Přání do roku 2017 a obrazové ohlédnutí

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přání do roku 2017 a obrazové ohlédnutí
Pro 302016
 

Vážení a milí čtenáři tohoto blogu,

tak už uběhl rok, co jsem naposledy umístila text na svém blogu, teprve 29. 12. 2016 jsem si po čase zablogovala a v kostce napsala, že příliš moc soli škodí těm, kteří mají vysoký krevní tlak, ale že právě těmto lidem vic než jiným škodí i příliš málo soli. A tak tedy píšu a paralelně s textem přidávám nějaké ty fotky z uplynulého roku.

Vím, že existuje facebook a jiné sítě, které jsou plné zajímavých informací a inspirací, ale já sama zatím stránku na FB nezakládám – je to jako když založíte zahrádku – i na ní občas musí člověk dohlédnout a přiložit ruku k dílu, ale nejsem si jista, že bych na to měla čas. Raději se držím kopyta, s nimž jsem začala, tedy tohoto blogu a překládám knížku, která má s tímto blogem úzkou souvislost- Výživa a fyzická degenerace od zubaře Pricea. Cestoval ještě před Zikmundem a Hanzelkou a také z jeho knihy dýchají staré ztracené časy.

Mně samotnou nikdo obvykle nefotí, tak abych nebyla jak Jára Cimrman, potvrzuji, že jsem to já, kdo sem píše, umístěním normální fotky

Nemyslela jsem si, že se na blog vrátím až po roce, měla jsem moc práce. Poté, co jsme vytiskli knížku, už si každý může studovat sice sám, ale vím, jak je někdy důležité poté připomenou si navzájem, že nemáme zapomínat na takovou stravu, která nás – naše kosti, zuby, mozek a svaly vyživuje co nejlépe. A pokud jsme se od ní odchýlili, znovu se k ní vrátit.

Bývaly kdysi časy, kdy jsem si koupila třeba 20 dkg nějakého vlašského salátu a k tomu třeba jeden bílý rohlík, abych se dosytila a tělo nakrmila. Náš svět je zaplaven přebytkem jídla, kterého ale nepotřebujeme méně proto, protože je ho hodně, ale proto, protože není kvalitní, a tak navzdory objemu naše těla často nemají to, co potřebují. A tak si kladu někdy otázku, kolik lidí planeta opravdu je s to uživit, aby byli lidé dobře vyživeni a neživořili a byli zdrávi tak, jak zamýšlela příroda? Palmový olej není závadný sám o sobě, větší problém je jeho užití pro jiné účely než jako jídlo. Otázkou je, proč bychom ho měli konzumovat zde ve Střední Evropě, když máme máslo a sádlo a občas olivový olej a olejnatá semínka jako je mák.

Jsem často ale svědkem spíš toho, že lidé doslova zradili svoje tělo. Neubránili ho před nutričně nekoncentrovanými potravinami, které s nimi po letech udělaly své. Dovolili, aby se tělo nedostatkem pohybu tělo postupně radikálně změnilo. A tak jednoho dne tělo, nebo jeho část zradí je.

Samozřejmě je v životě důležité usilovat o harmonii: aby člověk nevzdával své zdraví a to, jak vypadá. Někdo zase svůj život procvičí a dodržuje striktně sestavený jídelníček a úzkostně sleduje, zda něco z pravidel neporušil a zapomene žít. Potřebujeme obojí. Nějaký čas a energii by měl člověk věnovat studium toho, co bude jíst, měl by i cvičit, ale se i věnovat rodině, práci a případně také službě veřejnosti či něčemu, co přesahuje jeho rodinný svět, třeba i politice. Vím, že vlivem různých východních filosofií řada lidí politikou pohrdá (je “nad” věcí), nechodí k volbám, dělá si věci po svém a má za to, že se ho to netýká a nechce s ní mít nic společného, protože má svůj svět. Říká se ale, že pokud se vy nezajímáte o politiku, neznamená to, že se politika nezajímá o Vás.

Mimochodem můžete si sice myslet o panu Trumpovi samozřejmě, co chcete, ale není vyloučeno, že životní sílu mu dodává i syrové mléko, které je k mání ve státě Florida a o které se postarala jeho manželka pocházející se Slovinska. Tamější komunita lidí, která takové mléko pravidelně kupuje, to ví z důvěryhodných zdrojů. 

Je ale pravdou, že třeba před takovými 20 lety bych měla hodně liberální postoje ke všemu a všem, s věkem se ale zklidňuji a stávám se poněkud konzervativnější. Věřím v návrat k přírodě, vidění věci v širokých souvislostech, v návrat ke kořenům, ale nelámu ani hůl nad naší civilizací, protože i když třeba přírodní kmeny žijí jen přítomností a nestresují se a my se tomáme učit, uznáváme, žeje třeba myslet i na budoucnost a reflektovat minulost. Je třeba i plánovat do budoucna, protože je to často zima, která se ptá, co jsme dělali v létě, zda jsme si udělali zásoby (bobule, maso, dřevo) na přežití. Cesta je důležitá, ale cíl a smysl cesty též.

Abychom nemuseli dokupovat seno, na to své máme pomocníka- starý německý lis, báseň v pohybu.

V poslední době je skutečně stále politicky nekorektní tvrdit, že husí sádlo na domácím chlebu je v pořádku. Pokud si ale nepojmenujeme věci, a sice, že to prostě určité zdravotní stavy lidí všech věků nejsou v pořádku a nejsou hezké, že rovnátka nejsou v pořádku, asi nedojde nikdy k nápravě tam, kde to všechno začíná, nebude dostatečný tlak na prevenci. Cením si ale toho, pokud mi nějaká maminka napíše pozdrav s tím, že má třeba šest dětí a že na ně úplně sedí článek o věkových mezerách mezi sourozenci. Je to tak, jak to prostě je.

Obě naše děti si zpestřují matematiku na japonském počítadle soroban, které je ve východní Asii (Japonsko, Honkong, Singapur…) samozřejmostí. Nad dělící lištou je hodnota pecek zprava pět, padesát, pět set atd. Viz youtube, internet.

Soroban pro dospělé

Chápu, že život je pomíjivý a křehký, to by však neměla být výmluva, abychom se o své tělesné schránky nestarali a nebyli za ně vděční, že je máme- zdravě nejedli a neměli fyzický pohyb. Život je pak totiž kvalitnější, jsme pohyblivější, lehčí, silnější a veselejší, a tak svou péči o vlastní zdraví zodpovědnější vůči ostatním, kteří také přispívají do kasy na zdravotnictví. Nastavený zdravotnický systém chtěl jistě původně solidaritu a být pojistkou proti úrazům, bohužel však v určitých směrech nemotivuje k tomu, aby se lidé o sebe starali sami a nesli za své zdraví i finanční zodpovědnost. Snad se to jednoho dne zlepší a v kapsách lidí zůstane víc peněz- zda je tito použijí na lepší potraviny nebo na permanentku do fitness či nové kolo, bude záležet na nich.

Tohle je Fimfárum, chovatel vepřů ve vaně. Poetiku pana Wericha, který říkal, že blce neusvědčíš z blbství, máme rádi.

 

Na kulturní akci (Fimfárum), Vysoké Mýto

Tohohle se dočkal i rychtář Matěj Abrhám, selský rebel, co pocházel z naší obce. Stalo se tak u Morašic na vrchu, nedaleko Růžového Paloučku u Újezdce, kde se dle pověstí či legendy zase loučili po Bílé Hoře moravští bratři než odešli do exilu.

Existuje sice celá řada alternativ, pokud již tělo onemocní, věřím ale stále že základem prevence je pořád výživa a pohyb, který nám pak dá do krve endorfiny, takže vše souvisí se vším. A když se člověk cítí dobře, hned vše vidí jinak.

Dary ze zahrádky a sadu – je to práce syna, velkého zahradníka, který miluje nade vše zeleninu.

Zatímco kdysi jsem často pravidelně běhávala, dnes ne. Chápu, že pro ženu po čtyřicítce je (kromě cviků jógy na pružnost těla a na to, abychom při nich používali různé části plic, které zase ženou pránu do různých části těla, kam ta prána jinak moc nechodí) lepší spíš rychlá svěží chůze (pomalá je na nic), kdy srdce tluče rychleji, a nějaké to posilování. Také chodím na mohendžodaró do Litomyšle. Je to fajn. Když jsem poprvé uviděla to slovo, říkala jsem si- proboha, co to je?

Přes léto jsem místo běhání pravidelně chodívala na rychlou hodinovou procházku zdejší kouzelnou krajinou. Pravidelně tam, kde je výhled do předaleka. Do uší jsem si pouštěla třeba nějaké rozhovory- někdy zajímavé, někdy méně zajímavé, někdy jen proto, abych slyšela nějaký lidský hlas – nechala na sebe dolehnout barvu jeho hlasu, tón naléhavosti či klidu, s jakým něco sděluje. Někdy jsem si pouštěla Toulky českou minulostí – docela to souznělo s mou vlastní toulkou krajinou, přes kterou se také dějiny přehnaly.

Některé dýně mají zvláštní kuželovitý tvar, o jaký druh se jedná, ví syn lépe než já.

Chůzi jsem si dala prostě jako prioritu. Pokud si totiž člověk nedá cvičení jako prioritu, jako něco, co prostě se do toho dne musí vejít, tak místo toho bude mít třeba vážně skvěle umytou podlahu, nebo shlédnutý další báječný díl seriálu, ale co to tělo? Milé tělo bude v háji. Ačkoliv to vypadá, že se to k něžným a křehkým ženám moc nehodí, věřím, že i žena by měla občas své tělo posilovat, protože pomalu a jistě s věkem ztrácí svalovou hmotu.

Pohled do dvora, který se mi zapsal do paměti- dnes už stěny zmizely a máme nové základy i kus nové zdi, aneb jak se to říká? Mužova práce od setmění do setmění, ženině konce není…

Je pak možná štíhlá, ale stává se takovou vetchou odsvalenou babičkou, jejíž zadové svaly ji nepomáhají udržet rovná záda. Snažím se proto cvičit aspoň kliky a je to moc fajn cítit, že přece jen to své vlastní tělo si uzvednu. Z velkého sklepa pod stodolou, který nepotřebujeme na řepu, plánujeme udělat tělocvičnu- vleze se tam i pinpongový stůl, akorát se musí udělat podlaha, která bude opravdu rovná, aby se nám míček neskutálel. Většinu kamenných stěn prý stačí jen vyšpárovat a nalakovat – odborník řekl, že dát tam normální omítku na takovou pracně udělanou hezkou kamennou stěnu „by bylo na držku“.

Tyhle blumy byly pak žluté a dobré- starý dobrý strom.

Přeji Vám tedy do nového roku 2017 pevné zdraví, tvrdé fyzické cvičení, které Vás bude bavit a tělu dělat dobře, a ať se Vám splní všechna přání, která budou v souladu s Vámi a s Vašim vidění světa. Srdečně zdravím všechny příznivce Vyživujících tradic!

Věra

p.s. A abych nezapomněla, mám tip na jednu knihu. Znovu mi připomněla, že jídlo je dar, který nás drží při životě a zdraví.

KRVAVÉ JAHODY, aneb Jsme dvě sestry (kniha)

Knihu Krvavé jahody napsal pan Jiří S. Kupka podle vyprávění Věry Sosnarové. Její podtitul je Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích. Titul není úplně přesný, protože řadu let strávila i v kolchoze a v průmyslu (třeba na parníku – plovoucí továrně na zpracování a konzervování ryb a krabů), ale je pravdou, že šlo vždy o otrocky mizerně placenou práci, o nevolnictví. Průběžně o obsahu knihy informovala Neila. Poslední stránky jsem ale už musela rovnou překládat Neilovi- který se také nemohl dočkat toho, jak to skončí. Totiž kniha má rovinu krutou, lidskou i komickou a má šťatsný koenc. Čím víc se blížil konec, tím se kniha zdála úsměvná a dojemná jak z růžové knihovny. Jenže příběh je reálný.

Vypovídá o bezpráví po 2. světové válce, k němuž došlo na území Československa osvobozeného z velké části i Rudou armádou. Padlo tu na jednu stranu asi 100 000 ruských vojáků, ale zároveň se chovali jako dobyvatelé, kteři si tu a tam něco vezmou jako válečnou kořist. Stalin a náš velvyslanec v Moskvě si s panem Benešem snadno poradili – byl už starý a zklamaný Západem, který nechtěl bojovat proti Hitlerovi na obranu naší země v době (Mnichov), když bojovat šlo ještě snadněji než se ukázalo později. A než se vrátil v roce 1945 ve stejném letadle s otcem paní Madelaine Albrightové Josefem Korbelem z Londýna, naše země nedokázala zajistit ochranu československých občanů před Rusy. Z Ruska před komunismem před válkou totiž utekla řada lidí. Pokud se však ocitli v zemích, které pak Rudá armáda osvobozovala, ocitli se v hledáčku NKVD, která si vedla seznamy těchto osob – zrádců, kteří se těžce provinili proti socialistické vlasti, ale mohou si to odpracovat. Zatýkali je i u nás (ani se neví, kolik lidí Rusové unesli) a odtáhli zpátky do země Sovětů.

Otcem paní Věry Sosnarové byl Čech, matka byla ruská imigrantka, která přišla do naší země s českými legionáři. Když ji bylo asi 14 let, s mladší 9letou sestrou a s matkou byla Rusy odvlečena zpátky do Ruska, přestože se paní Sosnarová (roz. Mělkinová) narodila už na Moravě, kde byla doma. Jeli s ostatními zajatci nejprve do Maďarska a pak dál na východ, na Sibiř do gulagu, kde se musely naučit pracovat v lese.

V knize lze identifikovat několik osudových okamžiků, které rozhodly o bytí či nebytí či o dalším osudu paní Sosnarové. Prvním takovým okamžikem je pozdní příchod domů, kdy na ní matka ještě na Moravě čekala s kufry, protože chtěla před Rusy utéci. Druhým okamžikem byla chvíle, kdy ji ruský voják pobídl, aby vyskočila z vagonu a šla si natrhat třešně. Natrhala si je, ale pak na poslední chvíli skočila do rozjetého vagonu, kde byla její mladší sestřička a matka, které nechtěla opustit. Další moment byl ten, kdy ji intuice probudila a kdy stačila zabránit matce, aby ji ve spánku zabila sekerou, protože neunesla utrpení svých dcer. Dcery ale život, jakkoliv přetěžký a takřka nežitelný, měly teprve před sebou a chtěly ho žít s nadějí a s modlitbou pro návrat domů.

Kniha je nejen příběhem o nezměrném utrpení, křivdě, bezpráví, brutalitě a krutosti, ale o to víc se na takovém pozadí vyjímá dojemná lidskost a dobré srdce člověka. To třeba když Sibiřan stařík Nikolaj z vesnice blízko gulagu přinese na její záchranu (Čechoslovačky) kobylí mléko kumys. To když například jedna osoba nemůže tolik pracovat (řezat dříví) jako druhé, protože je slabá a nemocná – ostatní kryjí její stav tím, že plní pracovní povinnosti za ní. Pokud ji velitelka schválně přeřadí do skupiny Němek, kde se za ní nikdo nebude obětovat, opět nepochodí, protože stačí, aby se jen jedna jediná začala kvůli ní ničit, a druhé začnou pracovat, aby se ta druhá neničila kvůli té nemocné. Jeden profesor oschotně učil v gulagu její sestru číst a psát, což se jim později hodilo. Dojemná je i instinktivní lidskost mladé Sosnarové, která v jedné chvíli odmítá vhodit do hrobu člověka, který ještě žije. I za cenu fyzického napadení.

Zlato po mamince dala hlídači – vyměnila ho za prosbu (za naději), aby na smrt nemocná jiná žena, kterou dali na několik dnů do kopky (díra v zemi) zrovna když začalo pršet, aby ji tam hlídač občas donesl teplý čaj. Donesl. 3 x za 10 dnů.

Chovanky gulagu si mohly vybrat – buť mrznout, nebo si vzít oblečení ze “sekáče”- vatovaný kabát po padlém Němci (s dírou po kulce a zaschlou krví). Jíst chléb pečený ve formě vymazané olejem z autodílny, nebo nejíst a snížit svou šanci na přežití.

Nejvíce se bude čtenáři asi svírat srdce v momentu, kdy mladší sestřička se s ní vydá někam za prací a při té příležitosti si chtějí nasbírat jahody. Ve skutečnosti bude jejich úkolem poodnášet zastřelené Poláky do již připraveného hromadného hrobu. Ani ne všudypřítomná smrt, jako spíš zklamání té sestřičky, že jahůdky, na které se toto dítě tolik těšilo, jsou potřísněné čerstvou krví, jistě zasáhne čtenáře nejvíce a mám za to, že i má – proč by jinak autor nazval knihu Krvavé jahody? Kniha vypráví:

Žila starostmi, které jsou pro člověka na svobodě nicotné, ale v lágru mají váhu zdraví a života.

Nezmeškám kvůli průjmu nástup?

Vyjde na mě patka chleba, která je o deset gramů těžší?

Dostanu dnes ostrou pilku?

Bude nářadí vydávat nabručený Tretjakov, nebo laskavý Aljoša, který uzná, že loupák je třeba přebrousit?

Stačí nasbírat dost cedrových šišek, abychom z nich mohly vyloupat olejnatá jadérka?

Po smrti Stalina v březnu roku 1953 s Chruščovem postupně sice nastalo politické tání, nicméně sovětské úřady se neměly k tomu, aby se děvčata směla vrátit do Československa a jejich vlast je nepostrádala. Maximálně jim nabízeli, aby se staly občankami SSSR, čimž by si ale navždy zavřely dveře zpátky domů. A tak sloužily jako levná pracovní síla- pracovaly v rybárně, v cementárně, naučily se výrobě různých druhů litiny. Věra se naučila řídit kombajn (netrpělivá zaučovatelka ji ale bila, až ji tekla červená), protože nic jiného v Rusku lidem nezbývalo- mužů byl nedostatek. Ale díky této dovednosti si později doma v Československu, kam se jí se sestrou podařilo dostat, našla manžela, který v ní našel moc vděčnou a moc praktickou ženu, která byla jako on šťastná na venkově a netoužila po zdánlivě šťastnějším životě ve městě.

Zachránila plán předsedy českého družstva, který urgentně potřeboval za jednoho řidiče náhradu.

To je plán v řiti,” usoudil Karel Král….Najít o žních kombajnéra náhradníka bylo považováno za zázrak…

Pane Král, já umím řídit kombajn.”

Král se nejprve uchechtl, neboť se mu zdálo, že Mělkinova mluví z cesty. “Nepovídej.”

S es-ká čtyřkou jsem dvoje žně jezdila v kolchoze Geroj Kulikov ve Sverdlovské oblasti.

Nepovídám.”

Máš na to papíry?”

Prosím vás! Já nemám papíry ani že jsem se narodila…Papíry mám jen ze slévárny…Od hodiny můžu dělat mistrovou na šedý litině. S námi za těch dvacet let vymetli kde co.”

Předsedovou škodovkou dojeli k polní cestě a potom po vysokém strništi ke kombajnu. Už když Věra kladla nohu na stupátko, poznal Sosnar, že ženská ví, jak se do kabiny leze a kde se má držet.”

Celou knihou se line silný motiv touhy po domově a křesťanské modlitby za návrat zpátky domů do Československa. Domov symbolizuje kočička na začátku knihyely se hlásit StB a nesměly do doby, než pan Kocáb vyprovodil vojska zpátky, hovořit o ničem, co se jim stalo. Pracovaly před tím v Nižnim Tagilu a tu jednou v zimě na ulici kolem nich prošli dva muži. Byli to Čechoslováci z Ministerstva zemědělství, kteří měli uzavřít družbu s nějakým kolchozem. Jeden z nich říkal česky: “Jsem zmrzlej, jak psí hovno na Tří krále.” Cizinci nesměli vozit poštu, přesto se děvčatům podařilo napsat dopis a přes tyto muže ho vyvést do ČSSR. Žádaly v něm o práci ve družstvě Nový Šaldorf. Tento dopis je velice dojemný. Citací z knihy ukončím toto pojednání o zajímavém osudu ženy, která je stále na živu, ale po které Česká správa sociálního zabezpečení (kvůli důchodu) po ní snad údajně chtěla, aby donesla potvrzení (razítko) bývalých zaměstnavatelů- gulag apod.

Pane předsedo družstva,

my žijeme v Sovětském svazu už osmnáctý rok. Jsme narozeny na Moravě, v Brně. Nemáme maminku ani tatínka. Jsme sirotci a chceme se vrátit domů. Pracujeme těžce, nedostáváme žádný plat. Deset let nám dávali jen krajíc chleba a misku zmrzlýho boršče. Musíme se uskrovnit, protože nevíme, jestli tento život přežijeme. Byly jsme těžce nemocný, měly jsme tyfus, byly jsme plné vší a nevíme, jestli se dostaneme na rodnou zem. Tolik let žijeme a tolik let prosíme Pána Boha, aby nám pomohl vrátit se domů. Nám řekly úřady, že nás naše vlast už nechce, že máme poprosit nějaké družstvo, aby požádalo vládu o vízum. Jinak tu musíme zůstat a přijmout sovětské občanství, protože Moskva nedovolí přemísťovat lidi, kteří poracovali v gulagách. Nejsou nikde zaregistrovaný. Proto musíme tady zůstat. Tak vás, pane předsedo, moc prosíme, pomožte nám vrátit se domů. Budeme českým lidem a Vám, Vašemu družstvu vděčný. Budeme pracovat čestně a poctivě. S úctou Vás ještě jednou prosíme, abysme se mohly vrátit. Věra a Naděžda Mělkinovy.

Věra už tolikrát zažila muka nejistoty, když šlo o život, ale tentokrát byla muka na hranici snesitelnosti. Poslední možnost…Neodvolatelně poslední.

Kdyby mi řekli, že musím pro návrat domů přinést nějakou oběť, vydržela bych i v díře. V dešti, v zimě, bez deky. Dala bych si pažbou samopalu rozmlátit druhou ruku. Snesla bych znova ty vši a i ten tyfus.”

I ty Mongoly?” otázala se Naďa.

Věra se na chvíli zamyslela a řekla: “I ty Mongoly.” Taková byla její touha po domově.

Nová kniha Vyživující tradice

 Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nová kniha Vyživující tradice
Zář 212015
 

Vážení přátelé Vyživujících tradic,kniha

po několika letech jsme se tedy dočkali a kniha je na světě! Postupně knihy odesíláme – zvládáme v podstatě „cunami“ objednávek. Knížka je na cestě do USA na farmu autorky Sally Fallon – ta se s ní chce pochlubit na své facebookové stránce. Teď již si budete moci podle ní zkoušet vařit sami, co budete chtít. knihaVyzivujiciTradiceCZDěkujeme, že jste těmto stránkám věnovali pozornost, shledali je pro zdraví své a svých blízkých užitečnými a že je budete nadále navštěvovat.Možná se i osobně uvidíme na Setkání přátel Vyživujících tradic (nebo někde jinde), termín ještě nebyl upřesněn, ale na těchto stránkách ho určitě oznámíme. Do té doby se mějte dobře a ještě jednou děkuji.

Věra Dudmanová

Níže odkaz do obchůdku Kosimesnadno.cz: http://www.kosimesnadno.cz/zen-cart/index.php?main_page=product_info&cPath=77&products_id=250

Zdravím a přeji hezké dny všem, Věra Dudmanová
info@vyzivujicitradice.cz

knihaotevrena

Sousední dům se zahradou na prodej a ondatry u řeky Loučné v Litomyšli

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Sousední dům se zahradou na prodej a ondatry u řeky Loučné v Litomyšli
Kvě 042015
 
Dum s velikou urostou třešní

Dum s velikou urostlou třešní

Někdy před Vánocemi zemřel náš soused a protože je jeho dům, kde bydlel delší dobu sám,  na prodej (č.p. 17), po dohodě s p. Syrovým mohu umístit i na tyto stránky inzerát nabízející dům po něm. Mladočov je velice tradiční a malebná vesnice, jakých již dnes je v republice čím dál méně, je tu klid, lidé chovají hospodářská zvířata, my sami bydlíme přímo naproti inzerovanému domku. Tento domek je sice situován jako by na kruháku, ale mohu zájemce ujistit, že nejde o město, že jde o skutečně klidné místo uvnitř vesnice s rozptýlenou zástavbou. A pokud by hořelo, hasičská nádrž je hned přes cestu za ním:-) . Báječní sousedé, nádherná příroda. Zde je ještě dokument o Mladočovu, který jsme s manželem vyrobili: https://www.youtube.com/watch?v=d1_ZlfOH_b0

Kdo ví, třeba někdo ze čtenářů tohoto blogu yrovna hledá podobný domeček či chalupu v našem kraji, nehodlá hospodařit ve velkém, ale má respekt pro to, že jiní sousedé hospodaří, sám může pěstovat kytky či zeleninu nebo pár slepic. Níže otiskuji inzerát a přikládám fotky:

Prodám za 490 000,-

dům se zahradou v chráněné krajinné oblasti v obci Poříčí u Litomyšle – Mladočov ke stálému bydlení či rekreaci, viz přiložené foto. Zastavěná plocha: 183 m2 Zahrada: 217 m2 Vstupní veranda, místnost pro nářadí, ložnice, kuchyň, obývací pokoj, koupelna se sprchovým koutem a WC, komory pro uskladnění potravin, hospodářská část – stodola. Možnost půdní vestavby. Ústřední topení, kotel na tuhá paliva, plynová přípojka u domu. Domluvení prohlídky: 775 309 288 Další fotografie možno zaslat mailem: jiri.syrovy@unet.cz Cena k jednání: 490 000,-

J S
Mobil: +420 775 309 288
Mladočov, okres Svitavy Víáce i zde: http://www.sbazar.cz/dabldekr/detail/11023125-prodam-dum-se-zahradou-v-chranene-krajinneP1060417_dumpanaKosnara2P1060423_dumpanaKosnara3
P1060457_muscrats

Není to asi tak běžné, ale v Litomyšli jsou v řece ryby, plavou tam kachny a lebedí si tam ondatry.

Dalsi fotky najdete na:https://drive.google.com/folderview?id=0B5qVSWUCdlI8bjJ1djl4Z0VBOXc&usp=sharing

Níže ještě jsem dala fotky, které zachycují ondatry pižmové (Ondatra zibethicus), které si žijí v řece Loučné a najejím břehu v Litomyšli, která se nachází asi 13 km na severovýchod od Mladočova.

Půvabná vrba nad hladinou Loučné

Půvabná vrba nad hladinou Loučné

P1060437_muscrats3P1060444_muscrats2

 Posted by at 12:25 pm

PF 2015

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem PF 2015
Pro 282014
 

P1050698_NourishingBroth„Nedávno jsem se třeba bavil s jedním kolegou o jedné knize, kterou píše. Říkal, že se v té knize chystá okomentovat nějaký politický materiál, který jsem publikoval. Potěšilo mě, že si byl vědom mé práce a že se chystal o ní zmiňovat, ale pak přišlo zklamání: „Snažím se rozhodnout,“ říkal, „zda na to, co jste napsal, bych Vás ve své reakci měl charakterizovat jako zlého, nebo pouze zavádějícího.“

Uvědomte si, že od akademiků se takové poznámky očekávají….Chceme, aby si ostatní nejen všimli naší práce a obdivovali ji….problém je, že naši kolegové chtějí stejný obdiv…zrovna v ten den jsem se ocitl pod vlivem stoiků, byl jsem dost duchapřítomný, abych na takovou urážku reagoval stoicky přijatelným způsobem se sebekritickým humorem: „No a proč byste mě nemohl popsat, že jsem obojí – jak zlý, tak zavádějící?“, zeptal jsem se.
William B. Irving: A Guide to the Good Life: The Ancient Art of Stoic  Joy (Průvodce dobrým životem: Starobylé umění stoické radosti)P1050735_NovorocniZima

Milí čtenáři blogu,

Portrait Of Che Guevara

„Profesionální“ revolucionář, tedy co chtěl zažehovat jiskry socialistické revoluce po Kubě i v Kongu a Bolívii – Ernesto (Che) Guevara

ZaFidelemnaKubu

Čtivá zábavná  knížečka od Lenky Procházkové

che

Pan Guevara

tak nám opět končí jeden rok. Stále jsem se v něm učila být, ne mít, chtít to, co mám, a ne to, co nemám. Být spokojená každý den, třeba i o Vánocích. Sednout si večer do sálajícího tepla ohně, pozorovat, jak se plameny prožírají starými kusy roubení; číst si třeba hezkou knihu- to je odpočinek králů. A našich kocourů a fenky yorkšíra. Ale měla bych na čtení i jiný typ: třeba Za Fidelem na Kubu od Lenky Procházkové. Ten cukr nám z Kuby kdysi dováželi, a naše republika přitom měla dost vlastního. A tak se to pod cenou prodávalo dál. No, ještě že tak. Nebezpečí knihy spočívá ale spíš než v cukru v tom, že se v ní opravdu moc pije. Furt. Nesmí v ní být „sucho“. A až půjdete v Bille okolo Kubánského rumu, budete mít co dělat, abyste odolali. Ale jsou svátky. Pak si pustíte hudbu Buena Vista Social Klub, nebo dokument o Ernestovi Che Guevarovi – ten ale není dobrý typ na svátky. Možná si ale jako já aspoň řeknete: to byl ale hezký chlap! Škoda ho. Na čem tam asi v té Argentýně vyrůstal? Tradičním jídlem je tam prý hovězí…

P1050668_SalavaKnew

Sálavá kamna…už jen fasáda a spaní nahoře…

Přeji všem dobrý nový rok 2015 bez ohledu na to, co budete mít právě na talíři, rok, v němž můžete čekat na těchto stránkách ale další recepty a zprávu o knize, které se jistě v onom roce dočkáte. Objeví se přesně tak, jak si to vesmír přeje. Především vám přeju stoický klid, který pro dobrý život potřebujeme, abychom ho nepromarnili – z toho klidu vycházet a zkoušet měnit to, co měnit můžeme a chceme. A přeju nám v novém roce bdělost a duchapřítomnost – třeba podobnou té, jakou prokázal onen profesor filosofie v citátu.

P1050580_Fkrmislepice

Věčně nanajedená drobotina…

"Těžký život kočiček"

„Těžký“ život kočiček

Kamna magická…

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kamna magická…
Říj 262014
 

P1050481_sporak

„Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě…“

Zatímo muži stavějí jako ptáčci hnízdo, samičky ptáčků ho vystelou peříčky, vnuknou mu to teplo domova, jedno bez druhého nejde, občas se to mírně prolíná. Přináším obrázek našich malinkých kamen, protože zaujímá pozornost návštěv, které k nám přivádím s tím, že je zvu do speciální „kavárny“, kde podáváme čerstvě praženou kávu s domácí šlehačkou: jde o sporáček, obložený kachlemi, s troubou –  ke hře „na kavárnu“  slouží dobře.

Jde o standardní záležitost, kterou nám postavil kamnář pocházející ze Zakarpatské Ukrajiny, co v dětství v létě pásal krávy a jež je dnes členem českého cechu kamnářů. Nestandardní je akorát to, že je vše umístěno ve výklenku dole pod  komínem (dvěmi flexibilními vložkami opatřeným), kde by se nedařilo lednici. Není ještě vše hotovo: na fasádu příjde ještě modelářská hlína, do které si mohu ještě vymodelovat třeba kocoura, a nějaká dlažba na odkládací plochy. Kachle jsou údajně ručně dělané a pocházejí z již zavřené továrny v bývalé NDR.

Takový sporák má samozřejmě své kouzlo – přitahuje jako večerní světlo mušky. Vešlo se vše do malinké místnosti, která bude sloužit jako minikuchyňka – pro Japonce naprostý standard. Tato místnost, ač není zdaleka hotová, již ale teď, jak už to bývá, přitahuje víc, než jiné, ač zařízenější místnosti. Jistě je to proto, že se z nich line teplo jako ze slunce a vůně jídla a čajů – vůně domova.
K vaření na nich bych řekla toto: topeniště u sporáku není hluboké, to proto, že mi ani tak nejde o vytápění místnosti, jako spíš o rychlé nahřátí plotny. Pokud jde o troubu, tak přestože nejde o žádnou „automatiku“ na regulaci teploty, již při stavbě sporáku nám šlo o to, aby v troubě nevznikala příliš vysoká teplota – je zdravější vařit raději déle „pomalé jídlo“ za nižších teplot, než rychle jídlo za vyšších teplot. A tak jsme nechali udělat hned z topeniště jeden kouřovod dozadu, který pak jde „okolo“ vyjímatelné nerezové trouby (delší cesta), ale pro případ, že by to teplotně nestačilo, jde další i kratší cestou z topeniště hned doleva, kde je ale klapka (zavřít nebo otevřít tuto cestu). P1050438_sporakdvaKourovody
Zatím ale mohu potvrdit, že delší cesta funguje výborně – aniž bych topila naplno, udržím si snadno teplotu okolo 149 st. C. Pokud trochu víc stoupne, využiju malých ventilů (otevřu okýnko na dveřích trouby. Hůře by se mi regulovaly vyšší teploty. Topit naplno ani zatím nemůžu,protože kamnář použil na naše přání kamnářský jíl, který pohltil moc vody, která se musí postupně dostat pryč. Takto pomalu se mi upeklo za nižších teplot hovězí maso na houbách, i jablečný koláč. Obojí krásně provonělo dům. Dnes budu zkoušet upéct kváskový chléb s kmínem a bylinkami.

Znala jsem kdysi jednu stařenku, co bydlela na kraji malého města v chaloupce s terovou střechou a chodila na soušky několik kilometrů do lesa a pak po hlavní cestě – na ohlých zádech táhla balík dlouhých větví a jak šla, chrastily jejich konce po asfaltu a my děti již věděly, kdo jde… Jmenovala se Aloisie a lidé o ní nemluvili jinak než jako o Lojzičce či Lojzce. Nebo také o Tělu. Totiž na námitku: „A není to pro Vás moc těžké?“, jen  prohodila s širokým úsměvem ve tváři lemované kudrnatými vlasy: „Ať trpí tělo, když na svět chtělo.“

Při pohledu na tato kamna vidím babičku, ta babička jsem asi já nebo to dítě, co se zatím ještě houpe na koníčkovi, chodí do lesa na chrastí a v koutě kuchyňky ji spí kocour.  Venku se už stmívá a je slyšet jen tikání hodin, tlumený hukot spokojeného ohně ve sporáku a odbíjení 18. hodiny na kostele…

 Posted by at 1:57 pm

Videopohlednice: dokument Osada Mladočov

 Videa, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Videopohlednice: dokument Osada Mladočov
Zář 232014
 

Vážení čtenáři blogu, dovolila bych si Vás pozvat na malou videopohlednici z Mladočova, kde již přes 5 let dlíme. S Neilem jsme připravili amatérský dokument Osada Mladočov. Amatér znamená milovník (tak to tuším aspoň říkal „doktor z vejminku“), takže pořad sice není od profesionálů, ale lokálpatriotů, kteří se někdy rekrutují více z těch, kteří hledají domov a vědí lépe, co to je domov, než ti, kteří ho mají – tím, že žijí tam, kde mají své předky. Pěkně jsme na tom s Neilem spolupracovali a doplňovali se (škoda, že tam není nahrána hádka – pojď to honem znovu namluvit, vždyť je tam funění Dorotky!; někdy záleží na sekundě a správném načasování…), od A do Z jsem sice napsala scénář, ale Neil se piplal se softwarem o třech liniích (obraz, hudba, nahrávka s vyprávěním). Paní sousedka mě pustila kvůli natáčení i na balkón, což byl její nápad. Časem Neil uploaduje lepší kvalitu zbavenou třesu při jízdě autem. Zajímavost: když se ve filmu objevuje portrét císaře pána Franze Josefa I, skutečně na daném místě kdysi prý stály stovky vojáků. A ten dům, před nimž sněží, je náš (týká se ho nejstarší zápis v mladočovských gruntovních knihách), stejně tak jsem využila naše oprýskané zdi dvora k popisu situace po 30leté válce. Jinak jsme snad nezasahovali do soukromí lidí. No nic, pode mnou je ted kamnář Dmitrij ze Zakarpatské Ukrajiny, co v dětství v létě pásal krávy (brigáda). Je členem kamnářského cechu, bydlí u rodičů své české ženy, přišel nám dělat sporáček s troubou, tak ho a Neila tam půjdu zkontrolovat. Říḱal nám, že když se na ruském fóru kamnářu zmiňoval o existenci hypokaustu, dostalo se mu reakce, jako by Gagarin v dětství řekl, že poletí do kosmu…

https://www.youtube.com/watch?v=d1_ZlfOH_b0&feature=youtu.be http://youtu.be/d1_ZlfOH_b0

Ruská krevetová polévka (cholodnik) s letní pohlednicí ze statku

 Recepty, Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Ruská krevetová polévka (cholodnik) s letní pohlednicí ze statku
Srp 042014
 

Níže přináším další vyzkoušený recept na letní horké dny s příchutí „asdfasdfmoře“, které u nás nemáme. Není to recept, dle kterého bych vařila pravidelně, ale myslím, že z času na čas může jídelníček zpestřit a přinést ke stolu atmosféru cizích krajin. Krevety mám v hlavě spojeny nejsilněji s letadlovým jídlem, ale to už je jedno.  Ruská krevetová polévka neboli cholodnik 8 porcíP1050001_ruskakrevet   2 šálky smetany piima nebo creme fraiche (zkrátka zakysané smetany s kulturou) 5 šálků kysaného podmáslí 1/2 šálku šťávy z kysaného zelí 4 stručky rozmačkaného česneku 1 čajová lžička mořské soli 1/2 čajové lžičky pepře 0,45 kg vařených loupaných krevet nakrájených na asi 1cm plátky 2 střední okurky, oloupané, odsemeněné a nakrájené na kostky 3 polévkové lžíce nasekaného kopru 1 čajová lžička čerstvě namletého fenyklového semínka 1 svazek zelené cibulky na drobno nasekané 2 natvrdo uvařená vajíčka, na drobno nakrájená na ozdobu (volitelné)

Ta kniha nepozuje úmyslně, opravdu byla po ruce,,,

Ta kniha nepozuje úmyslně, opravdu byla po ruce…

Zakysanou smetanu, podmáslí, šťávu z kysaného zelí, česnek, sůl a pepř dejte do velké skleněné nebo nerezové mísy a promíchejte metlou. Vmíchejte krevety, okurky, kopr, fenykl a zelené cibulky. Přikryjte a na několik hodin nebo přes noc nechejte v lednici. Podávejte tak, že naběračkou ji naberete do vychlazených polévkových mís a posypáte dle přání nakrájeným vajíčkem uvařeným natvrdo. Přeloženo z knihy Nourishing Traditions, s. 227 —————————————————— Letní pozdrav 1) Na stránce „časté dotazy“ občas něco přidávám, naposledy krátký text o chlapecké obřízce apod.. 2) Ano, knížka vyjde, to mohu zodpovědně sobě i Vám slíbit. V tuto chvíli dávám do počítače opravené chyby, které jsem našla při druhé korektuře této 700str. knihy. Nějak se mi  v posledních měsících trochu oslabil „tah na branku“ (publikace knihy), protože: zahrádka, kurzy, intenzivnější provoz obchůdku kosimesnadno.cz, dumání nad systémem kamen, děti, dělání sena, zpracování potravin a vaření, kuřátka, uklízení, slimáci, semínka, zalévání, kontrolování všeho a všech.

Pohled na Poříčský kopec

Pohled z našeho podkroví na Poříčský kopec

Mnoho hlíny se ještě musí odkopat a odvést, pak konský hnůj....6m skleníkový přístavek to bude

Mnoho hlíny a jílu se ještě musí odkopat a odvést, pak navést konský hnůj a zralý  kompost….6m skleníkový přístavek to bude

P1040983_podnasimaokny

Pod našima okny…estragon, pažitka, echinacea, ostrožka, sléz…

Traktor jel pokolikáté? 17 děleno 2.

Neil jel s traktorem pokolikáté? 17 děleno 2= 9 (ale jen na statku, ne ve škole).

Květiny dělají radost nám a květiny motýlům...

Květiny dělají radost nám a květiny motýlům…

P1040785_jahodovzkrem

Smetana s jahodami

P1040786_vtraktoru

Ne moc pohodlna jizda…, ale presto letni zazitek v nasem novem malotraktoru s anglickým motorem Perkins

Na starou rouru coby květináč se zatím slimáci nevyšplhali....letos jsme si nepořídili prase, ale jinak už bych věděla, komu bych slimáky nosila...

Na starou rouru coby květináč se zatím slimáci nevyšplhali….letos jsme si nepořídili prase, ale jinak už bych věděla, komu bych slimáky nosila…

Tenhle sýr se docela povedl a je pěkně slaný.

Tenhle sýr se docela povedl a je pěkně slaný.

Tyhle jsou makove a na radu Lenky V. mini, tedy minimufiny cili male bochanky

Tyhle jsou makove a na radu Lenky V. mini, tedy mini muffiny, male bochánky

P1040828_RonnjaaAndelka

yorkshirsky terier, ktery jenom cely den chrape, kvetnova Andelka v popredi

 

Velké setkání s řapíkem...

Velké setkání s řepíkem, tenhle jiz ususeny, zazracna bylina, myslim, ze v Cechach nedocenena…

P1040906_ruzehistorickapopinavasopylovaci

Je plno různých opylovačů, nejen vcely, tahle ruze je popinava na oblouku a nadherne zavoni, kdyz clovek projde kolem a porad kvete („remontuje“)…

U ruze cesnek a rebricek pro bedrunky

U ruze cesnek a rebricek pro bedrunky

Rano....a slunce se rozleva...

Rano….a slunce se rozleva…

ohniste u kouzelne jablone

ohniste u kouzelne jablone

V chrasti na zahrade se zabydleli, tam se jim dari...parecek

V chrasti na zahrade se zabydleli, tam se jim dari…parecek, ktery mi pak syn nosi domu, netopyra se mi nepodarilo vyfotit, sklebil se mi na baterku…

 Posted by at 6:56 pm

Mladočov

 Nezařazeno, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mladočov
Bře 242014
 
potkanvkanalizaci

„Nejsme náhodou vedeni jen k jednomu řešení, když jich může být více? Slyšel jsem, že se pro mě chystá stavba superrychlé podzemní skluzavky…..“

V naší malinkaté vesničce, na jejíž historii mě velmi zaujalo to, že se v okrese Svitavy nejdéle bránila násilnému združstevňování, jsme před pár dny nechali uslyšet svůj hlas ohledně plánu veřejné splaškové kanalizace. I ta souvisí s našim zdravím, s životním prostředím. Pokud Vás tedy zajímá, čím na statku žijeme, zkuste jít na námi nově založené stránky. Věříme, že i jinde v naší zemi se podobné věci řeší, že permakulturisté a milovníci přírodních zahrádek budou zastávat podobné stanovisko k věci jako my.

www.mladocov.cz

RadioMladocov

Francouzské děti jedí prý všechno a jiné zprávy ze statku

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Francouzské děti jedí prý všechno a jiné zprávy ze statku
Úno 142014
 

„Půjčovat knihy jsem si nemohla, protože moji sousedé nečetli. Čtení bylo známkou lenosti, vychloubačnosti a celkového rozpadu osobnosti. Betty McDonaldová: Vejce a já, s 199

 

Roubenka je teď dílnička truhlářská amatérská...

Roubenka na podzim jako dílnička truhlářská amatérská…, kde si hrají i děti

Je velmi brzy ráno. Dnes jsem vstávala „až“ před 5. hodinou, což je docela pozdě, protože slušná ženská je v posteli od sedmi večer do čtyř ráno, pokud nerodí nebo není mrtvá (Betty McDonaldová). Pustila jsem dovnitř i kočku Lucy, která se stala terčem útoků naší malinké, ale smělé Ronji, maličké yorkshirské teriérky, která si svou malou velikost kompenzuje zlým štěkáním a napadáním tvorů stejně velkých jako ona. Kočka ale, místo aby někam zalezla, z postele tlapičkou občas také zaútočí na Ronju, provokuje Ronju svým klidem, tu to začíná bavit čím dál víc, lítají, až se pod postelí prach vzdouvá. Kočka by nejraději hledala nějaký nedopitý hrníček čaje s mlékem. Níže na nejnovějším videu, kde Neil naklepává kosu a filmuje ho Christiane (zakladatelka rakouské kosácké asociace), se na začátku mihne neodbytná kočička a pak tam přijde od 35. minuty ona asi půlroční Ronjička, která ale od té doby stejně moc nepovyrostla, je stále tak milá.

 

Paní Sally Fallon se líbí česká obálka..., i když nerozumí ani "lick" (lízanec)

Paní Sally Fallon se líbí česká obálka…, i když nerozumí ani „lick“ (lízanec)

Jinak vstávám tak brzo, protože sedím u počítače a dodělávám korektury 700strákové Ačtyřkové knihy Vyživující tradice, ostatně myšlenky na její dokončení mě teď zatěžují nejvíc. Za několik dní ale již nebudu mít knihu pod kontrolou a mohu si jen mlít prsty, zatímco manžel Nel ji bude dál graficky upravovat. Do té doby si můžeme jen číst v časopisech zjednodušené články o zdraví a zdravých potravinách. Moje „oblíbené“ či spíš ty, na které často narážím, začínají číslovkami a mám k nim určitý odstup: 10 způsobů, jak…5 potravin, které Vám zajistí….7 tipů, jak předcházet rakovině atd.

Všimla jsem si, že když se v novinách objeví článek o tom, co a jak jíst, co radí mediálně známí odborníci na výživu, že třeba máslo jo, ale jen trošku, tak v diskusi pod článkem lidé reagují velice podráždněně, posílají tyto experty k šípku a snad by je i lynčovali jako „nepřátele lidu“ a někdy je příspěvek redakcí smazán kvůli nedodržování určitých pravidel…:-). Je mi to velice líto, ale bohužel to odráží současný stav věcí. Někdy skutečně zírám, co se považuje za „zdravou svačinku“, někdy z článků číší zcela jasně, že onen odborník (který už má patent na pravdu a hovoří bez spodního tónu pokory k možné mýlce) nevnímá rozdíl mezi nepochybně účinnou detoxifikací na rostlinné bázi (která vyléčí třeba pacienta aspoň na přechodnou dobu z rakoviny, nikoliv z jeho postojů a podvědomých programů) a vyživováním zdravého člověka, zejména rostoucího dítěte. Kritizuje lidi, kteří se rozhodli o nic se nestarat, sami se však stavějí ke stravě příliš revolučně, radikálně a nehledí aspoň trochu na tradice, které se po staletí osvědčily. Vystižně to vyjádřila jedna žena na loňské konferenci Nadace Westona A. Pricea, která řekla volně něco v tomto smyslu: 

Lidem už je špatně z toho, že je jim furt špatně(sick from being sick) a že jsou furt nemocní, a tak už nebudou naslouchat dalším a  dalším informacím, které je učiní leda ještě víc nemocnými a které dosud vedly ke zdravotní krizi, ve které jsme…pocházíme z grass roots (kořenů trávy) a jsme to my, kdo změníme planetu…“ (Srov.zde) 

Jsem  jinak knihou Vyživující tradice nesmírně nadšená, jejím obsahem, ale samozřejmě by byla škoda ji zdiskreditovat mraky překlepů či jiných formálních chyb, proto si žádá ještě nějaký čas. Co mě nikdy moc nebralo, bylo ale psaní vekých písmen – v jaždém jazyce je to jiné, v cz, ru i en a navíc se to co 20 let mění. Jsem přesvědčena, že čeština, spisovná čeština a pravopis je zbytečně uměle komplikovaný kód, který rozluští jen aktuální knihovtipníci (studenti), kteří udělají ad hoc test z češtiny a pak to zapomenou; chyby v internetových diskusích pod články mi nikdy nevadí, což když ten, co má špatný pravopis, je Čechem jen napůl, nemá češtinu tak zažitou, a přesto dělá, co může? Přesto ho další diskutéři školomecky napadají a vracejí ho do školních lavic. Pokud psaný text plní svou komunikační funkci, proč víc řešit? (Pověsit ne, pustit/ Pověsit, ne pustit.) A to patřím i já mezi lidi, co milují češtinu, zejména květnané texty, které věci vyjádřují velice přesně a jsou staršího data (19. až 1. pol. 20. stol).

Možná jste si všimli, že jsem kvůli své vytíženosti spojené s doděláváním knihy uzavřela možnosti diskutování a komentování pod články. Nestíhám totiž v klidu odpovídat na dotazy a dokonce včas reagovat i na ty milé děkovné emaily a přidávám komentáře ke komentářům. Důvodem uzavření diskuse je to, že mám potřebu do ní trochu coby majitelka blogu vstupovat (neignorovat, nevytěsňovat), ale čas chci věnovat ještě vážnějším praktickým věcem, jako je třeba ta redakce knihy a fungování vlastní domácnosti a hospodářství (nová jalovička Zdislavka se narodila naší 10leté Terezce, takže je další Jerseyka na světě!) a nenechávat cestičky nedodělávek.

Diskuse byly otevřeným mostem ke mně, a tak jsem je uzavřela, abych se mohla soustředit na to, na co potřebuji, Věřím, že každý chápe ten klid, který člověk má, když třeba není ani na Facebooku jako já (kam jen posílá soudy: like, dislike), když se soustředí jen na denní poctivou aktivitu, řeší, co bude k večeři, ne problémy světa; aniž by mysli dovolil brouzdat se obrazy a informacemi z médií, přemýšlel o nich informacích a novinkách mimoděk, aniž by to ale někam vědomě skutečně vedlo. Jen ztrácí energii a nervy…jako když jízdním kolem najede na hovno a to se rozprskává okolo. I překlad knihy Vyživující tradice potřebuje probíhat v klidu a ne v křečovité hektičnosti, úzkosti a mesiánském postoji, že musí rychle vyjít, aby spasil svět. Již přes 10 let mám u sebe malý citát, který mi dala jedna jogínka: „Chceš-li něčeho opravdu dosáhnout, musí to přijít jemně. Musí v tom být hodně úsilí a dřiny, ale bez stresu a posedlostí.“

Ztratila jsem také již vůli vysvětlovat lidem, kteří se stravují vegansky, že když napíšou nějaký komentář pod článek na těchto stránkách, že tak při vší pravděpodobností vstupují do diskuse (do které zařazuju určité látky, které se nacházejí jen v živočišných kvalitních potravinách – D, A, určité druhy omega-3 mastných kyselin, které miminka či nemocní neumějí samy vytvořit z jiných omega-3 mastných kyselin, cholesterol, který často chybí mozku těhotných, a proto jim to už dobře nemyslí atd.). V mnohém s nimi souhlasím, dokážu se, jak doufám, podívat na hodně věcí jejich pohledem, ale má to své hranice. Necloumá mnou ani agresivita a hněv na ty, co se nestravují vegánsky a jsou údajně agresivní. Myslím, že není správné nějaké netrpělivé napadání „třídních nepřátel“ a paušální kritika těch, kteří se živí jinak, zdá se mi to kontraproduktivní, protože agresivita se pouze na druhé lidi přenáší a ti budou reagovat zase jen agresivně. Navíc se nemohu ubránit pocitu, že neustálé zabývání se těmi, co jedí jinak, co kromě rostlinné stravy jedí i to maso a sýry (často jsou z nich dělání  v zápalu emocí jen masožravci), je pouhé promítání svých vlastních stínů do druhých, které přitom má takový člověk sám v sobě. Je to jako poukazování na toho, co se cpe sladkostma s bílým cukrem, které my sice nejíme, ale kdesi uvnitř sebe závidíme je tomu druhému, protože bychom si je přece jen rádi dali – jelikož máme třeba špatnou patologickou mikrofloru (která nás za cukr odmění endorfiny), jíme málo kvalitních živočišných tuků a bílkovin, celý život jsme na ně byli zvyklí atd.

Pokud však tuto zpravidla věcnou diskusi vést nechtějí a určitá fakta včetně zvířat (jež jsou součástí přírody) ze svého života vytěsňují, byla bych radši, kdyby komentáře posílali na jiné stránky, nejlépe veganské. Působí to pak totiž tak, že jsou natolik zaujati (zacyklení) jen tím svým, že už nechtěji nic slyšet a jejich komentář se stává v mých očích nikoliv přistoupením na diskusi, ale pouhou ideologickou agitací na to své a konkrétně na místě těchto stránek trolováním. Nechtějí vidět, že možná existuje Třetí cesta.

Nemám nic proti jedlým pralesům či zahradám, sama o ně usiluji, i když ne nějak otrocky -hlavně že nemám hektary nějaké monokultury ; aspoň v tropech představuje hmyz pravděpodobně onen záhadný mechanismus, který udržuje druhy stromů pouze o 1procentním zastoupení (viz texty tropického ekologa prof. Vojtěcha Novotného), to však obecně jistě neplatilo vždy a všude v měnícím se klimatu planety či aspoň klimatu na území dnešní České republiky  – pokud tedy nechci osekávat či tepat dějiny botaniky či poznatky paleobotaniky podle ideologie veganství. Vzpomeňme jen na doby poledové, kdy nejprve nikoliv řízením člověka, ale přírody přišly lesy či budiž pralesy, v nichž ale převládal přece jen jeden druh stromu, ať už to byly buky, duby atd. Snad i proto máme hezké jednoslovné názvy pro lesy dle druhu převládajícího stromu v nich: bučiny, dubina (bory), březiny, lískovny…A v nich se bude dařit víc zvířatům a lidem, kteří si je uloví, ne veganům. Osobně mi vegánské stravování jako celoživotní styl nevyhovuje a je svobodnou vůlí každého, aby žil tak, jak sám uzná za vhodné – třeba vegánsky. Problémem tedy aspoň z mé strany nejsou vyživující tradice či veganství, ale my. Tečka. 

Důležité komentáře ( a to jsou všechny) pod články na těchto stránkách ale časem vytáhnu a znovu je zveřejním, případně odpovím v rubrice „časté dotazy“. Dveře k těmto stránkám a informacím na nich ale zůstávají otevřeny k přečtení a přemýšlení vždycky i pro ty, kteří jen hledají, co by mohli vylepšit v rámci svého stávajícího stravovacího systému založeném na svém vidění světa, ale aktivně takovému hledání asi pomáhat nebudu. Dal by se jistě pro některé takové napsat i text, Jak se v rámci vyživujících tradic efektivně stravovat vegansky, ale protože by šlo jen o to, jak efektivně a co nejdéle oddalovat problémy u dospělých (o dětech nemůže být ani řeč, třebaže díky vegánství nebo pouhému džusování se dá i jen otěhotnět), neučiním tak aktivně sama, protože bych je jen tahala za nos a asi by ta ohromná spotřeba exotického kokosového či avokádového tuku, mandlových mlék z mandlového průmyslu vyšla dost neekologicky.

Díky dalším formičkám jsme se zlepšili ve výrobě čokolády.

Vánoce máme úspěšně za sebou, chvíli čekáme sníh, chvíli na jaro. Díky dalším formičkám jsme se zlepšili ve výrobě čokolády na Vánoce.

Mimochodem, když jsem četla, že dr. Price hledal na ostrovech Pacifiku vegány (skutečně upřímně doufal, že najde lidi, kteří všechny živiny získávají pouze z rostlin) a narazil nepřímo jen na kanibaly.

Kanibalství má nejspíš  skutečně logické nutriční kořeny v omezeném přístupu k živočišným produktům (dokonce i wikipedie něco v tomto smyslu uvádí), na jaké bylo tělo zvyklé – tamější kmeny vytlačily jiné dál do vnitrozemí ostrovů (dál již nešlo utéct) a nedobrovolně vegánské kmeny napadaly pak  ty, co měly přístup k mořským živočichům (škeble, ryby). Šly po  „po játrech“ nepřítele, superpotravině plné železa, cholesterolu, vitamínů B, A atd., protože byly dohnány do nehumánních podmínek, tedy pro člověka nedostačujícímu stravování. Ze zoufalých skutků z nouze se pak možná stal nehumánní návyk (pojídání i předků), pokud jim v tom nebránily filtry etických norem, za které by jinak zaplatili zdravím, zubními kazy a možná i vyhynutím jako Anasázové. Kanibalismus je jistě zajímavé téma a kdo ví, proč měla baba Jaga chuť na Honzíka s Maruškou…asi neměla moc živočišných produktů, ale možná ji jen někdo zdémonizoval jako ostatní čarodějky. U mě ale etika (nezabíjení zvířete či kuřete ve fázi žloutku) končí tam, kde začíná nějaká nerovnováha (neetika) v přírodě a hlavně nedostatky v uspokojování nutričních potřeb rodiny, zejména dětí. A v situaci sportovců, s nimiž spadlo v Andách kdysi letadlo, jsem nikdy naštěstí nebyla.

U fotky se píše zhruba toto: Proč jsou tito lidé tak zdraví? Domorodí lidé, kteří jedli tradiční potraviny, byli dokonalí po fyzické stránce, vynikající podobu obličeje a zubních oblouků a žádné zubní díry.

U fotky se píše zhruba toto: Proč jsou tito lidé tak zdraví? Domorodí lidé, kteří jedli tradiční potraviny, byli dokonalí po fyzické stránce, měli vynikající podobu obličeje a zubních oblouků a žádné zubní díry.

 

Je to jistě vždy o vnitřním postoji, s jakým přistupuju k potenciálnímu jídlu jakéhokoliv původu…už několik dní odkládám zabití kohoutka, který je trochu raněn, nejspíš po napadení lasice kolčavy, která se tu pohybuje.

Přestože se mnozí na knížku Vyživující tradice velice těšíme, znovu se musím zmínit o tom, že knihu na jednu stranu považuju za užitečnou, z určitého pohledu za životně důležitou, na druhou stranu není určena ke změně druhých s vlastní svobodnou vůlí a možností se tázat či jako metla (docela objemná) na jejich hlavu, zkrátka k nějaké agresivní agitaci.

Vždycky je toho ale hodně, co člověk může vylepšit ve svém vlastním jídelníčku a životě, čím posílí vlastní celostní integritu (mnoha druhů zdraví), která hovoří za víc než všechna slova knize Vyživující tradice. Pěkně o tom, Jak správně pomáhat hovoří MUDr. Palouček na YouTube. Pokud má někdo informace,  morální či jinou podporu od nás, ale nemá plán a čeká na stát či nějakého ministra, že mu zajistí dobré sýry od Jerseyky z pastevního chovu s dodávkou až do nejbližšího supermarketu, kde budou „v akci“ za nejlepší cenu , mrháme my svou energií tam, kde není užitečná a vítaná. Nikdo za nás zdraví nevyřeší. Dokonce si myslím, že není pak úplně fér vinit lidi z pasivity a vnitřní emigrace na zahrádky a pastviny, třebaže někomu se to tak může jevit a sám se již angažuje ve věcech veřejnějších, ale třeba sám ještě u sebe nevyřešil ony nejelementárnější věci soukromé, v nichž je zcela pasivní, jako je opatření si opravdového normálního jídla k večeři.

Půda: současná situace, kdy se na nípěstuje sója jako krmivo pro ZVÍŘATA

Půda: současná situace, kdy se na ní pěstuje sója jako krmivo pro ZVÍŘATA, zatimco zahradkar nevi, co s posekanou travou a odpojen od chovu dobytka si koupi maso v obchode z jadrneho krmiva … Musi vsak krava zrat soju, kukurici a psenici? Je to pro ni prirozene? Nerozmnozuji se ji pak v travicim traktu bakterie milujici skrob? Ktere kravy skodi planete? A jsou to kravy, nebo clovek a jeho zpusob chovu? Zmente ho!

 

Půda: domněle ekologické a logické řešení, kdy se na ní pěstuje sója jako krmivo pro ČLOVĚKA

Půda: údajně ekologické a logické řešení, kdy se na ní pěstuje sója jako krmivo pro ČLOVĚKA. Ale cim se hnoji a bude hnojit puda pro soju? A je pro nas soja to prave orechove?

Třetí cesta
Smíšené hospodářství s uzavrenym cyklem (ovoce, zelenina, slepice, kráva); Půda: tradičně zatravněná a na ní žije rozumný počet DOBYTKA v rámci řízené rotační pastvy , který živí svými kvalitními neprůmyslově zpracovanými produkty ČLOVĚKA, zlepšuje půdu i svou močí, díky níž se zlepšuje i její schopnost  retence vody, kterou nám dobytek jinak nevypije sám jako Tlustý z pohádky…Sem patří kráva, odkud ji původně sebrali a dali do velkochovu a misto ni zasadili kukurici, soju nebo solarni panely a pod ne nastrikali herbicid Roundo up…

 

P1010722_Bohuskastojici

Jsem ovlivněna knihou zubaře Pricea Výživa a fyzická degenerace a je neuvěřitelné, že i na takové pořady, jako jsou  dokumenty s paní Zdenou Mašínovou, se dívám optikou dr. Pricea. (Paní se narodila v pořadí  jako nejmladší bez velkých časových mezer po svých dvou starších bratrech a měla zdravotní problémy, nemohla chodit. Tato ortopedická vada ji již záhy možná vnitřně připravila na myšlenku či program, že možná mít děti nebude, snad i toto byl důvod, proč je nakonec neměla,

Paní Petra Procházková má nadčasově hezký obličej daný širokými dolními i horními zubními oblouky a širokými obličejovými kostmi...

Paní Petra Procházková má nadčasově hezký obličej daný širokými dolními i horními zubními oblouky a širokými obličejovými kostmi…

nejenom to, že nechtěla mít děti jenom kvůli režimu, ta myšlenka totiž, zdá se mi, padla či byla vysláná do kosmu již v dětství před 2. sv. válkou). Možná i zvýšená sebevražednost, o které psal T. G. Masaryk, třeba také souvisí i se zhoršením stravy, jaké se lidem odejitým do měst v pol. 19. století dostávalo.

Zajímavá je též fotografie v rámci aktivit Berkat na promítacím plátně chlapce z Afganistánu, který tak hladověl, až z toho oslepl. Je to zde na youtube. Chlapeček je učebnicovým příkladem dítěte s rysy degenerace kostí obličeje, dýchání ústy, nedostatku vitamínu A a tuků atd. V neposlední řadě stojí za povšimnutí, že se samotné Petře Procházkové, jejiž články o Rusku se snažím po očku sledovat, ve tváři rýsuje nadčasová krása pěkně tvarovaných zubních oblouků a širokých obličejových kostí. Zaslechla jsem v TV. pořadech, že jí jitrnice, krvavý biftek a babičku měla prý dokonce řeznici. To jistě není náhoda! Snad dnes či od jistých časů nečerpá z tučného nutričního konta, jakým byla  v dětství patrně šťastně obdarovánahttp://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10391040480-navraty-dokumentaristu/21256326371-olga-sommerova/

 

A všimněte si níže Ronyho Martona z Indonézie, jak nejen pěkně česky zpívá, ale ty zuby!!

 

Vtipná oblíbená country zpěvačka a herečka Dolly Parton (Ocelové magnolie, Od devíti do pěti, Vánoce v Kouřových horách...)

Vtipná oblíbená country zpěvačka a herečka Dolly Parton pocházející z velice skromných poměrů, hádající se v děství ne se sestrou, ale s bratrem, kdo dnes půjde do školy v lepším oblečení… (Ocelové magnolie, Od devíti do pěti, Vánoce v Kouřových horách, Haló, tady Shirlee…)

Obdivuji i figuru i tvář a zuby slavné country zpěvačky i herečky Dolly Parton, která je „hlubší“ než vypadá a jejíž rodiče byli chudými (?) rolníky bez elektřiny, ale měli krávy….

Jar. Jágr vyrostl na statku a zuby se povedly. (foto: ALEX BRANDON / AP)

Jar. Jágr vyrostl na statku a zuby se povedly. (foto: ALEX BRANDON / AP)

Když už jsme u Ruska, kde je nyní Olympiáda v Soči, vzpomeňme i na Jaromíra Jágra. Jistě též nejsou náhoda jeho sportovní úspěchy a výdrž. Sám říká: „Přeci jenom jsem kluk ze statku, který vyrůstal na masu, prejtu a jitrnicích…A zůstanu věrný tomu,co u mě fungovalo celý život!“ (Cit. )

Kniha, k níž se člověk rád vrací

Kniha, k níž se člověk rád vrací

Do té doby, než vyjdou Vyživující tradice, měla bych ještě typ na knihy, které ale beztak většina lidí již zná. První je humorná kniha Vejce a já od Betty McDonaldové, o které se mi mockrát zmiňovala Terezka K. Konečně jsem ji přečetla. I díky ní jsem si uvědomila, že průmyslové mléko se musí pasterovat, protože člověk nikdy neví, co se v něm či smetaně topilo:

Mary prodávala smetanu továrnám na výrobu sýrů. Jednoho rána našla v padesátilitrové bandasce smetany utopeného skunka. Jednou rukou vytáhla skunka za ocas a druhou rukou pečlivě vyždímala z chlupů všechnu smetanu. „Mezi náma skunkama, smetana je smetana,“ pravila a odhodila mrtvolku na dvůr.  Smetanu prodala...s. 137.

A někdy knížky vycházejí v audio podobě, i když nebývají úplně celé.

A někdy knížky vycházejí v audio podobě, i když nebývají úplně celé.

Když jen nahlédnu do této knihy, musím se tak smát, že pokud někdo dělá jogu smíchu, byla by to dobrá pomůcka. Knihu napsala žena, jež skutečně „ukázala světlo udřeným ženám„, už jen svým humorem, kdy se na velmi těžké věci na hospodářství dokáže dívat z té komické stránky. S humorem beru to, že jsme si třeba vyzkoušeli výrobu másla ve skleněné ruční máselnici objevené v zástavárně. Trvalo to dobrých 45 minut dřiny…Držela jsem Neilovi ale palce, fandila mu, aby dobře dojel do cíle v podobě hrudky másla. Kniha Vejce a já je plná „chlíváků“,  neschopného hospodáře Kettla s 15 dětmi, slepic, nefungujících kamen, kyblíků s vodou nošených dovnitř. Zaujala mě již od prvních řádků: „…maminka s tatínkem…když zapsali Mary a mě do hodin zpěvu, klavíru, tance, baletu, na francouzštinu a na recitaci….Kdyby byli věděli, co nám osud nachystá, nebo alespoň co nachystal mně, mohli si ušetřit spoustu peněz a námahy, protože mému životu na slepičí farmě by nesrovnatelně lépe posloužilo, kdyby mě třebas na pár hodin denně zavřeli do podchlazené špajzky, kde bych seděla a hleděla na ošatku s vejci.“ s. 28

Druhá kniha, kerá stojí za pozornost je od Kanaďanky Karen Le Billon, jejíž manžel je Francouz. Seznámili se za studií na Oxfordské univerzitě. Kniha se jmenuje se Francouzské děti jedí všechno. Pro mnoho lidí je záhadný tzv. francouzský paradox. Někdo ho přisuzuje vínu, poslední pokus o interpretaci jsem zaznamenala někde na internetu, a sice že Gruzijci též pijí víno, ale mají víc kardiovaskulárncíh příhod, takže ten „hrnec zlata“, o který interpret zakopl, prý to bude jedině „menší stres“. Vyživující tradice to přisuzují kromě stresu především smetaně, cholesterolu, vajíčkům, játrovým paštikám apod. Ještě o jedné své „vyčtenince“ se zmíním v souvislosti s knížkou Francouzské děti jedí všechno: V jakýchsi kroskulturních testech měly americké a francouzské děti (které jsou mimochodem o 2/3 hubenější než americké) vybrat slovo k obrazu „heavy cream“ (těžké smetany, tedy česky: smetana ke šlehání). Zatímco americké vybraly slovo „nezdravá“ (unhealthy), francouzské si to asociovaly se slovem fouettée (šlehat). (Srov. http://karenlebillon.com/2012/09/17/french-kids-dont-get-fat-why/  ) Co také jiného, že? Smetana ke šlehání se přece šlehá! Jak hloupá otázka.

Kniha Francouzské děti jedí všechno může být takovou oporou pro rodiče především pro vytváření dobrých stravovacích návyků (nejen co, ale jak), protože vlastně nevíme, co bylo dřív – kuře či vejce, tyran či dítě s nemocnou mikroflorou, které potřebuje GAPS dietu, i když maminka říká, že on (pan král či princezna, která sama rozhoduje) mi (bezmocné a slabé) to (posvátné jídlo jako lék) nebude jíst. Vidím, jak velkou zodpovědnost my rodiče musíme na sebe vzít.  Zde je oněch 10 rad:

Kniha Francouzské děti jedí všechno..."Jak jsme se s naší rodinou přestěhovali do Francie, vyléčili nimrání v jídle, zakázali svačinky a objevili 10 jednoduchých pravidel pro výchovu šťastných a zdravých jedlíků.

Kniha Francouzské děti jedí všechno…Jak jsme se s naší rodinou přestěhovali do Francie, vyléčili nimrání v jídle, zakázali svačinky a objevili 10 jednoduchých pravidel pro výchovu šťastných a zdravých jedlíků.

1. RODIČE, JE TO NA VÁS! Vašim úkolem je vychovat vaše děti ke správnému stravování!
2. Vyhněte se spojování jídla s emocemi, není to odměna, úplatek atp.
3. Rodiče určují dobu i složení jídla. DĚTI JEDÍ TO, CO RODIČE. Žádné zvláštní jídlo pro děti!
4. Rodina má jíst pohromadě u stolu a bez rozptylování.
5. Jezte různorodé PLODY všech barev.
6. Nemusí ti to CHUTNAT, ale musíš to ZKUSIT!
7. ŽÁDNÉ SVAČINKY! Mít trochu hlad mezi jídly je OK!
8. POMALÉ JÍDLO je dobré. Nespěchej při vaření ani při jídle.
9. Jezte hlavně OPRAVDOVÉ jídlo. Pamlsky při zvláštní příležitosti jsou OK.
10. Pamatuj: jídlo je potěšení – KLID!

 

Odkazy:

http://karenlebillon.com/books/

http://www.youtube.com/watch?v=TgcikjoDdTo

http://www.youtube.com/watch?v=zM4RZ4RnSMI

http://www.westonaprice.org/blogs/cmasterjohn/2011/05/12/weston-price-looked-for-vegans-but-found-only-cannibals/

 http://www.psychologytoday.com/blog/evolutionary-psychiatry/201211/youre-vegetarian-have-you-lost-your-mind

BettyMcDonaldová: Vejce a já, Vyšehrad, 1991.

Karen Le Billonová: Francouzské děti jedí všechno. Jota, 2013.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/211562210800041-13-komnata-zdeny-masinove/

 

Farmář hledá ženu

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Farmář hledá ženu
Čvc 082013
 

Nikdy si nemůžeš nakoupit dost toho, co ve skutečnosti nepotřebuješ (You can never get enough of what you don’t really need)

U2, „Stuck in a moment“ (Z knihy Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, 2012)

Někteří čeští bohemisté se pozastavují nad nadužíváním slova farmář s tím, že čeština má přece pěkný ekvivalent tohoto slova, a sice hospodář. Ačkoliv češtinu ctím, sama v překladech používám dle kontextu termíny oba s ohledem na etymologii těchto slov a jinou dobu, ve které žijeme.

Opravdu se domnívám, že většina moderních českých zemědělců skutečně nejsou žádní hospodáři., Jsou spíš farmáři či moderní rolníci, tak trochu i nevolníci (ne-vole),  připoutání  k půdě (či svému traktoru, co po ní jezdí)  smlouvou s podmínkami o přidělení či odejmutí dotací. Dnešní český konvenční zemědělec schovaný maličký v obrovských strojích na ropný pohon, který na stovky hektarů bere dotace a chová či pěstuje něco, co se nikdy v Čechách tradičně v tak velké míře nepěstovalo či nechovalo, se mi jeví spíš jako farmář než  hospodář. (Např. taková řepka olejka se zkusila pěstovat ve větší míře až v 19. století, a to ani ne na margarín či jedlý olej na postní dobu, ale špíš jako krmivo a na svícení, než její pěstování zas upadlo s příchodem petroleje.)

Hospodář byl měl být podle mně v podstatě spíš starostlivý všestranný a šetrný „ekonom“, který vidí vztah mezi svou produkcí a  zdravím své rodiny (národa?). Pak je to teprve možná opravdový „sekáč“. Hospodářství je primární ekonomika. Původní význam „ekonomiky“ bylo ono relativně malé soběstačné „hospodářství“, než toto slovo (hospodářství) převzala a do jisté míry „vytunelovala“ moderní doba, která ztratila vazbu své „ekonomiky“ (hospodářství) na reálnou půdu s přirozenou úrodností, po které se hospodář projde svou nohou a sáhne si rukama na hroudu hlíny, k níž přičichne. Použít místo slova farmář slovo hospodář v dnešní době by často možná znamenalo zpronevěření se jeho původnímu významu. Tomáš Sedláček se ve svém bestselleru zmiňuje o tom, že původní řecký význam slova ekonomie byl „zákon rodiny, domu, domova“. „Ekonom“ (hospodář) je tedy snad původně ten, co na tyto zákony zodpovědně dohlíží.

Angličtina to rozlišuje jako farmer x husbandman. Zatímco farmář je u ní etymologicky např. ten, jemuž byl pozemek pronajat, tak husbandman je původním významem „pán domu“, ten, který je menším všestranným hospodářem na vlastním pozemku.

Mezi „farmáři“ v pořadu Farmář hledá ženu, ať už jsou to farmáři či do jisté míry spíš hospodáři, je řada sympatických lidí, kterým držíme palce, aby si našli partnerku. Se zájmem jsme s manželem koukali na předchozí série.

V poslední sérii reality show Farmář hledá ženu, která pochází z Velké Británie (Farmer Wants a Wife), držíme obzvlášť palce Josefovi Škeříkovi z Poříčí u Litomyšle, který nám prodal před několika lety náš relativně malý statek o 6 ha. Jemu vděčíme za náš šikovný statek, kde jsme velice spokojeni, protože byl nakonec ochoten nám ho se vším všudy prodat. On sám prodeje trochu litoval (Mladočov jsem pos-pííp, protože jsem ho prodal“), ale protože je to člověk přející, je rád, že jsme tady šťastni. Ať tedy štěstí najde i on!

Pepa, farmář, který hledá ženu...

Pepa, farmář, který hledá ženu…

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove