Farmář hledá ženu

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Farmář hledá ženu
Čvc 082013
 

Nikdy si nemůžeš nakoupit dost toho, co ve skutečnosti nepotřebuješ (You can never get enough of what you don’t really need)

U2, „Stuck in a moment“ (Z knihy Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, 2012)

Někteří čeští bohemisté se pozastavují nad nadužíváním slova farmář s tím, že čeština má přece pěkný ekvivalent tohoto slova, a sice hospodář. Ačkoliv češtinu ctím, sama v překladech používám dle kontextu termíny oba s ohledem na etymologii těchto slov a jinou dobu, ve které žijeme.

Opravdu se domnívám, že většina moderních českých zemědělců skutečně nejsou žádní hospodáři., Jsou spíš farmáři či moderní rolníci, tak trochu i nevolníci (ne-vole),  připoutání  k půdě (či svému traktoru, co po ní jezdí)  smlouvou s podmínkami o přidělení či odejmutí dotací. Dnešní český konvenční zemědělec schovaný maličký v obrovských strojích na ropný pohon, který na stovky hektarů bere dotace a chová či pěstuje něco, co se nikdy v Čechách tradičně v tak velké míře nepěstovalo či nechovalo, se mi jeví spíš jako farmář než  hospodář. (Např. taková řepka olejka se zkusila pěstovat ve větší míře až v 19. století, a to ani ne na margarín či jedlý olej na postní dobu, ale špíš jako krmivo a na svícení, než její pěstování zas upadlo s příchodem petroleje.)

Hospodář byl měl být podle mně v podstatě spíš starostlivý všestranný a šetrný „ekonom“, který vidí vztah mezi svou produkcí a  zdravím své rodiny (národa?). Pak je to teprve možná opravdový „sekáč“. Hospodářství je primární ekonomika. Původní význam „ekonomiky“ bylo ono relativně malé soběstačné „hospodářství“, než toto slovo (hospodářství) převzala a do jisté míry „vytunelovala“ moderní doba, která ztratila vazbu své „ekonomiky“ (hospodářství) na reálnou půdu s přirozenou úrodností, po které se hospodář projde svou nohou a sáhne si rukama na hroudu hlíny, k níž přičichne. Použít místo slova farmář slovo hospodář v dnešní době by často možná znamenalo zpronevěření se jeho původnímu významu. Tomáš Sedláček se ve svém bestselleru zmiňuje o tom, že původní řecký význam slova ekonomie byl „zákon rodiny, domu, domova“. „Ekonom“ (hospodář) je tedy snad původně ten, co na tyto zákony zodpovědně dohlíží.

Angličtina to rozlišuje jako farmer x husbandman. Zatímco farmář je u ní etymologicky např. ten, jemuž byl pozemek pronajat, tak husbandman je původním významem „pán domu“, ten, který je menším všestranným hospodářem na vlastním pozemku.

Mezi „farmáři“ v pořadu Farmář hledá ženu, ať už jsou to farmáři či do jisté míry spíš hospodáři, je řada sympatických lidí, kterým držíme palce, aby si našli partnerku. Se zájmem jsme s manželem koukali na předchozí série.

V poslední sérii reality show Farmář hledá ženu, která pochází z Velké Británie (Farmer Wants a Wife), držíme obzvlášť palce Josefovi Škeříkovi z Poříčí u Litomyšle, který nám prodal před několika lety náš relativně malý statek o 6 ha. Jemu vděčíme za náš šikovný statek, kde jsme velice spokojeni, protože byl nakonec ochoten nám ho se vším všudy prodat. On sám prodeje trochu litoval (Mladočov jsem pos-pííp, protože jsem ho prodal“), ale protože je to člověk přející, je rád, že jsme tady šťastni. Ať tedy štěstí najde i on!

Pepa, farmář, který hledá ženu...

Pepa, farmář, který hledá ženu…

Krása na jaře

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Krása na jaře
Kvě 172013
 
P1020837_zapraziwithfern

“Středověký zemědělec žil na hranici bídy. Květiny ho proto nezajímaly, a pokud mohl získat maso, dával mu přednost před zeleninou.” Christopher Lloyd, R. Bird: Venkovská zahrada (Nakladatelství Cesty, 2002)

P1020838_kostivalcomfreyP1020840_zakulaP1020845_klokociP1020788_echynaceaP1020796_pionyP1020799_snecci

 

Pro 182012
 

Louku pokryl snih

„Kdyby tak žena mohla vidět jiskry světla vycházející z jejich špiček prstů, když vaří, a podstatu světla, které vchází do jídla, s nimž nakládá, byla by ohromena, když by pochopila, jak moc nabíjí sama sebou pokrmy, které připravuje pro rodinu a své přátelé.“

Maha Chohan Electrons[Elektrony] AMFT, PO Box 466, Mount Shasta Ca 96067

Včera jsem musela zpracovávat poměrně větší množství vyvěšeného hovězího, uvědomila si, jak nezdravé by bylo konzumovat ho bez hovězího tuku či másla (hovězí sádlo a přepuštěné máslo je opticky i k nerozeznání). Mít v jídelníčku jen libové maso bez živočišných tuků je jako jíst produkty z bílé mouky bez otrub. V knize Výživa ve světle věků z roku 1944 od Marie Úlehlové-Tilschové se i píše:  Nesmírný význam má u nich živočišný tuk. “V polárních krajích požívati výhradně libové maso znamená totéž, co naprosto hladověti…A tak táhnou-li pobřežní Eskymáci na jih do lovišť králíků, berou s sebou tulení sádlo, kanadští zase sobí lůj, nebo by jinak nevyžili na libovém mase králičím.” (str.49)

Hovězí libové by bylo  jako „bílá mouka“ bez otrub, protože by nám libové maso třeba z jater  vyčerpávalo ke svému trávení vitamín A, který je  potřebný na dalších 1000 věcí v těle – ke správnému fungování všech žláz (včetně štítné),  i ovulace, ke „správnému“ růstu („správnému“ neznamená nutně rychlému a do výšky a úzkosti obličeje a celého těla včetně pánve, zubních oblouků a nosních kostí),  růstu, který také řídí růstové hormony ze štítné žlázy, k trávení bílkovin. Vitamín A v kombinaci s kyselinou arachidonovou (třeba žloutky) a vitamínem D je podle všeho výborný proti depresím a úzkostem. Vážné astmatické stavy také údajně korespondují i s nízkými hladinami vitamínu A (ref.), přičemž vitamín A z másla není totéž co provitamín A v mrkvi, o čemž jsem hodně překládala a parafrázovala v textu Dcery a počasí na přání +vit. A. Jinými slovy: Není ani tak správnou či úplnou otázkou (celým příběhem), kolik masa je vhodné jíst. Druhou částí otázky („příběhu“), jemuž je třeba věnovat stejnou pozornost, je, zda se maso konzumuje i s kvalitním (z trávy) živočišným tukem. (nejlépe i vnitřnosti+kostní vývary). Nebo co mají lidé vlastně na mysli pod pojmem „maso“.  Je třeba hovořit o celém celistvém zvířeti stejně jako o celozrnné mouce. Pokud se konzumuje maso i s tukem (z trávy), pak člověk je údajně mnohem blíže onomu „správnému“ množství „masa“ ve svém jídelníčku. . (http://foreverfit.tv/podcast-episode-17-sally-fallon-interview/)

Boršč s masem, želatinou, zakysanou syrovou smetanou a kvašenou červenou řepou

A protože je zpracování celého býka práce poměrně náročná na čas (spojená i s dlouhým vařením ohromných nařezaných kostí, jejichž želatinu pak zavařuji a používám při přípravě polévek, omáček apod.), krátila jsem si ji i poslechem některých přednášek mladých odborníků na ekonomii z YouTube. Zaujala mě třeba přednáška ekonomky Ilony Švihlíkové, ale hned mě u ní napadlo několik věcí, třeba že donedávna se i u nás běžně používalo místo cizího slova ekonomika i české slovo, a sice hospodářství, běžně se používalo národní hospodářství, takže prvotní ekonom byl tedy hospodář, který si musel dělat své vlastní „ekonomické modely“ do budoucna (zda bude dost sena pro všechny zvířata, kde a kolik čeho zaseje apod.). Zdá se mi, že v poslední době se to slovo hospodářství (ekonomika) nějak vytratilo úplně, jako ekonomika se už moc nepoužívá, působilo by asi zastarale. Dnes se použije maximálně v souvislosti jen s místem či statkem na venkově, kde je aspoň jedna koza a pár slepic, a když zadáme do googlu „hospodářské potřeby“, tak nám vyskočí leda chovatelské potřeby pro hospodářská zvířata – Agrotrans či Kamír. Paní docentka Švihlíková řekla, že i peníze od zhruba 70. let nešly ani tak do skutečné ekonomiky (výroby něčeho), ale stále více do „finančního sektoru“, ale že stejně jednou ta „reálná“ ekonomika, třebaže někdo na těch spekulacích zbohatl, zvítězí. Možná by se to dalo posunout a přitlačit na doraz ještě o krok dál a říci, že jednou zvítězí (třebaže to na první povrchní pohled vypadá dost anachronicky) také skutečné hospodářství v tom prvotním původním slova smyslu.  Myslím si, že i více lidí (i když ne nutně všichni) se vrátí ( a rádi) k prvotnímu hospodáření, což je pěstování ovoce a zeleniny a obilí a chov zvířat,  hmyzu a péče o půdu,  a s tím vším spojené produkci zdravých opravdových čerstvých potravin. Moderní potravinářský průmysl z potravin také vlastně udělal jakousi „zlatou bublinu“ a zdá se mi, že půdu nadále víc vyčerpává než zúrodňuje. Takový kečup, který se skládá z 20% rajčat je spíš takové pseudojídlo (ekonomická bublina, inflace), přičemž člověk za svou výživu platí draze dvakrát – za tento kečup, sklenici, dovoz, paní prodavačku, a pak ještě jednou v lékárně za doplňky stravy, protože od kečupu  nedostal to, co měl, případně platí  i za lékaře pro nemoci, které nemusely být, byla-li by dobrá strava. Když slyším, kolik se třeba v České republice spotřebuje mléka, kolik lidí dle příjmu žije v chudobě, zdá se mi, že taková statistika při svých kalkulacích vůbec nezapočítává výsledky malých hospodářství, které jsou stále odchylkou od „normálu“ – jak totiž mohou vědět, kolik naše kráva dojí? Jak mohou vědět, kolik jsme si toho“nekoupili“, a přece to měli a možná v ještě lepší kvalitě? Možná se nepočítá s tím, že si někdo sám něco vyprodukuje a  „vydělá“ (tedy zbohatne) tím, že tolik neutratí za kečupy, protože si dělá svoje. A koneckonců, jak říká paní ekonomka, můžeme mít na důchod milion, ale peníze nikoho bohatým neudělají. Dodala bych, že největším bohatstvím je také i v pohádkách o Chytrých Horákyních úrodná půda, protože počítač si k obědu nikdo ještě nedal. Koneckonců bez ohledu na to, čeho člověk ve městě (v oné civilizaci- do velké míry závislé na zdrojích odjinud) dosáhen, co vymyslí, co postaví, jaké umění stvoří, jaké kariéry dosáhne, všichni jsme děti Přírody a závislí na půdě, zemi živitelce. Zatím malá hospodářství, jako je to naše, jsou asi stále spíš výjimkou, snad je oním ostrůvkem pozitivní deviace, ale jak se říká v Bibli, „soli“ není třeba hodně (toť lichotivá útěcha pro ty, kterých zatím není hodně…).

Jsem si vědoma, že mé ztotožnění se s práci zubaře Pricea a  nutriční odbornice Sally Fallonové skýtá jedno riziko, které je vlastní všem epigonům různých učení, směrů a přesvědčení, a kterému můžeme podlehnout. Riziko, že můžeme mít snahu ten svůj pohled na věc agresivně a horlivě propagovat a snažit se ho „narvat“ i do těch, kteří se tváří apaticky a které žádný zubař či degenerace nezajímá (nechtějí vidět nějaké souvislosti mezi stravou a tělesným zdravím), a své okolí dle svého přesvědčení poměřovat či dokonce soudit. Je to samozřejmě někdy těžké, zvláště když víme, že strava ovlivňuje zdraví dětí i to, jak budou vypadat po narození – není čas na dlouhé odklady otázky výživy (správný růst nepočká). A tak možná někdo osciluje od snahy druhé informovat až k lhostejnosti (zvláště když se setká s nezájmem o to, proč mají děti rovnátka, proč je syn vyšší než otec – obvykle je na to rodič hrdý a nechce si nechat vzít půdu pod nohami jiným pohledem),lhostejnost ale také není dobrá. Jestliže mám totiž co říci, proč se o to nepodělit? Myslím si, že člověk by měl alespoň informace sdílet a nabízet těm, které to zajímá a těm, kteří chtějí věcně polemizovat. Třeba to může někomu pomoci udělat informovaná rozhodnutí. Výše uvedeným krajnostem se snažím vyhýbat, což jsem i naznačila trochu už v Úvodu: nejsem ani expert a nespěchám jím být kvůli riziku, že bych byla rychlokvaškou (k ideálu, který je sám vlastním příkladem, mám daleko), napsala jsem i jako motto k riziku mentorství i obecně citát z Bible, že učitelé budou souzeni přísněji…a taky jsem psala, že bych si přála, aby  případně knihu Vyživující tradice nikdo neměl pokušení použít jako hůl na ty druhé – většinou se totiž ještě více zatvrdí ve svém postoji. Na druhou stranu lhostejná nejsem a aspoň píšu o tom, co vím, co mi dává smysl, co funguje, co si dávám do souvislosti, co mi chutná a snažím se i uvádět patřičné reference, kde jsem co četla.

Jsem ráda, když si lidé umějí sami dohledat informace a dát si je do spojitosti (a tedy do nasazení sil do akce), když popřemýšlejí o tom, zda přece jen již odpověď neznají, zda již není zakódovaná v textu. Jsem ráda, když čtenářům blogu stačí číst blog a moc se mě na nic neptají a neposilují ve mně pocit, že já jsem větší expert než oni, na němž budou závislí. (Autorita je jen ovčí kůže, aby zakryla nahotu a křehkost …jsem  četla někde v knížce prof. Tomáše Halíka  Co je bez chvění, není pevné.) Ošívám se i při slově „expert“, protože místo renesančního člověka, který vnímá velký obraz a kontext, je jím často někdo, kdo je jen dobře fungujícím kolečkem v nemocném systému, který vyléčí jen nové paradigma. Těším se ale, že čtenářům budu moci jen předat či poslat jednou do ruky knížku Vyživující tradice a pak jen záleží na nich. Já sama nevím víc, než to, co jsem četla a co dávám zde k dispozici. Nicméně to riziko obojích extrémů – zapálené propagace (ať už z pouhého nadšení z velkého AHA, nebo pocitu, že jsem už expert) na straně jedné a lhostejnosti na straně druhé tu je.

Ne vždy je pro mě jednoduché si některých věcí přinejmenším nevšimnout, nepodivit se, když si přečtu, že třeba nějaký chlapec vyrost moc rychle, má slabou kapacitu plic a různé zdravotní obtíže a paní doktorka řekne, že to se nedá nic dělat, že musí cvičit Vojtovy cviky, že to srdce je umístěno trochu nakřivo, „protože“ příliš rychle vyrostl (protože měl možná málo vitamínu A ve stravě, ale to už se z podstaty medicíny samozřejmě nezkoumá). Nemohu si nevšimout zřetelné tělesné degenerace uzounkého chlapce, který řádil nedávno v USA na škole.

Panenka bez širokých spodních čelistí…

Tuhle jsem  byla v hračkářrně domluvit se tam s Ježíškem. Měla jsem pocit, že se i obličej a hlavička některých panenek v poslední době nějak „zmodernizovala“ a tím nemám na mysli jen panenky Barbie, ale i jiné běžné panenky, jejichž obličej se poněkud prodloužil nebo aspoň brada nějak zaostřila a dala obličeji nepřirozený tvar srdíčka. Jde jistě o odraz reality, kterou je fyzická degenerace. Když jsem však sáhla po stavebnici Merkur a podívala se na chlapečka na ní, už jsem se těšila na to, až budu  z obchodu raději venku (i s tou stavebnicí, která za nic nemůže…), pak jsem si doma vzpomněla, že  možná v tomto případě a i v případě degenerace obecně platí ono „dotkni se ran„… Soutěživost v soutěžích  typu „Zlatíčka“ jinak považuju za zbytečnou, protože mi není úplně jasná její hloubka, a to nejen proto, že soutěžící neznají dle jakých (Priceovských) kritérií je obličej krásný a zlatavě jiskřící zdravím, ale protože mi to připadá také výchovně problematické –  množství karátů dítěte se neurčuje přece dle toho, jak vypadá, jak se někomu cizímu líbí, protože by se mělo cítit milováno bezpodmínečně a to rodičem, pro kterého je přece největším Zlatíčkem už nyní a navždy. Když už se však jedná o snahu prodat krabici Merkuru, kde nějaký obličej nečínského dítěte být musí, asi bych volila jiný typ obličeje, který podprahově bude atraktivnější…

 

Úžasné stavebnice Merkur, kliknutím se obrázek zvětší…

 

Níže jsem vybrala některé citace nebo postranní sloupky z knihy Vyživující tradice nebo z jiných uvedených zdrojů, které prošly mým překládáním a zdály se mi nesmírně zajímavé (zvýraznění je učiněno mnou):

Ochrana před rakovinou (můj výtah): vit A, D, B6 (na speciální enzymy, které nás chrání před rak.), B12, CLA (tuk z pastvy), K2, cholesterol (hlídá volné radikály), koenzym- Q10, nasycené tuky na fungování imunitního systému…http://www.westonaprice.org/about-the-foundation/healthy-4-life

Prevence rakoviny prsou: „…vitamín C, karotény, vitamín A, vitamín D, vitamín CoQ10, konjugovaná kyselina linolová, (CLA),  sfingomyelin a kyselina butyrová. Z těchto jen první dva (vitamín C a karotény) se nacházejí v rostlinných potravinách. Zbytek je poskytován výhradně z živočišných potravin, především másla a tuku zvířat, které se nechaly pást, ale velká většina populárních knížek o rakovině prsou propaguje nízkotučnou vegetariánskou stravu pro ženy s rakovinou prsu! „Citováno z textu v angličtině od Sally Fallon a M.G. Enig: Moudré volby, zdravá těla: Strava pro prevenci ženských onemocnění.

Kostni hovezi vyvar s krustou „tuku z travy“….Komu se rosol nedaří, ten: nenechal vývar dlouho chladnout až do rána, má v něm moc vody, kterou je třeba nechat vyvařit, nebo nevařil dost dlouho – Sally Fallonová říká, že dokud kost existuje, do té doby jsou v ní minerály…

Vláda sponzorovala program výchovy ke zdraví, který vnesl nízkotučnou propagandu do našich veřejných škol. “Moje matka mě zabíjí tím, že mě nutí jíst dvě vajíčka a slaninu a toust s máslem na snídani,” řekl osmák po účasti na kurzu na veřejné škole blízko Albany ve státě New York. Budoucím rodičům se říká, že potraviny, které potřebují, aby měli zdravé děti, obsahují cholesterol a nasycené tuky a způsobí srdeční onemocnění. Takovéto programy pomáhají zvýšit prodej snídaňových cereálií a nízkotučného mléka a stojí za častými zraněními na atletickém stadionu, za poruchami příjmu potravy, depresemi, únavou, neplodností a jinými zdravotními problémy, jak se roky odvíjejí. SWF

Citát níže  jsem sama vybrala z textů ze stránek Protivné výživové poradkyně (The Noughty Nutritionist™), snad je tak trochu možnou odpovědí na to, proč i lidé, kteří jedí „zdravě“ bio, mohou mít život ohrožující problémy se srdcem:

Kaayla Daniel, PhD, autorka knihy: Celý příběh o sóji: Stinná stránka americké oblíbené zdravé potraviny. (The Whole Soy Story: The Dark Side of America’s Favourite Healthy Food). Kniha, která odhaluje, že sója není žádná zázračná potravina, ale že může v nefermentované podobě ve větším množství narušit funkci štítné žlázy.

Světová zdravotnická organizace (WHO) hlásí, že přes šestnáct miliónů umrtí nastává po celém světě každý rok kvůli kardiovaskulárnímu onemocnění a že k víc než polovině těchto umrtí dochází v rozvojových zemích, kde většina lidí jí stravu založenou na rostlinách s vysokým zastoupením luštěnin a škrobů. A přece „každý ví“, že strava se základem v rostlinách je prevencí srdečního onemocnění. Tento mýtus se vskutku opakuje tak často, že ohromné množství vzdělaných a zdraví si vědomých jedinců v zemích prvního světa vědomě přijímá diety ve stylu třetího světa v naději, že se předejde onemocnění, že se optimalizuje zdraví a maximalizuje délka života.  Jenomže pokud jsou statistiky WHO správné, pak nás možná diety se základem v rostlinných potravinách vůbec neochrání. A dnešní experiment s veganismem by mohl skončit  vskutku velmi špatně. Kaayla Daniel, PhD (Autorka je víceprezidentkou Nadace Westona A. Pricea, doktorát získala z nutriční vědy a anti-agingových terapií, celý text (že je třeba mít dost vit. B6, B12 a síru obsahující bílkoviny (vajíčka) atd.dostupný na http://naughtynutritionist.com/soy/heart-of-the-matter-plant-based-diets-lead-to-high-homocysteine-low-sulfur-and-marginal-b12-status/)

Na živiny koncentrované jídlo (nutrient-dense food): křehoučké hovězí z trávy s kostním vývarem (želatina), hovězím tukem, máslem, vařenou kořenovou zeleninou, kvašenou červenou řepou s koriandrem (mám zásoby z lednice), strouhaným křenem, pórkem a kvašenými rajčaty s chilli papričkami. soleno keltskou solí…Tak tohle jsme měli dnes ke snídani..(jako sacharidy poslouží jen později sušenky z vloček)

Dále z Vyživujících tradic: Červené maso je vynikajícím zdrojem jak makrominerálů tak stopových prvků, především zinku a magnézia. Tyto minerály existují v mase ve formě, kterou organismus mnohem snáze štěpí a lépe využívá než minerály z obilí a luštěnin. Červené druhy masa mají vysoký obsah vitamínu B12, který je tolik důležitý pro zdraví nervového systému a krve, a karnitinu, který je podstatný pro zdravé fungování srdce. Hovězí a jehněčí tuk obsahuje v tucích rozpustné vitamíny a menší množství esenciálních mastných kyselin zvláště, pokud se tato zvířata nechala pást na zelené trávě. Tyto v tucích rozpustné vitamíny jsou tím, co vaše tělo potřebuje k tomu, aby zužitkovalo minerály ze všech potravin. Při studiu zvířat se zjistilo, že hovězí tuk působí na snižování cholesterolu. Jehněčí a hovězí tuk jsou bohaté na konjugovanou kyselinu linolenovou, která má silný protirakovinový účinek, a jak jehněčí tak hovězí tuk obsahuje kyselinu palmitovou, která nás chrání před viry a jinými patogeny. (Vyživující tradice: kap. Hovězí a jehněčí)

Nepřítomnost nebo přítomnost přidatných látek sama o sobě neurčuje kvalitu potraviny. Základní tajemství kvalitní výroby je nakládat s rostlinami a zvířaty tak, aby dosáhly svého nejvyššího výkonu svou vlastní přirozeností. V každém stvoření existuje vnitřní harmonie látek a sil, které jsou příznačné a zdravé. Není to přítomnost určitých látek v určitém množství, které dělají zeleninu nebo obilí zdravými, ale spíš harmonický vztah mezi látkami a silami.

Moderní zemědělské metody do značné míry do této harmonie drasticky zasáhly. Jak ukázal výzkum, mezi roky 1896 a 1932 mnoho plodin projevilo silný vzestup co do obsahu uhličitanu draselného (starší název potaš, surovinou pro takové zemědělské hnojivo byl dřevěný popel, pozn. překl.), přičemž obsah magnézia klesl. Mezitím jiný výzkum ukazuje, že obsah křemene v pěstovaných rostlinách začal inklinovat k poklesu, zatímco obsah potaše stoupal.

Výsledky takové změny k méně harmonické rovnováze se ukázaly ve východní Evropě, kde si lidé po stovky let opatřovali střechy doškami z režné slámy. Takové střechy většinou vydržely patnáct let. Poté, co se žito začalo ošetřovat syntetickým dusíkem a přirozená harmonie látek a sil se změnila, střechy opatřené výslednou slámou začaly hnít po pouhých třech až pěti letech. Třebaže to není tak očividné, k podobným změnám došlo v obilí na chleba, který je základem naši stravy. …Někteří pozorovatelé jsou přesvědčeni, že vysoký obsah fosforu v mnohých průmyslově zpracovaných potravinách…je hlavním faktorem v problému s hyperaktivními dětmi, a jiní pozorovatelé sjou přesvědčeni o tom, že snížený obsah křemene vedl k oslabení našich smyslů. Trauger Groh a Steven McFadden Farm of Tomorrow Revisited

Základními materiály potravinářského zpracování jsou rafinované sacharidy (hlavně bílá mouka a cukr) a průmyslově zpracované oleje. Když vezmeme v potaz tyto tři základy, zpracovatelé mohou vyrobit téměř cokoliv. Potravinářský průmysl má zálibu v cukru a hydrogenovaných tucích nikoliv pouze kvůli jejich chuťovému působení, ale protože jsou nejlevnějšími složkami dostupnými pro výrobce balených potravin. “ Jedna společnost například nemůže prodávat rajče za mnohem víc než jiná firma. Ale zpracujte ho na kečup, přidejte koření a příchuť stojící za zlomek haléře a naplňte jím láhev. Nazvěte to omáčka na barbecue. Udělejte tomu reklamu, vychvalte zákazníkům jeho značku, a vyšší a vyšší zisky se dají udělat, protože produkt se zdá být jedinečným. “ Mohli bychom snad průmyslu závidět tyto zmanipulované zisky, pokud by z potravinářského výrobku naopak kupující dostali živiny, jaké potřebují. Bohužel nedostávají. Zisky jsou udělány na dvojí náklady spotřebitelů – v kupující síle a v potřebných živinách. Joseph D. Beasley, MD and Jerry J. Swift, MA The Kellog Report

Potravinářský průmysl argumentuje, že spotřeba trans v Americe je nízká, 6-8 gramů na osobu a den, což není dost na to, aby to přispívalo k dnešní epidemii chronického onemocnění. Celková spotřeba margarínů a ztužených tuků na hlavu zůstává okolo 40 gramů na osobu a den. Jestliže tyto výrobky obsahují 30 procent trans (mnoho ztužených tuků obsahuje více), pak průměrná spotřeba je 12 gramů na den. Ve skutečnosti cifry o spotřebě mohou být dramaticky vyšší. Článek z roku 1989 ve Washington Post zdokumentoval stravu dívky, která snědla 12 koblih a 24 sušenek v rozmezí třech dnů. Přišlo se na to, že celkové množství trans činí přinejmenším 30 gramů denně. Tuk v lupínkách, které náctiletí jedí ve velkém množství, může obsahovat až 48 procent trans, což odpovídá 45,6 gramům tuků trans v malém 280gramovém sáčku s lupínky- který hladový teenager spolyká za pár minut. Na hodinách o “vývoji lidstva” na vyšších středních školách se náctiletí neučí, že pozměněné tuky v jejich svačině mohou vážně poškodit jejich schopnost mít normální sex, počít a porodit zdravé miminko. Oiling of America (Amerika naložená v oleji)

Vyživující strava přináší mnohem větší přínos než jen energii a výdrž….Testovala se úroveň miliónů žáků státních základních a nižších středních škol ve městě New Yorku před a po zlepšení školních obědů. Stoupající výsledky překvapily školní úředníky a také ty, co testy prováděli.

Průměrné výsledky v testech studentů na 803 školách stouply o 16 procent během 14 let poté, co se zlepšil program školních obědů…v roce 1980 přišla změna. Vzdělávací komise města New Yorku snížila obsah cukru v potravinách a zakázala dvě umělá potravinová barviva ve školním obědě. Později téhož roku dosažené výsledky v testech stouply v rámci celostátního měření z 51. percentilu na 57. percentil ( kolem 57 % mělo horší výsledky než oni, pozn. překl.)

Školní úředníci města New Yorku byli příjemně překvapeni tímo skokem a zakázali potraviny s umělými barvivy a příchutěmi. Výsledky v testech opět stouply – tentokráte na 61. percentil. Ještě jednou školní úředníci zapracovali, a sice zakázali BHT a BHA, dva běžné konzervanty ve školním obědě a nahradili mlékem sycené nápoje a bonbony. Tentokráte výsledky testu stouply na 64. percentil.Přínos je to nejen pro děti. Stejně tak i pro školy díky ohromnému ušetření výdajů, které přináší lepší polední výživa. Je potřeba méně speciálních pedagogů, aby nabídli individuální vyučování dětem s problémy se čtením, říkají vědečtí pracovníci. James F. Scheer Health Freedom News

Tělo pravděpodobně potřebuje jak živočišné tak rostlinné tuky, aby si udrželo dobré zdraví. Studie vedena mezi chlapci ve Rwandě v Africe, vegetariánským obyvatelstvem z nutnosti, zjistila, že vstřebání karoténu dětmi, záviselo na množství tuku ve stravě, nikoliv na množství snězeného karoténu. Zjistilo se také, že nízký příjem tuků vede ke špatnému vstřebávání jak karotenoidů tak preformovaného vitamínu A. Když se do jejich vegetariánské stravy přidalo malé množství (živočišného) tuku, výsledkem bylo zlepšení ve střebání karoténu a hladina vitamínu A se zvýšila. H. Leon Abrams Vegetarianism: Antropological/Nutritional Evaluation[Vegetariánství:Antropologické a nutriční hodnocení]

Dokáže si někdo představit italské či řecké vaření bez rajčete? A přece je rajče dalším nově příchozím do evropské kuchyně, dovozem z Nového světa. Když bylo rajče poprvé uvedeno na evropské stoly a před tím, než se stalo běžnou stravou, říkalo se mu “jablko lásky” a mělo pověst afrodiziaka. Tato reputace uvadla poté, co se stalo dostupné masám. V Americe se rajče dlouho podezřívalo a Puritány považoválo za jedovaté – snad ze strachu z jeho afrodiziakálních kvalit. Když tyto obavy vymizely, stalo se rajče naší nejoblíbenější zahradní zeleninou.

Rajčata jsou dobře známá pro svůj obsah vitamínu C. Obsahují také kerotenoidy, B komplex, draslík, magnézium, fosfor a vápník. Bohužel mnoho rajčat se trhá zazelena a poté se ošetřují etylenovým plynem, který způsobí, že zčervenají, aniž by opravdu dozrály. Tato rajčata mají chuť a vnitřní strukturu lepenky a nutričně jsou méněcenné. Rajčata z konzervy trhaná na vrcholu zralosti nutričně překonávají většinu rajčat koupených v obchodě. Rajčata v konzervě v biokvalitě bez přidané soli se dnes prodávají v mnoha obchodech. Ba co líp, čerstvá rajčata v biokvalitě, která se nechala přirozeně dozrát, jsou nyní stále dostupnější. Hydroponicky pěstovaným rajčatům i přes dokonalý vzhled scházejí jak živiny tak chuť.

Umístěte rajčata koupená v obchodě vzhůru nohama na slunečný okenní parapet, abyste je přivedli k vrcholu zralosti. Po dozrání vydrží v lednici asi týden.

Pokud jde o terepeutický přínos rajčat, obsahují hodně karotenoidu zvaného lykopen, který se jeví být velmi cenným v naší ochraně před rakovinou. Jiné studie ukázaly, že pomáhají předcházet zánětu slepého střeva.

Nepříjemnou stránkou rajčat je, že někteří lidé jsou na ně alergičtí. Je to možná kvůli tomu, že mnoho lidí konzumuje rajčata ve formě kečupů a jiných produktů z rajčat za vyloučení jiné zeleniny. Řešením tohoto problému je jíst různé druhy zeleniny a nechat rajče na správném místě – jako jedno z mnoha druhů zeleniny, které by se mělo jíst pravidelně, ale ne přes míru. SWF

Máte piknik na pláži nebo v parku, přijíždí typická americká rodina. Děti vyrazí z kombi ještě předtím než tatínek stihne vypnout motor. Matka začne vykládat věci z auta a informuje tatínka, kam dát deku. Než vypryští nealko na osvěžení, matka zaútočí na vzduch, písek a zeleň smrtícím insekticidním sprejem.Pořádná odplata vůči světu hmyzu, který je obléhl na posledním výletě do přírody. Matka zapomněla, pokud kdy vůbec věděla, že tak jako rozsypaný cukr v naší kuchyni přitahuje mravence a hmyz, tak cukr v našem krevním řečišti přitahuje komáry, mikroby a parazity.

Jedno z největších radostí života bez cukru je možnost ležet na pláži nebo se vyvalovat v horách, aniž by nás otravovali komáři nebo jiní tvorové. Jakmile je cukr pryč asi rok, zkuste to a uvidíte, jestli to platí také pro vás. Pokud si s sebou vezmete hosta, který je stále závislý na cukru, lehněte se vedle sebe. Všimněte si, na koho komáři jdou a koho nechají být.

    Koneckonců není to žádná náhoda, že první případy žluté zimnice pocházející od komárů – na západní polokouli – se vyskytly na cukrovém ostrově Barbados v roce 1647. Zpočátku se jí říkalo nova pestis (nový mor, pozn. překl.). Žlutá zimnice se rozšířovala z jednoho střediska cukru do druhého: Guadalupe, St. Kitts, Jamaica, Brazil, British Guinea, Spain, Portugal, New Orleans a konečně Kuba, kde Armáda Spojených států organizovala masivní kampaň na přelomu dvacátého století, aby se z nae cukrová kolonie Kuby zabezpečila od komárů. William Dufty Sugar Blues(Cukrové blues,vyšlo i česky jakoCukrové trápení v nakladatelství Pragma v roce 1998)

 

 

Předvánoční rozjímání o domácí porážce skotu Jersey a jiném dění na statku

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Předvánoční rozjímání o domácí porážce skotu Jersey a jiném dění na statku
Pro 062012
 

Pokud jsme ztratili prostotu a nedošli k moudrosti, pokud jsme uvázli v jakési pyšné polovzdělanosti, nedovzdělanosti srdce, budeme mít velké problémy najít cestu do Betléma, najít odvahu sklonit se před jeslemi, které si Král králů vybral jako svůj trůn.”  Tomáš Halík: Oslovit Zachea

Poloroubená stavba již dostala od Neila nová víčka na oči..

VE CHLÉVĚ se nám to teď trochu vyprázdnilo, ale záhy zase doplnilo, protože ve 2:15 na Štedrý den 2012 se nám skutečně narodilo Jezulátko – nový býček, kterého jsme pojmenovali dle kalendáře Adam. Chlév je jinak velmi důležitý prostor v našem životě, protože ustájuje kravičky – naše živitelky. (Vzpomněla jsem si i na jeden článek prof. Vojtěcha Novotného o tom, že z dnešního pohledu by poporodní péče Ježíška ve chlévě nebyla na úrovni…)

Vyvěšeno na hupcuku

Ivan plemene Jersey

Tak máme za sebou domácí porážku (s pomocí zkušených) 1 a půl roku starého býčka Ivana plemene Jersey, který byl v tom chlévě ustájený a za celý život nepoznal nic než plnotučné nepasterované mléko, trávu a seno a jen v posledních asi 3 týdnech dostával co druhý den trošičku namáčeného ječmenného šrotu (bez dopravy ječmene zdaleka – vyrostl na poli bez chemie asi 200 m od nás), který mu navíc Bohuška-jalůvka ulizávala. Od letošního roku vyšel nový zákon vycházející “vstříc zájmům malých hospodářů” a opět se to, co zde bylo po ticíciletí, po-volilo (tedy je “po vůli” naši). Kvitovala jsem to s potěšením jako výraz svobody člověka vůči státu a výraz uplatňování zvířecích práv na domácí smrt na rodném statku bez nutnosti stresujícího transportu kamsi na jatka na náklady hospodáře. Totiž povoleno to skutečně je, ale prakticky teprve až v momentě, když si o to povolení člověk zažádá na Krajské veterinární správě. Ani pak ještě není pohádce konec, ale jsem ráda, že člověk nemusí osobně běhat po úřadech jak slepička v pohádce o Kohoutkovi a slepičce, stačí jen virtuálně. Povolení porážet doma platí na 3 roky, ale porážku každého jednotlivého zvířete je pak ještě třeba zvlášť s datem a hodinou porážky a číslem zvířete nahlásit v dokumentu Oznámení domácí porážky, a to aspoň 7 dnů dopředu – snad aby měli šanci přijít na kontrolu. Teprve pak si hospodář zvíře odhlásí z ústřední evidence v Hradišťku p. M. a poznačí si to do svého Stájového registru, na to jsem si už zvykla. Kůži jsme třeba prodali Euroindiánům ve vedlejší vesnici, ale snad by ji někdo byl schopen pohodit do příkopu, tak asi i proto ty kontroly. Útroby se rozloží a pak poslouží jako hnojivo na pole, kdo neupotřebí ani krev na hospodářství, musí zavolat asanačnímu podnku, at si příležitostně pro to přijedou. I tak se mi kontrola v čase porážky moc nezdá – přece jen domácí porážka je od toho, že se jedná o domácí, tedy rodinnou, soukromou záležitost, a asi pro každého jejího účastníka, nejen mužského, by nějaká případná kontrola nebyla moc příjemná. Vždyť kdysi se spojovala třeba i s rodinnou oslavou svatby (na Masopust), kde by asi kontroloři nebyli moc vítanými hosty – možná by je oslavenci opili. Nemohli jsme si jinak přát příjemnější zimní počasí bez větru, akorát později začalo sněžit.

Část hovězího tzv. „zadní hrudí“ na recept Syrové hovězí maso po Korejsku, po vyvěšení to ale musí jít ještě na 14 dnů do mražáku…z obr. je patrný žlutý tuk…,hovoří o vysokém množství karotenoidů, které jsou snadno (díky tuku samotnému) přeměnitelné na vitamín A, díky němuž se mj. dobře stráví bílkoviny ze svaloviny. Sama jsem byla překvapená žlutým tukem i u srdce našeho býčka, který je u srdce z obchodu spíš bílý.  (Smetanově bílé je prý i lososí maso z farem, proto jim dávají chemickou látku, díky níž jejich maso zrůžoví…srov. Vyživující tradice. Co tedy jíst na Vánoce může být těžké rozhodování, když někdo rád ryby.) Hovězí maso působí na deprese, protože obsahuje aminokyselinu tryptofan (prekurzor serotoninu ) a také hotovou kyselinu arachidonovou, významnou mastnou kyselinu, která je důležitá pro mozek (proti duševním nemocem) a pouze dokonale zdravé tělo se zdravou mikroflorou si jí umí optimálně přeměnit z omega-6 mastných kyselin (srov. Syndrom trávenia a psychologia od dr. Natashe Campbell-Bride), str. 182). Jistě hraje hovězí maso roli v tom, proč se vegani cítí lépe, když zařadí sice dražší, ale kvalitní hovězí maso z pastevního chovu, k tomu třeba bioslaninu s vitamínem D či olejem z tresčích jater, alespoň o tom občas čtu na zahraničních serverech. Žlutý lůj lze použít na výrobu „indiánské superpotraviny“ (Innuité) pemikanu (na prášek usušené maso třeba z plecka, sušené brusinky a zalito rozpuštěným lojem a pak placka či koule), na smažení, protože nemění chemickou strukturu, je velmi stabilní, na výrobu mýdla apod. Také ho lze použít na obnovení filmu v litinové pánvi, aby se mi v ní nic nepřipalovalo. Stačí jí  umýt a zahřát s malinkou lžičkou loje a pak to asi 3 x opakovat.

Děti pryč…

Sama jsem z toho měla trošku obavy, nejhorší scénář, který se mi hlavou prohnal, mě donutil zavřít všechna vrata i děti, ale žádná „korida“ se opravdu nekonala – dostal kyblík se šrotem, o nějakém stresování fixovaného zvířete těžko může být řeč. Věřím, že to mohu nazvat humánní (lidské) zabití, tedy zabití člověkem, které nezpůsobuje zvířeti utrpení, k němuž může dojít, když zabije (roztrhá) jedno zvíře druhé – jako třeba když jsem načapala před 2 měsíci káně, jak si pochutnává na naši mladé slepici. Její osobní strážce kohout se zachoval sice amatérsky, ale propuštěn či jinak potrestán zatím nebude…

Bible tvrdí, že zvířata byla jako pokrm stvořena pro člověka, jsou v ní pasáže, které to dokládají, samozřejmě v naší kultuře se ale jedí spíš jen býložravá zvířata, jen to prase je jaksi na hranici viz Vepřové dilema. (Píše se v ní i Proti bludařům:  Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním používali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. Tm 4:1-3) Prof. Tomáš Halík ale píše v knize Co je bez chvění, není pevné, že… většina křesťanů uzná, že Bible není a nikdy nechtěla být vědeckou encyklopedií a něčím na způsob učebnice přírodovědy, která by musela konkurovat našim učebnicím přírodovědy (s.114-115) , takžte ať už se v ní píše stran jídla cokoliv, čím se někdo může zašťiťovat, je to velice zajímavé a stojí to za přemýšlení, ale pro nás osobně to není určující. Každopádně zabíjíme neradi, když už tak s pokorou a vděčností zvířeti za to, že nám bude pokrmem a hlavně se snažíme nezabíjet toto zvíře myšlenkou. Kolikrát se i my lidé “zabíjíme” myšlenkami, které vůči sobě vysíláme …Někteří lidé nejedí maso, protože zabíjení zvířat je pro ně neetické a také z mnoha jiných osobních třeba ekologických důvodů (nechtějí podporovat neekologický chov a jiný chov jim není zatím dostupný), mají jiné informace o výživě než já, třeba jsou za jejich rozhodnutím i nějaké duchovní postoje. Neznám jejich pohnutky do detailů, ale plně jejich postoj respektuji.

Na živiny koncentrované jídlo (nutrient-dense food): hovězí z trávy s kostním vývarem (želatina), hovězím tukem, máslem, vařenou kořenovou zeleninou, kvašenou červenou řepou s koriandrem (mám zásoby z lednice), strouhaným křenem, pórkem a kvašenými rajčaty s chilli papričkami. soleno keltskou solí…Tak tohle jsme měli dnes ke snídani..(jako sacharidy poslouží jen později sušenky z vloček)

Ve svém osobním životě jsem se však mockrát sama přistihla, že bych také ráda zaujala proti zabíjení zvířat onen šlechetný postoj ” je to neetické” , abych zabíjení mohla obejít. Nezabít kohoutka je přece tak jednoduché! Lepší slovo by bylo prostě  usmrcení, protože nikoho neubíjíme. Náš dvůr by pak ale vypadal jak v pohádce B. Němcové Ještě že je smrt na světě v jisté napínavé  chvíli. Musela jsem si ale přiznat, že za tímto postojem se možná jen skrývá pouze moje vlastní osobní slabost, ona pro mě do té doby nevědomá skutečnost, a sice že jsem se vlastně vzdálila přírodě. A tedy i smrti. Smrti, jež patří k životu v přírodě, smrti,  kterou bych tímto postojem lacině odmítala a nemusela jí čelit, nemusela bojovat se svým vlastním úzkostně laděným nitrem. A přece vzhledem k informacím, jakém mám o výživě,  o půdě či pěstování si vlastních semínek nemohu ze svého života zvířata i s jejich hnojem stejně jako rostliny vyloučit.  Při sporadickém  zabíjení zvířat tedy používám jakousi zenovou mysl začátečníka- nevytvářím myšlenky, jen dělám to, co je třeba udělat. Musím být ráda, že si je můžeme s láskou zabít doma sami a nedovolit, aby někdo cizí tak učinil po svém. Po každém zvířeti se zase narodí jiné, jako když se střídá na moři jedna vlna za druhou. I „včela“ zůstává naštěstí stále včelou –  loni, letos  i příští rok. I my lidé tady nejsme věčně a souhlasím s psychiatrem se zkušeností z koncentráku Viktorem Franklem, že smrt životu smysl nebere, ale naopak, že teprve smrt životu dává smysl.

Staří Čechové si cenili tradičně více staršího hovězího masa než nezralého masa telecího, i ten náš mohl ještě být nějaký čas ponechán, ale již to nebylo žádné telátko. Tradici by člověk neměl slepě sloužit, ale měla by sloužit nám. Věřím však, že v tomto případě měli předci moudrou pravdu – maso je výživnější.Nedávno jsem četla v knize prof. Tomáše Halíka Oslovit Zachea (zmiňovala jsem se o ní již v recenzi Česká strava lidová v souvislosti s pojetím postní doby) toto: V životě víry není možnost úkrytu ani v minulosti – tradicích, zvycích, autoritách-, ani útěku k pojištěné budoucnosti; ve víře se otvírá přítomnost – okamžik rozhodnutí, nutnost volit. Odvedlo mě totiž při čtení těchto řádků od přítomnosti něco docela přízemního, co se týče budoucnosti: jaká škoda, že neexistuje “důchodové připojištění”, které by garantovalo zlepšení kvality půdy a potravin v době odchodu do důchodu, aby si za důchod mohl člověk vůbec co kvalitního koupit, protože je opravdu neskutečný i optický rozdíl v hovězím z obchodu a domácím hovězím „z trávy“. Zkusím dle receptů z internetu upravit i varlata (mají prý afrodiziakální účinky, existuje celá kuchařka jen s recepty na testacles), která jsou plná minerálů a vitamínu K2 (ale ještě si nejsem tak úplně jistá, jak to skončí, jen mi je opravdu líto je vyhodit či dát kočce…).

„Vaříme varlata“ . Nevařím je tak často, abych si kupovala tuto kuchařku specializovanou na „koule“ a ani nevím, zda se někde dají koupit, zdá se mi, že zdravé jídlo končí ve psích konzervách …počítá se s tím, že ta z domácí porážky spotřebuje pes či kocour, jinak na Asanaci s nimi…

Tohle jinak vyzrálejší „hovězí maso z trávy“ s minerály, vitamíny včetně konjugované kyseliny linolové, stearové (chránící srdce) atd. je skutečně neuvěřitelně chutné, až sladké (raději už o něm  víc psát nebudu, ať nemusím odmítavě odpovídat na dotazy ohledně případného prodeje masa z naši produkce, která je jen pro rodinné potřeby).

Maso křehké a krmené trávou: tradiční způsoby, jak si uvařit zdravé maso.. Autor této knihy se přechodem na stravu dle Nadace Westona A. Pricea vyléčil z těžkého, život ohrožujícího astma…Zde je jeho příběh…

Pokud bych byla přesvědčena, že živočišný tuk (s vitamíny A, D a K2) ani maso s kompletními bílkovinami moderní člověk nepotřebuje, jistě bych zvířata chovat nechtěla, snad jen kočky a pejska, a  nepříjemné pocity spojené se zabíjením si ráda odpustila. Každopádně ale “dieta” dle Nadace zubaře Pricea pomáhá dělat dobrá rozhodnutí všem lidem, myslím, že i vegetariánům. Zdá se, že takoví hinduisté  přežívají po staletí nepochybně v relativním zdraví díky živočišnému tuku, kvůli němuž přímo ani zabíjet nemusejí, a sice máslu a ghí. Až když jsem pochopila, jak moc jsou životně důležité v tucích rozpustné aktivátory,  věděla jsem, že se kvůli nim bez těch živočišných potravin (či aspoň másla, které se nelisuje ze semínek), které je mají,  přece jen neobejdu. Už jsem i četla o jednom klubu, jehož členy spojovala Čínská studie, který se po přečtení recenze Mýtus Čínské studie (China Study Myth) postupně zcela rozpadl. V češtině jsem jí zveřejnila zde. Těch seriózních kritik přísných očí, které bedlivě četly knihu Čínská studie dr. T. Colina Campbella, je poněkud víc než dost (Odpočívej v pokoji – Čínská studieČínská studie vs. Čínská studie, Pravda o Čínské studii,), takže je třeba jí brát přinejmenším „se špetkou soli“. Pak teprve jsem se s mužem rozhodovala, jak to udělat, abychom živočišné potraviny nevynechávali, ale zároveň zvířata zabíjeli doma a chovali je co nejlépe. Vše se ale odvíjelo nejprve od pochopení toho, co je to správné vyživování, směrem ke správnému chovu, nikoliv naopak – od nesprávného chovu a kvůli němu zavrhnutí chovu jako takového směrem ke (z mého pohledu) nesprávné výživě, jejíž nedostatky se projeví buď hned či transgeneračně…

Mimochodem na českých internetových portálech se píše o Indiánech Anasaziích, kteří “záhadně” vyhynuli a nikdo netuší proč. Když si však člověk přečte zprávy o jejich horách odpadků (tresh heaps), z nichž se dá usuzovat, čím se živili, a především, jak se strava v době jejich rozvětu lišila od stravy z doby, kdy vymírali, a zároveň je seznámen s poznatky dr. Pricea, hned by měl možnou (snad pravdivou, snad nepravdivou, kdo ví?) odpověď jako Sally Fallonová, která napsala ve Vyživujících tradicích následující sloupek, který je narážkou na to, že člověk může být vegetarián se stále se zvětšující slinivkou a slinnými žlázami, jen se nesmí vzdát živočišných tuků (aspoň másla, kvůli němuž nemusí tak často zabíjet), protože obsahuje vitamín A, D a K2 aj. zdravé složky(totiž mělo by…):

Indiáni Anasaziové, stavitelé slavných útesových obydlí v Mesa Verde v Kolorádě byli na vrcholu rozkvětu v letech 650 až 1300 n. l. a posléze “záhadně” vymřeli. V prvních dnech své civilizace měli spoustu zvěřiny, ale archeologové nacházejí velmi málo zvířecích kostí na skládkách odpadků z průběhu přibližně posledního století. Kosterní ostatky zemřelých lidí vykazují kostní deformace, rachitidu (křivici), běsnící zubní kaz a artriditu u jedinců ve stáří 20 let. Anasaziové jedli kukuřici, fazole, píniové oříšky, yuccu (juku), bylinky a ovocné plody. Jejich strava obsahovala kompletní bílkoviny, esenciální mastné kyseliny, minerály a vitamíny včetně mnoha karoténů. Díky svému životnímu stylu se dostatečně vystavovali slunečnímu záření. Jenže v posledních letech Anasaziům scházely živočišné produkty, především vitamín A a D. Vymřeli a stejně tak i my, pokud živočišné tuky vyřadíme z naší stravy. SWF

Je jinak období krátkých dnů a delší tmy a podle zákonů přírody bychom měli být v tomto období stále v té nejlepší kondici, silní jak los karibu s hřbetními zásoby tuku. Po kruté dlouhé zimě, jak jsme již o tom někde jinde psala, bychom na jaře měli být o pár čísel „scvrklejší“, než se zase do další zimy „spravíme“. Jenže většinou to bývá naopak. Umělá světla, zejména vyzařování z monitorů, časem mohou až narušit náš hormonální systém ( který se řečeno jazykem počítače „refreshuje“, když jde člověk spát před půlnocí), člověk prý i hůře pak hubne, protože světla tělo poblouzní, že je pořád léto a je třeba jíst sacharidy a vůbec se na zimu vykrmit. Na jaře naopak býváme nejtlustší, protože přes zimu jsme baštili nepřiměřeně mnoho cukroví a spoustu jiných sacharidů, místo toho nasoleného losa (jak Ronja, dcera loupežníka), masného lososa a hřbetního tuku zvířat, který obsahuje vitamín D proti zimním depresím (viz Vyživující tradice, kap. Vitamíny).  Možná že trochu toho kvalitního rybího či jiného živočišného tuku vyjde přece jen levněji než letenka za vitamínem D. Níže již  hovoří místo mně detailně obrázky, co se na statku výběrově třeba ještě odehrávalo v průběhu podzimu:

Používala se pásová pila (band saw)…

…posílali jsme 100% vlněné bulharské deky

Okna jiz jsou nasazena, v popředi staré „retro“ kreslo, které se rychle neprosedí…

Pohankové knedlíčky, udělala jsem těsto ze lžíc octa a čerstvě namleté pohanky, ocet to pomáhá držet pohromadě, po odpočinku v lednici se těsto přestalo rozpadávat, chutnají s máslem a kysaným zelím, nebo se strouhaným sýrem…jednou jsem udělala i větší šišky místo knedlíku, vaří se to pak ve vodě.

N. dohlazoval okna, to bylo prachu ze šmirglování…, z počtu oken a spojů (joints)  mi šly oči kolem.

Vykrajovaly se 1. medové perníčky, které jsme pak i máčeli v čokoládě, ale Vánoc se už nedočkají…Do jemně namleté celozrnné žitné mouky dávám syrové máslo (enzymy), surový med, koření  a nechám to aspon 24 hodin v lednici, těsto se pak nerozpadá, ani hotové perničky-sušenky se nedrtí na prášek, je jistě důležité nechat tuto mouku „odpočinout“ před pečením, i tak je takové pečivo náročné na trávení, zvláště pro malé děti, spíš se mi osvědčily čokoládové či karobové máslové bonbony.

Hrabalo se jinak  listí z ořešáka, i malí čumbrci se při tom objevili…

Pásová pila podomácku Neilem vyrobená z malinkatých poslepovaných kousků dle plánku pana z YouTube, přikoupili jsme motorek, a tenoučké pily (jedna tuším praskla), je šikovná na jemnější vyřezávání…

Neil zasklíval nafermežovaná smrková a modřínová okna (6×2 kusů)pomocí půjčené pistolky na skobičky, ale teď už tmel neschne, tak se to dodělá až na jaře…

Vážku syn F. vyrobil částečně ze skutečné vážky, která má jepičí život (křídla a hlava), zbytek jsou naštvaní ptáci (angry birds), které idět nemusím, a dinosaurus

Tinktura na průdušky (slivovice s kořenem omanu vykopaného za novoluní, šalvěj, sušený petrklíč, pár rakytníků a šípků)

Říj 242012
 

Až na poslední mlhavé dny, k nám je podzim milosrdný, protože je relativně stále teplo a dá se pracovat venku, chodit do přírody, sklízet domácí i lesní úrodu.

Zvířata se ráda pasou i v říjnové mlze, jsou pak sotva vidět…

Tentokráte se mi podařilo vyfotit raka, po klinutí se foto zvětší (je patrný uprostřed ), ale kdyby mi nedošla baterie a náhradní nebyla také nenabitá, nafilmovala bych i to, jak opravdu skrčí ocásek a leze dozadu…

Letos je veliká úroda šťavnatých šípků na čaj…(omáčka z nich se prý podává ke zvěřině…)

V podzimní krajině se starší dítě chtělo vyfotit se sestřičkou

Babí léto – obrazem

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Babí léto – obrazem
Zář 022012
 

„Zdraví každé rodiny začíná matkou. Ona je tím stromem, z něhož musí vzejít zdravé ovoce. Všechny primitivní národy toto uznávají…“ Juliette de Bairacle Levy: Nature’s Children [Děti přírody], kapitola: Mother [Matka]

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

Zoubková víla (Sally Fallonová) a zoubkový trol (falešný nutriční prorok)

 Teorie, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zoubková víla (Sally Fallonová) a zoubkový trol (falešný nutriční prorok)
Srp 212012
 

Kniha Amandy Blake Soule Kreativní rodina

„Vypadávání zubů je způsob, jakým se tělo mění, jakým pouští vrstvu své vlastní kůže, jak by se to asi dalo vyjádřit. Označit tuto dobu v životě dítětě nějak jinak než tradiční finanční odměnou může být úžasný způsob, jak  tuto změnu oslavit.  Příběh The Seed Bunny ( Semínkový králíček) od Jeniffer Selbyové je o králíčkovi, který obdrží balíček semínek, když ztratí první zub. Jaký úžasný dárek – balíček semínek – dárek, který roste, dává a povzbuzuje děti, aby vyživovaly půdu a pochopily, co nám poskytuje. „ Amanda Blake Soule: Creative Family: How to Encourage Imagination and Nurture Family Connections [ Kreativní rodina: Jak podporovat představivost a vyživovat rodinná pouta], 2008

Jedna česká maminka, která žije v zahraničí, mi půjčila knížky od Americanky Amandy Soule, která se takto k vypadávajícím prvním zubům vyjádřila. Autorka vede velmi populární blog (SouleMama.com) a napsala i 3 knihy.  Samozřejmě je hodně jiných maminek po celem svete, které mají své  blogy a píšou o životě na venkově, o tom, co prožily, uvařily, upekly  či upletly, podle jaké filosofie se učí jejich děti, ale Amanda Soule je myslím obzvlášť známá a inspirující. S rodinou žije na rodinné malé farmě blizko more a lesu.  Třebaže bylo napsáno hodně knih, jak být kreativní, jak šít, plést a tvorit, její knihy zaujmout tím, že jsou laskavé a predevsim osobní, aniž by se zpronevěřovala (prodavala) svému soukromí. Mám vždy pocit, pokud se podívám jak na jeji fotky (casto i s rozmlzenim v pozadi –blurred effect – dělané  kamerou Nikon D300s a digital SLR a pomocí různě velikých čoček ) na jejím blogu, tak když se začtu do jejich textů, že si zároveň dokáže az umelecky uhájit své soukromí – jako by mi byl předložen (odtajnen) nevulgární obraz nahého člověka, který však zaujal svým tělem takovou pozici, že vlastně žádné intimní partie nejsou vidět. Tuto v podstatě umělkyni patrně trošku inspirovala mj. i paní jménem Tasha Tudor (zemřela ve 92 letech v roce 2008) , na jejíž zahradu na obrázkách či videu se i já moc ráda dívám….

Kniha Amandy B. Soule Rucne delany domov: Jednoduche zpusoby, jak jeste vyuzit stary material na nove rodinne poklady

Amanda ukazuje ve sve knize Kreativni rodina, že dobrovolná jednoduchost („simplicity“) či skromnost vlastně může přinášet více, protože nutí člověka být kreativním, a tím pádem vyhovět svým vlastním lidským potřebám kreativity. Málokdo dle ni (coz rada dosvedcuju) je náš větší učitel kreativity než děti, pro které obyčejné věci z přírody mohou být poklady, které dokážou ze dřívek, mechu a šišek postavit „domeček“ pro víly. (Zrovna mi syn mi donesl prý „poklady“, a sice okurky. Ty jsou nejlepší na chlebu s máslem…). Projekt podle ní není vždy cílem, důležité je, že děti lze  do něho přiměřeně k jejich věku zapojit, aby pracovaly třeba s podobným materiálem (vlna, drevo, potraviny) jako matka, že klademe důraz na udržení napojení mezi členy rodiny – třeba malováním společného obrazu, slavením narozenin s důrazen ne na darek, ale na oslavu toho, kdo dítě je,  společným rodinným dechem před hlavním jídlem…Myslím, že dospělý ma byt sice vzdy laskavy, ale ze se nemusí pitvořit a dělat  s dětmi něco, co ho nebaví, že může žít svůj život a snažit se při tom do své činnosti přirozeně zapojovat dítě, které ho napodobuje, aby hra přirozeně přešla jednou do práce, nebo aby práce navždy zůstala hrou…

Paní SouleMama by si nejen jako já pořídila konvici na čaj v nějakém levném  obchodě (thrifty shop) či zástavárně, ale ještě by mu pořídila čtvero různých kabátků, aby se čaj udržel teplý a aby mu to slušelo na jaře i na podzim, na Velikonoce i na Helloween. V podstatě anglické „tea cozy“ (, jak se dle Neila nazývá látka vyšívaná či pletená na konvici, kterou vytvořila jeho babička) znamená, že je tomu čaji asi hezky „útulno“…

Jednu větu, která bohužel zazněla až na konci knihy, považuji za obvlášť důležitou: Nesklouzněte do zvyku, že odložíte své kreativní práce na  dobu  “ až bude všechno hotovo“. Všechno ostatní není nikdy hotovo.A obzvlášť když má někdo hospodářství.

„Rodinne srdíčko“ ze zbytků látek, pomocí přišité šňůrky nahoře uprostřed se zavěšují na dveře, rozvory oken, nebo se dávají dětem na spaní na letním táboře…

A protože když se dělá seno, tj. kosí, obrací, nakládá na žebřiňák a pak vykládá na půdu, tak není moc času na nic víc, než na alespon vyrobu Family Hearts(Rodinná srdička), která jsem vycpala surovou vlnou s bylinkami (rozmarýna a levandule).

Ráda bych se v tomto krátkém „postu“ jinak vrátila jen letmo k otázce zdraví zubů dětí. Vím, že se pořád mluví o různých éčkách a detoxifikaci, ale mám pocit, že dítěti (jeho zubum) možná tolik neublíží chléb s máslem a „vysočinou“, než když sní vařenou zeleninu bez soli s rostlinným olejem za studena lisovanym.

Susun Weedova o oblicejove kosmetice rika: “ Oblicej jsou druha usta. Co byste si nedali do ust, nedavejte na oblicej.“

Zajímavý názor na detoxifikaci má soucasna predni americká bylinářka Susun Weedová, která upřednostňuje před klasickou (lékař je elitní / věř mému stroji a složitým lékům) a alternativní medicínou (léčitel je oblíbenývěř mi, případně mé metodě a složité kombinaci bylin, třeba i z nedostupných vrcholků hor druhého konce světa) tradici Moudré ženy (která je běžná, neviditelná- věř sobě, zdraví pochází ne z pilulek a složité kombinace bylin, ale ze Země). Chapu-li ji spravne, domnívá se, že nejsme špinavý stroj, který je třeba uvnitr umýt, vyčistit, vykartáčovat, detoxifikovat hladověním a klystýrem atd., ale živá bytost, jejíž buňky se neustále díky výživě obnovují, a že není nic čistšího, než něco, co je prostě nové: Buňku za buňkou nahradíte sami sebe. Myšlenku za myšlenkou vytvoříte sami sebe. ..Vtiskněte buňkám vibrace  celistvosti, rezonujte holograficky a vytvoříte zdraví a pružnost způsobem Moudré ženy. ..vyživujte nové buňky optimálně, říká tradice Moudré ženy a staré buňky a odpad se snadno vyčistí. Játra jsou nahrazena, každá jejich buňka, za šest týdnů.  Vyživujte každou novou buňku jater optimálně a játra vyčistí krev…Která krvinka je čistší než nová a optimálně vyživena.?Samozřejmě, že nelze podceňovat chemicky koktejl , ktery je v potravinach, přesto si myslím, že se podceňuje význam správného výběru tuků, který je možná ještě důležitější než nutnost detoxifikace, protoze jde o telotvorbu.

Susun Weedová považuje knihu Vyživující tradice za jednu ze svych nejoblíbenějších na světě, i pro Sally Fallonovou je Susun Weed soulmate, tedy spřízněnou duši. Má pocit, že člověk, který chová přátelským způsobem zvířata (ale jí i jejich produkty), pro ně dela hodne. Susun Weedová dělá každý měsíc rozhovor ve svém Radiu moudré ženy s přední osobností z bohaté bylinářské americké scény, ale i s jinými lidmi, kteří se zabývají zdravím, vyzivou, seberozvojem, uměním, ezoterikou atd.. Rozhovor se Sally Fallonovou je možné si poslechnout zde (January, 2010): http://www.wisewomanradio.com/interviews/archive.html

 Ráda bych rekapitulovala par pravidel (jak jsem je poznala z  knih dr. Pricea, S. Fallonove apod.) pro maminky, ktere mi jiz psaly, ze jejim dětem nedrží sklovina na prvnich zoubkach, ze se prvni zoubky moc nevyvedly a ze jejichž zubař to připisuje  „asi nějaké dědičné rodinné poruše“. Vápník nemá vyznamnou šanci, aby se dostal do zubu  (i kosti), pokud dítě nejí:

kvalitní živočišné produkty, jako jsou vnitrni organy (treba srdicko je bohate na snadno vyuzitelne magnezium),  plnotučný jogurt, kefír, mléko, nebo poctivý kostní vývar (viz text Vyvary) – ten nelze odpárat ani z kontextu čínské kulinarske tradice. Dále je potřeba živočišných tuků (máslo, husí sádlo apod.), ALE ne ledajakych, totiz od zvířat, která byla chována takovým způsobem (bez kukuřice apod.), že tyto tuky mají to, co mít mají, a sice krome protirakovinne konjugovane kyseline linolove, vitamín A (libové maso vyčerpává naše tělo, protože bez tuku mu schází vitamín A potřebný  vubec pro straveni tohoto liboveho masa, pro metabolizaci bilkovin z neho, pro štítnou žlázu apod.), vitamínu D (aby se vápník vstřebal, slunce je dnes v lete vselijake a bile pokozce moc nesvedci opalovani se v exotickych zemich) a vitamín K2, aby vapnik vubec dorazil na správné místo určení (zuby). (Natto ze soje sice ma K2, ale patri do jineho kulinarskeho kontextu.)

Dovolím si jednoduše zopakovat slova Sally Fallonové, která říká, že živočišné tuky byly neprávem zdémonizovány dvěmi působícími sílami (zemědělským a potravinářským průmyslem) a tyto tuky kvuli zpusobu jejich dnesni produkce nejsou jiz významným zdrojem  oněch v tucích rozpustných vitamínů (aktivátorů), proto je treba podporovat male farmare, kteri maji zvirata pokud mozno vetsinou na zelene pastve. V anglosaskych zemich dnes funguje nove oznaceni pro takto kvalitni zivocisne potraviny: grassfed (krmen travou) nebo pastured (z pastvy). Nerozumim tomu, proč tedy všude v médiích vidím recepty z nízko-živočišně-tučných diet, bez masla nebo s jen troskou bezneho masla z velkochovu? Jen falesni proroci by ji doporučili malým dětem (ale i zenam v prechodu), nebo spíš ti, kteří mají jiná (asi uzší) kritéria pro zdravou stravu a prehlizeji metabolismus vápníku. Vitamin D je obzvlast nesmirne dulezity – domorodci, ktere dr. Price studoval, meli krasne zuby, ale ve strave 10 x vic vitaminu D nez prumerny American jeho doby. Myslím, že falesni nutricni proroci jsou ve skutecnosti takoví zubní trolové – v severských zemích totiž zubní kaz způsobuje zubní trol!Zubní vílu, která přináší v noci dárek dětem, které pod polštář schovaly svůj první zub, si představuju jako mladičkou Sally Fallonovou s křehoučkými křidélky jako motýlek.

D. s mou rozečtenou knížkou od Susun Weedové, z níž mi vypadne záložka, kdykoliv se dítě knihy chopí, aby mi ji jako Lichožrout ponožku sebralo a kniha ji tak nemohla „brát“ maminku…

„Žena, která dělá večeři, je neviditelná. Tvrdit, že tím léčí svou rodinu a obec, že udržuje vesmír v rovnováze, znamená toho o večeři prohlašovat moc. Je to cesta Moudré ženy.“ Susun Weed: Healing Wise from  Wise Woman Herbal [Léčitelství s moudrostí“ ze serie knih Herbář Moudré ženy]

 

Co na tom, kdo může za rozdělení Československa, když čtvrtletník z loňského roku Moudré tradice píše o „Zprávě z Československa…“

 

Letní venkovská poetika II.: pestré barvy léta

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Letní venkovská poetika II.: pestré barvy léta
Srp 102012
 

Prijela velka vodarna

 

To neni obri lampion, ale vodarna {nadrz z PP)

 

A uz je tam, dno bylo vycisteno a srovnano obsypem

 

Fazol obr, tento bude mit lusky s nejvetsimi fazolemi, jake jsem kdy videla…

 

„Nevidelnym kartackem“ na zuby je absence rafinovanych cukru a zivocisne tuky, ALE ne ledajake: ty, kterym nechybi vitamin A, D, K2

Druhou půlku léta začínáme trávit další sečí, péči o rostliny, zaléváním, pokud to potřebují, hrabáním trávy na futro a prací.  Když si pak člověk po celodenním shonu (bezděké ergoterapie) sedne, je to stav, jaký si představuju pod pojmem Nirvána. Na obrázcích je vidět jinak instalace velké plastové nádrže na pitnou vodu. Využili jsme již existující betonovou jímku, kterou používali kdysi na akumulaci dešťové vody. Jelikož ale netěsní, pouze se do ní vložila tato nová nádrž a obsypala se zvláštním pískem. Voda půjde do ní z vrtané studny a z ní pak domů do sklepa. Zvlášť z vrtané studny tuto nádrž obejde pitná voda, která půjde do domu přímo. Dá se říci, že veškerou práci zvládl speciální bagr, který fungoval jako bořič starého betonového krytu, jehož „komín“ se ještě dá použít jako květináč a la „co statek dal“.  Dále fungoval jako vydlabavač starého nánosu bahna, jako výtah pro ty, co do jeho lžíce ve studni nakládali binec a kusy betonu z krytu, dále fungoval jako přenášeč  celé nové nádrže, kterou dolů pomalu spustil. Oproti našemu očekávání byla nádrž již byla vyrobena, navařoval se pouze vstupní „komín“.

Prvni zuby (Dorotka) nemuseji by uplne natesno, protoze jsou vodivou listou pro druhe zuby pod nimi, ktere budou potrebovat jeste vice mista (sirsi zubni oblouk)

 

Nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis) je velký brouk z čeledi vrubounovitých. V Česku je chráněný zákonem jako ohrožený druh. (Dle encyklopedie wikipedie) Při druhé seči sena jsme ho našli na zemi na loukách (přežil naše sečení kosou). Samičky prý roh nemají, jen hrbolek.

Burina srdecnik, „zenska“ bylinka, vyrostla i ze seminek…

A repa rostla…

A tady musis sedet a ani se nehnout…

Nestandartni vytah misto zebriku, touto lzici se nahoru dostavalo i bahno ze dna stare vodarny, do ktere se vlozila nova nadrz…

Vitraz starych dveri…(kdepak mohu dnes sehnat nahradni sklicko jako na obr.?)

 

Letní venkovská poetika I.: roubenka a zakopané poklady

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Letní venkovská poetika I.: roubenka a zakopané poklady
Čvc 292012
 

Dorotka s novým koťátkem Lucy- Bílá Tlapka, hostuje u nás krátce, přišlo odněkud ze vsi a už zůstalo, někdy to vypadá, že ho D. láskou umačká, že se jí zhroutil svět, když ji L. uteče. Ze spánku mluví: Kocourek není…(po kliknutí se obr. zvětší)

„Tím, že zvířata reagují přímo, se dítě stále setkává se sebou samým…“ M.W, (po kliknutí se obr. zvětší)

„Na malé dítě pozitivně působí především ty činnosti v domácnosti, které mají ještě řemeslné vyzařování…řemeslné pohyby jsou v podstatě nadčasové a obsahují pramotivy toho, co člověk prožívá při svém pozemském vývoji…pokud by řemeslná gesta úplně zanikla, dítě by neprožívalo  vztah dospělého k okolí a samo by nedokázalo navázat spojení se svým okolím…i  když děti navenek nenapodobují nic z toho, co konkrétního děláte, napodobují ve svých vlastních činnostech váš vnitřní postoj, váš spěch, pozornost, radost nebo nechuť…Musíme svou domácnost žít, protože to, co nežijeme, nemůžeme vyzařovat…Žijí velcí lidé v této době tak, aby jejich pracovní gesta a pohyby mohly sloužit jako  příklad pro děti? …Tyto prvky souvisejí s obnovou zdravého životního prostředí dítěte, jaké bylo asi před stoletím především na venkově. Tehdy se všechen život odehrával na statku …Každá činnost měla svůj smysl a místo v celku, mléko je od krávy a vejce dávají slepice, omáčka se dělá z mouky, ostatně i dnes jsou to ideální podmínky pro vývoj malého dítěte.“  Monique Wortelboer: Domácnost – péče o život

Roubenko roubená, kdo v tobě přebývá?

„Já myška hrabalka. Já žába kvákalka. Já zajíc rychlonožka. Já liška ryška. Já vlk šedoboček a kdo jsi ty?“ říká se v jedné ruské pohádce…u nás  ještě   nejspíš ani ta myška hrabalka. Zatím.

Léto se totiž pomalu přehouplo do druhé poloviny, tráva pomalu znovu dorůstá, něco odkvétá, něco dozrává, ale tak nějak bez naší větší péče, a tak se kromě dodržování rytmu dne (dojení, krmení zvířat i lidí, vyhnání, zahnání, umývání nádobí, vaření, balení balíků, emailování, krocení a usměrňování, papírování, překládání, pohádkování, kreslení, plastelinování, povídání, sekání trávy na futro, jízdě na kolech a vzdělávání) věnujeme stále zatím opravám našeho poloroubeného a zatím neobyvatelného stavení, které je součástí statku.  Nové roubení (dvě stěny) si „sedlo“, na široké vstupní podsklepené chodbě zůstal původní kamenno-cihlový klenutý strop, který je ve velmi zachovalém stavu, ale museli jsme nyní zbořit strop (i s pylinami a plevy a prachem nad ním) v obytné místnosti – byl nízký z širokých asi volskou krví natřených ztrouchnivělých prken a ta musela držet na samostatných trámech.

Ferda nařezává se svou novou pilou na podpal odřezky z modřínů na okna

Na obrázku jsou vidět ještě dvoje trámy – spodní černý na původní strop a světlejší na podlahu v podkroví…mezi nimi byl prostor, který by nám zbytečně znemožňoval postavit třeba patrovou postel, přesto nebude nový strop stalinský vysoký a na vytápění prostoru neekonomicky…

.

Po shození stropu zůstalo dole prašno…nebudu brát nadarmo slovo „zemětřesení“ pro popis situace, protože to skutečné i nepatrné je příliš nepříjemné, aby se s ním žertovalo, ale bylo zkrátka co odklízet…

Neil přidělává mosazné rozvory na dřevěná okna z velké části vyráběná na pásové pile vlastní výroby z malinkých kusů dřeva dle plánku truhlaře z USA, který má populární kanál na YouTube a Ferda se „vyhřívá“ v atmosféře dílničky svého otce…

Jeho stáří bylo asi 100 let soudě dle Písanky z měšťanky ze školního roku 1913-14. Měla jsem pod ním pocit, jako by na mě padala „černá deka“, a tak musel dolů, čimž získáme aspoň o 30 cm vyšší stropy a prostor třeba pro dvojitou postel. Rovněž nebude třeba mít všude tolik viditelných trámů, které dle čínského feng-šuej moc pohodě nepřispívají. Pod světlými palubkami bude více světla, jejich barva bude v harmonii se dvěmi roubenými stěnami. Na konci léta se může ještě trochu „srovnat“ a ofoliovat i střecha nad obytnou částí, neboť dřevo na rozdíl od kamene vždy „pracuje“ a dům se křiví. Do takového venkovského stavení se asi spíš hodí rustikální dlažba a obklady (jako např. zde: http://www.rustikalni-dlazby.cz/), na marocký štuk bych asi neměla trpělivost s hlazením kamenem. Neil je hobby stolař-truhlař, a tak se nyní soustřeďuje na výrobu oken. A že jich je! 6 x 2 plus 1 x ve spíži.

Stará zašlá mosazná klika u dveří do chodby „roubenky“ prokoukla po očištění – vyzkoušela jsem ocet a obyčejnou sůl…Sledujeme sice pořad Chalupa je hra -myslím, že nemusím mít za každou cenu vše nové ani za každou cenu sbírat a uchovávat vše staré a žít jak v muzeu,  není to můj cíl (proto šla i stropní prkna pryč), mosaz jsme zvolili také na okna…

Zakopané poklady…

Když Ferdovi nekoupím plastové fascinující dinosaury (jejich období stále prožívá) a jiná zvířata, tak si je udělá z plastelíny zcela sám podle obrázku – na obr. jakési Pingu – tučňáci

Jinak jsme uprostřed vyřizování odběru vody z vrtané studny (52 m), totiž brzy mi pan hydrogeolog pošle ještě papíry se správným kulatým razítkem a to bude vše, co musím dodat úřadům. Vodu pak budeme pomalu přečerpávat ekonomickým úsporným čerpadlem  do vodní nádrže pár metrů vedle studny a z ní doma. Totiž ve 20. letech  v době hospodářské konjunktury se dle Kroniky kolektivizace Mladočova (paměti rolníka J. Boštíka, dají se snad ještě sehnat v Ústavu dějin Akademie věd – zajímavé dílo o „zoufalství a totální bezmoci obyvatel malé východočeské vesničky vůči režimu, který chtěl za jakoukoliv cenu kolektivizovat „) „zvedaly stodoly“ a dělaly vodárny–  takové betonové nádrže v zemi s betonovými překlopy.

Stará vodárna 4 x 2 m, poklop se musí rozbít a dovnitř se postupně navaří na místě prstence plastu na pitnou vodu i s dnem, nahoře bude poklop a komín na bezpečnostní zámek před zvědavými kocoury…přes filtry se může jít i dešťová voda

Mám velmi ráda tento honosný kamenný starý sloup, vedle něho je ještě jeden a jsou důstojným vstupem na louky, hovoří o tom, jak moc polnosti pro lidi znamenaly. Nahoře je jakýsi betonový poklop s patřičnou venkovskou patinou z mechu. Je možné si všimnout otvorů na původní plot sadu, který byl již dávno posunut blíže ke statku…

Původní nádrž (cca 4 x 2 m) pod statkem na zachycování dešťové vody, i dnes kdy je během roku nerovnováha srážek, bude nádrž z plastu na pitnou vodu (svařována kvůli objemu bude až na místě, obsype se asi pískem nebo něčím podobným) velmi užitečným zásobníkem

Nebýt starousedlíka, možná o této nesmírně užitečné („nifty“) nádrži i na zachycení dešťové vody z velké plochy střech ani dosud nevíme, byla ukryta pod kamením a hlínou. Nejspíš ale již netěsní, proto nám do ní příští týden přijedou nainstalovat či navařit na sebe plastové prsteny i dno a víko s komínem na zámek na ochranu před zvědavými kocoury. Přepad může pak plnit v budoucnu malinké přírodní jezírko pod roubenkou (podobný systém, jaký má jeden sekáč, jak o něm nedávno psali v jednom článku o…http://hobby.idnes.cz/jak-naplnit-jezirko-s-destovou-vodou-dss-/hobby-zahrada.aspx?c=A120604_114657_hobby-zahrada_mce)

Oman (napravo) je moje oblíbená bylina, je totiž vhodný na živý plot, rychle roste, květy jsou krásně žluté, každý má na sobě včelku, v horku se ve stínu jeho listů schovají dole žáby i děti obdivující velké listy, kořeny voní opravdu po banánu…

Dorotka se tváří jako spokojená frajerka, ale vzápětí zjistila, že ta šalvěj je poněkud hořká. Jinak děti samy ochutnávají lístečky bylinek, jedí květy toho, co znají, že je to jedlé…V Japonsku je to běžné, dokonce se květy k jídlu prodávají v supermarketu…

Další věc, která je údajně dle sousedů na našem statku také ukryta (zakopaná), a to ještě lépe než vodárna, je sud s kořalkou z doby 1. světové války. (Již od roku 1854 zde existovala malá živnost – pálírna. ) Postupně se tento sud stává spíš legendou, ale zdá se, že je tato pověst nejspíš založena na pravdě či šprochu, na němž je pravdy hodně. Totiž tehdejší hospodář ho někde zakopal a jen tento fakt, nikoliv místo, sdělil osobně svému synovi, a ten to zase osobně sdělil panu sousedovi, ale až po smrti svého otce, který mu nestačil sdělit, kde ho přesně zakopal. Předchozí majitel sem dokonce pozval i lidi s přístrojem na hledání kovových předmětů (snad obručí), ale nebyli úspěšní. Pověst tedy žije dál, ale průzkum statku ještě zdaleka nekončí. Neprobádaných míst je zde ještě hodně. Bohužel ale slivovici moc nepijeme, leda trochu se žloutkem a medem.

Domácnost: péče o život -zajímavá kniha z produkce nakladatelství Fabula od jedne holandské maminky ovlivněné filosofii Rudolfa Steinera…

A tak jsme rádi kvůli sobě i dětem, že žijeme a pracujeme na statku a pokud jste zrovna četli knihu Domácnost-péče o život, tak možná také souhlasíte s autorkou mj. , že žádná žena, která je zrovna s dětmi doma, se nemusí bát, že není svobodná (protože svobodu ji nutně nepřinese závislost na placené práci mimo domov), že se nerozvíjí (neb své lidství může rozvíjet péčí o domácnost rozšířenou dokonce na celý statek, nikoliv tak, že bude vyčerpaná y práce jinde) a že ji za tuto péči vláda nedává plat (díky Bohu, že ne, protože by si pak vláda narokovala diktovat nám povinné pomůcky a „osnovy“ i ve standardizované domácnosti jako ve školství z toho titulu, že to vláda financuje , totiž ona ne, ale stát, kterým jsme ale všichni, proto bychom měli správně do všeho všichni zkoušet mluvit a nenechávat to pouze na odbornících). Sice máme doma pračku, ale autorka psala třeba o tom, že občas bychom měli dítě nechat prát něco i ručně – dospělý člověk si totiž umí domyslet, že prádlo pere voda, ale že se již setkala s pětiletým dítětem, které to nevědělo, znalo jen kouzelnou skříňku zvanou pračka a narodilo se do doby, kdy už byla doma. Zvláště v Tokiu je těch kouzelných skříněk požehnaně. Žena v domácnosti prý nemusí mít koneckonců ani obavu z toho, že ji nikdo neuznává (protože – co si člověk nedá sám včetně uznání, to mu stejně nikdo jiný nedá, nikde jinde než v sobě to prý nenajde).

Brouzdání (v botách crocksy- kolikrát denně člověk musí vyjít ven) v potůčku Desinka, kde jsme viděli žabku rosničku a pod kameny krakatice a létat překrásný hmyz

Mravenčí to práce..nasbírat dary lesa, ale stojí ta lesní chuť za to…

„Jako matce hospodyni vám vaše dítě zrcadlí boj s vašim vlastním nitrem…“ M.W.

Čvn 302012
 

CO JE TRADIČNÍ ČESKÁ LIDOVÁ STRAVA?

Kniha Česká strava lidová (1945)

„Nikdy mi nic tak nechutnalo jako krajíce, jež maminka z domácího chleba uměla tak krásně krájeti, máslem a tvarohem mazati…Nikdy nic! „K.V. Rais

Zajímá mě, co je tradiční českou stravou a do jaké míry se osvědčila. Najít rychle přesnou a suverénně spolehlivou odpověď na první otázku není snadné a na druhou také ne. Jinak jedli bohatí, jinak jedli chudí obyčejní lidé, časy se měnily a ani strava našich předků nebyl po staletí žádnou neměnnou konstantou. Nedávno jsem dočetla etnografickou knihu Česká strava lidová o stravě zejména obyčejných lidí 19. století a počátku 20. století s přesahy do století starších) od nedoceněné takřka české  „Sally Fallon“ paní Marie Úlehlové- Tilschové, která vyšla těsně po skončení 2. světové války v roce 1945. (Četla jsem toto původní vydání.) Autorka studovala na UK biologii a uměla anglicky a francouzsky, nakonec se věnovala studiu výživy, kvůli níž navštívila i Londýn a Moskvu.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Pozorně sleduji vývin druhých zubů syna Ferdinanda, teprve v jeho 20ti (tak dlouho totiž „roste lidský klas“ řečeno s Raisem) skončí můj „experiment“ se zdravou stravou, kdy jeho tělo bude dostavěno, pak teprve budu moci hodnotit, zda mám „zdravé“ dítě, zda „zdravá“ strava, jakou jedl, byla ta pravá…

Tato paní ctí poctivé řemeslo, neboť  odvedla svědomitou a poctivou práci při sbírání poznatků o tom, co jedli naši předci, především obyčejní venkovští lidé. Rukama jí prošly staré knihy o vaření a stravovacích zvycích, knihy, o jejíž existenci asi mnozí z nás netuší či k nim nevyhledáváme přístup. Možná bychom jim stoprocentně ani nerozumněli,  protože  jsou psané starším jazykem či písmem. Možná bychom je neuměli správně interpretovat. Autorka naslouchala lidem, kteří již dávno nežijí, a někdy ona či autoři knih, které cituje, foneticky zaznamenali jejich výpovědi v příslušném šťavnatém dialektu, knihu dále zpestřila lidovými básněni a texty písní, které se týkají určitého daného tématu.  

Kniha Úlehlové-Tilschové mi v hledání odpovědí na dvě výše uvedené otázky pomáhá, i když třeba v ní narážíme na některé úsměvné polopravdy či době poplatné omyly. Na druhou stranu zas autorka (naštěstí) neznala některé naše současné omyly (byť rádoby vědecky podložené jako nezpochybnitelné pravdy) ve vědě o výživě. Například lipidovou proticholesterolovou teorii.  Dost možná by se s  ní neztotožnila do té míry, do jaké to činí dnešní výživoví odborníci, kteří se sice třeba vyjadřují k máslu či mléku, ale krávu pravděpodobně nikdy nechovali a dost možná opravdové mléko  na rozdíl od paní Úlehlové-Tilschové nikdy neviděli. Především nevědí o významu v tucích rozpustných vitamínů, které se nacházejí pouze v kvalitních živočišných tucích, nevědí, v jak velkém množství je potřebujeme. (Vaclav Cilek naznacil nekolikrat, jak moc jsme se vzdalili prirode, „o“ ktere se ucime: „Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani tak obyčejné domácí zvíře, jako je koza.“) Ke známé autorce starších knih M. D. Rettigové se vyjádřila, že přílišnou snahou po dobrotě mnohé předpisy víc pokazila. Otázku, co bylo původní stravou obyčejného venkovana, považuje za velmi důležitou, proto tak obětavě bádala a nakonec sepsala svou knihu:vystopovati tuto původní stravu je pak nesmírně důležité, neboť pouze ona, která přestála velkolepou zkoušku mnoha staletí, může se i v budoucnosti osvědčiti nejlépe. 

Díky knize Česká strava lidová jsem si uvědomila, jak je otázka složení tradiční české stravy složitá, snadno neuchopitelná a že bych byla opatrná v tvrzení, co přesně vždy  touto stravou bylo a že se tato strava osvědčila bezpodmínečně (lidé nebyli vždy zdraví z různých a jistě i nutričních nejen hygienických či jiných důvodů ).

Pro autorku samotnou byla strava od přinejmenším poloviny 19. století již  „skažená.“ Cituje třeba J. Hrušku, Č.L XIV: „Co prý zavládla káva, nastala bílá mouka a mladí se příliš brzy žení (když jim ještě kosti neztvrdly), od té doby prý lid slábne a chabne a postavy bytelné, jako byli staří, nebudou prý hnedle k vidění.“  Nutno poznamenat, že si do kávy dávali nejméně 4 dkg cukru, což není jistě málo, takže je otázkou, co bylo škodlivější, zda trocha kofeinu nebo cukr. Vodu ve studnici moudrosti našich předků stran výživy zakaloval postupný vývoj civilizace, jíž jsme byli součástí, byly to technické vymoženosti, války, nárůst obyvatelstva, sociální nerovnost i rozvoj trhu a měst. Naši předci i přírodní lidé možná nebyli moudřejší než my, byli to přece jen lidé jako my, přesto bych řekla, že stran jídla dělali některá moudrá rozhodnutí.  

To, co my lidé jíme, se teprve v posledních letech změnilo asi nejradikálněji, ale lze vypozorovávat  změny v jídelníčku již mnohem  dříve. Proto se domnívám, že se nelze při výběru dnešních  jídel vždy zaštiťovat jenom tím, že „to přece jedli“, nebo „že to přece nejedli“ naši předci.   I když něco jedli, nemuseli to jíst po celá staletí, nemuselo to být pro ně ani tak zdravé, možná si ani sami nemysleli, že je to výživné. (Níže uvedu příklad konopného oleje). Slovo tradice, ani pokud jde o stravu, není tak snadno uchopitelné. (I traktor značky Zetor, který jsem nedávno zahlédla, měl na sobě nápis: Zetor – síla tradice. Tento traktor má relativní pravdu.)

Například  slýcháváme a opakujeme po těch, co to tvrdí, že maso se jídávalo akorát v neděli či o svátcích, jenže Z.  Winter píše: Dávno totiž minuly ty doby, kdy maso bylo, stejně jako ryby, i mezi prostým lidem běžným pokrmem, jako ještě r. 1605, kdy byla podána císaři Rudolfovi zpráva: „Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky, pernatou zvěř nemnoho stojí. “ A hned si mohu klást spoustu otázek: O jaké maso se jednalo? Hovězí, či vepřové, nebo zvěřina lesů…? Bylo to maso poměrně tučné, nebo libové? Byly to i kosti a vnitřní orgány? Čím ryby krmili? Už od samého počátku rybnikaření obilím?  Osvědčila se taková masitá či v jistou dobu „kapří“ strava? Přestali obyčejní lidé konzumovat maso, protože se neosvědčilo, anebo z  jiných důvodů?  V knize se dále píše: Po válce třicetileté se hospodářské poměry změnily tak dokonale, že maso zůstalo vyhrazeno jen vyšším a zámožnějším vrstvámJsme teprve v 1. polovině 17. století. Co bylo po celá staletí předtím? Zde už vlastně je možné klást jakousi pomyslnou pracovní čáru na časové přímce vývoje české tradiční stravy. A už by mohli antropologové zkoumat tloušťku lebek, zuby a kostry lidí z hrobů před touto válkou a po ní…

K výše nastíněným otázkám výše jsem jako doplněk našla v jiné knize, a sice Jídlo a pití v pravěku a starověku od historičky a archeoložky Magdalény Beranové  pozoruhodný odstavec, kde se píše: „…převaha moučných pokrmů…je přesto záležitostí novodobou, z časů po třicetileté válce, kdy český a vůbec středoevropský venkov zchudl a země byla na dlouhou dobu zplundrována. Utužování nevolnictví bídu venkova ještě posilovalo.“  Teprve roku 1781 bylo zrušeno nevolnictví, svobodu dostali lidé tedy dokonce o pár let později než povinnost docházet do školy. Robota se zrušila až v roce 1848. A u nás již od poloviny 19. století vzkvétalo cukrovarnictví, které je už součástí moderního potravinářského průmyslu. Dnes mi tedy začíná být jasné, že náš Hloupý Honza by na svých buchtách nedošel tak daleko jako severoamerický Indián, který si na dlouhé pochody bral pemikan.

To, jak se člověk rolník stravoval, ovlivňovalo jistě jeho postavení poddaného, který musí odvádět dávky, zda vlastnil či nevlastnil nějakou půdu a kolik, dále kraj a jeho podnebí (každý kraj míval i své pojmenování pro určité potraviny či jídla, počtem názvů drží možná rekord bramboráček, a to autorka ani neuvedla jistě všechny jeho názvy, protože tam chybí „trinčka“, jak mu říkávala moje babička), v němž žil, ale i  církevní kalendář s předepsanými postními dny.

Jedna věc je ta, co člověk „chtěl“ produkovat, co „byl schopen“ produkovat,  co „musel a směl“ produkovat. Co jedl, co by rád jedl, ale nemohl. Co jedl, ale neměl by. Co prodal, místo aby to snědl sám s rodinou. Co pěstoval jen proto, aby to snědli jiní, protože to bylo pro něho ekonomicky výhodnější. (Přestože se v našich zemích převážně pěstovalo např. žito a oves (někde i proso), nakonec bylo „nejekonomičtější“ na začátku 20. století pěstovat  pšenici (někde zvanou žito), a to především proto, že s odchodem lidí do měst byla na lepek bohatá pšenice nejvhodnější  pro pekárny. (V roce 1789 se údajně pěstovalo žita a ovse 5 x víc než pšenice…).

Obiloviny i luštěniny se správně upravovaly namáčením, kvašením či nakličováním. Vhodně se kombinovaly luštěniny (sočivo) třeba s kroupy, tedy obilovinami, či mléčnými výrobky takže měly dobré zastoupení všech bílkovin. Nakličoval se i hrách, někde se jedla i cizrna.

Nabídka na rozmetadlo umělých hnojiv (!) v časopise Zemědělské zprávy již z r. 1942 (nalezla jsem ho na půdě)

Civilizační vlivy, které na našeho předka působily, byly ony síly, které  měly tendenci ho vzdalovat od po staletí optimálního neměnného stavu, v jakém se ještě stále nacházely izolované přírodní národy navštívené dr. Westonem A. Priceem. Věřím tomu, že autorka knihy o zubaři Priceovi slyšela (Viz její kniha Výživa ve světle věků), i když jeho knihu z roku 1938 pravděpodobně nečetla a ani ji neuvádí v odkazech na konci knihy Česká strava lidová. To, že o něm možná slyšela,  svědčí následující její slova, jako kdyby jimi představovala poznatky zubaře Pricea: Pozorování z celého světa potvrzují totiž, že všechny primitivní kmeny draze na zdraví zaplatily, když od své původní stravy upustily a přiklonily se k standartní stravě civilizovaného člověka. Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy – jež znamenala v daných podmínkám přírodních opět optimální řešení – počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulosou…

Dr. W.A. Price

Autorka nepopírá význam živočišných tuků ve stravě našich předků zejména másla a sádla. Připomíná také, jak moc si vážili vnitřních orgánů zvířete zejména vepře, který je spolu s husou národním zvířetem.

Vepřové je tradiční jídlo, zdravé je jeho tuk (přepuštěný na sádlo či uzený jako slanina, pokud má dost slunečního světla, pak jeho vit. D funguje synergicky s vit. A z jater atd.), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

Husa domácí, aspoň „martinskou“ husu bychom si my Češi měli dopřát. Není ani nad „peřiny“ a zimní bundy z peří…Foto převzato z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Domestic_Goose.jpg

Rostlinné oleje se jedly spíš u chudých lidí a hlavně v postní dny…: v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se právě vedle oleje konopného, který páchl, daleko více a s větší chutí používalo jádrového a „bukvového oleje.“ Teprve v 16. století si lidé tlačili olej sami…nepěstovali žádnou řepku olejku, s níž by bylo příliš mnoho práce, pěstovali ji spíš když už, tak na svícení. Sally Fallonová a dr. Mary G. Enigová nepovažuje řepkový  olej  vůbec vhodný pro člověka.

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala v jednom textu toto: “V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidksé bytosti.“ (Simoons, Food in China, 1991)”

I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat. Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium — An Englishman’s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole „Červenec: Hladová mezera,“ se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu „šílený chléb“, celému tomu období říkali „hloupé období“ (silly). (více v odpovědích FAQ). Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídlo, oleje ze semínek jako superkosmetiku, možná že nějaký certifikovaný nutriční expert ho bude dnes tlačit jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso, (a jsou takoví), to však neznamená, že ví, o čem hovoří. Sally Fallonová dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky čtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů: i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje, je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % – už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!), má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin. Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou…), raději ho nahradit máslem nebo kvalitním olivovým olejem. Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla. (Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou zde: (Více o problému konopného oleje na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu „zdravé“ potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště když bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?….

Dorotka večeří polévku ze srdce a jater (pajšl) se smetanou a nasekanými kvašenými výhonky na květy česneku

Přepuštěnému máslu se říkávalo máslo, (čerstvému máslu „putra“) v domácnostech se jim „šetřilo“…Kdo ví, kdy se zase máslu začalo říkat máslo…

Úlehlová-Tilschová nezpochybňuje význam chovu mléčného skotu pro mléko, které denně  obohacovalo jídelníček. Nepopírá  význam plnohodnotných bílkovin v mléčných produktech, díky nimž se stráví bílkoviny z potravin, které je nemají kompletní, a zdravotní přínos syrového mléka.  V 15. století se prý již psalo: Protože tak píší doktorové, že bývají děti mdly, bledy a blekavy a blázni častokrát, ale ono ze vsi, ježto se tam tvarohem a syrovátkou vychová a boso běhá, leč u veliký svátek střevíc obuje, obecně z těch múdřejší bývají, než oněchto městských, v rozkoši schovaných.“

Mléko, půl živobytí“, tatínek Káji Maříka (kráva Bohuška), „…po celý středověk vůbec chovaly se pak krávy nejen na venkově, nýbrž i ve městech, skoro každý dům měl chlév…opravdu opatrují v chudé chaloupce jedinou kravičku jako oko v hlavě a dbají o ni více než sami o sebe, neboť jest jejich hlavní živitelkou…“, píše se v knize Česká strava lidová. Tím, že dbají o ní, dbají ale vlastně o sebe.

I pro současné konzumenty mléčných výrobků stále jistě platí rada z 15. století: „Každý, kdož své zdraví opatrovati chce, měl by věděti také, jakou pastvou aneb travou zvíře paseno aneb chováno jest, neb jakož táž živnost nebo pastva v přirození svém  rozdílná  jest, tak také mléko jiné a jiné přirození do sebe béře…“ …Staří Čechové považovali totiž za nejzdravější a nejmasnější mléko májové…“ K tomu nemám co dodat, protože jsem toho o mléce na tomto blogu již dost napsala….Co je zajímavé, je to, že i zdravotní ústavy v dobách mládí paní Úlehlové-Tilschové velice dobře věděly, že pasterované mléko se svou kvalitou nemůže rovnat mléku syrovému. Píše totiž: „Je vůbec velkou předností lidové stravy, že se na venkově pije mléko syrové, které je – pokud je ovšem čisté – mnohem cennější než vařené…mléko trpí totiž na své jakosti…proto mnohé zdravotní ústavy usilují o tak nezávadnou a čistou výrobu přednostního mléka pro děti, aby je mohly píti syrové bez úhony na zdraví i ve městech.“

Opravdové syrové mléko “ z trávy“ od krávy Terezky, jehož smetana dosahuje svou linií těsně nad nálepku (po kliknutí na fotku se obrázek zvětší)

 

Již před časem jsem se zamýšlela na smyslem „náhražek kávy„, která vytlačila ranní polévku (třeba česnekovou),  z praženého obilí (které musí mít kyselinu fytovou nedotčenou), ale vlastně se dá říci, že dokud u nás „neexistovala káva“ (a ta definitivně pronikla do domácností údajně až kolem roku 1880 a u bohatších rodin o něco dříve), neexistovaly ani její náhražky ve formě cikorky, žitovky či špaldovky. Pokud ano, i ty byly novotou. Sice se dočteme, že se mnohem dříve pražil hlavně ječmen na kaši i nápoj (tzv. pražma), ale nešlo o vědomou náhražku kávy. Především se ale pražma připravovala z nezralého měkkého zeleného ječmene, který je stravitelnější než tvrdé zralé zrno. A tak mě napadá, že dnes by mohla být zdravou náhražkou kávy právě pražma z nezralého ječmene.

Tyto bonbony jsou částečně z karobu, který znali v 19. stol. jako náhražku kávy (Svatojánský chléb), medu, kakaa a hlavně másla, také kokosu a lískového oříšku a okvětního lístku růže

Pole ječmene (katastr Mladočov, po kliknutí se foto zvětší…)

Do stravy našich předků významně zasáhly samozřejmě brambory (které se až na ty jarní jedly vždy „v munduru“, tedy na loupačku, které sama sice jím, ale s vědomím, že mě  poněkud „upasivní…). Bohužel i řepa cukrovka u nás zavládla, cukr byl pro národohospodářství „bílým zlatem“ . (První cukrovar na Zbraslavi 1810.)

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé "zlato" přinášející zisky československému hospodářství.

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé „zlato“ přinášející zisky československému hospodářství.

V Indii měli sice cukr dříve než my, jak píše autorka, ale nešlo o bílý cukr, protože šlo o sušenou třtinovou šťávu, která nebyla rafinovaná – Rapadura dnes obchodně zvaná). Autorka tenkrát mohla vědět jen to, že kvůli němu děti nedávají přednost výživnějším potravinám, nikoliv i to, že sám při své metabolizaci poškozuje mechanismus regulace cukru, vyčerpává minerály z těla a vede k řadě civilizačních onemocnění (to většina z nás neví ještě dodnes). Nemohla vědět, že vitamín A je pro děti v růstu, pro cukrovkáře a lidi s nemocnou štítnou žlázou mnohem víc životně důležitý než provitamin A a že jeho fukce není omezená na funkci protiinfekční.

Zeleninou číslo 1 bylo zelí, 2. místo tuřín [kvačka či dumlík] – staré babičky krájely tuřín na kolečka, navlékaly je na provázek jako fíky a pak sušily nad pecí, aby si děti měly na čem pochutnat] a až pak sladká mrkev, někdy vodnice). Zelí se jedlo kvašené, které se pak vařilo nebo jedlo i syrové (přesněji řečeno jen kvašené). A čím víc je země na sever, tak se prý spíš kvasilo, čím teplejší země, tam se spíš potraviny sušily. Na jaře venkované nezapomínali na něco zeleného (kopřivy, potočnice atd.) přidat do polévek či sekaného masa. Jedli divoké plody, pěstovali (pelyněk brotan, máta, šalvěj, routa, yzop, melissa -meduňka a stoklasku nebo-li kerblík čili třebule…) a sbírali bylinky, jako je třeba černý bez, houby byly spíš jen kořením potravou z nouze (str.57). Samozřejmě, že se kvasilo poctivě po starodávnu bez octa a cukru. „Konservovali je, zeleninu nebo ovoce, hlavně sušením a kvašením, nejstaršími a nejjednoduššími to methodami…“

Pila  se syrovátka (je dietetickým prostředkem prvého řádu), i ovčí syrovátka (žinčice) i šťáva (lák) z naloženého zelí, okurek, grúl z mlata po vylisování hroznů, zkrátka fermentované starobylé nápoje včetně piva a medoviny. Pivní polévka z kvásku byla základem polévek ke snídani před nástupem kávy, polévka se prý dělávala v Rusku i z ruského kvasu. Žádné dnešní „nealko“.

Neil s pivem pro řidiče (chata Polanka u Nových Hradů), kdysi se z „piva“ dělala i polévka, ale jeho kvalita byla jiná…

Okurky jsem naložila do syrovátky s keltskou solí, koprem a koriandrem…


Pro nás může být zajímavé to, že ačkoliv se dnes propaguje konzumace bílého masa, naši předkové nejedli nedospělých kuřat (třebaže i ta rostla mnohem pomaleji než ta dnešní)...  Veliká moudrost ve stravování, ale asi ne moc pravidelně prováděná, spočívala ve slepičím vývaru. Hlavně se dával ženám po porodu, při nemoci či těžce pracujícímu muži v létě, o svatbách i o pohřbech. Obřadním jídlem tedy byl ne kuřecí, ale slepičí masokostní vývar.

Konzumovala se dospělá starší slepice…(tedy žádná libová kuřecí prsa…)

Kostní vývar je mimochodem nesmírně zdravý a výživný iontový nápoj (zdravý ve smyslu: stejným působíme na stejné), který, jak  o něm v poslední době stále čtu i jinde, je tajemstvím dlouhověkosti Číňanů, působí příznivě na krvetvorbu, protože kostní dřeň (morek) tvoří krvinky, kostní vývar posiluje nadledvinky oslabené cukrem a stresem, chrání kosti před osteoporózou a, protože má stejný poměr minerálů jako naše zuby, chrání nás před zubním kazem. Žádné moderní sójové výrobky ho nemohou nahradit.

A králíky měli hlavně domkaři, z úsporných důvodů se také téměř nepožívá maso telecí…protože je málo vydatné.  Zajímavé je, že řada výrobků, jako jsou třeba syrečky ze sbíraného mléka, patřila původně do chalup, tedy nepříslušela jeho tradice pouze jedné továrně dnes, která usiluje o získání určitého monopolu na značku (…tvarůžků, které dělaly hanácké hospodyně již za třicetileté války…vozil se do Olomouce i tvaroh k jejich výrobě, dokud se jí nezmocnil velký průmysl…)

Překvapila mě nemile velká, a z pohledu poznatků zubaře Pricea ve stravě našich předků asi nejvíce problematická spotřeba sacharidů (ani ne tak pouze brambor, jako zejména pečiva, ovoce a medu).  Dosud se za tradiční jídlo považují české knedlíky či šišky, sytíme se denně rohlíky, pečivem. I knedlíky se za stara údajně dělaly z mouky celozrnné, což je logické. (Slovo knedlík, které má údajně původ v němčině, mi připomíná sloveso z jiného germánského jazyka, a sice anglické kneed– hníst [těsto]).                                            

Časopis Beseda venkovské rodiny, který jsem našla na půdě, na obálce je předchůdce kombajnů- má takové lopatky..

Jestliže bychom si potraviny po starodávnu rozdělili na „vyživující“ ve smyslu tělotvorné (bílkoviny pro třeba růst dětí) a „sytící“ – tuky a sacharidy (V době fyzické námahy se také spoléhali velmi na zvýšení  tuků , z čehož by mohli čerpat moudrost dnešní moderní sportovci …, kterých přidávali ,„co brambory snesly“…), ve stravě bohužel převládají sacharidy. Překvapilo mě ono množství různého sladkého pečiva (vdolky, buchty, koláče, lívance) nejprve z „vejražku“ (bělejší „přední“ většinou žitná mouka – dolky z této bílý mouky, „zadní“ už byl takový šrot), později z bílé pšeničné mouky, a dělaného  pomocí kvasnic a to již (!) zhruba od 17. století, kdy chodívaly kvasňové baby, kvasničářky s putnou do vsi ke vsi prodávat kvasnice. Ve srovnání s práškem do těsta  sice dochází aspoň k menšímu odbourání kyseliny fytové u tohoto druhu alkoholového kvašení pomocí pivovarských tekutých kvasnic a později lisovaných, jenomže toto odbourání není tak důkladné jako klasické starodávné kváskové kvašení. Koncem 19. století vznikla však spolu s „americkými“ a válcovými mlýny i na venkov bílá mouka a bílé pečivo…Nekvalitu zamlžuje fakt, že se ne tak zdravé pečivo  plnilo plnohodnotnými bílkovinami, jako je třeba tvaroh, zapíjelo se mlékem, mastilo se máslem. Dnes už se plní, kdo ví, čím. Sladké pečivo se sice peklo méně často (svátky, posvícení, svatby), ale nabyla jsem dojmu, že když už se peklo, stálo to za to. Mám zkrátka obavu, že pečivem se žaludek spíš jen „zaplácával“. Nikde jsem se naštěstí nedočetla, že by dobytek také nasycovali od pradávna obilím  (kvůli němuž ubývá vitamínu K2 a konjugované kyseliny linolové a mění se poměr mezi omega-6 a omega-3 ve prospěch omega -6),  jenom trávou a senem, případně kořenovou zeleninou, jako je řepa a mrkev… Vykrmit totiž dobře dobytek není vždy snadné, když luk a pastvin čím dále, tím více ubývá, a tak chudší ženy musí vyžínati srpem kdejakou mez nebo svah u cesty a trávu, třeba i mokrou, vláčejí domů v těžkých uzlech…“ 

Otázkou je, zda „pápěnka“, jakási jíšková či moučná kaše z másla, mléka, mouky a cukru, která vnesla převrat (co bylo ale před tím?) do přikrmování kojenců i ve městech, byla pro vyživování dětí to nejlepší, neboť Sally Fallonová píše: „Nešťastným zvykem v industriálních společnostech je krmit děti obilnými zrny. Miminka vytvářejí pouze malé množství amylázy, která je potřebná na trávení obilí, a nejsou optimálně vybavena k tomu, aby si s cereáliemi poradila, obzvlášť s pšenicí do prvního roku dítěte.“ Totiž dítě je třeba ani ne „při“-krmovat, ale spíš vyživovat – nejen jeho zuby a kosti, ale i hormony a mozek. Pápěnka: převařené mléko (bez enzymů atd.) s trochou bílé mouky a másla a s cukrem narušujícím metabolismus vápníku a vedoucímu k obezitě (zdánlivě „zdravě baculatému“ dítěti) může být pro optimální vyživení dítěte přece jen podle mého názoru trochu nedostatečná. Více na téma krmení miminek od Sally Fallonové a dr. Mary G. Enigové je dostupno zde.

I nadbytek ovoce je problematický, díky němu se totiž údajně ušetřilo jiného jídla včetně másla! (I paní Helena Fibingerová považuje kuchyni bez másla za chudobnou, poměry z nichž pochází, popsala jako velmi bídné, nebo v jednom rozhovoru pro přílohu Lidových novin řekla: „Neměli jsme chléb s máslem a povidlami, ale jen s povidlami…“). Problematické z pohledu poznatků dr. Pricea tedy považuju nadměrné vysazování ovocných stromků a s tím spojené nadměrné pojídání ovoce (sklízelo se do stodol jak obilí), později i výroba a pití tvrdého alkoholu, přitom praobyvatelé našich krajů sbírali ovšem původně jen ovoce plané….a tak sušené ovoce na venkově nahradilo často celou večeři…pracharanda byl prášek, který se mlel ze sušených jablek a švestek horší jakosti.

Děti na třešních, někdy jsou slepice pohotovější a sežerou spadlé třešně dříve…(po kliknutí se foto zvětší…)

Co je na tom špatného, když dnes slyšíme všude mantru o tom, at jíme hlavně zeleninu a ovoce a ať se ovoce včetně jablečného biomoštu dotuje i do školních jídelen, aby se tak bojovalo proti obezitě děti? Všechno, protože se na to jde podle mého názoru ze špatného konce. Zaplácávat žaludek dětí pouze přemírou ovoce, z níž samotné třeba mohou dostat i průjem (meloun) podle mě není moudré. Navíc ovoce je také kalorické. Děti budou dál obézní, pokud ho budou jíst víc než v umírněném množství včetně ovocných džusů, které je jen navykají na sladké. A to třeba proto, protože fruktóza je energie, navíc v čisté či koncentrovanější formě vůbec ne nejzdravější. (Jed, který naše tělo podle některých odborníků  nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle). Zdraví Eskymáci jedli téměř 100% masitou stravu a také jsou to lidi. Děti budou obézní dál, protože jim pak chybí více kvalitních živočišných tuků s vitamíny rozpustnými v tucích (A), které jsou potřebné na to, aby jejich vlastní metabolismus spalování tuků vůbec dobře fungoval, přinejmenším aby si své rostoucí tělo sportem (za účelem hubnutí) nevyčerpávali o vitamín A potřebný ke  správnému růstu.

Domnívám se, že jíst dobře zralé celé ovoce v době, kdy přirozeně zraje, je zdravé, ale konzumovat ho velké množství po celou roční dobu a jíst ho na úkor jiných potravin, nemusí vést ke zdraví. Autorka se nezmiňuje, že by si lidé dělali ovocné džusy jako dnes (alkoholový cukr sorbitol v jablečném moštu je dokonce dle knihy Vyživující tradice pro děti škodlivý). Ovoce, ačkoliv obsahuje ovoce vlákninu (buničinu) a vitamíny a minerály,  by nemělo dětem, které rostou, nahrazovat jinou tělotvornější stravu.  Raději bych dětem zajistila nejprve  krajíc žitného chleba s máslem a sýrem či vajíčkem, nikoliv sušené ovoce. To až jako  zákusek – po jídle (po-vidla).  Později se prý ovoce tolik nekonzumovalo (snad protože se začal víc konzumovat cukr?) a zato více se pálilo kořalky. Prý nebyla obecně rozšířená, ale byly kraje, kde bylo běžné dávát ke svačině sekáčům chléb a kořalku a dokonce byla nakonec součástí zvláštní stravy pro maminky po porodu, z nichž se mohly stát i alkoholičky… Stejně tak hloupé mi připadají zmíněné pohřby, kam museli občas pozvat i plačky, pohřby, které musely končit pořádnou pitkou. Který nebožtík by si to přál? Který sám tak žil? 

Ze sušených švestek budu dnes vařit k obědu omáčku k masu (tu vařívaly prabáby našich pradědů také), „Co to tu tak voní?“, ptal se po ránu syn…

 

Tato vizitka patřila původnímu majiteli našeho statku, pochází asi z roku 1932…

Nikde v knize Česká strava lidová není zmínka o nějaké speciální přípravě na těhotenství či stravě obou rodičů před početím dítěte, pouze o zvláštním jídle“ do kúta pro šestinedělku (které bylo časem směsí dobrého jídla i moderního včetně kořalky). Z praktických než zdravotních důvodů se prý třeba svatby dělaly  i na Masopust, aby se na ní snědlo prase – to je samo o sobě zdravá tradiční strava, ať už pro jeho sádlo, kosti, vnitřnosti i krev, ale ještě více živin by rodičům před početím dalo možná na vitamín A, D a K2 bohaté letní kravské máslo. Pokud by žena otěhotněla hned po svatbě na Masopust, mohla by prý  ještě v létě  pomáhat při práci. Přírodní skupiny, jaké navštívil dr. Price, dělaly kvůli zajištění zdraví potomků alespoň 3leté věkové rozestupy mezi svými dětmi, a to buď praktikováním mnohoženství nebo vědomou sexuální (či alespoň koitální) abstinencí a jedly před koncepcí speciální stravu bohatou na v tucích rozpustné vitamíny. (Což byla, troufám si říci, jakási „antropologická konstanta“ platící u všech „primitivních“ skupin, které dr. Price navštívil). Snad se tato moudrost ze života našich předků ztratila či byla dávno zapomenuta, protože do jejich života zasáhla rada : „Milujte se a množte se…“, ale spíš to bude tím, že si tuto radu s důrazem na hodnotu rodiny vykládaly či nevykládaly katolické rodiny až dosud  po svém:  a tak  třeba i do roka  „dvakrát křtili“ a v některých rodinách měli skutečně více dětí, než kolik mohli dobře vyživit.  V Krkonoších mívali na svatbu údajně i krupicovou kaši, že novomanželé mají míti tolik dětí, kolik zrnek krupice je v kaši, což se mi zdá neseriozní. Důležitá je přece i kvalita zdraví a přirozená schopnost přežití dítěte než pouze potomstvo rozšířené jako hvězdy na nebi…aby se zmocnilo brány nepřátel nebo jak to kdysi řekla paní Dana Němcová, aby bylo blechami v kožichu režimu. (Jenže jak to může učinit, když bude slabé a nezdravé, nebo se dospělosti ani nedožije?) Po 3denní svatbě a s ní spojeném holdování alkoholu jistě není radno počínat dítě. Alespoň přírodní národy se jakémukoliv alkoholu před početím po několik měsíců vyhýbaly. (Alkohol ničí především vitamíny B a zinek důležitý pro mužskou plodnost, zinek je totiž v enzymu štěpícím alkohol.).

 

 

Přírodní národy, jaké navštívil dr. Price, činily věkové rozestupy mezi dětmi, aby zajistily optimální zdraví všech dětí…

Hodně se jedl hlavně v dřívějších staletích (11.-12. stol.) i lesní med, ale vzhledem k tomu, že každý med obsahuje kolem 35-40% (zhruba) problematické  fruktózy, kterou naše tělo nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle, rozhodně patří mezi potraviny, o nichž platí : …všeho s mírou a dobrého pomálu,“ i když toto rčení je samo o sobě diskutabilní. Včely si zaslouží určitě náš velký respekt. Trpí tím, že jich bývá moc na jednom místě, že nemají rovnovážně rozvrženou snůšku v průběbu sezóny v krajině s monokulturními zemedělským rostlinami, že se jim bere všechen med a nahrazuje se škodlivým bílým cukrem a poté se „léčí“ preventivně antibiotiky. (Viz film By nám včely neuletěly...nebo kniha o biodynamickém chovu včel: Včely a jejich svět: Dettli M., Hradil R.). Lesní med z kvalitních lesů 12. století měl mozna take jinou jakost než lesní med ze smrčin 21. století.

Naši předkové se řídili církevním kalendářem, alespoň v době po 30. válce…(kříž na okraji vsi Mladočov u ječmene, kliknutím se obr. zvětší), posty byly hlavně v době adventní a v době výročí Ježíšovy smrti, postním omastkem byl rostlinný olej

Lze říci, že jak autorka České stravy lidové, tak autorky Vyživujících tradic docházejí k nápadně shodnému závěru . Autorka České stravy lidové tvrdí: „Nyní ve 20. století ovšem nemůžeme a ani nechceme vraceti se k romantickým, ale primitivním žernám  nebo stoupám [takové dřevěné hmoždíře s palicí na dělání mouky, léta v ní baba Jaga], naopak rádi použijeme všech vymožeností technického pokroku, ale jen potud, pokud neodporují zásadám zdravotním. A tyto zase nemůžeme šířiti překotně, ale vždy je s ohledem na určitou svébytnost každého jednotlivce i celého národa! “ 

Stoupa s palicí (takový hmoždíř na obilí, angl. mortar and pestle), viz www.lidova-architektura.cz

Ve Vyživujících tradicích se zase píše:  „Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano – trávili více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky – chutná jídla,  větší elán, robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a láskyplný sňatek moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými způsoby našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk. Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu.“

Pokud by zubař Price dorazil ve 30. letech 20. století do Československé republiky studovat dentální zdraví a stravu našeho venkovského lidu, myslím, že by přišel tak říkajíc „s křížkem po funuse“. Situace tenkrát totiž pravděpodobně byla již dávno vzdálena stavu přírodních izolovaných skupin či národů. Jejich strava či určité zásady ohledně stravování se v něčem shodovaly s  našimi předky, v něčem se už hodně lišily. Studovat  postup nemilosrdných zákonů degenerace  v rámci třígenerační rodiny můžeme ale i dnes poměrně snadno. Ani přírodní národy, které dr. Price studoval, již nežily tak úplně v Ráji.  Ani přírodní národy nebyly natolik moudré, aby později odolaly svodům civilizace, jakou byla bílá mouka, cukr a průmyslově zpracované potraviny.

 

NEJSME VŽDYCKY TO, CO JÍME…

Je zajímavé pozorovat růst druhých zubů u syna Ferdy (po kliknutí se foto zvětší…)

Nejsme to, co jíme, ale to, co je schopno naše tělo vstřebat. Pokud třeba nemáme dostatek v tucích rozpustných vitamínů (A, D, E, K2), nebo pokud potraviny nejsou správně upraveny tak, aby z nich naše tělo dostalo živiny, dochází k tomu, že nevyužijeme správným způsobem potenciál potravin, takže nejsme a nestáváme se tím, co jíme. V dnešní době je příkladem nedostatek vitamínu A, který vede s příjmem bílkovin bez dostatku kvalitních tuků k  rychlému růstu člověka pouze do výšky (vyšší než byli  rodiče a prarodiče) , nikoliv k vytvoření silné kosterní konstituce a možná i vnitřních orgánů. Co když zde leží problém skrytých srdečních vad? I kuřata ve velkochovu rychle vyrostou. Některá se pak sotva udrží na nožkách – nedošlo totiž k pomalejšímu, ale korektnímu růstu kostí a všech orgánů jeho těla (například plic). Nevím, zda Bůh chtěl či nechtěl stvořit člověka s úzkým zubním obloukem, aby pak musel nosit rovnátka, anebo člověka, který má mezery mezi zuby, protože kvůli nedostatku místa mu musely být některé zuby vytrhány?  Mezery mezi zuby dospělého jsou pak příliš velké, aby zuby vypadaly esteticky, a příliš malé na to, aby se mezi ně zuby vešly. Každopádně nám dal Bůh svobodnou vůli. Jak kvalitní ale můžeme postavit klenutý most, když není dostatek materiálu?

První zuby Dorotky, která je od třešní…(zubní oblouk musí správně dál růst do šířky, aby i druhé dospělé zuby měly dostatek místa)

V době, kdy autorka knihu psala, panovala víra (hypotéza), která byla rádoby vědecky potvrzována antropology, že křivé zuby jsou způsobeny pojídáním měkkých vařených potravin moderní civilizace, že se zuby „necvičí“ (na celozrnném tvrdším chlebu).  „…černý a hrubý chléb…svědčí i zubům…protože obsahuje hojně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž celý chrup čistí a posiluje….Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem…protože se požívá tvrdý, prospívá i zubům“ píše autorka knihy. Z toho usuzuji, že ani k autorce se práce zubaře Pricea nedostala, ale předpokládám, že o ní mohla slyšet nebo číst. Byl to totiž zubař Price, který tuto teorii vyvrátil – vždyť tvrdým chlebem lze posilovat spíš svaly čelistí než kosti, navíc  úzký zubní oblouk a stěsnané zuby odpovídají i jiným úzkým kostem těla, které se při práci trénovaly dostatečně.

Bohužel naši předci máslem (máslo= přepuštěné, putra = máslo) údajně šetřili, protože je mohli snadno zpeněžit. Smutným příkladem je například  nejnižší spotřeba másla na vesnicích okolo lázeňského města Luhačovic. Bylo by zajímavé dohledat míru výskytu plícních onemocnění (TBC) v této oblasti a srovnat ho s jinými kraji. „Okolí Luhačovic zbavuje se do lázní másla i smetany a nahrazuje je margarínem a lojem.“ (Ani za studena lisované oleje, které používali spíše chudší vrstvy do jídla hlavně v dobách půstu, ho nenahradí…) Bez máselného tuku se špatně vstřebávají bílkoviny a minerály z potravin, bez ohledu na to, kolik jich mají. Možná to byli lidé nejchudší, kteří museli máslo prodat a pořídit si za peníze něco jiného do domácnosti. Otázkou je, co si za hotové peníze koupili místo něho, co jen mohlo být důležitější než máslo? Kosa? Porcelánový talíř?  Jistě nedostatek másla mohl pak být významným nutričním faktorem (kromě Kochových bakterií, duchovních, etických a duševních faktorů), který přispíval k tomu, že lidé onemocněli tuberkulozou (souchotinami). Vnímám stín smutku nad krásně vyřezávanými formami na máslo, které ho pomáhaly dobře zpeněžit. …hospodyně věnovaly vždy mnoho práce, aby je pěkně pro trh připravily…Vlastně pěkná forma na máslo nebyla možná ničím jiným než prvním krůčkem ke krásnému balení potravin z dnešního supermarketu. (Když hospodář Ondřej Baran stělesněný Jurajem Kukurou ve filmu Stíny horkého léta odehrávajícího se v roce 1947 přiveze do města do obchodu [natáčeno ve Štramberku a na fojtství ve Bzovém  nedaleko Velkých Karlovic] uzlík s tučným kvalitním ovčím sýrem, copak si v krámu za to koupí? No přece 2 kg cukru, tabák a sladkosti pro děti...A obchodník, který od něho ovčí sýr vykupoval, remcal, že jde o zasmrádlý sýr. Asi jen chtěl snížit výkupní cenu. Dost možná takové hospodáře nakonec časem přesvědčil o tom, že nemá ani cenu chovat ovce a je lepší odejít do města za lepším. Když píšu tyto řádky, hraje mi tento film za zády, Neil sleduje anglické titulky…)

Když Price podával jedné 14leté dívce po půlroku olej z tresčích jater a lžičku kvalitního másla od krav, které jsou na zelené pastvě, došlo prý dokonce k samovolnému zlepšení zubních kazů (!) k jakési remineralizaci zubů, nejnovější studie tento zázrak připisují vitamínu K2, který navádí vápník, tam, kam má a dokonce ho odvádí z míst (měkkých tkání), kam nepatří. Tento K2 byl v ale poprvé nazván X faktor či Priceův faktor, jehož bylo ve stravě přírodních národů 10x víc. Dnes je to nejpřehlíženější živina, která se dává do jednoho pytle s vitamínem K1 s tím, že vitamínu K máme dost. K1 však působí především na srážlivost krve, K2 naše tělo využívá jinak. Byl to dr. Price, který by si za objevení tohoto faktoru (vitamínu K2) zasloužil Nobelovu cenu, třebaže to, jak ho naše tělo využívá, až teprve nedávno (po r. 2005)  přesněji popsaly a jeho nesmírny význam potvrdily studie v Nizozemí. Nebo by se mohl oficiálně přejmenovat z K2 na Priceův faktor, protože dr. Price byl první, kdo ho objevil.

Pokud maminky v USA objevily knihu dr. Pricea Výživa a fyzická degenerace bohužel až po porodu dítěte (kdy jeho zubní oblouk je již v určité „nastavené“ šíři) nebo dokonce až v polovině jeho dětství, ptají se v internetových forech, co dělat, jak zvrátit nepříznivý vývoj kostní struktury jejich dítěte a zejména zubů a zubního oblouku, aby dospělé zuby nebyly přetěsnané, zda změněná strava  bude mít i estetický výsledek v podobě širokého úsměvu. Platí údajně jednoduchá věta: dokud dítě roste, tak i v tomto ohledu má výživná strava (syrové mléko, máslo a olej z tresčích jater) stále smysl, aby se i vnější projev degenerace zastavil a neprohluboval, nehledě na to, že vždy má přece cenu a nikdy není pozdě začít dělat to, co člověk vnitřně považuje  za správné. Má cenu to začít dělat třeba i v posledních minutách před svou smrtí vzdor tomu, že jsme po celý život žili v omylu.

Na fotce jsou dvojčata po léčbě: nahoře prošla divka klasickou ortodontickou léčbou chrupu, tedy trhánim zubů a nasazením rovnátek. Její sestra dole prošla holistickou  léčbou, došlo u ní k ortopedickému rozšíření patra, výsledkem je širší úsměv, atraktivnější  širší obličej. Foto patří dr. Terranci J. Spahlovi

Další věc je, co konkrétně dělat, když je již jasné, že zuby se moc nevydařily. Nadace Westona A. Pricea doporučuje spíše pak ortopedický než ortodontický zásah do chrupu, tedy touto cestou řešit sice ne již prvotní příčinu (výživu před otěhotněním , v těhotenství a raném dětství atd.), ale aspoň druhotnou příčinu přetěsnaných zubů (a sice úzký zubní oblouk). Tedy spíše jít metodou rozšíření zubního oblouku, než srovnávat pomocí rovnátek křivé zuby. (Pokud by někdo věděl o klinice, která toto v České republice dělá, dejte mi prosím vědět, možná by to některého čtenáře těchto řádku zajímalo…).

Každopádně bych knihu  Česká strava lidová velice doporučovala ke čtení a to i přesto, že bych ji oznámkovala pouze 2 hvězdičkami. Je to ale jen díky tomu, že kniha jak doktora Pricea Výživa a fyzická degenerace tak Vyživující tradice mi otevřely mnohem širší a jasnější pohled na otázku stravy a zdraví, ukázaly mi mnohem zřetelněji, jak zdraví vlastně vypadá a která strava se tedy skutečně osvědčila, protože takové zdraví vytváří. Obsah knihy a českou stravu lidovou jsem mohla tedy zhodnotit z jiné  perspektivy a integrovat její obsah do širšího kontextu.

Zdá se mi tedy, že této knize ještě cosi podstatného chybí (i když kniha nemá ambice být i kuchařkou) pro ty, kteří výše zmíněné dvě knihy ještě nečetli, a zůstává pro mě záhadou, zda paní Úlehlová-Tilschová knihu zubaře Pricea četla. Některé její poznámky již v této knize jsou  v tomto smyslu nadějné, jenže pak bych ale v knize Česká strava lidová kromě popisných pasáží očekávala častější a o něco kritičtější komentář autorky jak k české stravě lidové tak k některým potravinám, zvykům a nakonec i  obšírnější syntézu na závěr knihy. Některé výpovědi lidí v knize se však vážou  jen na určité století, spíš jen na určitý kraj, vesnici, chalupu či rodinu a není vždy snadné z těchto epizodních záležitostí vytěžit pravidlo, které platí vždy a všude v zemích koruny české. Přírodní národy navštívené dr. Priceem měly stravu neměnnou po stovky či tisíce let, ta naše česká přece jen určitým změnám podléhala (nejen v posledních 50ti letech), jak jsem již zmínila na začátku tohoto článku (o studnici moudrosti stran stravy). Snad získám odpověď na to, zda se autorka  s objevy dr. Pricea blíže seznámila přímo z jejího psaní, pokud se mi podaří sehnat i  jiná její díla, zejména Výživu ve světle věků z roku 1945. V její kuchařce Rok v české kuchyni vydané zhruba o deset let později se to ale již hemží recepty z tzv. „bílých jedů“, takže jsem spíš skeptická. Nedávno byla kniha Česká strava lidová znovu vydána nakladatelstvím Triton, na obálku byl zvolen obrázek s nešťastnými sladkostmi – tolik ale pro relativně starou českou kuchyni příznačnými. (Netuším, zda nové vydání obsahuje nějakou moderní předmluvu, k níž jsem se zde nemohla vyjádřit, protože jsem ji nečetla.)

—————————————————

Na obrázku je česká dívka, která byla velmi úspěšná v soutěžích krásy (bohužel si jméno nepamatuji), patrný je úzký obličej, brada do špičky baby Jagy, úzký nos, dýchání ústy, ten obličej nezáří přirozeným zdravím, kritéria moderní krásy jsou zkrátka nastavená jinak.

*Nejsem si osobně zas tak jistá jednoznačnými ozdravnými účinky půstu z nutričního hlediska ani tehdy ani dnes. Jaký smysl má půst pro tělo dnešního člověka, který vlastně drží latentní „věčný půst“,  neboť většinou neměl co do stravy optimální začátek, spíš než dobře „vyživen“, bývá „překrmen“. Někdy se mi vkrádá podezření, zda nešlo o napasování data jarního půstu na dobu, kdy po dlouhé zimě je třeba být opatrný v používání zásob potravin, po dlouhé zimě již velmi ztenčených. Zdá se mi, že rozumný krátkodobější půst má dnes smysl detoxifikační, ale v minulosti šlo spíš o duchovně „detoxifikační“ praxi. Prof. Tomáš Halík ve své knize Oslovit Zachea popisuje tento velikonoční půst jako určité rozjímání (např. na str. 166):

„Stará asketická tradice církve i nás zve v postní době „na poušť“ . Znamená to na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás pouze baví, ukolebává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, prostor k rozlišení, abychom mohli pozorně naslouchat „hlasům“ okolo nás i v našem nitru.“

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove