Sep 222020
 

Milí čtenáři blogu Vyživující tradice,

tak už máme astronomické léto za sebou, je 22. září 2020, a tak bych ráda napsala pár řádků a doprovodila je obrázky, které se po kliknutí zvětší. (Máte-li jakýkoliv dotaz k obsahu tohoto článku, napište mi na vera.dudman@gmail.com)

16. září se dalo ještě koupat v přírodním koupališti ve Zderazi u hotelu

Ačkoliv tento zvláštní rok pro mnohé znamenal, že nedělá to, co obvykle dělá, že třeba zrušil to, co si naplánoval, my jsme prožili hezké léto, v němž se tak jako každý rok konaly s železnou pravidelností události tak, jako se dějí každý rok. Zkrátka rytmus roku nebyl naštěstí narušen. Měli jsme jako obvykle 2 kurzy kosení a jeden seminář o chovu rodinné krávy, prodej kos se zastavil jen, když došlo zboží. Oslavili jsme též narozeniny členů rodiny, dvou ve znamení Raka a jednoho ve znamená Lva. Dále píšu v bodech.

Práce okolo statku a další zvířata do chovu:

Kachny pižmovky

Domeček pro kachny

V poslední době syn prořezal spoustu keřů tak, aby se pod nimi nám i drůbeži lépe chodilo (takto lze nelámat hůl i nad trnitým hlohem) a byly zkrátka prostupnější. Letos nemáme domácí prase, ale chov jsme obohatili o vše, co žere zelené, a to o králíky (plemeno český červený), o chovné kachny pižmové (pro chov do budoucích let, žerou i ošklivé slimáky. Nadále u nás běhají husy landéské (některé ne čistě landéské, ale smíchané s bílou).

Tyto v podstatě dvorku kralují, ale na paty jim šlape vánoční večeře – dorůstající 4 krůty (Tyto se chovají tak trochu jako pávi: mají vyšší nohy, dobře se pasou na zeleném, pohybují se pomaleji (obvykle), a tedy důstojněji než slepice, a loví i v nižších patrech keřů nějaké mouchy, pasou se jako husy, ale nehrabou tolik jako slepice. Občas chtějí spát vysoko na stromě, na traktoře apod. Rádi bychom re-gen-erovali náš chov, postupně přešli zase jen k plemenu zlatá česká kropenka, která nám už inkubátor brzy vysedí (násadová vejce jsme si zakoupili od jiného chovatele). Stačí si pak ponechat kohouty, kteří budou tohoto plemene.

Domečekpro kuřata a jednu husu, kterou ostatní větší husy šikanovaly, protože nebyla jejich vrstevnice.

Někdy se tato všecka drůbež pohybuje úplně všude okolo statku kromě předzahrádky, nedovolí výskyt vos (dříve než ony sezobou všechny spadlé hrušky), hlavně husy, jindy jsou uzavřené jen na určité zahradě, kde mají za úkol udržovat krátkou trávu. Syn drůbeži vyrobil milé „chaloupky“, jednu pro kuřata, druhou pro kachny, které se velmi rychle naučily chodit do ní spát. Inspiraci ke stavbě našel u nadšených chovatelů na youtube. Stejně tak králící jsou v drátěných králikárnách, což je americká inspirace, je to vzdušnější, ale pro hnízdo mláďat tam mají bedýnku, do které si ramlice nanosí seno a před a po porodme ji zaplní chlupy. A ještě jsem zapomněla na holoubky, ale ty jsou jen pro radost. Nejromantičtější jsou angličtí pávici, protože své ocasy skutečně naparují jako pávi. Měla je Popelka, nebo Tasha Tudor. Pokud někdo nemá louky, může i v bytě pěstovat na zavlažovaných táccích pro drůbež i králíky pšenici a obohacovat tam stříháním naklíčené a do cca 15 cm vyrostlé pšenice stravu slepic, králíků i v zimě! Vajíčka a tuk bude mít díky takové pšenici vitamín A atd.

Bílí holoubci a bílé růže. Staré malby.

Moje oblíbená kniha o malířce, která chtěla žít jako ve 30. letech 19. století (1830’s).

Kuchyně: V poslední době jsme ve starém selském domě (některé zdi mají 90cm) vymysleli a vyrobili kuchyni (Neil), která více odpovídá dnešní době, aby se snadno daly uklízet kuchyňské potřeby (viz Marie Kondo), přesto je realizována ve venkovském stylu barvou, doplňky, které některé ještě přijdou. Z internetu je možné též stáhnout obrázky malířů, kteří se venkovu věnovali a které atmosféru venkovského domu dolaďují. Pokud někdo hledá inspiraci, na internetu je toho plno, třeba kanály Elliotts Homestead, ( https://www.youtube.com/c/Theelliotthomestead/featured) nebo Parisienne Farmgirl (https://www.youtube.com/c/ParisienneFarmgirl/videos) atd. atd. Opravovat staré domy je vždy pracnější než stavět nový, má to své nevýhody i výhody.

Jean Francois Millet

Děti koupou kachničky

Nože do pružiny a do zásuvky, radí odbornice na zázračný úklid Maria Kondo a učení feng- šuej.

Francouzský realistický malíř Jean Francois Millet

Je nebezpečné skladovat letošní sušená jablíčka na okenním parapetu v kuchyni, Francouzi nesvačinkují a nezobají a mají malé porce, proto jsou štíhlí, aneb jak říká Jennifer Scott, autorka knih o Madame Chic: Madam Chic nesvačinkuje.

Ekonomika statku: I přes podivnou atmosféru ve společnosti mi tedy nezbývá říci, než že máme dosud za sebou moc hezké časy. Jsou lidé, kteří sní o životě na venkově, kde si budou pěstovat svou zeleninu a chovat nějaká zvířata a interiér obytného domu zařídí romantickým starožitným nábytkem (be vždy možná praktickým) a doplňky. Internet je plný různých užitečných kanálů (zejména amerických), na nichž lidé sdílejí své zkušenosti z hospodaření a zahraničení a vůbec života na venkově. Ne vždy ale vystupují objektivně a bez zavádějícího dojmu ohledně svého živobytí. V každém případě mohou být jejich hesla o svém „životě v souladu s přírodou“ a o „návratu na venkov k Matce Zemi“ zavádějící, protože ne vždy řádně tyto výrazy vysvětlují, definují a opodstatňují v kontextu svého života, a sice proč si myslí, že právě oni žijí “v souladu s přírodou”. V určitém smyslu platí zákony přírody všude, i ve velikém městě, i tam musíme dýchat.

Další pozoruhodná kniha od Sally Fallnové Morellové s názvem Výživující stravování: Jak pralidé, předci a tradiční národy opravdu jedly

V každém případě si dovolím konstatovat, že už dnes vlastně u nás či v západních zemích neexistuje soběstačný pravý malý rolník či sedlák ( i když si tak snad někdo říká), který má rodinnou farmu, tedy jen pár hektarů a který by žil retro-agrárním životem a měl příjem jenom a pouze z produkce získané na svém statku, tedy byl hlavně producent (ne příjemce grantů apod.) I větší zemědělec se neobejde bez dotací. To dokázali kdysi, kdy daňové prázdniny končily v únoru a ne v červnu, jak jsem psala v poznámce v překladu knihy Revolce jednoho stébla slámy od Fukuoky a kdy na nás netlačil konsumerismus (jemuž do určité míry dobrovolně a rádi podléháme) a kdy technická civilizace nebyla tak pokročilá a neočekávalo se, že budeme mít určitý standard. Dokázal tak rolník kdysi žít, otázkou je, za jakou cenu, ale třeba pár dětí mu umřelo a spaly v místnosti se slepicemi. Snad by toho byl dnes člověk teoreticky schopen, žil by však na úrovni, kterou by většinová společnost neakceptovala, sám se s ní nesmířil, šel by tak proti civilizaci, stal by se bezbranným vůči barbarům a jistě by nebyl pro nikoho inspirací. Chce-li mít doma výdobytky civilizace, musí mít elektřinu, auto, nástroje, domácí spotřebiče, internet apod., zkrátka v mnohém nemůže být soběstačný, proto potřebuje příjem, který korunkařením při prodeji pár přebytků (jakkkoliv kvalitních) ze statku (těm, kteří třeba kvalitu ani neumějí ocenit a kteří ještě musejí běžet svůj malý krysí závod) zřejmě nezíská. Nikdy tedy nevíme vše o ekonomice něčího statku, co lidé, kteří se třeba prezentují na kanále youtube či blogují (v jakémkoliv jazyce) o tom, že žijí v “souladu s přírodou”, dělali před tím, zda je prosperita jejich statku jen dílo jejich úsilí, z jakých zdrojů statek zakoupili, zda třeba není velkým příspěvkem do jejich domácnosti příjem z pronájmu většího bytu ve velkém městě, do jaké míry je ještě podporují rodiče apod., jakou mají představu o rodinném statku.

Není třeba dát na dojem a romantizovat si představu, že někdo žije dokonale „v souladu s přírodou“ a je nezávislý na vnějším světě. Vsadím se, že tomu tak není. Na druhou stranu je dobré nenechat se odradit tím, že tomu tak vlastně není, neklesat na mysli, nemyslet si, že jde jen o nedostupný sen, k němuž se nemohu ani trochu přiblížit. Není třeba brát za slovo ty, kteří tvrdí, že “žijí v souladu s přírodou” (někdy jde čistě o marketingové heslo), ale má-li někdo to štěstí, že koupil či zdědil nějaký pozemek na venkově či domek, má možnost aspoň v rámci provozování hobby (a ne každý tuto možnost využívá) významně přispět ke svému zdraví fyzickému i duševnímu tím, že se pustí do pěstování bylin, zeleniny a do chovu aspoň drobných zvířat (slepice), do smysluplných činností, při kterých zapomene na čas.

Mně osobně takové věci snad nikdy neomrzí. Pohled na kachny je zábavnější než TV, květy růží jsou voňavým zázrakem přírody, stejně tak chuť dobré hrušky nebo domácího švestkového koláče z čerstvě namleté špaldy.

Recepty pro chudé a bohaté: Jsem si vědoma, jak velké mohou být v dnešní době, kdy už nestoupají platy tak jako po válce, ale spíš ceny nemovitostí, sociální rozdíly i v rámci střední třídy. Občas si o tom čtu v textech českého sociologa prof. Jana Kellera. Například v knížce Tři sociální světy upozorňuje, že zatímco první desítky let po 2. světová válce stoupaly lidem platy, dnes stoupá cena nemovitostí, a proto dnes víc než jindy dva lidé se stejným diplomem, stejným vzděláním a pracovitostí, mohou být na tom po deseti letech po vystudování úplně rozdílně, pokud jeden z nich třeba zdědil byt a druhý si musel koupit byt na hypotéku nebo jen bydlet v podnájmu. Zkrátka tomu prvnímu s vlastním bydlením se snadněji šetřilo na lepší auto, lepší dovolenou. A i ten, co dostal byt, na tom je a může být v budoucnu hůř než generace otců. Je to dobou globalizace, která je ekonomicky výhodná jen pro velké nadnárodní společnosti, které šetří na pracovní síle, čímž mění makrosociální podmínky. Dokonce má autor za to, že ani vyšší vzdělání dnes nezaručí lepší sociální postavení a vyšší plat tak, jako v minulosti. Řemeslník si může vydělat více než člověk s vysokou školou. Na západě mají dnes údajně univerzity jen pár funkcí: udržovat střední třídu v iluzi, že vyšší vzdělání všem, kdo ho absolvují, zaručí lepší platy a lepší pozice, druhá funkce je, že na jejich vzdělávání vydělávají ti, kteří studentům či státu na něho poskytují půjčky. Další funkcí je, že zaměstnávají personál podobně jako věznice, kdy jejich personál nemá zájem a motivaci na úbytku vězňů, tedy o skutečnou integraci vězňů do společnosti, protože by se jim pak nevraceli a oni by mohli přijít o práci. Podobnou funkci mají údajně i určité celebrity, které mají střední třídu udržovat v iluzi, že jenom a pouze a toliko díky talentu a píli mohou spravedlivě uspět v konkurenci a velmi zbohatnout. Ve skutečnosti jsou i tito velmi závislí na korporacích, které díky nim vydělávají více. Prestižní univerzity údajně neslouží primárně ke vzdělávání, ale ke zvyšování “sociálního kapitálu”, tedy navazování kontaktů s podobnými dětmi z elitních rodin, kdy pak tyto děti mezi sebou zase uzavřou manželství, spojí majetky. Nežijeme tedy v době, kdy by existovala bezmezná sociální mobilita díky vzdělání a píli, kdy by společnost byla zcela prostupná a otevřená. Dělí ji na tři třídy (elity: a) pomocné, b) diskrétní střední a deklasované). Zatímco obyčejní lidé jsou často rozděleni, hnáni k individualismu, skutečná elita, která je nesouměřitelně bohatší než ostatní (nikoliv jen úsilím, vzděláním a vykonáváním povolání), drží při sobě: “Tahle kasta je fakticky jediná skutečná, stabilizovaná a patřičně cílevědomá třída, která tu z 20. století zbyla. Ví se o ní nesrovnatelně méně než o ostatních vrstvách dnešní populace, protože ji ani nenapadne nechat se sociologicky zkoumat.”

Sama jsem si vědoma, že ne každý má tedy doma máslo z pastevního chovu, nebo příjem na to, aby pro celou rodinu, která si vzala hypotéku, objednával ze Švýcarska sýry, připravoval pravidelně veganské sladkosti, kdy v receptu jsou jen samé nejlepší věci, třeba cizokrajné ořechy v biokvalitě a bio kokosový tuk a jiné dražší ingredience. Každý si tedy musí recepty vybírat či přizpůsobit je svým možnostem. Myslím si ale, že chudoba není ctnost, zvláště když příjde na výživu dětí a zdraví nás všech. Měli bychom se snažit jíst kvalitně. Náhodou jsem po mnoha letech otevřela knihu Vlažní a váhaví od profesorky Hany Librové, kterou bychom těžko mohli podezírat z nedostatku lásky k přírodě a zvířatům, přesto píše na té náhodně otevřené stránce toto: „Vegetariánská strava založená pouze na produkci tradičního zemědělství mírného pásma severní Evropy by se mohla ukázat jako monotonní a restriktivní.“ píši v postmoderní tónině Bearsworth a Keilová…Ulpívání na stravě z lokálního a sezonního zásobování by prý vetegariánství připravilo o jeho přitažlivost. Uvažíme-li ideový původ dnešního vegetariánství, který zdůrazňoval protest vůči kapitalistické dravosti, vidíme ironii a paradox: vegetariánství se stává velkou příležitostí pro globalizační praktiky, pro dovozce, dopravce a pro obchodní řetězce. Ve své módní podobě přstává být výrazem alternativy, je dobře absorbování globalizovaným tržním systémem. Stává se konzumenstvím, ve finančně náročnějších případech predačním luxusem, významně zvětšujícím ekologickou stopu. Platí to pro jednu větev dnešního vegetariánství, můžeme se však obávat, že jde o větev, která mohutní nejvíce. s 186. Zkrátka mám za to, že žloutek od slepice z vlastní zahrady je výživnější než nějaký drahý cizokrajný ořech.

Ferda u soustruhu dělá ze švestkového dřeva misku s víčkem

(pokračování příště)

 Posted by at 11:39 am
All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove