Podzimní pozdravení

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Podzimní pozdravení
Lis 102017
 

Vážení čtenáři,

jen v pár bodech:

1.Je podzim, a tak se u nás porážel zase býk, tentokráte stačí nahlásit domácí porážku jen 3 dny předem a dobytek může být str až 72 měsíců dle novely zákona! Konečně rozumnější zákon. Stále vyrábíme máslo, protože bylo i na podzim dost čerstvé trávy. Uvažujete i Vy o pořízení krávy?

 2. Snad jste také až donedávna chodili na houby, které jsou výborným kořením s vůní lesní půdy.  Děti sbírání hub milují, já byla s nimi 2x a Neil 1 x. Máme z nich radost.

3. Na podzim se synovi konečně vylíhl motýl lišaje smrtihlava- jeho obří housenku našel v brambořišti, dal ji do skleněného akvária (místo vody dal hlínu), chvíli ji krmil bramborovou natí a pak se zahrabala do hlíny na dně. Když se vyklubala, vydávala hlasité zvuky. Počasí je relativně teplé, jinak by až sem lišaj nezavítal. Snad stihl doletěl někam třeba do Itálie, kde je tepleji.

4.

Nyní jdu zase překládat knihu Výživa a Fyzická degenerace od dr. Pricea…knihu si jednoho dne budeme snad i sami řezat- pořídili jsme totiž  řezačku papíru jak z časů císaře pána, ale řeže jak čert – taková hotová gilotina je to. Byla k mání z druhé ruky v jedné staré vile na kraji jednoho městečka v bývalých sudetech. Ve vile bylo plno pokladů jako třeba tato řezačka.

5.A těším se na víkend, kdy si obvykle udělám ráno čas na rychlou několikakilometrovou procházku okolní krajinou…prohřeje tělo, vyčistí hlavu a člověk má zas o něco větší nadhled. 

ClanekoMasle v Nové Regeně 27-29

Pohodový podzim!

Věra

Přání do roku 2017 a obrazové ohlédnutí

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přání do roku 2017 a obrazové ohlédnutí
Pro 302016
 

Vážení a milí čtenáři tohoto blogu,

tak už uběhl rok, co jsem naposledy umístila text na svém blogu, teprve 29. 12. 2016 jsem si po čase zablogovala a v kostce napsala, že příliš moc soli škodí těm, kteří mají vysoký krevní tlak, ale že právě těmto lidem vic než jiným škodí i příliš málo soli. A tak tedy píšu a paralelně s textem přidávám nějaké ty fotky z uplynulého roku.

Vím, že existuje facebook a jiné sítě, které jsou plné zajímavých informací a inspirací, ale já sama zatím stránku na FB nezakládám – je to jako když založíte zahrádku – i na ní občas musí člověk dohlédnout a přiložit ruku k dílu, ale nejsem si jista, že bych na to měla čas. Raději se držím kopyta, s nimž jsem začala, tedy tohoto blogu a překládám knížku, která má s tímto blogem úzkou souvislost- Výživa a fyzická degenerace od zubaře Pricea. Cestoval ještě před Zikmundem a Hanzelkou a také z jeho knihy dýchají staré ztracené časy.

Mně samotnou nikdo obvykle nefotí, tak abych nebyla jak Jára Cimrman, potvrzuji, že jsem to já, kdo sem píše, umístěním normální fotky

Nemyslela jsem si, že se na blog vrátím až po roce, měla jsem moc práce. Poté, co jsme vytiskli knížku, už si každý může studovat sice sám, ale vím, jak je někdy důležité poté připomenou si navzájem, že nemáme zapomínat na takovou stravu, která nás – naše kosti, zuby, mozek a svaly vyživuje co nejlépe. A pokud jsme se od ní odchýlili, znovu se k ní vrátit.

Bývaly kdysi časy, kdy jsem si koupila třeba 20 dkg nějakého vlašského salátu a k tomu třeba jeden bílý rohlík, abych se dosytila a tělo nakrmila. Náš svět je zaplaven přebytkem jídla, kterého ale nepotřebujeme méně proto, protože je ho hodně, ale proto, protože není kvalitní, a tak navzdory objemu naše těla často nemají to, co potřebují. A tak si kladu někdy otázku, kolik lidí planeta opravdu je s to uživit, aby byli lidé dobře vyživeni a neživořili a byli zdrávi tak, jak zamýšlela příroda? Palmový olej není závadný sám o sobě, větší problém je jeho užití pro jiné účely než jako jídlo. Otázkou je, proč bychom ho měli konzumovat zde ve Střední Evropě, když máme máslo a sádlo a občas olivový olej a olejnatá semínka jako je mák.

Jsem často ale svědkem spíš toho, že lidé doslova zradili svoje tělo. Neubránili ho před nutričně nekoncentrovanými potravinami, které s nimi po letech udělaly své. Dovolili, aby se tělo nedostatkem pohybu tělo postupně radikálně změnilo. A tak jednoho dne tělo, nebo jeho část zradí je.

Samozřejmě je v životě důležité usilovat o harmonii: aby člověk nevzdával své zdraví a to, jak vypadá. Někdo zase svůj život procvičí a dodržuje striktně sestavený jídelníček a úzkostně sleduje, zda něco z pravidel neporušil a zapomene žít. Potřebujeme obojí. Nějaký čas a energii by měl člověk věnovat studium toho, co bude jíst, měl by i cvičit, ale se i věnovat rodině, práci a případně také službě veřejnosti či něčemu, co přesahuje jeho rodinný svět, třeba i politice. Vím, že vlivem různých východních filosofií řada lidí politikou pohrdá (je “nad” věcí), nechodí k volbám, dělá si věci po svém a má za to, že se ho to netýká a nechce s ní mít nic společného, protože má svůj svět. Říká se ale, že pokud se vy nezajímáte o politiku, neznamená to, že se politika nezajímá o Vás.

Mimochodem můžete si sice myslet o panu Trumpovi samozřejmě, co chcete, ale není vyloučeno, že životní sílu mu dodává i syrové mléko, které je k mání ve státě Florida a o které se postarala jeho manželka pocházející se Slovinska. Tamější komunita lidí, která takové mléko pravidelně kupuje, to ví z důvěryhodných zdrojů. 

Je ale pravdou, že třeba před takovými 20 lety bych měla hodně liberální postoje ke všemu a všem, s věkem se ale zklidňuji a stávám se poněkud konzervativnější. Věřím v návrat k přírodě, vidění věci v širokých souvislostech, v návrat ke kořenům, ale nelámu ani hůl nad naší civilizací, protože i když třeba přírodní kmeny žijí jen přítomností a nestresují se a my se tomáme učit, uznáváme, žeje třeba myslet i na budoucnost a reflektovat minulost. Je třeba i plánovat do budoucna, protože je to často zima, která se ptá, co jsme dělali v létě, zda jsme si udělali zásoby (bobule, maso, dřevo) na přežití. Cesta je důležitá, ale cíl a smysl cesty též.

Abychom nemuseli dokupovat seno, na to své máme pomocníka- starý německý lis, báseň v pohybu.

V poslední době je skutečně stále politicky nekorektní tvrdit, že husí sádlo na domácím chlebu je v pořádku. Pokud si ale nepojmenujeme věci, a sice, že to prostě určité zdravotní stavy lidí všech věků nejsou v pořádku a nejsou hezké, že rovnátka nejsou v pořádku, asi nedojde nikdy k nápravě tam, kde to všechno začíná, nebude dostatečný tlak na prevenci. Cením si ale toho, pokud mi nějaká maminka napíše pozdrav s tím, že má třeba šest dětí a že na ně úplně sedí článek o věkových mezerách mezi sourozenci. Je to tak, jak to prostě je.

Obě naše děti si zpestřují matematiku na japonském počítadle soroban, které je ve východní Asii (Japonsko, Honkong, Singapur…) samozřejmostí. Nad dělící lištou je hodnota pecek zprava pět, padesát, pět set atd. Viz youtube, internet.

Soroban pro dospělé

Chápu, že život je pomíjivý a křehký, to by však neměla být výmluva, abychom se o své tělesné schránky nestarali a nebyli za ně vděční, že je máme- zdravě nejedli a neměli fyzický pohyb. Život je pak totiž kvalitnější, jsme pohyblivější, lehčí, silnější a veselejší, a tak svou péči o vlastní zdraví zodpovědnější vůči ostatním, kteří také přispívají do kasy na zdravotnictví. Nastavený zdravotnický systém chtěl jistě původně solidaritu a být pojistkou proti úrazům, bohužel však v určitých směrech nemotivuje k tomu, aby se lidé o sebe starali sami a nesli za své zdraví i finanční zodpovědnost. Snad se to jednoho dne zlepší a v kapsách lidí zůstane víc peněz- zda je tito použijí na lepší potraviny nebo na permanentku do fitness či nové kolo, bude záležet na nich.

Tohle je Fimfárum, chovatel vepřů ve vaně. Poetiku pana Wericha, který říkal, že blce neusvědčíš z blbství, máme rádi.

 

Na kulturní akci (Fimfárum), Vysoké Mýto

Tohohle se dočkal i rychtář Matěj Abrhám, selský rebel, co pocházel z naší obce. Stalo se tak u Morašic na vrchu, nedaleko Růžového Paloučku u Újezdce, kde se dle pověstí či legendy zase loučili po Bílé Hoře moravští bratři než odešli do exilu.

Existuje sice celá řada alternativ, pokud již tělo onemocní, věřím ale stále že základem prevence je pořád výživa a pohyb, který nám pak dá do krve endorfiny, takže vše souvisí se vším. A když se člověk cítí dobře, hned vše vidí jinak.

Dary ze zahrádky a sadu – je to práce syna, velkého zahradníka, který miluje nade vše zeleninu.

Zatímco kdysi jsem často pravidelně běhávala, dnes ne. Chápu, že pro ženu po čtyřicítce je (kromě cviků jógy na pružnost těla a na to, abychom při nich používali různé části plic, které zase ženou pránu do různých části těla, kam ta prána jinak moc nechodí) lepší spíš rychlá svěží chůze (pomalá je na nic), kdy srdce tluče rychleji, a nějaké to posilování. Také chodím na mohendžodaró do Litomyšle. Je to fajn. Když jsem poprvé uviděla to slovo, říkala jsem si- proboha, co to je?

Přes léto jsem místo běhání pravidelně chodívala na rychlou hodinovou procházku zdejší kouzelnou krajinou. Pravidelně tam, kde je výhled do předaleka. Do uší jsem si pouštěla třeba nějaké rozhovory- někdy zajímavé, někdy méně zajímavé, někdy jen proto, abych slyšela nějaký lidský hlas – nechala na sebe dolehnout barvu jeho hlasu, tón naléhavosti či klidu, s jakým něco sděluje. Někdy jsem si pouštěla Toulky českou minulostí – docela to souznělo s mou vlastní toulkou krajinou, přes kterou se také dějiny přehnaly.

Některé dýně mají zvláštní kuželovitý tvar, o jaký druh se jedná, ví syn lépe než já.

Chůzi jsem si dala prostě jako prioritu. Pokud si totiž člověk nedá cvičení jako prioritu, jako něco, co prostě se do toho dne musí vejít, tak místo toho bude mít třeba vážně skvěle umytou podlahu, nebo shlédnutý další báječný díl seriálu, ale co to tělo? Milé tělo bude v háji. Ačkoliv to vypadá, že se to k něžným a křehkým ženám moc nehodí, věřím, že i žena by měla občas své tělo posilovat, protože pomalu a jistě s věkem ztrácí svalovou hmotu.

Pohled do dvora, který se mi zapsal do paměti- dnes už stěny zmizely a máme nové základy i kus nové zdi, aneb jak se to říká? Mužova práce od setmění do setmění, ženině konce není…

Je pak možná štíhlá, ale stává se takovou vetchou odsvalenou babičkou, jejíž zadové svaly ji nepomáhají udržet rovná záda. Snažím se proto cvičit aspoň kliky a je to moc fajn cítit, že přece jen to své vlastní tělo si uzvednu. Z velkého sklepa pod stodolou, který nepotřebujeme na řepu, plánujeme udělat tělocvičnu- vleze se tam i pinpongový stůl, akorát se musí udělat podlaha, která bude opravdu rovná, aby se nám míček neskutálel. Většinu kamenných stěn prý stačí jen vyšpárovat a nalakovat – odborník řekl, že dát tam normální omítku na takovou pracně udělanou hezkou kamennou stěnu „by bylo na držku“.

Tyhle blumy byly pak žluté a dobré- starý dobrý strom.

Přeji Vám tedy do nového roku 2017 pevné zdraví, tvrdé fyzické cvičení, které Vás bude bavit a tělu dělat dobře, a ať se Vám splní všechna přání, která budou v souladu s Vámi a s Vašim vidění světa. Srdečně zdravím všechny příznivce Vyživujících tradic!

Věra

p.s. A abych nezapomněla, mám tip na jednu knihu. Znovu mi připomněla, že jídlo je dar, který nás drží při životě a zdraví.

KRVAVÉ JAHODY, aneb Jsme dvě sestry (kniha)

Knihu Krvavé jahody napsal pan Jiří S. Kupka podle vyprávění Věry Sosnarové. Její podtitul je Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích. Titul není úplně přesný, protože řadu let strávila i v kolchoze a v průmyslu (třeba na parníku – plovoucí továrně na zpracování a konzervování ryb a krabů), ale je pravdou, že šlo vždy o otrocky mizerně placenou práci, o nevolnictví. Průběžně o obsahu knihy informovala Neila. Poslední stránky jsem ale už musela rovnou překládat Neilovi- který se také nemohl dočkat toho, jak to skončí. Totiž kniha má rovinu krutou, lidskou i komickou a má šťatsný koenc. Čím víc se blížil konec, tím se kniha zdála úsměvná a dojemná jak z růžové knihovny. Jenže příběh je reálný.

Vypovídá o bezpráví po 2. světové válce, k němuž došlo na území Československa osvobozeného z velké části i Rudou armádou. Padlo tu na jednu stranu asi 100 000 ruských vojáků, ale zároveň se chovali jako dobyvatelé, kteři si tu a tam něco vezmou jako válečnou kořist. Stalin a náš velvyslanec v Moskvě si s panem Benešem snadno poradili – byl už starý a zklamaný Západem, který nechtěl bojovat proti Hitlerovi na obranu naší země v době (Mnichov), když bojovat šlo ještě snadněji než se ukázalo později. A než se vrátil v roce 1945 ve stejném letadle s otcem paní Madelaine Albrightové Josefem Korbelem z Londýna, naše země nedokázala zajistit ochranu československých občanů před Rusy. Z Ruska před komunismem před válkou totiž utekla řada lidí. Pokud se však ocitli v zemích, které pak Rudá armáda osvobozovala, ocitli se v hledáčku NKVD, která si vedla seznamy těchto osob – zrádců, kteří se těžce provinili proti socialistické vlasti, ale mohou si to odpracovat. Zatýkali je i u nás (ani se neví, kolik lidí Rusové unesli) a odtáhli zpátky do země Sovětů.

Otcem paní Věry Sosnarové byl Čech, matka byla ruská imigrantka, která přišla do naší země s českými legionáři. Když ji bylo asi 14 let, s mladší 9letou sestrou a s matkou byla Rusy odvlečena zpátky do Ruska, přestože se paní Sosnarová (roz. Mělkinová) narodila už na Moravě, kde byla doma. Jeli s ostatními zajatci nejprve do Maďarska a pak dál na východ, na Sibiř do gulagu, kde se musely naučit pracovat v lese.

V knize lze identifikovat několik osudových okamžiků, které rozhodly o bytí či nebytí či o dalším osudu paní Sosnarové. Prvním takovým okamžikem je pozdní příchod domů, kdy na ní matka ještě na Moravě čekala s kufry, protože chtěla před Rusy utéci. Druhým okamžikem byla chvíle, kdy ji ruský voják pobídl, aby vyskočila z vagonu a šla si natrhat třešně. Natrhala si je, ale pak na poslední chvíli skočila do rozjetého vagonu, kde byla její mladší sestřička a matka, které nechtěla opustit. Další moment byl ten, kdy ji intuice probudila a kdy stačila zabránit matce, aby ji ve spánku zabila sekerou, protože neunesla utrpení svých dcer. Dcery ale život, jakkoliv přetěžký a takřka nežitelný, měly teprve před sebou a chtěly ho žít s nadějí a s modlitbou pro návrat domů.

Kniha je nejen příběhem o nezměrném utrpení, křivdě, bezpráví, brutalitě a krutosti, ale o to víc se na takovém pozadí vyjímá dojemná lidskost a dobré srdce člověka. To třeba když Sibiřan stařík Nikolaj z vesnice blízko gulagu přinese na její záchranu (Čechoslovačky) kobylí mléko kumys. To když například jedna osoba nemůže tolik pracovat (řezat dříví) jako druhé, protože je slabá a nemocná – ostatní kryjí její stav tím, že plní pracovní povinnosti za ní. Pokud ji velitelka schválně přeřadí do skupiny Němek, kde se za ní nikdo nebude obětovat, opět nepochodí, protože stačí, aby se jen jedna jediná začala kvůli ní ničit, a druhé začnou pracovat, aby se ta druhá neničila kvůli té nemocné. Jeden profesor oschotně učil v gulagu její sestru číst a psát, což se jim později hodilo. Dojemná je i instinktivní lidskost mladé Sosnarové, která v jedné chvíli odmítá vhodit do hrobu člověka, který ještě žije. I za cenu fyzického napadení.

Zlato po mamince dala hlídači – vyměnila ho za prosbu (za naději), aby na smrt nemocná jiná žena, kterou dali na několik dnů do kopky (díra v zemi) zrovna když začalo pršet, aby ji tam hlídač občas donesl teplý čaj. Donesl. 3 x za 10 dnů.

Chovanky gulagu si mohly vybrat – buť mrznout, nebo si vzít oblečení ze “sekáče”- vatovaný kabát po padlém Němci (s dírou po kulce a zaschlou krví). Jíst chléb pečený ve formě vymazané olejem z autodílny, nebo nejíst a snížit svou šanci na přežití.

Nejvíce se bude čtenáři asi svírat srdce v momentu, kdy mladší sestřička se s ní vydá někam za prací a při té příležitosti si chtějí nasbírat jahody. Ve skutečnosti bude jejich úkolem poodnášet zastřelené Poláky do již připraveného hromadného hrobu. Ani ne všudypřítomná smrt, jako spíš zklamání té sestřičky, že jahůdky, na které se toto dítě tolik těšilo, jsou potřísněné čerstvou krví, jistě zasáhne čtenáře nejvíce a mám za to, že i má – proč by jinak autor nazval knihu Krvavé jahody? Kniha vypráví:

Žila starostmi, které jsou pro člověka na svobodě nicotné, ale v lágru mají váhu zdraví a života.

Nezmeškám kvůli průjmu nástup?

Vyjde na mě patka chleba, která je o deset gramů těžší?

Dostanu dnes ostrou pilku?

Bude nářadí vydávat nabručený Tretjakov, nebo laskavý Aljoša, který uzná, že loupák je třeba přebrousit?

Stačí nasbírat dost cedrových šišek, abychom z nich mohly vyloupat olejnatá jadérka?

Po smrti Stalina v březnu roku 1953 s Chruščovem postupně sice nastalo politické tání, nicméně sovětské úřady se neměly k tomu, aby se děvčata směla vrátit do Československa a jejich vlast je nepostrádala. Maximálně jim nabízeli, aby se staly občankami SSSR, čimž by si ale navždy zavřely dveře zpátky domů. A tak sloužily jako levná pracovní síla- pracovaly v rybárně, v cementárně, naučily se výrobě různých druhů litiny. Věra se naučila řídit kombajn (netrpělivá zaučovatelka ji ale bila, až ji tekla červená), protože nic jiného v Rusku lidem nezbývalo- mužů byl nedostatek. Ale díky této dovednosti si později doma v Československu, kam se jí se sestrou podařilo dostat, našla manžela, který v ní našel moc vděčnou a moc praktickou ženu, která byla jako on šťastná na venkově a netoužila po zdánlivě šťastnějším životě ve městě.

Zachránila plán předsedy českého družstva, který urgentně potřeboval za jednoho řidiče náhradu.

To je plán v řiti,” usoudil Karel Král….Najít o žních kombajnéra náhradníka bylo považováno za zázrak…

Pane Král, já umím řídit kombajn.”

Král se nejprve uchechtl, neboť se mu zdálo, že Mělkinova mluví z cesty. “Nepovídej.”

S es-ká čtyřkou jsem dvoje žně jezdila v kolchoze Geroj Kulikov ve Sverdlovské oblasti.

Nepovídám.”

Máš na to papíry?”

Prosím vás! Já nemám papíry ani že jsem se narodila…Papíry mám jen ze slévárny…Od hodiny můžu dělat mistrovou na šedý litině. S námi za těch dvacet let vymetli kde co.”

Předsedovou škodovkou dojeli k polní cestě a potom po vysokém strništi ke kombajnu. Už když Věra kladla nohu na stupátko, poznal Sosnar, že ženská ví, jak se do kabiny leze a kde se má držet.”

Celou knihou se line silný motiv touhy po domově a křesťanské modlitby za návrat zpátky domů do Československa. Domov symbolizuje kočička na začátku knihyely se hlásit StB a nesměly do doby, než pan Kocáb vyprovodil vojska zpátky, hovořit o ničem, co se jim stalo. Pracovaly před tím v Nižnim Tagilu a tu jednou v zimě na ulici kolem nich prošli dva muži. Byli to Čechoslováci z Ministerstva zemědělství, kteří měli uzavřít družbu s nějakým kolchozem. Jeden z nich říkal česky: “Jsem zmrzlej, jak psí hovno na Tří krále.” Cizinci nesměli vozit poštu, přesto se děvčatům podařilo napsat dopis a přes tyto muže ho vyvést do ČSSR. Žádaly v něm o práci ve družstvě Nový Šaldorf. Tento dopis je velice dojemný. Citací z knihy ukončím toto pojednání o zajímavém osudu ženy, která je stále na živu, ale po které Česká správa sociálního zabezpečení (kvůli důchodu) po ní snad údajně chtěla, aby donesla potvrzení (razítko) bývalých zaměstnavatelů- gulag apod.

Pane předsedo družstva,

my žijeme v Sovětském svazu už osmnáctý rok. Jsme narozeny na Moravě, v Brně. Nemáme maminku ani tatínka. Jsme sirotci a chceme se vrátit domů. Pracujeme těžce, nedostáváme žádný plat. Deset let nám dávali jen krajíc chleba a misku zmrzlýho boršče. Musíme se uskrovnit, protože nevíme, jestli tento život přežijeme. Byly jsme těžce nemocný, měly jsme tyfus, byly jsme plné vší a nevíme, jestli se dostaneme na rodnou zem. Tolik let žijeme a tolik let prosíme Pána Boha, aby nám pomohl vrátit se domů. Nám řekly úřady, že nás naše vlast už nechce, že máme poprosit nějaké družstvo, aby požádalo vládu o vízum. Jinak tu musíme zůstat a přijmout sovětské občanství, protože Moskva nedovolí přemísťovat lidi, kteří poracovali v gulagách. Nejsou nikde zaregistrovaný. Proto musíme tady zůstat. Tak vás, pane předsedo, moc prosíme, pomožte nám vrátit se domů. Budeme českým lidem a Vám, Vašemu družstvu vděčný. Budeme pracovat čestně a poctivě. S úctou Vás ještě jednou prosíme, abysme se mohly vrátit. Věra a Naděžda Mělkinovy.

Věra už tolikrát zažila muka nejistoty, když šlo o život, ale tentokrát byla muka na hranici snesitelnosti. Poslední možnost…Neodvolatelně poslední.

Kdyby mi řekli, že musím pro návrat domů přinést nějakou oběť, vydržela bych i v díře. V dešti, v zimě, bez deky. Dala bych si pažbou samopalu rozmlátit druhou ruku. Snesla bych znova ty vši a i ten tyfus.”

I ty Mongoly?” otázala se Naďa.

Věra se na chvíli zamyslela a řekla: “I ty Mongoly.” Taková byla její touha po domově.

Nová kniha Vyživující tradice

 Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nová kniha Vyživující tradice
Zář 212015
 

Vážení přátelé Vyživujících tradic,kniha

po několika letech jsme se tedy dočkali a kniha je na světě! Postupně knihy odesíláme – zvládáme v podstatě „cunami“ objednávek. Knížka je na cestě do USA na farmu autorky Sally Fallon – ta se s ní chce pochlubit na své facebookové stránce. Teď již si budete moci podle ní zkoušet vařit sami, co budete chtít. knihaVyzivujiciTradiceCZDěkujeme, že jste těmto stránkám věnovali pozornost, shledali je pro zdraví své a svých blízkých užitečnými a že je budete nadále navštěvovat.Možná se i osobně uvidíme na Setkání přátel Vyživujících tradic (nebo někde jinde), termín ještě nebyl upřesněn, ale na těchto stránkách ho určitě oznámíme. Do té doby se mějte dobře a ještě jednou děkuji.

Věra Dudmanová

Níže odkaz do obchůdku Kosimesnadno.cz: http://www.kosimesnadno.cz/zen-cart/index.php?main_page=product_info&cPath=77&products_id=250

Zdravím a přeji hezké dny všem, Věra Dudmanová
info@vyzivujicitradice.cz

knihaotevrena

Sousední dům se zahradou na prodej a ondatry u řeky Loučné v Litomyšli

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sousední dům se zahradou na prodej a ondatry u řeky Loučné v Litomyšli
Kvě 042015
 
Dum s velikou urostou třešní

Dum s velikou urostlou třešní

Někdy před Vánocemi zemřel náš soused a protože je jeho dům, kde bydlel delší dobu sám,  na prodej (č.p. 17), po dohodě s p. Syrovým mohu umístit i na tyto stránky inzerát nabízející dům po něm. Mladočov je velice tradiční a malebná vesnice, jakých již dnes je v republice čím dál méně, je tu klid, lidé chovají hospodářská zvířata, my sami bydlíme přímo naproti inzerovanému domku. Tento domek je sice situován jako by na kruháku, ale mohu zájemce ujistit, že nejde o město, že jde o skutečně klidné místo uvnitř vesnice s rozptýlenou zástavbou. A pokud by hořelo, hasičská nádrž je hned přes cestu za ním:-) . Báječní sousedé, nádherná příroda. Zde je ještě dokument o Mladočovu, který jsme s manželem vyrobili: https://www.youtube.com/watch?v=d1_ZlfOH_b0

Kdo ví, třeba někdo ze čtenářů tohoto blogu yrovna hledá podobný domeček či chalupu v našem kraji, nehodlá hospodařit ve velkém, ale má respekt pro to, že jiní sousedé hospodaří, sám může pěstovat kytky či zeleninu nebo pár slepic. Níže otiskuji inzerát a přikládám fotky:

Prodám za 490 000,-

dům se zahradou v chráněné krajinné oblasti v obci Poříčí u Litomyšle – Mladočov ke stálému bydlení či rekreaci, viz přiložené foto. Zastavěná plocha: 183 m2 Zahrada: 217 m2 Vstupní veranda, místnost pro nářadí, ložnice, kuchyň, obývací pokoj, koupelna se sprchovým koutem a WC, komory pro uskladnění potravin, hospodářská část – stodola. Možnost půdní vestavby. Ústřední topení, kotel na tuhá paliva, plynová přípojka u domu. Domluvení prohlídky: 775 309 288 Další fotografie možno zaslat mailem: jiri.syrovy@unet.cz Cena k jednání: 490 000,-

J S
Mobil: +420 775 309 288
Mladočov, okres Svitavy Víáce i zde: http://www.sbazar.cz/dabldekr/detail/11023125-prodam-dum-se-zahradou-v-chranene-krajinneP1060417_dumpanaKosnara2P1060423_dumpanaKosnara3
P1060457_muscrats

Není to asi tak běžné, ale v Litomyšli jsou v řece ryby, plavou tam kachny a lebedí si tam ondatry.

Dalsi fotky najdete na:https://drive.google.com/folderview?id=0B5qVSWUCdlI8bjJ1djl4Z0VBOXc&usp=sharing

Níže ještě jsem dala fotky, které zachycují ondatry pižmové (Ondatra zibethicus), které si žijí v řece Loučné a najejím břehu v Litomyšli, která se nachází asi 13 km na severovýchod od Mladočova.

Půvabná vrba nad hladinou Loučné

Půvabná vrba nad hladinou Loučné

P1060437_muscrats3P1060444_muscrats2

 Posted by at 12:25 pm

PF 2015

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem PF 2015
Pro 282014
 

P1050698_NourishingBroth„Nedávno jsem se třeba bavil s jedním kolegou o jedné knize, kterou píše. Říkal, že se v té knize chystá okomentovat nějaký politický materiál, který jsem publikoval. Potěšilo mě, že si byl vědom mé práce a že se chystal o ní zmiňovat, ale pak přišlo zklamání: „Snažím se rozhodnout,“ říkal, „zda na to, co jste napsal, bych Vás ve své reakci měl charakterizovat jako zlého, nebo pouze zavádějícího.“

Uvědomte si, že od akademiků se takové poznámky očekávají….Chceme, aby si ostatní nejen všimli naší práce a obdivovali ji….problém je, že naši kolegové chtějí stejný obdiv…zrovna v ten den jsem se ocitl pod vlivem stoiků, byl jsem dost duchapřítomný, abych na takovou urážku reagoval stoicky přijatelným způsobem se sebekritickým humorem: „No a proč byste mě nemohl popsat, že jsem obojí – jak zlý, tak zavádějící?“, zeptal jsem se.
William B. Irving: A Guide to the Good Life: The Ancient Art of Stoic  Joy (Průvodce dobrým životem: Starobylé umění stoické radosti)P1050735_NovorocniZima

Milí čtenáři blogu,

Portrait Of Che Guevara

„Profesionální“ revolucionář, tedy co chtěl zažehovat jiskry socialistické revoluce po Kubě i v Kongu a Bolívii – Ernesto (Che) Guevara

ZaFidelemnaKubu

Čtivá zábavná  knížečka od Lenky Procházkové

che

Pan Guevara

tak nám opět končí jeden rok. Stále jsem se v něm učila být, ne mít, chtít to, co mám, a ne to, co nemám. Být spokojená každý den, třeba i o Vánocích. Sednout si večer do sálajícího tepla ohně, pozorovat, jak se plameny prožírají starými kusy roubení; číst si třeba hezkou knihu- to je odpočinek králů. A našich kocourů a fenky yorkšíra. Ale měla bych na čtení i jiný typ: třeba Za Fidelem na Kubu od Lenky Procházkové. Ten cukr nám z Kuby kdysi dováželi, a naše republika přitom měla dost vlastního. A tak se to pod cenou prodávalo dál. No, ještě že tak. Nebezpečí knihy spočívá ale spíš než v cukru v tom, že se v ní opravdu moc pije. Furt. Nesmí v ní být „sucho“. A až půjdete v Bille okolo Kubánského rumu, budete mít co dělat, abyste odolali. Ale jsou svátky. Pak si pustíte hudbu Buena Vista Social Klub, nebo dokument o Ernestovi Che Guevarovi – ten ale není dobrý typ na svátky. Možná si ale jako já aspoň řeknete: to byl ale hezký chlap! Škoda ho. Na čem tam asi v té Argentýně vyrůstal? Tradičním jídlem je tam prý hovězí…

P1050668_SalavaKnew

Sálavá kamna…už jen fasáda a spaní nahoře…

Přeji všem dobrý nový rok 2015 bez ohledu na to, co budete mít právě na talíři, rok, v němž můžete čekat na těchto stránkách ale další recepty a zprávu o knize, které se jistě v onom roce dočkáte. Objeví se přesně tak, jak si to vesmír přeje. Především vám přeju stoický klid, který pro dobrý život potřebujeme, abychom ho nepromarnili – z toho klidu vycházet a zkoušet měnit to, co měnit můžeme a chceme. A přeju nám v novém roce bdělost a duchapřítomnost – třeba podobnou té, jakou prokázal onen profesor filosofie v citátu.

P1050580_Fkrmislepice

Věčně nanajedená drobotina…

"Těžký život kočiček"

„Těžký“ život kočiček

Kamna magická…

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kamna magická…
Říj 262014
 

P1050481_sporak

„Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě…“

Zatímo muži stavějí jako ptáčci hnízdo, samičky ptáčků ho vystelou peříčky, vnuknou mu to teplo domova, jedno bez druhého nejde, občas se to mírně prolíná. Přináším obrázek našich malinkých kamen, protože zaujímá pozornost návštěv, které k nám přivádím s tím, že je zvu do speciální „kavárny“, kde podáváme čerstvě praženou kávu s domácí šlehačkou: jde o sporáček, obložený kachlemi, s troubou –  ke hře „na kavárnu“  slouží dobře.

Jde o standardní záležitost, kterou nám postavil kamnář pocházející ze Zakarpatské Ukrajiny, co v dětství v létě pásal krávy a jež je dnes členem českého cechu kamnářů. Nestandardní je akorát to, že je vše umístěno ve výklenku dole pod  komínem (dvěmi flexibilními vložkami opatřeným), kde by se nedařilo lednici. Není ještě vše hotovo: na fasádu příjde ještě modelářská hlína, do které si mohu ještě vymodelovat třeba kocoura, a nějaká dlažba na odkládací plochy. Kachle jsou údajně ručně dělané a pocházejí z již zavřené továrny v bývalé NDR.

Takový sporák má samozřejmě své kouzlo – přitahuje jako večerní světlo mušky. Vešlo se vše do malinké místnosti, která bude sloužit jako minikuchyňka – pro Japonce naprostý standard. Tato místnost, ač není zdaleka hotová, již ale teď, jak už to bývá, přitahuje víc, než jiné, ač zařízenější místnosti. Jistě je to proto, že se z nich line teplo jako ze slunce a vůně jídla a čajů – vůně domova.
K vaření na nich bych řekla toto: topeniště u sporáku není hluboké, to proto, že mi ani tak nejde o vytápění místnosti, jako spíš o rychlé nahřátí plotny. Pokud jde o troubu, tak přestože nejde o žádnou „automatiku“ na regulaci teploty, již při stavbě sporáku nám šlo o to, aby v troubě nevznikala příliš vysoká teplota – je zdravější vařit raději déle „pomalé jídlo“ za nižších teplot, než rychle jídlo za vyšších teplot. A tak jsme nechali udělat hned z topeniště jeden kouřovod dozadu, který pak jde „okolo“ vyjímatelné nerezové trouby (delší cesta), ale pro případ, že by to teplotně nestačilo, jde další i kratší cestou z topeniště hned doleva, kde je ale klapka (zavřít nebo otevřít tuto cestu). P1050438_sporakdvaKourovody
Zatím ale mohu potvrdit, že delší cesta funguje výborně – aniž bych topila naplno, udržím si snadno teplotu okolo 149 st. C. Pokud trochu víc stoupne, využiju malých ventilů (otevřu okýnko na dveřích trouby. Hůře by se mi regulovaly vyšší teploty. Topit naplno ani zatím nemůžu,protože kamnář použil na naše přání kamnářský jíl, který pohltil moc vody, která se musí postupně dostat pryč. Takto pomalu se mi upeklo za nižších teplot hovězí maso na houbách, i jablečný koláč. Obojí krásně provonělo dům. Dnes budu zkoušet upéct kváskový chléb s kmínem a bylinkami.

Znala jsem kdysi jednu stařenku, co bydlela na kraji malého města v chaloupce s terovou střechou a chodila na soušky několik kilometrů do lesa a pak po hlavní cestě – na ohlých zádech táhla balík dlouhých větví a jak šla, chrastily jejich konce po asfaltu a my děti již věděly, kdo jde… Jmenovala se Aloisie a lidé o ní nemluvili jinak než jako o Lojzičce či Lojzce. Nebo také o Tělu. Totiž na námitku: „A není to pro Vás moc těžké?“, jen  prohodila s širokým úsměvem ve tváři lemované kudrnatými vlasy: „Ať trpí tělo, když na svět chtělo.“

Při pohledu na tato kamna vidím babičku, ta babička jsem asi já nebo to dítě, co se zatím ještě houpe na koníčkovi, chodí do lesa na chrastí a v koutě kuchyňky ji spí kocour.  Venku se už stmívá a je slyšet jen tikání hodin, tlumený hukot spokojeného ohně ve sporáku a odbíjení 18. hodiny na kostele…

 Posted by at 1:57 pm

Videopohlednice: dokument Osada Mladočov

 Videa, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Videopohlednice: dokument Osada Mladočov
Zář 232014
 

Vážení čtenáři blogu, dovolila bych si Vás pozvat na malou videopohlednici z Mladočova, kde již přes 5 let dlíme. S Neilem jsme připravili amatérský dokument Osada Mladočov. Amatér znamená milovník (tak to tuším aspoň říkal „doktor z vejminku“), takže pořad sice není od profesionálů, ale lokálpatriotů, kteří se někdy rekrutují více z těch, kteří hledají domov a vědí lépe, co to je domov, než ti, kteří ho mají – tím, že žijí tam, kde mají své předky. Pěkně jsme na tom s Neilem spolupracovali a doplňovali se (škoda, že tam není nahrána hádka – pojď to honem znovu namluvit, vždyť je tam funění Dorotky!; někdy záleží na sekundě a správném načasování…), od A do Z jsem sice napsala scénář, ale Neil se piplal se softwarem o třech liniích (obraz, hudba, nahrávka s vyprávěním). Paní sousedka mě pustila kvůli natáčení i na balkón, což byl její nápad. Časem Neil uploaduje lepší kvalitu zbavenou třesu při jízdě autem. Zajímavost: když se ve filmu objevuje portrét císaře pána Franze Josefa I, skutečně na daném místě kdysi prý stály stovky vojáků. A ten dům, před nimž sněží, je náš (týká se ho nejstarší zápis v mladočovských gruntovních knihách), stejně tak jsem využila naše oprýskané zdi dvora k popisu situace po 30leté válce. Jinak jsme snad nezasahovali do soukromí lidí. No nic, pode mnou je ted kamnář Dmitrij ze Zakarpatské Ukrajiny, co v dětství v létě pásal krávy (brigáda). Je členem kamnářského cechu, bydlí u rodičů své české ženy, přišel nám dělat sporáček s troubou, tak ho a Neila tam půjdu zkontrolovat. Říḱal nám, že když se na ruském fóru kamnářu zmiňoval o existenci hypokaustu, dostalo se mu reakce, jako by Gagarin v dětství řekl, že poletí do kosmu…

https://www.youtube.com/watch?v=d1_ZlfOH_b0&feature=youtu.be http://youtu.be/d1_ZlfOH_b0

Ruská krevetová polévka (cholodnik) s letní pohlednicí ze statku

 Recepty, Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Ruská krevetová polévka (cholodnik) s letní pohlednicí ze statku
Srp 042014
 

Níže přináším další vyzkoušený recept na letní horké dny s příchutí „asdfasdfmoře“, které u nás nemáme. Není to recept, dle kterého bych vařila pravidelně, ale myslím, že z času na čas může jídelníček zpestřit a přinést ke stolu atmosféru cizích krajin. Krevety mám v hlavě spojeny nejsilněji s letadlovým jídlem, ale to už je jedno.  Ruská krevetová polévka neboli cholodnik 8 porcíP1050001_ruskakrevet   2 šálky smetany piima nebo creme fraiche (zkrátka zakysané smetany s kulturou) 5 šálků kysaného podmáslí 1/2 šálku šťávy z kysaného zelí 4 stručky rozmačkaného česneku 1 čajová lžička mořské soli 1/2 čajové lžičky pepře 0,45 kg vařených loupaných krevet nakrájených na asi 1cm plátky 2 střední okurky, oloupané, odsemeněné a nakrájené na kostky 3 polévkové lžíce nasekaného kopru 1 čajová lžička čerstvě namletého fenyklového semínka 1 svazek zelené cibulky na drobno nasekané 2 natvrdo uvařená vajíčka, na drobno nakrájená na ozdobu (volitelné)

Ta kniha nepozuje úmyslně, opravdu byla po ruce,,,

Ta kniha nepozuje úmyslně, opravdu byla po ruce…

Zakysanou smetanu, podmáslí, šťávu z kysaného zelí, česnek, sůl a pepř dejte do velké skleněné nebo nerezové mísy a promíchejte metlou. Vmíchejte krevety, okurky, kopr, fenykl a zelené cibulky. Přikryjte a na několik hodin nebo přes noc nechejte v lednici. Podávejte tak, že naběračkou ji naberete do vychlazených polévkových mís a posypáte dle přání nakrájeným vajíčkem uvařeným natvrdo. Přeloženo z knihy Nourishing Traditions, s. 227 —————————————————— Letní pozdrav 1) Na stránce „časté dotazy“ občas něco přidávám, naposledy krátký text o chlapecké obřízce apod.. 2) Ano, knížka vyjde, to mohu zodpovědně sobě i Vám slíbit. V tuto chvíli dávám do počítače opravené chyby, které jsem našla při druhé korektuře této 700str. knihy. Nějak se mi  v posledních měsících trochu oslabil „tah na branku“ (publikace knihy), protože: zahrádka, kurzy, intenzivnější provoz obchůdku kosimesnadno.cz, dumání nad systémem kamen, děti, dělání sena, zpracování potravin a vaření, kuřátka, uklízení, slimáci, semínka, zalévání, kontrolování všeho a všech.

Pohled na Poříčský kopec

Pohled z našeho podkroví na Poříčský kopec

Mnoho hlíny se ještě musí odkopat a odvést, pak konský hnůj....6m skleníkový přístavek to bude

Mnoho hlíny a jílu se ještě musí odkopat a odvést, pak navést konský hnůj a zralý  kompost….6m skleníkový přístavek to bude

P1040983_podnasimaokny

Pod našima okny…estragon, pažitka, echinacea, ostrožka, sléz…

Traktor jel pokolikáté? 17 děleno 2.

Neil jel s traktorem pokolikáté? 17 děleno 2= 9 (ale jen na statku, ne ve škole).

Květiny dělají radost nám a květiny motýlům...

Květiny dělají radost nám a květiny motýlům…

P1040785_jahodovzkrem

Smetana s jahodami

P1040786_vtraktoru

Ne moc pohodlna jizda…, ale presto letni zazitek v nasem novem malotraktoru s anglickým motorem Perkins

Na starou rouru coby květináč se zatím slimáci nevyšplhali....letos jsme si nepořídili prase, ale jinak už bych věděla, komu bych slimáky nosila...

Na starou rouru coby květináč se zatím slimáci nevyšplhali….letos jsme si nepořídili prase, ale jinak už bych věděla, komu bych slimáky nosila…

Tenhle sýr se docela povedl a je pěkně slaný.

Tenhle sýr se docela povedl a je pěkně slaný.

Tyhle jsou makove a na radu Lenky V. mini, tedy minimufiny cili male bochanky

Tyhle jsou makove a na radu Lenky V. mini, tedy mini muffiny, male bochánky

P1040828_RonnjaaAndelka

yorkshirsky terier, ktery jenom cely den chrape, kvetnova Andelka v popredi

 

Velké setkání s řapíkem...

Velké setkání s řepíkem, tenhle jiz ususeny, zazracna bylina, myslim, ze v Cechach nedocenena…

P1040906_ruzehistorickapopinavasopylovaci

Je plno různých opylovačů, nejen vcely, tahle ruze je popinava na oblouku a nadherne zavoni, kdyz clovek projde kolem a porad kvete („remontuje“)…

U ruze cesnek a rebricek pro bedrunky

U ruze cesnek a rebricek pro bedrunky

Rano....a slunce se rozleva...

Rano….a slunce se rozleva…

ohniste u kouzelne jablone

ohniste u kouzelne jablone

V chrasti na zahrade se zabydleli, tam se jim dari...parecek

V chrasti na zahrade se zabydleli, tam se jim dari…parecek, ktery mi pak syn nosi domu, netopyra se mi nepodarilo vyfotit, sklebil se mi na baterku…

 Posted by at 6:56 pm

Mladočov

 Nezařazeno, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mladočov
Bře 242014
 
potkanvkanalizaci

„Nejsme náhodou vedeni jen k jednomu řešení, když jich může být více? Slyšel jsem, že se pro mě chystá stavba superrychlé podzemní skluzavky…..“

V naší malinkaté vesničce, na jejíž historii mě velmi zaujalo to, že se v okrese Svitavy nejdéle bránila násilnému združstevňování, jsme před pár dny nechali uslyšet svůj hlas ohledně plánu veřejné splaškové kanalizace. I ta souvisí s našim zdravím, s životním prostředím. Pokud Vás tedy zajímá, čím na statku žijeme, zkuste jít na námi nově založené stránky. Věříme, že i jinde v naší zemi se podobné věci řeší, že permakulturisté a milovníci přírodních zahrádek budou zastávat podobné stanovisko k věci jako my.

www.mladocov.cz

RadioMladocov

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove