Strava pro uzdravení nejen našeho mozku (Dieta GAPS™ ): astma, autismus, dys-, ADHD…

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Strava pro uzdravení nejen našeho mozku (Dieta GAPS™ ): astma, autismus, dys-, ADHD…
Srp 042012
 

Čtvrtletník Nadace Westona A. Price Moudré tradice v jídle, zemědělství a umění léčit

Uvažovala jsem, že napíšu (s menší ochotou vyhledem k tomu, že naše děti jsou extrémně zdravé a že kdyby byly všechny děti tak zdravé, přišlo by to naše zdravotnictví příliš draho :-)) pár řádku o nutriční terapii zvané GAPS a  do emailové schránky mi shodou okolností přišel email od Čechů žijících převážně v zahraničí, kteří o této dietě dokonce založili stránky v češtině živá kultura.cz. Současně jsem před pár dny otevřela nejnovější vydání čtvrtletníku Moudré tradice v jídle, zemědělství a umění léčit, kde na mě po otevření koukaly řádky plné zajímavých informací o této dietě a jejich pozitivních účincích s uvedením osobních příběhů lidí.

Velice důležitá kniha ve slovenské verzi...jde o čas, nečekat na konečnou diagnózu dítěte (která bude znít: astma, alergie, autismus,ADHD, ADD, dysraxie, dyslexie, ekzém, astma, nežádoucí reakce po očkování, později deprese, schizofrenie). Psychiatři nezkoumají tělo jako celek, nevidí souvislost mozku s "druhým mozkem", kterým jsou útroby, zejména tenké střevo, kde probíhá poslední fáze trávení, ale možná i netrávení a pronikání toxinů do těla, které produkují nežádoucí bakterie, které v nich jsou stále více po éře antibiotik, antikoncepce, průmyslových potravin, stresu, léků apod.! Milí (budoucí) rodiče-určitě si utíkejte rychle přečíst tuto knihu, zdá se mi velice důležitá, neřeště samostatně něco jiného, ale aspoň současně čtěte i tuto knihu, jde o čas a zdraví dětí!!!

Velice důležitá kniha (!!) ve slovenské verzi…rychle si ji sežeňte a nečekejte na konečnou a jistější diagnózu dítěte (která již byla či by možná  mohla znít: astma, alergie, autismus, ADHD, ADD, dyspraxie, dyslexie, ekzém, astma, nežádoucí reakce po očkování, …později deprese, schizofrenie). Psychiatři nezkoumají tělo jako celek, nevidí souvislost mozku sdruhým mozkem“,  kterým jsou útroby, zejména tenké střevo, kde probíhá poslední fáze trávení, ale možná i „netrávení“ a pronikání toxinů do těla „děravým“ střevem, které nepocházejí jen z jídla, ale hlavně je pořád produkují nežádoucí bakterie, kterých je v našich útrobách z generace na generaci  stále více po éře antibiotik, antikoncepce, průmyslových potravin, stresu, léků apod.! Milí (budoucí) rodiče-určitě si utíkejte rychle přečíst tuto knihu, zdá se mi velice důležitá, neřešte zvlášť něco jiného, ale aspoň současně čtěte i tuto knihu, jde o čas a zdraví dětí, jejichž zdravý vývin nepočká!!! Ano, prudký nárůst autismu atd. má jistě spojitost s hliníkem, rtutí atd. ve vakcinách, ale prvotní predispozice je v některých případech špatná mikroflora!

Kniha Gut and Psychology syndrome od lékařky a současně neuroložky a výživářky ruského původu (s ještě milým ruským přízvukem)Natashe Campbell-McBrideové , která plně  podporuje Nadaci Westona A. Pricea. Kniha vyšla ve slovenštine (!!) pod nazvem Syndrom travenia a psychologie: prirodna liečba (nesmírně důležitá kniha!!-pro všechny rodiče, nejen ty, jejich malé dítě má již za sebou 1. astmatický záchvat, diagnózu autisty apod., čím dříve se začne léčit příčina, tím větší šance na úplné zotavení-vyšla již celá kniha o úspěšných vyléčených případech Gaps Stories)

A tak tedy jen pár slov k dietě GAPS. Jde o akronym (zkratku z počáteč. písmen) Gut and Psychology Syndrome – Syndrom  „břicha“ a psychologie), ono to slovo „gut“ se používá k označení břicha či útrob, ale v tomto případě spíš jde o střevo, přes které přecházejí do krve živiny. V kostce: stav střevní mikroflóry a fungování trávení ovlivňuje fungování mozku!! Pokud špatná mikroflora způsobí, že stěny střev jsou sítem pro toxiny do krevního řečiště, tyto toxiny se dostanou i do mozku a vznikají různé poruchy pro nálepky autismus, ADHD, astma. Je nesmírně důležité začít s dietou Gapst, která postupně tuto mikrofloru vyléčí, co nejdříve, do 5 let je šance na úplné vyléčení. Dieta má Úvodní fázi a poté plnou dietu GAPS. Nárůst nemocí jako je autismus (dnes epidemie) lze pozorovat od konce 2. svět. války, tedy od používání antibiotik, které tuto mikrofloru ničí spolu s dalšími činitěli+odvykli jsem si na mléčně kvašené staromodní nápoje a probiotika. Dítě ji dědí po mamince a získává jí při průchodu porodními cestami. Obvykle ale maminka nemá moc zdravou střevní mikrofloru, protože je z generace, co vyrůstala na antibiotikách,  a průmyslovém jídle a brala hormonální antikoncepci, co údajně též velice ničí mirkofloru. Pokud střevní mikroflora není zdravá a plná žádoucích baktérií, neplní fuknci vyživování, ale spíš tělo otravuje toxiny, proto i dětmi mají snadno negativní postvakcinační účinky, protože nemají dobrou imunitu danou zdravou mikroflorou. Celá rodina by se touto dietou měla léčit, s každou generací s problém nezdravé mikroflory akorát víc prohlubuje.

Z oficiálních stránek gaps.me lze vyčíst, že : GAPS je stav, kdy dochází ke spojení mezi funkcemi trávicího systému a mozku. Tento termín vytvořila dr. Natasha  Campbell-McBrideová, MD… v roce 2004 po práci se stovkami dětí a dospělých s problémy neurologickými a psychiatrického charakteru, jako jsou poruchy autistického spektra, poruchy pozornosti a hyperaktivity (ADHD/ADD), schizofrenie, dyslexie, dyspraxe, deprese, obsesivně kompulzivní porucha, bipolární porucha a jiné neuropsychologické a psychiatrické problémy. Dr. Campbell-McBrideová je autorkou knihy : Syndrom břicha a psychologie. Přírodní léčba autismu, ADHD, dyslexie, dyspraxie, deprese a schizofrenie. Tato lékařka ruského původu se silným ruským přízvukem se svým manželem silně podporuje Nadaci Westona A Pricea. V podstatě usoudila, že tyto diagnózy či virtuální „škatulky“ , do které epidemicky rostoucí počet děti či dospělých zapadne ( i když údajně nikdo ji do ní nezapadl úplně přesně) jsou jen různé strany stejné mince – trávicí trakt u těchto osob nefunguje tak, aby tělo a zejména mozek dostával živiny, které potřebuje. (Říká, že naše útroby jsou náš druhý mozek, který s tím v hlavě komunikuje, pokud nefungují, tak proto že  v nich nejsou ty správné bakterie, narušuje se naše imunita, není, kdo by odváděl toxíny z těla (třeba rtuť,) máme alergické reakce, toxiny v těle, v orgánech, jako jsou játra, plíce, mozek, onemocníme na dnešní astma, autismus, poruchy učení atp….Zjistila, že takové děti mají abnormální střevní flóru… Jednou z příčin „záchvatu jejich touhy po sladkém“ mohou být bakterie, které se cukrem živí a „odmění“ nás endorfiny, takové dítě  je vybíravé (a chce je plotoviny, jako jsou sladkosti, těstoviny z bílé mouky) ani ne proto, že je malý tyran, ale že je „narkoman“ závislý na cukru.Často jako první pomoc pomůže kvašený nápoj, kokosový tuk…(Srov. přednáška níže…) Možná jsem se zmiňovala již jinde o tom, že sice ne každý, kdo má problémy se vstřebáváním živin, má automaticky i psychické obtíže, ale že se zjistilo (viz Vyživující tradice), že třeba schizofrenici mají nedostatek vitamínu B3 a 12**.

Pokud jde o obavu z masa, samozřejmě by to mělo být maso pokud možno z pastevního chovu a rozhodně ne libové, v jídelníčku má být spousta živočišných tuků. Jinak k masu píše:
Po strávení a vstřebávání masa a ryby  se v tkáních těla hromadí kyseliny. Po strávení zeleniny se naše tělo stává zásaditým. Kombinovaním masa a zeleniny vyrovnáváme  kyselost organismu, což je nesmírně důležité, protože ani příliš kyselé, ani příliš zásadité prostředí není zdravé. …“ str. 106

Dietou GAPS se lapidárně řečeno nastolí zdraví trávicího traktu – detoxifikuje se (třeba i odstraněním* amalgámových výplní ze zkažených zubů**), zacelí konzumací kvalitních živočišných tuků od staromódně chovaných zvířat na zelené pastvě a ne na jadrném krmivu ve velkochovech (tedy tucích, které obsahují to, co BY obsahovat měly, tzn. mj. vitamíny A, D a K2, které fungují synergicky) i želatiny (přitahuje trávicí šťávy, pomáhá trávit) z poctivých kostních vývarů (zpočátku ale jen pár hodin vařených, ne dlouho tažených, podávat přes den i několikrát jako teplý nápoj, dálei zázvorový čaj) a osídlí se blahodárnými bakteriemi pomocí mléčně – kvašených jídel (tedy ne nutně z mléka, ale obecně bakterií lactobacillus) a mléčně kvašených nápojů (třeba řepný kvas, na něhož je recept zde). Snad by se dalo i nepřesně říci, že tato dieta je jakýmsi „předskokanem“ stravy (úvodní a přechodná strava) dle zubaře Weston A. Pricea a vůbec nadace nesoucí jeho jméno a odkaz. Zlepšení či ukončení pak nastává u těchto problémů: kožní obtíže, jako je akné a ekzém, dále astma, autismus, alergie, poruchy učení, úzkost, deprese, chronická zácpa, bipolární porucha atd.

Toto přepuštěné máslo je v podstatě lékem: je od naši krávy Bohušky plemene Jersey, která je adaptována pouze na trávu, navíc je uděláno z másla z květnového či červnového…

Jako náhražku sójové omáčky používám na dochucení šťávu (tzv. zelňovku), která mi zůstane na jaře po kvašeném zelí. Jde o kvalitní keltskou solí zpola nasycený roztok plný laktobacilů a vydrží ve výborném stavu velmi dlouho. Když přičichnu ke skleněnému hrdlu láhve, hádala bych, že je to něco mezi sójovkou a tekutým kořením Maggi. Jistě by stálo za to do této „zelňovky“ přidat lístečky libečku. Polila jsem tím Neilovi vajíčkovou omeletu se strouhaným sýrem a česnekem dělanou na másle.

V Moudrých tradicích jsem si se zájmem přečetla text o holčičce, které v 9ti letech diagnostikovali bipolární poruchu (také pořád hovořila o sebevraždě) a chlapečkovi trpícím záchvaty, jemuž lékaři nepředpovídali, že se dožije 3 let. Když se nutriční specialistka na GAPS dietu podívala u těchto dětí na to, na co se obvykle čtenáři díla zubaře Pricea a Sally Fallonové dívají, bylo vidět, na čem mohou rodiče zapracovat, pokud chtějí. Totiž: děti byly počaty příliš brzy po starším sourozenci, rodiče před početím jedli nízkotučnou stravu, tatínek byl závislý na bílém cukru, dítě vyrostlo na umělé výživě s fruktózou, matka před početím dlouho brávala hormonální antikoncepci, trpěla vaginálními kvasinkami,  a sama jako dítě vyrostla na antibiotikách a jedla průmyslově zpracované potraviny (Sally Fallonová jim říká „pornografické potraviny“). Zkrátka dítě nezískalo ( „nezdědilo“) od matky ani z jídla po narození  zdravé bakterie, které by se usídlily v trávicím traktu, a trpělo chronickými záněty uší, mandlí, nosu atd. Když chlapce začali rodiče krmit domácí umělou výživou na bázi masa (viz recepty z Vyživujících tradic), fermentovaným olejem z tresčích jater, živočišnými tuky a kostními vývary obsahující želatinu

želatina z kostních vývarů je používaná při nutriční terapii, blahodárně působí na trávení, více ke kostním vývarům viz Částé dotazy, nebo štítek Kostní vývary

, dítě přestalo mít nejen 100 záchvatů denně, neumíralo, ale začalo prospívat a dokonce navazovat oční kontakt a hihňat se. Lékařka jim na to odpověděla něco jako „opravdu se to nestává“ a že by „neměli příliš podléhat nadějím“, ale určitě „pokračovat v čemkoliv podobném, co pomůže…“ Velmi se také změnilo chování holčičky.

Probiotika, která dr. Natasha Campbell doporučuje pro lidi se syndromem Gaps, jsou k dostání i v českých lékárnách. Např. Bio-kult...

Probiotika, která dr. Natasha Campbell doporučuje pro lidi se syndromem Gaps, jsou k dostání i v českých lékárnách. Např. Bio-kult…V knize Syndrom trávenia a psychológie  se píše: „Když jste našli dobré probiotika, musíte vědět, jak je používat. Všechny dobré probiotika s terapeutickou silou mají způsobit tzv. die-off“ reakci (reakci vymírání čili endotoxínovou reakci)). .Když se do trávicí soustavy dostanou  probiotické baktérie , začnou ničit patogénní bakterie , viry a kvasinky. Když tyto umírají, vypouštějí jedovaté látky . Toto jsou ty toxíny, které způsobily autismus, schizofrénii či hyperaktivitu vašeho pacienta. Jakékoliv příznaky má váš pacient, dočasně se to může zhoršit. Pacient se může cíti nezvykle  unavený, celkově bez nálady , nebo mít třeba výrážky. Je to jen dočasný stav a obyčejně trvá několik dní, možná několik týdnů.“ Str. 172. (Raději nechť si čtenáří sami přečtou důkladně celou knihu.) Jedna kapsle s má začít brát na lačno s teplou minerální vodou, postupně 2-4 denně-, áno a večer, pokud nedošlo k žádnému die-off účinku, nebo pokud odezněl. (Srov. str.277 v knize Nourishing Traditions Book of Baby and Child Care)

Žloutek od slepic s výběhem na trávník je výbornou výživou pro mozek spolu se špetkou kvalitní soli. „Sůl je potřebná k aktivování tvorby gliálních buněk v mozku, buněk, které vytvářejí spoje a pomáhají nám rychleji myslet.“ SWF

Bohužel je málo lékařů a psychologů či psychiatrů, kteří by zároveň doplňovali léčbu pacientů nutriční terapií GAPS či dle dr. Pricea a Sally Fallonové a pokud už něco doporučí, leda nízkotučnou a nízkocholesterolovou dietu – ta nás ale nezbaví dokonce ani nadbytečných kil, neboť jak už jsem jinde citovala z knihy Vyživující tradice: na sbíraném (odstředěném a tedy nízkotučném) mléce sedlák vykrmí svá prasata. Jenže a asi si na to, co chci říci, vypůjčím slova recenzenta knihy Johna Nicholsona The Meat Fix: How a Lifetime of Healthy Eating Nearly Killed Me! [Šlehnutí si masa: Jak mě celoživotní zdravé jídlo přizabilo!,] která je příběhem mladého páru, který se odstěhoval blíž k přírodě a z etických důvodů (aby nezabíjeli zvířata) začal žít vegánsky (ovoce, zelenina, obilí, sója) a měli tolik vážných zdravotních problémů, že je to až k zasmání, pokud člověk bere vše s humorem („jedli víc vlákniny než kůň“).  Nakonec se bolestně (protože dlouho nenaslouchali svému tělo a nechtěli se probudit ze svého přesvědčení) prokousali ke zcela jiné stravě, ale píšou o ní: „Pokud jste ve vládě, opravdu chcete prosazovat informaci, díky které bude obyvatelstvo možná zdravější, ale nepochybně by znamenala kolaps či úpadek potravinářského a zemědělského průmyslu, který zaměstnává hodně lidí a odevzdává mnoho dolarů na daních?“ Ostatně i potravinářský magnát Babiš se  zaštiťuje tím, že zaměstnává mnoho lidí.

Odkazy:

http://zivakultura.cz/o-nas/   Stránky paní Jany Dell-Plotnárkové žijící v současné době v Austrálii a manželů Kremsových často pobývajících v zahraničí, stránky se věnují dietě GAPS (Gut and Psychology Syndrom – Syndrom střev a psychologie) a jsou v češtině!

http://sahmville.blogspot.cz/2011/02/autism-improvement-on-video.html (Stránky v angličtině, patří mamince, která zaznamenala velké zmírnění projevů autismu u syna po přijetí diety GAPS a částečně W.A. Pricea, viz i její video)

Čtvrtletník Wise Traditions in Food, Farming and The Healing Arts

Svazek 13. číslo 2, 2012

Breakingtheviciouscycle.info

—————————————————————————————-

*  Je třeba ale vyhledat zubaře, který si je vědom určitých rizik při manipulaci s amalgámem při jeho odstraňování a z mé zkušenosti není třeba vysvětlovat či začít diskutovat o důvodech pro odstranění amalgámu jiných než estetických, zdá se mi zbytečné zavádět na toto kontroverzní téma řeč ze zubařem, který jistě odvede dobrou práci. Myslím, že nemůže uškodit pít před a po zásahu očistné bylinkové čaje nebo kombuchu. Osobně bych to nedělala před otěhotněním a v době kojení. V knize Doba jedová (od profesorů Strunecké a Patočky) se k tomuto tématu píše:  “ Podle stanoviska Státního zdravotního ústavu ČR se však odstraňování starých amalgámových výplní nedoporučuje, protože znamená riziko uvolnění rtuti ve formě velmi jemného aerosolu a vede ke zvýšení hladiny rtuti v krvi.Proto je potřeba vážit nutnost zásahu do starých výplní s maximální opatrností, zejména u těhotných žen a žen plánujících početí. Ohrožen je však zejména ošetřující personál: Ve vlasech stomatologů a sester u nás byla zjištěna koncentrace rtuti do 10 ug/g, což je sice v limitu bezpečných dávek WHO, ale mnoho násobně překračuje výskyt u české profesionálně neexponované populace.“ str. 181

**Pokud vím, radikálně se k tomuto problému postavily skandinávské státy, které ho zakázaly. Mraky materiálu k tématu amalgámu jsou od lidí z okruhu Nadace Westona Pricea, ale cituji k tomu zde ze stránek českého a v tomto smyslu osvíceného zubaře MUDr. Martina Neumanna: Amalgám se v zubním lékařství používá více než 150 let a v České republice se zcela určitě zhotovuje nejčastěji. Bezpečnost a toxicita amalgámu je ale stále živě diskutována. Vědci si ani dnes nejsou jisti, nakolik amalgám poškozuje zdraví lidí. Existují zcela protichůdná vědecká tvrzení – studie, které tvrdí, že je amalgám bezpečným, trvanlivým a levným výplňovým materiálem a že ze všech amalgamových výplní se během života do organismu uvolní obdobné množství rtuti jako při konzumaci mořských ryb typu tuňáka. I z těchto studií však vyplývá, že určité množství rtuti se z výplní do lidského organismu uvolňuje a někteří vědci tvrdí, že amalgám může být zodpovědný za mnoho spolu nesouvisejících příznaků jako jsou deprese, únava apod. Další uvádějí, že rtuť z amalgámových výplní snižuje počet T-lymfocytů, což ovlivňuje imunitní systém a může vést k autoimunitním onemocněním jako roztroušená skleróza, lupus erythematodes. Amalgám také může hrát roli faktoru zhoršujícího stav pacientů s alergiemi nebo leukémií [Zbyněk Mlčoch: Otrava (intoxikace) rtutí – příznaky, projevy, léčba, prevence, amalgám]. 
Jejich odpůrci poukazují na to, že škodlivost amalgámu nebyla jednoznačně prokázána, což se ovšem nedá dle našeho názoru interpretovat, že by tomu tak reálně nebylo. Obzvláště podezřelá je součást stanoviska komise EU, ve kterém se m.j. uvádí, že: „Omezení užívání amalgámu by mohlo poškodit finanční stabilitu zdravotních systémů…“ Skoro se tak nabízí podezření, že komise nadřazuje kolektivní stabilitu svých zdravotních systémů nad zdravotní rizika způsobená aplikací amalgámu jednotlivcům. (Cit. z http://www.mujzubar.cz/vyplne.html)

** „…psychiatr F. Curtis Dohan, který si všiml, že schizofrenní pacienti byli méně často hospitalizováni v době II. světové války, kde nebyl dostupný chléb…“, podobně na Nové Guiněji tuto nemoc neznali, pokud zůstávali na tradiční stravě. (Srov. str. 47 Wise Traditions, Svazek 13, číslo 2)


Čvn 302012
 

CO JE TRADIČNÍ ČESKÁ LIDOVÁ STRAVA?

Kniha Česká strava lidová (1945)

„Nikdy mi nic tak nechutnalo jako krajíce, jež maminka z domácího chleba uměla tak krásně krájeti, máslem a tvarohem mazati…Nikdy nic! „K.V. Rais

Zajímá mě, co je tradiční českou stravou a do jaké míry se osvědčila. Najít rychle přesnou a suverénně spolehlivou odpověď na první otázku není snadné a na druhou také ne. Jinak jedli bohatí, jinak jedli chudí obyčejní lidé, časy se měnily a ani strava našich předků nebyl po staletí žádnou neměnnou konstantou. Nedávno jsem dočetla etnografickou knihu Česká strava lidová o stravě zejména obyčejných lidí 19. století a počátku 20. století s přesahy do století starších) od nedoceněné takřka české  „Sally Fallon“ paní Marie Úlehlové- Tilschové, která vyšla těsně po skončení 2. světové války v roce 1945. (Četla jsem toto původní vydání.) Autorka studovala na UK biologii a uměla anglicky a francouzsky, nakonec se věnovala studiu výživy, kvůli níž navštívila i Londýn a Moskvu.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Pozorně sleduji vývin druhých zubů syna Ferdinanda, teprve v jeho 20ti (tak dlouho totiž „roste lidský klas“ řečeno s Raisem) skončí můj „experiment“ se zdravou stravou, kdy jeho tělo bude dostavěno, pak teprve budu moci hodnotit, zda mám „zdravé“ dítě, zda „zdravá“ strava, jakou jedl, byla ta pravá…

Tato paní ctí poctivé řemeslo, neboť  odvedla svědomitou a poctivou práci při sbírání poznatků o tom, co jedli naši předci, především obyčejní venkovští lidé. Rukama jí prošly staré knihy o vaření a stravovacích zvycích, knihy, o jejíž existenci asi mnozí z nás netuší či k nim nevyhledáváme přístup. Možná bychom jim stoprocentně ani nerozumněli,  protože  jsou psané starším jazykem či písmem. Možná bychom je neuměli správně interpretovat. Autorka naslouchala lidem, kteří již dávno nežijí, a někdy ona či autoři knih, které cituje, foneticky zaznamenali jejich výpovědi v příslušném šťavnatém dialektu, knihu dále zpestřila lidovými básněni a texty písní, které se týkají určitého daného tématu.  

Kniha Úlehlové-Tilschové mi v hledání odpovědí na dvě výše uvedené otázky pomáhá, i když třeba v ní narážíme na některé úsměvné polopravdy či době poplatné omyly. Na druhou stranu zas autorka (naštěstí) neznala některé naše současné omyly (byť rádoby vědecky podložené jako nezpochybnitelné pravdy) ve vědě o výživě. Například lipidovou proticholesterolovou teorii.  Dost možná by se s  ní neztotožnila do té míry, do jaké to činí dnešní výživoví odborníci, kteří se sice třeba vyjadřují k máslu či mléku, ale krávu pravděpodobně nikdy nechovali a dost možná opravdové mléko  na rozdíl od paní Úlehlové-Tilschové nikdy neviděli. Především nevědí o významu v tucích rozpustných vitamínů, které se nacházejí pouze v kvalitních živočišných tucích, nevědí, v jak velkém množství je potřebujeme. (Vaclav Cilek naznacil nekolikrat, jak moc jsme se vzdalili prirode, „o“ ktere se ucime: „Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani tak obyčejné domácí zvíře, jako je koza.“) Ke známé autorce starších knih M. D. Rettigové se vyjádřila, že přílišnou snahou po dobrotě mnohé předpisy víc pokazila. Otázku, co bylo původní stravou obyčejného venkovana, považuje za velmi důležitou, proto tak obětavě bádala a nakonec sepsala svou knihu:vystopovati tuto původní stravu je pak nesmírně důležité, neboť pouze ona, která přestála velkolepou zkoušku mnoha staletí, může se i v budoucnosti osvědčiti nejlépe. 

Díky knize Česká strava lidová jsem si uvědomila, jak je otázka složení tradiční české stravy složitá, snadno neuchopitelná a že bych byla opatrná v tvrzení, co přesně vždy  touto stravou bylo a že se tato strava osvědčila bezpodmínečně (lidé nebyli vždy zdraví z různých a jistě i nutričních nejen hygienických či jiných důvodů ).

Pro autorku samotnou byla strava od přinejmenším poloviny 19. století již  „skažená.“ Cituje třeba J. Hrušku, Č.L XIV: „Co prý zavládla káva, nastala bílá mouka a mladí se příliš brzy žení (když jim ještě kosti neztvrdly), od té doby prý lid slábne a chabne a postavy bytelné, jako byli staří, nebudou prý hnedle k vidění.“  Nutno poznamenat, že si do kávy dávali nejméně 4 dkg cukru, což není jistě málo, takže je otázkou, co bylo škodlivější, zda trocha kofeinu nebo cukr. Vodu ve studnici moudrosti našich předků stran výživy zakaloval postupný vývoj civilizace, jíž jsme byli součástí, byly to technické vymoženosti, války, nárůst obyvatelstva, sociální nerovnost i rozvoj trhu a měst. Naši předci i přírodní lidé možná nebyli moudřejší než my, byli to přece jen lidé jako my, přesto bych řekla, že stran jídla dělali některá moudrá rozhodnutí.  

To, co my lidé jíme, se teprve v posledních letech změnilo asi nejradikálněji, ale lze vypozorovávat  změny v jídelníčku již mnohem  dříve. Proto se domnívám, že se nelze při výběru dnešních  jídel vždy zaštiťovat jenom tím, že „to přece jedli“, nebo „že to přece nejedli“ naši předci.   I když něco jedli, nemuseli to jíst po celá staletí, nemuselo to být pro ně ani tak zdravé, možná si ani sami nemysleli, že je to výživné. (Níže uvedu příklad konopného oleje). Slovo tradice, ani pokud jde o stravu, není tak snadno uchopitelné. (I traktor značky Zetor, který jsem nedávno zahlédla, měl na sobě nápis: Zetor – síla tradice. Tento traktor má relativní pravdu.)

Například  slýcháváme a opakujeme po těch, co to tvrdí, že maso se jídávalo akorát v neděli či o svátcích, jenže Z.  Winter píše: Dávno totiž minuly ty doby, kdy maso bylo, stejně jako ryby, i mezi prostým lidem běžným pokrmem, jako ještě r. 1605, kdy byla podána císaři Rudolfovi zpráva: „Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky, pernatou zvěř nemnoho stojí. “ A hned si mohu klást spoustu otázek: O jaké maso se jednalo? Hovězí, či vepřové, nebo zvěřina lesů…? Bylo to maso poměrně tučné, nebo libové? Byly to i kosti a vnitřní orgány? Čím ryby krmili? Už od samého počátku rybnikaření obilím?  Osvědčila se taková masitá či v jistou dobu „kapří“ strava? Přestali obyčejní lidé konzumovat maso, protože se neosvědčilo, anebo z  jiných důvodů?  V knize se dále píše: Po válce třicetileté se hospodářské poměry změnily tak dokonale, že maso zůstalo vyhrazeno jen vyšším a zámožnějším vrstvámJsme teprve v 1. polovině 17. století. Co bylo po celá staletí předtím? Zde už vlastně je možné klást jakousi pomyslnou pracovní čáru na časové přímce vývoje české tradiční stravy. A už by mohli antropologové zkoumat tloušťku lebek, zuby a kostry lidí z hrobů před touto válkou a po ní…

K výše nastíněným otázkám výše jsem jako doplněk našla v jiné knize, a sice Jídlo a pití v pravěku a starověku od historičky a archeoložky Magdalény Beranové  pozoruhodný odstavec, kde se píše: „…převaha moučných pokrmů…je přesto záležitostí novodobou, z časů po třicetileté válce, kdy český a vůbec středoevropský venkov zchudl a země byla na dlouhou dobu zplundrována. Utužování nevolnictví bídu venkova ještě posilovalo.“  Teprve roku 1781 bylo zrušeno nevolnictví, svobodu dostali lidé tedy dokonce o pár let později než povinnost docházet do školy. Robota se zrušila až v roce 1848. A u nás již od poloviny 19. století vzkvétalo cukrovarnictví, které je už součástí moderního potravinářského průmyslu. Dnes mi tedy začíná být jasné, že náš Hloupý Honza by na svých buchtách nedošel tak daleko jako severoamerický Indián, který si na dlouhé pochody bral pemikan.

To, jak se člověk rolník stravoval, ovlivňovalo jistě jeho postavení poddaného, který musí odvádět dávky, zda vlastnil či nevlastnil nějakou půdu a kolik, dále kraj a jeho podnebí (každý kraj míval i své pojmenování pro určité potraviny či jídla, počtem názvů drží možná rekord bramboráček, a to autorka ani neuvedla jistě všechny jeho názvy, protože tam chybí „trinčka“, jak mu říkávala moje babička), v němž žil, ale i  církevní kalendář s předepsanými postními dny.

Jedna věc je ta, co člověk „chtěl“ produkovat, co „byl schopen“ produkovat,  co „musel a směl“ produkovat. Co jedl, co by rád jedl, ale nemohl. Co jedl, ale neměl by. Co prodal, místo aby to snědl sám s rodinou. Co pěstoval jen proto, aby to snědli jiní, protože to bylo pro něho ekonomicky výhodnější. (Přestože se v našich zemích převážně pěstovalo např. žito a oves (někde i proso), nakonec bylo „nejekonomičtější“ na začátku 20. století pěstovat  pšenici (někde zvanou žito), a to především proto, že s odchodem lidí do měst byla na lepek bohatá pšenice nejvhodnější  pro pekárny. (V roce 1789 se údajně pěstovalo žita a ovse 5 x víc než pšenice…).

Obiloviny i luštěniny se správně upravovaly namáčením, kvašením či nakličováním. Vhodně se kombinovaly luštěniny (sočivo) třeba s kroupy, tedy obilovinami, či mléčnými výrobky takže měly dobré zastoupení všech bílkovin. Nakličoval se i hrách, někde se jedla i cizrna.

Nabídka na rozmetadlo umělých hnojiv (!) v časopise Zemědělské zprávy již z r. 1942 (nalezla jsem ho na půdě)

Civilizační vlivy, které na našeho předka působily, byly ony síly, které  měly tendenci ho vzdalovat od po staletí optimálního neměnného stavu, v jakém se ještě stále nacházely izolované přírodní národy navštívené dr. Westonem A. Priceem. Věřím tomu, že autorka knihy o zubaři Priceovi slyšela (Viz její kniha Výživa ve světle věků), i když jeho knihu z roku 1938 pravděpodobně nečetla a ani ji neuvádí v odkazech na konci knihy Česká strava lidová. To, že o něm možná slyšela,  svědčí následující její slova, jako kdyby jimi představovala poznatky zubaře Pricea: Pozorování z celého světa potvrzují totiž, že všechny primitivní kmeny draze na zdraví zaplatily, když od své původní stravy upustily a přiklonily se k standartní stravě civilizovaného člověka. Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy – jež znamenala v daných podmínkám přírodních opět optimální řešení – počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulosou…

Dr. W.A. Price

Autorka nepopírá význam živočišných tuků ve stravě našich předků zejména másla a sádla. Připomíná také, jak moc si vážili vnitřních orgánů zvířete zejména vepře, který je spolu s husou národním zvířetem.

Vepřové je tradiční jídlo, zdravé je jeho tuk (přepuštěný na sádlo či uzený jako slanina, pokud má dost slunečního světla, pak jeho vit. D funguje synergicky s vit. A z jater atd.), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

Husa domácí, aspoň „martinskou“ husu bychom si my Češi měli dopřát. Není ani nad „peřiny“ a zimní bundy z peří…Foto převzato z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Domestic_Goose.jpg

Rostlinné oleje se jedly spíš u chudých lidí a hlavně v postní dny…: v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se právě vedle oleje konopného, který páchl, daleko více a s větší chutí používalo jádrového a „bukvového oleje.“ Teprve v 16. století si lidé tlačili olej sami…nepěstovali žádnou řepku olejku, s níž by bylo příliš mnoho práce, pěstovali ji spíš když už, tak na svícení. Sally Fallonová a dr. Mary G. Enigová nepovažuje řepkový  olej  vůbec vhodný pro člověka.

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala v jednom textu toto: “V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidksé bytosti.“ (Simoons, Food in China, 1991)”

I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat. Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium — An Englishman’s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole „Červenec: Hladová mezera,“ se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu „šílený chléb“, celému tomu období říkali „hloupé období“ (silly). (více v odpovědích FAQ). Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídlo, oleje ze semínek jako superkosmetiku, možná že nějaký certifikovaný nutriční expert ho bude dnes tlačit jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso, (a jsou takoví), to však neznamená, že ví, o čem hovoří. Sally Fallonová dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky čtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů: i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje, je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % – už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!), má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin. Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou…), raději ho nahradit máslem nebo kvalitním olivovým olejem. Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla. (Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou zde: (Více o problému konopného oleje na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu „zdravé“ potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště když bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?….

Dorotka večeří polévku ze srdce a jater (pajšl) se smetanou a nasekanými kvašenými výhonky na květy česneku

Přepuštěnému máslu se říkávalo máslo, (čerstvému máslu „putra“) v domácnostech se jim „šetřilo“…Kdo ví, kdy se zase máslu začalo říkat máslo…

Úlehlová-Tilschová nezpochybňuje význam chovu mléčného skotu pro mléko, které denně  obohacovalo jídelníček. Nepopírá  význam plnohodnotných bílkovin v mléčných produktech, díky nimž se stráví bílkoviny z potravin, které je nemají kompletní, a zdravotní přínos syrového mléka.  V 15. století se prý již psalo: Protože tak píší doktorové, že bývají děti mdly, bledy a blekavy a blázni častokrát, ale ono ze vsi, ježto se tam tvarohem a syrovátkou vychová a boso běhá, leč u veliký svátek střevíc obuje, obecně z těch múdřejší bývají, než oněchto městských, v rozkoši schovaných.“

Mléko, půl živobytí“, tatínek Káji Maříka (kráva Bohuška), „…po celý středověk vůbec chovaly se pak krávy nejen na venkově, nýbrž i ve městech, skoro každý dům měl chlév…opravdu opatrují v chudé chaloupce jedinou kravičku jako oko v hlavě a dbají o ni více než sami o sebe, neboť jest jejich hlavní živitelkou…“, píše se v knize Česká strava lidová. Tím, že dbají o ní, dbají ale vlastně o sebe.

I pro současné konzumenty mléčných výrobků stále jistě platí rada z 15. století: „Každý, kdož své zdraví opatrovati chce, měl by věděti také, jakou pastvou aneb travou zvíře paseno aneb chováno jest, neb jakož táž živnost nebo pastva v přirození svém  rozdílná  jest, tak také mléko jiné a jiné přirození do sebe béře…“ …Staří Čechové považovali totiž za nejzdravější a nejmasnější mléko májové…“ K tomu nemám co dodat, protože jsem toho o mléce na tomto blogu již dost napsala….Co je zajímavé, je to, že i zdravotní ústavy v dobách mládí paní Úlehlové-Tilschové velice dobře věděly, že pasterované mléko se svou kvalitou nemůže rovnat mléku syrovému. Píše totiž: „Je vůbec velkou předností lidové stravy, že se na venkově pije mléko syrové, které je – pokud je ovšem čisté – mnohem cennější než vařené…mléko trpí totiž na své jakosti…proto mnohé zdravotní ústavy usilují o tak nezávadnou a čistou výrobu přednostního mléka pro děti, aby je mohly píti syrové bez úhony na zdraví i ve městech.“

Opravdové syrové mléko “ z trávy“ od krávy Terezky, jehož smetana dosahuje svou linií těsně nad nálepku (po kliknutí na fotku se obrázek zvětší)

 

Již před časem jsem se zamýšlela na smyslem „náhražek kávy„, která vytlačila ranní polévku (třeba česnekovou),  z praženého obilí (které musí mít kyselinu fytovou nedotčenou), ale vlastně se dá říci, že dokud u nás „neexistovala káva“ (a ta definitivně pronikla do domácností údajně až kolem roku 1880 a u bohatších rodin o něco dříve), neexistovaly ani její náhražky ve formě cikorky, žitovky či špaldovky. Pokud ano, i ty byly novotou. Sice se dočteme, že se mnohem dříve pražil hlavně ječmen na kaši i nápoj (tzv. pražma), ale nešlo o vědomou náhražku kávy. Především se ale pražma připravovala z nezralého měkkého zeleného ječmene, který je stravitelnější než tvrdé zralé zrno. A tak mě napadá, že dnes by mohla být zdravou náhražkou kávy právě pražma z nezralého ječmene.

Tyto bonbony jsou částečně z karobu, který znali v 19. stol. jako náhražku kávy (Svatojánský chléb), medu, kakaa a hlavně másla, také kokosu a lískového oříšku a okvětního lístku růže

Pole ječmene (katastr Mladočov, po kliknutí se foto zvětší…)

Do stravy našich předků významně zasáhly samozřejmě brambory (které se až na ty jarní jedly vždy „v munduru“, tedy na loupačku, které sama sice jím, ale s vědomím, že mě  poněkud „upasivní…). Bohužel i řepa cukrovka u nás zavládla, cukr byl pro národohospodářství „bílým zlatem“ . (První cukrovar na Zbraslavi 1810.)

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé "zlato" přinášející zisky československému hospodářství.

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé „zlato“ přinášející zisky československému hospodářství.

V Indii měli sice cukr dříve než my, jak píše autorka, ale nešlo o bílý cukr, protože šlo o sušenou třtinovou šťávu, která nebyla rafinovaná – Rapadura dnes obchodně zvaná). Autorka tenkrát mohla vědět jen to, že kvůli němu děti nedávají přednost výživnějším potravinám, nikoliv i to, že sám při své metabolizaci poškozuje mechanismus regulace cukru, vyčerpává minerály z těla a vede k řadě civilizačních onemocnění (to většina z nás neví ještě dodnes). Nemohla vědět, že vitamín A je pro děti v růstu, pro cukrovkáře a lidi s nemocnou štítnou žlázou mnohem víc životně důležitý než provitamin A a že jeho fukce není omezená na funkci protiinfekční.

Zeleninou číslo 1 bylo zelí, 2. místo tuřín [kvačka či dumlík] – staré babičky krájely tuřín na kolečka, navlékaly je na provázek jako fíky a pak sušily nad pecí, aby si děti měly na čem pochutnat] a až pak sladká mrkev, někdy vodnice). Zelí se jedlo kvašené, které se pak vařilo nebo jedlo i syrové (přesněji řečeno jen kvašené). A čím víc je země na sever, tak se prý spíš kvasilo, čím teplejší země, tam se spíš potraviny sušily. Na jaře venkované nezapomínali na něco zeleného (kopřivy, potočnice atd.) přidat do polévek či sekaného masa. Jedli divoké plody, pěstovali (pelyněk brotan, máta, šalvěj, routa, yzop, melissa -meduňka a stoklasku nebo-li kerblík čili třebule…) a sbírali bylinky, jako je třeba černý bez, houby byly spíš jen kořením potravou z nouze (str.57). Samozřejmě, že se kvasilo poctivě po starodávnu bez octa a cukru. „Konservovali je, zeleninu nebo ovoce, hlavně sušením a kvašením, nejstaršími a nejjednoduššími to methodami…“

Pila  se syrovátka (je dietetickým prostředkem prvého řádu), i ovčí syrovátka (žinčice) i šťáva (lák) z naloženého zelí, okurek, grúl z mlata po vylisování hroznů, zkrátka fermentované starobylé nápoje včetně piva a medoviny. Pivní polévka z kvásku byla základem polévek ke snídani před nástupem kávy, polévka se prý dělávala v Rusku i z ruského kvasu. Žádné dnešní „nealko“.

Neil s pivem pro řidiče (chata Polanka u Nových Hradů), kdysi se z „piva“ dělala i polévka, ale jeho kvalita byla jiná…

Okurky jsem naložila do syrovátky s keltskou solí, koprem a koriandrem…


Pro nás může být zajímavé to, že ačkoliv se dnes propaguje konzumace bílého masa, naši předkové nejedli nedospělých kuřat (třebaže i ta rostla mnohem pomaleji než ta dnešní)...  Veliká moudrost ve stravování, ale asi ne moc pravidelně prováděná, spočívala ve slepičím vývaru. Hlavně se dával ženám po porodu, při nemoci či těžce pracujícímu muži v létě, o svatbách i o pohřbech. Obřadním jídlem tedy byl ne kuřecí, ale slepičí masokostní vývar.

Konzumovala se dospělá starší slepice…(tedy žádná libová kuřecí prsa…)

Kostní vývar je mimochodem nesmírně zdravý a výživný iontový nápoj (zdravý ve smyslu: stejným působíme na stejné), který, jak  o něm v poslední době stále čtu i jinde, je tajemstvím dlouhověkosti Číňanů, působí příznivě na krvetvorbu, protože kostní dřeň (morek) tvoří krvinky, kostní vývar posiluje nadledvinky oslabené cukrem a stresem, chrání kosti před osteoporózou a, protože má stejný poměr minerálů jako naše zuby, chrání nás před zubním kazem. Žádné moderní sójové výrobky ho nemohou nahradit.

A králíky měli hlavně domkaři, z úsporných důvodů se také téměř nepožívá maso telecí…protože je málo vydatné.  Zajímavé je, že řada výrobků, jako jsou třeba syrečky ze sbíraného mléka, patřila původně do chalup, tedy nepříslušela jeho tradice pouze jedné továrně dnes, která usiluje o získání určitého monopolu na značku (…tvarůžků, které dělaly hanácké hospodyně již za třicetileté války…vozil se do Olomouce i tvaroh k jejich výrobě, dokud se jí nezmocnil velký průmysl…)

Překvapila mě nemile velká, a z pohledu poznatků zubaře Pricea ve stravě našich předků asi nejvíce problematická spotřeba sacharidů (ani ne tak pouze brambor, jako zejména pečiva, ovoce a medu).  Dosud se za tradiční jídlo považují české knedlíky či šišky, sytíme se denně rohlíky, pečivem. I knedlíky se za stara údajně dělaly z mouky celozrnné, což je logické. (Slovo knedlík, které má údajně původ v němčině, mi připomíná sloveso z jiného germánského jazyka, a sice anglické kneed– hníst [těsto]).                                            

Časopis Beseda venkovské rodiny, který jsem našla na půdě, na obálce je předchůdce kombajnů- má takové lopatky..

Jestliže bychom si potraviny po starodávnu rozdělili na „vyživující“ ve smyslu tělotvorné (bílkoviny pro třeba růst dětí) a „sytící“ – tuky a sacharidy (V době fyzické námahy se také spoléhali velmi na zvýšení  tuků , z čehož by mohli čerpat moudrost dnešní moderní sportovci …, kterých přidávali ,„co brambory snesly“…), ve stravě bohužel převládají sacharidy. Překvapilo mě ono množství různého sladkého pečiva (vdolky, buchty, koláče, lívance) nejprve z „vejražku“ (bělejší „přední“ většinou žitná mouka – dolky z této bílý mouky, „zadní“ už byl takový šrot), později z bílé pšeničné mouky, a dělaného  pomocí kvasnic a to již (!) zhruba od 17. století, kdy chodívaly kvasňové baby, kvasničářky s putnou do vsi ke vsi prodávat kvasnice. Ve srovnání s práškem do těsta  sice dochází aspoň k menšímu odbourání kyseliny fytové u tohoto druhu alkoholového kvašení pomocí pivovarských tekutých kvasnic a později lisovaných, jenomže toto odbourání není tak důkladné jako klasické starodávné kváskové kvašení. Koncem 19. století vznikla však spolu s „americkými“ a válcovými mlýny i na venkov bílá mouka a bílé pečivo…Nekvalitu zamlžuje fakt, že se ne tak zdravé pečivo  plnilo plnohodnotnými bílkovinami, jako je třeba tvaroh, zapíjelo se mlékem, mastilo se máslem. Dnes už se plní, kdo ví, čím. Sladké pečivo se sice peklo méně často (svátky, posvícení, svatby), ale nabyla jsem dojmu, že když už se peklo, stálo to za to. Mám zkrátka obavu, že pečivem se žaludek spíš jen „zaplácával“. Nikde jsem se naštěstí nedočetla, že by dobytek také nasycovali od pradávna obilím  (kvůli němuž ubývá vitamínu K2 a konjugované kyseliny linolové a mění se poměr mezi omega-6 a omega-3 ve prospěch omega -6),  jenom trávou a senem, případně kořenovou zeleninou, jako je řepa a mrkev… Vykrmit totiž dobře dobytek není vždy snadné, když luk a pastvin čím dále, tím více ubývá, a tak chudší ženy musí vyžínati srpem kdejakou mez nebo svah u cesty a trávu, třeba i mokrou, vláčejí domů v těžkých uzlech…“ 

Otázkou je, zda „pápěnka“, jakási jíšková či moučná kaše z másla, mléka, mouky a cukru, která vnesla převrat (co bylo ale před tím?) do přikrmování kojenců i ve městech, byla pro vyživování dětí to nejlepší, neboť Sally Fallonová píše: „Nešťastným zvykem v industriálních společnostech je krmit děti obilnými zrny. Miminka vytvářejí pouze malé množství amylázy, která je potřebná na trávení obilí, a nejsou optimálně vybavena k tomu, aby si s cereáliemi poradila, obzvlášť s pšenicí do prvního roku dítěte.“ Totiž dítě je třeba ani ne „při“-krmovat, ale spíš vyživovat – nejen jeho zuby a kosti, ale i hormony a mozek. Pápěnka: převařené mléko (bez enzymů atd.) s trochou bílé mouky a másla a s cukrem narušujícím metabolismus vápníku a vedoucímu k obezitě (zdánlivě „zdravě baculatému“ dítěti) může být pro optimální vyživení dítěte přece jen podle mého názoru trochu nedostatečná. Více na téma krmení miminek od Sally Fallonové a dr. Mary G. Enigové je dostupno zde.

I nadbytek ovoce je problematický, díky němu se totiž údajně ušetřilo jiného jídla včetně másla! (I paní Helena Fibingerová považuje kuchyni bez másla za chudobnou, poměry z nichž pochází, popsala jako velmi bídné, nebo v jednom rozhovoru pro přílohu Lidových novin řekla: „Neměli jsme chléb s máslem a povidlami, ale jen s povidlami…“). Problematické z pohledu poznatků dr. Pricea tedy považuju nadměrné vysazování ovocných stromků a s tím spojené nadměrné pojídání ovoce (sklízelo se do stodol jak obilí), později i výroba a pití tvrdého alkoholu, přitom praobyvatelé našich krajů sbírali ovšem původně jen ovoce plané….a tak sušené ovoce na venkově nahradilo často celou večeři…pracharanda byl prášek, který se mlel ze sušených jablek a švestek horší jakosti.

Děti na třešních, někdy jsou slepice pohotovější a sežerou spadlé třešně dříve…(po kliknutí se foto zvětší…)

Co je na tom špatného, když dnes slyšíme všude mantru o tom, at jíme hlavně zeleninu a ovoce a ať se ovoce včetně jablečného biomoštu dotuje i do školních jídelen, aby se tak bojovalo proti obezitě děti? Všechno, protože se na to jde podle mého názoru ze špatného konce. Zaplácávat žaludek dětí pouze přemírou ovoce, z níž samotné třeba mohou dostat i průjem (meloun) podle mě není moudré. Navíc ovoce je také kalorické. Děti budou dál obézní, pokud ho budou jíst víc než v umírněném množství včetně ovocných džusů, které je jen navykají na sladké. A to třeba proto, protože fruktóza je energie, navíc v čisté či koncentrovanější formě vůbec ne nejzdravější. (Jed, který naše tělo podle některých odborníků  nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle). Zdraví Eskymáci jedli téměř 100% masitou stravu a také jsou to lidi. Děti budou obézní dál, protože jim pak chybí více kvalitních živočišných tuků s vitamíny rozpustnými v tucích (A), které jsou potřebné na to, aby jejich vlastní metabolismus spalování tuků vůbec dobře fungoval, přinejmenším aby si své rostoucí tělo sportem (za účelem hubnutí) nevyčerpávali o vitamín A potřebný ke  správnému růstu.

Domnívám se, že jíst dobře zralé celé ovoce v době, kdy přirozeně zraje, je zdravé, ale konzumovat ho velké množství po celou roční dobu a jíst ho na úkor jiných potravin, nemusí vést ke zdraví. Autorka se nezmiňuje, že by si lidé dělali ovocné džusy jako dnes (alkoholový cukr sorbitol v jablečném moštu je dokonce dle knihy Vyživující tradice pro děti škodlivý). Ovoce, ačkoliv obsahuje ovoce vlákninu (buničinu) a vitamíny a minerály,  by nemělo dětem, které rostou, nahrazovat jinou tělotvornější stravu.  Raději bych dětem zajistila nejprve  krajíc žitného chleba s máslem a sýrem či vajíčkem, nikoliv sušené ovoce. To až jako  zákusek – po jídle (po-vidla).  Později se prý ovoce tolik nekonzumovalo (snad protože se začal víc konzumovat cukr?) a zato více se pálilo kořalky. Prý nebyla obecně rozšířená, ale byly kraje, kde bylo běžné dávát ke svačině sekáčům chléb a kořalku a dokonce byla nakonec součástí zvláštní stravy pro maminky po porodu, z nichž se mohly stát i alkoholičky… Stejně tak hloupé mi připadají zmíněné pohřby, kam museli občas pozvat i plačky, pohřby, které musely končit pořádnou pitkou. Který nebožtík by si to přál? Který sám tak žil? 

Ze sušených švestek budu dnes vařit k obědu omáčku k masu (tu vařívaly prabáby našich pradědů také), „Co to tu tak voní?“, ptal se po ránu syn…

 

Tato vizitka patřila původnímu majiteli našeho statku, pochází asi z roku 1932…

Nikde v knize Česká strava lidová není zmínka o nějaké speciální přípravě na těhotenství či stravě obou rodičů před početím dítěte, pouze o zvláštním jídle“ do kúta pro šestinedělku (které bylo časem směsí dobrého jídla i moderního včetně kořalky). Z praktických než zdravotních důvodů se prý třeba svatby dělaly  i na Masopust, aby se na ní snědlo prase – to je samo o sobě zdravá tradiční strava, ať už pro jeho sádlo, kosti, vnitřnosti i krev, ale ještě více živin by rodičům před početím dalo možná na vitamín A, D a K2 bohaté letní kravské máslo. Pokud by žena otěhotněla hned po svatbě na Masopust, mohla by prý  ještě v létě  pomáhat při práci. Přírodní skupiny, jaké navštívil dr. Price, dělaly kvůli zajištění zdraví potomků alespoň 3leté věkové rozestupy mezi svými dětmi, a to buď praktikováním mnohoženství nebo vědomou sexuální (či alespoň koitální) abstinencí a jedly před koncepcí speciální stravu bohatou na v tucích rozpustné vitamíny. (Což byla, troufám si říci, jakási „antropologická konstanta“ platící u všech „primitivních“ skupin, které dr. Price navštívil). Snad se tato moudrost ze života našich předků ztratila či byla dávno zapomenuta, protože do jejich života zasáhla rada : „Milujte se a množte se…“, ale spíš to bude tím, že si tuto radu s důrazem na hodnotu rodiny vykládaly či nevykládaly katolické rodiny až dosud  po svém:  a tak  třeba i do roka  „dvakrát křtili“ a v některých rodinách měli skutečně více dětí, než kolik mohli dobře vyživit.  V Krkonoších mívali na svatbu údajně i krupicovou kaši, že novomanželé mají míti tolik dětí, kolik zrnek krupice je v kaši, což se mi zdá neseriozní. Důležitá je přece i kvalita zdraví a přirozená schopnost přežití dítěte než pouze potomstvo rozšířené jako hvězdy na nebi…aby se zmocnilo brány nepřátel nebo jak to kdysi řekla paní Dana Němcová, aby bylo blechami v kožichu režimu. (Jenže jak to může učinit, když bude slabé a nezdravé, nebo se dospělosti ani nedožije?) Po 3denní svatbě a s ní spojeném holdování alkoholu jistě není radno počínat dítě. Alespoň přírodní národy se jakémukoliv alkoholu před početím po několik měsíců vyhýbaly. (Alkohol ničí především vitamíny B a zinek důležitý pro mužskou plodnost, zinek je totiž v enzymu štěpícím alkohol.).

 

 

Přírodní národy, jaké navštívil dr. Price, činily věkové rozestupy mezi dětmi, aby zajistily optimální zdraví všech dětí…

Hodně se jedl hlavně v dřívějších staletích (11.-12. stol.) i lesní med, ale vzhledem k tomu, že každý med obsahuje kolem 35-40% (zhruba) problematické  fruktózy, kterou naše tělo nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle, rozhodně patří mezi potraviny, o nichž platí : …všeho s mírou a dobrého pomálu,“ i když toto rčení je samo o sobě diskutabilní. Včely si zaslouží určitě náš velký respekt. Trpí tím, že jich bývá moc na jednom místě, že nemají rovnovážně rozvrženou snůšku v průběbu sezóny v krajině s monokulturními zemedělským rostlinami, že se jim bere všechen med a nahrazuje se škodlivým bílým cukrem a poté se „léčí“ preventivně antibiotiky. (Viz film By nám včely neuletěly...nebo kniha o biodynamickém chovu včel: Včely a jejich svět: Dettli M., Hradil R.). Lesní med z kvalitních lesů 12. století měl mozna take jinou jakost než lesní med ze smrčin 21. století.

Naši předkové se řídili církevním kalendářem, alespoň v době po 30. válce…(kříž na okraji vsi Mladočov u ječmene, kliknutím se obr. zvětší), posty byly hlavně v době adventní a v době výročí Ježíšovy smrti, postním omastkem byl rostlinný olej

Lze říci, že jak autorka České stravy lidové, tak autorky Vyživujících tradic docházejí k nápadně shodnému závěru . Autorka České stravy lidové tvrdí: „Nyní ve 20. století ovšem nemůžeme a ani nechceme vraceti se k romantickým, ale primitivním žernám  nebo stoupám [takové dřevěné hmoždíře s palicí na dělání mouky, léta v ní baba Jaga], naopak rádi použijeme všech vymožeností technického pokroku, ale jen potud, pokud neodporují zásadám zdravotním. A tyto zase nemůžeme šířiti překotně, ale vždy je s ohledem na určitou svébytnost každého jednotlivce i celého národa! “ 

Stoupa s palicí (takový hmoždíř na obilí, angl. mortar and pestle), viz www.lidova-architektura.cz

Ve Vyživujících tradicích se zase píše:  „Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano – trávili více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky – chutná jídla,  větší elán, robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a láskyplný sňatek moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými způsoby našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk. Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu.“

Pokud by zubař Price dorazil ve 30. letech 20. století do Československé republiky studovat dentální zdraví a stravu našeho venkovského lidu, myslím, že by přišel tak říkajíc „s křížkem po funuse“. Situace tenkrát totiž pravděpodobně byla již dávno vzdálena stavu přírodních izolovaných skupin či národů. Jejich strava či určité zásady ohledně stravování se v něčem shodovaly s  našimi předky, v něčem se už hodně lišily. Studovat  postup nemilosrdných zákonů degenerace  v rámci třígenerační rodiny můžeme ale i dnes poměrně snadno. Ani přírodní národy, které dr. Price studoval, již nežily tak úplně v Ráji.  Ani přírodní národy nebyly natolik moudré, aby později odolaly svodům civilizace, jakou byla bílá mouka, cukr a průmyslově zpracované potraviny.

 

NEJSME VŽDYCKY TO, CO JÍME…

Je zajímavé pozorovat růst druhých zubů u syna Ferdy (po kliknutí se foto zvětší…)

Nejsme to, co jíme, ale to, co je schopno naše tělo vstřebat. Pokud třeba nemáme dostatek v tucích rozpustných vitamínů (A, D, E, K2), nebo pokud potraviny nejsou správně upraveny tak, aby z nich naše tělo dostalo živiny, dochází k tomu, že nevyužijeme správným způsobem potenciál potravin, takže nejsme a nestáváme se tím, co jíme. V dnešní době je příkladem nedostatek vitamínu A, který vede s příjmem bílkovin bez dostatku kvalitních tuků k  rychlému růstu člověka pouze do výšky (vyšší než byli  rodiče a prarodiče) , nikoliv k vytvoření silné kosterní konstituce a možná i vnitřních orgánů. Co když zde leží problém skrytých srdečních vad? I kuřata ve velkochovu rychle vyrostou. Některá se pak sotva udrží na nožkách – nedošlo totiž k pomalejšímu, ale korektnímu růstu kostí a všech orgánů jeho těla (například plic). Nevím, zda Bůh chtěl či nechtěl stvořit člověka s úzkým zubním obloukem, aby pak musel nosit rovnátka, anebo člověka, který má mezery mezi zuby, protože kvůli nedostatku místa mu musely být některé zuby vytrhány?  Mezery mezi zuby dospělého jsou pak příliš velké, aby zuby vypadaly esteticky, a příliš malé na to, aby se mezi ně zuby vešly. Každopádně nám dal Bůh svobodnou vůli. Jak kvalitní ale můžeme postavit klenutý most, když není dostatek materiálu?

První zuby Dorotky, která je od třešní…(zubní oblouk musí správně dál růst do šířky, aby i druhé dospělé zuby měly dostatek místa)

V době, kdy autorka knihu psala, panovala víra (hypotéza), která byla rádoby vědecky potvrzována antropology, že křivé zuby jsou způsobeny pojídáním měkkých vařených potravin moderní civilizace, že se zuby „necvičí“ (na celozrnném tvrdším chlebu).  „…černý a hrubý chléb…svědčí i zubům…protože obsahuje hojně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž celý chrup čistí a posiluje….Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem…protože se požívá tvrdý, prospívá i zubům“ píše autorka knihy. Z toho usuzuji, že ani k autorce se práce zubaře Pricea nedostala, ale předpokládám, že o ní mohla slyšet nebo číst. Byl to totiž zubař Price, který tuto teorii vyvrátil – vždyť tvrdým chlebem lze posilovat spíš svaly čelistí než kosti, navíc  úzký zubní oblouk a stěsnané zuby odpovídají i jiným úzkým kostem těla, které se při práci trénovaly dostatečně.

Bohužel naši předci máslem (máslo= přepuštěné, putra = máslo) údajně šetřili, protože je mohli snadno zpeněžit. Smutným příkladem je například  nejnižší spotřeba másla na vesnicích okolo lázeňského města Luhačovic. Bylo by zajímavé dohledat míru výskytu plícních onemocnění (TBC) v této oblasti a srovnat ho s jinými kraji. „Okolí Luhačovic zbavuje se do lázní másla i smetany a nahrazuje je margarínem a lojem.“ (Ani za studena lisované oleje, které používali spíše chudší vrstvy do jídla hlavně v dobách půstu, ho nenahradí…) Bez máselného tuku se špatně vstřebávají bílkoviny a minerály z potravin, bez ohledu na to, kolik jich mají. Možná to byli lidé nejchudší, kteří museli máslo prodat a pořídit si za peníze něco jiného do domácnosti. Otázkou je, co si za hotové peníze koupili místo něho, co jen mohlo být důležitější než máslo? Kosa? Porcelánový talíř?  Jistě nedostatek másla mohl pak být významným nutričním faktorem (kromě Kochových bakterií, duchovních, etických a duševních faktorů), který přispíval k tomu, že lidé onemocněli tuberkulozou (souchotinami). Vnímám stín smutku nad krásně vyřezávanými formami na máslo, které ho pomáhaly dobře zpeněžit. …hospodyně věnovaly vždy mnoho práce, aby je pěkně pro trh připravily…Vlastně pěkná forma na máslo nebyla možná ničím jiným než prvním krůčkem ke krásnému balení potravin z dnešního supermarketu. (Když hospodář Ondřej Baran stělesněný Jurajem Kukurou ve filmu Stíny horkého léta odehrávajícího se v roce 1947 přiveze do města do obchodu [natáčeno ve Štramberku a na fojtství ve Bzovém  nedaleko Velkých Karlovic] uzlík s tučným kvalitním ovčím sýrem, copak si v krámu za to koupí? No přece 2 kg cukru, tabák a sladkosti pro děti...A obchodník, který od něho ovčí sýr vykupoval, remcal, že jde o zasmrádlý sýr. Asi jen chtěl snížit výkupní cenu. Dost možná takové hospodáře nakonec časem přesvědčil o tom, že nemá ani cenu chovat ovce a je lepší odejít do města za lepším. Když píšu tyto řádky, hraje mi tento film za zády, Neil sleduje anglické titulky…)

Když Price podával jedné 14leté dívce po půlroku olej z tresčích jater a lžičku kvalitního másla od krav, které jsou na zelené pastvě, došlo prý dokonce k samovolnému zlepšení zubních kazů (!) k jakési remineralizaci zubů, nejnovější studie tento zázrak připisují vitamínu K2, který navádí vápník, tam, kam má a dokonce ho odvádí z míst (měkkých tkání), kam nepatří. Tento K2 byl v ale poprvé nazván X faktor či Priceův faktor, jehož bylo ve stravě přírodních národů 10x víc. Dnes je to nejpřehlíženější živina, která se dává do jednoho pytle s vitamínem K1 s tím, že vitamínu K máme dost. K1 však působí především na srážlivost krve, K2 naše tělo využívá jinak. Byl to dr. Price, který by si za objevení tohoto faktoru (vitamínu K2) zasloužil Nobelovu cenu, třebaže to, jak ho naše tělo využívá, až teprve nedávno (po r. 2005)  přesněji popsaly a jeho nesmírny význam potvrdily studie v Nizozemí. Nebo by se mohl oficiálně přejmenovat z K2 na Priceův faktor, protože dr. Price byl první, kdo ho objevil.

Pokud maminky v USA objevily knihu dr. Pricea Výživa a fyzická degenerace bohužel až po porodu dítěte (kdy jeho zubní oblouk je již v určité „nastavené“ šíři) nebo dokonce až v polovině jeho dětství, ptají se v internetových forech, co dělat, jak zvrátit nepříznivý vývoj kostní struktury jejich dítěte a zejména zubů a zubního oblouku, aby dospělé zuby nebyly přetěsnané, zda změněná strava  bude mít i estetický výsledek v podobě širokého úsměvu. Platí údajně jednoduchá věta: dokud dítě roste, tak i v tomto ohledu má výživná strava (syrové mléko, máslo a olej z tresčích jater) stále smysl, aby se i vnější projev degenerace zastavil a neprohluboval, nehledě na to, že vždy má přece cenu a nikdy není pozdě začít dělat to, co člověk vnitřně považuje  za správné. Má cenu to začít dělat třeba i v posledních minutách před svou smrtí vzdor tomu, že jsme po celý život žili v omylu.

Na fotce jsou dvojčata po léčbě: nahoře prošla divka klasickou ortodontickou léčbou chrupu, tedy trhánim zubů a nasazením rovnátek. Její sestra dole prošla holistickou  léčbou, došlo u ní k ortopedickému rozšíření patra, výsledkem je širší úsměv, atraktivnější  širší obličej. Foto patří dr. Terranci J. Spahlovi

Další věc je, co konkrétně dělat, když je již jasné, že zuby se moc nevydařily. Nadace Westona A. Pricea doporučuje spíše pak ortopedický než ortodontický zásah do chrupu, tedy touto cestou řešit sice ne již prvotní příčinu (výživu před otěhotněním , v těhotenství a raném dětství atd.), ale aspoň druhotnou příčinu přetěsnaných zubů (a sice úzký zubní oblouk). Tedy spíše jít metodou rozšíření zubního oblouku, než srovnávat pomocí rovnátek křivé zuby. (Pokud by někdo věděl o klinice, která toto v České republice dělá, dejte mi prosím vědět, možná by to některého čtenáře těchto řádku zajímalo…).

Každopádně bych knihu  Česká strava lidová velice doporučovala ke čtení a to i přesto, že bych ji oznámkovala pouze 2 hvězdičkami. Je to ale jen díky tomu, že kniha jak doktora Pricea Výživa a fyzická degenerace tak Vyživující tradice mi otevřely mnohem širší a jasnější pohled na otázku stravy a zdraví, ukázaly mi mnohem zřetelněji, jak zdraví vlastně vypadá a která strava se tedy skutečně osvědčila, protože takové zdraví vytváří. Obsah knihy a českou stravu lidovou jsem mohla tedy zhodnotit z jiné  perspektivy a integrovat její obsah do širšího kontextu.

Zdá se mi tedy, že této knize ještě cosi podstatného chybí (i když kniha nemá ambice být i kuchařkou) pro ty, kteří výše zmíněné dvě knihy ještě nečetli, a zůstává pro mě záhadou, zda paní Úlehlová-Tilschová knihu zubaře Pricea četla. Některé její poznámky již v této knize jsou  v tomto smyslu nadějné, jenže pak bych ale v knize Česká strava lidová kromě popisných pasáží očekávala častější a o něco kritičtější komentář autorky jak k české stravě lidové tak k některým potravinám, zvykům a nakonec i  obšírnější syntézu na závěr knihy. Některé výpovědi lidí v knize se však vážou  jen na určité století, spíš jen na určitý kraj, vesnici, chalupu či rodinu a není vždy snadné z těchto epizodních záležitostí vytěžit pravidlo, které platí vždy a všude v zemích koruny české. Přírodní národy navštívené dr. Priceem měly stravu neměnnou po stovky či tisíce let, ta naše česká přece jen určitým změnám podléhala (nejen v posledních 50ti letech), jak jsem již zmínila na začátku tohoto článku (o studnici moudrosti stran stravy). Snad získám odpověď na to, zda se autorka  s objevy dr. Pricea blíže seznámila přímo z jejího psaní, pokud se mi podaří sehnat i  jiná její díla, zejména Výživu ve světle věků z roku 1945. V její kuchařce Rok v české kuchyni vydané zhruba o deset let později se to ale již hemží recepty z tzv. „bílých jedů“, takže jsem spíš skeptická. Nedávno byla kniha Česká strava lidová znovu vydána nakladatelstvím Triton, na obálku byl zvolen obrázek s nešťastnými sladkostmi – tolik ale pro relativně starou českou kuchyni příznačnými. (Netuším, zda nové vydání obsahuje nějakou moderní předmluvu, k níž jsem se zde nemohla vyjádřit, protože jsem ji nečetla.)

—————————————————

Na obrázku je česká dívka, která byla velmi úspěšná v soutěžích krásy (bohužel si jméno nepamatuji), patrný je úzký obličej, brada do špičky baby Jagy, úzký nos, dýchání ústy, ten obličej nezáří přirozeným zdravím, kritéria moderní krásy jsou zkrátka nastavená jinak.

*Nejsem si osobně zas tak jistá jednoznačnými ozdravnými účinky půstu z nutričního hlediska ani tehdy ani dnes. Jaký smysl má půst pro tělo dnešního člověka, který vlastně drží latentní „věčný půst“,  neboť většinou neměl co do stravy optimální začátek, spíš než dobře „vyživen“, bývá „překrmen“. Někdy se mi vkrádá podezření, zda nešlo o napasování data jarního půstu na dobu, kdy po dlouhé zimě je třeba být opatrný v používání zásob potravin, po dlouhé zimě již velmi ztenčených. Zdá se mi, že rozumný krátkodobější půst má dnes smysl detoxifikační, ale v minulosti šlo spíš o duchovně „detoxifikační“ praxi. Prof. Tomáš Halík ve své knize Oslovit Zachea popisuje tento velikonoční půst jako určité rozjímání (např. na str. 166):

„Stará asketická tradice církve i nás zve v postní době „na poušť“ . Znamená to na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás pouze baví, ukolebává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, prostor k rozlišení, abychom mohli pozorně naslouchat „hlasům“ okolo nás i v našem nitru.“

Jsou aromaterapie a její éterické oleje“bílým cukrem“ v bylinářství?

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jsou aromaterapie a její éterické oleje“bílým cukrem“ v bylinářství?
Kvě 182012
 

Jak jsem se již zmiňovala v jednom z posledních příspěvků na můj blog, zaujala mě v poslední době paní Susun Weedová, která je přední americkou bylinářkou,  založila Centrum moudré ženy… Napsala asi 4 knihy, které se staly biblemi amerických žen,  zabývá se v nich bylinkami, výživou a ženským zdravím a  dává rady, jak řešit běžné ženské obtíže pouze přírodními prostředky. Přichází s trochu jiným pohledem věci. Tak třeba návaly horka v období klimakteria považuje za pouhý projev „energie kundalíni“… Paní Susun má své Radio show Moudé ženy, ve kterém zpovídá přední americké bylinářky (i bylináře) ale i jiné osobnosti.

Přední americká bylinářka Susun Weed se svými kozami

Nedávno mě zaujala, když vstoupila (rázně zasáhla…?) do povídání  Daniely Sales a přiznala se , že k aromaterapii má…velmi špatný postoj. Domnívá se, že jde o moderní maximálně 40 let starý přístup k práci s bylinkami, technologicky náročný. Bylinářství považuje za lidové, ale nikoliv aromaterapii kvůli destilaci. Při holistické léčbě je třeba podle ní  i rostlinu využívat holisticky, že esence je pouhý duch rostliny a  je třeba respektovat více i hmotu, tedy využívat pokud možno rostlinu celou. „Nejhorší zlo tohoto světa je to, že nerespektujeme hmotu“, sdělila razantně svůj vyhraněný názor.  Na námitku D. Salesové, že moderní ženy dnes o sebe přece tolik pečují a přece respektují „hmotu“ , opáčila, že to není péče, nýbrž  obsese, že žena má své tělo a duši vyživovat, což nečiní. Je to samozřejmě otázka názoru – esence by se měly používat s rozmyslem a citem, myslím, že mohou v urgentních případech lidem pomoci.  Použila do doma vyráběného másla z ghí či sádla. Osobně si dnes soběstačím s celými bylinkami.

Susun, …udělala jsem si výluh z kopřiv (jak ty říkáš „nettle infusion“), využila celou horní část rostliny, ale stejně ji pak vyhodím do kompostu (podobně jako se asi vyhazuje odpad po výrobě esenciálních olejů), v tomto případě ji také nesním celou… Co teprve homeopatie? Každopádně mě nutíš přemýšlet, takže děkuji za sdílení myšlenek…

Následující text se každopádně také aromaterapií zabývá a  našla jsem ho ve zkrácené podobě na stránkách paní Susun (www.susunweed.com), na jejimž kurzu autorka článku kdysi byla. Paní Mary K. Rose tímto děkuji, že mi dovolila přeložit svůj  článek a publikovat ho na tomto blogu. Původně vyšel v plném znění v časopise Massage a Bodywork Magazine: Originally published in Massage & Bodywork magazine, April/May 2004.Copyright 2003. Associated Bodywork and Massage Professionals. All rights reserved.

INTEGRUJÍCÍ AROMA: obezřetnost a uvážlivost

Mary Kathleen Roseová

V posledních několika letech tu je, zdá se, neúměrný zájem o aromaterapii. Ať už jde o voňavé svíčky, kadidlo, osvěžovače vzduchu a pot-pourri, tak o esenciální oleje v biokvalitě, produkty na masáž a péči o pleť – zákazníkovi je předkládána široká řada vůní, aby poškádlila jeho čichový smysl. Některé z těchto výrobků jsou uváděné na trh s tím, že jde o způsob, jak vylepšit váš domov a pracovní prostředí. Jiným je připisován zvláštní  význam při léčbě nebo coby způsobu, jak zvýšit kvalitu vašeho tělesného a emočního zdraví.

S takovou oblibou přicházejí obavy ohledně bezpečné aplikace používaných chemikálií, ať již pro estetické či medicínské účely. Pravdou je, že velmi málo z tolik propagovaných „aromaterapeutických“ výrobků je pravých. Mnohé z prvků použitých v oblíbených voňavých produktech jsou syntetickými chemikáliemi, které jsou známé svými škodlivými účinky zejména u citlivých jedinců. Dokonce i tam, kde neexistují bezprostředně viditelné problémy, může delší používání a vystavování se těmto syntetickým a toxickým chemikáliím po čase přispět k různým druhům citlivosti a chronickým nemocem, jako je fibromyalgia, migrénové bolesti hlavy, astma, chronický únavový syndrom a rakovina.

Co ale čisté esenciální oleje, aromatické oleje destilované z různého rostlinného materiálu, jako jsou květy, listy, jehličí, ovocné slupky, dřevo a kořeny? Mnoho lidí si myslí, že když jsou vyrobeny z  přírodních materiálů, tak jsou při používání vždy bezpečné a blahodárné. Čistým esenciálním olejům se v péči o tělo sice dává přednost před jinými voňavými výrobky, tyto oleje jsou ale velmi koncentrovanými látkami a měly by se používat s obezřelostí. Jelikož se na pravidelné používání esenciálních olejů dává více lidí, podívejme se na některá nezávislá měřítka.

Ekologické: K produkci esenciálních olejů se používá veliké množství rostlinného materiálu. Většina rostlin obsahuje 1 až 5 % esenciálního oleje.  U rostliny s 1 % esenciálního oleje to dělá  3 kg na výrobu 30 g esenciálního oleje. U rostlin pěstovaných komerčně, jako je levandule, to  problém není. Ovšem u divokých rostlin můžeme mít vážné obavy. Další problém, jenž stojí za znepokojení, je používání herbicidů a pesticidů. Většina esenciálních olejů se  v biokvalitě nedělá.

Alergie, přecitlivělost a podráždění: Mnoho lidí je citlivých na účinky vůní a esenciálních olejů, ať už ve vzduchu nebo použitých na kůži. Ten, kdo používá esenciální oleje, musí být vždy ostražitý kvůli možnosti alergické reakce. Přecitlivělost se může vyvinout časem  a obzvlášť těžko se identifikovává, když se používá směs různých esencí.  Alergie se může projevit jako kýchání, svědivé oči, bolesti hlavy, podrážděná kůže nebo vyrážka nebo těžké dýchací obtíže.

Antibiotická rezistence: Mnoho esenciálních olejů má antiseptické a antibiotické vlastnosti. Jsou to sice při používání olejů vyhledávané vlastnosti, ale je potřeba poznamenat, že nadužívání antibiotik, dokonce lokálně na kůži, může přispět k odolnosti vůči antibiotikům.  Je to schopnost bakterie deaktivovat antibiotika nebo je vyloučit či jinak zablokovat jejich inhibitující či smrtící účinky. Výsledkem používání antibiotik je vývin odolných bakterií.

Zamaskování žluklosti: esenciální oleje se často používají tak, že se zředí v nosných olejích. To je způsob, jak kontrolovat použitou dávku a také jak dodat vůni nosnému oleji, který se pak může použít na kůži při ošetřování těla nebo při masáži, protože esenciální oleje jsou moc koncentrované. Jenomže síla vůně může maskovat žluklost nosného oleje. Běžně používané masážní oleje, jako je olej mandlový, olej z jader meruněk, avokádový olej nebo olej z pšeničných klíčků, nejsou stálé, takže esenciální olej prostě překrývá pach žluklého oleje.  K použití při péči o tělo je olivový olej spolu s kokosovým olejem nejstabilnější.  Kokosový olej, který je zastudena pevný, se dá rozpustit tak, že se jeho nádoba na několik minut umístí do hrnce s teplou vodou. Kokosový olej v biokvalitě není drahý a dobře funguje jako masážní lotion. Má své vlastní aroma, aniž by se do něho přidávala další vůně.

Vnucování vůně: Lidé dbalí svého zdraví stále více zdůrazňují své právo na čistý vzduch. Dokládá to posun směrem k zákazu kouření na veřejných místech. Co ale silné vůně používané v osobní péči a v kosmetických výrobcích – ať už jsou přírodní či syntetické? Sdílíme vzduch s ostatními lidmi a je třeba si to uvědomovat. A samozřejmě je zde reálná možnost alergické reakce na látku, jejíž nositelem je jiná osoba.  Jedna uplakaná žena si stěžovala manželovi, když přišel domů po aromaterapeutické masáži. Měla alergii na esenciální olej, který se při jeho masáži použil. Silné vůně mohou být také pro jiné lidi  prostě nepříjemné a otravné. Například silná aromatická substance, jakou je pačuli, může být pro někoho potěšením, pro jiného něčím odporným.

Desensitizace: Časté používání esenciálních olejů může vést k desensitizaci čichu. Tento lidský smysl je designován, aby rozlišoval mnoho různých pachů. Člověk by měl být schopen rozlišit spoustů různých vůní. Člověk by měl být schopen poznat, jestli je jídlo čerstvé, nebo zkažené, žádoucí, nebo nežádoucí.  Člověk by měl rozpoznat jednu látku od druhé.  Dobře vyvinutý čichový smysl nám může pomáhat při hledání určitých rostlin v divoké přírodě i na zahradě.  Čich je jedním ze způsobů, jakým se matka s miminkem napojují,  zda se k sobě lidé přitahují, nebo se od sebe odpuzují. Smysl čichu nás uvědomuje o nebezpečí, jako  je pach při úniku plynu nebo při požáru, nebo jiných jedů kolem.

Nadužívání esenciálních olejů nebo jiných silně aromatických látek oslabuje naši schopnost používat smysl čichu v jeho plném potenciálu. Výše jsem uvedla příklad, že zkažený masážní olej je zamaskován tím, že se použily esenciální oleje.  Susun S. Weedová, známá bylinářka a lektorka v oblasti zdraví, nazývá aromaterapii „bílým cukrem bylinářství.“ Myslím si, že tato podobnost je trefná. Když jedinci jedí jenom rafinovaný cukr, ztrácejí svou schopnost cítit sladkost v celistvé potravině (například sladkost v mrkvi nebo celozrnném chlebu). Podobně ztrácí jedinec s naduživáním esenciálních olejů svou  schopnost rozlišovat jemné rozdíly či vůni v celých rostlinách.

 Mary Kathleen Rose, C.M.T., se přes 25 let aktivně angažuje na poli holistického zdraví, soustřeďuje se na výživu, bylinářství, masáže a expresní umění. Má bakalářský titul v integrativním léčení a certifikát udělený Susun Weedovou za absolvování Ducha a praxe tradice moudré ženy. Je autorkou knihy The Gift of Touch: Comfort Touch Massage for the Elderly and The Ill  [Dar dotyku: Konejšivá dotyková masáž pro staré a nemocné ] a Bereavement: Dealing with Grief and Loss [Bolestná ztráta: Jak naložit se smutkem a ztrátou]. Pro více informací navštivte stránky www.comforttouch.com.

Autorka článku v jeho nezkrácené podobě hovoří dále o  možnosti terapie přírodní vůní, o tom, že stačí přivonět k celým živým rostlinám a využívat všechny své smysly (zrak, dotek, chuť, čich, sluch…), že terapií vůní je samozřejmě i používání čerstvých bylinek v kuchyni, vůně jídla, upečeného chleba, který provoní domov, svazeček sušené levandule pověšený na zdi či na poličce, romantický košíček se sušenými  okvětními lístky růže, pytlíčky a polštáře s voňavými bylinkami…Myslím, že pro miminko je nejúčinnější aromaterapií vůně jeho vlastní maminky.


Vitamín K2 a jeho role navigátora vápníku:

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Vitamín K2 a jeho role navigátora vápníku:
Dub 012012
 

ANEB POTŘEBUJEME VÁPNÍK, ALE…NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH V TĚLE

Kniha: Vitamín K2 a vápnikový paradox

Vápník potřebujeme, ale na těch správných místech v organismu, tedy ne v tepnách a jiných měkkých tkáních, ale třeba v zubech. A to je lapidárně řečeno právě úkol našeho velkého přítele, vitamínu K2! Zkusila jsem se v tomto textu zabývat tímto v tucích rozpustným vitamínem (tuk je jako medium pro v „tucích“ rozpustné vitamíny), který si určitě zaslouží velikou pozornost.

Dr. Weston A. Price totiž zjistil, že strava přírodních národů, kteří měli krásné zuby a obličeje (a absenci civilizačních chorob) obsahovala 10 X VÍCE V TUCÍCH ROZPUSTNÉHO VITAMÍNU A, D  a také VITAMÍNU K2 (než v průměrné stravě Američana již za jeho doby! A co teprve nyní…). Ještě nevěděl, že to, co popisoval jako faktor X či Priceův faktor, bude později nazváno vitamínem K2.  (Velikým badatelem v této oblasti je Chris Masterjohn , jeho blog zde) Pro naše zdraví není v tuto chvíli důležité, že Nobelovu cenu za  objevení vitamínu K obdrželi až v roce 1943  jiní 2 badatelé, z nichž jeden ho nazval K (od koagulation – srážlivosti krve). Jenže vitamín K1 hraje v podstatě pouze tuto roli (pomáhá srážlivosti krve)  a je  obsažen třeba v zelených listech zeleniny.

 Vitamí K2 ve stravě se podceňoval a házel „do jednoho pytle“ s K1 s tím, že vitamínu K „máme dostatek“.  Potřebujeme oba. K1 se velmi špatně vstřebává (15%), a pokud ano, v tlustém střevu sice z K1  baktérie vytvářejí K2, ale i ten se špatně  vstřebává (kvůli třeba nadužívání antibiotik apod.). Tělo potřebuje k optimálnímu fungování (zejména metabolismu vápníku) mnohem více K2 ze stravy (přirozených zdrojů), kde je v přirozeném poměru  s ostatními živinami, spolučinitěli. K2 ze stravy se velice dobře se vstřebává (až 100 %). K2 především na rozdíl od K1 plní mnoho jiných důležitých funkcí, tělo ho zkrátka využívá jinak než K1.  V současné době se na něho teprve zaměřuje výzkum (Holandsko).

Miliony lidí si kupuje jako doplněk stravy vápník s vitamínem D, a přesto je to neuchrání před osteoporózou a vápenatěním tepen. To proto, že se zvýšením příjmu vitamínu D stoupá potřeba těla po vitamínu K2. Vitamín D totiž sice pomáhá vstřebávat vápník, ALE  neřídí to, KAM  vápník jde. A ten jde někdy tam, kam má, někdy bohužel ne – usazuje se jako plak v tepnách, v podobě kamenů v ledvinách, žlučníkových kamenů…. Vitamín K2 je podle dr. Kate Rheaume- Bleueové zodpovědný za navádění (jako průvodce) vápníku, který přijímáme – ať už ve stravě či ve formě doplňků stravy – na místa, kam patří. A dokonce i za odvádění vápníku (plak z tepen)  z míst, kam nepatří. A tudíž příliš mnoho vápníku (za účelem pomoci našim kostem) bez dostatku vitamínu K2 (kterým trpí nevědomě mnoho lidí)  může tedy naopak  našemu zdraví škodit.

Pokud člověk nemá dostatek vitamínu K2, který vede (on osobně ne, pověřuje, tj aktivuje  určité bílkoviny) vápník tam, kam má, je člověk ohrožen osteoporózou, kornatěním tepen, infarktem a jinými riziky, a to bez ohledu na to, zda má ve stravě dost vápníku a zda má či nemá třeba cholesterol v normě. (Údajně 50% lidí v době infarktu má  normální hladinu cholesterolu)! . Přítomnost vitamínu K2 ve stravě podle dr. Rheaume- Bleueové odůvodňuje  i to, že ve Francii, kde se jí hodně smetany a vajec od menších producentů, je výskyt kardiovaskulárních nemocí nížší než  v jiných západních zemích.

Doplňky stravy s kalciem a vitamínem D tedy údajně mohou naopak zvýšit srdeční infarkt (u žen o 20%!!), nejsou-li brány s vitamínem K2 z přirozených zdrojů, kde je v kontextu a přirozeném poměru s jinými vitamíny a živinami (bílkoviny) – spolučiniteli.

A tak se může stát, že 50letý zdánlivě „zdravý“  člověk, který měl cholesterol (příliš přeceňováný to indikátor rizika srdeční choroby ) v pořádku, žil a  jedl „zdravě“ (bez cholesterolu, sportoval, jedl margarin, hodně ovoce a zeleniny a ne třeba kvalitní máslo, které však obsahuje onen blahodárný vitamín K2!) a zničehonic padne a náhle zemře. Dr. Rheaume-Bleueová, která  napsala knihu Vitamin K2 and The Calcium Paradox v jednom interview hovořila o tom, že vitamín K2 je nejvíce přehlížená životně důležitá živina. Málokdo z lékařů, zubařů a nutričních odborníků má o této živině informace, a pokud ano ne v širším kontextu synergie s vitamínem A a D, která vede k možnosti zvýšení příjmu těchto vitamínu nad DDD bez rizika hypervitaminózy, ale naopak – s možností zvýšení zdraví a optimálního využití bílkovin a minerálů, což zase vede k přirozené kráse  dané optimálním vývinem kostry, zubů i kosti obličeje rostoucího člověka včetně dítěte v lůně maminky).  Dílo dr. Pricea Výživa a fyzická degenerace dr. Rheaume-Bleueovou prý velice ovlivnilo v jejím bádání. V internetovém fóru klubu Nadace  Westona A. Pricea (s centrem ve městě Amherst ve státě New Hampshire), jehož jsem členkou,  někdo citoval slova autorky knihy: „…vše je založeno na knize dr. Westona A. Pricea z roku 1939 a na výzkumech vedených od roku 2005…“

Důležitost vitamínu K2 je dalším důvodem, proč propagovat staromódní venkovský chov zvířat s výběhem na zelenou pastvu. Jen ten může zajistit dostatek vitamínu K2 v živočišných produktech, jako je tuk a orgánové maso, vajíčka a plnotučné mléčné výrobky.  S obilím (šrot, směsi z kukuřice) a sójou v krmivu na úkor čerstvé trávy se ztrácí z těchto produktů i K2. Je to opět mléko „z trávy“, jehož máselný tuk  má nejen protirakovinnou konjugovanou kyselinu linolenovou, ale i vitamín K2, který naviguje vápník. Výjimku údajně tvoří  některé tvrdé (ne měkké) sýry typu gouda i ementál, které přestože mohou pocházet z „mléka z obilí“, obsahují díky přátelským bakteriím hodně vitamínu K2.

Sýr gouda a naše kamarádky bakterie, které v něm vytvářejí vit. K2

Kdysi měli lidé ve stravě mnohem více K2. Je zde totiž silná paralela mezi zvýšeným výskytem osteoporózy či srdeční choroby a zahnáním zvířat z pastvy do velkokapacitních chlévů, kde jsou krmena obilím na úkor trávy.

Role vitamínu K2: aktivuje některé bílkoviny, které přivádějí vápník tam, kam patří,  odvádějí ho i pryč z měkkých tkání (tepny atd.), když už se tam kvůli nedostatku K2 předtím omylem zatoulal. Vitamín K2 je velmi důležitý pro plodnost, těhotné ženy a děti v růstu (aby se kostra i kosti obličeje optimálně správně vyvinuly a byly silné – nosní kosti široké, aby dítě nemělo tendence dýchat ústy, brada nebyla ostře čarodějnická, zuby křivé a stěsnané), ženy v klimakteriu či ty, které mají odstraněny vaječníky, a jejich tělo má snížené hladiny ženských hormonů, pro mozek starnoucího člověka (na K2 závislé mozkové lipidy a bílkoviny) .

Neduhy spojené s nedostatkem vitamínu K2: srdeční choroba, osteoporóza, cukrovka, rakovina prostaty, deformace obličeje, zubní kazy, stěsnané křivé zuby, Alzheimova choroba, neplodnost z „neznámých“ důvodů, rakovina, křečové žíly, vrásky, leukémie…

K2 se dělí na uzší podskupiny : MK4 and MK7.

MK4  je v přirozených zdrojích, jako je máslo, maso, orgánové maso, vajíčka, mléčné výrobky.                                                                                                                           MK7  je vedlejším produktem bakterii v případě kvašeného zelí, tvrdých zrajících sýrů a fermentovaných sójových bobů zvaných japonsky- nattó /to má nejvyšší obsah K2). První poddruh vydrží v těle pár hodin, druhý několik dnů.

Zdroje vitamínu K2: máslo z trávy ( i ghí, neboť zahřátí K2 prý neublíží, jen Wultzenové faktor se ničí, akorát K2 nemá rád světlo) a plnotučné mléčné výrobky od krav, které se především pasou na zeleném pažitu, (máslo z obchodu není významným zdrojem vitamínu K2),  nebo v tvrdém zrajícím  sýru typu gouda, který může být údajně  i od krav nechodících na pastvu. Japonské tradiční fermentované sójové boby – pasta nattó údajně obsahuje nejvíce vitamínu k2.. Zříkám se ale coby maminka malých dětí, která se pouze zajímá o výživu, tendence udílet komukoliv rady typu- začněme hojně jíst nattó, nebo nejezme nattó, protože nejsme Japonci. Chci zde ale jen upozornit na to, že nattó k nám přichází z cizího kulinárního kontextu a dle Nadace Westona Pricea  si máme  údajně  dát pozor(!)  na nadměrnou konzumaci rovněž  fermentovaných sójových výrobků v našem (tj. i českém) nutričním kontextu, protože ani fermentace dle např. Chrise Masterjohna nezničí goitrogenní (oslabuje štítnou žlázu) účinek soji. Dr. Price sice nenabádal k tomu, abychom se vystříhali pojídání sójových výrobků. ale nabádal k tomu, abychom raději jedli tradiční místní jídlo, které se osvědčilo po staletí.  Nadace nesoucí jeho jméno se nezpronevěřuje svému poslání epigona dr. Pricea, když brojí proti sóji,  protože: v Japonsku se sice tradičně sója jí, ale jen fermentované sojové výrobky, ale i ty v jen malinkém množství v kontexu tamější tradiční stravy, která obsahuje hodně jódu (syrové ryby, mořské řasy), který naopak  štítnou žlázu „vyživuje“(je potřebný k  tvorbě hormonů, který tato produkuje), více viz Pozor sója..

Miso údajně nemá k2 a jistě ne moderní nefermentované sójové výrobky. Natto se v Japonsku příležitostně jí, ale nezdálo se mi při mém 2letém pobytu v této zemi, že by bylo v jídelničku každý den, záleží jistě i na oblasti, viz Dr. Nattó. Dále vitamín K2 obsahují vnitřní orgány, jako jsou třeba husí játra, ledvinky, ale i rozmnožovací orgány (třeba i varlata na cibulce:-).

Dr. Price dělal rozbor asi 20 000 vzorků másla a  zjistill, že se obsah K2 liší na 50 x! Na vysoký obsah K2 má vliv údajně nejen to, co kráva žere (zda trávu nebo obilí), ale i vysoká vrstva (3 stopy) kvalitní zeminy, na které tráva (vojtěška aj. ) roste. Má tedy smyl se starat o půdu už kvůli vítamínu K2 z mléka.

Z toho všeho usuzuju, že je třeba být opatrný při ukvapeném zavrhování nasycených tuků (těch v bio – tradiční kvalitě), neboť když se na ně podíváme třeba jen z perspektivy v tucích rozpustného dr. Priceova faktoru X (jakým  je K2, kterého bylo ve stravě přírodních národů 10 x víc!), jsou pro nás životně důležité. Snadno vstřebatelný K2 je  třeba v kvalitním másle od pasoucích se krav, které současně obsahuje spoustů jiných zdravých živin. K2 už ví, jak a kam navigovat vápník, at už ten pochází odkudkoliv. Přirozené zdroje vitamínu K2 jsou jistě nejideálnější, protože obsahují všechny spolučinitele. Přece nemůžeme přijímat všechny minerály a vitamíny ve formě doplňků stravy už jen proto, protože naše smysly (chuťové buňky) by byly časem deprivovány. Těm mým by se jistě  stýskalo po sladké smetaně a másle.

Dobrá zpráva je, že i naše zuby budou vypadat jinak, pokud naše sliny budou obsahovat dost vitamínu K2. Sliny lidí, co jedí potraviny s vitamínem K2 a mají zdravý chrup mají dost vitamínu k2 a tyto sliny chrání zub před zubním kazem (ze sliny si přitahují fosfor…).

Níže hovoří autorka knihy Vápnikový paradox.

Majonézový dresink:  „šlehačka“ z domácí syrové smetany (A, D a K2), s keltskou solí, divokou pažitkou (může být i bazalka, nať koriandru či petržele, čili paprička), česnekem, syrovým žloutkem, kapkami citronu (mohou být i z pomeranče), pepřem, občas používám z 50 % i extra panenský oliv. olej- s vit. E, špetku mletých lněných semínek kvůli omega-3…

—————————————————————————–

Odkazy, odkud jsem čerpala informace: 

http://www.westonaprice.org/fat-soluble-activators/x-factor-is-vitamin-k2#other

http://www.westonaprice.org/fat-soluble-activators/x-factor-is-vitamin-k2?qh=YToxOntpOjA7czo2OiJhb3J0aWMiO30%3D#interactions

Sally Fallonová a Mary G. Enigová, PhD: Vyživující tradice: kuchařka, která je výzvou politicky korektní výživě a diktrátorům stravy.

http://www.youtube.com/watch?v=dNVK1QHegb4
Read more: http://www.livestrong.com/article/353239-foods-rich-in-vitamin-k2/#ixzz1qnucFHMw

Read more: http://www.livestrong.com/article/437938-differences-between-vitamin-k1-k2/#ixzz1qnsC13pA

http://nourishedkitchen.com/reader-questions-on-vitamin-k2-and-an-interview-with-dr-kate-rheaume-bleue/

Zvířata a půda

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zvířata a půda
Zář 092011
 

 Věra Dudmanová

Moz-screenshot-4


Jedním z argumentů hovořících proti konzumaci živočišných potravin (a cholesterolu) obecně je, že je to nutné kvůli snižování naší ekologické stopy. Máme být ”zelenější” a konzumovat v prvé řadě raději obiloviny a luštěniny, protože těmi, kterými bychom krmili zvířata na maso či mléko pro sebe, by se mohli najíst chudí v zemích třetího světa. Tímto se obvykle dokazuje, že je efektivnější jíst obiloviny a luštěniny. Takto vypadá i základna oficiálně doporučované potravinové pyramidy, na které leží obiloviny a luštěniny. Na spodní základně pyramidy s tradiční stravou však leží potraviny živočišného původu bohaté na tělotvorné živiny, jako jsou ryby a maso coby komplexní zdroj bílkovin, vajíčka a syrové mléko. Ovoce je až na samém vrcholu jako pouhá “třešnička na dortu”. Mnohé potraviny přitom vůbec ekologické nejsou, protože sice byly vypěstování ekologicky, ale distribuce je už druhořadá- většinou nejde o místní potraviny, ale čínské, paraguajské, kanadské apod. Boty mám z kůže, též vlněnou čepici. Jde o živočišné produkty od zvířat, k nimž se hlásím, tedy zvláště pokud bych musela bydlet někde na Sibiři, kde bývá v únoru běžně – 30 st. C. (Když jsem se před léty dostala z Vladivostoku do Novosibirska v prosinci, zrovna bylo jen – 5 st. C, ale jednalo se o historický rekord, takové teplo nepamatovali. Jinak mohu potvrdit, že letadla moc důvěru nevzbuzovala- ošuntěné špinavé bezpečnostní pásy, díry v podlaze, tolerance kouření na záchodě a po přistání nefungovalo ani světlo, zpoždění odletu kvůli odtraňování technických závad, děravá ranvej, nejlépe opravená v místě největší předpokládané rychlosti…)

Tradiční stravou mnohých přežvýkavců nejsou ale obiloviny. Je to tráva, respektive její sušená podoba- seno. Obiloviny přitom přicházejí na řadu nanejvýš k dovykrmení zvířete koncem léta a na podzim, což odpovídá přírodnímu cyklu, kdy zvíře1 konzumuje přírodní obiloviny, aby na zimu přibralo a bylo na ni připraveno. A k tomu všemu se vlastně zcela v závěrech a řešeních vyplývajících ze statistik, které pracují pouze s moderními krmivy, nebere moc zřetel. Závěry jsou (v daném pojetí či zadání) zcela nepopiratelné, ale domnívám se, že nedávají problém do širších souvislostí. Některé oblasti zemské souše nejsou k obdělávaní přitom vhodné vůbec. Alespoň zvířata jsou v těchto oblastech pro obyvatelstvo hlavním přínosem.

Vajíčka a mléko jsou z mé osobní zkušenosti především sezónní záležitostí2 Slepice přes léto nejsou krmena obilím, ale mají volný výběh na pastvu, hnojiště a ke kompostu. V zimě produkce vajec klesá a klesá sytost žluté barvy žloutku. Totéž se tý mléka- domácí kráva dává přes zimu, kdy je jejím hlavním krmivem seno, méně mléka, máslo je méně žluté, případně záleží na tom, kdy začala laktace- zpočátku dává mléka více. Kolik dává kráva ročně mléka a slepice vajec je tedy otázka, na kterou číselná odpověd nemusí být směrodatná.

Znehodnocování půdy ani přepásáním není primárně způsobeno zvířaty. Příčina leží jedině v nekvalitním a nepromýšleném managementu pastvin ze strany chovatelů. K přepásání dochází, když rostliny v době růstu byly opakovaně ukusovány, a to konkrétně v momentě, kdy si rostlina teprve bere vlastní energii ze své podzemní části. Výsledkem je omezená produkce rostliny, eventualně její uhynutí. K tomu dochází, když je zvíře na úseku pastvy příliš mnoho dnů, nebo je tam příliš brzy nahnáno zpátky, když rostlina teprve obnovuje své listí z energie z kořenů. Čas pro zotavení trávy po sečení či spasení se liší podle roční doby.3 Když je navíc po dešti, půda pastviny vystavena kopytům dobytka zůstává narušená, a doba pro zotavení bude pro ní delší. Jde o chybu, s niž máme i osobní zkušenosti z našeho hospodářství. Protože použitím sekačky s traktorem, který představuje těžkou mechanizaci, dochází ke zhutňování půdy a nenápadnému a poškozování mikroorganismů v půdě a de facto oslabení přirozené úrodnosti půdy, jejiž regenerace by opět vyžadovala léta, používáme k sečení ruční kosy. Záleží samozřejmě na frekvenci použití traktorů, kvůli jejichž rychlosti jsou na životě ohrožena drobná (žáby) i větší zvířata (zajíc, srna).

Na druhou stranu úplná absence býložravců, kteří by se na trávě pásli , může naopak vést ke znehodnocení stavu pastviny. Nastřádaný biomateriál, který nikdo nekonzumoval nakonec může rostlinnou trvalku kvůli nedostatku světla zahubit. 4. V tomto smyslu plnily pozitivní roli třeba stáda bizonů v rozlehlých planinách Severní Ameriky nebo zvířat jinde ve světě, která postupovala podle sezóny z jihu na sever a opačně. Trávu spásala, případně kopyty otevírala rostlinám přístup ke světlu. Sice to trvalo léta (a třeba se i čekalo, až zaprší), ale poté mohla tráva vypadat dokonce lépe než před svým zdánlivým zničením stády zvířat.

S mrvou dobytka či hnojem zkompostovaným na humus se při péči o úrodnost půdy, ale i v oblasti semenáření5 se v hospodářství vždy počítalo (protože pěstování obilí vždy vyčerpává půdu) a snad i v budoucnu bude namísto současných moderních hnojiv na bázi ropy. Desenzibilizace veřejnosti na správné využívání lidských exkrementů by jistě byla komplikovanější.6

1 U mléčného skotu však přidáním obilného šrotu jen udrží či zvýší produkce mléka.

2 Pokud jde jen o produkci, protože samotná konzumace odleželých tvrdých fermentovaných sýrů vyrobených z mléka, může být jindy, třeba až po letech

3Srov. Jody Butterfield, S. Bingham et al.: Holistic Management Handbook: Healthy Land, Healthy Profit. IslandPress: Washington, 2006, s. 240

4Srov. Jody Butterfield, Holistic Management Handbook, s 240

5Maria Thumová: Zahrada podle kosmických rytmů. Pro-bio Šumperk a Fabula: 2001 , str. 42-43.

6Srov. Zahrada jako mikrokosmos.

Jak velký pozemek 1 člověk potřebuje?

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jak velký pozemek 1 člověk potřebuje?
Kvě 222011
 


„Skutečný ruský duch je duch Lva Tolstého…“

 (Lev Kopelev: Rusko- obtížná vlast)

Moz-screenshot-20



Kolik země my lidé jako jednotlivci vlastně k hospodaření potřebujeme a kolik bychom tedy měli i chtít? Odpověď závisí na tom, koho se zeptáme- zda souseda, nebo ekologa, který umí počítat ekologické šlépěje, nebo podnikatele agronoma, geologa, prezidenta či třeba hrobníka – i on bude nejspíš mít o tom svou a poměrně přesnou představu.  A pokud už známe odpověd, jak velký pozemek potřebujeme, pak musíme pro jeho získání ještě, pokud nic nezdědíme, nevyženíme apod., i něco obětovat a udělat- našetřit, vyjednat, koupit, s ledasčím se vypořádat. Jakmile dojde k zápisu vkladu vlastnického práva na daném katastrálním úřadě, máme  nakročeno k úspěchu. I poté z času na čas musíme své hranice aktualizovat a obhájit, abychom fungovali jako skuteční vlastníci svého vytouženého pozemku- malé vlasti.

     Povážlivě složitější situace by pro nás nastala, pokud bychom pozemek „koupili“ na Papui- Nové Guineji, neboť jak k tomu píše profesor ekologie Vojtěch Novotný ve své pozoruhodné knize Papuánské (polo)pravdy (Dokořán, 2004, a anglicky v Oxford University Press) :
“ V novoguinejské společnosti je stále silná tradice ústního předávání informace- a nikde není silnější než v otázkách vlastnictví půdy. Pozemkové vlastnictví není nikde kodifikováno v psané formě, neexistují žádné katastrální mapy. Nekonečné vyjednávání, ověřování a upěvňování těchto vlastnických vztahů tak probíhá již po tisíciletí ve všech koutech Nové Guineje, a to na mnoha hierarchických úrovních zároveň, mezi kmeny, v rámci kmene, klanu a rodiny. Výsledný stav je mírně řečeno, komplexní. Před několika lety proto vláda navrhla systém katastrální registrace pozemků, a tím postavila společnost před skutečně unikátní a kontroverzní volbu, zda vzít na vědomí vynález písma a aplikovat ho na jeden z klíčových aspektů své organizace, či nikoliv. Střet vlády podporované velkým byznysem s většinou populace nakonec vláda prohrála, hlavně v důsledku kampaně podporované univerzitními studenty. Převládlo tak většinové mínění, že se zaváděním novinek je třeba být opatrný a že neuškodí, když s vymyšleností, jako je písmo, ještě chvíli počká, než se ukáže, zda opravdu k něčemu je….“(s. 107)
  Hašteřením dvou ženských (již vdaných sester) za stolem doma v jedné ruské dědince začíná povídka Lva Nikolajeviče Tolstého, v níž máme hned v samotném jejím názvu položenou stejnou otázku  – Kolik člověk potřebuje země? (Много ли человеку земли нужно?).
Samozřejmě mě odpověď zajímala, a proto zde ráda tento příběh přiblížím těm, kdo ho ještě neznají. Když se tato povídka na světové literární scéně v roce 1886 objevila, irský spisovatel James Joyce  v dopise své dceři údajně o ní dokonce napsal, že je to ten nejúžasnější příběh, jaký svět literatury poznal.
Pachom, v jehož dřevěnici příběh začíná, je hospodářem, a hádka jeho ženy (o tom, kde se žije líp, zda na vsi, či ve městě) zadá impuls dalším událostem. Pachom se zastane postoje své ženy tím, že zpoza pece hlásí, jak by svůj stabilní život rolníka na venkově neměnil s tím ve městě, kde je provdaná jeho švagrová, že akorát kdyby jen měl dost půdy, tak by se už nebál ani čerta. Jenže Ďábel, který s radostí přijal tuto hozenou rukavici, s ním od onoho okamžiku počne hrát svou hru. Schéma této hry vypadá jednoduše takto: nějaký čert- vlastně člověk- třeba rolník na cestě ho informuje o možnosti koupit nějaký lepší pozemek. Pachom ho koupí, ale časem je s ním nespokojený, tak ho prodá a koupí lepší, pak se situace opakuje…

Nejprve tedy se mu podaří od jedné šlechtičny koupit půdu a prožívá pocity člověka, který začíná hospodařit poprve v životě na svém. „Cítil, že tráva, která rostla, a květiny, které kvetly, se lišily od jiné trávy a jiných květin…“
Časem se však vynoří nějaké mouchy, pro které se začne cítit na stávajícím místě stísněně. Dobytek hospodářů, kteří nemají tak velké pastviny jako on, se často zaběhne „za lepším“ na jeho pole a nepomáhají ani pokuty. Než by riskoval vypálení svého statku svými sousedy, s nimiž se rozhádal, neváhá a koupí krásné polnosti na druhém břehu Volhy poté, co ho jeden pocestný informuje o možnosti koupit tamější panenské, úrodné a relativně levné pozemky- větší než jaké momentálně měl.  Vyprávění ono sedláka, který u něho přenocoval, o úrodnosti půdy ho opravdu nadchlo: “ Když žita naseješ, tak její stébla jsou tak vysoká, že koně v něm nevidíš…“ (≈ А земля такая, ≈ говорит, ≈ что посеяли ржи, так солома ≈ лошади не видать…)
     Pachom tedy prodal svůj statek, s rodinou se odstěhoval a začal znovu hospodařit na novém statku. Své pozemkové vlastnictví ztrojnásobil. Ale přece jen i to mu nestačilo na to, aby zasadil tolik pšenice, kolik chtěl, protože každý rok tou nelze osévat stejné pole. Proto když u něho přenocuje další člověk („Ďábel“) a vypráví mu o tom, jak moc krásnou půdu a tak levnou !(jen za dárky, jako jsou hedvábné šaty, vodka či čaj) je možné zakoupit od Baškirů (kočovných kmenů na JZ úpatí Uralu, dnes vyznávají odrůdu islámské víry), opět neváhá. Představa, že si koupí ještě větší pozemek, je pro něho magicky přitažlivá.

     Pro zmíněný kočovný kmen Baškirů byla jeho půdou a domovinou prostě celá step, nebyl fixován na „domov “ jako nějaké pevné místo, jak je běžné v našem kulturním pojetí. Pachom byl jimi srdečně přivítán (pohostili ho skopovým a kysaným kobylím mlékem) a za pár dárků mu stařešina vyhověl s jeho prosbou o odkoupi pozemku. Cenili si svých území na 1000 rublů /za den. Totiž Pachom si mohl od nich koupit za tuto částku tak velký pozemek, jak velký je schopen obejít za jeden den s tou podmínkou, že si pozemek musí ve zlomových bodech rýčem vytýčit a vrátit se do výchozího bodu, odkud ráno vyšel- byl označený čepicí z liščí kožešiny, která patřila stařešinovi. Sami od sebe by Baškiři netrvali na žádné písemné smlouvě podobně jako Papuánci, Pachom však na ni „pro jistotu“ trval.

    Děj nakonec dostal očekávaný dramatický spád s tragikomickým závěrem. Pachom se postupně během dne prodíral stále vyšší a vyšší stepní trávou, slunce pražilo, trpěl žízní a vysílením, touhou a možností získat ohromné pozemkové vlastnictví scházel z umu (… přece tento úsek nemohu minout...),  jeho nenasytný hlad po půdě mu zastřel soudnost, schopnost rozložit si s rozmyslem své síly, nastavit si mantinely, které by určovaly, kdy už „bude mít dost“ a kdy je čas se začít vracet. (Akorát řeka, kde by mohl rýžovat zlato, tam bohužel nebyla…). Přestože si nakonec zachrání tvář, neboť zvládne svůj ohromný kus pozemku obejít a dojít  až k čepici včas, zaplatí za toto úsilí svým životem (nejspíš infarkt).  „Pachomův čeledín zvedl rýč, vykopal pro svého pána hrob- od hlavy až k patě 6 stop*, což byla ta správná délka– a pohřbil ho.“ („Поднял работник скребку, выкопал Пахому могилу, ровно насколько он от ног до головы захватил ≈ три аршина, и закопал его.“ ). A máme odpověď.

     Třebaže právě smrtí, tímto přísným měřítkem, Tolstoj Pachomovi potřebný pozemek „vyměřil“, pro ty z nás, kteří možná věříme v reinkarnaci, naší smrtí či změnou režimů, které půdu znárodní, nemusí ani vlastnictví pozemku (resp. rodového statku) ztrácet na významu. Čert v nás to ovšem zkouší a ponouká nás ke své hře, v níž zdaleka nejde jen o pozemky, ale třeba o lepší a lepší techniku zálohování dat v iPadu. Právě díky této povídce jsem si ovšem uvědomila, že to, kolik potřebujeme kdo půdy, nikdo jiný za nás nemůže přesně spočítat, protože tato otázka má i svůj psychologický přesah týkající se naší síly umět si říci „mám už dost“ a míry našeho osobního vnitřního pocitu naplnění. Někdo si nosí „domov v hlavě“ a žádnou půdu pro žádný účel vlastnit nepotřebuje. Někomu postačí jen zemina v květináči s muškátem, ale pro jiného by nebyl dost ani celý širý svět.

Moz-screenshot-19

                     Zemi a prostor objevující Dorotka mezi slepicemi

                                                       Věra Dudmanová, v Mladočově 22. května 2011

Zdroje: Leo Tolstoy: Master and Man and Other Stories. London: Penguin Classics, 2005.
            http://www.kulichki.com/inkwell/text/hudlit/classic/tolstoj/zemlja.htm
           Vojtěch Novotný: Papuánské (polo)pravdy. Brno: Dokořán, 2004

            *V ruštině aršin -70,9 cm, tři aršiny-  kolem 213 cm, v angličtině uvedeno 6 feet, tedy 180   cm (Pozn. aut.)

Politicky nekorektní výživa

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Politicky nekorektní výživa
Úno 062011
 
Photo_feb_22_4_33_06_pm

Můj článek níže byl publikován v únorovém čísle roku 2011 Bioměsíčníku….

 

Těší mě, že Měsíčník Bio dává prostor kontroverzním tématům, o čemž jsem se znovu přesvědčila hned  v lednovém čísle nového roku, kde na straně 3 byla uveřejněna úvaha pana Ing. Bartáka, PhD na téma ekochov a následného usmrcování zvířat vycházejícího asi z hloupnutí lidské společnosti. Už dlouho jsem chtěla na téma porážky zvířat a vůbec smrti (bez které není života) přispět sama nějakou úvahou, ale z pohledu „ženy-zabíjáka“. Snad na to téma dojde až někdy v budoucnu, protože bych nerada jitřila lidské emoce. Když jsem totiž před pár lety navštívila jedno internetové fórum,  k tématu stravy se tam nevraživě vyjadřovali vegetariáni a všejedi, a měla jsem obavy, že kdyby se tyto dva tábory setkaly osobně, tak by část vegetariánů všejedy zmydlila tak, až by asi opravdu tekla červená, a někteří z nás všejedů by se zas na ně nejraději vrhli a ohlodali je jak kanibalové do poslední kostičky. Zdá se mi, že jedna strana je držitelkou plné míry uvědomělosti, vyčerpávajících informací a morální nadřazenosti a domnívá se, že ta druhá žije v blažené nevědomosti, a zas naopak- druhá strana si zatvrzele myslí totéž o té první. Ani následující text nelze chápat konfrontačně vůči oné úvaze, jde totiž opravdu jen o shodu okolností, že jsem se zrovna chystala na téma stravy zde také něčím přispět.
      O správné výživě z různých úhlů pohledu jsem už za ta léta načetla a slyšela ledacos. Celosvětový konsensus o tom, co je, nebo není vhodné k jídlu z různých důvodů (i náboženských) neexistuje. Zdraví je ale, jak se říká, jen jedno. Dostala jsem se tedy nakonec ke dvěma pozoruhodným knihám, které dosud česky nevyšly. První z nich je veledílem s politicky nekorektními a přehlíženými výsledky výzkumu zubaře Dr. Westona A. Pricea VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE z roku 1938, které doprovází spousta nezapomenutelných fotografií, které hovoří za tisíce slov. Tento dobře zajištěný a na potravinářské výrobě nijak nezávislý zubař, cestovatel a asi i první moderní badatel v otázkách správné výživy potkával ve své ordinaci v USA mnoho nemocných a už ho přestalo bavit zkoumat, proč mají v poslední době jeho pacienti stále více zubních kazů a jiných vad. A tak se spolu s manželkou vypravil do světa hledat „Zdraví“. 

Ukaž, jaké máš zuby

 

     Chtěl najít zdravé jedince se zdravým chrupem (bez zubních kazů a jiných deformit chrupu) a odpovědět si na otázku, CO (jaké jídlo a zásady) je vlastně zdravými udělalo. „Zdraví“ ale našel až u primitivních skupin a kmenů na území obou Amerik, Afriky, Austrálie, Oceánie atd. Tito lidé žili po celé generace na stejné místní tradiční stravě nedotčené stravou západní civilizace, jaká byla zhruba po průmyslové revoluci. Nejprve se samozřejmě chtěl zaměřit jen na zuby, pak si ale začal všímat i jiných souvislostí (že stejné podmínky, jaké vedou k zubnímu kazu, vedou i k nemocem), až si definoval standard zdravého člověka. V době Dr. Pricea takové izolované skupiny ještě existovaly. Jejich následný kontakt s jídlem naší civilizace měl pro ně a děti, které se jim poté narodily, ovšem tragické následky (s další generací se progresivně zhoršovaly), které dnes běžně potlačuje a do nichž zasahuje lékařská péče.
     Jak vypadal standard zdravého člověka?  Totiž jeho opakem byly neblahé tendence, na které jsme si dnes více než v době Dr. Pricea zvykli jako na „normální“, „dědičné“ nebo dokonce žádoucí a které již tenkrát dle jeho výzkumů souvisely s nesprávnou výživou než se špatnou značkou zubní pasty. Mezi ony důsledky nesprávné výživy patří progresivně se zužující struktura obličeje, zubní kazy (tenkrát vedla bolest zubů i k sebevraždám…), nutnost nosit rovnátka, nesprávný skus,  tendence k dýchání ústy- trvale otevřenými (daná malými nosními průchody, které ovlivnil vývin nosních kostí), úzký zubní oblouk s přetěsnanými zuby, ale také vyšší kostra (postava) na úkor jejího správného vývinu- nejen zubní klenby, ale i široké pánve pro zdárný porod, vrozené vady, náchylnost k infekčním (TBC) a chronickým onemocněním. Zkrátka příroda si vybírá SVOU DAŇ na alespoň jednom z výše zmíněných aspektů degenerace. Dobrá zpráva je, že s dalším pokolením lze dojít k  REGENERACI, pokud OBA rodiče budou dbát na rozumné věkové odstupy mezi sourozenci a správnou výživu ještě PŘED početím potomka tak, jak na ní starostlivě dbaly námi tak zvané „primitivní“ národy. Například v jedné švýcarské vesnici, kterou Dr. Price navštívil, nesměli manželé počít potomka či se dva lidé vzít, dokud si neužili červnového másla.
     Přirozeně že ve stravě byly lokální rozdíly – na něco jiného byli odkázáni Eskymáci na Aljašce, něco jiného museli jíst Masajové v horké Africe. Někdo nepil ani kapku mléka, jiní (třeba v horské vesnici ve Švýcarsku) na mléčných výrobcích byli závislí, protože z krátkého léta neuměli o mnoho víc vytěžit. Některé faktory však přece jen společné měli: nejedli nic z bílé mouky, nejedli žádný ani hnědý cukr, nejedli výrobky z celozrnné mouky, aniž by mouka prošla (ke zdárnému strávení) namáčením či poctivým mléčným kvašením a zbavila se tak kyseliny fytové, jedli ale vývary z rybích či jiných kostí, rybí tuk, všichni jedli pravidelně něco syrového (nejlépe kvašeného) a hlavně podíl vitamínů A, D a K (tehdy „Priceův faktor“) byl v jejich výživě až 10násobně vyšší než ve stravě tehdejšího průměrného Američana. Tyto vitamíny se ale nacházejí v potravinách, které moderní experti na výživu zavrhli obecně jako „nezdravé“, přestože je tito lidé po staletí považovali za nezbytné k udržení svého zdraví, správného růstu a schopnosti reprodukce. Jde o živočišné tuky, jako je máslo, sádlo, maso z orgánů zvířat, mlíčí, vejce atd. Asi by Dr. Price nepřesvědčil Tibeťany, že jačí máslo by měli nahradit „zdravějším“ margarínem, který považoval za „dílo ďáblovo“. Možná je otázkou času, kdy budou příznivé účinky nízko-cholesterolové diety na zdraví označeny za přeceňované, vymizí fobie z cholesterolu a opět dojde k rehabilitaci STAROMÓDNÍCH ŽIVOČIŠNÝCH TUKŮ a objeví se tu reklama na tradiční husí BIOSÁDLO jako zdroj vit. D na období zimních měsíců.

Jez, co roste a žije kolem Tebe

          Spoustu střípků a zajímavostí o výživě nacházím v odvážném tlustopisu z pera dvou žen Sally Fallonové a Mary G. Enigové, PhD VÝŽIVNÉ TRADICE: KUCHAŘKA, KTERÁ ZPOCHYBŇUJE POLITICKY KOREKTNÍ VÝŽIVU A DIKTÁTORY STRAVY. Tato kniha z roku 2002 vychází mj. z poznatků zubaře Pricea a v úvodu se v ní píše: “ Zcela jistě něco musí být hodně špatně…Rady diktátorů stravy- to, co nám říkají a, co je stejně tak důležité, co nám neříkají – jsou mylné. Ne na 100 % mylné. V jejich vyjádřeních je kus pravdy, dost velký kus na to, aby jim dodával na důvěryhodnosti, ale ne dost velký kus na to, aby nás uchránil od útrap chronických onemocnění.
     Uvědomila jsem si i díky této knize, že třeba takové mléko (a zejména mlezivo) je sice určeno v prvé řadě pro telata a kůzlata, ale že v přírodě není primární funkcí ničeho být naší stravou, že i to semínko slunečnice je předurčeno k reprodukci rostliny a jak moc záleží na TRADICI, ke které se v knize Výživné tradice píše: „Přírodní výběr je mechanismus k adaptaci izolovaného obyvatelstva na jídlo, které je mu dostupné.“ To se prý například projevuje v tom, že někteří jedinci nemají problém s trávením mléčných výrobků i v tom, že sice my Středoevropané nemáme moře, ale naše tělo je schopno  jód z potravy (višně) lépe využít než takový Japonec, který by po pár letech v ČR bez řas a darů moře mohl být nedostatkem jódu ohrožen. Asiaté mají zase prý větší slinivku a slinné žlázy, a proto si na rozdíl od Evropanů nepřivodí žádné zdravotní problémy, pokud by měli celozrnnou rýži celá léta ke každému jídlu. Kniha upozorńuje, že ačkoliv mají mořské řasy či tempeh vit. B12, jde jen o jeho jistou analogii, kterou naše tělo jako vit. B12 nerozpozná, a tudíž ho nevstřebá a že hinduisté v Anglii mají údajně častější výskyt zhoubné anémie než v Indii, protože tam platí přísnější hygienické předpisy, které neumožňují, aby se jakýkoliv hmyzí život (rovněž zdroj vit. B12) propašoval do vegetariánské stravy.
      Chápu, že rozpory, výsledky „nejnovějších“ výzkumů a spousta ALE ohledně správné výživy jen tak nevymizí. Jelikož jsem se dosud ale nesetkala s jinou knihou, v níž by teze o tom, jak vypadá zdraví, byla díky fotkám OČI-VIDNĚJŠÍ, chtěla jsem se zde o oněch knihách alespoň letmo zmínit, aniž by bylo mým úmyslem někoho zranit či urazit. Vždyť stačí že do konfrontace se dnes ženou i krávy s kozami, které mečí, že jejich mléko je lepší, a krávy se zas naparují, že lepší je to jejich. Těší to snad jen výrobce sójového mléka a oněm zvířatům pak zbude akorát tak na kapesné. Je mimochodem celkem bezcenné srovnávat, které z obou druhů mlék má více vitamínu B12, který je znehodnocován pasterizací. Kdybych žila ve městě, v prvé řadě bych asi bojovala za své „náboženské“ právo na nepasterizované mléko jako zdroje B-komplexu. Mám pocit, že kozí mléko nemá více vitamínu A- to by muselo být kozí máslo žlutější než kravské. Ve sklepě mám uloženy nádoby s přepuštěným domácím máslem, které je označené měsíci v roce. Je totiž pozoruhodné, jak se odstín žluté mění navíc i v průběhu roku. Více o tom všem na mém blogu http://zubení.posterous.com
                                                                                                                 Věra Dudmanová

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove