Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny
Dub 152015
 

pribehopravdovevasne

Nedávno jsem v knihovně mezi novinkami narazila na velkou knihu Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny a, protože se mi líbila, napadlo mě, že by bylo škoda se o ní na tomto místě nezmínit a neupozornit na ni ty, kteří o ni neslyšeli, nebo ji ještě nečetli. Má několik tématických rovin:

a) Čtenář si může přečíst něco o autorčině osobním životě, osobní cestě: „Žila jsem v kleci, kterou ukoval matčin chlad a otcova absolutní netečnost, lemovaná stále silnější touhou po skleničce…„Myslím si, že mnoho žen se s jejím životním příběhem ztotožňuje. Za poznámku stojí, že v rámci asi respektu k osobním údajům a soukromi o svém manželovi píše jen jako o panu P. a o své dceři jako o E-lišce.  Paní Milfaitová kromě vyrábění marmelád mimochodem i ráda běhá.

jeremiahjohnson

Film, kde me zaujala hezka priroda a houzevnatost hlavniho hrdiny…


b)Autorka popisuje svůj nový životní styl, jejího muže inspiroval film Jeremiah Johnson s Robertem Redfordem. Příběh opravdové vášně zavání velkou touhou po svobodě, kterou si nabrali a touhou po vlastních rozhodnutích. S novým partnerem odešla na Šumavu a  začala žít svůj život, i když bez požehnání rodičů, kteří měli asi jiné (své) představy o tom, jak vypadá úspěch.  Jejim domovem se stal dům na samotě ve vyšších polohách. Motiv svobody je z knihy cítit i proto, že popisuje volnou jízdu Evropou velkým karavanem (i když ne zrovna cikánskou kibitkou taženou irským cobem),  ktery jiste dava cestujicim pocit rozletu orla, i díky tomu, že se nevrhla do dalšího a dalšího rozšiřování výroby a prodeje, zrušila různé smlouvy a kontrakty a dokázala svobodně říci NE, uhájit si svobodu, uvědomit si, co chce a kolik je dost. Na druhou stranu nepovažuje paní Milfaitová odstěhování se na samotu pryč od civilizace, kterou s manželem považuje za úpadkovou, za optimální a jedinou odpověď jedince na stav společnosti, neboť, jak přiznává, jde tak trochu o dávání pštrosí hlavy do písku.

Už nevím, zda to napsal pan Milan Machovec či Masaryk, ale obecně existuje tendence mezi lidmi, že jedni toho vědí o světě hodně  a nechtějí mít s ním cokoliv společného a jakkoliv do něho zasahovat, a druzí lidé zase toho o světě vědí málo, ale chtějí ho řídit. Obojí je asi nežádoucí extrém. Jak sama i paní Milfaitová říká: „Jen mrtvé ryby plavou s proudem,“ s čimž osobně souhlasím. Na druhou stranu kazdy musi zvazit kolik ma sil a moralni odvahy plout proti proudu.

c) Další  rovinu vyprávění tvoří její poznámky o podnikání v malofaktuře v oblasti potravinářsko zpracovatelské (výroba a prodej marmelád), o boji s legislativou. K tomu snad bych jen doplnila, ze v podstate mame, co jsme chteli, když jsme vstupu do EU řekli ano, nebo nešli a nevolili ne. Asi vetsina politiku vyciti, kolik nesvobody lide unesou a nechaji si jeste libit, kde je ta hranice, ten prah, kdy uz se zacnou bourit. A samozrejme nastavi tu nejvyssi moznou hranici. 

Kontrolorka se paní Milfaitové za to, že ji statečně pověděla, co si o její práci myslí, uměla, zdá se mi,  akorát mstít. (K udělení titulu Regionální potravina chyběl paní Milfaitové dokument o kolaudačním rozhodnutí provozovny, nevyzvali ji včas, aby ho dodala).  Dozvíme se od paní Milfaitové také, jak se cítí při představě, že by mohla získat dotaci na vybavení kuchyně, jaká smlouva s ďáblem to je, že nestojí ani za to. I ona se ptá, komu takový systém slouží? Já se ptám, koho vlastně chrání a před čím?  Potřebuje občan, aby se z jeho daní platila reklama pro něho na to, aby si kupoval nějakou potravinu, kterou se nekdo rozhodl umele povazovat za zdravou? Prirodni zakony plati vzdy, at jsou uzakonene v lidskych zakonech ci ne, i kdyz na ne neni reklama.

d) V neposlední řadě je třeba zmínit autorčino hlavní téma – povídání o marmeládách, které přímo na svých cestách po mnoha zemich Evropy vařila z čerstvého sezonního lokálního ovoce v krásném měděném hrnci, ovoce, které buď koupila nebo za poplatek sama natrhala, nebo nasbírala zdarma v přírodě. „Viděla jsem hodně trhů v mnoha zemích, to mi jistě věříte, ale to, co jsem zažila za hlavním nádražím metropole Lotyšska, nic nepředčí. A to mi věřte! Maliny jako jahody, jahody jako sen, borůvek tuny, třešní nespočet druhů, moruše, merůňky zlatavě oranžové, rybíz všech barev, angrešt jakbysmet…a další a další!…, a tak kupuji od těch nejchudších na trhu, od babiček a dědečků, kteří vypadají, že jim to snad i pomůže, vše, co přinesli.“

Nebudu zde raději ani šířit definici EU, co je to marmeláda a co je to džem. To, co vari ona, je asi neco mezi dzemem a marmeladou. Nazývejme si to, jak chceme. Za pozornost stojí ale to, že marmelády paní Milfaitová nedělá z ovoce, které už brzy bude hnít, je přezralé a k ničemu jinému se už nehodí, ale z ovoce bio (či lépe řečeno „normálního“) a kvalitního, na vrcholu zralosti, toho nejlepšího. Takové ovoce paní Milfaitová jen nakrájí a vaří velmi krátce 3-5 minut. Líbí se mi, že člověk pak vidí očima, jaké ovoce jí.

Někdo jiný ovoce ale vaří déle, az se rozvari uplne. Nabízí se mi zde i domněnka, že delším vařením se nezvyšuje „podíl“ ovoce v marmeládě, ale že opak je pravdou. Jen se vyvařuje voda. Ta je ale přirozenou součástí ovoce a ředí jeho sladkost. Jestli se tedy něco může s vyvařováním pak zvyšovat, tak spíš podíl (koncentrace) fruktózy, tedy zvysuje se pocit sladkosti.

Pomona je značka, kterou zmiňuje ve své knize Sally Fallon

Je také velmi zajímavé, že autorka používá i místo běžných želirovacích látek (tedy těch, co to všechno zrosolovatí), citrusový pektin (složitý polysacharid, vláknina, co pomáhá vázat buňky ve stěně), který není úplně běžně v obchodech a dá se sehnat snadno spíš přes internet (viz odkazy nize). Pektin je přírodní látka i v mnohém ovoci samotném, ale  u malých dětí je lepší kvůli pektinu v syrovem ovoci ho vařit  déle (i za cenu, že z toho bude pyré), protože údajně jinak dráždí střeva (klky) miminek.  (Srov. http://www.westonaprice.org/health-topics/nourishing-a-growing-baby/) Delaly se ji pokusy na potkanech, ktere to dokladaji. Jinak je možná lepší s ovocem v podobě  marmelády z málo uvařených jablek, hrušek apod. u malých dětí asi raději počkat. Mozna i dospelym prospeje spis rozvarene jablicko se skorici a slehackou.

Paní Milfaitová používá bílý cukr (rafinovany). Domnívám se, že ze 3 důvodů:

– je to konzervant (pro relativně moderní záležitost, kterou je zavařená marmeláda ve sklenici, kterou lze dela skladovat, snadneji prodavat)

– je to látka, se kterou se zelirujici pektin nejprve promísí, aby byl v marmeládě rovnoměrně rozložen a při vaření ošklivě nehrudkoval

–  doslazuje přirozeně sladké ovoce, které je tak sladké, jak uznala příroda.

Nutno ale podotknout, že v receptech ho autorka používá díky pektinu mnohem méně než je obvyklé, když se použijí jiné želírovací látky (1:1), ale přidává do 1 kg dobrého ovoce obvykle 400-500 g bílého cukru (pokud se tedy nejedná zrovna o citrony), kterým jistě částečně vyvažuje dokyselení čerstvou šťávou z citronu, ktera pomaha udrzet i barvu. Se způsobem našich  prababiček to sice může mít něco společného, ale jejich způsob přípravy jídla zas nemusí zohledňovat výživnou stránku jídla a odpovidat tomu, co varily prababy prabab. Od tradiční výživy jsme se začali vzdalovat již hodně dávno, proto slovo prababička, jakkoliv popularní slovo to dnes je, není totéž co přírodní žena, která využívá jednoduchou technologii přípravy jídla.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony, pro vetsinu lidi by byl cenove nedostupny.

O škodlivosti cukru někdo četl možná jen kapitolu z Vyživujících tradic. Někdo knihu Cukrové trápení. Když si najedeme na portál amazon.cz,  našli bychom o škodlivosti a biochemii cukru a návykovosti na rafinovany cukr (sugar addiction) tolik knih, že kdyby nám je někdo naložil do náruče, sotva bychom je unesli. Skodlivost cehokoliv je jiste relativni, mozna ze chronicky stres je jeste horsi. Nic z toho ale číst nemusíme, abychom uznali, že bílý cukr není a nemůže být tradiční potravinou našich předků, protože jeho výroba proste není technologicky jednoduchý proces, ktery bychom zvladli v domacnosti. Já si ho aspoň doma nevyrábím a ani to neumím. Nasi predkove ho proste nepouzivali a 150 let je relativne kratka doba, rozhodne ho ani pred 100 lety nepouzivali tak moc jako se pouziva dnes.

Autorka se domnívá, že je dobré dávat malým dětem „na kosti“ olivový olej, aby dítě mělo dost vitamínu D. Pokud si to (dle meho nazoru mylne, protoze rostlina neobsahuje dulezity D3) myslí, o to méně lze očekávat, že by coby vyučená cukrářka uvažovala o bílém cukru jako o antiživině se všemi negativními důsledky. Nevím, zda se v oboru cukrář vyučuje o tom, kdo to byl zubar Price, jak cukr narusuje v organismu biochemii vapniku, jak je dulezite mit ve slinach vitamin K2, ale je mi jasné, že kapři si rybník sami vypouštět nebudou. Svět se bohužel obecně neposunul k tomu, aby jednoznačně řekl, že tuhle látku používat nebude vůbec a vypustí se úplně z výroby, ale rozhodně již (aspon teoreticky) k tomu, aby se značně omezilo jeho používání. Přestáváme si nalhávat, že k životu potřebujeme bílý cukr, když je glukózy a fruktózy a maltózy dost v celistvých potravinách, kde se tyto druhy cukru nachazeji v kontextu a v soucinnosti s tisici jinych latek.

Sladkost u našich prabáb pocházela jen z ovoce, smetany  či mléka, kde je mléčný cukr, z mrkve či pracharandy (hrušky sušené a roztlučené na prášek) a povidel. A take z pomaleho zvykani chleba, kdy sliny s enzymy nam slozite sacharidy zacaly rozpoustet na jednodussi sacharidy. Není žádná náhoda, že se zrovna marmelády slazené cukrem dobře prodávají a že se objevily s moderním obchodem a železniční dráhou. Takže co s tím?

Myslím si, že je to otázka míry a stoickeho klidu.  Dokonce, a snad i úmyslně, z času na čas „ochutnáme“ zmrzlinu v nějakém obchodním centru. A znova a znova a zákonitě se cítím ošizena. Ale spím dobře a netrápím se tím; jídlo bez cukru se mi nestalo fetišem, ale nepotřebuju ho k životu a ke štěstí. Jidlo s cukrem je pro me za sklenenou stenou. Kvalitní, i když do jisté míry přece jen moderní marmeládu, bych tedy brala jako koření, jako jakési dochucovadlo, připomínku léta, či třešničku na „dortu“ z potravin bohatých na tělotvorné výživné látky. Je třeba si hlídat svou „šikmou plochu“ pod nohami (kterou je konzumace jídla s bílým cukrem) a ptát se, jak moc takovéto marmelády s bílým nezdravým cukrem hodlám denně jíst. Myslím si, že dvě tři malé lžičky na stejk mohou zajímavě chutově tento pokrm doplňovat. Pokud navíc jím současně s doslazenou marmeládou máslo (ci aspon ne na lacno), které nedovolí, aby krevní cukr z bílého cukru prudce stoupl a s ním i inzulín a s ním stouplo i riziko, že se nezhojí případné skryté záněty v kardiovaskulárním oběhu, pak je to ještě lepší.

 Otázkou samozřejmě take je, jaké místo a zastoupení v denním menu má ovoce vůbec mít.  Některé ovoce je od přírody kyselejší, jiné velice sladké, jiné šlechtíme, aby obsah fruktózy byl ještě vyšší nez zamysela Priroda, na výběr máme dost a každý asi cítí, kolik potřebuje ovoce a kdy to už přehání na úkor jinych potravin.V obchode dnes maji melouny. Dovoz z Panamy…

Myslím si, že nejlepší je bílý cukr zcela minimalizovat, nahrazovat ho smetanou, sušeným ovocem, medem a melasou (ne fruktozou, kukuricnym sirupem, agave sirupem, viz ještě horší než jsme si mysleli) a slanými jídly.

Zároveň se ale domnívám, že podobně jako se alkoholik chce vyléčit ze závislosti a asi nebude chodit tam, kde se alkohol prodává, nebude vyhledávat společnost jiných lidí, kteří pijou přes míru, tak by se člověk měl vyhýbat regálům a obchodum se sladkostmi.

Nestačí ale říci jen, nejezme tolik cukru. Jenže co má ten člověk dělat, když mu to tak chutná? Je třeba zlepšit střevní mikrofloru kysaným zelím, kefírem, silnými probiotiky, aby nás nevyváženost druhů střevních bakterií neodměňovala endorfiny do krve. Je třeba se nejprve najíst pořádným jídlem (bílkoviny, tuky, zelenina) a napít se zdravých nápojů, než budeme hlad zahánět sladkým či svačit sladké. Najit si smysluplnnou cinnost a nezahanet nudu sladkostmi. Nesmíme dovolit, aby dítě mělo „hlad“ na sladké. Hlad je nejlepší kuchař. Když jsme dobře najezeni, sladkého se do břicha už aspoň tolik nevleze. Musíme i ve svobodě, ktera patri primerene i detem, a možnostech výběru používat rozum.  (http://www.westonaprice.org/health-topics/zapping-sugar-cravings/)

Pokud se opravdu neobejdu bez cukru coby konzervantu, pak je asi lepší marmelády v této podobě nedělat vůbec, nebo ne hodne, nebo omezit „marmelády“ na čistá švestková povidla, která tradičně žádný cukr netřebovala, nebo přesněji řečeno – bílý cukr neměli. Prostě nebyl. V tom je nejspis to tajemstvi receptu, proc cukr do povidel nepatri. Sušené švestky se pak mohou rozvařit na omáčku s bujonem k bažantovi a jsou podle mého názoru onou „marmeládou“ českých zemí, kde pomeranče nerostou a kde  si je dnes nemusíme uchovávat do zásoby v  podobě marmelád,  protože jsou k dostání čerstvé s vitamíny a enzymy po celý rok.

Přesto mě Příběh opravdové vášně inspiroval k tomu, abych si na zimu uchovala pro jazýček trošku léta a zkusila udělat marmeládu z jahod, malin, borůvek a také z šípků. Místo bílého cukru bych použila minimální množství sušené třinové šťávy Rapadury (nebo medu u kyselého ovoce) ke smíchání s pektinem (aby nehrudkovatěl). Zkusím určitě připravit šípkovou marmeládu z karpatské růže, která ty šípky má větší (stareodrudy.org). Rapadura asi chuť ovoce asi trošku změní, však bych jí nepoužila mnoho, a i kdyby – žádná soutěž marmelád bez bileho cukru se zatím nikde nekoná. Inspirovala jsem se také tím, abych do pomerančové marmelády nedávala 1/3 kůry. Jde mi o kompromis mezi chutí a zdravím.

Dále bych se raději orientovala směrem k mléčně kvašeným marmeládám či čatným – například takové citronové čatný i s kůrou citronů, s chilli paprikou, olivovým olejem, mořskou solí a kořením, maximálně se lžíci surového medu je zcela živá strava, která neprišla vařením o žádný vitamín C, o enzymy, ktere vse pomohou stravit, a ani o lahodnou chuť, naopak kvašení ji ještě zlepší. 

Paní Blanka Milfaitová napsala velice čtivou knihu o svých postřezích ze života, z cest a k přečtení bych ji určitě doporučila – čte se velmi dobře, aspoň já jsem se vůbec nenudila: „…zbožňuju ty malé hospůdky, knajpy pro místní, trattorie, kam chodí dědové ze vsi, bistra a bufíky, kde obědná místní gurmán. A farmy. Ale ne ty moderní, eurounijně nerezové a s personálem v gumových pláštích, ale ty autentické, staré, pravé…Chystám se vám uvařit marmeládu divokou jak rozeklaná pobřežní skaliska, s ozvěnou zvuku křídel orlů, kteří mi vysoko v horách Gennargentu krouží nad hlavou, s chuťovou hloubkou pradávkých hlubin kaňonu Gorropu.“ (s. 95)

Je poctivá cukrářka, která zavrhuje používání nekvalitního ovoce, barviv, přehlušovadel, umělých příchutí, dlouhé vaření, chemické želírovací látky, ale i fruktózu jako „megalumpárnu„, a vyrábí  marmelády s pektinem a nižším obsahem (bohuzel) bílého cukru, marmelády, které jsou odborníky i zákazníky vysoce ceněné. Je to krůček zpátky k poctivému domácímu vaření našich předků. Cením si každého krůčku učiněného timto směrem.

Ve výživě dle Vyživujících tradic bychom je jiste (jak doufam) vzali na milost,  ponechali jim aspon okrajové místo na talířku, aby nám v zimě  připomněly chuť léta a kontrastem ozvláštnily chuť jiných potravin na talíři, které lze z hlediska výživy považovat za mnohem zasadnější. Nemyslim si sice, že vaření a konzervování ovoce s bílým cukrem je  nějakým meganávratem ke kořenům, ale Příběh opravdové vášně se mi zkrátka líbil, autorka pouze nema presne informace o cukru, coz je nejvetsi slabina knihy. Uznat, ze rafinovany bily cukr je skodliva droga, je vaznejsi problem s vaznejsimi dopady, nez by si kdo kdy pomyslel. Cukr ma jiz nyni negativni dopad zdravotni a pomalu se trese puda pod nohama tech, kteri si na jeho pouzivani zalozili svou osobni cenu a identitu:  babicky pysne na desatero druhu cukrovi, ktere pecou kazde Vanoce, ale i mistri gastronomie, kteri ziskali oceneni.

Měla bych ještě na závěr jeden tip (pripominku) na film v souvislosti také s ovocem. Jmenuje se Citronový sad.  lemontreelemontree2Ta hlavní hrdinka tam zrovna na začátku filmu dělá, zdá se mi, kvašené nakládané  citrony. Jinak cituji z ČSFD: „Film je inspirován skutečným příběhem vdovy, která byla nucena pokácet své citroníky z bezpečnostních důvodů. Filmová vdova Salma žije v palestinské vesnici na zelené linii oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu…Salma zůstala sama jen se svým sadem citroníků, který zdědila po otci. Ten teď chtějí vykácet, protože se tajné služby domnívají, že stromy poslouží jako dobrý úkryt pro teroristy, kteří budou chtít zavraždit izraelského ministra obrany žijícího v sousedství. Salma se nevzdá a bojuje o svůj sad u soudu. Boj proti celému Státu Izrael se zdá předem prohraný, ale Salmu podpoří nečekaný spojenec, ministrova manželka.“

Odkazy:

pani Cibulkova natocila dokument o cukru: http://www.sugarbluesfilm.com/en/

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/dieta-a-krasa/matka-proti-globalni-cukrove-mafii-smali-se-mi-vzpomina_335158.html#.VVMjp3V3NWc

měděné nádobí a anglické konvice http://www.thomasspoon.cz/

Velmi zajímavý článek o ovoci od autorky textu Mýtus čínské studie Denise Mingerové: http://rawfoodsos.com/2011/05/31/wild-and-ancient-fruit/

http://www.nase-dobroty.cz/  (stránky paní Blanky Milfaitové)

citrusový pektin http://www.pytlici.cz/produkty/products/view/66-ochucovadla/915-citrusovy-pektin-100-g

Naomi Klein: Bez loga (kniha)

Dalsi zajimave stranky lidi, co cestuji karavanem:

http://cajovyvuz.blogspot.cz/

http://intothehermitage.blogspot.cz/

Kniha o svobode, asi nejlepsi, jakou jsme kdy cetla: Konec vseho zla http://www.mensenrechten.org/wp-content/uploads/2014/05/EndofallEvil1.pdf

 

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove