Z knihovničky: Labyrint pohybu

 Knihy, Teorie  Comments Off on Z knihovničky: Labyrint pohybu
Nov 242019
 

“Medicína tak léčí za obrovské peníze něco, co by měl řešit životní styl.” s 18

Mám velmi ráda biografické či vzpomínkové  knihy od osob, které se již mají za čím ohlédnout a čas zabarvil jejich výpověď určitým nadhledem a moudrostí, je z ní cítit rozumový odstup od událostí, které se jim staly dávno. Mohou to být i lidé, kteří mi zdálky nemusejí být sympatičtí svými názory, ale zajímá mě, jak přemýšlejí a proč tak přemýšlejí a odpověď hledám v knize o nich. Zatímco oni žili desítky let, radovali se a snášeli i bolesti, celá jejich životní zkušenost se pak jako kouzlem vydestiluje do knížky, kterou můžeme buď rychle zhltnout, nebo také vstřebávat vědomě pomalu, abychom se neutopili v záplavě informací a nepřehlédli hodnotu podnětných myšlenek.

V posledním roce jsem přečetla pár zajímavých knih, jednou z nich je kniha rozhovorů Labyrint pohybu, které vedla paní Renata Červenková s mediálně známým fyzioterapeutem Prof. PaeDr. Pavlem Kolářem, PhD. Na obálce knihy stálo:

„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví. V knižním rozhovoru s novinářkou Renatou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek, a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“… Odhaluje překvapivé souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům, často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?

Jméno pana Koláře mi utkvělo v paměti v souvislosti s jeho členstvím v konziliu prezidenta Havla a  Klause.  Pokud bych měla charakterizovat jeho osobnost ne větami, ale heslovitě, tak z rozhovoru pro mě vyplynulo, že je to osoba ne-li tzv. renesanční, tak určitě rozhledem dalece přesahující svůj profesní obor. Je z jeho osoby cítit: úcta ke vzdělání, úcta ke čtení, pokora, tolerance. Jeho 13. komnatoue je Běchtěrejevovs choroba. Oplývá  zjevně hlubokou erudovaností v oboru, nahlížíme s ním letmo do historie oboru fyzioterapie a rehabilitace. Dokládá, že je třeba mít komplexní pohled na “lokální” zdravotní problém, může v něm hrát roli psychosomatik. V knize najdeme kuriózní vtipné i smutné případy z praxe u nás a v zahraničí, poznatky o neuroplasticitě ve smyslu kompenzace funkce části jednoho orgánu jinou částí těla, propojenost všeho se vším v našem těle, kdy jsou tělo a duše spojenými nádobami. Opakovaně potvrzuje, že problémy s bolestmi s určitou částí těla mohou souviset s chybným pohybovým stereotypem, případně, že příčina můžet být v jiné části těla, nebo v duši, že je třeba posilovat nejen záda, ale i bránici atd., ačkoliv nás bolí třeba loket. Právě díky tomu, že má pan Kolář bohatou praxi s obyčejnými pacienty, s pohybovou patologií dětí, je vyhledáváným lidmi, kteří patří mezi “celebrity” z řad sportovců , a to i ze zahraničí (Jágr, Djokovič, Jan Železny, Ester Ledecká). Pobavil mě historikou o citu Jágra po svou vlasntí hokejku  a svého brusiče bruslí. Ať již má kdokoliv jakýkoliv problém, vše je relativní, i práh bolesti a ani sebepoškozování člověka (vykloubení ramenního kloubu), aby získal tímto jednáním pro sebe nějakou výhodu, pan profesor nahlíží se soucitem, pacienta neznevažuje, nezjednodušuje soud o takových osobách. Každý přijímá informace o svém zdravotním stavu jinak a každý lékař je možná jinak podává, což se ve výsledku sčítá a má to vliv na možnosti uzdravování či jeho rychlost.

S pohybem je to mnohem složitější, o čemž svědčí jeho slova: ” ..Oni totiž trénují jenom svaly a neučí se pohyb. Ten, kdo kdysi kosil trávu, házel telatům nebo skládal uhlí, se choval mnohem přirozeněji než ten, kdo zvedá činky.  Někdy má takové nevyvážené posilování horší důsledky než pohybová aktivita u těch, co nevstanou od počítače.” (s. 73)

Rozpovídal se nejprve o svém dětství, o babičce, o tom, jak byl vděčný, že mohl studovata  mít klid v bytě po babičce, jak sportoval, ale nakonec se už věnoval své profesi. Vysvětlil, jak jsou lidé často limitovaní v tom, jaký sport jim půjde nebo nepůjde na vrcholové úrovni, protože každý máme jinou konstituci, jinak hluboké kloubní jamky atd. Jak je toto důležité mít na vědomí v přístupu ke “kolektivu” hráčů, jimž možná někteří trenéři “napaří” stejný trénink. Vyzdvihuje přínos známé paní Ludmily Mojžíšové a Vojtovy metody, a upozorňuje, jak těžké je někdy rozhodovat o dalším kroku v léčbě pacientů s komplikovanou diagnózou. Podobně jako pan MUDr. Jan Hnízdil si je vědom, že lidé časo berou pilulku na pilulku, nebo jejich kombinace může přinést další diagnózu.

Jeden český zpěvák zpívá, že “děti sáňkují už jen z povinnosti“. Určitě děti rády tráví čas u počítačů a musím říci, že o to více se upřímně vážím toho, že naše děti můžeme rozptýlit přirozenými aktivitami venku, jako je sběr ovoce, ořechů, úklid apod. Počítače jsou velice návykové, jejich hry, seriály apod. Snad ani nemusím z knihy citovat, jak se zdraví české populace nezlepšuje (stoupá každý rok počet diabetiků, osob  s obezitou) a kolik peněz ročně to stojí. Neberu nic, co tvrdí, za slovo, protože ani prostor knihy nemůže vystihnout vše, co by rád sdělil, ale jistě stojí mnoho jeho nastíněných názorů za zamýšlení: “Třeba takové dítě v Indii, Mongolsku nebo v jiných…, kde musí odmala hlídat sourozence a ještě pomáhat rodičům s prací, aby všichni přežili, je nakonec sociálně vyspělejší než to naše, a často i šťastnější. …Musíte si umět odepřít, abyste dostala náhled na věc. (s. 19) Není nutné ho brát za slovo, protože právě při špatné technice kosení, začnou lidi bolet záda. Kontextu celé knihy je však jasné, co chtěl prof. Kolář sdělit.

Jako katolík nemá příliš liberální názory a je proti narušování přirozených biologických stereotypů. Já osobně si nemyslím, že jen stát či církev by měli mít právo na oddávání párů, na druhou stranu je jistě alarmující, že  “jen 15 % dětí nemanželských párů žije ve společné domácnosti s oběma rodiči.”

Je třeba  vyzdvihnout kvalitu paní novinářky, která mu kladla zasvěcené dotazy a občas s citem doplňovala jeho výpovědi zajímavostmi, které pan Kolář potvrdil a případně rozvinul či doplnil. Paní Červenková se zmiňuje o tom, že v ČR je sice nízká kojenecká úmrtnost, že se zachraňují i velmi nezralá miminka, ale klade si otázku, za jakou cenu (nejen finanční). Její srdce říká ano, ale rozum už má pochybnosti, protože ty děti pak mají později mnoho zdravotních komplikací s obrovskými finančními náklady. Vzpomínám si také na její výrok v souvislosti se zdravím ve stáří: “…je důležité dát život létům a ne léta životu.” Zkrátka že se dnes lidé “nedožívají” vysokého věku, ale “přežívají” do vysokého věku. Je pro mě přesto svěžím větrem slyšet od člověka zapojeného do zdravotnického systému: “Potřebujeme manažera nemoci, který by vyšetřování i léčbu u starších pacientů mezioborově koordinoval, s erudicí bránil pacienta proti zbytečným zásahům….Každý den v nemocnici navíc představuje pro starého člověka velké riziko, že se domů už nevrátí.” (255, 257)

O Labyryntu pohybu nemá smysl  více psát, ale číst ho, určité úvahy je vždy fajn si připomenout, jako například tuto níže, která o kvalitě knihy a osobnosti pana Koláře hodně vypovídá: „Už vím, že kaluž se nemusí jen přeskočit, může se i obejít. Hodně jsem ubral ze svých vášní, méně odsuzuji, spíš se snažím být soudný. Také už vím, že nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný. V životě je důležité mít nějakou vizi a směr, z nichž nesmíme ustoupit. Důležité také je, aby člověk nebyl životními událostmi vláčen, aby se naopak podílel na jejich tvorbě. Jinak vás to odtáhne někam, kam třeba vůbec jít nechcete. Je dobré si občas najít chvilku a zeptat se sám sebe, zda tam, kam míříte, vůbec chcete a hlavně proč a zda to má skutečně smysl. Podstatné je to, abychom své cesty jednou ve svém svědomí nelitovali.“

Kniha končí tématem smrti, ke které se prof. Kolář vyjadřuje mj. takto: “Člověk musí neustále vést sám se sebou diskusi o smyslu života ve vztahu k jeho konci….Musíme umět obětovat svůj život pro druhé.

Je jen jinak přirozené, že se prof. Kolář na zdraví člověka sice dívá z mnoha stran, ale především z pohledu fyzioterapeuta. Nevím, zda mě klame paměť (knihu jsem dočetla před několika týdny a čtu už jinou), ale s politováním musím konstatovat, že mi v paměti neutkvěly nějaké hlubší poznatky o kloubní výživě nebo zejména v případě dětí o prenatální výživě. Mohu si klást nadále otázku: je to jen “karma”, hvězdná konstalace, lekce duše dítěte pro rodiče, souhra neznámých náhod, že se někomu narodí dítě s rozštěpem páteře, předčasně apod.? Nebo zde hraje roli absence v tucích rozpustných vitamínů jako jeden z mnoha faktorů? V souvislosti s touto absencí a právě třeba s rozštěpem se totiž píše v knize zubaře Pricea, se kterou souvisí mj. tento blog a kterou překládám. Jsou jistě věci, které člověk musí s pokorou přijmout takové, jaké jsou (vrozená vada, úraz, předčasná smrt). Současněby se ale neměl uzavírat před některými otázkami s nimi spojenými. Pozdní odpověď na ně by sice už možná nemohla pomoci jemu či jeho dítěti, ale třeba by mohla být prevencí budoucích těžkostí jiných lidí a prevencí nemalých finančních nákladů, které jdou na úkor celé společnosti.

Další odkazy:

Pavel Kolář

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/206562210800016-13-komnata-pavla-kolare/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/219562210800026-13-komnata-jaroslava-baby/

https://www.vitalia.cz/clanky/nejsme-opravari-clovek-si-muze-pomoci-sam-rika-slavny-fyzioterapeut-pavel-kolar/?ic=gallery-header&icc=backlink

Tuk – velké překvapení. Proč máslo, maso a sýr patří ke zdravé stravě. (kniha)

 Knihy, Teorie  Comments Off on Tuk – velké překvapení. Proč máslo, maso a sýr patří ke zdravé stravě. (kniha)
Aug 302019
 

TUK – velké překvapení (kniha)

Jak se věda kdy může opravit, když vědce, jež nesouhlasí s všeobecným názorem, považuje za pomýlené čistě jen proto, že všeobecný názor je jiný?Nina Teicholzová

TUK – velké překvapení: Proč máslo, maso a sýr patří ke zdravé stravě. Kniha vyšla v roce 2014 v nakladatelství Simon and Schuster a už je od roku 2016 na světě v krásném českém vydání z dílny nakladatelství Jota. Její autorka Nina Teicholzová (54 let) na mě udělala hluboký dojem z poctivé mravenčí práce, která pro mě byla poučným a napínavým čtením. Původně vystudovala biologii a americká studia a stala se reportérkou pro rozhlas a různá periodika. Byla přes 20 let vegetariánkou, když dostala jako práci chodit po dobrých restauracích a psát na jejich jídlo recenze. V té době ochutnávala i nevegetariánská jídla a divila se, jak moc jsou chutná a jak se po nich k jejímu překvapení hubne, ačkoliv jsou kalorická.

Zhruba devět let pak trávila studiem různých vědeckých prací („vyhrabávala“ i desítky let staré), které často vědci s oblibou opakovaně citují, jimiž se zaklínají a na které odkazovali ve svých pracích, v nichž docházeli k závěru, že nasycené živočišné tuky a červené maso není zdravé na srdce a že jsou viníkem obezity a že když už, tak že máme jíst jen rostlinné oleje, nejlépe olivový. (Rozumím tomu tak, že i my, Češi uprostřed Evropy, že máme jíst jako krétský či italský rolník). Na tyto práce si posvítila, kriticky tyto práce studovala, provedla jejich revizi. Zkrátka šla zpátky po stopách vzniku a prosazení  hypotézy, že živočišné tuky jsou škodlivé. (Ne vždy jsou živočišné synonymem pro nasycené, třeba sádlo je mononenasycené.) Důvěřovala, ale prověřovala.

Určitou revizi ale provedlo i OSN v roce 2008 a došlo k závěru, že nejsou důkazy pro nízkotučnou stravu, coby prevenci obezity či srdečních onemocnění.

Autorka také studovala práce těch vědců, kteří mívali jiné názory, sami jiné práce revidovali, ale nebyli tolik slyšet, vidět a jejichž názory se nikde nepublikovaly. Pokud se o nich a jejich názorech nemlčelo, byli znevažováni, zesměšňováni, snad jen obrazně se na ně plivalo, nedostávali granty, jejich názory zapadly, byly třeba onálepkovány jako „alternativní“ či „módní“ .Ti, které kritizovali, měli silnou autoritu posílenou médii a politiky. Řadu vědců (často už dědečků pamětníků výzkumu a politiky dob 50. a 60. let) také vyhledala a vyptávala se jich na jejich život vědců po 2. světové válce, jejich postoje, proč k ním docházeli, proč si tehdy mysleli to či ono, co si mysleli, a zda si to stále myslí, a jak tehdy prožívali ostré spory o to, která strava je pro národ ta pravá.

Od 60 let byla doporučována tzv. uvážlivá strava s nižším obsahem tuků, zejména živočišného, který začaly ještě více nahrazovat rostlinné oleje a margaríny (problém transmastných kyselin coby obětního beránka celkově špatných tuků). Od 80. let „nízkotučná strava“ (a ještě prudší nárůst obezity), od 90. let tzv. „středomořská strava“, kterou se ani nedařilo definovat teritoriálně (jen Kréta, jižní Itálie určitě nejsou celým Středomořím- olivový olej, ryby, zelenina a ovoce). Autorka “šije” do věcí velmi sarkasticky: „Zdá se tedy, že při dodržování Středomořské stravy spoléháme na údaje sebrané Keysem v poválečném Řecku od hrstky mužů částečně v průběhu půstu…“

Teicholzová vypráví o počínání různých vědců, jako byl Aleš Hrdlička, Weston A. Price, ale hlavně Ancel Keys, George Mann, Paul Dudley White, Atkins. Obzvlášť pan Ancel Keys se některým svým oponentům jevil jako obzvlášť velice ambiciózní člověk, který neváhal vystupovat autoritativně a arogantně a zesměšňovat skeptickou opozici, zlehčovat jejich obavy, nedávat prostor k diskusi.

Není pro mě snadné psát o knize TUK – velké překvapení, ze které musím z mnoha důvodů pak k citaci vybrat jen pro potřebu tohoto článku pár řádků.  Hlavní část informacemi nabité knihy má 338 stran malého písma a ještě menším písmen jsou tištěny poznámky pod čarou, které jsem také četla, protože mi připadaly stejně tak důležité a pozoruhodné (zábavné). Dalších 150 stran jsou „jen“ další poznámky a odkazy na práce, knihy, články, doporučení.

Moje zkušenost je taková, že pokud se tento typ knihy, podobně jako třeba dějiny některého státu, přečte pokud možno za co nejkratší dobu, před očima se mu ukáže soudružný příběh, velké téma, které pak čtenář uvidí z nadhledu a nezasekne se jen u nějakého detailu, neztratí se v tom množství informací jak v hlubokém lese, uvidí les i způsob, kudy se z něho dostat ven. V tomto případě se mi kniha TUK – velké překvapení četla asi jako napínavý politický thriller. Sama autorka to, k čemu došla, shrnuje ve své radě:

…strava s vyšším obsahem tuku je ve všech ohledech téměř jistě zdravější než strava bez tuku a s velkým množstvím sacharidů. Toto stanovisko podporuje i ta nejpřísnější věda, a jednoduchou logikou tak vede k dalšímu závěru – nechcete-li jíst jako italský rolník a denně pít decilitry olivového oleje k snídani, pak je vlastně jedinou možností, jak sníst dostatek tuku a udržet si dobré zdraví, jíst plnotučné mléčné výrobky, vejce a maso, a to i tučné…nízkotučná strava zdraví škodí v každém směru, jak dokládá raketově rostoucí výskyt obezity a diabetu a neschopnost zvládnou onemocnění srdce. …oficiální výživový plán pro muže, ženy a děti je…naprosté fiasko.“

Na internetu je mnoho domácích videí umístěno na kanále youtube, některé si dělají legraci z tlustých lidí, tzv. „Američanů“ (fat people fail), kteří často kvůli své vlastní váze se neudrží a padají, někdy i nebezpečně, diváci se smějí. Tito lidé si zaslouží ale lásku a empatii. Nemyslím tím, že máme být na ně hrdí, ale mít soucit a pochopení.  Po přečtení knihy TUK – velké překvapení si znovu čtenář jistě silněji uvědomí onu ironii, a sice že taková osoba zřejmě jen nemá informace, začasté není dobrovolně tlustá, líná (přestože možná vážně cvičí), ale v podstatě JE hladová (ošklivě řečeno doslova „nenažraná“), protože její tělo asi má opravdu stále hlad, protože pocit nasycení nepřichází. Jedí tuku málo či téměř žádný tuk, ale hlavně více a více sacharidů v různých podobách. Zatímco u masa s tukem se pocit nasycení dostaví, u sacharidů jen krátce, než zase poklesne v krvi glukóza a inzulin a člověk už by zase něco snědl, zobal. A tak těch sacharidů sní více, i když se zdají být levnější než maso, nemají ale nikdy stejnou nutriční hodnotu jako maso s tukem či smetanový sýr, proto je demagogické argumentovat, že 1 kg obilí je nutričně totéž co 1 kg masa, a proto je logicky rozumější jíst místo masa třeba jen domácí kváskový chléb. Tak jednoduché to není.

Samozřejmě jsem si během čtení knihy Tuk – velké překvapení kladla otázku, zda to, co se za posledních desítek let dělo v oblasti výživy v USA (a co se podobně jako americká popkultura přenášelo v rámci globalizace i na zbytek světa, zejména do ostatních západních zemí), zda jsou omyly na poli výživy neúmyslné, omluvitelné dobou a přirozené, nebo za to všechno někdo nese i nějakou trestní zodpovědnost. Jak si mohl dovolit stát (ministerstva) a vědci celému národu (dětem, matkám, vojákům…) cosi autoritativně doporučovat, když k tomu neměli řádné vědecké důkazy? Jak mohli považovat hypotézu za správnou (že vinen je živočišný tuk), jen pokud se neprokáže opak? Když šlo jen o hypotézu? Proč nebyla ustanovena nějaká vládní vyšetřovací komise? Jistě, zdraví bylo někdy už nevyhnutelně poškozeno a ničím se nedá napravit. Trochu mi dnešní situace na poli výživy západního světa připadá jako vyrovnávání se s „minulým režimem“, s nimž mnozí spolupracovali vědomě či nevědomě, někteří nyní jen „překabátili“, nebo si ani nevšimli, že už je jiná doba a aktuální informace jsou jiné.

Autorka k tomu říká: Pro většinu mainstreamových nutričních odborníků dnes platí, že je jejich dlouhotrvající loajalita k LDL cholesterolu zahnala do kouta. Aby si své pozice udrželi, musí ignorovat spoustu vědeckých důkazů.

Také se domnívám, že vědci či nutriční odborníci, které autorka zmiňuje v knize, byli velcí „egouši“, a že nemohou alibisticky tvrdit, že věda je už dále (vývoj jde dále, ale my si tenkrát mysleli…) či že názory na živočišný tuk jsou jen „zastaralé“, protože jednání mnohých z nich bylo od samého začátku eticky pochybné – doporučovat celému národu stravu založenou na hypotéze bez důkazu? Institucionalizovat chyby? Někteří říkají, že důkazy jsou, ale autorka zjistila, že to jsou podivné důkazy (viz níže).  A bylo to drahé – asi 2 miliardy dolarů investic teprve do výzkumu hypotézy, na základě které již ale tak vřele doporučovali národu vyhýbat se živočišným tukům (experimentovat v podstatě se zdravím). Před tím než něco začali doporučovat, už mělo přece být dávno vše prozkoumáno. Autorka k posledním desítkám let říká:

Je to dlouhý a zamotaný příběh, ale jde v něm, tak jako u většiny tragických lidských příběhů, o osobní ambice a peníze….“ulili start“, když vydali obecná doporučení dřív, než byly provedeny řádné zkoušky a zavrhovali varovné hlasy, které tvrdily, že by lékařské zásahy podle Hippokratovy přísahy „neměly ublížit“.

A dále pokračuje: Tuto prvotní chybu zatížilo časem mnoho dalších faktorů – miliardy dolarů investovaných do pokusů hypotézu potvrdit, průmyslové zájmy, vědecké kariéry. Předsudky se rozvíjely a utvrzovaly. Vědci si navzájem citovali nedostatečné studie a utvrzovali se ve svých chybách, jako by byli v zrcadlové síni. Kritiky odsunuli stranou a umlčeli. A nakonec nutriční vesmír uvěřil, že maso, mléko a vejce jsou nebezpečně nezdravé potraviny a zapomněli na to, že by kdy jejich předci podojili krávu.

Z hlavy bych zde ráda uvedla pár poznatků, které byly pro mě samotnou buď nové, nebo které považuju za důležité je zopakovat, ačkoliv se dopustím jistě obludného zjednodušení (kniha je mnohem podrobnější):

1) Není údajně prokázáno, že převážně mononenasycený (stálejší) olivový olej ochrání naše srdce od onemocnění (které způsobuje něco jiného než živočišný tuk), ale je velmi pravděpodobné, že srdci aspoň neškodí. Nemá údajně vůbec žádnou 4 tisíciletou historii, jako jídlo se začal používat až v posledním století, ve větším se začal produkovat až asi v 17. století na mýdlo, masáže a kosmetiku. …je novým zjevem ve středomořské stravě…navzdory nejlepší snaze zainteresovaných stran přibrat Homéra do marketingového týmu“, píše autorka sarkasticky. Neexistuje žádná univerzální „středomořská strava,je to umělý konstrukt, za nimž stojí marketing na olivový olej.

2) Když se nedaří prokázat klinickými zkouškami určitou hypotézu, vyplatí se pořádat „konference“ pro vědce a novináře, pokud možno na slunných místech ve Středomoří (Kréta, jižní Itálie) v krásných hotelech s jídly plnými olivového oleje. Pokud novinář nevěděl, jak o těchto konferencích a olivovém oleji psát, příště ho nepozvali.

3) První sdružení, které vydávalo nutriční doporučení, byla v podstatě soukromá nezisková organizace AHA (Americká kardiologická asociace), která byla původně nevýznamná, dokud v roce 1948 její výzkum nezačala dotovat firma Procter and Gable, známý výrobce mj. ztuženého rostlinného tuku Crisco z bavlníkového oleje poté, co už nešly svíčky na odbyt. Představitelé AHA pak ve Washingtonu lobbovali, aby stát založil Národní institut pro studium srdce NHI (později přejmenovaný na institut srdce, plic a krve NHLBI). Když je totiž instituce národní a ne soukromá, pak má ještě větší autoritu než soukromá neziskovka. Ve skutečnosti se pak do ní dostali titíž lidé z AHA: Jádrem vedení ovládajícího tyto skupiny byla hrstka odborníků s překrývajícími se odpovědnostmi. Bylo jich dost málo na to, aby se všichni dobře znali a tykali si. …navzájem si recenzovali články…AHA a NHLBI také společně spravovaly převážnou většinu grantů…“ Vydávali doporučení, případně je v posledních letech potichu odstraňovali (dietary guidelines), NHLBI ale v posledních letech také data přezkoumávala, až dala od přezkoumávání ruce pryč (nikam to moc nevedlo) a dala to na starost neziskovce AHA. Vědec George Mann (zkoumal Masaje)  hovořil v souvislosti s AHA a NHLBI o “srdeční mafii” a o tom, že výzkum srdečních chorob byl spíš politickou soutěží než vědeckou záležitostí. Jde o to, že tato soukromá neziskovka dokola opakuje to samé o nasycených tucích…, chce už přes 50 let lidem „pomáhat“ vybírat si ty „správné“ potraviny, ačkoliv už proinvestovala mnoho peněz na potvrzení hypotézy, která se nepotvrdila, a v praxi jen lidem uškodila.

4) Některé organizace a vědecká centra vydávající doporučení či konající konference jsou sponzorována průmyslem, i státy exportujícími olivový olej. Pouhá komerční kampaň se vydávala za „vědecké“ doporučení. Autorka popisuje, že za démonizaci palmového oleje (či kokosového) stojí nejen ti, kteří chtějí chránit deštné pralesy, ale i producenti sójového oleje, kteří se na této vlně svezli a používají „zelenou“ taktiku proti konkurentům, neboť palmový olej je pro tyto oleje velkou konkurencí (jsou levnější). Pokud se ale palmový olej nenahradí třeba lojem, opět bude třeba třeba více pozemků osázet sójou či řepkou na olej.

5) Je zajímavé, že celkové množství masa spotřebovaného v USA se za posledních sto let sice mírně (!) zvýšilo, ALE ve skutečnosti se jen zvýšila se spotřeba drůbežího masa (proč asi ?– není to to maso, které se tak snadno a rychle vyprodukuje a ještě je libové, tedy v souladu s oficiální ideologií?), ale snížila se spotřeba červeného masa. Především ALE celková spotřeba masa se oproti roku 1800 snížila! Pokud křičíme, že se loví příliš mnoho ryb (bílé rybí maso), kterých v oceánech údajně ubývá, proč to tak je? Co když bychom místo nich začali jíst více červeného masa, který neplave v oceánech, ale třeba jako ovce se pase na lukách.

Dobytek je součástí ekosystému planety, ano, správně nemá být zavřený ve velkochovech a jíst obiloviny, po kterých možná vytváří víc metanu, než je je nutno. Škoda, že se nechová vždy tak, aby jeho způsob chovu nemusel nikdo kritizovat. Často nedodáváme, že má spásat trávu, protože mimo jiné jeho tuk – lůj či sádlo a máslo – má pak jiný zdravější nutriční profil – nejde o prázdné kalorie (vit. A, D. K2, CLA). Tráva by mohla trvale růst na dalších 12 % orné půdy ČR místo řepky, která už z dálky nevoní vábně. Řepkový olej velmi rychle žlukne a musel se šlechtit, aby nebyl jedovatý a naši předkové ho nejedli, nehodí se na smažení, předkové jedli mimo jiné lněný, ale jen jako postní či v chudobě (kdy máslo, pokud vůbec nějaké měli, prodali). Lněný olej rychle žlukl a hodil se spíš jako fermež. Navíc jeho omega 3 jsou s kratším řetězcem a naše tělo ho neumí snadno přeměnit na omega-3 mastné kyseliny s dlouhým řetězcem a některé rasy lidí vůbec.

6) V knize se detailně dočteme, proč různé slavné poválečné vědecké výzkumy, které údajně dokazovaly, že hypotéza vztahu jídla (nasycené tuky) a srdečních chorob platí, měly vážné metodologické problémy (selektivnost – dr. Keys se ve své Studii sedmi zemí vyhnul výzkumům ve Francii či Švýcarsku, nikoliv náhodilost, ignorování jiných proměnných) nebo byly účelově mylně interpretovány. (Autorka říká, že je to jako udělat terč okolo dírky po kulce.) Autorka čtenářům laikům osvětluje rozdíl mezi epidemiologickým výzkumem, který jen vypozorovává určitou souvislost jednoho jevu s druhým, ale neznamená příčinnou (kauzální) souvislost, a klinickou studií, která je přísná (například nelze dát jen subjektům dotazník a doufat, že odpovídají popravdě). Zkrátka je vždy otázkou, co vlastně tělu škodí či prospívá, která proměnná a faktor (když je jich více).

7) V minulosti se měřila celková hladina cholesterolu (coby bioukazatele, „biomarkera“ na riziko srdeční choroby), později se rozdělil na dobrý HDL ( „ponorka“ plující s vysoce hustým cholesterolem, která posbírala cholesterol po těle a pluje s ním do jater) a zlý LDL („ponorka“ s cholesterolem s nízkou hustotou). Když je HDL vyšší, je to velmi dobře! A dobré je i takové jídlo (živočišné tuky!), které ho zvyšuje, protože se tak snižuje riziko srdeční choroby. A vědci se bohužel jen zaměřovali na to, co se děje s LDL, a ne s HDL (olivový olej ho neumí zvýšit). Proč tedy i někteří čeští lékaři pořád tvrdí, že “celková zvýšená hladina cholesterolu je rizikovým faktorem rozvoje aterosklerózy” mi není jasné.

Nyní ale vědec a lékař Ronald Klauss přišel na další podkategorii (či podsložku) LDL cholesterolu, i ten lze rozdělil na LDL a na VLDL (s velmi nízkou hustotou). A dle něho je VLDL lepší biomarker. A je údajně žádoucí, aby při poklesu celkového LDL nepoklesl i ten s tou větší hustotou. Zkrátka když má někdo moc vysoký či moc nízký LDL, je třeba se ptát i na VLDL a na HDL – a není hladina HDL moc nízká, zvedne se po požití určité stravy HDL? Lepšími bioukazateli jsou napři. triglyceridy…

8) Neplatí lákavá a zdánlivě logická rovnice, že všechny kalorie jsou stejné a že co sníme, musíme z těla vydat, protože každá se jinak tráví. Jsou to především sacharidy, po kterých se tloustne a navíc je po nich brzy zase pocit hladu. Tuk nestimuluje tvorbu inzulínu, který molekuly glukózy, pokud ještě nemáme cukrovku, ukládá do tukových buněk.

9) Pozoruhodný je poznatek, že lidem, kterým hrozí dialýza (nemocné ledviny), se doporučuje snížit příjem bílkovin, zejména živočišných. Problém ale údajně nejsou tyto bílkoviny, ale to, že se příjímají v podobě libového masa a ne s tukem (!). A pak místo tuku a masa konzumují co? Čím je nahradí? Sacharidy. A tak přibývají na váze. A je to jak Hlava 22.

10) “Přednostní konzumace nejtučnějších částí zvířete a výběr zvěře v nejtučnější fýzi jejího životního cyklu se zdá být v historii konzistentním loveckým schématem,“ píše autorka knihy Tuk velké překvapení Nina Teicholzová.

11) Kladu si otázku, zda nejen slavná Gréta ve svých 12 letech, ale obecně člověk nemá deprese třeba i kvůli stravě bez cholesterolu, který je potřebný k tomu, aby fungovaly receptory serotoninu

12) Statistika: Od roku 1970 do roku 1997 klesla v USA spotřeba plnotučného mléka z 97 na 33 litrů na osobu, zatímco celková společná spotřeba polotučného a odtučněného mléka vzrostla z 6 na 56 litrů. Je tedy „mléko“ zdravé či není? Na úvod takové diskuse je rozhodně třeba si “mléko” přísně definovat. A pokud se na něm nedaří třeba Japoncům, máme ho sami přestat konzumovat a začít jíst jako Japonci?

Jen velice ztěžka a pomalu se nyní kurz ohledně oficiálních nutričních doporučení začíná obracet, je stále více výživářů a lékařů, kteří už nemají ze živočišných tuků nebo dokonce tuků jako takových fobii. Nejsem v pozici autority (ani samozvané), která by měla někomu doporučovat či nedoporučovat přečíst si knihu a poučit se z ní. Já sama jsem se ale poučila a pokud by se mě na to někdo zeptal, tak ano, velmi doporučuji. A až bude čas na svatomartinskou husu (červené maso se sádlem), tak nevidím důvod, proč si ji nedat. Králíci jsou lepší jako mazlíčci…

Pokud si ji ale přečtou čeští lékaři, zejména ti, kteří se neustále odvolávají na „zdravý selský“, ale současně se odvolávají na doporučení americké  AHA (čtěte: soukromé neziskovky, která má historii, jakou má), budu ráda. Někteří takoví lékaři totiž doporučují stále konzumovat především rostlinné oleje, že máme po celý rok žít z ovoce, zeleniny, celozrnných obilovin a libového masa. Zajímalo by mě proto, jaký je jejich věcný názor na obsah knihy Tuk – velké překvapení. Také by mě zajímalo, zda se kromě snížení úmrtnosti na choroby srdce, snížil i jejich výskyt jako takový. Zda tedy nizkocholesterolová strava funguje jako skutečná prevence nejen smrti na srdeční chorobu, ale samotné choroby.

Dále přidávám odkazy, kde bylo něco, co jsem četla, poslouchala, koukala a co nějak souvisí s knihou, s tématem či vědci (v případě metematiky zločinu soudní znalec) a jejich etikou.

https://thebigfatsurprise.com/

https://www.westonaprice.org/book-reviews/the-big-fat-surprise-by-nina-teicholz/

http://www.tanahavlickova.cz/jidlo-pro-dusi/

https://matematikazlocinu.cz/

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/soud-resi-obzalobu-lekaru-z-brani-uplatku.A190430_173618_domaci_chtl

http://www.synlabianer.cz/clanky/zdravi-naroda-se-opet-vratilo-k-tukum-v-krvi-cesi-opet-propadli

https://www.nst.com.my/opinion/letters/2019/01/455079/anti-palm-oil-lobbys-green-tactic

https://www.reflex.cz/clanek/komentare/88572/neni-veganstvi-nova-psychiatricka-diagnoza.html

 Posted by at 3:21 pm
All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove