Bře 032018
 

 

 

Milí čtenáři blogu,

Vy, kteří jste již četli knihu Japonky Marie Kondo Zázračný úklid, využijte svůj čas efektivně a již nečtěte dál a přijďte sem zase někdy jindy, možná tu bude článek, který pro Vás bude přínosnější. A možná už vůbec máte být dávno pryč od počítače a internetu!

Vy, kterým se ještě do ruky či čtečky nedostala kniha výše, na chvilku se tu zastavte, protože jsou věci, které nás ve škole neučili a babičky byly jiná generace a asi by k tomu měly jiný přístup. Je třeba nejen vařit, ale i uklízet. Kniha má obálku se stroze uklízeným interiérem (skoro holobytem), vypadá, že v něm ani nic není – to se to pak vytváří dojem, že je uklízeno, když v něm vlastně nic není, že? Obálkou se nenechte odradit. My žijeme v bytech a domech, kde věci ke svému životu potřebujeme, a autorka to ví. Dovolte tedy, abych k ní napsala pár slov.

Když jsem se kdysi po zahraničním studiu v Tokiu vrátila z Japonska, uvědomila jsem si, že naše česká obydlí nejsou ani tak prostory k bydlení, ale že jde v porovnání s Tokiem o velkosklady, o nevědomé a zneužívání našeho velkého prostoru ke někdy zcela bezdůvodnému shromažďování různých věcí. Totiž ty důvody jsou, ale mnohdy pochybné. Samozřejmě, že nejsme Mongolci, kteří žijí v jurtách s jen minimem věcí, připravení spakovat si svých pár švestek a jít na nové pastviny. Nejsme ani Japonci, kteří pole neorali, nekosili a tudíž nepotřebovali mít na svých hospodářstvích tolik strojů a věcí. Byly navíc ještě nedávno časy, kdy nebylo tolik zboží, lidé si věcí více vážili, protože výrobky nevznikaly tak snadno a levně a nekvalitně. V mořích neplavaly plastové sáčky. Dědilo se a přešívalo oblečení. Dědily se nástroje. Japonci věci dnes hromadí, časy se pro ně změnily.

I tak mám za to, že není žádná náhoda, že zrovna v Japonsku kvete minimalismus a že zrovna tam se narodila Marie Kondo. Obzvlášť v Tokiu mají lidé malinké byty a je třeba využívat prostor efektivně je pro to nejnutnější. Domy navíc Japoncům po staletí ničily kromě požárů i četná zemětřesení, a tak se naučili v souladu s buddhistickou vírou tolik nelpět na věcech jako evropské národy. Prodejnost knihy Zázračný úklid se ne náhodou v Japonsku zvedla po nedávné vlně cunami. Knihu Zázračný úklid sice napsala Japonka, ale to neznamená, že se některými principy nemůžeme inspirovat tady u nás.

A že máte rodinu a její členové neuklízejí, tak se stejně z úklidu radovat nebudete, i kdybyste sami uklízeli, takže je to marnost?

Marie Kondo říká, že pokud začnete se svými věcmi, u sebe, pokud si skutečně uklidíte v prvé řadě to svoje, je naděje, že dříve či později se spustí řetězová reakce a ostatní členové rodiny se přidají. Zkrátka nekritizovat druhé, kteří jsou nevšímaví, jinak na truc nebudou uklízet. Malí i velcí. Můj manžel a děti používají mp3 přehrávače, v nichž mají písničky, podcasty a audioknihy. A protože jsme anglicko-česká rodina, postupně jsem si od nich na chvíli vzala jejich přehrávače a sdělila jim, že do nich nahraju jednu takovou zajímavou audioknihu… Anglicky je audioverze dostupná na youtube pod názvem: The Life-Changing Magic of Tidyng up: The Japanese Art of Decluttering and Organizing. Možná knihu přeskakují na zajímavější nahrávky, ale dcerka mi nedávno donesla nějaké plastové hračky, jestli je prý nechci, jinak je prý můžu vyhodit…

Metoda uklízení Japonky Marie Kondo (obchodně nazvaná KonMari Method™) je jednak o:

1) Umění věci jednou provždy s respektema poděkováním za jejich odvedenou službu vyhodit a

2) Zároveň se hezky chovat k těm, které si opravdu ponecháme.

Mám tu zkušenost, že i stroje a neživé věci – že člověk musí vědět, jak na ně – s respektem a citem. Každá je individuální, třebaže mohla být vyrobena v rámci masové produkce, proto je radno se ke všemu, co si ponecháme, chovat se hezky i v myšlenkáchLibil se mi i přístup Marie Kondo k věcem, které člověk vyhazuje: má se osoba třeba s nějakým kouskem oblečení rozloučit s tím, že  naučil, co mu nesluší.

Máte pocit, že jde o klamavou reklamu, když v podtitulu je napsáno “Pořádek jednou provždy? “ Jen trošku. I my můžeme mít opravdu jednou provždy uklízeno a cítit se lépe, kniha tento slib splňuje, pokud se jí budete řídit. Existují totiž dvojí typy úklidu:

1) Takový ten denní (udržovací), kdy musíme udržovat domácnost, dávat věci na jejich místo, kde tyto věci “bydlí”, na místo, které jsme jim vědomě určili, abychom je tam zase našli. Zkrátka po jejich použití je dáme zase zpátky, protože každá práce má svůj začátek a konec. Udržovat takový pořádek je snazší, než ho dělat. To znamená – je lepší pořád průběžně uklízet.

2) Druhý typ úklidu je ten velký, ten jednou provždy a la KonMari.

A právě ten velký úklid “jednou provždy”, o které je v knize řeč, má dvě fáze:

1)Vyhazování a

2) Rozhodování kam s těmi věcmi, které si ponecháme

V podstatě jsme obklopeni různými, často zbytečnými a nikdy nepoužívanými věcmi a důvody jejich držení jsou údajně dvojí:

1) Strach, že přijdeme o svoji minulost, vzpomínku či identitu, lpění na minulosti (dokonce někdy pokoj po někom musí zůstat tak, jako by se v něm zastavil čas, muzeum)

2) Úzkost a nedůvěra v budoucnost, myslíme si, že se “to” bude jednou hodit, že to jednou použiju, příprava na 3. světovou. (Jenže rakev nemá kapsy…)

A jsou dle paní Marie Kondo i dva typy bordelářů:

a) Nedokážou nic vyhodit

b) Nedokážou nic vrátit na své místo

Japonka Kondo ráda uklízela už od malička, studovala lifestylové časopisy pro hospodyňky, aplikovala jejich rady na úklid a napsala i svou diplomovou práci o úklidu a nyní pracuje jako uklízecí koučka popularizující svou metodu. Z její knihy je zřejmé, že její metoda, která je skutečně efektivní, není žádná složitá věda ani otravná vojenská kázeň hodná Sparťana.

Navrhuje ani ne nutně uklízet místnost po místnosti, ale podle kategorií (stejné ke stejnému do jednoho “domova”), protože jedině tak má člověk nad jednou hromádnou takového nadělení představu, kolik všeho doma vůbec má a kde to asi v tuto chvíli může být. Zkrátka vytahat věci stejné kategorie a položit je na podlahu a tím je “probudit k životu” a začít třídit. Nemáme začínat fotkami (jen zpomalí proces), ale uklízet v tomto pořadí:

1) Oblečení

2) Knihy

3) Papíry

4) Drobnosti (komono)

5) Sentimentální věci

V knize je několik uklízecích vychytávek, třeba proč neskládat ponožky jako bramborové koule, jak ušetřit prostor vložením kabelek jednu do druhé, proč si vyprázdnit po příchodu domů kabelku, že kulaté nádoby jen zabírají prostor, proč jasně vymezit prostory pro každého, že je třeba mít respekt k penězům a nenechávat mince jen tak povalovat všude, proč neukazovat nikomu, jaké své věci vyhazujete. Věci si uložit tak, abychom ihned viděli, co a kde máme a snadno to vytáhli k použití. Kondo říká: “Mnozí lidé navrhují úložné prostory tak, aby odpovídaly provozu v domě, ale jak se podle Vás takový provoz vůbec ustálil?…uklízení není o tom, kolik toho dokážete schovat do zásuvek…

Dobrý tip je seřazovat věci zleva od nejtmavší barvy po nejsvětlejší. Knihy v polici stejně tak: od nejtěžší či nejtmavší barvy po nejsvětlejší. Je fajn ukládat si věci (trička) do krabic od bot, které paní Kondo s celoživotní zkušeností doporučuje aniž by člověk musel kupovat drahý nábytek a shánět další úložné prostory.

Kniha čtenářům ukazuje, že uklízení a zbavování se věcí může být stejně zábavné a radostné jako nakupování. Marie Kondo říká, že ideální je nechat si jen to, co nám při doteku dělá radost (“spark joy”, tokimeku suru), tedy co nám doslova rozbuší srdíčko, rychlí puls, co nás za srdce chytá. Nejsme ale Hurvínci, abychom tuto radu brali doslova a nechali si jen koloběžku. Myslím si ale, že sice ne vždy tomu tak musí doslova být (kuchyňský nůž mě za srdce moc nechytá, ale jsem ráda, že ho mám – třeba jeden japonský z jednoho kusu oceli je můj oblíbený), ale to neznamená, že se to nemůžeme naučit – vážit si věcí, které nám slouží, vážit si toho, že je vůbec máme a vidět na nich to dobré. Stejně tak knihy, zejména historické neukazují zrovna vždycky světlé věci, ale třeba jednou si je potomci přečtou, protože pravda, a je jakákoliv, je důležitá, ale měli bychom ji umět unést. V tomohle se může Japonečka jevit naivně. Někdo má pravidlo, že co se 2 roky nepoužilo, má se to vyhodit, ale moje zkušenost mi říká, že se některé věci skutečně použijí i za delší dobu. Pokud máme nepřečtenou knihu, tak si k čertu udělejme čas a přečtěme si ji. Pokud je nedostatek času jediným důvodem, proč jsme ji nečetli, knihu bych nevyhazovala.

Knížku doporučuju, ale jen jako volnou inspiraci (či spíš motivaci?), nelze ji aplikovat na naše poměry bezmyšlenkovitě, nepochybně jde i o dobrý marketing- kniha vyšle asi ve 30 jazycích a Marie Kondo je nyní jedna z nejvlivnějších osobností. Myslím si ale, že moje babičky, pokud by byly naživu, by knihu nerozdýchaly. Je lepší si knihu ale přečíst sám a neposuzovat ji či její autorku jen na základě toho, co jsme o ní slyšeli. Je to jako s rozvinutými pomluvami. Opravdu nikomu neradí vytrhávat si oblíbené stránky z knih. Někdo knihu vážně nepotřebuje, protože se o úklizení zajímá a má doma vzorně uklízeno, nebo si to aspoň myslí. Budiž takovým ženám opravdu upřímné uznání. Vím však, že mnohých domácnostech, kde to stále ještě asi není ono.

Původními klientkami této uklízecí koučky byly Japonky v Tokiu, ne české ženy. Je to Japonka s dětským hláskem (částečně stylizovaným), ne emancipovaná Švédka. Japonské ženy se stále starají o domácnost a i když mají VŠ , zůstávají po svatbě v domácnosti, manželům chystají svačinu do dřevěné krabičky. Vzhledem k tomu, že v jejím životním příběhu (součást marketingu?) je skutečnost, že o uklízení se tato japonská žena zajímala od dětství, je pro mě důvěryhodnou osobou, a to i přes zjevný marketing, který tuto skutečnost využívá.

Nežiju v miniaturním japonském bytečku, ale na statku. Uklízela jsem průběžně už skoro rok, ne najednou, po místnostech (ještě neskončila), vědomě a s radostí, neboť jsem konečně věděla proč a jak, a byla přesvědčena o smysluplnosti této činnosti, věděla jsem, že nepůjde o marnou snahu, kdy se za chvíli zase vše vrátí do starých kolejí. Z mého života odešlo asi 15 velkých pytlů.

Sama knížka je vlastně napsána v minimalistickém duchu – je stručná, vtipná a myšlenky v ní jsou také pěkně “uklízeny”, občas se opakují, snad se záměrem sugesce, aby se nám dostaly do podvědomí. Je podle mně vhodná pro kohokoliv, kdo má pocit, že to doma není jaksi ono. Ať totiž žijeme na zámku, na statku či v malinkém starém bytě, lze zapracovat na tom, co máme, pracovat s tím, co máme. Úklid je základ. Nejmodernější luxusní byt není zárukou, že i po čase se v něm budeme cítit stále v pohodě, pokud nevíme, JAK uklízet. Věřím, že automaticky se člověk zlepší v nakupování nových věcí. Nezačne nenávidět nakupování či dokonce lidi, kteří rádi nakupují, ale sám (a u sebe člověk má vždy začít) bude nakupovat s lepší rozvahou. Bude toho nakupovat asi méně a jen to co opravdu potřebuje, protože se zlepší v úsudku, zda vůbec potřebuje nějakou věc kupovat. Třeba nepotřebuje právě proto, že díky úklidu zjistil, že nějakou věc už má (našla se !). Na trhu je další zajímavá kniha od Karen Kingstonové: Zbavte se nepořádku s feng-šuej, kterou jsem četla ještě před Zázračným úklidem. Také skvělá. Paní Kingstonová zase pro změnu žila asi 20 let na Bali.

Malá poznámka: Nevím, zda nejde o špatný překlad, ale řekla bych, že Japonka věci skládá dle fotek horizontálně (na přehlednou plochu), ne vertikálně, jak se v knize píše. Pokud bychom je skládali do komínku vertikálně, tak bychom se ke spodnímu tričku snadno nedostali.

Zdroje:

Konmari.com, YouTube.com

http://kosimesnadno.cz/index.php?route=blog/article&blog_post=242

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove