žila v době, kdy se již dal koupit bílý cukr a kdy se u nás již průmysl rozvíjel…Mimochodem paní Magdaléna sice měla údajně 11 dětí, ale dle záznamů o jejím životě se jen 3 dožily vyššího věku a ona sama často churavěla.

Tradiční strava, ať už česká či masajská je ta, pro které platí určité obecné zákonitosti. Tradiční strava maximalizuje obsah živin. Moderní strava minimalizuje obsah živin: 

TRADIČNÍ STRAVA A ZÁSADY                                                   MODERNÍ STRAVA 

Potraviny z přirozeně úrodné půdy                              Potraviny z vyčerpané půdy

Více ceněno organové maso                                  Maso –   čistá svalovina (“libové”)

Živočišné tuky                                                                Rostlinné tuky

Zvířata venku na pastvě , seno          Zavřená zvířata- obiloviny (pšenic., kuk., sója)

Mléčné výrobky – syrové nebo kvašené                       Pasterizované mléčné výrobky

Obilí a luštěniny namáčené, fermentované      Obilí rafinované, extrud., pafované

Kostní vývary s želatinou                                                    Bujóny, glutamát sodný, umělá dochucovadla

Nerafinovaná sladidla (med, melasa)   Rafin.cukr, fruktóza, kukuř. a agave sirup, 

                                                                       aspartam

Kvašená zelenina                                                   Konzervovaná zelenina

Kvašené nápoje                                                     Moderní nealko nápoje a pivo…

Nerafinovaná sůl                                                 Rafinovaná sůl

Přírodní vitamíny                                               Přidané syntetické vitamíny

Keramika, litina, sklo                                     Mikrovlnné trouby, tlak. hrnce, teflon

Bioosivo, staré odrůdy a plemena                          Hybridní osivo, GMO

K dalším tradičním zásadám vedoucím ke zdraví a přirozené imunitě patřily např. vědomě plánované věkové odstupy  mezi dětmi kvůli prevenci přetížení z mateřství a podávání speciální stravy oběma rodičům před početím dítěte.   

Moderní zásadou vedoucí k ledasčemu je systém lékařské péče ve formě různých kontrol, vyšetřování a dalších očkování “zdarma” (za což se předkládají stále větší účty pojišťovnám a nám se zvyšují zálohy na “pojistné”) a léčení pomocí farmak, a to co nejdéle- čím dřív vypukne v životě člověka nemoc ( již v dětství) a čím dřív se podchytí, tím déle se může léčit až do nejdelší  smrti.

“Ženy nebudou muset ani zavařovat,
Baťa bude zavařovat za vás

Tomáš Baťa (s. 18. M. Szcyegel: Gottland)

 

Moz-screenshot-5

(biopohanka, kostní vývar a troška vepřového biosádla, které má tvar měsíce, jak přilnulo ke kulaté sklenici)

Kritické srovnání “tradiční” stravy s jinými dnes populárními dietami viz kapitola z knihy Výživné tradice O potravinových alergiích a speciálních dietách.

Věra Dudmanová


Spalujeme si svíčku života z obou konců, aneb chvála stínů!

 Teorie  Comments Off on Spalujeme si svíčku života z obou konců, aneb chvála stínů!
Mar 212011
 
Photo_mar_21_7_52_50_am

V paláci zvaném literatura bych chtěl mít hluboké převisy střech a tmavé stěny: strhal bych zbytečné dekorace a všechno, co vystupuje příliš jasně, bych odsunul do pozadí. Nemusí to být všude, ale snad by nám mohli nechat alespoň jeden dům, kde bychom mohli zhasnout elektrická světla a vidět, jak svět vypadá bez nich…     Spisovatel, estét a staromilec Džuničiró Tanizaki- Chvála stínů ( 陰翳礼讃), esej z roku 1933 (překl. Winkelhöferová, Vlasta).

 

V USA se dosud prodalo přes 400 000 výtisků knihy Výživné tradice a stále více lidí přijímá její obsah s nadšením a dokonce dále rozvíjí zajímavým způsobem poznatky zubaře Pricea. Ráda bych se tedy stručně a zcela laicky zmínila o rozhovoru vysílaném v rámci rádia (podcast – rádia dnes vedeného i aktivními laiky) na amerických web. stránkách undergroudnwellness.com, kde je zubař Dr. Price a Sally Falloová rověž zmíněna.
Paní T. S Wiley, autorka knihy Pryč se světly: spánek, cukr a přežití zde hovoří o nemocech, jako je obezita, srdeční choroby, deprese, rakovina, které jsou stále na vzestupu, jako o nemocech z nedostatku dobrého zdravého přirozeného spánku ve správný čas podle rytmu přírody. Máme v sobě zabudovaný jemný biologický rytmus a cykly, které vládnou našich hormonům a neuropřenašečům ( úrovním melatoninu, prolaktinu, leptinu, kortizolu, insulínu, dopaminu and serotoninu), které určují naši chuť k jídlu, plodnost, psychické a fyzické zdraví. Pokud však v životě používáme žárovky a jakékoliv záření (TV, obrazovka počítače atd.) po západu slunce (jehož přesný čas se samozřejmě v průběhu roku mění), děláme si úplně blázny z našeho těla, které si myslí, že je pořád léto a v důsledků narušení hladin oněch hormonů dříve či později narušíme své zdraví.
A jak jsem již psala minule- naše tělo je údajně naprogramováno k tomu, abychom přes léto a hlavně na jeho konci jedli ovoce (sacharidy), průběžně ho sbírali, zobali , “pásli” se na něm,  a tak na konci léta a počátkem podzimu přibrali na váze, připravili se tedy na těžkou zimu bez aktivity tak, že trochu prostě přibereme, obalíme se, izolujeme své tělo proti chladu (“inzulín“- od izolovat se…).  Jenže pokud se vystavujeme i vnoci světelnému záření, dáváme tělu signál, že je stále léto a je čas jíst ty sacharidy pořád, tj. připravit se na zimu, udělat si “zásobu tuku” a zpomalit svůj metabolismus. V zimě, kdy přirozeně už neroste ovoce, je tedy čas zabít větší zvířata a přijímat živočišné proteiny a tuky. Tato zima a hlad však nikdy nepřijde…, a tak jsme obézní.
To, jak na délku slunečního záření reagují rostliny a zvířata, je opravdu zázračné- když se den prodlužuje, slepicenám  začínají snášet více vajíčka, i jiní ptáčci na vajíčkách začnou sedět (kosi si staví hnízdo ve kmeni ořešáku u hnojiště) , a na podzim zase reaguje hormonální systém kozy na zkracující se sluneční záření a kolem října už začne mít říji. Je to doba, kdy by měla být po dlouhém létě v nejlepší kondici. Obdivuji naše slepice, že mají v sobě na plus minut 10′ přesné hodiny a v létě se kolem osmi instinktivně odebírají zpátky do chléva, kde si vylétnout na bidla a ráno už netrpělivě po svítání čekají, až je propustíme zas ven, aby mohly shánět potravu na hnojišti, z trávy vysbirávat, co se dá, včetně klíšťat (báječné, když má člověk děti).  Mají moudrost přírody.
V poslední době i děti dospívají dříve a autorka knihy, která se opírá o výzkumy státních zdravotních institucí, to dává do souvislosti s tím, že jejich organismus je kvůli nerespektování rytmu přírody, zejména času na tmu (resp. na zimu) , veden do předčasného vnitřního zestárnutí organismu. Ovoce do škol? V zimě pomeranče, ovocné džusy? Nestačilo by kysané zelí? Malým dětem na snídani musli s ovocem? Vím, je to velice dobře míněno, ale zde narážím nejen na problematické ovoce (sacharidy), ale o nutnosti dlouhodobého namáčení či nutné fermentaci celozrnných vloček kvůli kyselině fytové.  Doporučení expertů na výživu, abychom nejedli živočišné tuky, ale jedli hlavně ovoce (a zeleninu) a ono je skutečně v supermarketech po celý rok (dáváme tak tělu signál: pozor, zima a hlad se blíží !), jsou dle  paní Wileyové ve svých výsledcích na potlačení obezity nejen směšné, ale smrtonosné.  Je to myslím omyl, protože v naší přírodě ovoce neroste po celý rok, keř džusovník také neplodí po celý rok…

Photo_mar_21_8_36_40_am

Na fotce je “bylinková továrna” ,  v japonském městě Široiiši v prefektuře Mijagi v Japonsku (Nipponia Discovering, číslo 2, 1997, foto Takano Akira)

Napadá mě v této souvislosti moudrost pohádky O dvanácti měsíčkách, tedy o tom, jak macecha s dcerou chtěly mít jahody a jablka v lednu, a jak se jim tato touha po karbohydrátech (sacharidy) nevyplatila-  Příroda, jejíž zákony nechtěly uposlechnout (počkat si na jahody a jablka, až nastane jejich sezóna) je potrastala, tak za to zaplatily svým životem.

Photo_mar_21_7_53_22_am

 

Na fotce kniha od Milany Motlové: Český špalíček s ilustracemi od Vlasty Baránkové.

Závěr, který jsem si udělala: jde o to, že pokud nejdeme co nejdříve po západu slunce spát (nebo alespoň neztlumíme světa, nevypneme obrazovky počítačů), ponocujeme do půlnoci či přespůlnoc a raději si nepřivstaneme s východem slunce, jsme “nastaveni pořád na léto”, na čas sacharidy a tloustnutí na zimu, ne na čas zimního odpočinku, předčasně stárneme, tloustneme nebo poškozujeme časem své zdraví jinak. Jinými slovy “svíčku života si spalujeme z obou jejích konců…”

*Správně česky se říká odborně sacharidy, též glycidy, ale někdy obecně cukry (či karbohydráty- uhlovodany), pozn. překl.

Tradiční japonská kuchyně – malá úvaha

 Teorie  Comments Off on Tradiční japonská kuchyně – malá úvaha
Mar 192011
 
Photo_mar_19_11_18_57_am

Na fotce je japonský zemědělský myslitel Masanobu Fukuoka.

Klíčová slova: tradiční japonská kuchyně, rýže, regionální specifika, miso, pasterizace, syrové potraviny, fermentace, maso-kostní vývar

 “Myslím, že mám na tomhle světě nejraději kuchyně. Kdekoliv, jakékoliv, je-li to kuchyně a dá-li se v ní vařit, jsem spokojená. Pokud je k tomu ještě funkční a často používaná, tím lépe. Visí v ní pár suchých utěrek a dlaždičky se bíle lesknou.
Nemohu si pomoci, miluji i ty hrozně špinavé kuchyně. Jsou veliké, po podlaze se tam válejí odkrojky zeleniny, že je z nich celý spodek pantoflí celý černý. Tyčí se v nich ohromná lednice naplněná řadami potravin, s nimiž by se dala lehce přežít dlouhá zima, a o její kovové dveře se mohu klidně opřít. A zvednu-li oči od mastnotou postříkaného sporáku a od nože, jehož se chytá rez, vidím za oknem smutně zářit hvězdy…”
 
Banana Jošimoto: Kuchyně (Brody)

Mám pocit, že pokud bych si  pustila na CD nějakou japonskou tradiční hudbu (hru na nástroj koto či šamizen) a pojídala u toho něco z japonské kuchyně (stačil by jen kvalitní japonský čaj), šlo by o spiritismus- vyvolávání  japonského ducha u nás doma v kuchyni. Poznávání cizí kultury nelze bez ochutnávky jídel.
   V následujícím textu se nebudu vyjadřovat k něčemu, čemu se říká “japonská tradiční kuchyně” coby expert na ní a na všechny její ingredience a způsoby přípravy, ale protože přece jen mám k Japonsku vztah (žila jsem tam 2 roky), pokusila bych se zde nad ní jen tak zamyslet ve světle “tradiční stravy” a informací , jaké jsem získala ze dvou knih, o nichž je tento blog. Možná se nevyjádřím o všem zcela přesně, ale jen náznakem:

 

   Totiž nejprve k ujasnění pojmu “tradiční japonská kuchyně”. Uvědomila jsem si, že dnes ani nikdy jindy nešlo stoprocentně striktně nazvat něco “nějakou” kuchyní (“japonskou tradiční”). A v případě Japonska hned z několika důvodů:

 

1) Japonsko je země, která se rozprostírá na území několika klimatických pásů a proudů od severního a mnohem chladnějšího ostrova Hokkaidó přes ostrovy Honšú, Šikoku, Kjúšú, až po souostroví Okinawa na Jihu. Tradiční japonská kuchyně má tedy jistě svá regionální specifika, chladné Hokkaidó má svá stáda hovězího dobytka, Okinawa, jehož kuchyni ovlivnila historicky Čína, zase vepříny. (Je to vlastně stejné jako se “standardní” japonštinou- tuhle jsem četla jednu výstižnou definici toho, co je to jazyk: jazyk je politicko-sociální nálepka, dialekt s vlastní armádou a námořnictvem…“).
      Mimochodem nejdelší průměrnou délku života na světě mají Japonci, a z Japonců jsou to právě lidé na Okinawě. Zajímavé je, že jejich okinawskou “tradiční stravou”, ze které zatim příliš neslevili, je TUČNÉ VEPŘOVÉ  (vliv úzké vazby na Čínu), což je plně v souladu s výzkumy zubaře Pricea. Pro tamější lidi není problém těšit se vitalitě, přestože jim je přes 90 let. Při svém pobytu v Japonsku jsem dokonce shlédla o tom dokument. Tamější lidé jedí hodně chřest a tučné vepřové vaří (tedy jde o zdravou úpravu jídla, přičemž získávají také masokostní vývar). Existuje jedna vynikající knížka od odborníka v oblasti osobního růstu, a sice  Robina S. Sharma: Mnich, který prodal své ferrari. Píše se v ní: …dej si na talíř čerstvou zeleninu, ovoce a obiloviny a budeš žít navždy…Minulý týden jsem četl v novinách článek o skupině lidí na malém ostrově Okinawa ve Východočínském moři. Sjeli se tam vědci, aby zkoumali, jak je možné, že na tomto ostrově je největší koncentrace stoletých lidí ma světě…” A k čemu došli?” . ” Že vegetariánská strava je jedním z hlavních tajemství dlouhověkosti.”  Když jsem si přečetla tuto povrchní radu k výživě a nesmysl o vegetariánství obyvatelů Okinawy obklopené krásným mořem plným darů moře včetně ryb (kdysi šlo o celé Rjúkjúské království s velice úzkými vztahy k Číně), přemýšlela jsem, zda jde o úmyslnou lež za účelem podpořit ideu vegetariánství, nebo o nekvalitní informaci. Vzhledem k tomu, že sám autor knihy čtenáře nabádá, aby vyhledávali jenom kvalitní informace, velice mně to překvapilo, z vědomé lži ho nepodezřívám. Spíš z toho, že i jeho mysl a mysl milióny lidí, mysl ve formě krku či šálku čaje je naplněna informacemi o “zdravé” výživě až po okraj, že již asi nejsme otevření jiným informacím, abychom si je také do hlavy nalili. Bohužel k naší škodě na zdraví. Každopádně jsem si opět uvědomila, že je rozdíl, když si člověk něco přečte v novinách a poté tuto informaci jen tak “plácne” doma několika lidem a že je rozdíl, když člověk s určitou autoritou své osobnosti tuto informaci zveřejní, ať už na své přednášce, v televizi či ve své bestsellerové knize, předá je hloupým médiím. Je to velká zodpovědnost a chce to hodně pokory, aby si takový člověk částečnou zodpovědnost připustil, myslím, že se tohoto problému dotýká i věta z Nového zákona : A učitelé budou souzeni přísněji.  

 

2) Další věc, která poznamenává to, co si přejeme nazývat “tradiční japonskou kuchyní” je fakt, že v zemědělství pracuje mizivé procento lidí, a těm je ještě průměrně přes 60 let, způsob zpracování a uchovávání potravin není ten co včera,  už není tradiční (ale vzdaluje se přírodě) – vždyť většina lidí žije ve velkých městech, došlo k depopulaci venkova a lidé se izolovali od půdy, od tvorby potravin a přípravy jídla, která se děje za jejich zády.
     Přestože průmyslová revoluce dostihla Japonsko vzhledem ke své geografické a politické izolaci mnohem později (po roce 1868), uvědomila jsem si, že dnešní japonská lepkavá RÝŽE, na kterou má každá domácnost svůj speciální ryžovar (suihanki), je dnes mnohem jiná, než zhruba ve 3. či 4. století, kdy se do Japonska dostalo její první osivo a začala se pěstovat. Jde o různé hybridy F1, a navíc teprve nedávno došlopo mnoha staletích  k důležité změně v životě Japonců- jejich rýže začala být vymílána, bělena a tudíž zbavována důležitých minerálů. Tato sněhově bílá rýže tedy nemá plnou nutriční hodnotu
      Samozřejmě je otázkou, zda by dnešní celozrná rýže byla stejně kvalitní, jako kdysi, kdy se nepoužívala umělá hnojiva a pesticidy a herbicidy. Moment, kdy se japonská rýže začala bělit, považuju za důležitý mezník v historii Japonska, ještě důležitější než spory o uzavřený japonský trh s rýži. Přitom věděli, že vymílání rýže zbavuje vitamínů, které chrání proti beri beri. Dokonce v roce 1940 byla na vymílanou rýži uvalena vyšší daň, aby lidé kupovali nevymílanou ríží, a bylo povoleno hlazení rýže jen do 70 % . (Srov, Výživa ve světle věků, Marie Úlehlová- Tilschová, str. 104)

 

 3) Přesto je prima, že Japonci nejsou posedlí tepelnými úpravami a mnohé potraviny přesto dosud konzumují prostě SYROVÉ. Středoevropan si na to musí zvyknout. V Japonsku tedy v podstatě není problém v restauracích a různých podnicích jíst všude možně syrové krevety, ryby (plátky rybího masa sašimi) a syrová vejce (jakápak salmonela a ohrožování veřejného zájmu, který určuje EU) , všemu dodává dobrou chuť slaná sójová omáčka a nakládaný zázvor. Sama jsem ochutnala i tenké plátky syrového hovězího masa a pohříchu i kousek velryby- kudžira. Ta chutnala jako syrová játra.
     Samozřejmě že i tak tradiční FERMENTOVANÉ potraviny, jako je slaná pasta MISO nebo SÓJOVÁ OMÁČKA procházejí průmyslovým urychlením, dnešní sójovka nevznikala tradičně 1 rok…stejně tak se mnohé dnešní průmyslově vyrobené pasty miso bohužel i pasterizují a lidé už nedostávají ve výživě blahodárné enzymy, které, jak mi před léty napsal již zesnulý japonský permakulturní vědec a zemědělec Masanobu Fukuoka, vznikají působením houby aspergillus oryzae (kódžikin) , jejichž spory pocházejí z rýžové slámy.

Photo_mar_19_12_25_59_pm

Dopis s rukopisem pana Fukuoky, který mi poslal asi dva roky před svou smrtí…

 

Dnes, pokud by si chtěl někdo udělat domácí miso, by si musel tuto kulturu  zvlášť sehnat v zahraničí- japonský rolník v minulých stoletích si miso tedy nejspíš, jak předpokládám, dělal sám doma v kameninové nádobě díky rýžové slámě, kterou sklidil, nemohl si ji objednat přes internet z USA či koupit v nejbližsích potravinách. Miso je jistě velmi blahodárná potravina, trvalo tradičně rok, než sója, rýže či ječmen zkvasily, sójová omáčka byla vedlejším produktem-  šťávou z kvašení.
    Takové ječmenné miso je jistě zajímavé i pro Středoevropana, pokud bych si ho chtěla dělat sama, použila bych nějaké naše obilí, (nikoliv kontroverzní sóju) a kvalitní keltskou sůl. I miso má svůj prapůvod nejspíš v Číně, Japonci mu dodali onen “poslední dotyk”. Samozřejmě že poživatelné je i poněkud smradlavé nattó z fermentované celé nemleté sóje, nattó je bohaté na vitamín K2 (proto nepotřebovali máslo od krávy), táhne se v tenkých nitích jako žvýkačka, velice zajímavá je kombinace nattó s korejskýcm kimči (pro malou českou slinivku nemile a velice ostré kvašené zelí s čili, zázvorem, česnekem a rybím vývarem). Nezlze ale zapomenout na to, co o sóji obecně říká Sally Fallonová: “Sója je jedovatou rostlinou a jestli mi nevěříte, běžte na stránky FDA a podívejte se do jejich databáze jedovatých rostlin. Vložte slovo “sója” a dostanete 288 odkazů ukazujících na toxiny v sóji. Asiaté vždycky uznávali tuto jedovatost a to, co Asiaté dělají, je, že sóju dlouho fermentují a tato fermentace ji zbavuje většiny toxinů, ale ne klíčových – izoflavonidů -estrogenů. A pak jedí jí ve velmi malém množství v kontextu stravy, která štítnou žlázu velice posiluje, poněvadž tyto izoflavonidy jsou goitrogenní….Ve Spojených státech to takto neděláme. Pojídáme sóju ve velkém množství, průmyslově zpracovanou a v kontextu stravy, která štítnou žlázu neposilňuje. Takže ještě jednou – i když dr. Price o sóji nehovořil, můžeme jeho zásady aplikovat a podívat se na způsob, jakým je připravena a konzumována v tradičních kulturách.”

Rybí vývar je také pro japonskou kuchyni tradiční, i když dnes se ženám moc nechce kuchat kostnatou rybu. Bohužel v podvědomí žen je glutamát sodný*,  v reklamách zpívaný adži no moto.

    Také ne všechny ryby jsou romanticky uloveny na moři, mnohé se dnes chovají na rybích farmách. Sardinky a rýžové víno sake (nesprávně správně saké) či uzený úhoř unagije také v nabídce.

Photo_mar_19_11_20_23_am

Uzená ryba

 

4) Velice často se v Japonsku konzumuje karé raisu (rýže s kari a s masem- vliv nejspíš Indie) a veliká mísa s tzv. rámen. Jde o nudle z bílé pšeničné mouky, takové trošku tlustší a trošku tvrdší špagety ve velké míse s vepřovým vývarem, s kouskem masa a křepelčím vajíčkem a osmaženou zeleninou. Jistě rámen nejsou vyrobeny z tradiční mouky, ta by musela být celozrnná. Zdravější jsou jistě nudle soba, slovo znamenající pohanku, i když si myslím, že jde také o příliš průmyslově zpracovanou a ne moc čerstvou potravinu, která dlouho vydrží trampům- že nutričně hodnotnější by byla prostě pohanka jako taková. Rolníci kdysi jedli i prosnou kaši z maličkých zrníček.
     Japonci se převážně stravují mimo domov, běžně si koupí v automatě po vstupu do jídelny stravenku, tu předloží kuchaři-číšnikovi a za pár minut dostanou mísu či talíř s jídlem. V Tokiu jsou restaurace či skromný podnik nižší kategorie na každém rohu, ale přesto bývá v v trošku víc hogofogo restauracích v pátek tak rušno, že některé restaurace požadují, aby po určitém časovém úseku skupina hostů od jednoho stolu zaplatila a odešla, aby mohli přijít další. Čili nemohou si dát večeři a pak sedět u kávy či jednoho piva do půlnoci. A tak hostům nezbývá než za večer navštívit více podniků, odkud zase “propustili” jiné “okjakusama” (vážené zákazníky)- říká se tomu hašigo suru- jít pít do více hospod za sebou.

5) Jak už jsem se zmiňovala v jiném textu, v Japonsku se používají různé druhy mořských řas, které se dávají do polévky z misaomiso-širu, nebo sušeným tenkým “papírem” z lisovaných řas se obalují rýžové suši nebo větší svačinové hnětenky, v nichž je třeba jen kvašená slano-kyselá švestka (umeboši). Na některé řasy se při jejich sušení používají chemické fungicidy, jak psala pí Fallonová. Není to jinak tak, že Japonci mají díky darům moře jódu dost a my zas málo. Jejich tělo si údajně z nedostatku jódu starosti nedělá, proto ho hůře z potravin využívá než Středoevropan, který- pokud by to s řasami přeháněl- by mohl ohrozit svou štítnou žlázu přebytkem jódu- a naopak, Japonec by po čase v ČR narozdíl od Čecha ohrozil svou štítnou žlázu jeho nedostatkem,  a to v míře větší než Čech, který jód z potravin údajně dokáže lépe využít. Zde je na příkladu řas a jódu vidět tedy význam toho, jak důležité je držet se tradice a nedělat žádné excesy v souvislosti s kuchyní.
     Japonské jídlo mi velice chutná, občas je fajn si ho dát, ale české skutečně tradiční jídlo, mému tělu svědčí dobře. Nemyslím tím nic rasistického, když napíšu že pro Japonce je nejzdravější tamější tradiční strava, jídlo z toho, co žije a roste po staletí v místě, kde žije, a totéž platí pro nás Čechy.

 

6) V Japonsku se podává častěji zelený čaj, k nelibosti nás obdivovatelů ČAJE a čajoven (ryze českého jevu, nikde v Japonsku nejsou čajovny jako u nás, snad podniky, kde lze projít japonským nebo čínským čajovým obřadem – vzpomínám si na jeden takový podnik ve čtvrti Haradžuku v Tokiu, kde se čínský čaj podával v minikalíškách), však musím alespoň zmínit názor paní Fallonové, a sice že čaj jako takový ani káva- přestože jde o ve svých regionech tradiční suroviny, rozhodně nejsou tyto stimulanty zatěžující nadledvinky tradiční pro nás Čechy, u nás nerostou ani kávové ani čajovníkové plantáže a v českých zemích se nikdy tradičně nepily. Sporná  je také kvalita těchto surovin, jaká se u nás prodává, když dostanu typ na kvalitní kávu, nemohu ji nikde sehnat.

 

7) Další věc, která má vliv na to, co se v Japonsku dnes jí a co narušuje tradici, je mezinárodní kuchyně a globalizace (resp. internacionalizace- kokusaika – kampaň se spornými výsledky ze strany Japonska za účelem vymanění se z izolace,národnostní a kulturní homogenity). V takovém Tokiu je skutečně možné pravidelně navštěvovat indické, italské, thajské, ruské a čínské restaurace,  stravovat se v pobočkách amerického Kentucky Chicken, McDonald, snídat ve Starbucku sladké pečivo s kávou apod. Přesto mi můj subjektivní pocit říká, že jedí málo potravin s obsahem cukru či fruktózy.

Photo_mar_19_11_27_18_am

Na obr. je moje tokijská kuchynka, do ní se vstupovalo hned z venku – tak maličký byteček jsem si pronajímala...

     Jednou jsem byla na pár dnů v jedné rodině v přímořské vesničce Mikawa v prefektuře Kanazawa. Jaké bylo moje překvapení, když jsem dostala na stůl onu moderní anglickou snídani- toust s margarinem a džemem. (Dědeček mého anglického manžela se dožil 94 let a snídával staromódní anglickou snídani – vajíčka se špekem…). Na druhou stranu večeře u prarodičů rodiny byla pro mě velice milá a příjemná- jejich děda před svítáním vyjel se svou “bárkou” na lov, podávaly se tedy ve starém dřevěném domě s buddhistickým starým oltářem (bucudanem) mořské pochoutky všetně kraba okořeněné vyprávěním jejich stoleté stařenky narozené ještě v době Meidž, jejiž manžel zahynul ve II. světové válce.

 

     V japonsku se jí samozřejmě spousta různé kvašené zeleniny (obecně cukemono, fermentuje se i špenát a dle Fallonové je to jen správně podobně jako u zelí) včetně kořene lopuchu, bambusových výhonků, strouhané velké bílé japonské ředkve daikonu, dýně kaboče, fermentovaného vejce (vliv Číny), sladkostí z cukru a fazolí azuki, jako předkrm v restauracích se podává rosolovité tófu s nakrájeným syrovým pórkem a sójovou omáčkou, prodává se řada instantních nudlí a polévek, i západní pečivo, přesto si myslím, že dochází z výše uvedených důvodů k určitému úpadku stravy, který se projevuje ve volbě produkovaných potravin, kvalitě potravin dané jejich způsobem produkce a způsobem jejich dalšího zpracování, což má za následek běžné příznaky degenerace, kterých jsem si subjektivně všímala, aniž bych ještě knihu Výživa a fyzická degenerace zubaře Pricea držela v ruce.
     Japonci mají sice obecně trochu jiné proporce než my – tendence k delšímu trupu a kratším nohám, nemají vousy, ale dnešní mladá generace je ovšem vyšší než rodiče a ti vyšší než prarodiče- kteří jsou podsaditější, ta výška je obvykle na úkor správného růstu- nelze si nevšimnout už jen stavu zubů Japonců, dokonce to vypadá, že ortodoncie tam není ještě tolik rozvinutá, nebo je to spíš otázka jen peněz ?- pro Japonce je údajně levnější si nechat nasadit rovnátka u nás než v Japonsku.
   Nebylo mým cílem zde nevděčně spílat japonské stravě, jako ji spíš postavit do realističtějšího osvětlení. Vím však, že i v Japonsku se situace trochu mění, že přibývá biohospodářství, která navštěvují mladí lidé jako “čeledíni” v rámci programu WWOOF ( Celosvětová příležitost na biohospodářstvích), snad jde i o příležitost, jak se podívat levněji do Japonska, kde jsou životní náklady jinak velmi vysoké. Předpokládám, že se vývoj japonské kuchyně či spíš jídelen a restaurací půjde dvěma směry- ten jeden bude směrem k mezinárodní poněkud junk food kuchyni a ten druhý se bude orientovat ke kvalitní tradici, k původním potravinám, odrudám, plemenům a původnímu způsobu produkce, péče o půdu, uchovávání a přípravy jídla, o což bude mít poučená japonská hospodyně zájem.
     Myslím, že mezinárodní kuchyně včetně té japonské je i pro Čechy zajímavým příležitostným zpestřením jídleníčku a že i podnikání v této oblasti má u nás své místo a může být úspěšné zejména ve větších městech. (Moje polská kolegyně Alicja již otevřela se svým čínským manželem ve Varšavě 2. sušibar). Téma japonské kuchyně, dějin pěstování rýže atd. by bylo jistě zajímavé i pro studenty zemědělských fakult a japanistiky.

Photo_mar_19_11_29_20_am

Díra s ohništěm kotacu uprostřed světnice japonského stylu, visí nad ní litinová konvice
—————————————————

 

*Adžinomoto neboli anglicky MSG a česky glutamát sodný je umělá “hanebná” a obzvlášt pro dětský mozek škodlivá moderní náhražka a šidítko přirozené CHUTĚ, jakou má po dlouhém vaření na minerály a želatinu bohatý maso-kostní vývar. Maso-kostní vývar je to, čemu se v angličtině říká stock či broth. Broth pochází z francouzského bouillon (vývar), kostka bujónu (Masox, Maggi z libečku) je tak trochu “granule”, dehydrovaná náhražka, která nemůže kvalitní vývar s minerály a želatinou nahradit. Dobrá zpráva je, že pokud se k tradičním maso-kostním vývarům obzvlášt znovu ženy vrátí, nebudou údajně trpět osteoporózou a ani celulitidou – na ní stačí vývar z kostí a masa a trocha staromódních živočišných tuků a tento civilizační problém nebude třeba řešit.

 

p.s.  Úpadku stravy si všímá i  Masanobu Fukuoka ve své knize Návrat k přírodě: opětovné dobývání ztraceného ráje, jehož slova zde na závěr ocituji:

 

Japonská výživa a vaření se vytrácí
  

Pokud si mohu dovolit se tak vyjádřit, žádný jiný národ

neměl původně tak vypěstovaný cit pro chuť a nebyl tak dobrý ve vaření jako Japonci. Při cestách po Evropě a Americe jsem nabyl silného dojmu, že japonští kuchaři a šéfkuchaři nepotřebují nikam jezdit na zaučení. Měli by akorát navštívit manželku japonského rolníka. S pocitem jistoty bych

řekl, že žena rolníka umí dochucovat jídlo tak, že by ji to stačilo na mistra šéfkuchaře kdekoliv na světě.

Dokonce bych se odvážil navrhnout těm lidem, kteří v

Japonsku studují západní kuchyni, aby se tím v Japonsku neobtěžovali , ale raději sami jeli do zahraničí a nabídli své vedení v kulinářství tam. Jedním z důvodů je to, že ačkoliv byl v japonském vaření učiněn solidní pokrok, způsobil odvrácení se od přírody a měl za následek úpadek kvality potravin. I když se kuchaři ve svých dovednostech neustále zlepšovali a počet japonských šéfkuchařů hodných mezinárodního uznání se zvýšil, nemají již dobrý materiál na vaření. Jediný materiál, který je dnes k dostání, jsou chemicky zpracované potraviny z ropných produktů. To znamená vše od zeleniny, jako jsou rajčata, lilky a okurky, až po rýži a pšenici, dokonce ryby, které nejsou čerstvě chycené v místních vodách jako v minulosti, ale jsou spíš výrobkem rybích farem…

Kuchař může být sice schopný, ale pokud potraviny, s nimiž pracuje, nejsou kvalitní, nic s tím nenadělá. Taková je dnes situace a mám pocit, že věci se snad zas obrátí. Japonci sice mají orientální těla, ale jejich myšlení se znečisťuje západní filosofií – stávají se oddanými vědě. V Japonsku se dnes praktikuje vědecké zemědělství a potraviny, které se zde konzumují, se staly po západním způsobu výrobky, jejichž základ je v ropě…

Photo_mar_19_11_31_55_am

Na obr. Masanobu Fukuoka

 

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove