Letní venkovská poetika II.: pestré barvy léta

 Z našeho statku  Comments Off on Letní venkovská poetika II.: pestré barvy léta
Aug 102012
 

Prijela velka vodarna

 

To neni obri lampion, ale vodarna {nadrz z PP)

 

A uz je tam, dno bylo vycisteno a srovnano obsypem

 

Fazol obr, tento bude mit lusky s nejvetsimi fazolemi, jake jsem kdy videla…

 

“Nevidelnym kartackem” na zuby je absence rafinovanych cukru a zivocisne tuky, ALE ne ledajake: ty, kterym nechybi vitamin A, D, K2

Druhou půlku léta začínáme trávit další sečí, péči o rostliny, zaléváním, pokud to potřebují, hrabáním trávy na futro a prací.  Když si pak člověk po celodenním shonu (bezděké ergoterapie) sedne, je to stav, jaký si představuju pod pojmem Nirvána. Na obrázcích je vidět jinak instalace velké plastové nádrže na pitnou vodu. Využili jsme již existující betonovou jímku, kterou používali kdysi na akumulaci dešťové vody. Jelikož ale netěsní, pouze se do ní vložila tato nová nádrž a obsypala se zvláštním pískem. Voda půjde do ní z vrtané studny a z ní pak domů do sklepa. Zvlášť z vrtané studny tuto nádrž obejde pitná voda, která půjde do domu přímo. Dá se říci, že veškerou práci zvládl speciální bagr, který fungoval jako bořič starého betonového krytu, jehož “komín” se ještě dá použít jako květináč a la “co statek dal”.  Dále fungoval jako vydlabavač starého nánosu bahna, jako výtah pro ty, co do jeho lžíce ve studni nakládali binec a kusy betonu z krytu, dále fungoval jako přenášeč  celé nové nádrže, kterou dolů pomalu spustil. Oproti našemu očekávání byla nádrž již byla vyrobena, navařoval se pouze vstupní “komín”.

Prvni zuby (Dorotka) nemuseji by uplne natesno, protoze jsou vodivou listou pro druhe zuby pod nimi, ktere budou potrebovat jeste vice mista (sirsi zubni oblouk)

 

Nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis) je velký brouk z čeledi vrubounovitých. V Česku je chráněný zákonem jako ohrožený druh. (Dle encyklopedie wikipedie) Při druhé seči sena jsme ho našli na zemi na loukách (přežil naše sečení kosou). Samičky prý roh nemají, jen hrbolek.

Burina srdecnik, “zenska” bylinka, vyrostla i ze seminek…

A repa rostla…

A tady musis sedet a ani se nehnout…

Nestandartni vytah misto zebriku, touto lzici se nahoru dostavalo i bahno ze dna stare vodarny, do ktere se vlozila nova nadrz…

Vitraz starych dveri…(kdepak mohu dnes sehnat nahradni sklicko jako na obr.?)

 

Letní venkovská poetika I.: roubenka a zakopané poklady

 Z našeho statku  Comments Off on Letní venkovská poetika I.: roubenka a zakopané poklady
Jul 292012
 

Dorotka s novým koťátkem Lucy- Bílá Tlapka, hostuje u nás krátce, přišlo odněkud ze vsi a už zůstalo, někdy to vypadá, že ho D. láskou umačká, že se jí zhroutil svět, když ji L. uteče. Ze spánku mluví: Kocourek není…(po kliknutí se obr. zvětší)

“Tím, že zvířata reagují přímo, se dítě stále setkává se sebou samým…” M.W, (po kliknutí se obr. zvětší)

“Na malé dítě pozitivně působí především ty činnosti v domácnosti, které mají ještě řemeslné vyzařování…řemeslné pohyby jsou v podstatě nadčasové a obsahují pramotivy toho, co člověk prožívá při svém pozemském vývoji…pokud by řemeslná gesta úplně zanikla, dítě by neprožívalo  vztah dospělého k okolí a samo by nedokázalo navázat spojení se svým okolím…i  když děti navenek nenapodobují nic z toho, co konkrétního děláte, napodobují ve svých vlastních činnostech váš vnitřní postoj, váš spěch, pozornost, radost nebo nechuť…Musíme svou domácnost žít, protože to, co nežijeme, nemůžeme vyzařovat…Žijí velcí lidé v této době tak, aby jejich pracovní gesta a pohyby mohly sloužit jako  příklad pro děti? …Tyto prvky souvisejí s obnovou zdravého životního prostředí dítěte, jaké bylo asi před stoletím především na venkově. Tehdy se všechen život odehrával na statku …Každá činnost měla svůj smysl a místo v celku, mléko je od krávy a vejce dávají slepice, omáčka se dělá z mouky, ostatně i dnes jsou to ideální podmínky pro vývoj malého dítěte.”  Monique Wortelboer: Domácnost – péče o život

Roubenko roubená, kdo v tobě přebývá?

“Já myška hrabalka. Já žába kvákalka. Já zajíc rychlonožka. Já liška ryška. Já vlk šedoboček a kdo jsi ty?” říká se v jedné ruské pohádce…u nás  ještě   nejspíš ani ta myška hrabalka. Zatím.

Léto se totiž pomalu přehouplo do druhé poloviny, tráva pomalu znovu dorůstá, něco odkvétá, něco dozrává, ale tak nějak bez naší větší péče, a tak se kromě dodržování rytmu dne (dojení, krmení zvířat i lidí, vyhnání, zahnání, umývání nádobí, vaření, balení balíků, emailování, krocení a usměrňování, papírování, překládání, pohádkování, kreslení, plastelinování, povídání, sekání trávy na futro, jízdě na kolech a vzdělávání) věnujeme stále zatím opravám našeho poloroubeného a zatím neobyvatelného stavení, které je součástí statku.  Nové roubení (dvě stěny) si “sedlo”, na široké vstupní podsklepené chodbě zůstal původní kamenno-cihlový klenutý strop, který je ve velmi zachovalém stavu, ale museli jsme nyní zbořit strop (i s pylinami a plevy a prachem nad ním) v obytné místnosti – byl nízký z širokých asi volskou krví natřených ztrouchnivělých prken a ta musela držet na samostatných trámech.

Ferda nařezává se svou novou pilou na podpal odřezky z modřínů na okna

Na obrázku jsou vidět ještě dvoje trámy – spodní černý na původní strop a světlejší na podlahu v podkroví…mezi nimi byl prostor, který by nám zbytečně znemožňoval postavit třeba patrovou postel, přesto nebude nový strop stalinský vysoký a na vytápění prostoru neekonomicky…

.

Po shození stropu zůstalo dole prašno…nebudu brát nadarmo slovo “zemětřesení” pro popis situace, protože to skutečné i nepatrné je příliš nepříjemné, aby se s ním žertovalo, ale bylo zkrátka co odklízet…

Neil přidělává mosazné rozvory na dřevěná okna z velké části vyráběná na pásové pile vlastní výroby z malinkých kusů dřeva dle plánku truhlaře z USA, který má populární kanál na YouTube a Ferda se “vyhřívá” v atmosféře dílničky svého otce…

Jeho stáří bylo asi 100 let soudě dle Písanky z měšťanky ze školního roku 1913-14. Měla jsem pod ním pocit, jako by na mě padala “černá deka”, a tak musel dolů, čimž získáme aspoň o 30 cm vyšší stropy a prostor třeba pro dvojitou postel. Rovněž nebude třeba mít všude tolik viditelných trámů, které dle čínského feng-šuej moc pohodě nepřispívají. Pod světlými palubkami bude více světla, jejich barva bude v harmonii se dvěmi roubenými stěnami. Na konci léta se může ještě trochu “srovnat” a ofoliovat i střecha nad obytnou částí, neboť dřevo na rozdíl od kamene vždy “pracuje” a dům se křiví. Do takového venkovského stavení se asi spíš hodí rustikální dlažba a obklady (jako např. zde: http://www.rustikalni-dlazby.cz/), na marocký štuk bych asi neměla trpělivost s hlazením kamenem. Neil je hobby stolař-truhlař, a tak se nyní soustřeďuje na výrobu oken. A že jich je! 6 x 2 plus 1 x ve spíži.

Stará zašlá mosazná klika u dveří do chodby “roubenky” prokoukla po očištění – vyzkoušela jsem ocet a obyčejnou sůl…Sledujeme sice pořad Chalupa je hra -myslím, že nemusím mít za každou cenu vše nové ani za každou cenu sbírat a uchovávat vše staré a žít jak v muzeu,  není to můj cíl (proto šla i stropní prkna pryč), mosaz jsme zvolili také na okna…

Zakopané poklady…

Když Ferdovi nekoupím plastové fascinující dinosaury (jejich období stále prožívá) a jiná zvířata, tak si je udělá z plastelíny zcela sám podle obrázku – na obr. jakési Pingu – tučňáci

Jinak jsme uprostřed vyřizování odběru vody z vrtané studny (52 m), totiž brzy mi pan hydrogeolog pošle ještě papíry se správným kulatým razítkem a to bude vše, co musím dodat úřadům. Vodu pak budeme pomalu přečerpávat ekonomickým úsporným čerpadlem  do vodní nádrže pár metrů vedle studny a z ní doma. Totiž ve 20. letech  v době hospodářské konjunktury se dle Kroniky kolektivizace Mladočova (paměti rolníka J. Boštíka, dají se snad ještě sehnat v Ústavu dějin Akademie věd – zajímavé dílo o “zoufalství a totální bezmoci obyvatel malé východočeské vesničky vůči režimu, který chtěl za jakoukoliv cenu kolektivizovat “) “zvedaly stodoly” a dělaly vodárny–  takové betonové nádrže v zemi s betonovými překlopy.

Stará vodárna 4 x 2 m, poklop se musí rozbít a dovnitř se postupně navaří na místě prstence plastu na pitnou vodu i s dnem, nahoře bude poklop a komín na bezpečnostní zámek před zvědavými kocoury…přes filtry se může jít i dešťová voda

Mám velmi ráda tento honosný kamenný starý sloup, vedle něho je ještě jeden a jsou důstojným vstupem na louky, hovoří o tom, jak moc polnosti pro lidi znamenaly. Nahoře je jakýsi betonový poklop s patřičnou venkovskou patinou z mechu. Je možné si všimnout otvorů na původní plot sadu, který byl již dávno posunut blíže ke statku…

Původní nádrž (cca 4 x 2 m) pod statkem na zachycování dešťové vody, i dnes kdy je během roku nerovnováha srážek, bude nádrž z plastu na pitnou vodu (svařována kvůli objemu bude až na místě, obsype se asi pískem nebo něčím podobným) velmi užitečným zásobníkem

Nebýt starousedlíka, možná o této nesmírně užitečné (“nifty”) nádrži i na zachycení dešťové vody z velké plochy střech ani dosud nevíme, byla ukryta pod kamením a hlínou. Nejspíš ale již netěsní, proto nám do ní příští týden přijedou nainstalovat či navařit na sebe plastové prsteny i dno a víko s komínem na zámek na ochranu před zvědavými kocoury. Přepad může pak plnit v budoucnu malinké přírodní jezírko pod roubenkou (podobný systém, jaký má jeden sekáč, jak o něm nedávno psali v jednom článku o…http://hobby.idnes.cz/jak-naplnit-jezirko-s-destovou-vodou-dss-/hobby-zahrada.aspx?c=A120604_114657_hobby-zahrada_mce)

Oman (napravo) je moje oblíbená bylina, je totiž vhodný na živý plot, rychle roste, květy jsou krásně žluté, každý má na sobě včelku, v horku se ve stínu jeho listů schovají dole žáby i děti obdivující velké listy, kořeny voní opravdu po banánu…

Dorotka se tváří jako spokojená frajerka, ale vzápětí zjistila, že ta šalvěj je poněkud hořká. Jinak děti samy ochutnávají lístečky bylinek, jedí květy toho, co znají, že je to jedlé…V Japonsku je to běžné, dokonce se květy k jídlu prodávají v supermarketu…

Další věc, která je údajně dle sousedů na našem statku také ukryta (zakopaná), a to ještě lépe než vodárna, je sud s kořalkou z doby 1. světové války. (Již od roku 1854 zde existovala malá živnost – pálírna. ) Postupně se tento sud stává spíš legendou, ale zdá se, že je tato pověst nejspíš založena na pravdě či šprochu, na němž je pravdy hodně. Totiž tehdejší hospodář ho někde zakopal a jen tento fakt, nikoliv místo, sdělil osobně svému synovi, a ten to zase osobně sdělil panu sousedovi, ale až po smrti svého otce, který mu nestačil sdělit, kde ho přesně zakopal. Předchozí majitel sem dokonce pozval i lidi s přístrojem na hledání kovových předmětů (snad obručí), ale nebyli úspěšní. Pověst tedy žije dál, ale průzkum statku ještě zdaleka nekončí. Neprobádaných míst je zde ještě hodně. Bohužel ale slivovici moc nepijeme, leda trochu se žloutkem a medem.

Domácnost: péče o život -zajímavá kniha z produkce nakladatelství Fabula od jedne holandské maminky ovlivněné filosofii Rudolfa Steinera…

A tak jsme rádi kvůli sobě i dětem, že žijeme a pracujeme na statku a pokud jste zrovna četli knihu Domácnost-péče o život, tak možná také souhlasíte s autorkou mj. , že žádná žena, která je zrovna s dětmi doma, se nemusí bát, že není svobodná (protože svobodu ji nutně nepřinese závislost na placené práci mimo domov), že se nerozvíjí (neb své lidství může rozvíjet péčí o domácnost rozšířenou dokonce na celý statek, nikoliv tak, že bude vyčerpaná y práce jinde) a že ji za tuto péči vláda nedává plat (díky Bohu, že ne, protože by si pak vláda narokovala diktovat nám povinné pomůcky a “osnovy” i ve standardizované domácnosti jako ve školství z toho titulu, že to vláda financuje , totiž ona ne, ale stát, kterým jsme ale všichni, proto bychom měli správně do všeho všichni zkoušet mluvit a nenechávat to pouze na odbornících). Sice máme doma pračku, ale autorka psala třeba o tom, že občas bychom měli dítě nechat prát něco i ručně – dospělý člověk si totiž umí domyslet, že prádlo pere voda, ale že se již setkala s pětiletým dítětem, které to nevědělo, znalo jen kouzelnou skříňku zvanou pračka a narodilo se do doby, kdy už byla doma. Zvláště v Tokiu je těch kouzelných skříněk požehnaně. Žena v domácnosti prý nemusí mít koneckonců ani obavu z toho, že ji nikdo neuznává (protože – co si člověk nedá sám včetně uznání, to mu stejně nikdo jiný nedá, nikde jinde než v sobě to prý nenajde).

Brouzdání (v botách crocksy- kolikrát denně člověk musí vyjít ven) v potůčku Desinka, kde jsme viděli žabku rosničku a pod kameny krakatice a létat překrásný hmyz

Mravenčí to práce..nasbírat dary lesa, ale stojí ta lesní chuť za to…

“Jako matce hospodyni vám vaše dítě zrcadlí boj s vašim vlastním nitrem…” M.W.

Jun 302012
 

CO JE TRADIČNÍ ČESKÁ LIDOVÁ STRAVA?

Kniha Česká strava lidová (1945)

“Nikdy mi nic tak nechutnalo jako krajíce, jež maminka z domácího chleba uměla tak krásně krájeti, máslem a tvarohem mazati…Nikdy nic! “K.V. Rais

Zajímá mě, co je tradiční českou stravou a do jaké míry se osvědčila. Najít rychle přesnou a suverénně spolehlivou odpověď na první otázku není snadné a na druhou také ne. Jinak jedli bohatí, jinak jedli chudí obyčejní lidé, časy se měnily a ani strava našich předků nebyl po staletí žádnou neměnnou konstantou. Nedávno jsem dočetla etnografickou knihu Česká strava lidová o stravě zejména obyčejných lidí 19. století a počátku 20. století s přesahy do století starších) od nedoceněné takřka české  “Sally Fallon” paní Marie Úlehlové- Tilschové, která vyšla těsně po skončení 2. světové války v roce 1945. (Četla jsem toto původní vydání.) Autorka studovala na UK biologii a uměla anglicky a francouzsky, nakonec se věnovala studiu výživy, kvůli níž navštívila i Londýn a Moskvu.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Pozorně sleduji vývin druhých zubů syna Ferdinanda, teprve v jeho 20ti (tak dlouho totiž “roste lidský klas” řečeno s Raisem) skončí můj “experiment” se zdravou stravou, kdy jeho tělo bude dostavěno, pak teprve budu moci hodnotit, zda mám “zdravé” dítě, zda “zdravá” strava, jakou jedl, byla ta pravá…

Tato paní ctí poctivé řemeslo, neboť  odvedla svědomitou a poctivou práci při sbírání poznatků o tom, co jedli naši předci, především obyčejní venkovští lidé. Rukama jí prošly staré knihy o vaření a stravovacích zvycích, knihy, o jejíž existenci asi mnozí z nás netuší či k nim nevyhledáváme přístup. Možná bychom jim stoprocentně ani nerozumněli,  protože  jsou psané starším jazykem či písmem. Možná bychom je neuměli správně interpretovat. Autorka naslouchala lidem, kteří již dávno nežijí, a někdy ona či autoři knih, které cituje, foneticky zaznamenali jejich výpovědi v příslušném šťavnatém dialektu, knihu dále zpestřila lidovými básněni a texty písní, které se týkají určitého daného tématu.  

Kniha Úlehlové-Tilschové mi v hledání odpovědí na dvě výše uvedené otázky pomáhá, i když třeba v ní narážíme na některé úsměvné polopravdy či době poplatné omyly. Na druhou stranu zas autorka (naštěstí) neznala některé naše současné omyly (byť rádoby vědecky podložené jako nezpochybnitelné pravdy) ve vědě o výživě. Například lipidovou proticholesterolovou teorii.  Dost možná by se s  ní neztotožnila do té míry, do jaké to činí dnešní výživoví odborníci, kteří se sice třeba vyjadřují k máslu či mléku, ale krávu pravděpodobně nikdy nechovali a dost možná opravdové mléko  na rozdíl od paní Úlehlové-Tilschové nikdy neviděli. Především nevědí o významu v tucích rozpustných vitamínů, které se nacházejí pouze v kvalitních živočišných tucích, nevědí, v jak velkém množství je potřebujeme. (Vaclav Cilek naznacil nekolikrat, jak moc jsme se vzdalili prirode, “o” ktere se ucime: “Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani tak obyčejné domácí zvíře, jako je koza.”) Ke známé autorce starších knih M. D. Rettigové se vyjádřila, že přílišnou snahou po dobrotě mnohé předpisy víc pokazila. Otázku, co bylo původní stravou obyčejného venkovana, považuje za velmi důležitou, proto tak obětavě bádala a nakonec sepsala svou knihu:vystopovati tuto původní stravu je pak nesmírně důležité, neboť pouze ona, která přestála velkolepou zkoušku mnoha staletí, může se i v budoucnosti osvědčiti nejlépe. 

Díky knize Česká strava lidová jsem si uvědomila, jak je otázka složení tradiční české stravy složitá, snadno neuchopitelná a že bych byla opatrná v tvrzení, co přesně vždy  touto stravou bylo a že se tato strava osvědčila bezpodmínečně (lidé nebyli vždy zdraví z různých a jistě i nutričních nejen hygienických či jiných důvodů ).

Pro autorku samotnou byla strava od přinejmenším poloviny 19. století již  “skažená.” Cituje třeba J. Hrušku, Č.L XIV: “Co prý zavládla káva, nastala bílá mouka a mladí se příliš brzy žení (když jim ještě kosti neztvrdly), od té doby prý lid slábne a chabne a postavy bytelné, jako byli staří, nebudou prý hnedle k vidění.”  Nutno poznamenat, že si do kávy dávali nejméně 4 dkg cukru, což není jistě málo, takže je otázkou, co bylo škodlivější, zda trocha kofeinu nebo cukr. Vodu ve studnici moudrosti našich předků stran výživy zakaloval postupný vývoj civilizace, jíž jsme byli součástí, byly to technické vymoženosti, války, nárůst obyvatelstva, sociální nerovnost i rozvoj trhu a měst. Naši předci i přírodní lidé možná nebyli moudřejší než my, byli to přece jen lidé jako my, přesto bych řekla, že stran jídla dělali některá moudrá rozhodnutí.  

To, co my lidé jíme, se teprve v posledních letech změnilo asi nejradikálněji, ale lze vypozorovávat  změny v jídelníčku již mnohem  dříve. Proto se domnívám, že se nelze při výběru dnešních  jídel vždy zaštiťovat jenom tím, že “to přece jedli”, nebo “že to přece nejedli” naši předci.   I když něco jedli, nemuseli to jíst po celá staletí, nemuselo to být pro ně ani tak zdravé, možná si ani sami nemysleli, že je to výživné. (Níže uvedu příklad konopného oleje). Slovo tradice, ani pokud jde o stravu, není tak snadno uchopitelné. (I traktor značky Zetor, který jsem nedávno zahlédla, měl na sobě nápis: Zetor – síla tradice. Tento traktor má relativní pravdu.)

Například  slýcháváme a opakujeme po těch, co to tvrdí, že maso se jídávalo akorát v neděli či o svátcích, jenže Z.  Winter píše: Dávno totiž minuly ty doby, kdy maso bylo, stejně jako ryby, i mezi prostým lidem běžným pokrmem, jako ještě r. 1605, kdy byla podána císaři Rudolfovi zpráva: “Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky, pernatou zvěř nemnoho stojí. ” A hned si mohu klást spoustu otázek: O jaké maso se jednalo? Hovězí, či vepřové, nebo zvěřina lesů…? Bylo to maso poměrně tučné, nebo libové? Byly to i kosti a vnitřní orgány? Čím ryby krmili? Už od samého počátku rybnikaření obilím?  Osvědčila se taková masitá či v jistou dobu “kapří” strava? Přestali obyčejní lidé konzumovat maso, protože se neosvědčilo, anebo z  jiných důvodů?  V knize se dále píše: Po válce třicetileté se hospodářské poměry změnily tak dokonale, že maso zůstalo vyhrazeno jen vyšším a zámožnějším vrstvámJsme teprve v 1. polovině 17. století. Co bylo po celá staletí předtím? Zde už vlastně je možné klást jakousi pomyslnou pracovní čáru na časové přímce vývoje české tradiční stravy. A už by mohli antropologové zkoumat tloušťku lebek, zuby a kostry lidí z hrobů před touto válkou a po ní…

K výše nastíněným otázkám výše jsem jako doplněk našla v jiné knize, a sice Jídlo a pití v pravěku a starověku od historičky a archeoložky Magdalény Beranové  pozoruhodný odstavec, kde se píše: “…převaha moučných pokrmů…je přesto záležitostí novodobou, z časů po třicetileté válce, kdy český a vůbec středoevropský venkov zchudl a země byla na dlouhou dobu zplundrována. Utužování nevolnictví bídu venkova ještě posilovalo.”  Teprve roku 1781 bylo zrušeno nevolnictví, svobodu dostali lidé tedy dokonce o pár let později než povinnost docházet do školy. Robota se zrušila až v roce 1848. A u nás již od poloviny 19. století vzkvétalo cukrovarnictví, které je už součástí moderního potravinářského průmyslu. Dnes mi tedy začíná být jasné, že náš Hloupý Honza by na svých buchtách nedošel tak daleko jako severoamerický Indián, který si na dlouhé pochody bral pemikan.

To, jak se člověk rolník stravoval, ovlivňovalo jistě jeho postavení poddaného, který musí odvádět dávky, zda vlastnil či nevlastnil nějakou půdu a kolik, dále kraj a jeho podnebí (každý kraj míval i své pojmenování pro určité potraviny či jídla, počtem názvů drží možná rekord bramboráček, a to autorka ani neuvedla jistě všechny jeho názvy, protože tam chybí “trinčka”, jak mu říkávala moje babička), v němž žil, ale i  církevní kalendář s předepsanými postními dny.

Jedna věc je ta, co člověk “chtěl” produkovat, co “byl schopen” produkovat,  co “musel a směl” produkovat. Co jedl, co by rád jedl, ale nemohl. Co jedl, ale neměl by. Co prodal, místo aby to snědl sám s rodinou. Co pěstoval jen proto, aby to snědli jiní, protože to bylo pro něho ekonomicky výhodnější. (Přestože se v našich zemích převážně pěstovalo např. žito a oves (někde i proso), nakonec bylo “nejekonomičtější” na začátku 20. století pěstovat  pšenici (někde zvanou žito), a to především proto, že s odchodem lidí do měst byla na lepek bohatá pšenice nejvhodnější  pro pekárny. (V roce 1789 se údajně pěstovalo žita a ovse 5 x víc než pšenice…).

Obiloviny i luštěniny se správně upravovaly namáčením, kvašením či nakličováním. Vhodně se kombinovaly luštěniny (sočivo) třeba s kroupy, tedy obilovinami, či mléčnými výrobky takže měly dobré zastoupení všech bílkovin. Nakličoval se i hrách, někde se jedla i cizrna.

Nabídka na rozmetadlo umělých hnojiv (!) v časopise Zemědělské zprávy již z r. 1942 (nalezla jsem ho na půdě)

Civilizační vlivy, které na našeho předka působily, byly ony síly, které  měly tendenci ho vzdalovat od po staletí optimálního neměnného stavu, v jakém se ještě stále nacházely izolované přírodní národy navštívené dr. Westonem A. Priceem. Věřím tomu, že autorka knihy o zubaři Priceovi slyšela (Viz její kniha Výživa ve světle věků), i když jeho knihu z roku 1938 pravděpodobně nečetla a ani ji neuvádí v odkazech na konci knihy Česká strava lidová. To, že o něm možná slyšela,  svědčí následující její slova, jako kdyby jimi představovala poznatky zubaře Pricea: Pozorování z celého světa potvrzují totiž, že všechny primitivní kmeny draze na zdraví zaplatily, když od své původní stravy upustily a přiklonily se k standartní stravě civilizovaného člověka. Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy – jež znamenala v daných podmínkám přírodních opět optimální řešení – počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulosou…

Dr. W.A. Price

Autorka nepopírá význam živočišných tuků ve stravě našich předků zejména másla a sádla. Připomíná také, jak moc si vážili vnitřních orgánů zvířete zejména vepře, který je spolu s husou národním zvířetem.

Vepřové je tradiční jídlo, zdravé je jeho tuk (přepuštěný na sádlo či uzený jako slanina, pokud má dost slunečního světla, pak jeho vit. D funguje synergicky s vit. A z jater atd.), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

Husa domácí, aspoň “martinskou” husu bychom si my Češi měli dopřát. Není ani nad “peřiny” a zimní bundy z peří…Foto převzato z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Domestic_Goose.jpg

Rostlinné oleje se jedly spíš u chudých lidí a hlavně v postní dny…: v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se právě vedle oleje konopného, který páchl, daleko více a s větší chutí používalo jádrového a “bukvového oleje.” Teprve v 16. století si lidé tlačili olej sami…nepěstovali žádnou řepku olejku, s níž by bylo příliš mnoho práce, pěstovali ji spíš když už, tak na svícení. Sally Fallonová a dr. Mary G. Enigová nepovažuje řepkový  olej  vůbec vhodný pro člověka.

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala v jednom textu toto: “V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidksé bytosti.” (Simoons, Food in China, 1991)”

I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat. Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium — An Englishman’s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole “Červenec: Hladová mezera,” se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu “šílený chléb”, celému tomu období říkali “hloupé období” (silly). (více v odpovědích FAQ). Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídlo, oleje ze semínek jako superkosmetiku, možná že nějaký certifikovaný nutriční expert ho bude dnes tlačit jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso, (a jsou takoví), to však neznamená, že ví, o čem hovoří. Sally Fallonová dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky čtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů: i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje, je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % – už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!), má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin. Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou…), raději ho nahradit máslem nebo kvalitním olivovým olejem. Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla. (Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou zde: (Více o problému konopného oleje na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu “zdravé” potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště když bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?….

Dorotka večeří polévku ze srdce a jater (pajšl) se smetanou a nasekanými kvašenými výhonky na květy česneku

Přepuštěnému máslu se říkávalo máslo, (čerstvému máslu “putra”) v domácnostech se jim “šetřilo”…Kdo ví, kdy se zase máslu začalo říkat máslo…

Úlehlová-Tilschová nezpochybňuje význam chovu mléčného skotu pro mléko, které denně  obohacovalo jídelníček. Nepopírá  význam plnohodnotných bílkovin v mléčných produktech, díky nimž se stráví bílkoviny z potravin, které je nemají kompletní, a zdravotní přínos syrového mléka.  V 15. století se prý již psalo: Protože tak píší doktorové, že bývají děti mdly, bledy a blekavy a blázni častokrát, ale ono ze vsi, ježto se tam tvarohem a syrovátkou vychová a boso běhá, leč u veliký svátek střevíc obuje, obecně z těch múdřejší bývají, než oněchto městských, v rozkoši schovaných.”

Mléko, půl živobytí”, tatínek Káji Maříka (kráva Bohuška), “…po celý středověk vůbec chovaly se pak krávy nejen na venkově, nýbrž i ve městech, skoro každý dům měl chlév…opravdu opatrují v chudé chaloupce jedinou kravičku jako oko v hlavě a dbají o ni více než sami o sebe, neboť jest jejich hlavní živitelkou…”, píše se v knize Česká strava lidová. Tím, že dbají o ní, dbají ale vlastně o sebe.

I pro současné konzumenty mléčných výrobků stále jistě platí rada z 15. století: “Každý, kdož své zdraví opatrovati chce, měl by věděti také, jakou pastvou aneb travou zvíře paseno aneb chováno jest, neb jakož táž živnost nebo pastva v přirození svém  rozdílná  jest, tak také mléko jiné a jiné přirození do sebe béře…” …Staří Čechové považovali totiž za nejzdravější a nejmasnější mléko májové…” K tomu nemám co dodat, protože jsem toho o mléce na tomto blogu již dost napsala….Co je zajímavé, je to, že i zdravotní ústavy v dobách mládí paní Úlehlové-Tilschové velice dobře věděly, že pasterované mléko se svou kvalitou nemůže rovnat mléku syrovému. Píše totiž: “Je vůbec velkou předností lidové stravy, že se na venkově pije mléko syrové, které je – pokud je ovšem čisté – mnohem cennější než vařené…mléko trpí totiž na své jakosti…proto mnohé zdravotní ústavy usilují o tak nezávadnou a čistou výrobu přednostního mléka pro děti, aby je mohly píti syrové bez úhony na zdraví i ve městech.”

Opravdové syrové mléko ” z trávy” od krávy Terezky, jehož smetana dosahuje svou linií těsně nad nálepku (po kliknutí na fotku se obrázek zvětší)

 

Již před časem jsem se zamýšlela na smyslem “náhražek kávy“, která vytlačila ranní polévku (třeba česnekovou),  z praženého obilí (které musí mít kyselinu fytovou nedotčenou), ale vlastně se dá říci, že dokud u nás “neexistovala káva” (a ta definitivně pronikla do domácností údajně až kolem roku 1880 a u bohatších rodin o něco dříve), neexistovaly ani její náhražky ve formě cikorky, žitovky či špaldovky. Pokud ano, i ty byly novotou. Sice se dočteme, že se mnohem dříve pražil hlavně ječmen na kaši i nápoj (tzv. pražma), ale nešlo o vědomou náhražku kávy. Především se ale pražma připravovala z nezralého měkkého zeleného ječmene, který je stravitelnější než tvrdé zralé zrno. A tak mě napadá, že dnes by mohla být zdravou náhražkou kávy právě pražma z nezralého ječmene.

Tyto bonbony jsou částečně z karobu, který znali v 19. stol. jako náhražku kávy (Svatojánský chléb), medu, kakaa a hlavně másla, také kokosu a lískového oříšku a okvětního lístku růže

Pole ječmene (katastr Mladočov, po kliknutí se foto zvětší…)

Do stravy našich předků významně zasáhly samozřejmě brambory (které se až na ty jarní jedly vždy “v munduru”, tedy na loupačku, které sama sice jím, ale s vědomím, že mě  poněkud “upasivní…). Bohužel i řepa cukrovka u nás zavládla, cukr byl pro národohospodářství “bílým zlatem” . (První cukrovar na Zbraslavi 1810.)

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé "zlato" přinášející zisky československému hospodářství.

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé “zlato” přinášející zisky československému hospodářství.

V Indii měli sice cukr dříve než my, jak píše autorka, ale nešlo o bílý cukr, protože šlo o sušenou třtinovou šťávu, která nebyla rafinovaná – Rapadura dnes obchodně zvaná). Autorka tenkrát mohla vědět jen to, že kvůli němu děti nedávají přednost výživnějším potravinám, nikoliv i to, že sám při své metabolizaci poškozuje mechanismus regulace cukru, vyčerpává minerály z těla a vede k řadě civilizačních onemocnění (to většina z nás neví ještě dodnes). Nemohla vědět, že vitamín A je pro děti v růstu, pro cukrovkáře a lidi s nemocnou štítnou žlázou mnohem víc životně důležitý než provitamin A a že jeho fukce není omezená na funkci protiinfekční.

Zeleninou číslo 1 bylo zelí, 2. místo tuřín [kvačka či dumlík] – staré babičky krájely tuřín na kolečka, navlékaly je na provázek jako fíky a pak sušily nad pecí, aby si děti měly na čem pochutnat] a až pak sladká mrkev, někdy vodnice). Zelí se jedlo kvašené, které se pak vařilo nebo jedlo i syrové (přesněji řečeno jen kvašené). A čím víc je země na sever, tak se prý spíš kvasilo, čím teplejší země, tam se spíš potraviny sušily. Na jaře venkované nezapomínali na něco zeleného (kopřivy, potočnice atd.) přidat do polévek či sekaného masa. Jedli divoké plody, pěstovali (pelyněk brotan, máta, šalvěj, routa, yzop, melissa -meduňka a stoklasku nebo-li kerblík čili třebule…) a sbírali bylinky, jako je třeba černý bez, houby byly spíš jen kořením potravou z nouze (str.57). Samozřejmě, že se kvasilo poctivě po starodávnu bez octa a cukru. “Konservovali je, zeleninu nebo ovoce, hlavně sušením a kvašením, nejstaršími a nejjednoduššími to methodami…”

Pila  se syrovátka (je dietetickým prostředkem prvého řádu), i ovčí syrovátka (žinčice) i šťáva (lák) z naloženého zelí, okurek, grúl z mlata po vylisování hroznů, zkrátka fermentované starobylé nápoje včetně piva a medoviny. Pivní polévka z kvásku byla základem polévek ke snídani před nástupem kávy, polévka se prý dělávala v Rusku i z ruského kvasu. Žádné dnešní “nealko”.

Neil s pivem pro řidiče (chata Polanka u Nových Hradů), kdysi se z “piva” dělala i polévka, ale jeho kvalita byla jiná…

Okurky jsem naložila do syrovátky s keltskou solí, koprem a koriandrem…


Pro nás může být zajímavé to, že ačkoliv se dnes propaguje konzumace bílého masa, naši předkové nejedli nedospělých kuřat (třebaže i ta rostla mnohem pomaleji než ta dnešní)...  Veliká moudrost ve stravování, ale asi ne moc pravidelně prováděná, spočívala ve slepičím vývaru. Hlavně se dával ženám po porodu, při nemoci či těžce pracujícímu muži v létě, o svatbách i o pohřbech. Obřadním jídlem tedy byl ne kuřecí, ale slepičí masokostní vývar.

Konzumovala se dospělá starší slepice…(tedy žádná libová kuřecí prsa…)

Kostní vývar je mimochodem nesmírně zdravý a výživný iontový nápoj (zdravý ve smyslu: stejným působíme na stejné), který, jak  o něm v poslední době stále čtu i jinde, je tajemstvím dlouhověkosti Číňanů, působí příznivě na krvetvorbu, protože kostní dřeň (morek) tvoří krvinky, kostní vývar posiluje nadledvinky oslabené cukrem a stresem, chrání kosti před osteoporózou a, protože má stejný poměr minerálů jako naše zuby, chrání nás před zubním kazem. Žádné moderní sójové výrobky ho nemohou nahradit.

A králíky měli hlavně domkaři, z úsporných důvodů se také téměř nepožívá maso telecí…protože je málo vydatné.  Zajímavé je, že řada výrobků, jako jsou třeba syrečky ze sbíraného mléka, patřila původně do chalup, tedy nepříslušela jeho tradice pouze jedné továrně dnes, která usiluje o získání určitého monopolu na značku (…tvarůžků, které dělaly hanácké hospodyně již za třicetileté války…vozil se do Olomouce i tvaroh k jejich výrobě, dokud se jí nezmocnil velký průmysl…)

Překvapila mě nemile velká, a z pohledu poznatků zubaře Pricea ve stravě našich předků asi nejvíce problematická spotřeba sacharidů (ani ne tak pouze brambor, jako zejména pečiva, ovoce a medu).  Dosud se za tradiční jídlo považují české knedlíky či šišky, sytíme se denně rohlíky, pečivem. I knedlíky se za stara údajně dělaly z mouky celozrnné, což je logické. (Slovo knedlík, které má údajně původ v němčině, mi připomíná sloveso z jiného germánského jazyka, a sice anglické kneed– hníst [těsto]).                                            

Časopis Beseda venkovské rodiny, který jsem našla na půdě, na obálce je předchůdce kombajnů- má takové lopatky..

Jestliže bychom si potraviny po starodávnu rozdělili na “vyživující” ve smyslu tělotvorné (bílkoviny pro třeba růst dětí) a “sytící” – tuky a sacharidy (V době fyzické námahy se také spoléhali velmi na zvýšení  tuků , z čehož by mohli čerpat moudrost dnešní moderní sportovci …, kterých přidávali ,“co brambory snesly”…), ve stravě bohužel převládají sacharidy. Překvapilo mě ono množství různého sladkého pečiva (vdolky, buchty, koláče, lívance) nejprve z “vejražku” (bělejší “přední” většinou žitná mouka – dolky z této bílý mouky, “zadní” už byl takový šrot), později z bílé pšeničné mouky, a dělaného  pomocí kvasnic a to již (!) zhruba od 17. století, kdy chodívaly kvasňové baby, kvasničářky s putnou do vsi ke vsi prodávat kvasnice. Ve srovnání s práškem do těsta  sice dochází aspoň k menšímu odbourání kyseliny fytové u tohoto druhu alkoholového kvašení pomocí pivovarských tekutých kvasnic a později lisovaných, jenomže toto odbourání není tak důkladné jako klasické starodávné kváskové kvašení. Koncem 19. století vznikla však spolu s “americkými” a válcovými mlýny i na venkov bílá mouka a bílé pečivo…Nekvalitu zamlžuje fakt, že se ne tak zdravé pečivo  plnilo plnohodnotnými bílkovinami, jako je třeba tvaroh, zapíjelo se mlékem, mastilo se máslem. Dnes už se plní, kdo ví, čím. Sladké pečivo se sice peklo méně často (svátky, posvícení, svatby), ale nabyla jsem dojmu, že když už se peklo, stálo to za to. Mám zkrátka obavu, že pečivem se žaludek spíš jen “zaplácával”. Nikde jsem se naštěstí nedočetla, že by dobytek také nasycovali od pradávna obilím  (kvůli němuž ubývá vitamínu K2 a konjugované kyseliny linolové a mění se poměr mezi omega-6 a omega-3 ve prospěch omega -6),  jenom trávou a senem, případně kořenovou zeleninou, jako je řepa a mrkev… Vykrmit totiž dobře dobytek není vždy snadné, když luk a pastvin čím dále, tím více ubývá, a tak chudší ženy musí vyžínati srpem kdejakou mez nebo svah u cesty a trávu, třeba i mokrou, vláčejí domů v těžkých uzlech…” 

Otázkou je, zda “pápěnka”, jakási jíšková či moučná kaše z másla, mléka, mouky a cukru, která vnesla převrat (co bylo ale před tím?) do přikrmování kojenců i ve městech, byla pro vyživování dětí to nejlepší, neboť Sally Fallonová píše: “Nešťastným zvykem v industriálních společnostech je krmit děti obilnými zrny. Miminka vytvářejí pouze malé množství amylázy, která je potřebná na trávení obilí, a nejsou optimálně vybavena k tomu, aby si s cereáliemi poradila, obzvlášť s pšenicí do prvního roku dítěte.” Totiž dítě je třeba ani ne “při”-krmovat, ale spíš vyživovat – nejen jeho zuby a kosti, ale i hormony a mozek. Pápěnka: převařené mléko (bez enzymů atd.) s trochou bílé mouky a másla a s cukrem narušujícím metabolismus vápníku a vedoucímu k obezitě (zdánlivě “zdravě baculatému” dítěti) může být pro optimální vyživení dítěte přece jen podle mého názoru trochu nedostatečná. Více na téma krmení miminek od Sally Fallonové a dr. Mary G. Enigové je dostupno zde.

I nadbytek ovoce je problematický, díky němu se totiž údajně ušetřilo jiného jídla včetně másla! (I paní Helena Fibingerová považuje kuchyni bez másla za chudobnou, poměry z nichž pochází, popsala jako velmi bídné, nebo v jednom rozhovoru pro přílohu Lidových novin řekla: “Neměli jsme chléb s máslem a povidlami, ale jen s povidlami…”). Problematické z pohledu poznatků dr. Pricea tedy považuju nadměrné vysazování ovocných stromků a s tím spojené nadměrné pojídání ovoce (sklízelo se do stodol jak obilí), později i výroba a pití tvrdého alkoholu, přitom praobyvatelé našich krajů sbírali ovšem původně jen ovoce plané….a tak sušené ovoce na venkově nahradilo často celou večeři…pracharanda byl prášek, který se mlel ze sušených jablek a švestek horší jakosti.

Děti na třešních, někdy jsou slepice pohotovější a sežerou spadlé třešně dříve…(po kliknutí se foto zvětší…)

Co je na tom špatného, když dnes slyšíme všude mantru o tom, at jíme hlavně zeleninu a ovoce a ať se ovoce včetně jablečného biomoštu dotuje i do školních jídelen, aby se tak bojovalo proti obezitě děti? Všechno, protože se na to jde podle mého názoru ze špatného konce. Zaplácávat žaludek dětí pouze přemírou ovoce, z níž samotné třeba mohou dostat i průjem (meloun) podle mě není moudré. Navíc ovoce je také kalorické. Děti budou dál obézní, pokud ho budou jíst víc než v umírněném množství včetně ovocných džusů, které je jen navykají na sladké. A to třeba proto, protože fruktóza je energie, navíc v čisté či koncentrovanější formě vůbec ne nejzdravější. (Jed, který naše tělo podle některých odborníků  nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle). Zdraví Eskymáci jedli téměř 100% masitou stravu a také jsou to lidi. Děti budou obézní dál, protože jim pak chybí více kvalitních živočišných tuků s vitamíny rozpustnými v tucích (A), které jsou potřebné na to, aby jejich vlastní metabolismus spalování tuků vůbec dobře fungoval, přinejmenším aby si své rostoucí tělo sportem (za účelem hubnutí) nevyčerpávali o vitamín A potřebný ke  správnému růstu.

Domnívám se, že jíst dobře zralé celé ovoce v době, kdy přirozeně zraje, je zdravé, ale konzumovat ho velké množství po celou roční dobu a jíst ho na úkor jiných potravin, nemusí vést ke zdraví. Autorka se nezmiňuje, že by si lidé dělali ovocné džusy jako dnes (alkoholový cukr sorbitol v jablečném moštu je dokonce dle knihy Vyživující tradice pro děti škodlivý). Ovoce, ačkoliv obsahuje ovoce vlákninu (buničinu) a vitamíny a minerály,  by nemělo dětem, které rostou, nahrazovat jinou tělotvornější stravu.  Raději bych dětem zajistila nejprve  krajíc žitného chleba s máslem a sýrem či vajíčkem, nikoliv sušené ovoce. To až jako  zákusek – po jídle (po-vidla).  Později se prý ovoce tolik nekonzumovalo (snad protože se začal víc konzumovat cukr?) a zato více se pálilo kořalky. Prý nebyla obecně rozšířená, ale byly kraje, kde bylo běžné dávát ke svačině sekáčům chléb a kořalku a dokonce byla nakonec součástí zvláštní stravy pro maminky po porodu, z nichž se mohly stát i alkoholičky… Stejně tak hloupé mi připadají zmíněné pohřby, kam museli občas pozvat i plačky, pohřby, které musely končit pořádnou pitkou. Který nebožtík by si to přál? Který sám tak žil? 

Ze sušených švestek budu dnes vařit k obědu omáčku k masu (tu vařívaly prabáby našich pradědů také), “Co to tu tak voní?”, ptal se po ránu syn…

 

Tato vizitka patřila původnímu majiteli našeho statku, pochází asi z roku 1932…

Nikde v knize Česká strava lidová není zmínka o nějaké speciální přípravě na těhotenství či stravě obou rodičů před početím dítěte, pouze o zvláštním jídle” do kúta pro šestinedělku (které bylo časem směsí dobrého jídla i moderního včetně kořalky). Z praktických než zdravotních důvodů se prý třeba svatby dělaly  i na Masopust, aby se na ní snědlo prase – to je samo o sobě zdravá tradiční strava, ať už pro jeho sádlo, kosti, vnitřnosti i krev, ale ještě více živin by rodičům před početím dalo možná na vitamín A, D a K2 bohaté letní kravské máslo. Pokud by žena otěhotněla hned po svatbě na Masopust, mohla by prý  ještě v létě  pomáhat při práci. Přírodní skupiny, jaké navštívil dr. Price, dělaly kvůli zajištění zdraví potomků alespoň 3leté věkové rozestupy mezi svými dětmi, a to buď praktikováním mnohoženství nebo vědomou sexuální (či alespoň koitální) abstinencí a jedly před koncepcí speciální stravu bohatou na v tucích rozpustné vitamíny. (Což byla, troufám si říci, jakási “antropologická konstanta” platící u všech “primitivních” skupin, které dr. Price navštívil). Snad se tato moudrost ze života našich předků ztratila či byla dávno zapomenuta, protože do jejich života zasáhla rada : “Milujte se a množte se…”, ale spíš to bude tím, že si tuto radu s důrazem na hodnotu rodiny vykládaly či nevykládaly katolické rodiny až dosud  po svém:  a tak  třeba i do roka  “dvakrát křtili” a v některých rodinách měli skutečně více dětí, než kolik mohli dobře vyživit.  V Krkonoších mívali na svatbu údajně i krupicovou kaši, že novomanželé mají míti tolik dětí, kolik zrnek krupice je v kaši, což se mi zdá neseriozní. Důležitá je přece i kvalita zdraví a přirozená schopnost přežití dítěte než pouze potomstvo rozšířené jako hvězdy na nebi…aby se zmocnilo brány nepřátel nebo jak to kdysi řekla paní Dana Němcová, aby bylo blechami v kožichu režimu. (Jenže jak to může učinit, když bude slabé a nezdravé, nebo se dospělosti ani nedožije?) Po 3denní svatbě a s ní spojeném holdování alkoholu jistě není radno počínat dítě. Alespoň přírodní národy se jakémukoliv alkoholu před početím po několik měsíců vyhýbaly. (Alkohol ničí především vitamíny B a zinek důležitý pro mužskou plodnost, zinek je totiž v enzymu štěpícím alkohol.).

 

 

Přírodní národy, jaké navštívil dr. Price, činily věkové rozestupy mezi dětmi, aby zajistily optimální zdraví všech dětí…

Hodně se jedl hlavně v dřívějších staletích (11.-12. stol.) i lesní med, ale vzhledem k tomu, že každý med obsahuje kolem 35-40% (zhruba) problematické  fruktózy, kterou naše tělo nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle, rozhodně patří mezi potraviny, o nichž platí : …všeho s mírou a dobrého pomálu,” i když toto rčení je samo o sobě diskutabilní. Včely si zaslouží určitě náš velký respekt. Trpí tím, že jich bývá moc na jednom místě, že nemají rovnovážně rozvrženou snůšku v průběbu sezóny v krajině s monokulturními zemedělským rostlinami, že se jim bere všechen med a nahrazuje se škodlivým bílým cukrem a poté se “léčí” preventivně antibiotiky. (Viz film By nám včely neuletěly...nebo kniha o biodynamickém chovu včel: Včely a jejich svět: Dettli M., Hradil R.). Lesní med z kvalitních lesů 12. století měl mozna take jinou jakost než lesní med ze smrčin 21. století.

Naši předkové se řídili církevním kalendářem, alespoň v době po 30. válce…(kříž na okraji vsi Mladočov u ječmene, kliknutím se obr. zvětší), posty byly hlavně v době adventní a v době výročí Ježíšovy smrti, postním omastkem byl rostlinný olej

Lze říci, že jak autorka České stravy lidové, tak autorky Vyživujících tradic docházejí k nápadně shodnému závěru . Autorka České stravy lidové tvrdí: “Nyní ve 20. století ovšem nemůžeme a ani nechceme vraceti se k romantickým, ale primitivním žernám  nebo stoupám [takové dřevěné hmoždíře s palicí na dělání mouky, léta v ní baba Jaga], naopak rádi použijeme všech vymožeností technického pokroku, ale jen potud, pokud neodporují zásadám zdravotním. A tyto zase nemůžeme šířiti překotně, ale vždy je s ohledem na určitou svébytnost každého jednotlivce i celého národa! ” 

Stoupa s palicí (takový hmoždíř na obilí, angl. mortar and pestle), viz www.lidova-architektura.cz

Ve Vyživujících tradicích se zase píše:  “Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano – trávili více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky – chutná jídla,  větší elán, robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a láskyplný sňatek moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými způsoby našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk. Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu.”

Pokud by zubař Price dorazil ve 30. letech 20. století do Československé republiky studovat dentální zdraví a stravu našeho venkovského lidu, myslím, že by přišel tak říkajíc “s křížkem po funuse”. Situace tenkrát totiž pravděpodobně byla již dávno vzdálena stavu přírodních izolovaných skupin či národů. Jejich strava či určité zásady ohledně stravování se v něčem shodovaly s  našimi předky, v něčem se už hodně lišily. Studovat  postup nemilosrdných zákonů degenerace  v rámci třígenerační rodiny můžeme ale i dnes poměrně snadno. Ani přírodní národy, které dr. Price studoval, již nežily tak úplně v Ráji.  Ani přírodní národy nebyly natolik moudré, aby později odolaly svodům civilizace, jakou byla bílá mouka, cukr a průmyslově zpracované potraviny.

 

NEJSME VŽDYCKY TO, CO JÍME…

Je zajímavé pozorovat růst druhých zubů u syna Ferdy (po kliknutí se foto zvětší…)

Nejsme to, co jíme, ale to, co je schopno naše tělo vstřebat. Pokud třeba nemáme dostatek v tucích rozpustných vitamínů (A, D, E, K2), nebo pokud potraviny nejsou správně upraveny tak, aby z nich naše tělo dostalo živiny, dochází k tomu, že nevyužijeme správným způsobem potenciál potravin, takže nejsme a nestáváme se tím, co jíme. V dnešní době je příkladem nedostatek vitamínu A, který vede s příjmem bílkovin bez dostatku kvalitních tuků k  rychlému růstu člověka pouze do výšky (vyšší než byli  rodiče a prarodiče) , nikoliv k vytvoření silné kosterní konstituce a možná i vnitřních orgánů. Co když zde leží problém skrytých srdečních vad? I kuřata ve velkochovu rychle vyrostou. Některá se pak sotva udrží na nožkách – nedošlo totiž k pomalejšímu, ale korektnímu růstu kostí a všech orgánů jeho těla (například plic). Nevím, zda Bůh chtěl či nechtěl stvořit člověka s úzkým zubním obloukem, aby pak musel nosit rovnátka, anebo člověka, který má mezery mezi zuby, protože kvůli nedostatku místa mu musely být některé zuby vytrhány?  Mezery mezi zuby dospělého jsou pak příliš velké, aby zuby vypadaly esteticky, a příliš malé na to, aby se mezi ně zuby vešly. Každopádně nám dal Bůh svobodnou vůli. Jak kvalitní ale můžeme postavit klenutý most, když není dostatek materiálu?

První zuby Dorotky, která je od třešní…(zubní oblouk musí správně dál růst do šířky, aby i druhé dospělé zuby měly dostatek místa)

V době, kdy autorka knihu psala, panovala víra (hypotéza), která byla rádoby vědecky potvrzována antropology, že křivé zuby jsou způsobeny pojídáním měkkých vařených potravin moderní civilizace, že se zuby “necvičí” (na celozrnném tvrdším chlebu).  “…černý a hrubý chléb…svědčí i zubům…protože obsahuje hojně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž celý chrup čistí a posiluje….Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem…protože se požívá tvrdý, prospívá i zubům” píše autorka knihy. Z toho usuzuji, že ani k autorce se práce zubaře Pricea nedostala, ale předpokládám, že o ní mohla slyšet nebo číst. Byl to totiž zubař Price, který tuto teorii vyvrátil – vždyť tvrdým chlebem lze posilovat spíš svaly čelistí než kosti, navíc  úzký zubní oblouk a stěsnané zuby odpovídají i jiným úzkým kostem těla, které se při práci trénovaly dostatečně.

Bohužel naši předci máslem (máslo= přepuštěné, putra = máslo) údajně šetřili, protože je mohli snadno zpeněžit. Smutným příkladem je například  nejnižší spotřeba másla na vesnicích okolo lázeňského města Luhačovic. Bylo by zajímavé dohledat míru výskytu plícních onemocnění (TBC) v této oblasti a srovnat ho s jinými kraji. “Okolí Luhačovic zbavuje se do lázní másla i smetany a nahrazuje je margarínem a lojem.” (Ani za studena lisované oleje, které používali spíše chudší vrstvy do jídla hlavně v dobách půstu, ho nenahradí…) Bez máselného tuku se špatně vstřebávají bílkoviny a minerály z potravin, bez ohledu na to, kolik jich mají. Možná to byli lidé nejchudší, kteří museli máslo prodat a pořídit si za peníze něco jiného do domácnosti. Otázkou je, co si za hotové peníze koupili místo něho, co jen mohlo být důležitější než máslo? Kosa? Porcelánový talíř?  Jistě nedostatek másla mohl pak být významným nutričním faktorem (kromě Kochových bakterií, duchovních, etických a duševních faktorů), který přispíval k tomu, že lidé onemocněli tuberkulozou (souchotinami). Vnímám stín smutku nad krásně vyřezávanými formami na máslo, které ho pomáhaly dobře zpeněžit. …hospodyně věnovaly vždy mnoho práce, aby je pěkně pro trh připravily…Vlastně pěkná forma na máslo nebyla možná ničím jiným než prvním krůčkem ke krásnému balení potravin z dnešního supermarketu. (Když hospodář Ondřej Baran stělesněný Jurajem Kukurou ve filmu Stíny horkého léta odehrávajícího se v roce 1947 přiveze do města do obchodu [natáčeno ve Štramberku a na fojtství ve Bzovém  nedaleko Velkých Karlovic] uzlík s tučným kvalitním ovčím sýrem, copak si v krámu za to koupí? No přece 2 kg cukru, tabák a sladkosti pro děti...A obchodník, který od něho ovčí sýr vykupoval, remcal, že jde o zasmrádlý sýr. Asi jen chtěl snížit výkupní cenu. Dost možná takové hospodáře nakonec časem přesvědčil o tom, že nemá ani cenu chovat ovce a je lepší odejít do města za lepším. Když píšu tyto řádky, hraje mi tento film za zády, Neil sleduje anglické titulky…)

Když Price podával jedné 14leté dívce po půlroku olej z tresčích jater a lžičku kvalitního másla od krav, které jsou na zelené pastvě, došlo prý dokonce k samovolnému zlepšení zubních kazů (!) k jakési remineralizaci zubů, nejnovější studie tento zázrak připisují vitamínu K2, který navádí vápník, tam, kam má a dokonce ho odvádí z míst (měkkých tkání), kam nepatří. Tento K2 byl v ale poprvé nazván X faktor či Priceův faktor, jehož bylo ve stravě přírodních národů 10x víc. Dnes je to nejpřehlíženější živina, která se dává do jednoho pytle s vitamínem K1 s tím, že vitamínu K máme dost. K1 však působí především na srážlivost krve, K2 naše tělo využívá jinak. Byl to dr. Price, který by si za objevení tohoto faktoru (vitamínu K2) zasloužil Nobelovu cenu, třebaže to, jak ho naše tělo využívá, až teprve nedávno (po r. 2005)  přesněji popsaly a jeho nesmírny význam potvrdily studie v Nizozemí. Nebo by se mohl oficiálně přejmenovat z K2 na Priceův faktor, protože dr. Price byl první, kdo ho objevil.

Pokud maminky v USA objevily knihu dr. Pricea Výživa a fyzická degenerace bohužel až po porodu dítěte (kdy jeho zubní oblouk je již v určité “nastavené” šíři) nebo dokonce až v polovině jeho dětství, ptají se v internetových forech, co dělat, jak zvrátit nepříznivý vývoj kostní struktury jejich dítěte a zejména zubů a zubního oblouku, aby dospělé zuby nebyly přetěsnané, zda změněná strava  bude mít i estetický výsledek v podobě širokého úsměvu. Platí údajně jednoduchá věta: dokud dítě roste, tak i v tomto ohledu má výživná strava (syrové mléko, máslo a olej z tresčích jater) stále smysl, aby se i vnější projev degenerace zastavil a neprohluboval, nehledě na to, že vždy má přece cenu a nikdy není pozdě začít dělat to, co člověk vnitřně považuje  za správné. Má cenu to začít dělat třeba i v posledních minutách před svou smrtí vzdor tomu, že jsme po celý život žili v omylu.

Na fotce jsou dvojčata po léčbě: nahoře prošla divka klasickou ortodontickou léčbou chrupu, tedy trhánim zubů a nasazením rovnátek. Její sestra dole prošla holistickou  léčbou, došlo u ní k ortopedickému rozšíření patra, výsledkem je širší úsměv, atraktivnější  širší obličej. Foto patří dr. Terranci J. Spahlovi

Další věc je, co konkrétně dělat, když je již jasné, že zuby se moc nevydařily. Nadace Westona A. Pricea doporučuje spíše pak ortopedický než ortodontický zásah do chrupu, tedy touto cestou řešit sice ne již prvotní příčinu (výživu před otěhotněním , v těhotenství a raném dětství atd.), ale aspoň druhotnou příčinu přetěsnaných zubů (a sice úzký zubní oblouk). Tedy spíše jít metodou rozšíření zubního oblouku, než srovnávat pomocí rovnátek křivé zuby. (Pokud by někdo věděl o klinice, která toto v České republice dělá, dejte mi prosím vědět, možná by to některého čtenáře těchto řádku zajímalo…).

Každopádně bych knihu  Česká strava lidová velice doporučovala ke čtení a to i přesto, že bych ji oznámkovala pouze 2 hvězdičkami. Je to ale jen díky tomu, že kniha jak doktora Pricea Výživa a fyzická degenerace tak Vyživující tradice mi otevřely mnohem širší a jasnější pohled na otázku stravy a zdraví, ukázaly mi mnohem zřetelněji, jak zdraví vlastně vypadá a která strava se tedy skutečně osvědčila, protože takové zdraví vytváří. Obsah knihy a českou stravu lidovou jsem mohla tedy zhodnotit z jiné  perspektivy a integrovat její obsah do širšího kontextu.

Zdá se mi tedy, že této knize ještě cosi podstatného chybí (i když kniha nemá ambice být i kuchařkou) pro ty, kteří výše zmíněné dvě knihy ještě nečetli, a zůstává pro mě záhadou, zda paní Úlehlová-Tilschová knihu zubaře Pricea četla. Některé její poznámky již v této knize jsou  v tomto smyslu nadějné, jenže pak bych ale v knize Česká strava lidová kromě popisných pasáží očekávala častější a o něco kritičtější komentář autorky jak k české stravě lidové tak k některým potravinám, zvykům a nakonec i  obšírnější syntézu na závěr knihy. Některé výpovědi lidí v knize se však vážou  jen na určité století, spíš jen na určitý kraj, vesnici, chalupu či rodinu a není vždy snadné z těchto epizodních záležitostí vytěžit pravidlo, které platí vždy a všude v zemích koruny české. Přírodní národy navštívené dr. Priceem měly stravu neměnnou po stovky či tisíce let, ta naše česká přece jen určitým změnám podléhala (nejen v posledních 50ti letech), jak jsem již zmínila na začátku tohoto článku (o studnici moudrosti stran stravy). Snad získám odpověď na to, zda se autorka  s objevy dr. Pricea blíže seznámila přímo z jejího psaní, pokud se mi podaří sehnat i  jiná její díla, zejména Výživu ve světle věků z roku 1945. V její kuchařce Rok v české kuchyni vydané zhruba o deset let později se to ale již hemží recepty z tzv. “bílých jedů”, takže jsem spíš skeptická. Nedávno byla kniha Česká strava lidová znovu vydána nakladatelstvím Triton, na obálku byl zvolen obrázek s nešťastnými sladkostmi – tolik ale pro relativně starou českou kuchyni příznačnými. (Netuším, zda nové vydání obsahuje nějakou moderní předmluvu, k níž jsem se zde nemohla vyjádřit, protože jsem ji nečetla.)

—————————————————

Na obrázku je česká dívka, která byla velmi úspěšná v soutěžích krásy (bohužel si jméno nepamatuji), patrný je úzký obličej, brada do špičky baby Jagy, úzký nos, dýchání ústy, ten obličej nezáří přirozeným zdravím, kritéria moderní krásy jsou zkrátka nastavená jinak.

*Nejsem si osobně zas tak jistá jednoznačnými ozdravnými účinky půstu z nutričního hlediska ani tehdy ani dnes. Jaký smysl má půst pro tělo dnešního člověka, který vlastně drží latentní “věčný půst”,  neboť většinou neměl co do stravy optimální začátek, spíš než dobře “vyživen”, bývá “překrmen”. Někdy se mi vkrádá podezření, zda nešlo o napasování data jarního půstu na dobu, kdy po dlouhé zimě je třeba být opatrný v používání zásob potravin, po dlouhé zimě již velmi ztenčených. Zdá se mi, že rozumný krátkodobější půst má dnes smysl detoxifikační, ale v minulosti šlo spíš o duchovně “detoxifikační” praxi. Prof. Tomáš Halík ve své knize Oslovit Zachea popisuje tento velikonoční půst jako určité rozjímání (např. na str. 166):

“Stará asketická tradice církve i nás zve v postní době “na poušť” . Znamená to na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás pouze baví, ukolebává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, prostor k rozlišení, abychom mohli pozorně naslouchat “hlasům” okolo nás i v našem nitru.”

May 232012
 

Ghí podporuje imunitu, dlouhověkost a chrání před nemocemi,” řekl Bhavaprakaš. Považuje se za elixír a prostředek k regeneraci organismu…Ghí nežlukne, může se používat místo olejů. Je snadno stravitelné a podporuje vstřebávání živin. Vhodné pro všechny konstituce…Ghí čistí kanálky v těle a posiluje mozek, odstraňuje jedy, je to afrodiziakum, podporuje vláčnou a lesklou pokožku. (MUDr. David Frej: Ájurvéda, Eminent, 2007, str. 108)

Přepuštěné máslo, cedím ho alespoň přes kovový cedníček, ještě horké zavíčkuju a obrátím víčkem dolů, ghí se tak zakonzervuje samo a vydrží sto let…

Ghí je tradiční potravinou v Indii, ale i u nás (přepuštěné máslo)…Je stabilní a vhodné k tepelné úpravě potravin. Pokud se krávy živí trávou, pravděpodobně takové přepuštěné máslo obsahuje relativně hodně vitamínu A (v létě je ho díky syté žluté barvě očividně více), pokud je kráva na sluníčku venku, tak obsahuje hodně vitamínu D a díky čerstvé trávě i vitamín K2 (který vede vápník tam, kam v těle patří). Velmi záležití na tom, co kráva žere…Ve filmu Jíst, meditovat, milovat (Eat Pray Love) s Julii Roberts jsem zahlédla indickou krávu, která se “pásla” na odpadcích v chudinské čtvrti, její máslo by asi nedosahovalo kvalit “másla z krmení trávou”.

Pomalý elektrický kameninový hrnec

Vyzkoušela jsem mimochodem jiný a  ještě šetrnější způsob, jak přepouštět máslo, navíc určený pro líné (nebo spíše zaneprázdněné) hospodyně. Použila jsem oblíbený pomalý elektrický kameninový hrnec (jindy používaný na poctivé masokostní vývary, tedy tradiční iontové tekutiny) . Vložila jsem do něho máslo a na několik hodin zapnula – máslo se rozpustilo, nečistoty (babička říkávala cmer) ze zbylých kapek podmáslí v másle se usadily na dně. Poté jsem horkou tekutinu přecedila na minicedníku do sklenice s víčkem twist.

Muška ušlapuje…

Dorotka(1 rok a 10. měs.) si řvaním vydupala hrábě, a tak využíváme i dětskou pracovní sílu…

Začali jsme jinak před pár dny s první sečí trávy na seno, to znamená že chci-li dělat třeba to přepuštěné máslo, před pátou hodinou dám do kameňáku to čerstvé máslo, a jdu s Neilem, někdy dokonce i dětmi (co jen zkoumají rostliny a brouky), kosit louky a nemusím se starat, že se mi máslo přepálí. Když začne ráno svítat, vnímám ten magický moment, kdy ptáci nejintenzivněji zpívají, totéž se pak opakuje, než slunce večer zapadne – také si ještě hodně zapějí, také kuřátka mají období pípání, někdy spí. Je škoda si takové chvíle, kdy venku ptáci silně zpívají, nechat ujít a celý život tyto momenty prospat.

Pokud Ferda nehrabe, tak hledá na mezích poklady (sojčí pírka, staré spadlé hnízdo, šišky, divokou cibulovou trávu…)

Rozhazování pokosené trávy

Kosení jde stále snáz a snáz, kosa kratší než 90 cm by nám byla na našich rovných loukách zbytečně krátká – Neil aktualizoval délku své čepele dokonce na cimburovskou 95 cm. Občas jen ušetřím  ostrůvek bylinek…Z takového prvního sena sečeného kolem poloviny května, čemuž nám letošní počasí přeje, bude i v zimě velmi dobré máslo a ghí.

 

 

Kravičky bláznivé, aneb letos poprvé na pampeliškové pastvě (1. máj 2012) + video

 Z našeho statku  Comments Off on Kravičky bláznivé, aneb letos poprvé na pampeliškové pastvě (1. máj 2012) + video
May 092012
 

 

“Jako jest nejlepší mléko z  letního krmení krav čerstvou pící, tak je máslo v létě hodnotnější, protože je bohatší na vitamíny, jež jsou nadto provázeny pěknou jeho žlutou barvou. Hospodyně asi vypozorovaly, že žluté máslo je chutnější a tedy i na trhu hledanější, a proto zimní bledé máslo přibarvovaly šťávou ze syrové mrkve, nakapanou ještě do smetany…hotové ještě v několikeré vodě vytlučené máslo se  upravovalo do různých forem…na Skutečsku se máslo zase vyválelo v placku a stočilo, takto “rolované” se pak na trhu nejdráže platilo…Máslo je totiž nejhodnotnější tuk ze všech.” (M. Úlehlová-Tilschová: Česká strava lidová, str. 200-202)

Samozřejmě, že provitamín A z mrkvové šťávy, který naše tělo neumí zrovna efektivně na vitamín A přeměňovat a dle Sally Fallonové obzvlášť malé děti a staří lidé či lidé s oslabenou šítnou žlázou,  není stejně cenný jako vitamín A. Před několika lety jsem doma měla máslo z Polska, kde bylo na obalu uvedeno barvení  mrkvou…

Neil nazval v angličtině naše následující video Bláznivé krávy, které si “šlehnou” trávy a plevele. Ony totiž po jarní čerstvé trávě velmi baží. Natočili jsme moment, kdy jsou krávy po delší době zase vypuštěny na pastvinu, kterou jsme nechali pořádně narůst, aby ji nezačaly spásat předčasně (příliš krátkou trávu) a oslabovat ji a tím dávat šanci jen určitým plevelům. Nejprve krávy běží do ohrady (kráva a její jalovice), poté až se trošku zklidní, dál na pampeliškovou pastvinu. Chvílemi nechal Neil video zrychlit. Vidět je později možno i záběr na býčka Ivánka na vodítku s Parelliho ohlávkou, horsemanship funguje i na krávy.

 

Odkvetajici pampelisky na louce v Mladocove

Povídá se, že býci mléčných plemen jsou nebezpečnější, nevím to zcela jistě, ale jedno možné vysvětlení je to, že tito býčci byli dříve než masná plemena od matky odstaveni, a tedy i od jejího úkolu ho “zestádnit” (socializovat). Je vidět, že si Neil snaží obhájit svůj “osobní prostor”, nepustit do něho býka (který je spíš drzý než přátelský tím, že chce občas blíž k Neilovi), aby na něho nezačal zkoušet svou hru na dominanci, kterou pak chvílemi hraje se svou matkou (kterou chce trkat), Neil jí v těch chvílích trochu pomáhá, aby býček nezjistil, že je už skoro silnější než ona. Pokud by tuto hru chtěl hrát s člověkem, ten by neměl proti býkovi šanci mu ukázat, že je šéfem stáda. Pokud by byl býček od mala na venku s přirozeně různě starými krávami či býky, především matkou, brzy by se nejspíš ukáznil a respektoval pravidla chování.

Jasmina

Pokud však na omezený prostor naženeme stejně staré mladé býčky, je mezi nimi větší konkurence, větší touha po srovnávání sil, víc třenic než touhy po učení se jeden od druhého a po spolupráci a pro jednu jedinou krávu ve stádě je pak obtížné problematické jedince “socializovat”. (Zkrátka jako tomu může být ve škole.)

OPRAVDOVÉ MLÉKO Z TRÁVY: Jarní sladká smetana z mléka krávy Jersey se usadila nahoře

Slepice proti slepotě, aneb pocta slepicím

 Z našeho statku  Comments Off on Slepice proti slepotě, aneb pocta slepicím
May 082012
 

Slepice snad opravdu pochází od slova slepý, protože za šera nevidí, za to vajíčka mohou zlepšit zrak lidem, kterým se zhoršuje. Obsahují totiž vitamín A a spoustu bílkovin, třeba těch, které na sebe vážou síru, což třeba neobsahuje sója a doplňovat je z obilovin nemusí být pro ty nejmenší nejlepší.

Copak jsi jedla?

Už nepočítám ty syrové žloutky, které jsem letos dala sobě a své rodině. 

Jsou čerstvé s trochou soli, nebo troškou medu a skořice. Bílek syrový nejíme (viz článek o vejcích). A hlavně jsou od slepic, které jsou od pohledu zdravé, mají lesklé husté peří. Přes den jedí nějaké zbytky třeba na kompostu, pijou syrovátku,  či vyzobávají hmyz, kterého je díky výkalům krávy více (zajímavá je tedy symbióza dobytka se slepicemi). V poledne se schovávají ve stodole. Těsně před tím, než jdou na kutě, honem honem všechny najednou se začnou pást na trávě jako o závod. Mám všude možně vysázené bylinky, květiny, keře, ale zdá se, že je nezajímají. Mají dost místa na statku, chodí většinou “v partě” po teritoriu o rozměru zhruba půl hektaru, dále si už netroufnou. Jde o směs konvenčních slepic těžších, vlašek (lehkých a shánčlivých) a zlaté české kropenky.

Potkali se dva na jednom statku a nelíbili se sobě...

Z jedné “bílé slepice” se vyvinul kohout. Přestože je větší než jeho starší kolega s chromou nožkou ( asi po boji s kunou…?), není ještě šéfem, velice snadno se nechá zastrašit. Asi protože mají hodně slepic a velký pozemek na vandrování, nedošlo mezi nimi k žádnému vážnému konfliktu. Tomu staršímu jsem chtěla dopřát ještě jednu sezónu šťastného života na pastvě, než z něho i s pařáty bude silná polévka (proti osteoporóze a celulitidě) a z per ozdoba pro děti na hraní. Nejvíce minerálů z kostí, ale i z bylinek je prý možné dostat díky mírné kyselosti, proto se má do vývarů dávat trochu octa (nějakého přírodního), aby se ty iony minerálů do vývarů dostaly a z vývaru se stal iontový nápoj, nebo bylinky přímo v octu nakládat a tím octem si dochucovat jídlo (viz třeba estragon, tedy ten francouzský, co by mi přes zimu na rozdíl od ruského na venku vymrzl).

Estragon v květináči, jehož lístky dodávají výbornou chuť octu...

 

Kuřátka (ty pípající chlupaté kuličky, před vyklubáním dokonce pípající vajíčka) si líhneme v malém inkubátoru, poté je máme pod červeným světlem, pokud se omylem nevykoupají ve vodě (a neonemocní), přežijí své dětství na šrotu, sekaných kopřivách a trávě a másle. (Pokud jsou na denním světle, mají vitamín D, pokud ne, mají ho z másla,  pokud jedí zelené, mají vitamín K1, takže jim nepřidávám do vody žádné vitamíny). Kohoutky později případně sníme, jejich maso je velmi chutné – takové tmavší jako zvěřina (bažant), protože rostou dlouho a převážně jen z trávy a hmyzu. Pokud je moc libové jako králík, podávám ho se smetanovou omáčkou. Však třeba aborodžinci v Autrálií prý obcházeli kvetoucí keře či keře již s bobulemi, které nejedli, protože je raději nechali pro určitá zvířata, aby se na bobulích vypásla. Pokud by ulovili příliš libového klokana, tak by ho nejedli. Kdo ví, možná že i lovecká sezóna u nás začíná až pozdě na podzim i proto, protože je zvíře před zimou po sezóně zelené trávy nejtučnější.

Na dvoře to mezi dětmi krákoře...

 

Okénko do kuchyně v zimě…

 Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Comments Off on Okénko do kuchyně v zimě…
May 032012
 

“Myslím, že mám na tomhle světě nejraději kuchyně. Kdekoliv, jakékoliv, je-li to kuchyně a dá-li se v ní vařit jsem spokojená. Pokud je k tomu ještě funkční a často používaná, tím lépe. Visí v ní pár suchých utěrek a dlaždičky se bíle lesknou.
Nemohu si pomoci, miluji i ty hrozně špinavé kuchyně. Jsou veliké, po podlaze se tam válejí odkrojky zeleniny, že je z nich celý spodek pantoflí celý černý. Tyčí se v nich ohromná lednice naplněná řadami potravin, s nimiž by se dala lehcep řežít dlouhá zima, a o její kovové dveře se mohu klidně opřít. A zvednu-li oči od mastnotou postříkaného sporáku a od nože, jehož se chytá rez, vidím za oknem smutně zářit hvězdy…”
Banana Jošimoto: Kuchyně (Brody)

Apr 282012
 

 

JARO NA STATKU

Na jaře stíháme ledacos a leccos také ne, učíme se odpočívat, učíme se z chyb a radujeme se z maličkostí. Přes zimu jsme odpočívali a respektovali tak smysl tohoto ročního období.

Petrklíč na kašel s podběly (hříběcí stopou- coltsfoot anglicky) je báječný na kašel, moc jich blízko nás roste na svažitých mezích, které se vyhnuly obdělávání JZD.

Pokud tak člověk nečiní a nespí i více hodin než v létě, možná proto se cítí na jaře unavený.

 

Dorotka nabrala trochu sena pro býčka Ivánka

A tak na nás  brzy přišla jarní míza ve formě velkého nasazení do práce, kterou snad jen zarazilo pohřbení psa Matějka. Ale jeho duše se jistě jednou převtělí v jiného tvora na tomto statku, kde je důstojně pohřben. Na místě, které měl původně vyhrazené na běhání, snad brzy vyrostou skalničky, bylinky a květiny pokud možno ty vhodnější na venkovskou zahradu.

Uklizeno pod starou hruškou na hrušky nové..

Vypadá to vlastně, že snad ani jiný pejsek u nás zatím nebude mít své místo, spíš více místa se nyní najde pro květiny, hmyz a ptáky.

Obdivování pupenů (šišek) smrku (na bolesti zad apod.)

Dobrými hlídači před zlými duchy prý bývá případně i  yzop a jiné bylinky. 

 

Z kopřiv mixér udělá špenát

Hodláme nadále v klidu uklízet, zahradničit, stříhat a zkracovat, ale i prodlužovat (přeměna vozíku na žebřiňák)

Žebřiňák

, aktualizovat a  stavět nový plot (důležitá hranice teritoria) se sousedem, uvidíme, jak se zadaří i paravanu z vrbového proutí.

Ptáci švitoří, čmeláci a včely bzučí na rozkvetlých stromech a keřech a vnímám s každým rokem bděleji vše živé – každý pupen, každého broučka.

Louka se žlutí pampeliškami

 

 

Záhada tajemného tesaře vyluštěna: datel si dělal ve staré jabloni byt (bez hypotéky), až třísky padaly…

Místo pálení čarodejnic si najdeme čas zastavit se a pomeditovat nad každým zajímavým tvarem listu či barvou květů, podivujeme se nad rychlostí, s jakou se vše rozvíjí včetně dětí.

SUSUN  WEED: ZELENÁ ČARODĚJNICE, která dýchá a rozmlouvá s bylinami 

Susun Weed

V poslední době mě mimochodem inspiruje jedna babička, a sice “zelená čarodějnice” paní  Susun Weed (Plevelová?, nar. 1946), která se již od pol. 60. let zabývá bylinkami i výživou, léčením ženských obtíží bylinkami.  Zmínila se v jedné diskusi, že její “kamennou složkou stravy” je syrové mléko a syrové maso. Ne čarodějnice, ale hotová baba Jaga, že? Zajímavě povídá na různá témata hlasem poznamenaným kouřením…(myslím). Totiž  aspoň pro mě je mnohem příjemnější poslouchat, jak vypráví o bylinkách, nad čím vším se zamýšlí, než číst v sebelepší encyklopedii bylinek. Ona sama je chodící encyklopedií. Prý patří mezi přední americké bylinářky – má svůj podcast, knihy o ženském zdraví, vede kurzy, chová stádečko koz atd. Její názory jsou pro mě zajímavé a podnětné, zdá se mi, že je to žena, se kterou se člověk asi nenudí, o bylinkách vypráví velmi živě. Někdy i šeptá: Nejezte rostlinné oleje ze semínek, jsou plné mastných kyselin omega-6, které škodí kloubům…

Zaujala mě myšlenkou, že na jednu stranu je možné studovat bylinky klasicky přes knihy a asi po 7 životech se může člověk stát opravdovou vědmou v oblasti bylinek, pokud si k tomu připočítá ještě i znalosti o lidském těle a duši. Pokud se ale žena (a bylinářkou je dle ní skoro každá, která v kuchyni použije bylinku) cítí být zahlcena informacemi z knih, doporučuje začít jen s jedinou bylinkou, strávit u ní nějakou dobu, použít všechny její částí a doslova s ní dýchat (…rostlinný dech vdechujeme my lidé a rostlina vdechuje náš dech a tak dýcháme spolu a je to takový tanec “dávám- bereš”) a zkusit o ní získat informace neempirického charakteru tím, že s ní člověk stráví nějaký čas a rostlina mu sama napoví, k čemu je dobrá, informace o ní k člověku přijde intuitivně. To proto je jistě něco na tom, že to, co roste na vlastní zahradě, je pro člověka nejvhodnější, protože jsou spolu na sebe s rostlinou naladěni. Jedna Susunina historka se váže ke kopřivě, která rostla u bažiny a jež ji prosila: “Dostaň mě odsud!” Nakonec ji uprosila, rýčem ji Susun vyryla a skutečně za pár týdnů přijely bagry…

Kniha, jejíž autorkou je Susun Weed

Nedávno mě třeba  zaujala její debata na téma syrové vs. vařené jídlo. V podstatě z diskuse slovo “syrové” smetla – říká, že nikde nikdo nic “syrového” v přírodě nejí. A hned  rozšiřuje definici “vařené” o takovou úpravu potravin, která činí živiny z nich využitelnými, což nemusí být nutně “vaření” ve smyslu tepelné úpravy. Rostlinné jídlo se dá dle ní “uvařit” i sušením či mražením, nakličováním, nakládaním do oleje (enzymy  v dresinku s extra panenským olivovým olejem a citronem  “vaří” zeleninový salát) a fermentací, či činnosti bakterií a kyselin v žaludku. Narušení stěny  buňky a dostat se tak k živinám v ní nazývá Susun Weed “vaření”, tedy pojímá slovo vaření mnohem šířeji (nejen ve smyslu použití tepla či žáru). Čili syrová mrkev vs. kvašená není totéž, pokud jde o využití živin. Pokud prý  jídlo rostlinného původu není upraveno jedním z výše zmíněných způsobů, tak je nám prý k ničemu, tělo si z něho nic nevezme nebo tak málo, že bychom ho museli sníst i navzdory slinám s enzymy denně 25 kg.

Syrová živočišná buňka má svou membránu prý tenkou a flexibilní, rostlinná tlustou a tuhou. To proto je dle ní syrové mléko a syrové maso s enzymy stravitelnější (živiny využitelnější) než syrová zelenina. Když se měkké syrové maso začne vařit, ztuhne membrána žárem, a pak se musí vařit dlouho, aby se stěna buněk rozbila a maso změklo a náš organismus se vůbec dostal k živinám uprostřed buňky.

Rychlý způsob přepravy nejmenších (chtělo by to asi jiný foťák)

 

Žaludek zvířat rozbije tuhou tlustou stěnu buňky rostliny (tráva) pomocí kyselin a bakterií v trávicím traktu, čimž se toto jídlo “uvaří”. Jablko je podle Susun Weed měkké a zralé (uvařilo ho Slunce a enzymy), nepovažuje ho za syrové, ale “uvařené a stravitelné”. 

 

Více na: :http://www.herbalmedicinehealing.com/store/store_results.asp?Category=5&Section=Movies

http://www.susunweed.com

http://www.youtube.com/watch?v=5nRwn7VRvb8&feature=related

Neil zaříkává: satira

 Z našeho statku  Comments Off on Neil zaříkává: satira
Apr 032012
 

Neil si právě nasadil loveckou vestu a austrálský kovbojský klobouk...

V krátkém videu níže je možno shlédnout určitou spontánně vytvořenou parodii či spíše satiru na zaříkávače koní (ale i lidí), kteří mají kolem sebe ať už úmyslně či nevědomě auru někoho, kdo ví a ví toho víc než vy, ale nepoví, nemá v úmyslu demystifikovat své umění a odhalit všechny strategie a psychologické postupy v přístupu v práci s koněm.. A tak hned úvodu mi Neil sděluje svůj úmysl, že v šotu “ukáže”, jak se to s koňmi dělá, pak ale “kulhá”..to ho snad napadlo poté, co americký horseman Pat Parelli vysvětlil, že používá kulhání či chůzi a la Charles Chaplin pro přilákání zvířete k sobě (kulhající člověk připomíná totiž zraněné zvíře, kterého kůň nepociťuje jako hrozbu). Nakonec se nechá zaříkávač Neil nemotora “kopnout” el. ohradníkem (proud byl ale vypnutý) a pak koně Noukiho “zaříkává” abrakadabra redikulus espeliamas. Nakonec zmizí sám.
Níže je již serioznější video z tréninku našeho Alfa koně Noukiho, kterému se moc nelíbí, že Neil chce být jeho šéfem, je tam moment, kdy Nouki nevydrží jeho tlak, je to pro něho moc stresující – při změně směru při hře na kruh (která není pouhým lonžováním, při němž nevíme, zda je kůň v pravé či levé hemisféře- tedy zda myslí, zda je bezpečný, lonžováním, při němž bohužel můžeme zapomínat na přátelskou hru.) Omluva, že je tam slyšet převážně angličtina a možná hlouposti…

Mar 232012
 

“Kráva je primární producentkou bohatství. Dokáže podržet rodinu. Nejen že přeměňuje trávu na mléko v množství, které stačí na nakrmení rodiny, ale dodává mléko navíc na prodej a přispívá každým rokem telátkem na chov či na vykrmení.  Vedlejší produkty z výroby sýra (syrovátka) a z másla (podmáslí) vydržují jedno či dvě prasata.  Její hnůj zlepšuje pastvinu a když je zaryt do zahrady, vede k takovému růstu rostlin, který nemůže být překonán žádným jiným prostředkem.  Rodina, která se dobře o svou krávu stará, je bohatá.
Skot je původním kapitálem na burze. Vlastnění skotu bylo vždy známkou bohatství. A to nejen proto, že kráva je prvotním producentem bohatství a že přidává  trávě značně na ceně. Je to také tím, že ve smyslu ”co bylo první –  kuře, nebo vejce?”pouze ty rodiny, v nichž vládne vytrvalý duch spolupráce, jsou schopny si krávu držet, nemluvě o budování stáda. Ke svému přežití potřebují krávy  lidi
.” Joann S. Grohman: Keeping Family Cow (Chov rodinné krávy) s. 4)

http://www.ciwf.org.uk/farm_animals/cows/dairy_cows/dancing_cows.aspx

Maslobojka z Kyjeva na slivy je:

a) Jméno ukrajinské brigádnice na sbírání švestek

b) Speciální mixér na míchání másla se švestkami

c) Máselnice na sladkou smetanu vyrobená na Ukrajině

Odpověď je dále v textu.

Chov rodinné krávy se může zdát někomu jako anachronismus, ale nám dělá radost a přináší velký užitek, za který jsme vděční. Napadá mě, že by se neměly hledat náhražky “mléka”, ale zkusit nejprve hledat či produkovat spíše opravdové přirozené mléko od krávy, co žere trávu a v zimě seno a trochu řípy.  Totiž v oblasti potravin vidím asi 2 druhy náhražek, které bývají ovšem jen dvě strany stejné mince: 1) Náhražka nekvalitní za něco kvalitního (tzv. šizení) a 2) Náhražka domněle kvalitní (moderní sójové výrobky dle nadace WAPF údajně přispívající fytoestrogeny třeba k předčasné pubertě dívek) za něco nekvalitního (mléko). http://dolezite.sk/Potraviny_as_232.html

 

     MáselniceSnažíme se jinak zefektivnit domácí zpracování mléka.  Doposud jsme používali na tvorbu másla obyčejný mixér, ale ten se hodí spíše na menší množství smetany, u nás “túroval” jeho motor a zpracovat několik litrů  smetany mu trvalo dlouho. A tak jsem se po dlouhém brouzdání na internetu obrátila  “k východu” a nakonec našla agropodnik v Kyjevě, který byl ochoten mi poslat el. máselnici, které se říká v ruštině maslobojka.  Další jejich slovo, které jsem shledala zajímavým,  jsou slivy. Kdepak – slivy nejsou česky slivky, ale smetana (od slévat). www.impuls-agro.com

Každopádně se ukázalo, že jde o slušný podnik – po zaplacení mi ji skutečně poslali, platila jsem službou Western Union, kterou mi poradili (že ji využívají  k posílání peněz ukrajinští pracovníci u nás). Máselnice šetří čas i uši: je určená pro domácí podmínky, 9 l, 2 náhradní kotouče s lopatkami, tichý chod – totiž ona “bezšumná rabota” není hlasitější než třeba pračka, nádoba – gastro polykarbon, celá máselnice – 95 EUR plus poštovné a dovozní daň (kolem 800,-), pouze 30 minut a máslo je hotovo! 

Dále se snažím lépe uchovávat přečištěné máslo a zavařovat ho vždy do zavařovacích sklenic. Stejně tak to dělám i se sádlem. Stačí ho v hrnci rozehřát a jen nalít horké do sklenic rozmístěných na starším ručníku,  sklenice pak víčkem twist ihned dobře zavřít a převrátit dnem nahoru. Po vychladnutí odnáším do temné spíže.

Ghí či sádlo je tak zavařeno, k otevření takové sklenice pak akorát  potřebuju obvykle mužskou ruku. 

 

 

KAMENNÝ ŘÁD – NA POŠTŮLKOVSKÉM GRUNTĚ

Matka Poštůlková

http://www.youtube.com/watch?v=D4YuVi5gqd0

Dny se sice již prodlužují, ale měla bych ještě i jeden typ na tv. seriál, který je dostupný na kanále YouTube. Je  ČB , z roku 1975, natočila ho ostravská televize a kromě Svatopluka Matyáše, Evy Hudečkové a Topfera v něm hrají sice jinak ne moc známí, za to vynikající ostravští  herci. Ten seriál se jmenuje Kamenný řád, je založen na dialozích a zdá se mi naprosto vynikající. Tato rodinná “Poštulkovská” sága, kterou točili převážně na gruntu u Mutinů  blízko Nového Jičína, se odehrává v letech 1920-pol. 2 sv. války, popisuje osudy sympatických členů rodiny: hlavou po smrti hospodáře se stává matka-  moje svým trochu zvráceným způsobem oblíbená postava, která se jen tak nevidí 🙂 (je odměřená, nesmlouvavá a zatvrzelá, túrující svůj ženský jang), dcera Maryčka má vrozenou vadu ruky a vždy má mít proto své místo (sociální jistotu) na statku… Celý příběh stojí jistě za shlédnutí nejen pro ty, které zajímají tradice (kamenný řád) a i pro rodinné terapeuty.Zajímavé je i vidět třeba jen orbu či spolupráci při používání fofru. 

Citáty:

“Řád by měl sloužit lidem a ne naopak…” (Karolína)

Copak je něco krásnějšího, než sít a sklízet? (Cyril)

“Karolíno, ty si najdi hodného muže, který nebude bít koně” (otec na smrtelné posteli)

“Příště nebudu mít odvahu…” (Maryčka chtěla spáchat sebevraždu skokem do Odry). “Tu si nechej na život…” (čeledín Jotidom)

“Maminko…, pak je tu ještě jeden pomocník.  Přislíbila jsem mu už dát celý svůj podíl, je ještě malý a umí jen křičet a čeká venku u vrat, až mu dáte své požehnání…” (Karolína o synovci Cyrilkovi, který se narodil Maryčce a čeledínovi Jotidomovi, na jejichž svatbu zatvrzelá matka nepřišla)

Staříček byli…” (víš, to je onikání, říkám Neilovi)

Neil: “Však jich bylo hodně…”

Asi nejlegračnější scéna je ta, kdy přijde budoucí učitel na měšťance požádat matku o ruku nejmladší Blaženky, s níž se mají rádi. Je mu zcela proti srsti představa vyjednávání o jejím věnu. Kdyby ale žádné nechtěl (což nechce, ani peřinu), matka by ho považovala za nějakého nezodpovědného blázna. A tak po dohodě s Blaženčinými sourozenci sehrají s matkou úspěšnou komedii o vyjednávání výše věna….(viz od 18. minuty)

http://www.youtube.com/watch?v=lmtV9uaKV94

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove