Ratatouille

 Recepty, Z knihy Výživující tradice  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Ratatouille
Srp 202014
 

Je cas leta, cas cerstve zeleniny. Vyziva dle vyzivujicich tradic se nekdy redukuje na „maso“, coz samozrejme neni vubec pravda, protoze lidi tradicne zivilo nejen maso, ale i kosti, vnitrnosti, obili, zelenina a ovoce a vzduch a dobre myslenky. Nasledujici recept je tedy zeleninovy.

V kreslenem filmu Ratatouille se sefkuchar (krysa Remy ) rozhodl uvarit Ratatouille, kdyz do restaurace prisla kontrola /inspektor. Jedna z dobrych kucharek se jeho rozhodnuti udelat na neho dojem timto „rolnickym jidem“ (peasant‘ s food) divila. Kritik je vsak zcela timto jidlem okouzlen, protoze vyvola prekrasnou scenu z jeho detstvi na venkove – toto jidlo mu varila maminka.

 Rada bych na tomto miste trochu lepe vyjadrila svuj poznatek: i ceska strava nasich predku se nakonec rozdelila na staroceskou (pro ty bohatsi) a lidovou (pro lidove chudsi vrstvy). Myslim si, ze ta zdrava strava predku lezi nekde mezi, nebo kazdopadne tam, kde je nutrient-dense food (na ziviny koncetrovana strava – bilkoviny, tuky s vitaminy …). Strava bohatych se totiz mohla skladat (kdyt to hodne zjednodusim) uz jen z libovych veprovych kyt a cukru a belejsi mouky, ktere si ti chudsi dovolit nemohli, ci z ruznych exotickych pochoutek, ktere nepotrebovali.

Prikladem toho, co chci rici je detske porekadlo: „… hrach a kroupy, to je hloupy, to my mame kazdy den, ale vdolky z bily mouky jenom jednou za tejden. „ Hrach a kroupy vubec nejsou hloupe, protoze jde o kombinaci bilkovin z lustenin a obilovin, i kdyz jeste mene hloupe by bylo, kdyby se k nim pridala 2 % zivocisnych bilkovin (vajicko, kousek domaci uzeniny, rybicka)- pak je to udajne ta prava zazracna synergie bilkovin. A vdolky z bily mouky jsou sice soucasti ceskeho folkloru, kterym se treba hodnoti i trouba u venkovskych kamen, ale rici, ze v te troube se daji upect „vyborne buchty“ je pro me dnes stejne s trochou nadsazky jako rici, ze se v te troube da  pripravit vyborny pervitin.

Lidova strava naopak, jakkoliv napadita a prirody znala, jakkoliv nam pripominajici, at nejsme zmlsani, at jsme vdecni za cokoliv, lidova strava, jakkoliv nam pripominajici, at se ucime poznavat prirodu a jeji dary, co vsechno se da jist a na cem „prezit“, nikoliv nutne optimalne se vyzivit (zaludova mouka, chrousti, brslice, cerstve lipove jarni listky), byla prece jenom stravou z nouze, z nezbyti, pro chude, u jejichz pocetnych deti byla velika umrtnost. Jidlo zeleninove, jako je ratatouille je sice asi tradicne pro ty chudsi, avsak ocistne, chutne, jidelnicek zpestrujici, muze byt bohate na mineraly a nektere vitaminy. Ratatouille neni zadna veda, je to v podstate lilek a cukina, pro me spis neco jako 2 vodou nasakle houby (koreni), ale kazde zvlast uvarene (za pozornost stoji spravna priprava lilku v soli), hodne se jejich objem zredukuje a nakonec mame pokrm jako prilohu treba k jinemu jidlu. Do sveho ratatouille jsem si ale pridala bylinky – rozmarynu…  Se zajmem jsem si precetla i to dalsi povidani k lilku atd. Ja sama ho od ted budu rada pestovat ve skleniku, vlastne jsem ho v jidelnicku v detstvi ani potom nikdy nemela, dokonce jsem ho znala jen pod japonskym nazvem nasu, protoze se tam pouziva bezneji nez v ceskych kuchynich, take ho tam i nakladaji a jinak upravuji.  Nize je ukazka, jaky dojem udelalo Ratatouile na inspektora….

Ratatouille

(francouzský provensalský zeleninový pokrm, pocházející z oblasti města Nice, p. př.)

Lilek je tak vzacny, ze jsem ho do mekka varila i se slupkou.

Ratatouille, lilek je tak vzacny, ze jsem ho do mekka varila i se slupkou.

8 porcí

2 velké lilky

1 cukína rozkrájená podélně a na tenké plátky

1 zelená odsemeněná a na tenké pásky nakrájená paprika

2 oloupané a na plátky nakrájené cibule

4 rajčata, oloupaná, odsemeněná a nakrájená

4 stručky česneku, oloupaného a rozmačkaného

1 čajová lžička sušeného tymiánu

asi ¾ šálku extra panenského olivového oleje

Lilek se musi nechat odlezet v soli...

Lilek se musi nechat odlezet v soli…

Existují dvě tajemství na dobré ratatouille: jedním je smažit všechny druhy zeleniny odděleně; druhým je péci svůj kaserol (kastról) v plytkém otevřeném pekáči, aby téměř všechna tekutina vyprchala. Oloupejte a pokrejte na kostičky lilek a připravte ho podle hlavního receptu (str. 383). Osmažte kostičky lilku po várkách na několika lžících olivového oleje. Vytáhněte je děrovanou lžící na vymazaný obdelníkový pyrexový pekáč. Osmažte po pořadí cukínu, papriku, cibuli a rajčata, pokud je to nutné, přidávejte olivový olej a vytahujte je do kastrólu. (Jak oloupat rajčata, viz str. 70.). Přidejte do kastrólu rozmačkaný česnek a tymián. Dobře promíchejte a pečte bez přikrývky při teplotě 177 st. C alespoň 1 hodinu. Ratatouille často chutná lépe následující den po opětovném ohřátí. 

Postranni stripek:

Lilek (baklažán) je sice spojován se středomořskou kuchyní, jeho původním domovem je tropická Asie. Jeho primitivní formy v této části světa byly maličké a jedly se jedině nakládané. Evropský název pro lilek – aubergine (v am. angličtině je to eggplant, p. př.) – je odvozen nepřímo ze sanskrtského vatin-ganah, což znamená “protivětrová zelenina”. Než se brambor dostal do Evropy z Nového světa, byl lilek hlavní škrobovou zeleninou připravovanou různými způsoby včetně smažení jako brambor. Lilek obsahuje karotenoidy, B komplex, především kyselinu listovou, vitamín C, draslík, fosfor a vápník. Obsahuje trochu bílkovin a je dobrým zdrojem vlákniny. Lilek obsahuje sloučeninu skopoletin a skoparon, které zabraňují křečím. Africké přírodní léčitelství si cení lilku, protože uvolňuje nervové vzrušení a působí proti epilepsii. Bere se také jako přírodní antikoncepce. V Koreji se sušený lilek používá k léčbě různých onemocnění, mezi něž patří spalničky, alkoholismus a rakovina žaludku. SWF

Výživa ve světle věků jako napínavá detektivka

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Výživa ve světle věků jako napínavá detektivka
Led 202013
 

„Je-li zdraví nynějšího pokolení ovocem toho, jak žily generace předešlé, zdraví budoucích bude takové, jak se živíme my…co jsou všechny ty zkoušky na klinikách…proti velkolepým pokusům, jež provedla sama příroda…na stamiliónech lidí, nikoliv po desítky let, ale po tisíce věků…v nejrozmanitějším prostředí…na celém světě?“ Marie Úlehlová-Tilschová

„Proč my nakupujeme za milióny a možná i miliardy dolarů západní léky a žvýkáme je jako blázni, když máme takové bohatství s neuvěřitelnými vlastnostmi? Proč ztrácíme vědění našich nedávných praotců, kteří žili v našem století? …Jaká neznámá síla se pečlivě snaží vygumovat z naší paměti vědění našich praotců?A k tomu ještě jakoby naznačují – nestarej se o to, do čeho ti nic není. Snaží se vygumovat…A hlavně, že se jim v tom vede! A úspěšně! Dostal jsem vztek.“Vladimír Megre, 1. díl Anastasia ze série Zvonící cedry Ruska

 

 

Již vetchá, ale pozoru-hodná knížečka Výživa ve světle věků

Již vetchá, ale pozoru-hodná knížečka Výživa ve světle věků

Jedna milá čtenářka mého blogu Terezka K. (ale i jiní -Maruška H. -upřímně děkuji a jistě by se našli i další) mi umožnila přečíst si knihu Výživa ve světle věků z roku 1944, jejíž autorkou je  Marie Úlehlová-Tilschová, které chci zde opět vzdát poklonu, již jednou jsem ji nazvala „českou Sally Fallonovou“. Naprosto stejně jako paní Sally Fallonová totiž své práce odvíjí od stejných teoretických východisek. Ptají se obě, která zdravá strava je ta pravá, a vzhledem k tomu, že se již nemůžeme spoléhat na své instinkty (i alkoholik „cítí“ nutkání, že jeho tělo „potřebuje“ víc drogy) ani na chuť (chuť by měla svědčit o kvalitě potraviny, nebo třeba vyzrálosti ovoce, jenžě umělých dochucovadel a aromat šidících náš jazyk existuje dnes spousta, nejen glutamát a různá přírodně identická aromata), pak si odpovídají shodně a naprosto prostě a jednoduše: 

Můžeme spoléhat jedině na vědecká bádání v oblasti výživy, jejichž výsledky pak ale srovnáme s tísíciletou tradicí (se zkušeností předků), s preindustriální tradici ve stravě a ne s tím, co se za „tradici“ jen vydává a o tradici se otírá.  Tradice je velice ošemetný a nesnadno uchopitelný pojem. Obykle se tím míní přinejmenším cosi, co přetrvávalo v době preindustriální a co se osvědčilo. Podobně jako paní Sally Fallonová dochází tedy autorka Výživy ve světle věků k závěru, že se můžeme akorát spoléhat na tradiční lidovou stravu, na kterou vrhá světlo moderní věda, neboť říká: jedině rozum a logická úvaha mohou bezpečně vésti k poznání člověka, který odklonem od přírody pozbyl již bezprostřední jistoty pudů a smyslů.“(30)

Paní Sally Fallonová nás ale nabádá na přelomu 20. a 21. tisíciletí, ať hledáme podporu a osvětlení moudrosti tradičního stravování předků jen u nezávislé vědy, u takové vědy, která funguje nezávisle na zájmech korporací (které si vědu platí a kupují a mají své obchodní motivace spojené s takovým výzkumem), protože podle ní ta oficiální (průmyslem vylobbovaná) „věda“, která pak diktuje zdravotní směrnice, s jejichž dodržováním se pojí i financování škol, se v něčem s moudrosti našich předků rozchází.

Věda v době paní Marie Úlehlové-Tilschové třeba s cholesterolem coby „zlosynem“ ještě nezacházela, ale prý reklama na nějaký výrobek se již vědou oháněla. Obě ženy nakonec jsou pro přijetí sice některých z vymožeností civilizace, ale jen pokud slouží našemu zdraví. Kniha Výživa ve světle věků se podobá postranním sloupkům v knize Vyživující tradice (cituje také třeba Vilhjamura Stefanssona) a pokud by paní Marie Úlehlová-Tilschová četla osobně knihu zubaře Pricea, pravděpodobně bychom dnes již měli vydanou v reedici jen nějakou její vlastní knihu s názvem Vyživující tradice v českých zemích – dílo stejně úrovně, jehož informace by našemu zdraví posloužilo.

 Z knihy Výživa ve světle věků je ale definitivně a s konečnou platností zřejmé, že „o“ knize Výživa a fyzická degenerace zubaře Pricea nepochybně četla či slyšela, ale osobně knihu nikdy nečetla – o poznatcích výzkumu dr. Pricea referuje pouze stručně a tak trochu se omezuje na suchá konstatování. Vposledku ho ani neuvádí v seznamu literatury na konci. „Nejpřesvědčivější jsou pak právě tato pozorování dr. Westona A. Price, která provedl na nejodlehlejších ostrovech dalekých jižních moří Marquesách, ostrovech Tovaryšských, Cookových, Tonga, Fidži, Samojských a Nové Kaledonii…. (další, třeba švýcarské horaly autorka vynechává…)…S neúmornou pílí po léta vyšetřoval zdravotní stav různých kmenů a srovnával, jaký rozdíl se jeví mezi domorodci, kteří se živí původní stravou a mezi těmi, kteří se sblížili s civilisací a navykli si na dovážené potraviny. (145) To, co o něm napsala, nenapovídá dostatečně o pochopení významu jeho objevů a výzkumů (zejména v určení standartu zdraví, v oblasti v tucích rozpustných aktivátorů a progresivní degeneraci, která se podepisuje nejen na zubech, ale celkové konstituci) v plném rozsahu, neboť se pouze omezuje v podstatě na obecný lakonický závěr, že tam, kde se přírodní nárůdečky vzdaly své původní stravy a přijaly stravu civilizace, tam draze na zdraví zaplatily ztrátou chrupu, onemocněním TBC. Teprve před několika lety se po desítkách let od jeho objevení X faktoru (Priceova faktoru, tedy vit. K2) vyjasnila jeho životně důležitá role v metabolismu vápníku, což vneslo i nové světlo do otázky tzv. bezpečných DDD u vitamínů A, D, u nichž funguje synergie.

        Pojďme se ale trošku podívat blíž na knihu Výživa ve světle věků. Autorka si tedy klade otázku, čím to je, že obyvatelstvo dnes trpí nejen zubním kazem, (ale i jinými civilizačními chorobami.) Paní M. Ú.-T. věděla, že současný zdravotní stav obyvatel má souvislost do velké míry s tím, že jsme se odklonili od osvědčené původní a „civilizaci nedotčené“ stravy a s velkým nasazením se věnovala studiu tradiční lidové výživy. Jak nám na podobnou otázku odpovídají ale jiní lidé včetně odborníků?  Záleží, koho se zeptáme, a dostaneme různé i roztodivné odpovědi:

– jedni Indiáni si kdysi prý mysleli, že zkažené zuby bílého může jsou způsobeny lžemi, které skrze jeho zuby procházejí…(Indiáni ale nemumírali přímočaře na TBC, nemoc to bílého muže, ale nepřímo kvůli jídlu bílého muže, kterým je v rezervacích začali krmit)

-Moderní zubaři se ve škole učí něco podobného – nejde sice o duchovní nečistotu, ale přece jen o „nečistotu“ – o  špatnou zubní hygiénu a údajně nepravidelné čištění zubů. Zdá se mi, že pokud je vůbec dentální věda ochotna položit si otázku,  proč máme křivé a přetěsnané zuby, zdůrazněno bývá to, že

–   jsme si je nepřišli srovnat do ordinace („proto“ jsou přece křivé).

Teprve po překročení hranic oboru zubního lékařství do nutriční nauky bychom se možná dověděli i jiné názory. Už ale i ve Spojeném Království existují programy tzv. Natural Dentistry, kde se budoucí zubaři učí přistupovat k pacientovi holističtěji, tedy v kontextu jeho celkového zdraví.

Docle tlustá vrstva smetany od kravy Terezky Jersey

Docela tlustá vrstva smetany od kravy Terezky Jersey

Kniha Výživa ve světle věků se mi tedy četla  jako napínavý thrillel. Jevila se mi totiž jako napínavá detektivka, přičemž autorka byla tím Sherlockem Holmesem na stopě zločinu (zubního kazu, TBC apod.)…Jde o úchvatné, velice poučné a hlavně zábavné čtení, protože jsme si připadala jako někdo, kdo ví, za jakých okolností došlo ke spáchání zločinu. Autorka „je na stopě“, kolikrát „už už přihořívá“,  dochází k jistému jen „o chlup“ skoro správnému závěru, proč máme ty zubní kazy a nakonec tu máme zase sice ne „samou vodu“, ale poměrně vlhko a chladno…Škoda. Autorka se totiž opravdu poctivě snažila, studovala různé knihy a prameny, sbírala poznatky z lidu jako Božena Němcová pohádky, hovořila s lidmi, obecně z jejich knih je cítit její silný vztah k českým zemím a Slovensku, píše krásnou češtinou, čimž umocňuje zážitek ze čtení. Jedině paní Tilschová by nejspíš popsala lipidovou teorii květnatě, a sice jako domněnku, která svátokrádežnou rukou sahá na tisíciletou zkušenost celého lidstva…zde si nepodává moderní nauka o výživě ruku s prastarou zkušeností.“

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)


Podle ní tedy příčina zubního kazu, paradentózy a špatně uzavřeného chrupu je zhruba dvojí:

Sally Fallonová

Sally Fallonová

1) Že civilizovaná strava člověka jednak přestala být pestrá i  p r o s t á, čimž myslí, že je „rafinovaná“ a průmyslově zpracovaná (cukr, mouka)  a  dále (a to je docela úsměvné) že už není tak tvrdá (ale „změkčilá civilizovaná strava“) s otrubami, abychom si kousáním celozrnného tvrdého chleba „cvičili díky buničině zuby a čistili přirozeně dásně…vydatné kousání podporuje vylučování slin, tyto pak zuby oplachují (toto je častý úsměvný moment, kdy vážně skoro „hoří“…, ale ani toto nezní dostatečně přesvědčivě, když se na toto tvrzení podíváme v kontextu její jiné knihy Rok v české kuchyni z roku 1957 – nestačilo to  k tomu, aby nesestavovala v této pozdější knize pro nás Čechy k obědu jídelníčky plné vdolků, koláčů z bílé mouky a cukru apod., jen nevím, do jaké míry s obsahem manipuloval režim), nebo v kontextu knihy Jak a čím se živiti (1935), kde cukr, který, jak sama psala, ničil Eskymáky, považuje za velice výživný a zubům škodící (kvůli kyselinám zubokazných bakterií) méně než bonbóny, protože se prý rozpustí a sliny ho spláchnout rychleji, škodí tedy jen trochu a zvnějšku, nikoliv z narušování vnitřní chemie těla. Dovídáme se, že v době, kdy knihu psala, údajně 50 % dospělých v Americe, kteří dosáhli 40 let, mají již umělý chrup a podobně je tomu i v jiných civilizovaných zemích. (str. 132. Otázkou je, která země je vlastně primitivní? Jistě bychom se měli snažit zajišťovat také v rámci lidských práv i právo na důstojné a kvalitní potraviny)

Ghí z června '11 (vlevo) a ledna '12 (napravo)

Ghí z června ’11 (vlevo) a ledna ’12 (napravo)


2) Další podle ní příčina zubních kazů atd., o které jsem již psala v článku  Česká strava lidová II. je, že již není původní a místní, ale standartisovaná strava civilisace je všude s t e j n á a už proto nemůže být dobrá pro všechny, což je myslím nepochybně pravda, ale ne zas tak úplná. Již minule jsem psala, že každý národ a nárůdek jedl něco jiného (různý makronutriční profil stravy), a přece měli společného to (mikronutriční profil), že jedli potraviny s vysokou koncentrací živin (nutrient-dense food – zajišťovaly správný růst a uchování zdraví).

 

Eskymačka na Aljašce...jedí se ve světě údajně i tučňáci (asi slovo tuk pochází od lat. tucus antarcticus, což ej tučňák), dle FDA jde po odstranění jeho tuku o "zdravé" libové maso...

Eskymačka na Aljašce…jedí se ve světě údajně i tučňáci (asi slovo tuk pochází od lat. tucus antarcticus, což ej tučňák), dle FDA jde po odstranění jeho tuku o „zdravé“ libové maso…

Paní Marie Úlehlová-Tilschová jinak v knize postupně probírá tradičními zvyklosti v jídle a v zemědělství u různých národů. Pročítáme se stránkami o zvycích Eskymáků, kteří jedí velké množství živočišných produktů a hodně tuků za syrova – oheň je vzácností. Dozvíme se, jak moc si cenili vnitřností oni, i naši myslivci, přičemž ten, kdo první zvíře skolil, tomu patří vnitřnosti. Dozvídáme se, jakým pochutnáním byl „salát“ z obsahu kyselého žaludku jelena karibu. Nesmírný význam má u nich živočišný tuk. „V polárních krajích požívati výhradně libové maso znamená totéž, co naprosto hladověti…A tak táhnou-li pobřežní Eskymáci na jih do lovišť králíků, berou s sebou tulení sádlo, kanadští zase sobí lůj, nebo by jinak nevyžili na libovém mase králičím.“ (str.49) Asi nejzajímavější pochoutka, jakou autorka popsala, byli nakládaní ptáci alkouni (giviaq) naložení v tulení kůží, křupají se pak i s peřím…(50)

Dneska se můžeme ohánět „pseudoinstinktem“, který nám říká, že pokud bychom měli na výběr jablko či syrové zvíře, že bychom si vybrali jablko. Možná se v nás ale kdesi skrývá jiný instinkt, který bychom ale objevili až v jiné situaci, v situaci pravého  v l č í h o  h l a d u, jsme-li obyčejní smrtelníci. „Šťávu z pomerančů by nám nahradila čerstvá rudá krev.“ Autorka popisuje pomocí citace zážitky člověka z Arktidy: “ Zajíc byl veliký a těžký, takže mě tížil na rameni a zabraňoval mi v chůzi. Tu mne napadlo, že kdybych jej vykuchal, byl by mnohem lehčí. Za tímto nápadem vězela myšlenka, že bych mohl snísti krásná syrová játra a plíce a nedělit se s ostatními, kteří leželi ve stanu a hladověli. Pak jsem se za sebe začervenal zahanben, že jsem v myšlenkách zradil kamarádství…Současně však jsem věděl, že dám-li do úst prvé sousto, nebudu schopen přestat -dokud nesním zajíce celého.“ S. 52-53) Autorka shrnuje: „…primitivní člověk hodnotí tedy části zvířecího těla jinak než civilizovaný…“(56)

Dr. Weston A. Price

Dr. Weston A. Price

Zajímavé je čtení o efektivních čínských rolnících, kteří si vystačí bez dobytka, jen s políčkem na rýži zeleninu, vepři a na jihu s kachnami (kde kanály zaplavují rýžoviště), vajíčky.

U Indie je opomenuto, že se obilím živí nejdéle a mají, jak se píše ve Vyživujících tradicích, větší slinivku a slinné žlázy na efektivnější strávení obilovin. Sice píše o významů mléčných výrobků, ale trochu opomněla zdůraznit posvátné máslo resp. přepuštěné máslo ghí, díky němuž mohou Indové využívat živiny z ostatních potravin. (Dnes na něho útočí falešné ghí, což je částečně hydrogenovaný sójový olej- vanaspati, který nahrazuje to tradiční. ) Autorka v souvislosti s přelidněností Indie a Číny tvrdí, že hlavní příčinou všeho „vegetariánství“ nejsou mravní zásady, nýbrž velká chudoba širokých vrstev. (str.73) Nyní se ale v Indii opravdu prý objevilo falešné ghí z částečně hydrogenovaného sójového olejevanaspati. Vandana Shiva, PhD studovala právě v Kanadě a nejen o tom napsala knihu Ukradená úroda (Stolen Harvest), přičemž již kapitoly knihy vypadají zajímavě: Unesené globální potravinové zásoby, Sójový imperialismus a destrukce místních potravinových kultur,..Šílené krávy a posvátné krávyReklamace potravinové demokracie atd. Paní Shiva níže hovoří s úsměvem a laskavě o vážných tématech, jako je potřeba uchovávat semínka, o sebevraždách hospodářů…(Ref. http://www.westonaprice.org/know-your-fats/the-great-con-ola)

Vzpomínám si, jakse prof. Tomáš Halíkzmiňoval v knize Co je bez chvění, není pevné, že v Indii v oblasti Keraly potkal indickou dívku a mladíka (studenty). Je to oblast, kde se jí tradičně kokosový (nasycený tuk) i ghí (nasycený tuk). Psal něco jako (a doufám, že to nevytrhávám necitlivě z kontextu), že nikdy před tím a nikdy potom jsem nepotkal tak fyzický krásné lidi… Umím si představit, jak asi vypadali.

O tom, že hlavně v době půstů mizí z české kuchyně sádlo a máslo a nahrazují je rostlinné oleje, jsem již psala. Nevím jinak, zda šlo o solidaritu s městem či krok, jaký udělala civilizace, že se vajíčka jedla jen o Velikonocích a v době žní (platí za lahůdku) a jinak se odnášela na trh z domácnosti pryč. Snad aby měli na daně, snad aby měli hotovost nakoupi vidlí, snad na koupi cukru, snad protože i vojáci musejí být dobře vyživování.

Autorka nám opět připomíná, jak důležité je pít mléko syrové a že „sterilizované mléko ohrožuje kojence více než sama tuberkulóza…hlavní zdravotní ústav Berlína doporučoval výslovně požívati syrové mléko, nevařené, pokud ovšem nepocházelo od  závadného plemene. (114-115) Vlastně je velice přísná v posuzování úrovně stravy dělníků, přičemž ti, co  jsou z venkova, jsou na tom lépe díky zahrádce a drobnému zvířectvu, ale ještě lépe rolníci, co mají aspoň krávu a pole! (s.154) Vypovídá o tom, jak se do polévek přidává kyška či mléko a díky tomu se využijí bílkoviny z luštěnin. Recepty ve Vyživujících tradicích jsou také plné zakysané smetany přidávané do polévek.  „…Venkovský lid požívá dosud syrové a plnotučné mléko, tedy neznehodnocené ani sterilisačním přístrojem, ani odstředivkou, užívá je čerstvě nadojené i kyselé, zkvašené samočinně bakteriemi kyseliny mléčné…..tak se dosud neujala pasteurace tavených sýrů…“ (s.167) Je vidět, že paní Marie Úlehlová-Tilschová věděla o skutečném mléce, neboli REAL MILK svoje a mohla by se rovnou přidat ke kampani paní Sally Fallon www.realmilk.com

Za neobyčejně zajímavý považuju poznatek, že jeden švýcarský profesor zkoumal staré lebky z doby broznové a ml. d. kamen. v Horním Slezsku, aby zjistil, v jakém byl stavu jejich chrup, co tehdy asi lidé jedli. (Něco podobného dělal i dr. Price např. ve Švýcarsku, aby zjistil, že lidé kdysi měli nejen zdravější zuby, ale i stěny lebek tlustší!- asi  by ani nemuseli mít na kole helmy, ale museli by si vydobýt nějakou výjimku ve vyhlášce). Onen profesor srovnával zuby současných lidí tamějšího kraje se zuby z vykopávek a zjistil, že se stav chrupu zhoršil z 5. století po Kr. – zubního kazu pojednou přibylo, a to podle prof. Eulera – opět vlivem civilizace! V té době pronikla totiž již i do střední Evropy přes Galii civilizace římská a s ní i jiná, umělejší strava! …do té doby žili obyvatelé slezští zcela prostě a jednoduše…požívali mléko syrové se všemi vitamíny, jedli tvrdé chlebové placky z celého zrna, jimiž se zuby cvičily (s. 150). Bylo to tedy období, jak jsem zjistila v jiných zdrojích, kdy keltové již  odešli a Slované ještě nepřišli (období germánských kmenů Markománů a Kvádů. Ale obecně to tedy byla, zdá se mi,  Římská říše, která postavila města a občany měst NAD venkov a venkovany, „slušný“ člověk (na vyšší evoluční úrovni – nevadí, že má horší chrup) byl jedině ten, co žil ve městě.  Kdo nežil jako občan (citizen) ve velkém městě, jako je Řím, ten byl barbar, kdo nežil v této říši, žil v říši barbarů. Ve městech se museli lidi co 5 let hlásit ke sčítání lidu (census), jinak by nebyli považování za „svobodní“. (Zajímavé ale je, že dnešní okrajové iniciativy spojené s pojmem svobodný člověk (freeman) v některých západních zemích, tvrdí, že cokoliv člověk dnes zaregistruje – zvíře, auto, dům, narozené dítě atd.- dobrovolně se vzdává svého majetkového práva na uvedené věci (asi protože pak podléhají nějakým daním, kontrole, pravidlům apod.). Viz přednáška Johna Harrise: Je to iluze.) Římané tedy museli vyživovat i svou dobyvačnou armádu (pšenice se hojně užívala) a měli prý i první umělá sladidla, z nichž se přiotrávovali (octan olovnatý). Je tedy zajímavé hledat paralely mezi určitou historickou dobou a historickými událostmi, a stavem chrupu lidí z té doby.

(http://io9.com/5877587/the-first-artificial-sweetener-poisoned-lots-of-romans.,

http://www.roman-empire.net/society/society.html

Nevím, co má autorka pořád s tím „cvičením zubů“, ale tušíme, co za tím asi sama tušila. Je tedy vidět, že i oni naši předci (Snad kapičky i keltské, ale hlavně německé, slovanské a židovské krve) již před pradávným časem podlehli více méně určitému stupni civilizačního „pokrůčku“ ve stravě, který je přírodním skupinám studovaným dr. Priceem o trochu vzdálil, to proto jsem psala, že ta voda ve studnici moudrosti našich předků byla postupně zakalována rozvojem civilizace, trhu, rozvojem měst, válkou (někdo musí živit nějak armádu) a sociálními rozdíly. O to větší má právě váhu Priceův výzkum přírodních a civilizací tehdy ještě nedotčených skupin, jeho výpověď a fotografie, které je dnes nemožné s čímkoliv srovnávat, jeho výzkum je nezopakovatelný, z mapy světa totiž izolované nárůdky v podobě, s jakou se s nimi shledal, zmizely. (Snad kromě těch, kteří jsou ještě skryti před civilizací někde v Amazonii, ale i ti dnes nekončívaji vždy nejšťastněji). Nezmizely ale z jeho fotografií.

med

med

Zaujalo mě, že v souvislosti s „vymrskáváním americké půdy se tamější lékař dr. Northen vzdal své lékařské praxe, aby místo lidí mohl léčiti půdu.(122) Již v roce 1938 (sic!) řekl, že není totiž dnešní karotka onou mrkví, ani mléko onim mlékem, nebo obilí obilím, jaké bylo ještě před několika generacemi…(123). Dnes ale řešíme (spíš hovoříme o) stále totéž, nebo spíš 70 let od doby dr. Norhtena neřešíme, jinak by šikovní a pracovití hoši níže nepěli na moderní farmaření takový chvalozpěv. Zdá se tedy, že s rostoucím počtem obyvatel planety Země nutně nepotřebujeme víc jídla v podobě, jakou nám předvádí zemědělský a potravinářský průmysl. Takových potravin je již dost. Potřebujeme spíš víc „opravdových potravin“, kterými se lidé nebudou jen krmit, ale především vyživovat. (Je tedy třeba se zaměřit na stav naší půdy).

Zprostředkovaně pak autorka opisuje situaci v Japonsku, přičemž si myslím, že přeceňuje množství sóji, která se tehdy i dnes v Japonsku spotřebovalo. Nevím, zda to byl její závěr, ale pokud vím, tak se historicky sójové mléko nikdy v Japonsku nepilo, bylo jen meziproduktem při výrobě tófu, pouze se „zlepšením“ technologíí se tam objevuje až od 70. let minulého století, nikdy jsem se tam s ním osobně nesetkala, zato s restauracemi specializujícími se na francouzské sýry. Jelikož autorka nečetla Pricea, tvrdí, že sójové mléko nahradí kravské, přitom i sójovému chybí dvě bílkoviny a nemá v tucích rozpustné vitamíny A a D a K2. (http://www.soyinfocenter.com/HSS/soymilk1.php ) Dnes k nám přicházejí nové informace o tom, jak nejspíš funguje třeba takové nattó a jiné sójové fermentované produkty v kontextu stravy bohaté na mořské řasy, rybí vývary apod. Pro mě osobně bylo zajímavé dovědět se, že na konci 30. let tam hlazenou bílou rýži, která rafinací ztrací vitamíny B, s čimž souvisí i nemoc beri-beri, zdanili, aby odradili lidi od její koupi. (zde obchůdek s psaním o nattó, které je zdrojem vitamínu K2, i enzymů, když není pasterováno! http://www.meguminatto.com)

HUNZOVÉ

merunkaMusím na úvdo podotknout, že nevím o žádné skutečně věrohodné studii  potvrzující skutečnou délku jejich života (kdysi či nyní). Velice ráda bych tomu věřila, ale bohužel jsem nepřečetla všechny dostupné knihy o nich, nevím, zda jen třeba nějaký dědeček neodpověděl ANO, že je starý 130 let, a zda by na otázku, zda je mu 56, neodpověděl také kladně…:-) Je to kontroverzní téma – pokud mi někdo neukáže rodný list  (a kdo ví, zda je platný…), tak nelze skutečně na 100 procent věřit, že pověsti o Hunzech jsou fakta a ne legendy a mýty, které všichni včetně mně přiživujeme. Určit věk u negramotného člověka bez občanky přece nemůže být tak snadné, jen orientační.

Nejspíš i oni časem podlehli vydobytkům moderní civilizace v několika fázích, ale jinak by byli učebnicovým příkladem zdravého národa, jaký by se mohl objevit v knize zubaře Pricea. Každopádně  je velmi pravděpodobné, že nejedli potraviny průmyslově zpracované,  a že měli k dispozici lokální tradiční celistvé (např. meruňky i jadýrka, maso i tuk) průmyslově nezpracované  lokální rostlinné potraviny i tučné kozí mléko plné cholesterolu (a nejspíš i maso, tedy „maso“ se vším všudy, nejenom libové, ale všechny žlázy a šlachy, vývary z kostí atd.) a žili v čistém horském prostředí (voda a vzduch), půda a voda byla nejspíš velice mineralizovaná. Na druhou stranu asi nežili ve sterilním prostředí a nepoužívali chemikálie kosmetického a chemického průmyslu, měli zdravou mikrofloru. Když vařili na řídkém vzduchu, vždy s poklicí a nejspíš si takové jídlo uchovávalo více živin (podobně jako vaření v pomalém elektrickém keramickém hrnci). Věřím, že jejich dlouhověkost nesouvisí jen s „jadýrky“ s vit. 17, ale celou synergii všeho včetně prostředí a zdravého životního stylu. (Srov. http://www.soilandhealth.org/02/0203cat/020302rodale/02030214.html)

Údajně si skladovali letní („příšerně páchnoucí“ jakoby žluklé) kozí máslo (díry, voda), které nevonělo cizincům vábně (asi nějaké ghí), říkali mu maltaš – koule balená v březové kůře, tvrdá jak léta starý vyzralý sýr.  Byla byla opatrná s tvrzením, že byli vegetariány či téměř vegetariány, protože z knihy Vyživující tradice vím o jedné studii, která ukázala, že jen 2 % živočišných bílkovin v jídle udělá ohromný synergický zázrak se všemi bílkovinami v jídle (lépe se využijí ty rostlinné), a tak říci, že jsou téměř vegetariány může znít stejně jako že je někdo „téměř těhotný.“

Takže o nich více píšu níže  víceméně na základě knihy Výživa ve světle věků:

Zajímavé je jistě pro každého čtenáře zastavení u národa Hunzů, znamého dlouhověkostí svých členů (žili asi nejdéle na světě – 130 i více let…), který žil ve vysoké nadmořské výšce (dnešní severní Pákistán), kromě obilí z políček, která se dala obdělávat, jedli pravidelně kromě meruněk a moruší a syrové zeleniny (nejspíš i kvašené) syrové plnotučné mléčné výrobky (krávy? – nejspíš se tím ale myslí „jaci“, jejichž krávy mají hodně tučné mléko, a kozy) – tedy politicky nekorektní stravu, díky níž bylo u nich i slepé střevo neznámé, nejsou nahluchlí, ani krátkozrací, netrpí cukrovkou ani chudokrevností…. (s.135), vyznačují se zvláštní trpělivostí (s. 143). Topivem museli šetřit, nebylo moc čím tma nahoře topit. V nějakém článku jsem se dočetla, že mléčné výrobky jedli jen o svátcích, ale to si asi novinářka spletla s masem, protože jsem nikdy neslyšela o koze, která by dávala mléko jen o svátcích. Pili silně mineralizovanou vodu a vařili vše pořádně přikryté poklicí, takže si pokrm uchoval co nejvíce živin, jako si uchovává dnes v pomalém keramickém hrnci. Pozoruhodná je jejich konzumace meruněk včetně pražených jader s vit.. B17, ale šlo, jak jsem se dočetla v jiných zdrojích, o staré odrůdy malých a pro komerční účely nevhodných meruněk. (Snad toto jsou pravé meruňky Hunzů, které lze koupit- obchod zde.)Ještě zajímavější bylo pro mě zjištění, když jsem pátrala po poměru fruktózy a glukózy v tomto druhu ovoce, že na rozdíl od jiných druhů, kde je tento poměr zhruba 1:1 nebo po vyzrání převyšuje fruktóza glukózu, tak u meruněk je to naopak! 2: 1 ve prospěch glukózy.

     Zajímavé je, že na jaře měli období nedostatku a tedy nedobrovolného půstu, ale vzhledem k jejich délce života to svědčí o tom, že pro rostoucí počet obyvatelstva na planetě nepotřebuje „více“ jídla, kterého se VÍCE vyrobí a prodá za vyšší zisky VÍCE lidem , ale především potraviny s vysokou koncentrací živin. Hunzové údajně i umírali ve vysokém věku pokojně (usnuli a umřeli), neumírali „na“ civilizační choroby, takže nejspíš neplatí to, že se „na“ něco musí umřít. To „něco“ představuje větší a delší utrpení pro všechny zúčastněné, ale i větší finanční zátěž pro rodiny a jedince, pro celý zdravotní systém, který chce navíc rychle odhalit první příznaky všech nemocí, aby se začaly „léčit“, „měřit „a „vyšetřovat“.

Na videu níže hovoří pan Clive o Hunzech, stačí si to pustit zhruba od 7 min 10 vteřiny (vlastně takto to sdílím):

Fruktózu na rozdíl od glukózy náš mozek údajně nevnímá, nevíme zkrátka,  kdy máme dost, a tloustneme z ní, dostáváme cukrovku, pivní břich, je často “skrytá” v jiných potravinách, do nichž se přidává dnes místo cukru. Nejvíce jí obsahuje kukuřičný sirup (HFCS), jimž se v USA krmí také 2/3 včelstev, která umírají,  a jejichž produktem a produktem celého medového průmyslu je pak nezdravý pasterovaný (bez enzymů) fruktózový med. Velice nezdravý je údajně i tzv. “zdravý” agavový sirup, rovněž plný fruktózy, který je údajně jen vítězstvím marketinku nad pravdou, viz text na stránkách dr. Mercoly,  nebo Zákusky a průvodce přírodními sladidly na těchto stránkách, nebo text Agavový sirup: Horší než jsme si mysleli. (Dr. Mercola doporučuje max. 25 g fruktózy na den i za cenu vyhýbání se ovoci, které ho obsahuje hodně,  a jehož velké zastoupení ve zdravé výživě je přeceňováno – kyselého rakytníku se spoustou vit. C bychom asi také hodně nejedli). Autorka knihy Sebevražda cukrem doporučuje maximálně 2 čajové lžičky jakéhokoliv i přirozeného sladidla lidem, kteří už nemají v pořádku adrenální žlázy (nervozita, náladovost atd.), štítnou žlázu (nedostatek jódu – studené nohy atd.), tělesnou hmotnost apod.  (Ref. v knize od Nancy Appletonové, PhD: Sebevražda cukrem. Překvapivý pohled na naši národní závislost. Odkaz na knihu z http://www.westonaprice.org/childrens-health/zapping-sugar-cravings)

Čajem našich předků (ve Švédsku i na polévku šípovku) nebyl černý ani zelený časj, ale šípky.

Čajem našich předků (ve Švédsku i na polévku šípovku) nebyl černý ani zelený čaj, ale šípky.

Poněkud tragikomicky pak vyznívá její zpráva o jedné studii v souvislosti se stravou Hunzů: „Krysy živené podle diety Hunzů byly zdravé jako řepa a rostly jako z vody, byly neobyčejně čilé a dokonce snášenlivé. Naproti tomu „velkoměstské krysy“ při londýnské stravě byly podrážděné a kousavé, ba často pokoušely se navzájem sežrat.“ (s.143)

Když již jsem u toho medu, jistě med našich předků třeba z doby Kosmase, kdy zde ještě byly i pralesy, měl jinou kvalitu. http://articles.mercola.com/sites/articles/archive/2007/10/04/can-you-use-honey-to-stay-young.aspx

Už podruhé za krátkou dobu jsem narazila na skutečnost, a to i v této knize, že již v době Augustovy popisovali ve starém Řecku někteří mudrci potraviny jako zahřívající a ochlazující (str. 9 ve Výživě ve světle věků). Podobně třeba americký bylinář Mattew Wood se zmiňuje ve své knize Praxe tradičního západního bylinářství (The Practice of Traditional Western Herbalism), že kdokoliv se dnes na Západě začne zabývat výživou či bylinářstvím, dříve či později se obrácí k východních doktrinám, k energetickém systému pěti elementů, systému dóš v indické ájúrvédě či systému jin a jang z taoismu, které používá čínská medicína. V Evropě však existuje zapomenutý „jazyk“ energetických vzorců ve staré řecké filosofii, kterou stačí znovuobjevit s jejími čtyřmi kvalitami a temperamenty, který nám může být snad i bližší, přinejmenším stejně srozumitelný a „přeložitelný“ do jiných systémů.

Náhled na obsah knihy Výživa ve světle věků, po kliknutí se obr. zvětší

Náhled na obsah knihy Výživa ve světle věků, po kliknutí se obr. zvětší

Kniha Výživa ve světlě věků je úchvatným dokumentem, v něčem je nadčasová. Je v ní sice i řada nekonzistentních, z dnešního pohledu nepřesných, polopravdivých a nedotažených informací (chvála syrového x chvála sušeného mléka jako výživy pro slepice ve velkochovu v Novém světě v oblasti „světového koše vajec„), ale její důraz na používání nerafinované stravy, samožitného chleba, pučálky, čaje ze šípků, na konzumaci masa s tukem s krví a vnitřnostmi (jinak by bylo dle ní „jednostranné“), Autorka klade i důraz a na konzumaci mléčných syrových plnotučných výrobků je přece jen natolik zřetelný, že bych knize dala aspoň 3 a půl hvězdičky. (Mimochodem podle receptů např. z Vyživujících tradic je nejlepší i vnitřnosti marinovat v citron. šťávě či kyselé syrovátce, které je zbaví nečistot a dodají lepší chuť…) Tak vnímám hodnotu knihy (pro českého současného čtenáře) coby kompasu na cestě k jeho zdraví. Buďme dopředu optimističní jako autorka, která ve své době ještě věřila v existenci kladů vědy pro zemědělství: „A tak vlastně až ve 20. století došel celý západní svět východní moudrosti, podle níž se v Číně lékař platí zato, že pacient je zdráv...Lze již věřit, že …rozvoj přírodních věd a techniky…umožní výrobu lehce stravitelné mouky z celého zrna, že uskuteční vitaminisaci a mineralisaci nebo promýšlenou péči o edafon a že nás povede nikoliv již proti přírodě, nýbrž v harmonickém souzvuku s odvěkým jejím řádem…Vždyť: Budoucnost patří těm národům, které si nejdříve osvojí moderní nauku o výživě...(Výživa ve světle věků, str. 6)

Marie Úlehlová-Tilschová: Výživa ve světle věků, Praha, Česká grafická unie, 1944, počet stran 185.

———————————————————–

Stručná rekapitulace o hlavních příčinách zubního kazu:

Po čtení knihy dr. Pricea a Fallonové bych shrnula stručně, že k zubním kazům dochází působením zhruba dvou dominantních sil:

1. síla:  je ničivá vůči zubům (tedy způsobená tím, co jíme, a neměli bychom – bílá mouka, cukr, libové maso za současného vyřazení živočišných tuků jako takových ze stravy, průmyslově zpracované suroviny a výrobky z nich)

2. síla: chybí ke stavbě zubů a obličejových kostí včetně zubních oblouků (to, čeho dostatečně nejíme, a měli bychom.  Co si myslíme, že jíme, ale nejíme, protože potraviny nejsou tak kvalitní. Co sice jíme, protože se tomu říká „mléko“, ale jehož živiny jsou kvůli způsobu zpracování nevstřebatelné. Zapomínáme na poctivé masokostní vývary bohaté na minerály, zejména vápník, fosfor, magnézium, želatinu pomáhající obecně s trávením. Dále jde o nedostatek především másla od krav z pastevního chovu a tedy nedostatek vitamínu A, D a K2.  Dobrým zdrojem je rkomě másla smetana, olej z tresčích jater. Zejména máme-li dostatek vitamínu K2 (s nimž dobře A a D spolupracují) ve slinách, říká Sally Fallonová, chráníme se před zubním kazem (nikoliv tím, že máme dost flóru v zubní pastě, či ve vodě, jak je tomu v USA, proto jsou recepty Sally Fallon plné filtrované vody. (Ref. i http://www.healthyfoodforhealthyliving.com/public/180.cfm?sd=2)Přírodní nárůdky měly pěkné zuby i bez floru…Vitamín K2 je velice podstatný nejen jako ochrana před zubním kazem, ale i před kornatěním tepen (plak je totiž ne tuk, ale „kalcifikovaný“ tuk, protože scházel ten, kdo v něm měl udělat pořádek. Chrání i před ledninovými kameny apod.

Pár slov k té 1. síle , kterou představuje na prvním místě především tzv. rafinovaný cukr (případně rafinovaná bílá mouka). Vápník je v našem těle především v kostech (99%?), ale je našemu tělu k dispozici i v krvi, kde je spolu s fosforem v poměru 10:4. Tento poměr je udržován pomocí hormonů štítné žlázy. Autorky Fallonová a Enigová píšou: V tomto poměru může být veškerý krevní vápník správně využit. Dr. Melvin Page, zubař z Floridy, ukázal v mnoha studiích, že konzumace cukru způsobuje, že hladiny fosforu klesnou a hladiny vápníku stoupnou. Vápník stoupá, protože je vytahován ze zubů a kostí. Pokles fosforu brání vstřebávání tohoto vápníku a činí ho nevyužitelný a tudíž toxický. Takto způsobuje konzumace cukru zubní kaz, nikoliv proto, že podporuje růst bakterií v dutině ústní, jak tomu většina zubařů věří, ale protože mění vnitřní chemii těla…Jenže špatné zuby jsou vždy vnějším znakem jiných typů degenerace uvnitř těla, degenerace, jakou nelze opravit v křesle zubaře...

V roce 1821 průměrný příjem cukru v Americe byl 4,5 kg na osobu a rok, dnes je to 77 kg na osobu, což představuje přes 1/4 průměrného příjmu kalorií.  Další velká část celkových kalorií pochází z bílé mouky a rafinovaných rostlinných olejů. To znamená, že méně než polovina stravy musí  dodat všechny živiny tělu, které je pod neustálým stresem ze svého příjmu cukru, bílé mouky, žluklých a hydrogenizovaných rostlinných tuků. Zde leží kořeny masivního nárůstu degenerativních onemocnění, které ničí moderní Ameriku…“ (Vyživující tradice: Sacharidy)

2. sílou (faktorem), který má na vznik zubních kazů či spíš na nevzniknutí zdravých zubů a kostí je dle našich poznatků nedostatek v tucích rozpustných minerálů A, D a K2. Díky nim dochází k využití nejen vápníku, ale i třeba jiných minerálů, jako je magnézium. Přestaly se vařit i poctivé kostní vývary s želatinou, které bývaly zdrojem snadno využitelných minerálů, sůl je dnes bílá a rafinovaná. (Přestali jsme vařit kostní vývary, ale tyto obsahují např. glukosamin sulfát – doplněk stravy z lékárny na klouby. Jako by platilo pravidlo: rozděl a panuj, nebo-li „odděl lidi od tradičního jídla“ a on si pak to „zdraví“ koupí v lékárně, vlastně i kostky bujónu a různé „zkratky“ lze popsat slovy paní Marie Ú.-T., a sice že to, co bylo prostředkem pro mimořádné chvíle, stalo se cílem – konzervy, polotovary,viz Bujón je krásný.)

Doplněk stravy na klouby, jde o látku, která je ale obsažena v kostním vývaru...

Doplněk stravy na klouby, jde o látku, která je ale obsažena v tradičním kostním vývaru…výborném na zuby a kosti i pleť, protože kostní vývar obsahuje i želatinu (vědecky řečeno kolagen), jenže „kosmetický krém s želatinou“  by měl horší „zvuk“ než s „kolagenem“…

Dr. Price zjistil, že přírodní lidé se zdravými zuby měli všech těchto vitamínů včetně X faktoru“ 10 x víc než Američané jeho doby. O jejich synergii jsem již psala minule.

Když se dnes zkusím začíst do nějakého článku v běžném populárním tisku na téma vápník v naší stravě, připomíná mi to dialogy z některých českých komédií (výpovědi v tom samotném článku, ani ne tak forum pod ním).

A) Dnes se natolik manipuje s různými potravinami, že jsou až k nepoznání (vnitřně či z vnějšku) a platí to i o mléce. Pokud se „mléko“, které nikdo přesně nedefinuje, co se tím vlastně myslí, nezavrhne v článku úplně a paušálně jako zahleňující a činící lidi neplodnými (s čimž by šlo jistě souhlasit, pokud ale máme na mysli průmyslově vyrobené a zpracované mléko), tak se nanejvýš doporučí nějaký polotučný mléčný výrobek.  Jenže tuk v průmyslovém mléce již tak nemá tolik v tucích rozpustných vitamínů, jako mléko „z trávy“ a „polotučný“ výrobek je obvykle už vyroben z mléka plemen krav, které dávají  už tak od přírody dost „nízkotučné plnotučné“ mléko. Když tuk tohoto již od přírody nízkotučného mléka rozdělíme ještě na půl (tu druhou půlku z jídelníčku dobrovolně vyřadíme), tak nám zbude jakási tekutina, jejíž živiny (bílkoviny -již tak poničené pasterizací a minerály) bez dostatku tuku (totiž bez dostatku v tucích rozpustných vitamínů) plně nevyužijeme. Je to svatokádež. Otázkou tedy je o jakém „polotučném mléčném výrobku“ vlastně mluvíme, ale i o mléce od jakého plemene krávy, protože:

třeba nejen naše Jersey, ale i Gurnsey mají průměrnou tučnost 5,5 %. A to je jen průměr! Jsou jistě i takové, které mají tučnost 7%! Počítám-li tedy správně, tak  polotučné mléko džerzejky může být totéž co plnotučné mléko Holsteinky. Politicky korektnější je tedy mléko krávy plemene Holstein, které mají asi 3,5 % tuku, přičemž netuším, proč z něho dělat ještě polotučné mléko nebo tu druhou půlku tuku vyřazovat ze stravy. Vrcholem mediální moudrosti pak bývá, že se článek zmůže zmínit o tom, že na vápník je dobrý vitamín D. Ten je ale, pokud vím, dobrý leda na vstřebání vápníku, což může při současně vysokém příjmu Ca způsobit i vážnou neplechu (mohou vznikat kameny v měkkých tkáních), nemáme-li dost vitamínu K2, který je třeba v té druhé půlce smetany a jenž by vápník z těch měkkých tkání odvedl tam, kam patří – třeba do zubů. (http://classes.ansci.illinois.edu/ansc438/milkcompsynth/milkcomp_breed.html)

 

Odkazy další:

http://en.wikipedia.org/wiki/Fructose

http://www.medscape.com/viewarticle/776988

http://articles.mercola.com/sites/articles/archive/2011/02/28/new-study-confirms-fructose-affects-your-brain-very-differently-than-glucose.aspx

http://classes.ansci.illinois.edu/ansc438/milkcompsynth/milkcomp_breed.html

amalgam: http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2007_12_103 8-1044.pdf

 

 

 

 

 


 

 

Česká strava lidová II.

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Česká strava lidová II.
Led 032013
 

“ V Evropě leží Germánie, v jejíchžto krajinách k straně půlnoční rozkládá se místo velmi široce kolem dokola odevšad horami obejmuté, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jako by jedna souvislá hora celou zemi obcházela a ohražovala. Povrch této země zaujímaly toho času širé pouště lesů, kteréž byly bez obyvatelů lidských, ale velmi hlučné od rojů včel a od zpěvu rozličného ptactva. Ve hvozdech bylo bezpočtu zvěře…a stádům zvířat sotva postačovala půda.“ Takto líčí naši vlast Kosmas, který pamatoval ještě prales...Marie Úlehlová- Tilschová: Česká strava lidová

Přijetí řepkového oleje spotřebitelem představuje jedno z řady vítězství pro potravinářský průmysl, který si vytyčil jako svůj cíl nahradit všechny tradiční potraviny napodobeninami potravin vyrobených z produktů odvozených z kukuřice, pšenice, sójových bobů a olejnatých semen. “ Sally Fallonová a Mary G. Enigová, PhD

Znovu bych se ráda vrátila několika recenzními poznámkami ke knize Česká strava lidová. Znovu jsem se zamyslila nad některými aspekty knihy, nad tím, o co v knize autorce šlo a zda cíle, které si vytýčila, splnila, zda je kniha nějak pro současného čtenáře přínosná, především jeho zdraví.

Autorka v úvodu píše, že strava lidová se lišila od městské stravy evropského člověka  a že ukázati tyto rozdíly a vystopovati poslední zbytky naší původní stravy, civilizací dosud nepokažené, bylo mým cílem.  Zde vidíme, že si nedělala v roce 1945 iluze o stavu tehdejší stravy ani na venkově, stravy, která prodělala postupně, jak šla staletí, změny. Souhlasila by možná i s tím, že ke stravě zdravých přírodních národů, jaké studoval dr. Price, jsme již měli daleko. Podle jejich slov má její kniha Česká strava lidová být ne o původní stravě, ale o posledníchzbytcích“ původní stravy.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Autorka píše v této knize mimo jiné i o Eskymácích a uvádí, že blíže tuto věc rozvádí v knize Výživa ve světle věků Tu se mi ale nepodařilo sehnat (1), abych pochopila, odkud čerpá informace, protože se bohužel nezmiňuje o zubaři Priceovi, ačkoliv náražky na jeho objevy jsou, zdá se mi, příliš nápadné: „Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy – jež znamenala v daných podmínkách přírodních opět optimální řešení – počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulozou.“ Nevylučuji, že knihu Pricea četla, ale spíš si myslím, že četla zprávu „o jeho výzkumu“, protože ještě i v 50. letech se o něm psalo v anglických odborných časopisech a byl to jeden z nich, kde ho někdo nazval Charlesem Darwinem výživy.

Její postoj k bílé mouce je sice patrný i v následujících slovech, ale přesto se zdráhá k ní zaujmout nějaký jednoznačně odmítavý postoj: „Plody trav  nebo obilky, když jsou zralé, nedají se totiž přímo požívati, proto je původní člověk jedl neprve nezralé nebonejvýše pražil. Teprve později se  naučil je máčet a louhovat, roztloukat nebo mlet, aby je takto zbavil tuhých obalů a získal tak chutnější a stravitelnější potravu…naši předkové…teprve v minulém století upustili od staré a osvědčené tradice. Vlivem nesmírného rozmachu technických věd vnikly do starých mlýnů nové methody. Ty však neznamenaly vždy jen hospodářský prospěch, nýbrž přinášely také zdravotní škody. Nezáleží totiž pouze na tom, co se urodí- na poli, ale také na tom, jak se zpracuje – ve mlýně (s. 88) Dodala bych – a v kuchyni. Dočteme se také mnoho o tradičních způsobech přípravy potravin, že  nixtamalizace není jen vynálezem Indiánů, kteří takto zpracovávali kukuřici, ale že i ti naši předkové  vápennou vodou louhovali žaludy (s. 17), aby je hořkosti zbavili…pražili je, mleli i na mouku.

Jak si ale mohu vysvětlit onu záhadu, že na jednu stranu v roce 1945 autorka píše v knize Česká strava lidová o zkáze, jakou způsobuje u Eskymáků bílý cukr a mouka, a na druhou stranu v 50. letech vydává kuchařku Rok v české kuchyni, kde v oddělení moučníků a sladkostí se to míhá recepty, kde se tyto „bílé jedy“ vesele a běžně používají na výrobu pečiva doma, případně do kompotů i pro jídelny v JZD či v závodech?  Jaktože si tyto knihy v tomto smyslu tak odporují? Zpronevěřila se snad autorka poselství své vlastní knihy – Česká strava lidová? Snad jsem našla odpověď a to docela úsměvnou. Je naznačena v následující větě její knihy Česká strava lidová (zdůraznění je moje), v níž „objasňuje“ problém moderní stravy:

“ Civilizované lidstvo na celém světě – nejen v Evropě – odklonilo se však dávno od své původní stravy, která není standartní, nýbrž je pro každý kraj vždy jiná….Civilizovaný člověk zaplatil také za tento odklon velkou daň zvýšenou chorobností. Sama chronická zácpa a ztráta chrupu, jež se nezadržitelně šíří, jsou tu pádným důkazem. Také u nás, hlavně ve městech, přijali jsme na přelomu 19. a 20. století za svou standartní stravu civilisovaného člověka…oplývá také cukrem a bílou moukou…avšak HLAVNÍ VADOU této standartní stravy je právě to, že je až na nepatrné rozdíly VŠUDE STEJNÁ, JIŽ PROTO NEMŮŽE VYHOVOVATI VŠEM STEJNĚ DOBŘE…“ Toto je přesně moment, kdy narážím na ohromný kámen úrazu, protože si to vykládám tak, že dle autorky tato „standartní strava civilisovaného člověka“ někomu vyhovovat bude (třeba nám), jinému ne, což považuji za fatální omyl.

Považuju to za „sladký omyl“ (vždyť bílá mouka a z ní třeba špagety, a bílý cukr jsou sladké…), protože se mi zdá, že autorka knihy Česká strava lidová  Marie Úlehlová-Tilschová asi došla na základně znalostí a informací, které měla ve své době po ruce, k závěru, že už jsme si tak „nějak“ na ten cukr a bílou mouku zvykli, jíme spolu s ní i občas něco zdravého, stala se tradiční a zas nám tolik neškodí jako Eskymákům. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že v její době se zas o přesném metabolismu bílého cukru a škodlivosti rafinovaných potravin, k jejichž trávení využíváme vlastní zásoby látek, které nám je trávit pomáhají, nevědělo. Jinak by nenapsala v knize Rok v české kuchyni, že ovocné mošty, o nichž jsem nenašla jedinou zmínku v knize Česká strava lidová, jsou velice zdravé (jde o fruktózovou bombu, vždyť jablko má poměr fruktózy dle odrůdy cca 5 ku 1 oproti meruňkám, které pojídali Hunzové, 2 : 1 ve prospěch glukózy, dnes fruktóza v kukuřičného sirupu (je i hlavní části „přírodního“ agave sirupu) začíná převyšovat spotřebu bílého cukru a je ještě agresivnější než on, který coby disacharid („dvojcukr“) měl fruktózu jen jako svou část spolu s glukózou. Fruktóza je  látka, kterou naše tělo nepotřebuje na žádnou reakci, mozek jí navíc na rozdíl od glukózy nevnímá (nehlásí nasycenost), tedy snáze tloustneme, protože nevíme, kdy máme dost, přesto se v dobré víře používá jako „zdravé“ sladidlo, více video a kniha dr. Lustiga: http://www.youtube.com/watch?v=dBnniua6-oM ), pít tedy džusy, třebaže s výmluvou, že jsou zředěné, může znamenat dostávat se na „šikmou plochu“…

Možná se nedívala kolem sebe, možná nesměla zpochybnit způsob stravování pracujícího lidu, přece jen zde nebyla taková svoboda slova a už vůbec ne v době největších komunistických represí 50. let, kdy vydala kuchařku Rok v české kuchyni . Nevíme, zda s obsahem knihy nebylo nějak manipulováno, zda ji vůbec celou napsala  – kupříkladu části popisující „výtečný“ chemický prostředek na mouchy – DDT, který naši předci, o jejichž jídle s takovou vášní a láskou psala, jistě nepoužívali, přesto se v úvodu za tuto část knihy o hygieně, kterou napsal nějaký lékař, postavila.  Pochopila jsem ale, že jde nejspíš o „politicky korektní“ verzi její knihy z roku 1948 Rok v naší kuchyni), v níž musela udělat nějaké kompromisy a vynechat třeba slova Masaryka, že „budoucnost přeje střízlivým“-jak mi to opsala v emailu jedna laskavá paní čtenářka blogu. Nemyslím si, že by se zdravotnictví v době socialismu  chtělo chlubit počtem lidí nemocných civilizačními chorobami, počtem dětí, které musejí nosit rovnátka, počtem děr v zubech, které museli zubaři vyplnit. Sice jich bylo možná méně než ve vyspělých zemích, kde už řádil vyspělý potravinářský průmysl, zatímco my jsme vyrůstali na kremáčkách a nehomogenizovaném mléce, ale jistě byly. Kdyby ale neexistovali zubaři, nevím, zda by jí to přece jen nebylo jasnější, ale asi jsme si zvykli na to, že je normální mít rovnátka, že je to pouze „dědičné“, nanejvýš můžeme řešit, jakou barvu by měla rovnátka mít a jaké lepší a dražší technologie se na rovnání a spravování zubů vyvinuly, když už nelze preventivně proti přetěsnaným zubům povinně úspěšně proočkovat obyvatelstvo. Autorka skutečně nemohla vědět, co vlastně způsobuje zubní kaz (resp. co nás od něho chrání), což možná nevíme ani dosud, leda že se ztotožníme s poznatky d.r Pricea, když píše z dnešního pohledu úsměvně  o černém chlebu a zubech: …živí je nerostnými solemi a protože obsahuje hodně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž chrup čistí a posiluje. Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem.

Jinými slovy si „to“ (že HLAVNÍ VADOU této standartní stravy je právě to, že je až na nepatrné rozdíly VŠUDE STEJNÁ, JIŽ PROTO NEMŮŽE VYHOVOVATI VŠEM STEJNĚ DOBŘE…“) možná mohu vyložit vše ještě takto: cukr a bílá mouka nejsou podle ní pro někoho špatné, ale hlavně je nesmějí jíst VŠECHNY národy celého světa, protože  u nich nejsou původní. JEN NĚKTERÉ mohou. Toto je pro mě osobně jediné možné vysvětlení, proč tyto pro Eskymáky (kteří na původní stravě nemívali ani rakovinu, ani slepá střeva)  zkázonosné potraviny (bílou mouku a cukr) zařadila do své kuchařky Rok v české kuchyni pro nás Čechy, pro které mohou být asi „dobré“. Do velké míry má autorka pravdu  – geneticky třeba Japonci tráví hůře jód a hůře alkohol, protože jim chybějí enzymy viz Vyživující tradice, Afroameričan kvůli tmavé pleti možná hůře chytá vitamín D, když bude žít ve Švédsku, fermentované sójové výroby jí Japonec v kontextu stravy vyživující štítnou žlázu. Problém do velké míry ani není primárně v tom, že celý svět jí STEJNĚ (McDonald v Číně i u nás), ale STEJNĚ BLBĚ. Totiž když bychom sebrali Indiána, který dosud lovil na planinách bizony, lovil ryby, správvně zpracovával kukuřici a tykev, do velkoměsta, kde by začal jíst „jinak“, dříve či později by měl zubní kazy, cukrovku, obezitu atd. Ne ale proto, že jídlo ve velkoměstě není „tradiční“ stravou jeho pradědů, ale protože je stejně „NEVÝŽIVNÉ“ jako pro ostatní obyvatelé velkoměsta. Pro jeho tělo je to akorát možná větší šok. Kdyby se všude jedlo STEJNĚ DOBŘE, tak by možná nebylo tak nedobře. Lze pouze  částečně souhlasit s autorčinými slovy, že: „Není všeobecného předpisu na optimální výživu národů, každý národ musí se snažit tuto otázku sám pro sebe rozřešiti a každý musí se vždy znovu sebe ptáti, v čem spočívají chyby stávající výživy“, protože:

mít něco společného a stejného ve stravě s ostatními národy světa není nutně chybou. Můžeme si mezinárodně i o trochu pomáhat – s kvalitní solí, s tuky z jater mořských ryb. Zubař Price nebyl Čech, ale přišel na určité principy, které mohou pomoci pravděpodobně i nám. Vždyť ZDRAVÉ (tím se myslí „po celé generace zdravé“) primitivní národy (s krásnými zuby, což je jedním příkladem parametru zdraví) zkoumané dr. Priceem totiž sice jedly každé JINAK (makronutriční profil se různil), ale všechny přece jen více méně STEJNĚ (mikronutriční profil víceméně shodný). MĚLY „NĚCO“ SPOLEČNÉHO (stejně dobrého), CO přesně, je možné se dovědět v knize Nutrition and Physical Degeneration (Výživa a fyzická degenerace) od zubaře Westona A. Pricea, a sice (kromě společné absence cukru a bílé mouky) např.:

každý zdravý národ (Eskymáci, Masajové, švýcarští horalé atd.), který zubař studoval, jedl sice jiné potraviny, ale VŠECHNY národy jedly potraviny s vysokou koncentrací živin (nutrient- dense food), protože obsahovaly 4 x více minerálů než strava průměrného Američana 30. let a hlavně aspoň 10 x více v tucích rozpustných vitamínů A, D a K2 (tehdy Priceův faktor či X faktor). To je to, proč nelze souhlasit úplně na 100 % s tvrzením, že každému člověku vyhovuje něco jiného, každý národ musí jíst něco jiného. Ano, ale „to něco jiného“ má mít vysokou koncentrací výše uvedených živin (nutrient-dense food), pokud chce mít národ zdravé zuby a nejen je. Skutečně potřebujeme každý (Tonda i Honza)  individuálně poradit co a jak ohledně stravy, nebo stačí pro začátek nějaký rámcový smysluplný přístup, který platí pro nás všechny, jako platilo výše zmíněné  o minerálech a vitamínech společně u všech národů?

weston

Zubař dr. Weston A. Price

A právě s těmi v tucích rozpustnými vitamíny A, D a K2 nám vyvstaly zhruba dva ohromné otázníky??, na které, jak doufám, již texty na tomto blogu již odpověděly, ale pokusím se je znovu shrnout:

OTAZNÍK číslo 1.: se týká toho, že u vitamínu A a D odborníci určili tzv. DDD (tedy bezpečné denní doporučené dávky, u K2 ne, protože ho dávají do jednoho „pytle“ s vitamínem K1), které se poněkud vymykají tomu, kolik jich („politicky nekorektně“) spořádali přírodní lidé ve své stravě, aniž by se jimi otrávili. Vysvětlení nacházíme ve vzájemné synergii těchto vitamínů – např. čím víc vitamínu D sníme a vápníku (tím jsme v průšvihu, pokud není K2…), tím se zvýší požadavek těla na vitamín K2, který aktivuje určité bílkoviny, aby vápník dovedly na správné místo, tedy ne do měkkých tkání, kde zůstává třeba v podobě kamenů, protože D nemá pod kontrolou, kam vápník jde.

Přes 60 let od objevení vitamínů K (30. léta) trvalo, než se zjistilo, že nelze dávat do jednoho pytle vitamín K1 (jako prekurzor) a K2, třebaže si do jisté míry tělo živočichů K2 vytváří z K1, konverze (přeměna) je ale velice individuální (!) a hlavně v těle fungují jako dva odlišné vitamíny! Mají své vlastní úkoly, tělo je využívá jinak! K1 se stará především o srážlivost krve (Koagulace, proto vitamín K) a K2 zejména o správné vstřebávání minerálů, a zejména u vápníků je jeho role natolik důležitá, že nás chrání před kornatěním tepen, před náhlou srdeční příhodou (vždyť byl tak zdravý a aktivní…) kvůli neviditelnému nedostatku K2 a před všudypřítomnou (dokonce u mladých žen) osteoporózou a samozřejmě zubním kazem (nejen k zubům posílá vápník, ale protože je K2 ve slinách, tak k nim posílá ze slin fosfor). Zejména maminky by mohlo zajímat, že zajišťuje již v lůně pěkný široký obličejíček (hlavičku) miminka jako z obrázků Heleny Zmatlíkové. To, jak funguje v těle vitamín K2 výborně popsal dr. Price (hovořil ale o „jakémsi“ X faktoru či někdo jiný o Priceově faktoru) a teprve v roce 1997 se zjistilo, že to, co popisoval, byl přehlížený vitamín K2, který lékařská a nutriční obec vlastně 60 let mylně chápala a většina stále o něm ví pramálo, dokonce ani dnes nemáme u K2 DDD. (Zatím se nám jen říká, že vitamín K1 je v zelenině, v listech a máme ho „dost“…). K2 je tajemstvím toho, proč mají domorodí přírodní lidé tak široký obličej. blog

6-7letý chlapeček s širokým obličejem...teď už vím, proč se mi  obrázky dětí paní Zmatlíkové vždy tak líbily...

6-7letý chlapeček s širokým obličejem…teď už vím, proč se mi obrázky dětí paní Zmatlíkové vždy tak líbily…

 

Synergie mezi vitamíny K2, D a  A vede údajně k možnosti bezpečného požití vyšších dávek  vitamínu A a D z přírodních zdrojů (jídla), aniž by se projevila otrava vitamíny (hypervitaminóza),  ale BA PRÁVĚ NAOPAK ! – aby došlo k optimálnímu využití i jiných látek a minerálů, jako je např. vápník, a tedy došlo  díky součinnosti těchto vitamínů třeba k optimálnímu vývinu kostry, zubních oblouků včetně kostí obličeje rostoucího dítěte již v lůně maminky, aby zoubky nebyly křivé, ale zdravé a rovné a dost místa měly všechny zuby včetně zubů moudrosti. (Pamatuju si, že Eskymáci v Kanadě je také všichni měli). K tomu ale nedochází, když bez znalosti této synergie se omezujeme maximálně na DDD těchto mnohdy „izolovaných syntetických forem vitamínů“, v našem klimatickém pásu jen na množství vitamínu D získaného ze Slunce a vitamínu A přeměněného (možná) z provitamínu A. Zevrubně je možné se o této synergii dočíst mj. na stránkách Nadace nesoucí jméno zubaře Pricea, kde vede svůj blog Chris Masterjohn (svůj blog má jinak  i zde), nebo na mých stránkách (Vitamíny A+D – synergie, Vitamín K2 apod. Mimochodem vitamín K2 se nachází – „by“ se měl nacházet v našich slinách a podle své absence či přítomnosti ve slinách nás chrání takové sliny před zubním kazem – pokud neobsahují K2, vytahují fosfor ze zubů, obsahují více zubokazných baktérií – tedy čištění zubů je jen potlačování symptomů určitých nutričních nedostatků, ne prvotní působení proti vzniku zubního kazu). Moje dementi zde.

V českých médiích bývá řada nepřesností a nedopovězeností v podávání dietárních rad -jíst polotučné mléčné výrobky a používat místo smetany řepkový olej – výrobci i jiní tvrdí, že pomáhá „předcházet kardiovaskulárních chorobám“. Ve skutečnosti  nemá žádné vitamíny A a D, je údajně mononenasyceným olejem (řepka má 60 % mononenasycených), původně 2/3 z nich byla ona jedovatá kyselina eruková, než řepku uměle modifikovali (hybrid) snížením podílu kyseliny erukové na LEAR (řepkový olej s nízkým obsahem kys. eruk.). Olivový olej má 70 mononenasycených) a nejsem si jistá, zda si vůbec zaslouží srovnání s řepkovým,  ten se o olivový „otírá“ v propagaci, totiž „vytunelovává“ jeho ctnosti. Zajímavý je marketing spojený s uvedením třepkového oleje na trh:

Původně se anglicky řepkový olej nazýval rapeseed, ale měl tak mizernou pověst, že mu vylepšili imidž a přeznačkovali nový řepkový olej dle kanadského pěstitele vyšlechtěné odrudy na pozitivní název canola, což má lepší „zvuk“, protože to má spojitost s pozitivní slovem Canada (kanadský olej) nebo can do (mohu). Americká správa pro bezpečnost léčiv a potravin až do roku 1985 neudělila tomuto oleji nálepku GRAS (obecně uznané jako bezpečné),  a Sally Fallon s Enigovou její konečné „záhadné“ udělení, aby mohl být uveden na americký trh v onom roce coby olej, „o němž se sen stal skutečností“…, spojují s korupcí, která kanadskou vládu stála okolo $50 milionů. Koncem 90. let se jeho propagace („volný trh a obchod“) začíná šířit až do Evropy. Pokusy na zvířatech (krysy a selata) údajně hovoří o tom, že i tento vyšlechtěný olej přesto u zvířat vede (kvůli zase příliš vysokému množství omega-3 mastných kyselin) k fibroidním lezím, způsobuje nedostatek vitamínu E, alegie. příznaky slabosti neznámého původu, nežádoucí změny u krevních destiček , zkrácený život, z výparů rakovinu plic, opožděný růst,to je také důvod, proč FDA nepovolila používat tento olej v dětských výživách. Horší účinek má údajně tam, kde v jídelníčku nejsou nasycené tuky (máslo, kokos, sádlo, které si omega-3 přemění na EPA a DHA) a málo selenu. Semínko je také předmětem manipzulace na GMO canola oil od firmy Monsanto.

Když nápad používat „řepkový olej“ v kuchyni porovnáme se staletou tradicí, tak naši předkové řepkový (ten nešlechtěný) používali minimálně, ještě méně než lněný či konopný, které byly určené zejména na doby postu či nedostatku. Jinde (Indie, Čína) se prý sice užíval, ale lokálně, čerstvý a v malém množství (v jiných částech sezamový a hořčicový olej, nebo kokosový olej), a jeho účinky zmírňovalo zařazení másla a sádla (nasycených tuků ) do jídelníčku. Nyní se ale v Indii prý objevilo falešné ghí z částečně hydrogenovaného sójového olejevanispati,který nahradil jak za studena lisovaný řepkový olej, tak máslo. Pokud se tam tedy bude jíst řepkový olej s falešným ghí, může to vést ke zdravotním  problémům. Vandana Shiva nejen o tom napsala knihu Ukradená úroda (Stolen Harvest), přičemž již kapitoly knihy vypadají zajímavě: Unesené globální potravinové zásoby, Sójový imperialismus a destrukce místních potravinových kultur,..Šílené krávy a posvátné krávyReklamace potravinové demokracie atd.
Sally Fallonová s Mary G. Enigovou, PhD, odbornicí na tuky, již tedy v roce 2002 sepsaly text s názvem The Great Con-ola („canola“ znamená řepkový a anglické slovo CON v (con-ola, správně canola), znamená PODVOD a je jejich náražkou na skutečnou „prospěšnost“ a pozadí výroby tohoto oleje, jehož celý příběh nám jeho propagátoři neřeknou. Průmysl ho zkrátka potřebuje, protože je levnější než olivový. “ Přijetí řepkového oleje spotřebitelem představuje jedno z řady vítězství pro potravnářský průmysl, který si vytyčil jako svůj cíl nahradit všechny tradiční potraviny napodobeninami potravin vyrobených z produktů odvozených z kukuřice, pšenice, sójových bobů a olejnatých semen. „, tvrdí ony erudované nutriční aktivistky.(Ref. ke všemu výše  http://www.westonaprice.org/know-your-fats/the-great-con-ola) Více i níže pod čarou Poznámka k řepkovému oleji.

a) Především ale vzhledem ke konvenční výrobě  mléka, již tak není jeho tuk tak významným zdrojem vitamínu, A, D, CLA (druh velice zdravé mastné kyseliny proti rakovině, lepšímu spalování vlastních tuků…), karotenu, vitamínu K2, jako je tomu u máselného tuku „z trávy“.

2) Otázkou  je o jakém „polotučném“ mléce vlastně mluvíme, o mléce jakého plemene krávy. Třeba nejen naše kráva Terezka menšího plemene Jersey, ale i Gurnsey mají průměrnou tučnost 5,5 %. A to je jen průměr! Jsou jistě i takové, které mají alespoň v  teplé sezóně léta, kdy rychle roste tráva plná vitamínu K1 atd. (květen, červen)  tučnost 7%! Počítám-li tedy správně, tak  „polotučné“ mléko „džerzejky“ může být totéž co „plnotučné nízkotučné“ mléko Holsteinky, které mají průměrnou tučnost okolo 3,5 % tuku. (Ref. zde) Proč tedy polovinu jejího tuku ještě vyřazovat ze stravy (kampak asi putuje? – na výrobu sušené smetany?) a nahrazovat ho po energetické stránce sacharidy či rostlinými oleji, které vitamín A a D a K2 k optimálnímu využití ostatních živin z mléka nemají.  Přírodní národy si žádné rostlinné oleje nelisovali, vícenenasycené tuky získavali přímo jen z oříšků a celozrnného obilí. Jsou ale trochu i v másle a sádle, nejde nikdy o 100 % nasycené či mononenasycené tuky. Vyřazovat však máslo z jídelníčku se jeví jako „svatokrádež“.

Chris Masterjohn, PhD (vystudoval nutriční vědu a věnuje se dalšímu bádání v otázce interakce mezi vitamíny A, D a K2). Jeho další výzkum v této oblasti sponzorují obyčejní lidé drobnými poplatky za členství v Nadaci Westona A. Pricea, nikoliv korporace, které investují do jiných výzkumů a sledují jiné korporátní zájmy. O knize Vyživující tradice Chris napsal, že zachránila jeho zdraví.

OTAZNÍK číslo 2.: Ten druhý otazník se týká samozřejmě toho, že tyto vitamíny se nacházejí především v politicky nekorektních potravinách, které převážná část odborníku na výživu zavrhla jako nezdravé zejména kvůli cholesterolu (vnitřnosti jako jsou játra, dále vajíčka, máslo, smetana, sádlo). Totiž přesněji řečeno „MĚLY BY“ je obsahovat, což dnes kvůli způsobu chovu zvířat, která jsou pozavírána („odstěhovala se do měst“ v podobě betonových velkokapacitních kravínů), a druhu krmení (od dob zelené revoluce, kdy byl dostatek levné nafty a hnojiv, levná kukuřice, dnes sója, pšenice), jaké dostávají (i ryby na sádkách), již není zas taková pravda, což vůbec není legrační – významnějšími zdroji těchto vitamínů jsou totiž produkty zvířat, která nežerou jadrné krmivo (jen minimálně na dovykrmení či v čase dojení a ne sóju), ale využívají zelené pastvy v sezóně (dobytek v naši zemi lučin, tropický hmyz, co žere listy rostlin, i ryby se živí planktonem– snad proto měl i špek velryb tolik vitamínu C, protože na kůži ji ulpěl plankton, ale nejsem si tím jistá). Mnohá z výše zmíněných potravin považovaly přírodní nárůdky za  doslova „posvatná“ a, pokud by na ně někdo přišel působit s teorii o cholesterolu, která jim tato jídla chce z jídelníčku vyřadit, jistě by to považovali za „svatokrádež“.  O démonizaci živočišných tuků zemědělským a potravinářským průmyslem kvůli cholesterolu a velké míře nasycenosti (třebaže naše teplota těla odpovídá jejich bodu tání) pojednávají zdejší texty pod štítkem TUuky přeložené např. z knihy Vyživující tradice: Kuchařka, která je výzvou pro politicky korektní výživu a diktrátory stravy, podrobně to vysvětluje i film Nakládání Ameriky do oleje (Oiling of America), nebo stejnojmenná přednáška Sally Fallonové na YouTube. Je možné si všimnout, že pleť paní Sally, která jí spoustu nasycených tuků již od 1. pol. 70. let, nevypadá přinejmenším hůře, než pleť řady holywoodských hereček, které zkoušejí jednu dietu za druhou a nakonec jsou rády, že jejich plastická operace nedopadla ještě hůř. Sally by spíš na pleť doporučila vyhýbat se vícenenasyceným tukům – olivový se skládá převážně z mononenasycených a ten schvaluje (je-li za studena lisovaný), protože je i stálý. Tedy doporučuje denně lžic (1 =15 ml) až 6 :4:1 (6 jsou nasycené-máslo, kokos, 4 jsou mononenasycené-sádlo, olivov. olej, 1 jsou vícenenasycené, jako je lněný + pupalkový, brutnákový, z černého rybízu. Mono- a více- se dle ní mají jíst vždy v kontextu jídelníčku, kde nechybí nasycené tuky, které nám látky z ostatních druhů tuků pomáhají využívat.

Kvůli zbytečnému zatěžování našeho těla vícenenasycenými oleji nedoporučuje Sally Fallon požívat ani rybí tuk z lékáren, nýbrž tuk z rybích jater (třeska, rejnok), který kromě omega-3 mastných kyselin (DHA a EPA) a kvinonů (např. Q10) obsahuje i vitamíny A a D (zhruba v poměru 4 až 5:1), nejlépe ještě v kombinaci s nasyceným máselným tukem (udrží omega-3 v tkáních)bohatým na  vitamín K2 (faktor X), který pochází od krav ze zelené pastvy. Doporučuje jen olej z jater od takových výrobců, kteří olej vyrábějí studenou cestou mléčného kvašení (př. Blue Ice cod liver oil), kontrolují těžké kovy a obsah těchto vitamínů v každé várce a hlavně nemanipulují  s přirozenými poměry těchto přírozených komplexních vitamínů„, které pocházejí z jater divokých ryb, nikoliv ryb z farem viz třeba texty ke studiu zde,). Už proto nemohou ale zaručit, že každá sklenička bude mít přesně stejné množství vitamínů, protože tyto do ní nejsou „přidávány“ (nejde o olej S tím a tím vitamínem) a přesně odměřovány, díky čemuž výrobce ví přesně, kolik jich obsahují, protože je tam sami přidávali. V bio oleji z tresčích jater jejich vysoké množství kolísá dle sezóny, jakou ryby mají, kolísá z ryby na rybu. (Zkrátka jako vitamíny v másle krav v průběhu roku).

Bio fermentovaný olej z tresčích jater. Na obrázku není vyvržen vlnami oceánu na skaliska, ale já jsme ho vyvrhla na kameny zdi na našem statku...

Bio fermentovaný olej z tresčích jater. Na obrázku není „vyvržen“ vlnami oceánu na skaliska, ale já jsem ho „vyvrhla“ na kameny zdi na našem statku, aby mi lépe zapózoval…vzadu má pod fólii ještě stříkačku -odměrku. Jde o SUPERPOTRAVINU ČÍSLO JEDNA doporučovanou Nadací Westona A. Pricea, dr. Priceem. Dokonce byla takto zmíněna dr. Ozem v show Oprah. ,Také  bylinářka a léčitelka Susun Weed a řada am. lékařůji  doporučuje na všemožné ženské neduhy pro ženy všech věků. Zbývá dodat. že by se měl ale kvůli synergii jíst s kvalitním máslem, aby se vůbec omega-3 mastné kyseliny EPA a DHA udržely v tkáních. Důležité vícenenasycené mastné kyseliny jsou v olejích ze lnu (kyselina ALA) a pupalky,  černého rybízu a brutnáku (které mají všechny tři  gamma linolenovou -GLA)  a  kterýchžto olejů všech dohromady stačí ale  jíst jen 1 lžičku denně (15ml), ale  opět v kontexu jídelníčku, ve kterém nechybí nasycené tuky, asi 6 lžic máslo, nebo kokosový tuk. (Dle Clive de Carlea je kokosový tuk výbornýdokonce i k odvrácení Alzheimovy choroby, viz video v Sůl nad zlato v článku výše). Více srov. str. 16-17. v knize Fourfold Path to Healing. (Čtverá stezka k léčení) od MUDr. Thomase S. Cowana a Sally Fallon.


Podle Sally Fallon za současného pojídání nasycených tuků, které uchovají (udržují) v tkáních (např. v rohovce) omega-3 mastné kyseliny, prý stačí jen max. půl lžičky lněného oleje denně, protože ani nadbytek omega-3 mastných kyselin, kterým tento dnes populární olej na rozdíl do jiných oplývá, není žádoucí, raději máme jíst „nasycené“ tuky (míra nasycenosti se různí, máslo také není úplně nasycené)  z pastvy, kostní vývary a třeba polévku z vepřových kůží (princip na kůži kůže). …viz článek především pro ženy Na hloubku kůže (Skin Deep). Dr. Masterjohn napsalna svém blogu, že Sally Fallonová se narodila hned druhý den po smrti Westona A. Pricea ve stejné nemocnici, ve které on skonal. Snad to bylo jakýmsi předznamenáním jejího života a toho, čemu se v něm bude věnovat. Priceova poslední slova byla: Ty uč, uč uč! Takže  ji dnes táhne na 65 let a soudě jen dle videa nechátrá, ale zdravím jiskří!

Ve starých spisech lidé dle Úlehlové -Tilschové se chválí některé rostlinné oleje (bukvicový), aniž by lidé znali jeho složení, i slova i Marie Úlehlové-Tilschové ale mimoděk ledacos prozrazují: „Také jinde na Moravě – podle Václavíka – v okolí Luhačovic, užívalo se olejů zejména v suché dně“, t.j. v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se vedle oleje konopného, který prý páchl, dakeko více  a s větší chutí používalo jádrového a „bukvového oleje“ . Takže si to dovolím shrnout: zejména CHUDÍ LIDÉ chodili  na vodní kaštany (kotvice – trapa natans) a bukvice, protože měli málo pozemků na to, aby pěstovali len či konopí. (s. 21), nebo chovali i 1 krávu (máslo), ale ukázalo se, že nejsou nikterak léčivé, protože obsahují kyselinu šťavelovou apod. (s. 22). Hlavně však ale neobsahují vitamín A a D. Stejně tak olej ze zrníček bezu červeného byl spíš záležitostí opět chudých: V chudších rodinách, kde nemají ani krávu, pomáhájí si v dědinkách v podlesí hospodyně k drahému omastku „máslem“, jež vytvářejí z bezinek bezu červeného. …“ Zdá se mi, že jestliže bychom dnes opět začali konzumovat podobné oleje, pak  ne proto, že jsme chudí jako oni, ne proto že „ho přece paušálně jedli denně všichni naši předci“, ale protože nám to prostě někdo možná našeptal. Samozřejmě něco jiného je jejich vnější využití či jiné způsoby využití jiných samičích i samčích částí rostliny (listy, květy na výrobu masti, ale olej by se rychle kazil.

V první recenzi na knihu Česká strava lidová jsem ještě psala:

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala toto: V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidské bytosti.”(Simoons, Food in China, 1991)…

   I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat ve smyslu „jezme konopný či jiný olej, jedli ho přece naši předkové“) . Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium — An Englishman’s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole “Červenec: Hladová mezera,” se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu “šílený chléb”, celému tomu období říkali “hloupé období” (silly). (více v odpovědích FAQ). Dokonce nemusíme chodit do USA pro informace, neboť paní Úlehlová-Tilschová píše sama v knize Výživa ve světle věků z roku 1944, že rostlinná mléka ze semínek se pila rovněž v době půstu, přičemž bohatí si dopřávali mléka mandlového a konopné mléko z konopných semínek příslušelo opět chudým, srov. Výživa ve světle věků, 1944)

Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídla, oleje ze semínek jako superkosmetiku…jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso (a jsou takoví, co si to myslí)… Sally Fallonová ale dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky přečtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů:

-i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje,

-je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % – už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!),

– má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin.

– Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Totiž i když je nepoměr mezi omega-6 a omega-3 docela příznivý 4-3 ku 1, pro moderního člověka, který už tak má příliš omega-6 je to pořád hodně. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou…), raději ho nahradit „nenahraditelným“ máslem a při vaření máslem napůl s kvalitním olivovým olejem.

Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla.

Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou  na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a  zde http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu “zdravé” potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla tase bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště v momentě, kdy bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?….

V knize Česká strava lidová je mnoho cenných a zajímavých informací, má i uměleckou hodnotu, záleží, co od ní očekáváme a jaké ambice si sama kniha činila. Výše zmíněné bych shrnula tak, že paní Marie Úlehlové -Tilschové samotné bych dala za úžasnou práci 5 hvězdiček (za předpokladu, že nečetla původní knihu dr. Westona A. Price Nutrition and Physical Degeneration, z čehož ji ale mírně podezřívám).  Její knize Česká strava lidová  bych ale dala pouze 2 hvězdičky, na které bych ji ocenila pro současného čtenáře. Nejsem si totiž vůbec jistá, že jsou v ní zdůrazněny jasně a nerozmlženě všechny principy zdravého stravování tak, aby nás uchránily od chorob včetně zubního kazu navzdory úsilí autorky, která měla omezené a dobově poplatné znalosti . Dala bych knize ráda třeba i 5 hvězdiček, pokud by ale kniha byla čtenářem čtena v kontextu knihy Výživa a fyzická degenerace od zubaře Pricea nebo knihy Vyživující tradice. Mám pocit, že vždy je nejlepší jít ke zdroji a přečíst si knihy sám, než číst „o“ knihách“. Myslím si, že pokud by paní Úlehlová-Tilschová knihu od zubaře Pricea přečetla, psala by přece jen v roce 1945 ještě trošku jinak, nepoužívala by ani v receptech (Rok v české kuchyni) z 50. let bílý cukr a mouku. Pokud knihu zubaře Pricea přece jen četla, a přesto napsala bez hnutí brvy ony recepty, jaké napsala, pak bych na její práci pohlížela už hůře a měla jí za zlé, že nepochopila poselství dr. Pricea. Když se dívám na knihu Česká strava lidová v kontextu její další práce, kterou je Rok v české kuchyni, řekla bych, že možná ani důsledně nedocenila poselství své vlastní  knihy (Česká strava lidová), s níž si její kuchařka Rok v české kuchyni v otázce bílého cukru a bílé mouky odporuje. . Nahlížela bych na její práci hůře už proto, že je přece jen určitou odbornicí a autoritou (šla statečně s kůži na trh a vydala knihu) v této oblasti, která vyhlíží světlé zítřky, které se o původní a staletími osvědčenou lidovou stravu mají opírat (nikoliv o bílý cukr a bílou mouku) : …nemá býti má práce pouze retrospektivitou minulých dob, nýbrž také výhledem do budoucnosti. 

—————

(1) Výživa ve světle věků – již mi napsal jeden čtenář mého blogu, že v knize se krátce o zubaři zmiňuje….a další laskavá čtenářka mi ji posílá k zapůjčení…

Poznámka k řepkovému oleji: Podívala jsem se znovu, co napsala o řepkovém oleji (anglicky tzv. canola oil) uznávaná odbornice na tuky Mary G. Enigová, PhD se Sally Fallonovu v knize Výživující tradice: Kuchařka, která je výzvou politicky korektní výžviě a diktrátorům stravy. Cituji: Řepkový olej obsahuje 5 % nasycených tuků, 57 % kyseliny olejové, 23 % omega-6 a 10-15 % omega-3. Na trhu nejnovější olej z řepky byl vyvinut ze semínka řepky olejky, která patří do čeledi  brukvovitých. Semeno řepky olejky je považováno za nevhodné pro konzumaci člověkem, protože obsahuje mastnou kyselinu s dlouhým řetězcem zvanou kyselina eruková, která se za určitých okolností  spojuje s fibrózními lézemi srdce. Řepka olejka byla vyšlechtěna tak, aby obsahovala málo, pokud vůbec nějakou kyselinu erukovou a aby přitáhla pozornost nutričních odborníků kvůli svému vysokému obsahu kyseliny olejové. Jsou však určité indicie, že olej z řepky jako takový představuje sám o sobě rizika. Má vysoký obsah síry a snadno zežlukne. Pečivo zhotovené z řepkového oleje velice rychle plesniví. Během procesu deodorizace se mastné kyseliny omega- 3 ze zpracovávaného řepkového oleje přeměňují na TRANS mastné kyseliny, podobné těm v margarinu a možná nebezpečnější. Nedávné výsledky studií naznačují, že řepkový olej “zdravý na srdce” ve skutečnosti vytváří nedostatek vitamínu E, vitamínu potřebného pro zdravý kardiovaskulární systém. Jiné studie naznačují, že i řepkový olej s nízkým obsahem kyseliny erukové způsobuje fibrózní leze srdce, obzvlášť když je ve stravě málo nasycených tuků. “ Třebaže za studena lisovaný řepkový olej z „vyšlechtěné“ řepky, který má už „jen“ 2 % erukového oleje, je jistě dobrý tah výrobců, nevyváží to ale skutečnost, že je nestálý. že nemá vyvážený poměr omega-6 a omega-3 mastných kyselin opět ve prospěch omega – 6, že neobsahuje vitamín A a D, CLA, není tradiční – na boršč bych dala raději zakysanou smetanu než řepkový olej atd.

Vědecké reference k tvrzením autorek:

Sauer, F D . et al, Nutrition Research, 1997, 17:2.259-269

Kramer JKG, et al, Lipids, 1982, 17:372-382, Trenholmm HL, et al, Canadian Institute Food Science Technology Journal, 1979, 12:189-193

Oprah Show a olej z tresčích jater: http://www.oprah.com/health/Dr-Oz-on-How-to-Turn-Back-Time/11

 

Čvn 302012
 

CO JE TRADIČNÍ ČESKÁ LIDOVÁ STRAVA?

Kniha Česká strava lidová (1945)

„Nikdy mi nic tak nechutnalo jako krajíce, jež maminka z domácího chleba uměla tak krásně krájeti, máslem a tvarohem mazati…Nikdy nic! „K.V. Rais

Zajímá mě, co je tradiční českou stravou a do jaké míry se osvědčila. Najít rychle přesnou a suverénně spolehlivou odpověď na první otázku není snadné a na druhou také ne. Jinak jedli bohatí, jinak jedli chudí obyčejní lidé, časy se měnily a ani strava našich předků nebyl po staletí žádnou neměnnou konstantou. Nedávno jsem dočetla etnografickou knihu Česká strava lidová o stravě zejména obyčejných lidí 19. století a počátku 20. století s přesahy do století starších) od nedoceněné takřka české  „Sally Fallon“ paní Marie Úlehlové- Tilschové, která vyšla těsně po skončení 2. světové války v roce 1945. (Četla jsem toto původní vydání.) Autorka studovala na UK biologii a uměla anglicky a francouzsky, nakonec se věnovala studiu výživy, kvůli níž navštívila i Londýn a Moskvu.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Pozorně sleduji vývin druhých zubů syna Ferdinanda, teprve v jeho 20ti (tak dlouho totiž „roste lidský klas“ řečeno s Raisem) skončí můj „experiment“ se zdravou stravou, kdy jeho tělo bude dostavěno, pak teprve budu moci hodnotit, zda mám „zdravé“ dítě, zda „zdravá“ strava, jakou jedl, byla ta pravá…

Tato paní ctí poctivé řemeslo, neboť  odvedla svědomitou a poctivou práci při sbírání poznatků o tom, co jedli naši předci, především obyčejní venkovští lidé. Rukama jí prošly staré knihy o vaření a stravovacích zvycích, knihy, o jejíž existenci asi mnozí z nás netuší či k nim nevyhledáváme přístup. Možná bychom jim stoprocentně ani nerozumněli,  protože  jsou psané starším jazykem či písmem. Možná bychom je neuměli správně interpretovat. Autorka naslouchala lidem, kteří již dávno nežijí, a někdy ona či autoři knih, které cituje, foneticky zaznamenali jejich výpovědi v příslušném šťavnatém dialektu, knihu dále zpestřila lidovými básněni a texty písní, které se týkají určitého daného tématu.  

Kniha Úlehlové-Tilschové mi v hledání odpovědí na dvě výše uvedené otázky pomáhá, i když třeba v ní narážíme na některé úsměvné polopravdy či době poplatné omyly. Na druhou stranu zas autorka (naštěstí) neznala některé naše současné omyly (byť rádoby vědecky podložené jako nezpochybnitelné pravdy) ve vědě o výživě. Například lipidovou proticholesterolovou teorii.  Dost možná by se s  ní neztotožnila do té míry, do jaké to činí dnešní výživoví odborníci, kteří se sice třeba vyjadřují k máslu či mléku, ale krávu pravděpodobně nikdy nechovali a dost možná opravdové mléko  na rozdíl od paní Úlehlové-Tilschové nikdy neviděli. Především nevědí o významu v tucích rozpustných vitamínů, které se nacházejí pouze v kvalitních živočišných tucích, nevědí, v jak velkém množství je potřebujeme. (Vaclav Cilek naznacil nekolikrat, jak moc jsme se vzdalili prirode, „o“ ktere se ucime: „Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani tak obyčejné domácí zvíře, jako je koza.“) Ke známé autorce starších knih M. D. Rettigové se vyjádřila, že přílišnou snahou po dobrotě mnohé předpisy víc pokazila. Otázku, co bylo původní stravou obyčejného venkovana, považuje za velmi důležitou, proto tak obětavě bádala a nakonec sepsala svou knihu:vystopovati tuto původní stravu je pak nesmírně důležité, neboť pouze ona, která přestála velkolepou zkoušku mnoha staletí, může se i v budoucnosti osvědčiti nejlépe. 

Díky knize Česká strava lidová jsem si uvědomila, jak je otázka složení tradiční české stravy složitá, snadno neuchopitelná a že bych byla opatrná v tvrzení, co přesně vždy  touto stravou bylo a že se tato strava osvědčila bezpodmínečně (lidé nebyli vždy zdraví z různých a jistě i nutričních nejen hygienických či jiných důvodů ).

Pro autorku samotnou byla strava od přinejmenším poloviny 19. století již  „skažená.“ Cituje třeba J. Hrušku, Č.L XIV: „Co prý zavládla káva, nastala bílá mouka a mladí se příliš brzy žení (když jim ještě kosti neztvrdly), od té doby prý lid slábne a chabne a postavy bytelné, jako byli staří, nebudou prý hnedle k vidění.“  Nutno poznamenat, že si do kávy dávali nejméně 4 dkg cukru, což není jistě málo, takže je otázkou, co bylo škodlivější, zda trocha kofeinu nebo cukr. Vodu ve studnici moudrosti našich předků stran výživy zakaloval postupný vývoj civilizace, jíž jsme byli součástí, byly to technické vymoženosti, války, nárůst obyvatelstva, sociální nerovnost i rozvoj trhu a měst. Naši předci i přírodní lidé možná nebyli moudřejší než my, byli to přece jen lidé jako my, přesto bych řekla, že stran jídla dělali některá moudrá rozhodnutí.  

To, co my lidé jíme, se teprve v posledních letech změnilo asi nejradikálněji, ale lze vypozorovávat  změny v jídelníčku již mnohem  dříve. Proto se domnívám, že se nelze při výběru dnešních  jídel vždy zaštiťovat jenom tím, že „to přece jedli“, nebo „že to přece nejedli“ naši předci.   I když něco jedli, nemuseli to jíst po celá staletí, nemuselo to být pro ně ani tak zdravé, možná si ani sami nemysleli, že je to výživné. (Níže uvedu příklad konopného oleje). Slovo tradice, ani pokud jde o stravu, není tak snadno uchopitelné. (I traktor značky Zetor, který jsem nedávno zahlédla, měl na sobě nápis: Zetor – síla tradice. Tento traktor má relativní pravdu.)

Například  slýcháváme a opakujeme po těch, co to tvrdí, že maso se jídávalo akorát v neděli či o svátcích, jenže Z.  Winter píše: Dávno totiž minuly ty doby, kdy maso bylo, stejně jako ryby, i mezi prostým lidem běžným pokrmem, jako ještě r. 1605, kdy byla podána císaři Rudolfovi zpráva: „Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky, pernatou zvěř nemnoho stojí. “ A hned si mohu klást spoustu otázek: O jaké maso se jednalo? Hovězí, či vepřové, nebo zvěřina lesů…? Bylo to maso poměrně tučné, nebo libové? Byly to i kosti a vnitřní orgány? Čím ryby krmili? Už od samého počátku rybnikaření obilím?  Osvědčila se taková masitá či v jistou dobu „kapří“ strava? Přestali obyčejní lidé konzumovat maso, protože se neosvědčilo, anebo z  jiných důvodů?  V knize se dále píše: Po válce třicetileté se hospodářské poměry změnily tak dokonale, že maso zůstalo vyhrazeno jen vyšším a zámožnějším vrstvámJsme teprve v 1. polovině 17. století. Co bylo po celá staletí předtím? Zde už vlastně je možné klást jakousi pomyslnou pracovní čáru na časové přímce vývoje české tradiční stravy. A už by mohli antropologové zkoumat tloušťku lebek, zuby a kostry lidí z hrobů před touto válkou a po ní…

K výše nastíněným otázkám výše jsem jako doplněk našla v jiné knize, a sice Jídlo a pití v pravěku a starověku od historičky a archeoložky Magdalény Beranové  pozoruhodný odstavec, kde se píše: „…převaha moučných pokrmů…je přesto záležitostí novodobou, z časů po třicetileté válce, kdy český a vůbec středoevropský venkov zchudl a země byla na dlouhou dobu zplundrována. Utužování nevolnictví bídu venkova ještě posilovalo.“  Teprve roku 1781 bylo zrušeno nevolnictví, svobodu dostali lidé tedy dokonce o pár let později než povinnost docházet do školy. Robota se zrušila až v roce 1848. A u nás již od poloviny 19. století vzkvétalo cukrovarnictví, které je už součástí moderního potravinářského průmyslu. Dnes mi tedy začíná být jasné, že náš Hloupý Honza by na svých buchtách nedošel tak daleko jako severoamerický Indián, který si na dlouhé pochody bral pemikan.

To, jak se člověk rolník stravoval, ovlivňovalo jistě jeho postavení poddaného, který musí odvádět dávky, zda vlastnil či nevlastnil nějakou půdu a kolik, dále kraj a jeho podnebí (každý kraj míval i své pojmenování pro určité potraviny či jídla, počtem názvů drží možná rekord bramboráček, a to autorka ani neuvedla jistě všechny jeho názvy, protože tam chybí „trinčka“, jak mu říkávala moje babička), v němž žil, ale i  církevní kalendář s předepsanými postními dny.

Jedna věc je ta, co člověk „chtěl“ produkovat, co „byl schopen“ produkovat,  co „musel a směl“ produkovat. Co jedl, co by rád jedl, ale nemohl. Co jedl, ale neměl by. Co prodal, místo aby to snědl sám s rodinou. Co pěstoval jen proto, aby to snědli jiní, protože to bylo pro něho ekonomicky výhodnější. (Přestože se v našich zemích převážně pěstovalo např. žito a oves (někde i proso), nakonec bylo „nejekonomičtější“ na začátku 20. století pěstovat  pšenici (někde zvanou žito), a to především proto, že s odchodem lidí do měst byla na lepek bohatá pšenice nejvhodnější  pro pekárny. (V roce 1789 se údajně pěstovalo žita a ovse 5 x víc než pšenice…).

Obiloviny i luštěniny se správně upravovaly namáčením, kvašením či nakličováním. Vhodně se kombinovaly luštěniny (sočivo) třeba s kroupy, tedy obilovinami, či mléčnými výrobky takže měly dobré zastoupení všech bílkovin. Nakličoval se i hrách, někde se jedla i cizrna.

Nabídka na rozmetadlo umělých hnojiv (!) v časopise Zemědělské zprávy již z r. 1942 (nalezla jsem ho na půdě)

Civilizační vlivy, které na našeho předka působily, byly ony síly, které  měly tendenci ho vzdalovat od po staletí optimálního neměnného stavu, v jakém se ještě stále nacházely izolované přírodní národy navštívené dr. Westonem A. Priceem. Věřím tomu, že autorka knihy o zubaři Priceovi slyšela (Viz její kniha Výživa ve světle věků), i když jeho knihu z roku 1938 pravděpodobně nečetla a ani ji neuvádí v odkazech na konci knihy Česká strava lidová. To, že o něm možná slyšela,  svědčí následující její slova, jako kdyby jimi představovala poznatky zubaře Pricea: Pozorování z celého světa potvrzují totiž, že všechny primitivní kmeny draze na zdraví zaplatily, když od své původní stravy upustily a přiklonily se k standartní stravě civilizovaného člověka. Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy – jež znamenala v daných podmínkám přírodních opět optimální řešení – počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulosou…

Dr. W.A. Price

Autorka nepopírá význam živočišných tuků ve stravě našich předků zejména másla a sádla. Připomíná také, jak moc si vážili vnitřních orgánů zvířete zejména vepře, který je spolu s husou národním zvířetem.

Vepřové je tradiční jídlo, zdravé je jeho tuk (přepuštěný na sádlo či uzený jako slanina, pokud má dost slunečního světla, pak jeho vit. D funguje synergicky s vit. A z jater atd.), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

Husa domácí, aspoň „martinskou“ husu bychom si my Češi měli dopřát. Není ani nad „peřiny“ a zimní bundy z peří…Foto převzato z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Domestic_Goose.jpg

Rostlinné oleje se jedly spíš u chudých lidí a hlavně v postní dny…: v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se právě vedle oleje konopného, který páchl, daleko více a s větší chutí používalo jádrového a „bukvového oleje.“ Teprve v 16. století si lidé tlačili olej sami…nepěstovali žádnou řepku olejku, s níž by bylo příliš mnoho práce, pěstovali ji spíš když už, tak na svícení. Sally Fallonová a dr. Mary G. Enigová nepovažuje řepkový  olej  vůbec vhodný pro člověka.

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala v jednom textu toto: “V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidksé bytosti.“ (Simoons, Food in China, 1991)”

I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat. Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium — An Englishman’s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole „Červenec: Hladová mezera,“ se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu „šílený chléb“, celému tomu období říkali „hloupé období“ (silly). (více v odpovědích FAQ). Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídlo, oleje ze semínek jako superkosmetiku, možná že nějaký certifikovaný nutriční expert ho bude dnes tlačit jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso, (a jsou takoví), to však neznamená, že ví, o čem hovoří. Sally Fallonová dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky čtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů: i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje, je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % – už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!), má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin. Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou…), raději ho nahradit máslem nebo kvalitním olivovým olejem. Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla. (Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou zde: (Více o problému konopného oleje na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu „zdravé“ potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště když bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?….

Dorotka večeří polévku ze srdce a jater (pajšl) se smetanou a nasekanými kvašenými výhonky na květy česneku

Přepuštěnému máslu se říkávalo máslo, (čerstvému máslu „putra“) v domácnostech se jim „šetřilo“…Kdo ví, kdy se zase máslu začalo říkat máslo…

Úlehlová-Tilschová nezpochybňuje význam chovu mléčného skotu pro mléko, které denně  obohacovalo jídelníček. Nepopírá  význam plnohodnotných bílkovin v mléčných produktech, díky nimž se stráví bílkoviny z potravin, které je nemají kompletní, a zdravotní přínos syrového mléka.  V 15. století se prý již psalo: Protože tak píší doktorové, že bývají děti mdly, bledy a blekavy a blázni častokrát, ale ono ze vsi, ježto se tam tvarohem a syrovátkou vychová a boso běhá, leč u veliký svátek střevíc obuje, obecně z těch múdřejší bývají, než oněchto městských, v rozkoši schovaných.“

Mléko, půl živobytí“, tatínek Káji Maříka (kráva Bohuška), „…po celý středověk vůbec chovaly se pak krávy nejen na venkově, nýbrž i ve městech, skoro každý dům měl chlév…opravdu opatrují v chudé chaloupce jedinou kravičku jako oko v hlavě a dbají o ni více než sami o sebe, neboť jest jejich hlavní živitelkou…“, píše se v knize Česká strava lidová. Tím, že dbají o ní, dbají ale vlastně o sebe.

I pro současné konzumenty mléčných výrobků stále jistě platí rada z 15. století: „Každý, kdož své zdraví opatrovati chce, měl by věděti také, jakou pastvou aneb travou zvíře paseno aneb chováno jest, neb jakož táž živnost nebo pastva v přirození svém  rozdílná  jest, tak také mléko jiné a jiné přirození do sebe béře…“ …Staří Čechové považovali totiž za nejzdravější a nejmasnější mléko májové…“ K tomu nemám co dodat, protože jsem toho o mléce na tomto blogu již dost napsala….Co je zajímavé, je to, že i zdravotní ústavy v dobách mládí paní Úlehlové-Tilschové velice dobře věděly, že pasterované mléko se svou kvalitou nemůže rovnat mléku syrovému. Píše totiž: „Je vůbec velkou předností lidové stravy, že se na venkově pije mléko syrové, které je – pokud je ovšem čisté – mnohem cennější než vařené…mléko trpí totiž na své jakosti…proto mnohé zdravotní ústavy usilují o tak nezávadnou a čistou výrobu přednostního mléka pro děti, aby je mohly píti syrové bez úhony na zdraví i ve městech.“

Opravdové syrové mléko “ z trávy“ od krávy Terezky, jehož smetana dosahuje svou linií těsně nad nálepku (po kliknutí na fotku se obrázek zvětší)

 

Již před časem jsem se zamýšlela na smyslem „náhražek kávy„, která vytlačila ranní polévku (třeba česnekovou),  z praženého obilí (které musí mít kyselinu fytovou nedotčenou), ale vlastně se dá říci, že dokud u nás „neexistovala káva“ (a ta definitivně pronikla do domácností údajně až kolem roku 1880 a u bohatších rodin o něco dříve), neexistovaly ani její náhražky ve formě cikorky, žitovky či špaldovky. Pokud ano, i ty byly novotou. Sice se dočteme, že se mnohem dříve pražil hlavně ječmen na kaši i nápoj (tzv. pražma), ale nešlo o vědomou náhražku kávy. Především se ale pražma připravovala z nezralého měkkého zeleného ječmene, který je stravitelnější než tvrdé zralé zrno. A tak mě napadá, že dnes by mohla být zdravou náhražkou kávy právě pražma z nezralého ječmene.

Tyto bonbony jsou částečně z karobu, který znali v 19. stol. jako náhražku kávy (Svatojánský chléb), medu, kakaa a hlavně másla, také kokosu a lískového oříšku a okvětního lístku růže

Pole ječmene (katastr Mladočov, po kliknutí se foto zvětší…)

Do stravy našich předků významně zasáhly samozřejmě brambory (které se až na ty jarní jedly vždy „v munduru“, tedy na loupačku, které sama sice jím, ale s vědomím, že mě  poněkud „upasivní…). Bohužel i řepa cukrovka u nás zavládla, cukr byl pro národohospodářství „bílým zlatem“ . (První cukrovar na Zbraslavi 1810.)

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé "zlato" přinášející zisky československému hospodářství.

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé „zlato“ přinášející zisky československému hospodářství.

V Indii měli sice cukr dříve než my, jak píše autorka, ale nešlo o bílý cukr, protože šlo o sušenou třtinovou šťávu, která nebyla rafinovaná – Rapadura dnes obchodně zvaná). Autorka tenkrát mohla vědět jen to, že kvůli němu děti nedávají přednost výživnějším potravinám, nikoliv i to, že sám při své metabolizaci poškozuje mechanismus regulace cukru, vyčerpává minerály z těla a vede k řadě civilizačních onemocnění (to většina z nás neví ještě dodnes). Nemohla vědět, že vitamín A je pro děti v růstu, pro cukrovkáře a lidi s nemocnou štítnou žlázou mnohem víc životně důležitý než provitamin A a že jeho fukce není omezená na funkci protiinfekční.

Zeleninou číslo 1 bylo zelí, 2. místo tuřín [kvačka či dumlík] – staré babičky krájely tuřín na kolečka, navlékaly je na provázek jako fíky a pak sušily nad pecí, aby si děti měly na čem pochutnat] a až pak sladká mrkev, někdy vodnice). Zelí se jedlo kvašené, které se pak vařilo nebo jedlo i syrové (přesněji řečeno jen kvašené). A čím víc je země na sever, tak se prý spíš kvasilo, čím teplejší země, tam se spíš potraviny sušily. Na jaře venkované nezapomínali na něco zeleného (kopřivy, potočnice atd.) přidat do polévek či sekaného masa. Jedli divoké plody, pěstovali (pelyněk brotan, máta, šalvěj, routa, yzop, melissa -meduňka a stoklasku nebo-li kerblík čili třebule…) a sbírali bylinky, jako je třeba černý bez, houby byly spíš jen kořením potravou z nouze (str.57). Samozřejmě, že se kvasilo poctivě po starodávnu bez octa a cukru. „Konservovali je, zeleninu nebo ovoce, hlavně sušením a kvašením, nejstaršími a nejjednoduššími to methodami…“

Pila  se syrovátka (je dietetickým prostředkem prvého řádu), i ovčí syrovátka (žinčice) i šťáva (lák) z naloženého zelí, okurek, grúl z mlata po vylisování hroznů, zkrátka fermentované starobylé nápoje včetně piva a medoviny. Pivní polévka z kvásku byla základem polévek ke snídani před nástupem kávy, polévka se prý dělávala v Rusku i z ruského kvasu. Žádné dnešní „nealko“.

Neil s pivem pro řidiče (chata Polanka u Nových Hradů), kdysi se z „piva“ dělala i polévka, ale jeho kvalita byla jiná…

Okurky jsem naložila do syrovátky s keltskou solí, koprem a koriandrem…


Pro nás může být zajímavé to, že ačkoliv se dnes propaguje konzumace bílého masa, naši předkové nejedli nedospělých kuřat (třebaže i ta rostla mnohem pomaleji než ta dnešní)...  Veliká moudrost ve stravování, ale asi ne moc pravidelně prováděná, spočívala ve slepičím vývaru. Hlavně se dával ženám po porodu, při nemoci či těžce pracujícímu muži v létě, o svatbách i o pohřbech. Obřadním jídlem tedy byl ne kuřecí, ale slepičí masokostní vývar.

Konzumovala se dospělá starší slepice…(tedy žádná libová kuřecí prsa…)

Kostní vývar je mimochodem nesmírně zdravý a výživný iontový nápoj (zdravý ve smyslu: stejným působíme na stejné), který, jak  o něm v poslední době stále čtu i jinde, je tajemstvím dlouhověkosti Číňanů, působí příznivě na krvetvorbu, protože kostní dřeň (morek) tvoří krvinky, kostní vývar posiluje nadledvinky oslabené cukrem a stresem, chrání kosti před osteoporózou a, protože má stejný poměr minerálů jako naše zuby, chrání nás před zubním kazem. Žádné moderní sójové výrobky ho nemohou nahradit.

A králíky měli hlavně domkaři, z úsporných důvodů se také téměř nepožívá maso telecí…protože je málo vydatné.  Zajímavé je, že řada výrobků, jako jsou třeba syrečky ze sbíraného mléka, patřila původně do chalup, tedy nepříslušela jeho tradice pouze jedné továrně dnes, která usiluje o získání určitého monopolu na značku (…tvarůžků, které dělaly hanácké hospodyně již za třicetileté války…vozil se do Olomouce i tvaroh k jejich výrobě, dokud se jí nezmocnil velký průmysl…)

Překvapila mě nemile velká, a z pohledu poznatků zubaře Pricea ve stravě našich předků asi nejvíce problematická spotřeba sacharidů (ani ne tak pouze brambor, jako zejména pečiva, ovoce a medu).  Dosud se za tradiční jídlo považují české knedlíky či šišky, sytíme se denně rohlíky, pečivem. I knedlíky se za stara údajně dělaly z mouky celozrnné, což je logické. (Slovo knedlík, které má údajně původ v němčině, mi připomíná sloveso z jiného germánského jazyka, a sice anglické kneed– hníst [těsto]).                                            

Časopis Beseda venkovské rodiny, který jsem našla na půdě, na obálce je předchůdce kombajnů- má takové lopatky..

Jestliže bychom si potraviny po starodávnu rozdělili na „vyživující“ ve smyslu tělotvorné (bílkoviny pro třeba růst dětí) a „sytící“ – tuky a sacharidy (V době fyzické námahy se také spoléhali velmi na zvýšení  tuků , z čehož by mohli čerpat moudrost dnešní moderní sportovci …, kterých přidávali ,„co brambory snesly“…), ve stravě bohužel převládají sacharidy. Překvapilo mě ono množství různého sladkého pečiva (vdolky, buchty, koláče, lívance) nejprve z „vejražku“ (bělejší „přední“ většinou žitná mouka – dolky z této bílý mouky, „zadní“ už byl takový šrot), později z bílé pšeničné mouky, a dělaného  pomocí kvasnic a to již (!) zhruba od 17. století, kdy chodívaly kvasňové baby, kvasničářky s putnou do vsi ke vsi prodávat kvasnice. Ve srovnání s práškem do těsta  sice dochází aspoň k menšímu odbourání kyseliny fytové u tohoto druhu alkoholového kvašení pomocí pivovarských tekutých kvasnic a později lisovaných, jenomže toto odbourání není tak důkladné jako klasické starodávné kváskové kvašení. Koncem 19. století vznikla však spolu s „americkými“ a válcovými mlýny i na venkov bílá mouka a bílé pečivo…Nekvalitu zamlžuje fakt, že se ne tak zdravé pečivo  plnilo plnohodnotnými bílkovinami, jako je třeba tvaroh, zapíjelo se mlékem, mastilo se máslem. Dnes už se plní, kdo ví, čím. Sladké pečivo se sice peklo méně často (svátky, posvícení, svatby), ale nabyla jsem dojmu, že když už se peklo, stálo to za to. Mám zkrátka obavu, že pečivem se žaludek spíš jen „zaplácával“. Nikde jsem se naštěstí nedočetla, že by dobytek také nasycovali od pradávna obilím  (kvůli němuž ubývá vitamínu K2 a konjugované kyseliny linolové a mění se poměr mezi omega-6 a omega-3 ve prospěch omega -6),  jenom trávou a senem, případně kořenovou zeleninou, jako je řepa a mrkev… Vykrmit totiž dobře dobytek není vždy snadné, když luk a pastvin čím dále, tím více ubývá, a tak chudší ženy musí vyžínati srpem kdejakou mez nebo svah u cesty a trávu, třeba i mokrou, vláčejí domů v těžkých uzlech…“ 

Otázkou je, zda „pápěnka“, jakási jíšková či moučná kaše z másla, mléka, mouky a cukru, která vnesla převrat (co bylo ale před tím?) do přikrmování kojenců i ve městech, byla pro vyživování dětí to nejlepší, neboť Sally Fallonová píše: „Nešťastným zvykem v industriálních společnostech je krmit děti obilnými zrny. Miminka vytvářejí pouze malé množství amylázy, která je potřebná na trávení obilí, a nejsou optimálně vybavena k tomu, aby si s cereáliemi poradila, obzvlášť s pšenicí do prvního roku dítěte.“ Totiž dítě je třeba ani ne „při“-krmovat, ale spíš vyživovat – nejen jeho zuby a kosti, ale i hormony a mozek. Pápěnka: převařené mléko (bez enzymů atd.) s trochou bílé mouky a másla a s cukrem narušujícím metabolismus vápníku a vedoucímu k obezitě (zdánlivě „zdravě baculatému“ dítěti) může být pro optimální vyživení dítěte přece jen podle mého názoru trochu nedostatečná. Více na téma krmení miminek od Sally Fallonové a dr. Mary G. Enigové je dostupno zde.

I nadbytek ovoce je problematický, díky němu se totiž údajně ušetřilo jiného jídla včetně másla! (I paní Helena Fibingerová považuje kuchyni bez másla za chudobnou, poměry z nichž pochází, popsala jako velmi bídné, nebo v jednom rozhovoru pro přílohu Lidových novin řekla: „Neměli jsme chléb s máslem a povidlami, ale jen s povidlami…“). Problematické z pohledu poznatků dr. Pricea tedy považuju nadměrné vysazování ovocných stromků a s tím spojené nadměrné pojídání ovoce (sklízelo se do stodol jak obilí), později i výroba a pití tvrdého alkoholu, přitom praobyvatelé našich krajů sbírali ovšem původně jen ovoce plané….a tak sušené ovoce na venkově nahradilo často celou večeři…pracharanda byl prášek, který se mlel ze sušených jablek a švestek horší jakosti.

Děti na třešních, někdy jsou slepice pohotovější a sežerou spadlé třešně dříve…(po kliknutí se foto zvětší…)

Co je na tom špatného, když dnes slyšíme všude mantru o tom, at jíme hlavně zeleninu a ovoce a ať se ovoce včetně jablečného biomoštu dotuje i do školních jídelen, aby se tak bojovalo proti obezitě děti? Všechno, protože se na to jde podle mého názoru ze špatného konce. Zaplácávat žaludek dětí pouze přemírou ovoce, z níž samotné třeba mohou dostat i průjem (meloun) podle mě není moudré. Navíc ovoce je také kalorické. Děti budou dál obézní, pokud ho budou jíst víc než v umírněném množství včetně ovocných džusů, které je jen navykají na sladké. A to třeba proto, protože fruktóza je energie, navíc v čisté či koncentrovanější formě vůbec ne nejzdravější. (Jed, který naše tělo podle některých odborníků  nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle). Zdraví Eskymáci jedli téměř 100% masitou stravu a také jsou to lidi. Děti budou obézní dál, protože jim pak chybí více kvalitních živočišných tuků s vitamíny rozpustnými v tucích (A), které jsou potřebné na to, aby jejich vlastní metabolismus spalování tuků vůbec dobře fungoval, přinejmenším aby si své rostoucí tělo sportem (za účelem hubnutí) nevyčerpávali o vitamín A potřebný ke  správnému růstu.

Domnívám se, že jíst dobře zralé celé ovoce v době, kdy přirozeně zraje, je zdravé, ale konzumovat ho velké množství po celou roční dobu a jíst ho na úkor jiných potravin, nemusí vést ke zdraví. Autorka se nezmiňuje, že by si lidé dělali ovocné džusy jako dnes (alkoholový cukr sorbitol v jablečném moštu je dokonce dle knihy Vyživující tradice pro děti škodlivý). Ovoce, ačkoliv obsahuje ovoce vlákninu (buničinu) a vitamíny a minerály,  by nemělo dětem, které rostou, nahrazovat jinou tělotvornější stravu.  Raději bych dětem zajistila nejprve  krajíc žitného chleba s máslem a sýrem či vajíčkem, nikoliv sušené ovoce. To až jako  zákusek – po jídle (po-vidla).  Později se prý ovoce tolik nekonzumovalo (snad protože se začal víc konzumovat cukr?) a zato více se pálilo kořalky. Prý nebyla obecně rozšířená, ale byly kraje, kde bylo běžné dávát ke svačině sekáčům chléb a kořalku a dokonce byla nakonec součástí zvláštní stravy pro maminky po porodu, z nichž se mohly stát i alkoholičky… Stejně tak hloupé mi připadají zmíněné pohřby, kam museli občas pozvat i plačky, pohřby, které musely končit pořádnou pitkou. Který nebožtík by si to přál? Který sám tak žil? 

Ze sušených švestek budu dnes vařit k obědu omáčku k masu (tu vařívaly prabáby našich pradědů také), „Co to tu tak voní?“, ptal se po ránu syn…

 

Tato vizitka patřila původnímu majiteli našeho statku, pochází asi z roku 1932…

Nikde v knize Česká strava lidová není zmínka o nějaké speciální přípravě na těhotenství či stravě obou rodičů před početím dítěte, pouze o zvláštním jídle“ do kúta pro šestinedělku (které bylo časem směsí dobrého jídla i moderního včetně kořalky). Z praktických než zdravotních důvodů se prý třeba svatby dělaly  i na Masopust, aby se na ní snědlo prase – to je samo o sobě zdravá tradiční strava, ať už pro jeho sádlo, kosti, vnitřnosti i krev, ale ještě více živin by rodičům před početím dalo možná na vitamín A, D a K2 bohaté letní kravské máslo. Pokud by žena otěhotněla hned po svatbě na Masopust, mohla by prý  ještě v létě  pomáhat při práci. Přírodní skupiny, jaké navštívil dr. Price, dělaly kvůli zajištění zdraví potomků alespoň 3leté věkové rozestupy mezi svými dětmi, a to buď praktikováním mnohoženství nebo vědomou sexuální (či alespoň koitální) abstinencí a jedly před koncepcí speciální stravu bohatou na v tucích rozpustné vitamíny. (Což byla, troufám si říci, jakási „antropologická konstanta“ platící u všech „primitivních“ skupin, které dr. Price navštívil). Snad se tato moudrost ze života našich předků ztratila či byla dávno zapomenuta, protože do jejich života zasáhla rada : „Milujte se a množte se…“, ale spíš to bude tím, že si tuto radu s důrazem na hodnotu rodiny vykládaly či nevykládaly katolické rodiny až dosud  po svém:  a tak  třeba i do roka  „dvakrát křtili“ a v některých rodinách měli skutečně více dětí, než kolik mohli dobře vyživit.  V Krkonoších mívali na svatbu údajně i krupicovou kaši, že novomanželé mají míti tolik dětí, kolik zrnek krupice je v kaši, což se mi zdá neseriozní. Důležitá je přece i kvalita zdraví a přirozená schopnost přežití dítěte než pouze potomstvo rozšířené jako hvězdy na nebi…aby se zmocnilo brány nepřátel nebo jak to kdysi řekla paní Dana Němcová, aby bylo blechami v kožichu režimu. (Jenže jak to může učinit, když bude slabé a nezdravé, nebo se dospělosti ani nedožije?) Po 3denní svatbě a s ní spojeném holdování alkoholu jistě není radno počínat dítě. Alespoň přírodní národy se jakémukoliv alkoholu před početím po několik měsíců vyhýbaly. (Alkohol ničí především vitamíny B a zinek důležitý pro mužskou plodnost, zinek je totiž v enzymu štěpícím alkohol.).

 

 

Přírodní národy, jaké navštívil dr. Price, činily věkové rozestupy mezi dětmi, aby zajistily optimální zdraví všech dětí…

Hodně se jedl hlavně v dřívějších staletích (11.-12. stol.) i lesní med, ale vzhledem k tomu, že každý med obsahuje kolem 35-40% (zhruba) problematické  fruktózy, kterou naše tělo nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle, rozhodně patří mezi potraviny, o nichž platí : …všeho s mírou a dobrého pomálu,“ i když toto rčení je samo o sobě diskutabilní. Včely si zaslouží určitě náš velký respekt. Trpí tím, že jich bývá moc na jednom místě, že nemají rovnovážně rozvrženou snůšku v průběbu sezóny v krajině s monokulturními zemedělským rostlinami, že se jim bere všechen med a nahrazuje se škodlivým bílým cukrem a poté se „léčí“ preventivně antibiotiky. (Viz film By nám včely neuletěly...nebo kniha o biodynamickém chovu včel: Včely a jejich svět: Dettli M., Hradil R.). Lesní med z kvalitních lesů 12. století měl mozna take jinou jakost než lesní med ze smrčin 21. století.

Naši předkové se řídili církevním kalendářem, alespoň v době po 30. válce…(kříž na okraji vsi Mladočov u ječmene, kliknutím se obr. zvětší), posty byly hlavně v době adventní a v době výročí Ježíšovy smrti, postním omastkem byl rostlinný olej

Lze říci, že jak autorka České stravy lidové, tak autorky Vyživujících tradic docházejí k nápadně shodnému závěru . Autorka České stravy lidové tvrdí: „Nyní ve 20. století ovšem nemůžeme a ani nechceme vraceti se k romantickým, ale primitivním žernám  nebo stoupám [takové dřevěné hmoždíře s palicí na dělání mouky, léta v ní baba Jaga], naopak rádi použijeme všech vymožeností technického pokroku, ale jen potud, pokud neodporují zásadám zdravotním. A tyto zase nemůžeme šířiti překotně, ale vždy je s ohledem na určitou svébytnost každého jednotlivce i celého národa! “ 

Stoupa s palicí (takový hmoždíř na obilí, angl. mortar and pestle), viz www.lidova-architektura.cz

Ve Vyživujících tradicích se zase píše:  „Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano – trávili více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky – chutná jídla,  větší elán, robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a láskyplný sňatek moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými způsoby našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk. Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu.“

Pokud by zubař Price dorazil ve 30. letech 20. století do Československé republiky studovat dentální zdraví a stravu našeho venkovského lidu, myslím, že by přišel tak říkajíc „s křížkem po funuse“. Situace tenkrát totiž pravděpodobně byla již dávno vzdálena stavu přírodních izolovaných skupin či národů. Jejich strava či určité zásady ohledně stravování se v něčem shodovaly s  našimi předky, v něčem se už hodně lišily. Studovat  postup nemilosrdných zákonů degenerace  v rámci třígenerační rodiny můžeme ale i dnes poměrně snadno. Ani přírodní národy, které dr. Price studoval, již nežily tak úplně v Ráji.  Ani přírodní národy nebyly natolik moudré, aby později odolaly svodům civilizace, jakou byla bílá mouka, cukr a průmyslově zpracované potraviny.

 

NEJSME VŽDYCKY TO, CO JÍME…

Je zajímavé pozorovat růst druhých zubů u syna Ferdy (po kliknutí se foto zvětší…)

Nejsme to, co jíme, ale to, co je schopno naše tělo vstřebat. Pokud třeba nemáme dostatek v tucích rozpustných vitamínů (A, D, E, K2), nebo pokud potraviny nejsou správně upraveny tak, aby z nich naše tělo dostalo živiny, dochází k tomu, že nevyužijeme správným způsobem potenciál potravin, takže nejsme a nestáváme se tím, co jíme. V dnešní době je příkladem nedostatek vitamínu A, který vede s příjmem bílkovin bez dostatku kvalitních tuků k  rychlému růstu člověka pouze do výšky (vyšší než byli  rodiče a prarodiče) , nikoliv k vytvoření silné kosterní konstituce a možná i vnitřních orgánů. Co když zde leží problém skrytých srdečních vad? I kuřata ve velkochovu rychle vyrostou. Některá se pak sotva udrží na nožkách – nedošlo totiž k pomalejšímu, ale korektnímu růstu kostí a všech orgánů jeho těla (například plic). Nevím, zda Bůh chtěl či nechtěl stvořit člověka s úzkým zubním obloukem, aby pak musel nosit rovnátka, anebo člověka, který má mezery mezi zuby, protože kvůli nedostatku místa mu musely být některé zuby vytrhány?  Mezery mezi zuby dospělého jsou pak příliš velké, aby zuby vypadaly esteticky, a příliš malé na to, aby se mezi ně zuby vešly. Každopádně nám dal Bůh svobodnou vůli. Jak kvalitní ale můžeme postavit klenutý most, když není dostatek materiálu?

První zuby Dorotky, která je od třešní…(zubní oblouk musí správně dál růst do šířky, aby i druhé dospělé zuby měly dostatek místa)

V době, kdy autorka knihu psala, panovala víra (hypotéza), která byla rádoby vědecky potvrzována antropology, že křivé zuby jsou způsobeny pojídáním měkkých vařených potravin moderní civilizace, že se zuby „necvičí“ (na celozrnném tvrdším chlebu).  „…černý a hrubý chléb…svědčí i zubům…protože obsahuje hojně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž celý chrup čistí a posiluje….Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem…protože se požívá tvrdý, prospívá i zubům“ píše autorka knihy. Z toho usuzuji, že ani k autorce se práce zubaře Pricea nedostala, ale předpokládám, že o ní mohla slyšet nebo číst. Byl to totiž zubař Price, který tuto teorii vyvrátil – vždyť tvrdým chlebem lze posilovat spíš svaly čelistí než kosti, navíc  úzký zubní oblouk a stěsnané zuby odpovídají i jiným úzkým kostem těla, které se při práci trénovaly dostatečně.

Bohužel naši předci máslem (máslo= přepuštěné, putra = máslo) údajně šetřili, protože je mohli snadno zpeněžit. Smutným příkladem je například  nejnižší spotřeba másla na vesnicích okolo lázeňského města Luhačovic. Bylo by zajímavé dohledat míru výskytu plícních onemocnění (TBC) v této oblasti a srovnat ho s jinými kraji. „Okolí Luhačovic zbavuje se do lázní másla i smetany a nahrazuje je margarínem a lojem.“ (Ani za studena lisované oleje, které používali spíše chudší vrstvy do jídla hlavně v dobách půstu, ho nenahradí…) Bez máselného tuku se špatně vstřebávají bílkoviny a minerály z potravin, bez ohledu na to, kolik jich mají. Možná to byli lidé nejchudší, kteří museli máslo prodat a pořídit si za peníze něco jiného do domácnosti. Otázkou je, co si za hotové peníze koupili místo něho, co jen mohlo být důležitější než máslo? Kosa? Porcelánový talíř?  Jistě nedostatek másla mohl pak být významným nutričním faktorem (kromě Kochových bakterií, duchovních, etických a duševních faktorů), který přispíval k tomu, že lidé onemocněli tuberkulozou (souchotinami). Vnímám stín smutku nad krásně vyřezávanými formami na máslo, které ho pomáhaly dobře zpeněžit. …hospodyně věnovaly vždy mnoho práce, aby je pěkně pro trh připravily…Vlastně pěkná forma na máslo nebyla možná ničím jiným než prvním krůčkem ke krásnému balení potravin z dnešního supermarketu. (Když hospodář Ondřej Baran stělesněný Jurajem Kukurou ve filmu Stíny horkého léta odehrávajícího se v roce 1947 přiveze do města do obchodu [natáčeno ve Štramberku a na fojtství ve Bzovém  nedaleko Velkých Karlovic] uzlík s tučným kvalitním ovčím sýrem, copak si v krámu za to koupí? No přece 2 kg cukru, tabák a sladkosti pro děti...A obchodník, který od něho ovčí sýr vykupoval, remcal, že jde o zasmrádlý sýr. Asi jen chtěl snížit výkupní cenu. Dost možná takové hospodáře nakonec časem přesvědčil o tom, že nemá ani cenu chovat ovce a je lepší odejít do města za lepším. Když píšu tyto řádky, hraje mi tento film za zády, Neil sleduje anglické titulky…)

Když Price podával jedné 14leté dívce po půlroku olej z tresčích jater a lžičku kvalitního másla od krav, které jsou na zelené pastvě, došlo prý dokonce k samovolnému zlepšení zubních kazů (!) k jakési remineralizaci zubů, nejnovější studie tento zázrak připisují vitamínu K2, který navádí vápník, tam, kam má a dokonce ho odvádí z míst (měkkých tkání), kam nepatří. Tento K2 byl v ale poprvé nazván X faktor či Priceův faktor, jehož bylo ve stravě přírodních národů 10x víc. Dnes je to nejpřehlíženější živina, která se dává do jednoho pytle s vitamínem K1 s tím, že vitamínu K máme dost. K1 však působí především na srážlivost krve, K2 naše tělo využívá jinak. Byl to dr. Price, který by si za objevení tohoto faktoru (vitamínu K2) zasloužil Nobelovu cenu, třebaže to, jak ho naše tělo využívá, až teprve nedávno (po r. 2005)  přesněji popsaly a jeho nesmírny význam potvrdily studie v Nizozemí. Nebo by se mohl oficiálně přejmenovat z K2 na Priceův faktor, protože dr. Price byl první, kdo ho objevil.

Pokud maminky v USA objevily knihu dr. Pricea Výživa a fyzická degenerace bohužel až po porodu dítěte (kdy jeho zubní oblouk je již v určité „nastavené“ šíři) nebo dokonce až v polovině jeho dětství, ptají se v internetových forech, co dělat, jak zvrátit nepříznivý vývoj kostní struktury jejich dítěte a zejména zubů a zubního oblouku, aby dospělé zuby nebyly přetěsnané, zda změněná strava  bude mít i estetický výsledek v podobě širokého úsměvu. Platí údajně jednoduchá věta: dokud dítě roste, tak i v tomto ohledu má výživná strava (syrové mléko, máslo a olej z tresčích jater) stále smysl, aby se i vnější projev degenerace zastavil a neprohluboval, nehledě na to, že vždy má přece cenu a nikdy není pozdě začít dělat to, co člověk vnitřně považuje  za správné. Má cenu to začít dělat třeba i v posledních minutách před svou smrtí vzdor tomu, že jsme po celý život žili v omylu.

Na fotce jsou dvojčata po léčbě: nahoře prošla divka klasickou ortodontickou léčbou chrupu, tedy trhánim zubů a nasazením rovnátek. Její sestra dole prošla holistickou  léčbou, došlo u ní k ortopedickému rozšíření patra, výsledkem je širší úsměv, atraktivnější  širší obličej. Foto patří dr. Terranci J. Spahlovi

Další věc je, co konkrétně dělat, když je již jasné, že zuby se moc nevydařily. Nadace Westona A. Pricea doporučuje spíše pak ortopedický než ortodontický zásah do chrupu, tedy touto cestou řešit sice ne již prvotní příčinu (výživu před otěhotněním , v těhotenství a raném dětství atd.), ale aspoň druhotnou příčinu přetěsnaných zubů (a sice úzký zubní oblouk). Tedy spíše jít metodou rozšíření zubního oblouku, než srovnávat pomocí rovnátek křivé zuby. (Pokud by někdo věděl o klinice, která toto v České republice dělá, dejte mi prosím vědět, možná by to některého čtenáře těchto řádku zajímalo…).

Každopádně bych knihu  Česká strava lidová velice doporučovala ke čtení a to i přesto, že bych ji oznámkovala pouze 2 hvězdičkami. Je to ale jen díky tomu, že kniha jak doktora Pricea Výživa a fyzická degenerace tak Vyživující tradice mi otevřely mnohem širší a jasnější pohled na otázku stravy a zdraví, ukázaly mi mnohem zřetelněji, jak zdraví vlastně vypadá a která strava se tedy skutečně osvědčila, protože takové zdraví vytváří. Obsah knihy a českou stravu lidovou jsem mohla tedy zhodnotit z jiné  perspektivy a integrovat její obsah do širšího kontextu.

Zdá se mi tedy, že této knize ještě cosi podstatného chybí (i když kniha nemá ambice být i kuchařkou) pro ty, kteří výše zmíněné dvě knihy ještě nečetli, a zůstává pro mě záhadou, zda paní Úlehlová-Tilschová knihu zubaře Pricea četla. Některé její poznámky již v této knize jsou  v tomto smyslu nadějné, jenže pak bych ale v knize Česká strava lidová kromě popisných pasáží očekávala častější a o něco kritičtější komentář autorky jak k české stravě lidové tak k některým potravinám, zvykům a nakonec i  obšírnější syntézu na závěr knihy. Některé výpovědi lidí v knize se však vážou  jen na určité století, spíš jen na určitý kraj, vesnici, chalupu či rodinu a není vždy snadné z těchto epizodních záležitostí vytěžit pravidlo, které platí vždy a všude v zemích koruny české. Přírodní národy navštívené dr. Priceem měly stravu neměnnou po stovky či tisíce let, ta naše česká přece jen určitým změnám podléhala (nejen v posledních 50ti letech), jak jsem již zmínila na začátku tohoto článku (o studnici moudrosti stran stravy). Snad získám odpověď na to, zda se autorka  s objevy dr. Pricea blíže seznámila přímo z jejího psaní, pokud se mi podaří sehnat i  jiná její díla, zejména Výživu ve světle věků z roku 1945. V její kuchařce Rok v české kuchyni vydané zhruba o deset let později se to ale již hemží recepty z tzv. „bílých jedů“, takže jsem spíš skeptická. Nedávno byla kniha Česká strava lidová znovu vydána nakladatelstvím Triton, na obálku byl zvolen obrázek s nešťastnými sladkostmi – tolik ale pro relativně starou českou kuchyni příznačnými. (Netuším, zda nové vydání obsahuje nějakou moderní předmluvu, k níž jsem se zde nemohla vyjádřit, protože jsem ji nečetla.)

—————————————————

Na obrázku je česká dívka, která byla velmi úspěšná v soutěžích krásy (bohužel si jméno nepamatuji), patrný je úzký obličej, brada do špičky baby Jagy, úzký nos, dýchání ústy, ten obličej nezáří přirozeným zdravím, kritéria moderní krásy jsou zkrátka nastavená jinak.

*Nejsem si osobně zas tak jistá jednoznačnými ozdravnými účinky půstu z nutričního hlediska ani tehdy ani dnes. Jaký smysl má půst pro tělo dnešního člověka, který vlastně drží latentní „věčný půst“,  neboť většinou neměl co do stravy optimální začátek, spíš než dobře „vyživen“, bývá „překrmen“. Někdy se mi vkrádá podezření, zda nešlo o napasování data jarního půstu na dobu, kdy po dlouhé zimě je třeba být opatrný v používání zásob potravin, po dlouhé zimě již velmi ztenčených. Zdá se mi, že rozumný krátkodobější půst má dnes smysl detoxifikační, ale v minulosti šlo spíš o duchovně „detoxifikační“ praxi. Prof. Tomáš Halík ve své knize Oslovit Zachea popisuje tento velikonoční půst jako určité rozjímání (např. na str. 166):

„Stará asketická tradice církve i nás zve v postní době „na poušť“ . Znamená to na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás pouze baví, ukolebává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, prostor k rozlišení, abychom mohli pozorně naslouchat „hlasům“ okolo nás i v našem nitru.“

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove