Úvod k blogu a zubař dr. Price

 
                       
„Kéž byste mohli žít z vůně země a jako vzdušné rostliny se živit světlem. Protože však musíte pro jídlo zabíjet a pro uhašení žízně krást novorozeným mateřské mléko, pak nechť je to činem bohoslužby a nechť se váš stůl stane oltářem…“ Chalíl Džibrán: Prorok
Srdečně zdravím návštěvníky blogu VyživujícíTradice.cz! (zubeni.org)
     Tento blog by měl reflektovat naše úsilí o holistický přístup ke zdravému vyživování, tj.  propojování teorie získané samostudiem s praxí. Ta je spojená nejen s vařením a přípravou jídla pro rodinný stůl  a pozorováním vyživovaných  rostoucích dětí, ale také s produkcí vlastních potravin, proto snad naše činy a praktická zkušenost mohou slovům na blogu dodávat i větší integritu. Založit a vést tento blog si ovšem z mé strany žádalo špetku smělosti,  protože k tématům, jako je zdravá výživa a to, jak vlastně zdraví  vypadá,  zde pootevírám některá nová a v některých případech politicky nekorektní hlediska,  jaká nejsou známá majoritní části laické i odborné veřejnosti.

     Výživou jsem se začala vážněji zabývat někdy před deseti lety, kdy jsem se svým budoucím anglickým manželem Neilem začala plánovat rodinu. Znalost angličtiny mi doslova otevírala ohromný svět informací o výživě a zdraví. Nepodceňovala jsem ani české původní i již přeložené publikace, které k tématu stravy vyšly před rokem 1989 a zvláště po něm – vždyť s příchodem demokracie a svobody slova se rozšířila i nabídka diet. Dříve než bych začala hledat příčinu zdraví a neduhů v emocích a v duši či v „srdci“ (v rámci třeba „léčebného kódu“), dříve, než bych se obracela jen k bylinkám a sportování, chtěla jsem se ujistit, zda jsem přece jen ještě něco nepřehlédla v oblasti hmoty/stravy, která možná nebyla tak zdravá, jak jsem si původně myslela. Nešlo už jen o mně, ale o to, na čem tedy budou vyrůstat moji potomci po 20 let.

Mnohá teoretická opodstatnění různých speciálních diet, s nimiž jsem se postupně seznamovala, si často protiřečila a jevila se mi poněkud rozmlžená, vachrlatá i roztodivná. Každá přitom měla  vědce údajně na své straně a vědeckým potvrzením nebo dokonce tisíciletou tradicí se zaklínala. Není divu, že mnozí lidé mají plné zuby tzv. „zdravé stravy“, nevěří (a jistě právem), že je učiní zdravými, nutriční odborníky odborníky posílají k šípku.

Spoléhat se na svou chuť v dnešní době, kdy chemický průmysl je schopen vyrobit umělou chuť čehokoliv, a kdy nám chutě dokonce diktuje patologická mikroflora, také již nelze. Důvěřovat svému tělo, že „si řekne“ je tedy ošidné-tělo člověka závislého na alkoholu či drogách si také „říká“, co „potřebuje“… Viděla jsem, že toto změtení „jazyků“ („různých přístupů ke zdravé stravě“, onen naprostý Babylon, případně jeden mišmaš z různých směrů stravování bez nějakého základu) způsobuje k mé žalosti občas až nepřátelské napětí mezi zastánci toho, kterého stravovacího systému, uzavřenost a nedůvěru k jiným informacím, a to i přesto že je většinou spojuje v podstatě stejný cíl.  Dokonce i „kvůli jídlu“ si dnes my lidé přestáváme rozumět a usedat za společný stůl k jednomu druhu pokrmu.  Rozpory a zmatky v oblasti výživy každopádně jistě nepřidají na vnitřním klidu žádné ženy, která hledá ve stravě oporu pro zdraví. Pravdou pro mě ale zůstávalo, jak se lidově říká, že zdraví je jen jedno, a tudíž že musí přece jen existovat jakési jedno rámcové smysluplné a věrohodné pojetí  „zdravé“ výživy. Chci se přece dívat na svět plný zdravých dětí, žen, mužů, stařečků a stařenek, kteří  zdravím „jiskří“! Jenže o co se opřít při rozhodování, která strava je ta pravá, o co se opřít, když se chci v těch zmatcích orientovat, na základě čeho vlastně někdo tvrdí, že určitý druh stravování je zdravý? Jak vlastně zdraví opravdu vypadá? Nebyl by tu aspoň jeden jasný rámec (interpretační teorii), jak se na zdraví dívat? Co ještě mohu v souvislosti s výživou udělat pro své děti, pro příští generaci?

Plně ztotožnit jsem se nakonec mohla až s takovou stravou, kterou potvrzuje VĚDA NEZÁVISLÁ, jež si navíc podává ruku s tisíciletou zkušeností předků. Jenže jakých předků? Je nutno říci, že voda ve studnici moudrosti stran výživy i těch našich českých středoevropských předků byla zakalována (destabilizována)  postupným vývojem civilizace, válkami, nárůstem obyvatelstva, sociální nerovností, rozvojem trhu, měst a ideologiemi. Trh je totiž „šikmá plocha“, neboť přináší riziko, že hospodyně bude šidit na výživě vlastní děti, aby si za utržené máslo koupila třeba malovaný talíř, nebo bude šidit zákazníky (barvením ho mrkvovou šťávou), kteří ztratili v rámci „dělby práce“ z očí produkci potravin a mohou jen spoléhat na ty druhé. Dnes se pak ptáme nejen na to, co jíst, ale zda to, co jíme, je skutečně to, co jíme a ne něco jiného. Je pšeničný celozrnný kváskový chléb skutečně tím, co jedly naše bohatší prababičky, nebo se s „pšenicí“ něco stalo? Je „mléko“ od moderních plemen krav se svým druhem kaseinu a již tak přirozeně nízkým obsahem tuku, s tím, co dnes krávy žerou, s homogenizací a pasterizací totéž, co mléko krávy plemene česká červenka či Jersey, které pily naše prabáby jako malé děti? Je naše střevní mikroflora po generacích požívajících antibiotika, hormonální antikoncepci, průmyslové potraviny apod. stejná jako měly ony? 

Řekla bych, že máme obecně několikero „tradičních českých kuchyní“. Dnes se u nás hovoří jednak o tzv. staročeské kuchyni, ta se ale netýkala obyčejných lidí, neboť kuchařky, které ji popisují, byly psány pro lidi bohaté. Hovoří se i o tzv. české stravě lidové (těch obyčejných vrstev lidí), ale o ní toho kdysi moc napsáno zase nebylo. Nesmírně si však cením práce paní Marie Úlehlové-Tilschové, která psala zejména o stravě lidové  19. a počátku 20. století. Sama o své knize Česká strava lidová z roku 1945 v úvodu píše: …strava lidová se lišila od městské stravy evropského člověka  a že ukázati tyto rozdíly a vystopovati poslední zbytky naší původní stravy, civilizací dosud nepokažené, bylo mým cílem...“ Hovoříme také o jakési „české klasice„, jídlu v dnešní běžné české restauraci či kantýně, jde ale o výsledek dlouhého vývoje výživy.

Kuchyně našich předků, at’už těch bohatých či chudých nebyla totiž úplně neměnnou konstantou. Například „tradiční“ české moučné pokrmy jsou přece jen záležitostní relativně moderní a jak píše historička a archeoložka dr. Magdaléna Beranová (nar. 1930) , záležitostí spíše spojenou se zchudnutím našich zemí po 30. leté válce (mor  ke konci 14. století, husitské války, 30. letá válka…): “ Převaha moučných pokrmů…je přesto záležitostí novodobou, z časů po třicetileté válce, kdy český a vůbec středoevropský venkov zchudl a země byla na dlouhou dobu zplundrována,“ tvrdí Beranová.

Jinými slovy, jak jsem později zjistila a jak se píše jinde na těchto stránkách- náš český Hloupý Honza by na buchtách v uzlíku určitě nedošel dále než Severoamerický Indián, který si na dlouhé pochody s sebou bral v koženém pytlíku pemikan (na prášek nadrcené sušené červené maso s lojem a brusinkami). O tom, že jsme se od společných principů zdravého stravování, jaké objevil zubaře Price u přírodních národů, pomalu vzdálili (pomalu jako když se žába ohřívá ve vodě) svědčí podle mého názoru i to, že socialističtí prezidenti se vítali chlebem, aniž by si uvědomovali, že je to spíš atribut katolické církve, kterou neměli v oblibě. Stejně tak „země živitelka“ je romantická oslava orné půdy civilizace, nikoliv nějakých lovišť Indiánů. Zdeněk Justoň, autor knihy Ekonomika přírodních národů k tomu mimořádně zajímavě píše: „Křestanské náboženství se v Římské říši stalo státním kultem ve 4. století. Přestože vzniklo původně z orientálních duchovních zdrojů, postupně v něm začaly převládat prvky z čistě středomořského civilizačního rámce. Na alimentární symboly nového kultu byly povýšeny právě produkty z této oblasti; pro křestanskou liturgii se staly nezbytnými tři výrobky: chléb, víno, olej…S tím, jak se v Evropě postupně šířilo křestanství a vytlačovalo původní náboženské normy, se tyto produkty prosazovaly nejen jako symboly víry, ale také jako nové stravovací zvyklosti… Chléb a víno způsobily, že se z divocha stal civilizovaný člověk..Evropa se už nikdy nevrátila ke svým původním zdrojům obživy, jak se formovaly od dob neolitu…“.

Není mi ani známo, že by se běžně třeba na českém venkově praktikovalo dělání vědomých 3letých věkových mezer mezi sourozenci, jako to univerzálně činily přírodní národy (resp. sběračsko-lovecké kultury), aby se tělo matky zotavilo po těhotenství a kojení a každé další dítě mělo maximální šanci díky optimální výživě skrze matčino tělo na přežití a zdraví v rámci zákonu přírodního výběru, do něhož nezasahovala medicína. Tato moudrost se z Evropy nejspíš dávno vytratila se zánikem sběračsko-loveckých kultur.

Ztotožnila jsem se tedy s tradiční stravou a jejími principy, jejichž teoretický základ vychází z monumentálního výzkumu legendárního zubaře a nezávislého badatele (představitele tedy oné nezávislé vědy), jehož jméno je Weston A. Price. V čem se liší tradiční strava podle dr. Pricea od ostatních pojetí „zdravého“ stravování?  O co se vůbec opírá? Opírá se o „zdraví“.

Západní medicína je totiž postavena na studiu nemoci, nikoliv studiu zdraví (medici nikterak nestudují zdraví a výživu)a přesně takto opačně dr. Price na věc šel. („Zdravým selským“ to snad mohu nazvat?). Nejprve totiž studoval zdraví.  Nestudoval totiž už nemocné lidi ani jídlo, které jedí nemocní lidé. Nezačal  intelektem nejprve konstruovat nějaké zásady zdravé stravy, určovat, co máme, či nemáme jíst (vytvářet „systém expertů“, ať už založený na relativně nedávném výzkumu, či který pronesla staletími  tradice), a co z nás při vší pravděpodobnosti zdravé lidi udělá či nás vyléčí.

Workshop na téma Biologie dítěte: výživa a fyzická degerace jsem vedla pro studenty olomoucké pedagogické fakulty v dubnu 2013

Workshop na téma Biologie dítěte: výživa a fyzická degerace jsem vedla pro studenty olomoucké pedagogické fakulty v dubnu 2013

Nejprve si s fotoaparátem v ruce našel zdravé lidi a pak teprve zjišťoval, co je vlastně zdravými udělalo a hledal průnik mezi stravou domorodých národů napříč světem, žijících po staletí ve stabilním systému! Jeho přístup  byl nepochybně logický, a přece zcela unikátní (i dnes těžko zopakovatelný s tím, jak mizí izolované přírodní národy nedotčené civilizací). U žádné jiné diety jsem tak logickou teoretickou podporu nenalezla. Můžeme mít podezření, že šlo o úzké pojetí zdraví ve smyslu „dentálního“ (hledal a nacházel krásné rovné zuby bez kazů na široké zubní klenbě), toto však zákonitě korespondovalo s tělesným zdravím obecně, s celkovou pěknou kostní strukturou těla i s dobrým duševním rozpoložením.  Pochopila jsem, jak konkrétně vypadá tělesné zdraví, k jakému si přejeme zdravou stravou se přibližovat. Budeme-li to vědět, pak teprve možná můžeme vůbec určovat, která zdravá strava je ta pravá, protože takové zdraví přece vytváří! A co je platnější ? – strava osvědčená staletímí, ba tisící lety, nebo nějaká strava vyplývající z krátkodobých kazuistik, z 10 let trvajícího sponzorovaného výzkumu?

Manžel s našim synem F.

Tradiční strava v tomto smyslu a její principy vycházejí z kulinárních tradic přírodních národů, studovaných dr. Priceem i z mého hledání kontinua české kuchyně v rámci dějin výživy („českého národa“, který je z krve slovanské, německé a židovské?; Společnost Genomac zjistila, že genetické znaky typické pro Slovany má ve své DNA jen 51 procent Čechů a Moravanů. Zbytek má románské, germánské, židovské, ugrofinské či jihokavkazské předky. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/cesi-jsou-slovane-jen-z-pulky-rikaji-testy-dna-f4z-/zahranicni.aspx?c=A070613_215321_vedatech_ost)

)  Jíst jako „předci“ není žádným anachronismem, protože nutriční potřeby našeho těla se velice těžko mění. Otázkou akorát je, které máme „předky“ na mysli, z jaké doby, zda předky z doby kamenné, středověku či novověku, před industrializací naší společnosti, z doby nevolnictví či před ním apod.

Přírodní národy žily ve výjimečně stabilním systému na stejné tradiční stravě z generace na generaci stovky, ba tisíce let a v tom se lišily částečně i od našich předků, jejichž strava přece jen do jisté míry podléhala změnám, byť ne tak markantním jako za posledních 50 -100 let (nebo jen 20 let po pádu totalitního režimu). Jde o výběr, způsob přípravy potravin, jejich použití v lokálním kulinárním kontextu, o metody jejich produkce, ale i o to, čím třeba bylo zvíře živeno  – příkladem je především v posledních padesáti letech běžně rozšířený nešvar krmit po celý jejich život zvířata jadrným krmivem obilí, kukuřice a sóji [třebaže dnes i v biokvalitě] na úkor velkoobjemového krmiva – zelené trávy či sena. A to přesto že pastevní chov je starší než zemědělské obdělávání půdy za účelem pěstování obilí. Jadrné krmivo je určeno spíš na dovykrmení na podzim či na konci léta před krutou zimou, jako malý doplněk, ale jeho celoroční nadužívání údajně vede k narušení nutričního profilu živočišných prouduků, a sice jen v takovém másle ke ztrátě důležitých živin včetně protirakovinové konjugované mastné kyseliny linolové (CLA), ke snížení obsahu vitamínu E, karoténů, vitamínu A a ke ztrátě v současné době asi nejpřehlíženější živiny, kterou je vitamín K2 (objevený zubařem Priceem jako Priceův faktor X). Vitamín K2 vstřebaný vápník naviguje na ta správná místa v těle, bez jeho součinnosti (přítomnosti ve stravě) jinak požívání pouze vápníku a vit. D může vést k ledvinovým a jiným kamenům. (Synergie mezi vitamíny K2, D a  A vede údajně k možnosti  požití vyšších dávek přírodního vitamínu A a D, aniž by se projevila jejich toxicita,  ale aby naopak došlo k optimálnímu využití i jiných látek, jako je např. vápník, a tedy došlo  třeba k optimálnímu vývinu kostry, včetně kosti obličeje rostoucího dítěte již v lůně maminky.) Nesprávné krmivo zvířat vede i k nerovnováze mezi mastnými kyselinami omega-6 a omega-3 ve prospěch omega-6, jejichž nadbytek působí na naše zdraví nepříznivě.

Manžel Neil

 

U nás to s tradiční stravou podle dr. Pricea začalo tak, že mi manžel před léty předal do ruky obsáhlou publikaci plnou fotografií od amerického zubaře dr. Westona A. Pricea,

Kniha Dr. Westona A. Pricea Výživa a fyzická degenerace

Legendární zubař Weston Andrew Price, DDS (6.9. 1870-23.1.1948),

nazvaný „Charles Darwin výživy“

vydanou poprvé ještě před 2. světovou válkou v roce 1938 Nutrition and Physical Degeneration (Výživa a fyzická degenerace). Obsahem je kniha Výživa a fyzická degenerace etnografickou studíí zdraví, je tak trochu cestopisem a dílčím způsobem zasahuje i do oblasti antropologie,  zeměpisu, historie, zvěrolékařství a především zubního lékařství i medicíny obecně. Díky této knize dnes pozoruju zaostřenou  optikou nejen tělesné zdraví, ale i s ním spojenou tělesnou krásu člověka. Očividnost (díky nezapomenutelným fotografiím), s jakou nám autor dr. Price, jednou nazvaný Charles Darwin výživy, dokazuje vztah mezi stravou člověka, jeho tělesnou podobou a tělesným zdravím, byla pro mě nepopíratelná a ničím jiným nedostižná. Troufám si říci, že mi doslova podlomila moje dosavadní vidění života i sebe sama, můj další život se do velké míry začal odvíjet od ní. Totiž každá změna stravy (dieta) se sice může i za velmi krátkou dobu nějak odrazit na zdraví člověka (zmizí třeba nádor), avšak pouze  poznatky dr. Westona A. Pricea mi teprve otevřely oči, abych mohla uvidět větší a holističtější obraz. Ukázaly mi dokonce transgenerační dopad tradiční nebo moderní stravy na zdraví lidí (a jejich fyzickou podobu) a to, jak degenerace v moderní civilizaci postupuje nemilosrdně spolehlivě a jak velikou naději máme v regeneraci (víme-li, jak na ní). Jistě právě tohle rozhodlo o mých dalších krocích.

 Zubař dr. Weston Price zjistil, že podmínky, které vedou k zubnímu kazu, vedou rovněž k nemocem a také to, že i naše geny, ne ke své změně, nýbrž ke svému optimálnímu projevu (výrazu) potřebují správnou výživu, což znamená výživnou stravu pro oba rodiče ještě před početím dítěte (i zygota z vajíčka a spermie než doputuje do dělohy z vaječníku se vyživuje jen ze žloutku, jehož kvalita je jiná dokonce i u slepice z klecového chovu a slepice, co se pásla v sadě). Vyplývá z toho, že sexuální výchova by měla být rozšířena o výchovu ke „zdravé“ výživě rodičů před početím.  Moment sexuálního spojení může být totiž spojen s etickou zodpovědností nejen pro případ početí jako takového a následnou péčí o dítě, ale také s optimálním výživením dítetě jídlem, zdravotním stavem i krásou případně počatého miminka, na němž se podepíše i to, jak optimálně „vyživeni “ (nikoliv vykrmeni nebo dokonce „překrmeni“)  byli maminka i tatínek v době početí. Například vitamín A, „koncertní mistr vývoje plodu“, a K2 zajišťují pěkně (do optimálního potenciálu) vyvinuté kosti obličeje miminka. To vše intuitivně věděly a z praxe znaly i přírodní kultury navštívené dr. Priceem, které se stran zdraví matky a dítěte mohly spoléhat jen na síly přírody, moc stravy. Pravidlem (jakási antropologická konstanta) u přírodních národů zkoumaných dr. Priceem bylo proto dělání vědomých věkových (3letých) rozestupů mezi sourozenci, aby se chránilo zdraví matky, a tedy budoucího dítěte, které se od něho odvíjí, aby si její tělo vytvořilo dostatečné nutriční zásoby (některé vitamíny, jako třeba A, si tělo skutečně dělá zásoby). Organismus těhotné ženy má vyšší nároky na živiny. To proto bývá u moderních těhotných žen vyšší kazivost zubů, nikoliv proto, že dbají v době těhotenství na zubní hygiénu méně. Zubní kaz má obecně dle zubaře Pricea spojitost primárně s nedostatky ve výživě než se zubní hygienou. Zbývá ale samozřejmě kontroverzní otázka, která zdravá výživa je ta „pravá“. Kterou z tolika odpovědí na otázku, „tak co mám teda jíst“, považujeme za poslední slovo.

Dr. Price zjistil, že strava (po dlouhá staletí a možná i tisíciletí stejná) přírodních izolovaných skupin, ať už šlo o Eskymáky, Masaje v Africe či švýcarské horaly atd., kteří měli krásné zdravé rovné zuby (s dostatkem místa pro všechny zuby) bez kazů (aniž by dbali na zubní hygienu v moderním slova smyslu), kteří zuby moudrosti měli v příslušném věku na svém místě a zcela funkční a netrpěli civilizačními chorobami (rakovina, cukrovka, kardiovaskulární choroby, zubní kaz atp.), že jejich strava sice byla závislá na jednotlivých místních podmínkách, jejich strava se sice LIŠILA v makronutričním profilu (jiné potraviny jedli Eskymáci, něco jiného peruánští Indiáni, Masajové, švýcarští horalé atd.),  avšak přece jen měla několik věcí STEJNÝCH (kromě toho, že nebyla průmyslově zpracována) -její mikronutriční profil byl shodný. VŠICHNI totiž jedli především „jídlo s vysokou koncentrací živin“ (nutrient-dense food). Všichni jedli denně trochu něčeho kvašeného, jejich strava dále v porovnání s průměrnou stravou Američana té doby obsahovala aspoň 4 x větší množství minerálů a 10 x více v tucích rozpustných vitamínů A, D a faktor X (Priceův faktor, později nazvaný vitamín K2). S těmito vitamíny máme spojeny však 2 ohromné otázníky.

První otazník se týká toho, že experti u vitamínu A a D určili denní doporučené dávky, které u zdravých přírodních národů zkoumaných Priceem byly mnoho násobně překročeny. Jak je to možné? Vysvětlení nacházíme ve vzájemné synergii těchto vitamínů – např. čím víc vitamínu D sníme a vápníku, tím se zvýší požadavek těla na vitamín K2, který aktivuje určité bílkoviny, aby vápnik dovedly na správné místo, tedy ne do měkkých tkání, kde zůstává třeba v podobě kamenů. Vitamín K2 byl do roku 1997 považován více méně za cosi totožného s vitamínem K1, který je jeho prekurzorem (tělo si jen do jisté míry z vitamínu K1 vytváří vitamín k2), ale zjistilo se, že se v těle chovají jako 2 různé vitamíny, které mají své vlastní úkoly a fukce. Zatímco vitamín K1 se stará o srážlivost krve, vitamín K2 (slinné žlázy, slinivka, varlata a také mozek a ledviny chce jen K2 a dělají vše pro jeho zadržení) především je ředitelem distribuce vápníků na správná místa v těle a „úklidu“ vápníku z míst kam nepatří. Je tedy klíčových faktorem v ochraně současně před osteoporozou, zubním kazem, snad i klesající plodností mužů, protože se nachází i ve varlatech (je-li ho dost ve stravě), aterosklerózou (chrání totiž jednak před frakturou tepen, které by jinak kvůli vápníku přestávaly být pružné, ale i před hormaděním plaku v tepně, plaku, který není z tuku, ale kromě starých mrtvcýh buněk hladkého svalstva a bílých krvinek i z „kalcifikovaného tuku“ kvůli nedostatku vitamínu K2, který by dělal v otázce vápníku „pořádek“. Zjišťovány jsou i nadále nezávislými badateli jeho další role, které v našem těle hraje. Zajímavé je, že doktor Price poplal důležitost a roli faktoru X, který byl ve stravě a ve slinách přírodních národů, ale  až po 62 letech se zjistilo, že faktor X (Priceův faktor) je jedno a totéž co vitamín K2, který se nachází nadále v tristní situaci, protože  obecně lékařská a nutriční obec o něm prakticky nic neví a nadále ho považuje pouze za vitamín K shodný s vitamínem K1.

Synergie mezi vitamíny K2, D a  A vede údajně k možnosti bezpečného požití vyšších dávek  vitamínu A a D z přírodních zdrojů (jídla), aniž by se projevila otrava vitamíny (hypervitaminóza),  ale BA PRÁVĚ NAOPAK ! – aby došlo k optimálnímu využití i jiných látek, jako je např. vápník, a tedy došlo  díky součinnosti těchto vitamínů třeba k optimálnímu vývinu kostry, zubních oblouků včetně kostí obličeje rostoucího dítěte již v lůně maminky. K tomu ale nedochází, když bez znalosti této synergie se omezujeme maximálně na DDD těchto mnohdy izolovaných syntetických forem vitamínů, jen na množství vitamínu D získaného ze Slunce a vitamínu A přeměněného (možná) z provitamínu A. Zevrubně je možné se o této synergii dočíst mj. na stránkách Nadace nesoucí jméno zubaře Pricea, kde vede svůj blog Chris Masterjohn (svůj blog má jinak  i zde), nebo na mých stránkách (Dcery a počasí na přání, Vitamín K2, vit. A , D a K2 -synergie apod.). Moje dementi zde.

Druhý otazník vyvstává z toho, že tyto vitamíny ( i kdyby byly „zdravé“) jsou obsažené obsažené v těch potravinách, které dnešní odborníci na výživu považují z principu (ať kvůli cholesterolu či kaloriím) za nezdravé (které „můžeme“, ale s nimiž bychom to přinejmenším raději neměli moc „přehánět“, otázku kvality pramálo do hloubek probírají). Tyto vitamíny se nacházejí především v politicky nekorektních potravinách, které převážná část odborníku na výživu zavrhla jako nezdravé (játra, vajíčka, máslo, smetana, sádlo). Totiž přesněji řečeno “MĚLY BY” je obsahovat, což dnes kvůli způsobu chovu zvířat (zvířata se z venkova „přestěhovala“ „do velkoměst“ v podobě betonových velkochovů) a kvůli druhu krmení (třebaže bio jadrné krmivo), jaké dostávají, již není zas taková pravda – významnějšími zdroji těchto vitamínů jsou produkty zvířat, která nežerou jadrné krmivo (kukuřice, sója, pšenice), ale spíš se pasou na zeleném a v zimě žerou kvalitní seno. Vitamín K1, z něhož si tělo zvířat vytváří vitamín K2 (a který jíme v podobě žlutého másla a žloutků), se totiž nachází pouze v nádherně zelené trávě, nikoliv v zrní či kukuřici. Modernímu člověku tedy většinou vitamín K2 schází, a zdá se, že i tento manažer distribuce vápníků v těle je jedním z hlavních důvodů rozšířené osteoporózy, náhle prasklých tepen a zbytečných umrtí.

Mnohá z výše zmíněných potravin považovaly přírodní nárůdky doslova za „posvátná“ (zajišťovala rozmnožování, správný růst a celkové zdraví) a, pokud by na ně někdo přišel působit s teorii o cholesterolu, která jim tato jídla chce z jídelníčku vyřadit či omezit, jistě by to považovali za „svatokrádež“. Vzhledem k tomu, že už i v Indii se začalo prodávat sójové ghí – náhražka původně posvátného rozpuštěného másla ghí, nelze se divit závěru nutričních aktivistek Sally Fallonové a biochemičky a odbornice na tuky Mary. G. Enigové, PhD, které píšou, že: „…potravinářský průmysl si vytyčil jako svůj cíl nahradit všechny tradiční potraviny náhražkami vyrobenými z produktů odvozených z kukuřice, pšenice, sójových bobů a olejnatých semen. ”

O démonizaci živočišných tuků zemědělským a potravinářským průmyslem pojednávají zdejší texty pod štítkem TUKY přeložené např. z knihy Vyživující tradice.  Jsou dále obsaženy v potravinách, jako jsou vnitřnosti (především játra) a vajíčka či jikry, kostní vývary, hmyz. Živočišné tuky považovali za naprosto nezbytné pro své zdraví. Byly neoddělitelnou součástí jejich stravy, která se po celá staletí osvědčila, neboť jim zajišťovala zubní a tělesné zdraví včetně reprodukčního a dokonce duševní pohodu. V posledním století začaly být živočišné tuky postupně nahrazovány rostlinnými („kvalitními“ či nekvalitními) tuky a začali jsme být „překrmeni“ (až do obezity), ale latentně nedostatečně „vyživeni“ (Blíže je to vysvětleno v textu i na DVD s názvem, jehož český název by byl Amerika naložena do oleje: Jak průmysl rostlinných tuků zdémonizoval živočišné tuky a zničil americké potravinové zásoby). Dr. Price odmítal chemii v zemědělství, podporoval udržitelnou péči o Zemi a půdu, podporoval kojení v době, kdy to začalo být „staromódní“, odmítal margarín coby „plastovou hanebnou náhražku másla“. Poslední studie potvrzují, že nasycené tuky již opravdu nelze považovat za příčinu srdečního onemocnění, třebaže v médiích se někdy opakují i spojení typu: nasycené tuky „ucpávají“ tepny, což je vzhledem k bodu jejich tání odpovídajícímu náhodou teplotě našeho těla, nesmysl. Jde totiž o „kalcifikované“ lipidy (převážně vícenenasycené mastné kyseliny, vlivem nedostatku vitamínu K2, který neudělal pořádek ve vpáníku vstřebaném pomocí vitamínu D).

Dr. Price navštívil jak izolované přírodní (primitivní) tak i modernizované Švýcary, Gaely, Eskymáky, severoamerické Indiány, Melanézany, Polynézany, africké kmeny,  austrálské domorodce, ostrovany Torreské úžiny, Maory na Novém Zélandu, peruánské Indiány. Jakmile příslušnící  primitivních skupin, kteří z generace na generaci vypadali stejně, přešli na západní stravu (k bílé mouce, cukru, rostlinným olejům, margarínům, libovému masu bez tuku, ovoci v marmeládě a zelenině s octem a cukrem místo přírodně kvašené, k umělým dochucovadlům (nelze se spoléhat na chuť jako ukazatele kvality) místo poctivých kostních vývarů s želatinou a k různým „náhražkám“), zubní zdraví se jim dramaticky zhoršovalo (zubní kaz, křivé zuby, předkus, zákus, bolestivé záněty). Zároveň však postava potomků byla spíš než celkově urostlejší jen vyšší a uzží (než u rodičů), jejich kosti byly delší, ale tenčí, tenčí byla též stěna lebky, uzší byl i obličej a zubní oblouk, který nebyl optimálně do šířky vyvinutý, a tedy nebyl s to pojmou všechny zuby, které v něm byly nakřivo přetěsnány. Současně mezi nimi i propukaly civilizační onemocnění jako je TBC. Zdá se mi nyní ve světle informací z výše uvedené knihy, že lidé naší moderní civilizace trpí jakousi kolektivní formou poruchy příjmu potravy (pokřiveně vnímaným sebeobrazem), určitou obecnou “anorexií” (obrazně řečeno) , neboť vůbec nevidíme a neinterpretujeme reálně tělesný obraz sebe sama, který je výsledkem naší výživy. (Nevíme, jak má zdravý člověk vlastně vypadat, protože jsme se s ním nikdy nesetkali) Možná je to ale jen tím, že nám dosud nebyl standard fyzicky optimálně zdravého člověka představen ve všech hlubokých souvislostech tak, jak to učinil již ve své knize Výživa a fyzická degenerace dr. Weston A. Pricea.

Dr. Price cestoval bez mobilního telefonu a v době, kdy nebyl internet, za přírodními národy světa, pracoval nezávisle – potravinářský ani farmaceutický průmysl mu nedal žádnou grantovou podporu.

To, jak my moderní lidé dnes vypadáme, když se na sebe podíváme do zrcadla či v kontextu vícegenerační rodiny zachycené na fotografii, proč dochází k výše zmíněným postupujícím změnám v obličeji, zubech i celé kostře – proč jsme třeba s každou generací vyšší (a uzší, nikoliv větší), s rovnátky, brýlemi, ale i proč jsme nemocnější než (pra)rodiče, lze vysvětlit právě objevy dr. Pricea. Mohou nám pomoci uvidět vlastníma očima, kterým směrem jsme se v životě sami (i s celou svou rodinou) vydali, jak daleko jsme postoupili na  své cestě k degeneraci či regeneraci.

Jsou živočišné tuky kvůli svým v tucích rozpustným vitamínům zdravé, nebo jsou rizikem pro naše zdraví? Je problémem vepřo knedlo? Nebo spíš knedlo? Opravdu stačí se řídit  radami, že za současného vyloučení průmyslově zpracovaných potravin jsou hlavně ovoce a zelenina (v biokvalitě) tím pravým zdravým jídlem pro všechny děti, pro všechny dospělé Čechy, Eskymáky, Skoty a Polynézany? Jsem si vědoma, že vše jenom potvrzuje zmatek, který v otázkách, co jíst,  či nejíst (zejména jaké tuky) panuje. Jak si logicky vysvětlit to, že tedy živočišné tuky (dnes stále démonizované) jsou zdravé a nezbytné?  Stačí se ale podívat na statistiky: od roku 1926 spotřeba másla jen klesala a rakovina a kardiovaskulární nemoci stoupaly. Máslo asi v tom mít prsty mít nemůže. Více o tom bude možné najít třeba na tomto blogu například pod štítkem Tuky. Krátce a výstižně to ale vysvětlila Sally Fallonová, prezidentka Nadace Westona A. Pricea, když v jednom rozhovoru odpovídá na otázku, co je vlastně špatného na západní stravě, takto: „Absolutním číslem jedna jsou špatné druhy tuků…V podstatě zde fungují dvě síly:  Jednou je průmyslové zemědělství a druhou je samotný potravinářský průmysl, který si chce udržet své suroviny co možná nejlevnější, a tak používá rostlinné oleje. Tyto dvě síly dohromady zdémonizovaly živočišné tuky a  zvířata zároveň pozavíraly. Vytvořily systém, v němž vitamíny, které bychom měli z oněch tuků získávat – vitamíny A, D a K2 – v nich prostě už nejsou, jenže tyto tuky jsou přitom důležité pro vytvoření zdravého trávení a zdravého mozku.” (Přeloženo z http://hartkeisonline.com/natural-health/treating-autism-interview-with-sally-fallon-morell/) Potřebujeme zkrátka nejen živočišné tuky, ale především lepší (jinak vyprodukované) živočišné tuky, jako je máslo, které skutečně bude obsahovat to, co má, a sice  vitamín A, D a K2, CLA, Wulzenové faktor atd. S vaničkou, ve které je průmyslové jadrné krmivo, velkochov ve stísněných podmínkách, transport a plýtvání fosilními palivy atd.,  se někdy v ekologickém zápalu s těmi nejušlechtilejšími úmysly a s politicky korektními informacemi o výživě bohužel  často vylévá i konzumace jakýchkoliv živočišných produktů jako takových (včetně másla) a chov jakýchkoliv hospodářských zvířat, ať už by byly jejich produkty vyprodukovány jakkoliv a kdekoliv, a to třeba po tisíciletí. Zdraví (bez zvyšování CO2) přitom máme přímo před nosem, pod nohama či v příkopě – je to obyčejná tráva pro dobytek a drůbež, jejichž exkrementy rovnoměrně roztroušované jsou zpětným přínosem pro půdu. Jestliže v minulém, tedy ve 20. století klesala spotřeba živočišných tuků a stoupala spotřeba rostlinných tuků, cukru a průmyslově zpracovaných potravin (alespoň v USA) a zároveň stoupal výskyt kardiovaskulárních onemocnění, bylo by jistě nelogické jíst ještě více rostlinných tuků, průmyslově zpracovaných potravin a ještě méně másla, které obsahuje (mělo by) životně důležité živiny.

Sally Fallonová, spoluautorka knihy Vyživujícící tradice a prezidentka Nadace Westona A. Pricea

Kniha Výživa a fyzická degenerace ovlivnila to, co podávám denně na rodinný stůl a co si klademe denně i na svá bedra v podobě životního způsobu, do něhož nás i tato kniha katapultovala. Globální liberální trh s potravinami, průmyslově zpracované potraviny atd. nám pomohl dozrát k tomu, že jsme za nejsilnější garancí kvality potravin začali považovat vlastní produkci a zpracování opravdových potravin a postupně si vybudovali rodinné hospodářství – kromě péče o zahradu se věnujeme chovu 2 krav plemene Jersey, vepře, slepic (někdy i hus) a 2 koňů Haflingerů. Někde mezi tím vším se svobodně toulají naše milované kočky. Zkrátka tato latentní potravinová krize (ve společnosti daná nejen těžko shánitelnými opravdovými kvalitními potravinami, ale i neznalostí toho, co vlastně máme jíst, jakou kvalitu vůbec mají opravdové potraviny mít, což se týká i těch nejbohatších lidí, kteří si mohou dovolit koupit cokoliv) měla v naše případě snadné řešení, za čož jsme vděční. Současně jsme si tka i odpověděli na otázku, kterou je nejen ta, „kde sehnat normální opravdové potraviny“, ale kde civilizace udělala ten první chybný krok, že vůbec dopustila, aby se pomalu ale  jistě (jako když se zahřívá voda pod žábou) potraviny měnily na podivné nekvalitní a nezdravé produkty. Člověk se odstěhoval do měst, ale izoloval se tím od půdy, přírody, od svých pramenů a kořenů a ztratil souvislost se zdravím sebe, půdy a potravin. A tak jsme učinili onen krok zpět. Radost z přírody, z přirozené krásy, kteoru oplývá, sdílíme se svými dětmi. Vlastní proudce potravin znamená obvykle i intenzivnější kontakt s přírodou a obohacuje život člověka i duchovně, protože důstojným způsobem uspokojuje svou základní potřebu po jídle, aniž by se musel stát bezduchým kolečkem v systému. „Hospodářství“ je koneckonců původní slovo pro tu základní reálnou „ekonomiku“ a jakkoliv se může jevit návrat třeba k chovu rodinné krávy anachronismem, neměnili bychom už ji za nákup mléčných výrobků v supermarketu, kde to sice možná ani trošku „nesmrdí“ kravským lejnem, ale „degenerací“ a utrpením. Vposledku naše starost o hospodářství a statek, jak doufám, dodává i těmto stránkách a všem slovům na nich, větší integritu.

Při praktickém vaření je mi velikým pomocníkem, inspirací a rádcem neobyčejná a jedinečná kuchařka, která mi pomohla zorientovat se ve světě výživy a potravin a jež věrně zohledňuje a aplikuje poznatky zubaře Pricea. Je to kniha Vyživující tradice: Kuchařka, která je výzvou pro politicky korektní výživu a diktátory stravy z roku 1999.  Jde o práci paní Sally Fallonové, epigona práce dr. Pricea, a dr. Mary G. Enigové.Zde se píše: „Kuchař, dodavatel jídla a rodiče malých dětí si už nemohou dovolit být svádění na scestí tím, co prochází jako výživová moudrost populárním tiskem, zvláště když tolik ortodoxních rad – zveličených,  zjednodušených a překroucených propagací průmyslově zpracovaných potravin  – je částečně nebo zcela mylných. Naléháme na vás, abyste drželi krok s výzkumem vedeným nezávislými badateli a holistickými doktory především proto, že vrhá světlo na vyživující tradice našich předků.

Sally Fallonová někdy v 1. polovině 70. let objevila knihu Výživa a fyzická degenerace, její čtyři děti tedy vyrostly na tradiční stravě. A protože byly extrémně zdravé, cítila, že je důležité napsat praktickou knihu-kuchařku vycházející z objevů dr. Pricea. Spojila se tedy se světově renomovanou odbornicí na tuky dr. Mary G. Enigovou a výsledkem byla kuchařka, která je moudrou studnicí životně důležitých informací. Stále častěji předávají alternativní lékaři v anglicky mluvících zemích svým pacientům a zejména ženám místo receptů na lék tuto cennou  kuchařku.

Kniha Vyživující tradice: Kuchařka, která je výzvou pro politicky korektní výživu a diktátory stravy

 V úvodu jejich knihy se píše, že : …Výchozí premisí této knihy je, že rady diktátorů stravy – to, co nám říkají a, co je stejně tak důležité, co nám neříkají – jsou mylné. Ne na 100 procent mylné. V jejich vyjádřeních je kus pravdy, dost velký kus na to, aby jim dodával na důvěryhodnosti, ale ne dost velký kus na to, aby nás uchránil od útrap chronických onemocnění...volba moderní stravy a technik její přípravy, znamená radikální odklon od způsobů, jakým se člověk živil po tisíce let a z pohledu dějin představuje pouze módní záležitost, která nejenže velmi vážně ohrozila jeho zdraví a vitalitu, ale může ho nadobro zničit.“

 

Nejspíš kvůli mé relativně přepjaté zodpovědnosti, jakou bych pocítila coby nutriční poradkyně (expertka s autoritou, která je jen ovčím kožichem k zakrytí nahoty a hlavně toho, že je sama daleka od ideálu…) se do její role zatím nepasuji, ale raději zdrženlivě zůstávám i nadále především starostlivou a občas blogující maminkou , která je velmi dobře placena úsměvy svých dvou zdravých dětí. Ostatně nejsou našim nejlepším „certifikátem“ spíš naše děti (ovoce), resp. náš vlastní život?

Naše děti byly počaty a vyrůstají v rámci možností podle určitých zásad stravování přírodních národů navštívených zubařem Priceem a s ohledem na místní středoevropskou kulinářskou tradici, tu opravdu starou z dob, kdy ještě nepřavažovaly typicky české moučné pokrmy, které mají spíš souvislost s časy po 30. leté válce, kdy naše země byly na dlouho zchudlé. Bez fanatismu (který je ostatně jen náhražkou slabé víry a přesvědčení), bez drezúry a zatvrzelosti, přesto s důsledně uplatňovaným postojem –  vždyť 100 x nic umořilo osla.

Pokud je někdo vděčný za jídlo a prostě ho bere vážně, ostatní, kteří to jídlo zas tak moc vážně vlastně neberou, mu mohou vytýkat, že jídlo bere jako náboženství a „moc ho řeší“.. Musíme si však uvědomit, že dnes jsme od jídla prakticky odpojeni. Jídlu, bez něhož by nebylo života, cosi dlužíme a snad z pocitu viny promítáme vlastní stíny do těch, kteří se víc starají o to, co jedí. Jsme odpojeni od půdy a jídlo si většina z nás již sama neprodukuje. Kupujeme průmyslově vyprodukované a zpracované potraviny, před jejichž konzumací již za ně neděkujeme Bohu a dost možná právem, protože nejsou nejzdravější. O to s lehčím srdcem i jídlo občas vyhazujeme a plýtváme jím. Dokonce i výraz „domácí“ se pomalu vyprázdnil a znamená jen méně kroků od průmyslového zpracováná potravin. I když dnes totiž upečeme „domácí“ buchtu, jednotlivé ingredience do ní jsme si nejspíš koupili, nikoliv sami doma vyprodukovali. Myslím si, že jídlo jako „náboženství“ neberu a jsem občas schopna sníst cokoliv a zpronevěřit se v pohodě bez výčitek zásadám vyživujících tradic. Přikládám význam i spoustě jiných věcí v životě, jenom jsem se o nich zde nerozhodla blogovat, abych tento blog nerozmělňovala jinými tématy. 

Na druhou stranu si přiznejme, že by se více z nás mělo opět napojit na půdu, roční období, na opravdové jídlo z vlastní produkce a znovu oživit za takové jídlo vděčnost, jídlo, které nás udržuje při životě a zdraví.  Když si uvědomíme, jak důležité může kvalitní jídlo být (to nekvalitní skutečně za díkuvzdání před jeho konzumací nestojí),  nelze ho brát jinak než za posvátné. Jako všechno, co udržuje život. Alespoň já to tak cítím. Nechť se tedy, jak říká Džibrán, náš stůl opět stane oltářem s plným vědomím, že jídlo z Matky Země dává a udržuje život.

Ještě bych si dovolila k tomu doplnit, že to, co naše společnost možná nejvíce potřebuje (kromě kvalitní kuchařky), je to, aby bylo spíš více malých místních zahradníků a hospodářů, kteří by produkovali opravdové čerstvé potraviny. Takže ideální by bylo, aby kdokoliv, kdo má co do činění s potravinami, ať už farmář, hospodář, zpracovatel potravin až po toho, kdo vaří a potraviny nakupuje, byl „malým odborníkem“ na zdravou stravu. Od pochopení toho, co je to vůbec zdravá strava, by se pak mělo odvíjet to, co se produkuje, jak se to pak zpracovává, uchovává a ne naopak. .ale vše, co již zde bylo řečeno, nemusí hned optimálně fungovat, pokud na začátku nemáme v pořádku svůj “druhý mozek” střevní mikrofloru, která je od 2. světové války z generace na generaci stále víc poškozená po:

50ti letech antibiotik, antikoncepce, stresu, nekojení, průmyslového jídla (hlavně rafinovaných sacharidů) či jídla nesprávně upraveného a tedy těžce stravitelného (bez namáčení, kvašení, marinování, bez syrového mléka) a po letech nadměrné konzumace rostlinných olejů a letech omezování kvalitních živočišných tuků (bez cholesterolu a vitamínu A z másla nebude dobře fungovat střevní sliznice! )

Žádná detoxifikace nepomůže trvale, pokud máme ve střevech stále přemnožené oportunistické baktérie (jejichž množství ty blahodárné bakterie už nemohly uhlídat), které buď samy parazitují a samy nám žerou jídlo (zejména sacharidy, železo apod.) a živiny určené pro naši vlastní výživu, nebo dovolí, aby se napůl strávené jídlo dostalo do krevního řečiště (alergie, ekzém), a samy stále produkují toxíny a “otravují” orgány, jako jsou plíce, játra i mozek…

Poškozují dozrávání a fungování enterocytů (buněk na povrchu střevních klků, přes které pomocí enzymů dochází nebo nedochází… k finální fázi trávení) .Je třeba takové “raubíře” porazit a nahradit zdravými blahodárnými bakteriemi. Lékařka ruského původu Natasha Cambbell-McBride. MD o tom všem napsala fascinující knihu (k dostání v českých internetových knihkupectvích ve slovenštině Syndrom trávenia a psychológie) a pomocí diety Gaps (http://zivakultura.cz/zakladni-informace/)  léčí především malé děti (nejúspěšněji do jejich 5 let!), které mají diagnostikován autismus, astma, ADHD, dyspraxii, deprese, chronický únavový syndrom, migrénu, ekzém, nežádoucí reakce po očkování, pálení žáhy atd. Nevidí příčiny epidemie těchto neduhů (zejména autismu) v dědičnosti, ale v abnormální mikrofloře (dysbióza), v níž  převládají nežádoucí bakterie, kvůli nimž se mozku nedostávají živiny a naopak je zaplaven toxíny (u schizofreniků údajně opitáty z nestráveného lepku, které hlavně v pubertě nadělají pořádný koktejl po přívalu hormonů).

Už proto, že žádné dítě nezapadá přesně do žádné škatulky s určitou nálepkou přesně (někdy lékař s konečnou diagnózou vyčkává), domnívá se tato lékařka, že tyto obtíže mají proto společný základ-abnormální mikroflora (vlastně nepotkala autistické dítě s normální zdravou mikroflorou). Druhý mozek se trávení (zejména tenkému střevu, zejména jeho prvním 2 částem (dvanácterníku a lačníku) říká proto, protože je spojeno přímo s mozkem (i nervovými vlákny, obsahují třeba stejný hormon serotonin, ten vyvolává peristaltické stahy…) a oba fungují jako dvě spojené nádoby: když je člověk nervózní, projeví se to v žaludku či ve střevech, a naopak- když nefunguje trávení (protože v něm nejsou správné bakterie, ale jen škodlivé, které “otravují” celý organismus), projeví se to poruchami mozku (výše zmíněné nemoci-autismus, různá dys…)-alespoň je o tom přesvědčena ze své zkušenosti dr. Natasha Campbell, která říká, že již Hyppokrates tvrdil, že všechny nemoci začínají v útrobách. Sama zcela vyléčila svého syna a mnoho jiných dětí, pokud se začalo s léčbou do 5 let jejich života-napsala o těchto “zázračných” vyléčeních knihu Příběhy Gaps (Gaps Stories).

Součástí její nutriční léčby jsou kromě želatinových kostích vývarů, másla, oleje z tresčích jater, žloutků atd. např. účinná silná 14 kmenová probiotika (Bio-kult k dostání i v českých lékárnách). Po 2 letech této speciální diety je možné zařadit i potraviny, obsahující lepek či kasein. Tuto knihu je možné považovat za revoluční a důležitou klasiku, kterou je nutné číst už proto, že někteří rodiče vkládají na kanál YouTube natočená videa svých dětí s výše zmíněnými problémy, ale  jak třeba s nimi stále nakupují a vybírají jídla v supermarketu, která možná jen konzervují jejich obtíže. Zkratka Gaps znamená Gut and Psychology, tedy útroby či střevo a psychologie, přeneseně též gap, neboli propast neznalosti odborníků, do které dítě upadá, odborníků, kteří tvrdí, že výše zmíněný autismus apod. nelze nikdy léčit bez ohledu na věk dítěte, že se jen hledá nějaký “gen”, který ho prý způsobuje. “Jak to ale může být dědičné, když přes 20-30 lety šlo o 1 případ z 10 000 a dnes 1 ze 150…. Dědičnost takto nefunguje! …Takovýto nárůst diagnóz autismu se nemůže vysvětlit genetikou.  A pokud se to neumělo kdysi diagnostikovat, kde jsou dnes ti lidé?” ,  píše zhruba takto dr. Natasha Cambbell. Více v textu pod štítkem Gaps Dieta.

Velice důležitá kniha ve slovenské verzi...

Velice důležitá kniha ve slovenské verzi…

Abych přesto nezůstávala “jednookou mezi slepými”, rozhodla jsem se podělit se alespoň o poznatky z obou výše jmenovaných kniha relevantních informací a nabídnout je k přečtení a uváhám alespoň těm lidem s otevřenou mysli, pro které se kategorie zdraví nachází v hierarchii přirozených hodnot nejvýše, založením blogu. Tento blog, jak jsem již napsala na začátku, by měl reflektovat naše úsilí o holistický přístup ke zdravému vyživování, tedy naši snahu o propojení teorie získané samostudiem s praxí. Ta je spojena nejen s vařením pro rodinný stůl  a vyživováním (a pozorováním) rostoucích dětí, ale také s produkcí vlastních potravin, která má filosoficky asi nejblíže k biodynamickému zemědělství. K počítači usedám, abych zde přinášela skutečně to nejlepší, nejpodstatnější a nejzajímavější z knihy Vyživující tradice, různé komentáře, postřehy, informace o možnostech regenerace, osobně vyzkoušené recepty. Přinášet zde budu také naše zkušenosti z malého rodinného hospodářství – vše doplněné převážně vlastními fotografiemi (není-li uvedeno jinak). Pevně doufám, že se kniha Vyživující tradice dočká brzy své tištěné verze, kterou budu moci čtenářům nabídnout v našem e-shopu. Přála bych si, aby  zákazníci, kteří si ji koupí třeba jako dárek,  nepodlehli pokušení a z této knihy si neudělali metlu k mlácení o hlavu těch, kteří si vybrali ze své svobodné vůle jít jinou cestou.

 Oblast „zdravé výživy“ je dnes ale natolik „zrádným terénem plným slepých uliček“, že už jen se zřetelem k tomuto terénu by každý,  dokonce nejen „rychlokvaška“, ale  možná  i každý oficiální nutriční expert měl  své rady prezentovat zdrženlivěji a s pokorou k možné, jakkoliv dobře míněné, mýlce. Jednou jsem při čtení Nového zákona narazila na příhodný citát, který dle mé interpretace svědčí o obrovské morální zodpovědnosti učitele (poradce). Jak jen můžeme vědět, že to, co hlásáme, je skutečně pravda? Jsme ochotni nést zodpovědnost za to, pokud se ukáže, že to pravda není? „Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni přísněji.…“ Jakub 3:1



Věřím, že informace uvedené na těchto stránkách, mohou zasáhnout do otázky, co je to zdravá strava a jak vlastně vypadá zdravý člověk. Mým přáním je, aby přispěly k samotné zdravé diskusi na téma zdravá výživa, i toho, co by měli zemědělci  produkovat (a když ne oni, tak v rámci možností my sami) a především, jak doufám, pozitivně ovlivnily zdraví návštěvníků stránek Vyživujicitradice.cz a jejich nejbližších.

© 2010-2012 Věra Dudmanová

p.s. Pokud se Vám zalíbí články či přeložené kapitoly z knihy Vyživující tradice na tomto blogu, velice mně to potěší. Na svých vlastních blozích z nich prosím jen případně citujte,  nevytrhujte je raději z kontextu tohoto blogu. Raději se na mě osobně obraťte, pokud si přejete něco kopírovat či půjčit fotky (mají možná totiž „watermark“). Nekopírujte  celé kapitoly bez mého vědomí či  alespoň odkazu na mé stránky, kde je celý text dostupný. Texty mohou stále podléhat změnám či redakčním úpravám a na překlady z knížky Vyživující tradice si nárokuji překladatelská práva, takže nelze než jen citovat v rozumné délce a s uvedením zdroje. (VD)

—————————————————-

* Sally Fallonová je matkou čtyř dětí, které vyrůstaly v 70. letech, vystudovala angličtinu, prošla kurzy středomořské a francouzské kuchyně a je zakladatelkou a současnou ředitelkou nadace Westona A. Pricea, propagátorkou ekologického a udržitelného zemědělství, hlavní editorkou čtvrtletníku  Moudré tradice.

Dr. mary G. Enigová  je světově renomovanou odbornicí na lipidy (tuky) a výživu člověka. Jejich kniha se zevrubně zabývá popisem všech živin a látek ve výživě, přináší mnoho poznatků z historie a vývoje potravinářství, různé zajímavosti ze světa potravin a gastronomie.

Autorky vysvětlují, že pod pojmem “diktátoři stravy” mají především na mysli všechny osoby z řad těch lékařů, lobbujících zastupitelů agro-potravinářského průmyslu, různé zdravotní a výzkumné instituce, zdravotníky a všechny nutriční experty, poradce ve zdravém stravování a všechny výrobce léků snižujících cholesterol  (Business Week, nikoliv lékařské periodikum nedávno hovořil až o 18 milionech Američanů beroucích tyto méně či více efektivní léky), kteří hájí oficiální proticholesterolové stanovisko vycházející z tzv. lipidové teorie (Sally Fallonová jim osobně říká    “hlídací psi lipidové teorie.”)

 

** Srov. Sally Fallon a Mary G. Enig: Nourishing Traditions: The Cookbook that Challenges Politically Correct Nutrition and Diet Dictocrats. New Trends Publishing, Inc.: Washington, 1999.

 

 Posted by at 9:57 pm
All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove