Tradiční a tedy i ta “pravá” staročeská kuchyně

 Teorie  Comments Off on Tradiční a tedy i ta “pravá” staročeská kuchyně
Apr 142011
 
Moz-screenshot-4

(Krásy českého jara 2011- včelka na fialkách

“Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano- trávit více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky- chutná jídla,  větší elán,  robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a milující sňatek  moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými stezkami našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk.

Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu.” Sally Fallonová: Výživné tradice
     Napadlo mě, že slovo TRADIČNÍ či pojem “tradiční strava” si jistě zaslouží nějaké přesnější vysvětlení ve zkratce. Může totiž vyvolat představu o jakési “staročeské” a “starojakési” kuchyni- ve smyslu ještě rakousko-uherského nápěvu Pekla vdolky z bílé mouky, sypala je perníkem… Vyvstává totiž otázka: jak daleko dozadu po časové přímce je třeba jít, abychom již zde na stránkách vyzivujicitradice.cz hovořili o “staročeské” kuchyni, nebo kdy se již jedná o současnou kuchyni, jak si vlastně představujeme staročeskou kuchyni? Nedochází při nazvání něčeho, že je to “tradice”, k zesílení komerčního tónu? (Pekárna- 100 let relativní tradice).  “Tradiční” znamená, že je již něco “dlouho” zavedené, uznávané, ověřené časem, ale ono “dlouho” si každý definuje po svém. “Tradiční” také napovídá, že je obecně přijaté.

 

Moz-screenshot-3

(Boží muka v katastru Mladočov, východní Čechy)

      Ona tradiční strava, jakou mám na mysli, fungovala po celé stovky let asi až do I. průmyslové revoluce  a našimi prapředky a předky přírodních národů přijímaná byla ani ne nutně díky jejich moudrosti ale spíš z nezbytí, protože technický pokrok nebyl tak velký a hospodyně nemohla skočit do supermarketu. A později i přírodní národy podlehly nástrahám moderního potravinářského průmyslu- jeho “muzeum” je pro mě dnešní obchod s potravinami. (Vždyť i v Tanzánii a Paupi Nové Guinei dnes nechybí západní nealko nápoje…)

Moz-screenshot-6

(Tato krajina – pohled do dáli blízko mladočovské návsi- kdyby tak mohla promluvit, tak by nám vše pověděla, co viděla, jak to bylo v minulosti…)

“Staročeská kuchyně” – nejčastější asociace jsou docela úzce pojaté, protože se týkají receptů na pokrmy, které obsahuje knížka Magdalény Dobromily Rettigové Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské. Tato paňmáma ale žila v relativně moderní době, její kniha spíš zachycuje, kam až došel vývoj potravinářství, žila v době, kdy se již dal koupit bílý cukr a kdy se u nás již průmysl rozvíjel…Mimochodem paní Magdaléna sice měla údajně 11 dětí, ale dle záznamů o jejím životě se jen 3 dožily vyššího věku a ona sama často churavěla.

Tradiční strava, ať už česká či masajská je ta, pro které platí určité obecné zákonitosti. Tradiční strava maximalizuje obsah živin. Moderní strava minimalizuje obsah živin: 

TRADIČNÍ STRAVA A ZÁSADY                                                   MODERNÍ STRAVA 

Potraviny z přirozeně úrodné půdy                              Potraviny z vyčerpané půdy

Více ceněno organové maso                                  Maso –   čistá svalovina (“libové”)

Živočišné tuky                                                                Rostlinné tuky

Zvířata venku na pastvě , seno          Zavřená zvířata- obiloviny (pšenic., kuk., sója)

Mléčné výrobky – syrové nebo kvašené                       Pasterizované mléčné výrobky

Obilí a luštěniny namáčené, fermentované      Obilí rafinované, extrud., pafované

Kostní vývary s želatinou                                                    Bujóny, glutamát sodný, umělá dochucovadla

Nerafinovaná sladidla (med, melasa)   Rafin.cukr, fruktóza, kukuř. a agave sirup, 

                                                                       aspartam

Kvašená zelenina                                                   Konzervovaná zelenina

Kvašené nápoje                                                     Moderní nealko nápoje a pivo…

Nerafinovaná sůl                                                 Rafinovaná sůl

Přírodní vitamíny                                               Přidané syntetické vitamíny

Keramika, litina, sklo                                     Mikrovlnné trouby, tlak. hrnce, teflon

Bioosivo, staré odrůdy a plemena                          Hybridní osivo, GMO

K dalším tradičním zásadám vedoucím ke zdraví a přirozené imunitě patřily např. vědomě plánované věkové odstupy  mezi dětmi kvůli prevenci přetížení z mateřství a podávání speciální stravy oběma rodičům před početím dítěte.   

Moderní zásadou vedoucí k ledasčemu je systém lékařské péče ve formě různých kontrol, vyšetřování a dalších očkování “zdarma” (za což se předkládají stále větší účty pojišťovnám a nám se zvyšují zálohy na “pojistné”) a léčení pomocí farmak, a to co nejdéle- čím dřív vypukne v životě člověka nemoc ( již v dětství) a čím dřív se podchytí, tím déle se může léčit až do nejdelší  smrti.

“Ženy nebudou muset ani zavařovat,
Baťa bude zavařovat za vás

Tomáš Baťa (s. 18. M. Szcyegel: Gottland)

 

Moz-screenshot-5

(biopohanka, kostní vývar a troška vepřového biosádla, které má tvar měsíce, jak přilnulo ke kulaté sklenici)

Kritické srovnání “tradiční” stravy s jinými dnes populárními dietami viz kapitola z knihy Výživné tradice O potravinových alergiích a speciálních dietách.

Věra Dudmanová


Spalujeme si svíčku života z obou konců, aneb chvála stínů!

 Teorie  Comments Off on Spalujeme si svíčku života z obou konců, aneb chvála stínů!
Mar 212011
 
Photo_mar_21_7_52_50_am

V paláci zvaném literatura bych chtěl mít hluboké převisy střech a tmavé stěny: strhal bych zbytečné dekorace a všechno, co vystupuje příliš jasně, bych odsunul do pozadí. Nemusí to být všude, ale snad by nám mohli nechat alespoň jeden dům, kde bychom mohli zhasnout elektrická světla a vidět, jak svět vypadá bez nich…     Spisovatel, estét a staromilec Džuničiró Tanizaki- Chvála stínů ( 陰翳礼讃), esej z roku 1933 (překl. Winkelhöferová, Vlasta).

 

V USA se dosud prodalo přes 400 000 výtisků knihy Výživné tradice a stále více lidí přijímá její obsah s nadšením a dokonce dále rozvíjí zajímavým způsobem poznatky zubaře Pricea. Ráda bych se tedy stručně a zcela laicky zmínila o rozhovoru vysílaném v rámci rádia (podcast – rádia dnes vedeného i aktivními laiky) na amerických web. stránkách undergroudnwellness.com, kde je zubař Dr. Price a Sally Falloová rověž zmíněna.
Paní T. S Wiley, autorka knihy Pryč se světly: spánek, cukr a přežití zde hovoří o nemocech, jako je obezita, srdeční choroby, deprese, rakovina, které jsou stále na vzestupu, jako o nemocech z nedostatku dobrého zdravého přirozeného spánku ve správný čas podle rytmu přírody. Máme v sobě zabudovaný jemný biologický rytmus a cykly, které vládnou našich hormonům a neuropřenašečům ( úrovním melatoninu, prolaktinu, leptinu, kortizolu, insulínu, dopaminu and serotoninu), které určují naši chuť k jídlu, plodnost, psychické a fyzické zdraví. Pokud však v životě používáme žárovky a jakékoliv záření (TV, obrazovka počítače atd.) po západu slunce (jehož přesný čas se samozřejmě v průběhu roku mění), děláme si úplně blázny z našeho těla, které si myslí, že je pořád léto a v důsledků narušení hladin oněch hormonů dříve či později narušíme své zdraví.
A jak jsem již psala minule- naše tělo je údajně naprogramováno k tomu, abychom přes léto a hlavně na jeho konci jedli ovoce (sacharidy), průběžně ho sbírali, zobali , “pásli” se na něm,  a tak na konci léta a počátkem podzimu přibrali na váze, připravili se tedy na těžkou zimu bez aktivity tak, že trochu prostě přibereme, obalíme se, izolujeme své tělo proti chladu (“inzulín“- od izolovat se…).  Jenže pokud se vystavujeme i vnoci světelnému záření, dáváme tělu signál, že je stále léto a je čas jíst ty sacharidy pořád, tj. připravit se na zimu, udělat si “zásobu tuku” a zpomalit svůj metabolismus. V zimě, kdy přirozeně už neroste ovoce, je tedy čas zabít větší zvířata a přijímat živočišné proteiny a tuky. Tato zima a hlad však nikdy nepřijde…, a tak jsme obézní.
To, jak na délku slunečního záření reagují rostliny a zvířata, je opravdu zázračné- když se den prodlužuje, slepicenám  začínají snášet více vajíčka, i jiní ptáčci na vajíčkách začnou sedět (kosi si staví hnízdo ve kmeni ořešáku u hnojiště) , a na podzim zase reaguje hormonální systém kozy na zkracující se sluneční záření a kolem října už začne mít říji. Je to doba, kdy by měla být po dlouhém létě v nejlepší kondici. Obdivuji naše slepice, že mají v sobě na plus minut 10′ přesné hodiny a v létě se kolem osmi instinktivně odebírají zpátky do chléva, kde si vylétnout na bidla a ráno už netrpělivě po svítání čekají, až je propustíme zas ven, aby mohly shánět potravu na hnojišti, z trávy vysbirávat, co se dá, včetně klíšťat (báječné, když má člověk děti).  Mají moudrost přírody.
V poslední době i děti dospívají dříve a autorka knihy, která se opírá o výzkumy státních zdravotních institucí, to dává do souvislosti s tím, že jejich organismus je kvůli nerespektování rytmu přírody, zejména času na tmu (resp. na zimu) , veden do předčasného vnitřního zestárnutí organismu. Ovoce do škol? V zimě pomeranče, ovocné džusy? Nestačilo by kysané zelí? Malým dětem na snídani musli s ovocem? Vím, je to velice dobře míněno, ale zde narážím nejen na problematické ovoce (sacharidy), ale o nutnosti dlouhodobého namáčení či nutné fermentaci celozrnných vloček kvůli kyselině fytové.  Doporučení expertů na výživu, abychom nejedli živočišné tuky, ale jedli hlavně ovoce (a zeleninu) a ono je skutečně v supermarketech po celý rok (dáváme tak tělu signál: pozor, zima a hlad se blíží !), jsou dle  paní Wileyové ve svých výsledcích na potlačení obezity nejen směšné, ale smrtonosné.  Je to myslím omyl, protože v naší přírodě ovoce neroste po celý rok, keř džusovník také neplodí po celý rok…

Photo_mar_21_8_36_40_am

Na fotce je “bylinková továrna” ,  v japonském městě Široiiši v prefektuře Mijagi v Japonsku (Nipponia Discovering, číslo 2, 1997, foto Takano Akira)

Napadá mě v této souvislosti moudrost pohádky O dvanácti měsíčkách, tedy o tom, jak macecha s dcerou chtěly mít jahody a jablka v lednu, a jak se jim tato touha po karbohydrátech (sacharidy) nevyplatila-  Příroda, jejíž zákony nechtěly uposlechnout (počkat si na jahody a jablka, až nastane jejich sezóna) je potrastala, tak za to zaplatily svým životem.

Photo_mar_21_7_53_22_am

 

Na fotce kniha od Milany Motlové: Český špalíček s ilustracemi od Vlasty Baránkové.

Závěr, který jsem si udělala: jde o to, že pokud nejdeme co nejdříve po západu slunce spát (nebo alespoň neztlumíme světa, nevypneme obrazovky počítačů), ponocujeme do půlnoci či přespůlnoc a raději si nepřivstaneme s východem slunce, jsme “nastaveni pořád na léto”, na čas sacharidy a tloustnutí na zimu, ne na čas zimního odpočinku, předčasně stárneme, tloustneme nebo poškozujeme časem své zdraví jinak. Jinými slovy “svíčku života si spalujeme z obou jejích konců…”

*Správně česky se říká odborně sacharidy, též glycidy, ale někdy obecně cukry (či karbohydráty- uhlovodany), pozn. překl.

Tradiční japonská kuchyně – malá úvaha

 Teorie  Comments Off on Tradiční japonská kuchyně – malá úvaha
Mar 192011
 
Photo_mar_19_11_18_57_am

Na fotce je japonský zemědělský myslitel Masanobu Fukuoka.

Klíčová slova: tradiční japonská kuchyně, rýže, regionální specifika, miso, pasterizace, syrové potraviny, fermentace, maso-kostní vývar

 “Myslím, že mám na tomhle světě nejraději kuchyně. Kdekoliv, jakékoliv, je-li to kuchyně a dá-li se v ní vařit, jsem spokojená. Pokud je k tomu ještě funkční a často používaná, tím lépe. Visí v ní pár suchých utěrek a dlaždičky se bíle lesknou.
Nemohu si pomoci, miluji i ty hrozně špinavé kuchyně. Jsou veliké, po podlaze se tam válejí odkrojky zeleniny, že je z nich celý spodek pantoflí celý černý. Tyčí se v nich ohromná lednice naplněná řadami potravin, s nimiž by se dala lehce přežít dlouhá zima, a o její kovové dveře se mohu klidně opřít. A zvednu-li oči od mastnotou postříkaného sporáku a od nože, jehož se chytá rez, vidím za oknem smutně zářit hvězdy…”
 
Banana Jošimoto: Kuchyně (Brody)

Mám pocit, že pokud bych si  pustila na CD nějakou japonskou tradiční hudbu (hru na nástroj koto či šamizen) a pojídala u toho něco z japonské kuchyně (stačil by jen kvalitní japonský čaj), šlo by o spiritismus- vyvolávání  japonského ducha u nás doma v kuchyni. Poznávání cizí kultury nelze bez ochutnávky jídel.
   V následujícím textu se nebudu vyjadřovat k něčemu, čemu se říká “japonská tradiční kuchyně” coby expert na ní a na všechny její ingredience a způsoby přípravy, ale protože přece jen mám k Japonsku vztah (žila jsem tam 2 roky), pokusila bych se zde nad ní jen tak zamyslet ve světle “tradiční stravy” a informací , jaké jsem získala ze dvou knih, o nichž je tento blog. Možná se nevyjádřím o všem zcela přesně, ale jen náznakem:

 

   Totiž nejprve k ujasnění pojmu “tradiční japonská kuchyně”. Uvědomila jsem si, že dnes ani nikdy jindy nešlo stoprocentně striktně nazvat něco “nějakou” kuchyní (“japonskou tradiční”). A v případě Japonska hned z několika důvodů:

 

1) Japonsko je země, která se rozprostírá na území několika klimatických pásů a proudů od severního a mnohem chladnějšího ostrova Hokkaidó přes ostrovy Honšú, Šikoku, Kjúšú, až po souostroví Okinawa na Jihu. Tradiční japonská kuchyně má tedy jistě svá regionální specifika, chladné Hokkaidó má svá stáda hovězího dobytka, Okinawa, jehož kuchyni ovlivnila historicky Čína, zase vepříny. (Je to vlastně stejné jako se “standardní” japonštinou- tuhle jsem četla jednu výstižnou definici toho, co je to jazyk: jazyk je politicko-sociální nálepka, dialekt s vlastní armádou a námořnictvem…“).
      Mimochodem nejdelší průměrnou délku života na světě mají Japonci, a z Japonců jsou to právě lidé na Okinawě. Zajímavé je, že jejich okinawskou “tradiční stravou”, ze které zatim příliš neslevili, je TUČNÉ VEPŘOVÉ  (vliv úzké vazby na Čínu), což je plně v souladu s výzkumy zubaře Pricea. Pro tamější lidi není problém těšit se vitalitě, přestože jim je přes 90 let. Při svém pobytu v Japonsku jsem dokonce shlédla o tom dokument. Tamější lidé jedí hodně chřest a tučné vepřové vaří (tedy jde o zdravou úpravu jídla, přičemž získávají také masokostní vývar). Existuje jedna vynikající knížka od odborníka v oblasti osobního růstu, a sice  Robina S. Sharma: Mnich, který prodal své ferrari. Píše se v ní: …dej si na talíř čerstvou zeleninu, ovoce a obiloviny a budeš žít navždy…Minulý týden jsem četl v novinách článek o skupině lidí na malém ostrově Okinawa ve Východočínském moři. Sjeli se tam vědci, aby zkoumali, jak je možné, že na tomto ostrově je největší koncentrace stoletých lidí ma světě…” A k čemu došli?” . ” Že vegetariánská strava je jedním z hlavních tajemství dlouhověkosti.”  Když jsem si přečetla tuto povrchní radu k výživě a nesmysl o vegetariánství obyvatelů Okinawy obklopené krásným mořem plným darů moře včetně ryb (kdysi šlo o celé Rjúkjúské království s velice úzkými vztahy k Číně), přemýšlela jsem, zda jde o úmyslnou lež za účelem podpořit ideu vegetariánství, nebo o nekvalitní informaci. Vzhledem k tomu, že sám autor knihy čtenáře nabádá, aby vyhledávali jenom kvalitní informace, velice mně to překvapilo, z vědomé lži ho nepodezřívám. Spíš z toho, že i jeho mysl a mysl milióny lidí, mysl ve formě krku či šálku čaje je naplněna informacemi o “zdravé” výživě až po okraj, že již asi nejsme otevření jiným informacím, abychom si je také do hlavy nalili. Bohužel k naší škodě na zdraví. Každopádně jsem si opět uvědomila, že je rozdíl, když si člověk něco přečte v novinách a poté tuto informaci jen tak “plácne” doma několika lidem a že je rozdíl, když člověk s určitou autoritou své osobnosti tuto informaci zveřejní, ať už na své přednášce, v televizi či ve své bestsellerové knize, předá je hloupým médiím. Je to velká zodpovědnost a chce to hodně pokory, aby si takový člověk částečnou zodpovědnost připustil, myslím, že se tohoto problému dotýká i věta z Nového zákona : A učitelé budou souzeni přísněji.  

 

2) Další věc, která poznamenává to, co si přejeme nazývat “tradiční japonskou kuchyní” je fakt, že v zemědělství pracuje mizivé procento lidí, a těm je ještě průměrně přes 60 let, způsob zpracování a uchovávání potravin není ten co včera,  už není tradiční (ale vzdaluje se přírodě) – vždyť většina lidí žije ve velkých městech, došlo k depopulaci venkova a lidé se izolovali od půdy, od tvorby potravin a přípravy jídla, která se děje za jejich zády.
     Přestože průmyslová revoluce dostihla Japonsko vzhledem ke své geografické a politické izolaci mnohem později (po roce 1868), uvědomila jsem si, že dnešní japonská lepkavá RÝŽE, na kterou má každá domácnost svůj speciální ryžovar (suihanki), je dnes mnohem jiná, než zhruba ve 3. či 4. století, kdy se do Japonska dostalo její první osivo a začala se pěstovat. Jde o různé hybridy F1, a navíc teprve nedávno došlopo mnoha staletích  k důležité změně v životě Japonců- jejich rýže začala být vymílána, bělena a tudíž zbavována důležitých minerálů. Tato sněhově bílá rýže tedy nemá plnou nutriční hodnotu
      Samozřejmě je otázkou, zda by dnešní celozrná rýže byla stejně kvalitní, jako kdysi, kdy se nepoužívala umělá hnojiva a pesticidy a herbicidy. Moment, kdy se japonská rýže začala bělit, považuju za důležitý mezník v historii Japonska, ještě důležitější než spory o uzavřený japonský trh s rýži. Přitom věděli, že vymílání rýže zbavuje vitamínů, které chrání proti beri beri. Dokonce v roce 1940 byla na vymílanou rýži uvalena vyšší daň, aby lidé kupovali nevymílanou ríží, a bylo povoleno hlazení rýže jen do 70 % . (Srov, Výživa ve světle věků, Marie Úlehlová- Tilschová, str. 104)

 

 3) Přesto je prima, že Japonci nejsou posedlí tepelnými úpravami a mnohé potraviny přesto dosud konzumují prostě SYROVÉ. Středoevropan si na to musí zvyknout. V Japonsku tedy v podstatě není problém v restauracích a různých podnicích jíst všude možně syrové krevety, ryby (plátky rybího masa sašimi) a syrová vejce (jakápak salmonela a ohrožování veřejného zájmu, který určuje EU) , všemu dodává dobrou chuť slaná sójová omáčka a nakládaný zázvor. Sama jsem ochutnala i tenké plátky syrového hovězího masa a pohříchu i kousek velryby- kudžira. Ta chutnala jako syrová játra.
     Samozřejmě že i tak tradiční FERMENTOVANÉ potraviny, jako je slaná pasta MISO nebo SÓJOVÁ OMÁČKA procházejí průmyslovým urychlením, dnešní sójovka nevznikala tradičně 1 rok…stejně tak se mnohé dnešní průmyslově vyrobené pasty miso bohužel i pasterizují a lidé už nedostávají ve výživě blahodárné enzymy, které, jak mi před léty napsal již zesnulý japonský permakulturní vědec a zemědělec Masanobu Fukuoka, vznikají působením houby aspergillus oryzae (kódžikin) , jejichž spory pocházejí z rýžové slámy.

Photo_mar_19_12_25_59_pm

Dopis s rukopisem pana Fukuoky, který mi poslal asi dva roky před svou smrtí…

 

Dnes, pokud by si chtěl někdo udělat domácí miso, by si musel tuto kulturu  zvlášť sehnat v zahraničí- japonský rolník v minulých stoletích si miso tedy nejspíš, jak předpokládám, dělal sám doma v kameninové nádobě díky rýžové slámě, kterou sklidil, nemohl si ji objednat přes internet z USA či koupit v nejbližsích potravinách. Miso je jistě velmi blahodárná potravina, trvalo tradičně rok, než sója, rýže či ječmen zkvasily, sójová omáčka byla vedlejším produktem-  šťávou z kvašení.
    Takové ječmenné miso je jistě zajímavé i pro Středoevropana, pokud bych si ho chtěla dělat sama, použila bych nějaké naše obilí, (nikoliv kontroverzní sóju) a kvalitní keltskou sůl. I miso má svůj prapůvod nejspíš v Číně, Japonci mu dodali onen “poslední dotyk”. Samozřejmě že poživatelné je i poněkud smradlavé nattó z fermentované celé nemleté sóje, nattó je bohaté na vitamín K2 (proto nepotřebovali máslo od krávy), táhne se v tenkých nitích jako žvýkačka, velice zajímavá je kombinace nattó s korejskýcm kimči (pro malou českou slinivku nemile a velice ostré kvašené zelí s čili, zázvorem, česnekem a rybím vývarem). Nezlze ale zapomenout na to, co o sóji obecně říká Sally Fallonová: “Sója je jedovatou rostlinou a jestli mi nevěříte, běžte na stránky FDA a podívejte se do jejich databáze jedovatých rostlin. Vložte slovo “sója” a dostanete 288 odkazů ukazujících na toxiny v sóji. Asiaté vždycky uznávali tuto jedovatost a to, co Asiaté dělají, je, že sóju dlouho fermentují a tato fermentace ji zbavuje většiny toxinů, ale ne klíčových – izoflavonidů -estrogenů. A pak jedí jí ve velmi malém množství v kontextu stravy, která štítnou žlázu velice posiluje, poněvadž tyto izoflavonidy jsou goitrogenní….Ve Spojených státech to takto neděláme. Pojídáme sóju ve velkém množství, průmyslově zpracovanou a v kontextu stravy, která štítnou žlázu neposilňuje. Takže ještě jednou – i když dr. Price o sóji nehovořil, můžeme jeho zásady aplikovat a podívat se na způsob, jakým je připravena a konzumována v tradičních kulturách.”

Rybí vývar je také pro japonskou kuchyni tradiční, i když dnes se ženám moc nechce kuchat kostnatou rybu. Bohužel v podvědomí žen je glutamát sodný*,  v reklamách zpívaný adži no moto.

    Také ne všechny ryby jsou romanticky uloveny na moři, mnohé se dnes chovají na rybích farmách. Sardinky a rýžové víno sake (nesprávně správně saké) či uzený úhoř unagije také v nabídce.

Photo_mar_19_11_20_23_am

Uzená ryba

 

4) Velice často se v Japonsku konzumuje karé raisu (rýže s kari a s masem- vliv nejspíš Indie) a veliká mísa s tzv. rámen. Jde o nudle z bílé pšeničné mouky, takové trošku tlustší a trošku tvrdší špagety ve velké míse s vepřovým vývarem, s kouskem masa a křepelčím vajíčkem a osmaženou zeleninou. Jistě rámen nejsou vyrobeny z tradiční mouky, ta by musela být celozrnná. Zdravější jsou jistě nudle soba, slovo znamenající pohanku, i když si myslím, že jde také o příliš průmyslově zpracovanou a ne moc čerstvou potravinu, která dlouho vydrží trampům- že nutričně hodnotnější by byla prostě pohanka jako taková. Rolníci kdysi jedli i prosnou kaši z maličkých zrníček.
     Japonci se převážně stravují mimo domov, běžně si koupí v automatě po vstupu do jídelny stravenku, tu předloží kuchaři-číšnikovi a za pár minut dostanou mísu či talíř s jídlem. V Tokiu jsou restaurace či skromný podnik nižší kategorie na každém rohu, ale přesto bývá v v trošku víc hogofogo restauracích v pátek tak rušno, že některé restaurace požadují, aby po určitém časovém úseku skupina hostů od jednoho stolu zaplatila a odešla, aby mohli přijít další. Čili nemohou si dát večeři a pak sedět u kávy či jednoho piva do půlnoci. A tak hostům nezbývá než za večer navštívit více podniků, odkud zase “propustili” jiné “okjakusama” (vážené zákazníky)- říká se tomu hašigo suru- jít pít do více hospod za sebou.

5) Jak už jsem se zmiňovala v jiném textu, v Japonsku se používají různé druhy mořských řas, které se dávají do polévky z misaomiso-širu, nebo sušeným tenkým “papírem” z lisovaných řas se obalují rýžové suši nebo větší svačinové hnětenky, v nichž je třeba jen kvašená slano-kyselá švestka (umeboši). Na některé řasy se při jejich sušení používají chemické fungicidy, jak psala pí Fallonová. Není to jinak tak, že Japonci mají díky darům moře jódu dost a my zas málo. Jejich tělo si údajně z nedostatku jódu starosti nedělá, proto ho hůře z potravin využívá než Středoevropan, který- pokud by to s řasami přeháněl- by mohl ohrozit svou štítnou žlázu přebytkem jódu- a naopak, Japonec by po čase v ČR narozdíl od Čecha ohrozil svou štítnou žlázu jeho nedostatkem,  a to v míře větší než Čech, který jód z potravin údajně dokáže lépe využít. Zde je na příkladu řas a jódu vidět tedy význam toho, jak důležité je držet se tradice a nedělat žádné excesy v souvislosti s kuchyní.
     Japonské jídlo mi velice chutná, občas je fajn si ho dát, ale české skutečně tradiční jídlo, mému tělu svědčí dobře. Nemyslím tím nic rasistického, když napíšu že pro Japonce je nejzdravější tamější tradiční strava, jídlo z toho, co žije a roste po staletí v místě, kde žije, a totéž platí pro nás Čechy.

 

6) V Japonsku se podává častěji zelený čaj, k nelibosti nás obdivovatelů ČAJE a čajoven (ryze českého jevu, nikde v Japonsku nejsou čajovny jako u nás, snad podniky, kde lze projít japonským nebo čínským čajovým obřadem – vzpomínám si na jeden takový podnik ve čtvrti Haradžuku v Tokiu, kde se čínský čaj podával v minikalíškách), však musím alespoň zmínit názor paní Fallonové, a sice že čaj jako takový ani káva- přestože jde o ve svých regionech tradiční suroviny, rozhodně nejsou tyto stimulanty zatěžující nadledvinky tradiční pro nás Čechy, u nás nerostou ani kávové ani čajovníkové plantáže a v českých zemích se nikdy tradičně nepily. Sporná  je také kvalita těchto surovin, jaká se u nás prodává, když dostanu typ na kvalitní kávu, nemohu ji nikde sehnat.

 

7) Další věc, která má vliv na to, co se v Japonsku dnes jí a co narušuje tradici, je mezinárodní kuchyně a globalizace (resp. internacionalizace- kokusaika – kampaň se spornými výsledky ze strany Japonska za účelem vymanění se z izolace,národnostní a kulturní homogenity). V takovém Tokiu je skutečně možné pravidelně navštěvovat indické, italské, thajské, ruské a čínské restaurace,  stravovat se v pobočkách amerického Kentucky Chicken, McDonald, snídat ve Starbucku sladké pečivo s kávou apod. Přesto mi můj subjektivní pocit říká, že jedí málo potravin s obsahem cukru či fruktózy.

Photo_mar_19_11_27_18_am

Na obr. je moje tokijská kuchynka, do ní se vstupovalo hned z venku – tak maličký byteček jsem si pronajímala...

     Jednou jsem byla na pár dnů v jedné rodině v přímořské vesničce Mikawa v prefektuře Kanazawa. Jaké bylo moje překvapení, když jsem dostala na stůl onu moderní anglickou snídani- toust s margarinem a džemem. (Dědeček mého anglického manžela se dožil 94 let a snídával staromódní anglickou snídani – vajíčka se špekem…). Na druhou stranu večeře u prarodičů rodiny byla pro mě velice milá a příjemná- jejich děda před svítáním vyjel se svou “bárkou” na lov, podávaly se tedy ve starém dřevěném domě s buddhistickým starým oltářem (bucudanem) mořské pochoutky všetně kraba okořeněné vyprávěním jejich stoleté stařenky narozené ještě v době Meidž, jejiž manžel zahynul ve II. světové válce.

 

     V japonsku se jí samozřejmě spousta různé kvašené zeleniny (obecně cukemono, fermentuje se i špenát a dle Fallonové je to jen správně podobně jako u zelí) včetně kořene lopuchu, bambusových výhonků, strouhané velké bílé japonské ředkve daikonu, dýně kaboče, fermentovaného vejce (vliv Číny), sladkostí z cukru a fazolí azuki, jako předkrm v restauracích se podává rosolovité tófu s nakrájeným syrovým pórkem a sójovou omáčkou, prodává se řada instantních nudlí a polévek, i západní pečivo, přesto si myslím, že dochází z výše uvedených důvodů k určitému úpadku stravy, který se projevuje ve volbě produkovaných potravin, kvalitě potravin dané jejich způsobem produkce a způsobem jejich dalšího zpracování, což má za následek běžné příznaky degenerace, kterých jsem si subjektivně všímala, aniž bych ještě knihu Výživa a fyzická degenerace zubaře Pricea držela v ruce.
     Japonci mají sice obecně trochu jiné proporce než my – tendence k delšímu trupu a kratším nohám, nemají vousy, ale dnešní mladá generace je ovšem vyšší než rodiče a ti vyšší než prarodiče- kteří jsou podsaditější, ta výška je obvykle na úkor správného růstu- nelze si nevšimnout už jen stavu zubů Japonců, dokonce to vypadá, že ortodoncie tam není ještě tolik rozvinutá, nebo je to spíš otázka jen peněz ?- pro Japonce je údajně levnější si nechat nasadit rovnátka u nás než v Japonsku.
   Nebylo mým cílem zde nevděčně spílat japonské stravě, jako ji spíš postavit do realističtějšího osvětlení. Vím však, že i v Japonsku se situace trochu mění, že přibývá biohospodářství, která navštěvují mladí lidé jako “čeledíni” v rámci programu WWOOF ( Celosvětová příležitost na biohospodářstvích), snad jde i o příležitost, jak se podívat levněji do Japonska, kde jsou životní náklady jinak velmi vysoké. Předpokládám, že se vývoj japonské kuchyně či spíš jídelen a restaurací půjde dvěma směry- ten jeden bude směrem k mezinárodní poněkud junk food kuchyni a ten druhý se bude orientovat ke kvalitní tradici, k původním potravinám, odrudám, plemenům a původnímu způsobu produkce, péče o půdu, uchovávání a přípravy jídla, o což bude mít poučená japonská hospodyně zájem.
     Myslím, že mezinárodní kuchyně včetně té japonské je i pro Čechy zajímavým příležitostným zpestřením jídleníčku a že i podnikání v této oblasti má u nás své místo a může být úspěšné zejména ve větších městech. (Moje polská kolegyně Alicja již otevřela se svým čínským manželem ve Varšavě 2. sušibar). Téma japonské kuchyně, dějin pěstování rýže atd. by bylo jistě zajímavé i pro studenty zemědělských fakult a japanistiky.

Photo_mar_19_11_29_20_am

Díra s ohništěm kotacu uprostřed světnice japonského stylu, visí nad ní litinová konvice
—————————————————

 

*Adžinomoto neboli anglicky MSG a česky glutamát sodný je umělá “hanebná” a obzvlášt pro dětský mozek škodlivá moderní náhražka a šidítko přirozené CHUTĚ, jakou má po dlouhém vaření na minerály a želatinu bohatý maso-kostní vývar. Maso-kostní vývar je to, čemu se v angličtině říká stock či broth. Broth pochází z francouzského bouillon (vývar), kostka bujónu (Masox, Maggi z libečku) je tak trochu “granule”, dehydrovaná náhražka, která nemůže kvalitní vývar s minerály a želatinou nahradit. Dobrá zpráva je, že pokud se k tradičním maso-kostním vývarům obzvlášt znovu ženy vrátí, nebudou údajně trpět osteoporózou a ani celulitidou – na ní stačí vývar z kostí a masa a trocha staromódních živočišných tuků a tento civilizační problém nebude třeba řešit.

 

p.s.  Úpadku stravy si všímá i  Masanobu Fukuoka ve své knize Návrat k přírodě: opětovné dobývání ztraceného ráje, jehož slova zde na závěr ocituji:

 

Japonská výživa a vaření se vytrácí
  

Pokud si mohu dovolit se tak vyjádřit, žádný jiný národ

neměl původně tak vypěstovaný cit pro chuť a nebyl tak dobrý ve vaření jako Japonci. Při cestách po Evropě a Americe jsem nabyl silného dojmu, že japonští kuchaři a šéfkuchaři nepotřebují nikam jezdit na zaučení. Měli by akorát navštívit manželku japonského rolníka. S pocitem jistoty bych

řekl, že žena rolníka umí dochucovat jídlo tak, že by ji to stačilo na mistra šéfkuchaře kdekoliv na světě.

Dokonce bych se odvážil navrhnout těm lidem, kteří v

Japonsku studují západní kuchyni, aby se tím v Japonsku neobtěžovali , ale raději sami jeli do zahraničí a nabídli své vedení v kulinářství tam. Jedním z důvodů je to, že ačkoliv byl v japonském vaření učiněn solidní pokrok, způsobil odvrácení se od přírody a měl za následek úpadek kvality potravin. I když se kuchaři ve svých dovednostech neustále zlepšovali a počet japonských šéfkuchařů hodných mezinárodního uznání se zvýšil, nemají již dobrý materiál na vaření. Jediný materiál, který je dnes k dostání, jsou chemicky zpracované potraviny z ropných produktů. To znamená vše od zeleniny, jako jsou rajčata, lilky a okurky, až po rýži a pšenici, dokonce ryby, které nejsou čerstvě chycené v místních vodách jako v minulosti, ale jsou spíš výrobkem rybích farem…

Kuchař může být sice schopný, ale pokud potraviny, s nimiž pracuje, nejsou kvalitní, nic s tím nenadělá. Taková je dnes situace a mám pocit, že věci se snad zas obrátí. Japonci sice mají orientální těla, ale jejich myšlení se znečisťuje západní filosofií – stávají se oddanými vědě. V Japonsku se dnes praktikuje vědecké zemědělství a potraviny, které se zde konzumují, se staly po západním způsobu výrobky, jejichž základ je v ropě…

Photo_mar_19_11_31_55_am

Na obr. Masanobu Fukuoka

 

Mar 172011
 

“A z čeho my jsme vyrostli? Moji rodiče měli čtyři krávy a my jsme vyrostli čistě na syrovátce. Kdo si zvykne pít pivo, ten dostane na něj chuť i ráno nalačno. A u syrovátky je to to samé, jen to má jiné účinky.” Léčitel Josef Prouza (Z knihy Léčitelé jak je neznáte)

Photo_mar_17_8_50_21_am
Photo_dec_04_11_54_27_pm

Z  informací, jaké mám ze dvou veleděl Výživa a fyzická degenerace a Výživné tradice, bych to viděla takto:Potřebujeme my Středoevropané se čtyřmi ročními obdobími bez darů moře pro své zdraví mléko?      ANO, ALE JAKÉ?

 

Vím, že česká vláda chce, aby obyvatelstvo konzumovalo více mléka a chce letos rozjet i další kampaň, ale jde o mléko, které je od krav krmených určitým krmivem, toto mléko je průmyslově zpracováno- žádný malý hospodář by ho nehomogenizoval -ani by možná nevěděl jak..., nepasterizoval za supervysokých teplot, a neodvezl i mimo svůj region v krabicích, v nichž vydrží dlouho, přičemž zákazník musí zbytečně platit i za tento obal a cestu do obchodu. Propagovat tedy takové mléko se mi zdá kontroverzní.
   Dala bych přednost lokálnímu mléku, jehož krávu mohu poznat osobně, nejlépe od rodinné krávy, která má i jméno (nejen číslo), která má v pořádku povinné testy,  je i opticky zdráva a která se v létě pase na pampeliškách, atd a je na čerstvém vzduchu, přes zimu má kvalitní seno a jejíž majitelé ji i občas pohladí a mají k ní osobní vztah. Proč?

     Protože třeba jen takový máselný tuk od krávy, která není živena bílkovinami z obilí, ale pase se na čerstvé trávě, obsahuje konjugovanou kyselinu linolovou (v anglických textech pod zkratkou CLA), jde o protirakovinnou látku, silný antioxidant, který pomáhá rychleji spalovat tuky, naše tělo ho neumí vyrobit, nachází se i třeba v hovězím mase z dobytka, který se spokojeně pásl venku, nežere především zrní (šrot) a krmivo z GMO sójových bobů, pouze se obílninami dovykrmí koncem léta a na podzim, což odpovídá přírodnímu cyklu, kdy zvíře žere přírodní obiloviny, aby na zimu přibralo- my lidé sice GMO potraviny přímo nejíme, ale jíme je možná nepřímo tak, že konzumujeme produkty od zvířat, která GMO mají ve svých krmných směsích. Údajně však i malé množství obilí nebo krmiva jiného než zelená tráva způsobí, že tato látka mizí (str. 17 v Nourishing Traditions)
     Zubař Dr. Price používal jarní máslo od krav z pastvy jako medicínu pro své pacienty (obsahující v tucích rozpustné vitl A, D, vit. K a “CLA”). Viděl tolik utrpení způsobeného moderními hanebnými náhražkami, že margarin nazýval dílo dáblovo.

 

Dala bych tedy přednost  mléku od takové krávy, které je alespoň pár hodin ustáté v ledničce a které neprošlo pasterizací. Takové mléko již konzumuji léta, byla bych ale velmi obezřetná, pokud bych měla pít nepasterizované mléko z jiných zdrojů.

 

     Nedávno jsem četla zajímavý rozhovor.  V Jesenici u Prahy nabízí pí Barbara John švýcarské sýry.  

“Češi sýry milují, vidím to, když je zveme k nám – švýcarská sýrová jídla jako raclette, fondue mají vždy úspěch …Gruyere, Appenzeller, Em mental – chutnají vám hlavně trochu pikantnější smradlavější, starší sýry. Ty jsou i dražší…Vždy mě mrzí, když vidím, že někdo něco prodává a neví co. Jela jsem proto do Švýcarska, do vesnice, odkud pocházím, k místnímu sýraři a učila se, jak se o sýry starat, jak je správně nakrájet a zabalit. Čtu si o tom v knihách. Když něco nevím, vždyť ve Švýcarsku existuje 450 druhů sýrů, volám známému sýraři…V obchodě mám 50 druhů sýrů, beru tak od deseti sýrařů. Nejlevnější je tilsit zelený z pasterizovaného mléka, nejdražší sýry stojí přes osmdesát korun za 100 g. Snažím se udržet ceny tak, aby si každý mohl dovolit koupit kousek sýra. Dbám, aby sýry byly čerstvé… Sedmdesát procent švýcarských sýrů se vyrábí z nepasterizovaného mléka. Takové mléko a následně i sýr má jinou chuť, jsou tam ještě všechny bakterie a má své zvláštní aroma. Jenže to zakazuje Evropská unie.” Zdroj :http://podnikani.idnes.cz/chybely-ji-svycarske-syry-tak-je-zacala-prodavat-f61-/firmy_rady.asp?c=A110308_1544755_firmy_rady_hru

 

EU mi ale nezakazuje, abych si nadojila mléko od své rodinné krávy příp. kozy a vypila ho tak, jak ho uvařila příroda.  Nejenže má jinou chuť, ale může být i mnohem zdravější, pro tělo přínosnější. Pí Fallonová  píše dál už o tom všem vědečtěji, ale snad přesto srozumitelně, i když vím, že my všichni  (nejen žáci ZŠ) i na Ministerstvu zemědělství se musíme nadále zlepšovat ve svých schopnostech v chápání psaného textu: 

 

Další vážný problém u dnešních mlékárenských metod je krmivo pro krávy z na bílkoviny bohatých sójových bobů. Vyvolává to u nich produkci velkého množství mléka, ale přispívá k vysokému výskytu mastitidy (zánětu mléčné žlázy) a jiných problémů, které vedou ke sterilitě, problémům s játry a ke zkrácení života. Bylo uskutečněno málo výzkumů, které by určily, co tato sójová krmiva s druhem a kvalitou bílkovin v kravském mléce dělají. Je dnešní vysoký výskyt alergií na mléčnou bílkovinu způsoben používáním nevhodného krmení pro naše dojná stáda? Správnou potravou pro krávy jsou zelené rostliny, především rychle rostoucí čerstvá tráva od jara do podzimu. Mléko od správně krmených krav bude obsahovat Priceův faktor (vit. K, pozn. překl.) a konjugovanou kyselinu linolovou s protirakovinovými účinky a také bohatou zásobu vitamínů a minerálů. Bohužel za stávajícího systému mají farmáři malou motivaci k pastevnímu chovu svých stád či k tomu , aby používali jiné praktiky vedoucí k produkci vysoce kvalitního mléka.
     Dalším faktorem přispívajícím k degradaci dnešního mléka je pasterizace. Učili nás, že pasterizace je přínosná, že je to způsob naší ochrany před infekčními onemocněními, ovšem bližší pohled odhaluje, že její přínosy byly dosud velmi zveličovány. Moderní mlékárenské stroje a nerezové nádrže spolu s efektivním balením a distribucí činí pasterizaci za účelem hygiény zcela zbytečnou. A pasterizace není zárukou čistoty. Všechna propuknutí salmonely z kontaminovaného mléka za poslední desetiletí – a bylo jich dost- nastala u pasterizovaného mléka. To se týká i jejího náhlého výskytu v roce 1985 ve státe Illinoi, který zasáhl přes 14 000 osob a způsobil nejméně jedno umrtí. Stopy salmonely ve skupině pasterizovaných mlék byly shledány geneticky odolnými jak vůči penicilinu, tak  tetracyklinu. Syrové mléko obsahuje bakterie, které produkují kyselinu mléčnou a chrání před patogeny. Pasterizace tyto pomocné organismy likviduje a zanechává konečný výrobek zbavený jakéhokoliv ochranného mechanismu, pokud by nežádoucí bakterie nevítaně kontaminovaly zdroj. Syrové mléko časem příjemně zkysne, zatímco pasterizované mléko bez užitečných bakterií zasmrádne.
    Jenže to není všechno, co s mlékem  pasterizace dělá. Vysoká teplota mění mléčné aminokyseliny lysin a tyrosin a činí celý komplex bílkovin méně dostupný. Podporuje žluknutí nenasycených masných kyselin a zničení vitamínů. Ztráta vitamínu C u pasterizace obvykle dosáhne 50 %, ztráta dalších ve vodě rozpustných vitamínů může vyběhnout až na 80 %. Wulzenův faktor (stigmasterol) je zcela zničen, stejně jako vitamín B12 potřebný pro zdravou krev a  správně fungující nervový systém*. Pasterizace znižuje dostupnost minerálních složek mléka, jako je vápník, chlorid, magnezium, fosfor, potasium, sodík, síra a také mnoho stopových prvků. Existují důkazy, že pasterizace pozměňuje laktózu tak, že ji činí rychleji vstřebatelnou. Toto a skutečnost, že pasterizace mléka klade zbytečné nároky na slinivku, aby produkovala trávicí enzymy, možná vysvětluje, proč je konzumace mléka v civilizova ných společnostech  dáváná do souvislosti s cukrovkou.
V neposlední řadě  ničí pasterizace všechny enzymy v mléce – ve skutečnosti testem úspěšné pasterizace je nepřítomnost enzymů. Tyto enzymy tělu pomáhají asimilovat všechny tělotvorné faktory včetně vápníku. To je důvodem, proč ti, kteří pijí pasterizované mléko, mohou trpět osteoporózou. Lipasa v syrovém mléce tělu pomáhá trávit a využít máselný tuk.
Po pasterizaci se mohou přidávat chemické látky k potlačení odoru a ke znovunastolení chuti. Je přidán syntetický vitamín D2 a D3 – ten první je toxický a je spojován se srdečním onemocněním a ten druhý se špatně vstřebává. Konečnou
nedůstojností je homogenizace, která je také spojována se srdečními chorobami.
Sušené odtučněné mléko je přidáváno do většiny oblíbených druhů komerčních mlék – 1% a 2% mléka. Komerční dehydratační metody oxidují cholesterol v práškovém mléce a to je pak škodlivé pro naše tepny. Sušení za vysokých teplot také vytváří velké množství bílkovin s příčnou vazbou a sloučenin dusičnanů, které jsou silnými karcinogeny, a uvolněnou kyselinu glutamickou, která je toxická pro nervový systém.
Moderní pasterizované mléko připravené o svůj obsah enzymů klade enormní požadavky na trávicí systém těla. U starších lidí a těch, kteří nesnášejí mléko nebo zdědili špatné trávení, projde mléko ne zcela strávené a může zanést malé klky tenkého střeva a bránit vstřebávání životně důležitých složek výživy a přispívat tak příjmu toxických látek. Výsledkem jsou a
lergie, chronické závratě a spousta degenerativních onemocnění.
Všechny zdravé populace pijící mléko, které Dr. Price studoval, konzumovaly syrové mléko, syrové mléko s bakteriální kulturou nebo tepelně neošetřené sýry od normálních zdravých zvířat, která žrala čerstvou trávu a píci. Najít takový druh mléka v Americe je velice těžké. V Kalifornii, Novém  Mexiku a Connecticutu je syrové mléko dostupné v prodejnách se zdravou výživou, i když takové mléko obvykle pochází od krav chovaných v omezených podmínkách.
V mnoha státech si můžete koupit syrové
mléko ze dvora. Pokud dokážete najít hospodáře, který vám prodá syrové mléko od staromódních krav plemene Jersey nebo Guernsey (nebo od koz), a které jsou testované na tuberkulózu či brucelózu (a v ČR na IBR aj., pozn. překl.) a jimž je umožněn výběh na zelenou pastvinu, pak rozhodně  tohoto zdroje využijte.

 

Přeloženo z Nourishing Traditions by Sally Fallon.


 

 

Mar 112011
 
Zakoupit pravou “keltskou sůl” je možno v obchůdku KosimeSnadno.cz
Photo_mar_11_7_43_08_am
Photo_mar_11_7_26_46_am

Oproti rafinované soli je našedlá

Podobně, jako je to s bílou moukou a bílým cukrem, je to vlastně i se solí, neboť se jedná dle informací, jaké mám z knihy Výživné tradice o rafinovanou a chemicky-průmyslově zpracovanou potravinu, z níž jsou všechny mořské minerály odejmuty (nejspíš prodány zvlášť), no a pak je do něho přidán zvlášt jód v množství, jaký neurčil oceán, ale nějaká lidská norma, to však vyžaduje další nepřirozené postupy, jako je i bělení.

     Paní Fallonová psala v jedné kapitole o solích a kořeních, že pravá mořská přírodní sůl je získáváná pomocí vypařování, tedy slunce, je mírně našedlá, vlhká a obsahuje 14 % makrominerálů, zejména magnesium a až 80 stopových prvků. Sůl aktivuje enzymy v našem trávicím systému a i když se říká, že je “zdravější” nesolit, věc je poněkud složitější (zvláště když není jasné, jakou sůl mají odborníci na mysli…). Lidé unavení (třeba s již oslabenými nadledvinkami) ztrácejí údajně hodně soli urinou a potřebují si přisolit více atd.
     Zmíním se zde ráda o tom, že za nejlepší sůl máme dle paní Sally Fallonové považovat tzv. Keltskou mořskou sůl: je mírně našedlá, vlhká, je v ní organický jód v miničástečkách z rostlin. Sůl běžná, která je prý jodizovaná sice potlačí některé symptomy onemocnění štítné žlázy (vole), ale nelze ji údajně chápat jako prevenci nízké vitality, křehkých kostí a zubů, rakoviny a spousty jiných ošklivostí. V praxi, jak jsem zjistila, protože je mokrá, jí nelze potraviny či chléb snadno “posypat”, jednotlivá zrníčka totiž přilnou k sobě a neoddělí se, na vaření je ale zcela praktická a pro organismus hlavně zdravá.

    V ČR jsem nenašla žádný obchod, který by Keltskou sůl nabízel, jiné zahraniční obchůdky ji nabízejí jako delikatesu. Nakonec můj milý manžel objednal Keltskou mořskou sůl z USA, cena je sice vyšší, ale vzhledem k tomu , že soli člověk nejí kvanta, tak je to cenově určitě přijatelné. Když jsem ji poprvé ochutnala, měla jsem pocit, že se mi na jazyku ocitla jemná chuť moře. Až zde budu v létě dávat recept na syrové korbačíky, budou to určitě Korbáče s keltskou mořskou solí, které při nich nebudu šetřit.

aktualizace textu 29/1/2013 : Tak jsem zjistila, že tzv. Celtic salt je pouze obchodní název pro sůl, pod jakým ji lze koupit na Amazon.com, v USA u salinanaturally a různých zahraničních e-shopech se zdravou stravou a doplňky stravy (je to vlastně “přeznačkovaná” tradiční francouzská sůl Květy moře,  která se těží obecně na víceromístech, tahle nejspíše v oblasti Guerandais. Při přílivu se zachytí voda, která se pak nechává odpařovat… Dosud jsem tz.v Keltskou sůl v našem rodinném e-shopu kosimesnadno.cz ji neprodávala, protože je nepraktické i finančně náročnější dovážet do ČR “do USA dováženou sůl z Francie”, na kterou se pak nabalí větší poštovné přes oceán a dovozní daň. Ráda bych to pro zájemce brzy změnila a samozřejmě i pro svou rodinu ráda nakupovala přímo z Francie.

     Odkazy: www.selinanaturally.com
www.CelticseaSalt.com

Hospodář- symbol kontaktu s přírodou, aneb Domeček na prérii

 Teorie, Z našeho statku  Comments Off on Hospodář- symbol kontaktu s přírodou, aneb Domeček na prérii
Feb 202011
 

“Vzpomínejte na mě, jak jsem se usmívala a smála, poněvadž tak si vás všechny budu pamatovat já. Pokud si mě pamatujete jen v slzách, pak na mě nevzpomínejte vůbec.”

 ( Z epizody Remember me seriálu Little House on the Prairie odvysílaném v roce 1975, jde o slova, která možná zná nejeden Američan odrostlý na onom seriálu)

 

Na obr.1 a 2 j e syn Ferda se sérií knih od pí Wilderové  

a na 3. The Book of Virtues (Ctnosti) od editora pana Benetta.

Hospodář je pro mě symbolem kontaktu člověka s přírodou. Když se řekne hospodář, musím se zde vyznat i z toho, že si ho představuju  (kromě svého muže Neila) i jako herce Michaela Landona v roli Charlese Ingallse v americkém tv seriálu natočeném dle knih pani Laury Ingalls Wilderove. (Po sametové revoluci Česká televize zakoupila a nadabovala seriál Dallas, kteremu v samotnem USA konkuroval na jinem kanale serial Dalnice do nebe, za nimz stal rovnez Michael Landon, ktery se snazil i v tomto serialu prenaset na lidi hodnoty (ne tak materiální, jak byly prezentovány v seriálu Dallas), jako jsou laska, vztahy, rodina.) Stal se pro cele generace Americanu obrazem dokonaleho otce, zemrel v roce 1991 na rakovinu slinivky a jater ve věku 54 let. Herec Michael London již sice předčasně zemřel, ale snad i kvůli tomu, že jeho vlastní matka v něm v jeho vlastním dětství svými suicidálními tendencemi a frustracemi vybíjenými na svých dětech vyvolávala pocity nejistoty, k lidem prostřednictvím svých filmů šíří lásku a dává jim sílu, dosycuje je láskou a vhání slzy do očí. Jeho filmy jsou o tom, co jemu samotnému v detstvi chybělo a co si tolik přál sám žít.

 Spisovatelka Laura Ingalls Wilder ( nar. 1867) měla díky svému otci i matce tak hezké dětství, že měla touhu se o to s někým podělit, a tak napsala autobiografické knížky, jedna má název- Domeček na prériii. Michael Landon, herec, režiser a autor některých epizod seriálu, který byl natočen na motivy oné knihy, stojí za tímto úžasným seriálem- můj opravdu velmi oblíbený, asi nejlepší rodinný seriál, jaký jsem kdy viděla. Je o vztazích v rodině, lásce manželské, dětské, rodičovské, víře, rodinných hodnotách, o překonávání překážek, smíření se s tím, co nelze změnit, o pochopení, soucitu a solidaritě komunity, rodinném lékaři.

     Charles Ingalls nešetří láskou a obětavostí k nikomu a ničemu- ke svým 4 dcerám (jediný syn zemřel jako novorozenec), z nichž jedná časem ztratí zrak, 3 adoptovaným dětem, k stárnoucím, hendikepovaným, nemocným, umí jednat s takovým, který si navykl jednat nečestně, chránit svou rodinu, postavit dům, hrát na housle, je rovný a před nikým se nehrbí, umí rozpoznat dobro od zla, jako hospodář umí zapřahnout, lovit zvěř, orat, vyrábět kola na vůz, nábytek, je orientován na řešení situací moudrým způsobem a chyby umí přiznat, stejně tak zlomit rákosku napůl krutému “učiteli-sociopatu” dětí. Jde sice o postavu až neskutečně vyrovnanou a moudrou, ale  on i jiné postavy ze seriálu jsou pro mě velmi inspirující, Landon na diváka přenáší svůj odkaz.

Ukázka z youtube je v podstatě z úvodního filmu k celému seriálu- rodina Ingallsových musí opustit dosavadní domov (již by je ono místo neuživilo) a vydat se hledat nový domov, nějakou půdu, kde by se usadili, postavili si domeček a hospodařili. 

(Velice zajímavé je sledovat, jak fungovala kongregace- v podstatě obec chodila do neokázalého kostelíčka, který sloužil přes týden jako škola, v neděli bez velké liturgie se lidé modlili za lokální věci, řešili místní ekonomické i sociální problémy, měli právo si určovat, kdo bude učit jejich děti, směli exkomunikovat lidi, kteří nějakým způsobem byli škodliví).

————————

Paní Sally Fallonová již tento blog viděla, těší mě, že k překládání úryvků z její knihy nemá žádné námitky, naopak- těší ji to, že se o Dr. Priceovi ví už i v Československu. V poslední době je aktivistkou za právo  spotřebitele na nepasterizované mléko. V podstatě i k objektivním informacím o potravinách, protože výrobci potravin, celý tento průmysl se o svá tajemství nerad dělí.

 Jestliže je totiž pasterizované mléko spíš škodlivé než zdravé a stát svými zákony brání farmářům prodávat nepasterizované mléko, upírá tak zákazníkovi lidské právo na zdravou stravu. Stát se tváří, že nucenou pasterizací chrání zákazníka, ale podle některých zpráv to spíš vypadá, že jde o zákony, jaké si v USA či Kanadě vylobbovali obří producenti mléka (agroprůmysl), kteří tak spíš likvidují drobnější hospodáře (tito přitom mají zdravá plemena krav s možnosti pastvy na čerstvém vzduchu, kteří nemají kapitál na vybavení svých mlékaren k pasterizaci, a malá aféra s průjmem zákazníka po konzumaci jejich mléčného výrobku by je přivedla možná až na buben atd. ) Paradox je, že řada jiných potravin, které jsou rovněž “potenciálně nebezpečné” se prodává v syrovém stavu- syrové maso, čerstvá vejce (ještě že se neprodávají jen vařená…:-), prodávat se smějí cigarety a léčiva s vedlejšími účinky…. V Anglii je syrové mléko povoleno- vždyť ho pije i princ Charles a královna. V Japonsku se do syrového vejce namáčí lehce opečené hovězí maso dokonce i v restauracích a nikdo nemá obavu ze salmonely. Ale jinde si stát zasedl na to mléko… Více o pasterizaci viz kapitola Mléko v rubrice Z knihy Výživné tradice.

     Další problémem s mlékem je i trochu věci překrucující kritika ekologů, kteří nikdy skot nechovali. Kritizuje se pomocí různých tabulek a čísel obecně chov skotu, jako že je neekologický, zapomíná se ale, že kukuřice, obilí a geneticky modifikovaná sója není “tradiční potrava” pro krávy, narozdíl od kvalitního sena. Je otázkou, jak kvalitní je také samotné mléko, když kráva byla krmena tímto šrotem či granulemi a jako vlákninu dostala jen slámu. Stejně tak koza, jak tvrdí reklamy, teoreticky ráda oněch 400 bylin sežere, ale který hospodář má tyto optimální podmínky a nedohání produkci mléka bílkovinami z obilného šrotu?

     S produkcí mléka pro rodinný stůl tomu je jinak. Naše kráva třeba dostává jen kvalitní červnové seno -otavu mají koně a oslík- minerální liz, občas nějaké to jablíčko, slad, řepu, ale jen opravdu opravdu výjimečně, je opět březí a mléka již nemá tolik, co v létě a šrotem produkci mléka nechceme vyhánět, před otelením v červnu 2011 ji postupně zasušíme. Osobně již 7 let konzumuju takové senové domácí skutečné kozí a krávské mléko, mléčné  výrobky  včetně másla a nikdy jsem neměla žádné zdravotní problémy způsobené nepasterizovaným mlékem, ani nikdo z mé rodiny, naopak- takže jsem skeptická k tvrzení expertů, že jde o rizikovou potravinu, s niž si hraju “ruskou ruletu”.  Mléko při výrobě sýrů zahříváme jen na potřebnou teplotu, která je nutná k vytvoření syřeniny, a ta nepřekračuje 37 stupňů. Výjimku jsem neudělala ani v době mých dvou těhotenství, i během nich jsem si užívala mírně nakyslého syrového domácího mléka, sýrů, kefíru či čerstvého podmáslí- to mi chutnalo nejvíce. Protože jsem velmi dlouho syna kojila , začal s konzumací těchto mléčných výrobků běžně až od tří let,  šlo ale o fermentované výrobky, žádné alergie ani na skutečné mléko dnes nemá. Obávám se, že nepasterizované mléko z automatů apod, ze zdrojů, o nichž nemám žádné informace, bych ale nekonzumovala nepřevařené, vzhledem k negativům pasterizace bych se mu raději vyhnula, žádnou volbu zákazníka tedy nečiním. A pokud jde o tzv. sójové mléko, nikde na světě není tradiční, v Japonsku určitě není tradiční ani kravské ani sójové mléko.
   
Více v angličtině na http://www.realmilk.com/

CÍTÍM SE TĚŽCE, NEBO NASYCEN?

Další věc, která mě v textech pí Sally zaujala, byla poznámka k tomu, že se občas o masu a tucích atd říká- je to těžké jídlo, po kterém jsem unaven. Zde je totiž prý možné popřemýšlet, zda se jedná o pravý pocit únavy, nebo spíš pocit nasycení, a tedy i klidového rozpoložení, kdy si tělo na delší čas nemusí dělat starosti s obstaráním si potravy. Po vegetariánské stravě mám totiž naopak brzy hlad…:-) Pocit lehkosti a zbystřených smyslů prožívají i lidé na dlouhých očistných hladovkách, ale je možné, že jim jen příroda dává ještě další šanci k tomu, aby si honem hleděli ulovit či nějak opatřit potravu, než bude pozdě.

*Hospodář- angl. je to husbandman, tedy vlastně manžel a muž, snad to slovo “hos” je od house, tedy pán domu, kdo doma hospodaří, hospodářství je české slovo pro ekonomiku, takže hospodář je původně prvoekonom či primární ekonom na základní ekonomické jednotce – hospodářství (tedy statku se zvířaty a s polnostmi)

Mubarak a jeho synové: příklad fyzické degenerace

 Teorie  Comments Off on Mubarak a jeho synové: příklad fyzické degenerace
Feb 192011
 

Snapshot1

Egyptský prezident má dva syny Alaa a Gamala. Alaal je ten muž vlevo a je starší a Gamal je vpravo a je mladší.  Jde o typický příklad fyzické degenerace (vyšší kostra na úkor jejího správného vývinu, progresivně se zužující struktura obličeje…), tak “normální” v dnešní společnosti. Nejstarší mužský v rodině je nejnižší postavy, má široký obličej, ramena, široký nos. Mladší Alaa je vyšší, obličej se již zužuje. No a nejmladší se ještě víc “vytáhl” a obličej a nos má nejuzší z nich. Nejde zde vůbec o žádné morální soudy, pouze chci zde na některé věci poukázat, které stojí za povšimnutí.

Politicky nekorektní výživa

 Teorie  Comments Off on Politicky nekorektní výživa
Feb 062011
 
Photo_feb_22_4_33_06_pm

Můj článek níže byl publikován v únorovém čísle roku 2011 Bioměsíčníku….

 

Těší mě, že Měsíčník Bio dává prostor kontroverzním tématům, o čemž jsem se znovu přesvědčila hned  v lednovém čísle nového roku, kde na straně 3 byla uveřejněna úvaha pana Ing. Bartáka, PhD na téma ekochov a následného usmrcování zvířat vycházejícího asi z hloupnutí lidské společnosti. Už dlouho jsem chtěla na téma porážky zvířat a vůbec smrti (bez které není života) přispět sama nějakou úvahou, ale z pohledu “ženy-zabíjáka”. Snad na to téma dojde až někdy v budoucnu, protože bych nerada jitřila lidské emoce. Když jsem totiž před pár lety navštívila jedno internetové fórum,  k tématu stravy se tam nevraživě vyjadřovali vegetariáni a všejedi, a měla jsem obavy, že kdyby se tyto dva tábory setkaly osobně, tak by část vegetariánů všejedy zmydlila tak, až by asi opravdu tekla červená, a někteří z nás všejedů by se zas na ně nejraději vrhli a ohlodali je jak kanibalové do poslední kostičky. Zdá se mi, že jedna strana je držitelkou plné míry uvědomělosti, vyčerpávajících informací a morální nadřazenosti a domnívá se, že ta druhá žije v blažené nevědomosti, a zas naopak- druhá strana si zatvrzele myslí totéž o té první. Ani následující text nelze chápat konfrontačně vůči oné úvaze, jde totiž opravdu jen o shodu okolností, že jsem se zrovna chystala na téma stravy zde také něčím přispět.
      O správné výživě z různých úhlů pohledu jsem už za ta léta načetla a slyšela ledacos. Celosvětový konsensus o tom, co je, nebo není vhodné k jídlu z různých důvodů (i náboženských) neexistuje. Zdraví je ale, jak se říká, jen jedno. Dostala jsem se tedy nakonec ke dvěma pozoruhodným knihám, které dosud česky nevyšly. První z nich je veledílem s politicky nekorektními a přehlíženými výsledky výzkumu zubaře Dr. Westona A. Pricea VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE z roku 1938, které doprovází spousta nezapomenutelných fotografií, které hovoří za tisíce slov. Tento dobře zajištěný a na potravinářské výrobě nijak nezávislý zubař, cestovatel a asi i první moderní badatel v otázkách správné výživy potkával ve své ordinaci v USA mnoho nemocných a už ho přestalo bavit zkoumat, proč mají v poslední době jeho pacienti stále více zubních kazů a jiných vad. A tak se spolu s manželkou vypravil do světa hledat “Zdraví”. 

Ukaž, jaké máš zuby

 

     Chtěl najít zdravé jedince se zdravým chrupem (bez zubních kazů a jiných deformit chrupu) a odpovědět si na otázku, CO (jaké jídlo a zásady) je vlastně zdravými udělalo. “Zdraví” ale našel až u primitivních skupin a kmenů na území obou Amerik, Afriky, Austrálie, Oceánie atd. Tito lidé žili po celé generace na stejné místní tradiční stravě nedotčené stravou západní civilizace, jaká byla zhruba po průmyslové revoluci. Nejprve se samozřejmě chtěl zaměřit jen na zuby, pak si ale začal všímat i jiných souvislostí (že stejné podmínky, jaké vedou k zubnímu kazu, vedou i k nemocem), až si definoval standard zdravého člověka. V době Dr. Pricea takové izolované skupiny ještě existovaly. Jejich následný kontakt s jídlem naší civilizace měl pro ně a děti, které se jim poté narodily, ovšem tragické následky (s další generací se progresivně zhoršovaly), které dnes běžně potlačuje a do nichž zasahuje lékařská péče.
     Jak vypadal standard zdravého člověka?  Totiž jeho opakem byly neblahé tendence, na které jsme si dnes více než v době Dr. Pricea zvykli jako na “normální”, “dědičné” nebo dokonce žádoucí a které již tenkrát dle jeho výzkumů souvisely s nesprávnou výživou než se špatnou značkou zubní pasty. Mezi ony důsledky nesprávné výživy patří progresivně se zužující struktura obličeje, zubní kazy (tenkrát vedla bolest zubů i k sebevraždám…), nutnost nosit rovnátka, nesprávný skus,  tendence k dýchání ústy- trvale otevřenými (daná malými nosními průchody, které ovlivnil vývin nosních kostí), úzký zubní oblouk s přetěsnanými zuby, ale také vyšší kostra (postava) na úkor jejího správného vývinu- nejen zubní klenby, ale i široké pánve pro zdárný porod, vrozené vady, náchylnost k infekčním (TBC) a chronickým onemocněním. Zkrátka příroda si vybírá SVOU DAŇ na alespoň jednom z výše zmíněných aspektů degenerace. Dobrá zpráva je, že s dalším pokolením lze dojít k  REGENERACI, pokud OBA rodiče budou dbát na rozumné věkové odstupy mezi sourozenci a správnou výživu ještě PŘED početím potomka tak, jak na ní starostlivě dbaly námi tak zvané “primitivní” národy. Například v jedné švýcarské vesnici, kterou Dr. Price navštívil, nesměli manželé počít potomka či se dva lidé vzít, dokud si neužili červnového másla.
     Přirozeně že ve stravě byly lokální rozdíly – na něco jiného byli odkázáni Eskymáci na Aljašce, něco jiného museli jíst Masajové v horké Africe. Někdo nepil ani kapku mléka, jiní (třeba v horské vesnici ve Švýcarsku) na mléčných výrobcích byli závislí, protože z krátkého léta neuměli o mnoho víc vytěžit. Některé faktory však přece jen společné měli: nejedli nic z bílé mouky, nejedli žádný ani hnědý cukr, nejedli výrobky z celozrnné mouky, aniž by mouka prošla (ke zdárnému strávení) namáčením či poctivým mléčným kvašením a zbavila se tak kyseliny fytové, jedli ale vývary z rybích či jiných kostí, rybí tuk, všichni jedli pravidelně něco syrového (nejlépe kvašeného) a hlavně podíl vitamínů A, D a K (tehdy “Priceův faktor”) byl v jejich výživě až 10násobně vyšší než ve stravě tehdejšího průměrného Američana. Tyto vitamíny se ale nacházejí v potravinách, které moderní experti na výživu zavrhli obecně jako “nezdravé”, přestože je tito lidé po staletí považovali za nezbytné k udržení svého zdraví, správného růstu a schopnosti reprodukce. Jde o živočišné tuky, jako je máslo, sádlo, maso z orgánů zvířat, mlíčí, vejce atd. Asi by Dr. Price nepřesvědčil Tibeťany, že jačí máslo by měli nahradit “zdravějším” margarínem, který považoval za “dílo ďáblovo”. Možná je otázkou času, kdy budou příznivé účinky nízko-cholesterolové diety na zdraví označeny za přeceňované, vymizí fobie z cholesterolu a opět dojde k rehabilitaci STAROMÓDNÍCH ŽIVOČIŠNÝCH TUKŮ a objeví se tu reklama na tradiční husí BIOSÁDLO jako zdroj vit. D na období zimních měsíců.

Jez, co roste a žije kolem Tebe

          Spoustu střípků a zajímavostí o výživě nacházím v odvážném tlustopisu z pera dvou žen Sally Fallonové a Mary G. Enigové, PhD VÝŽIVNÉ TRADICE: KUCHAŘKA, KTERÁ ZPOCHYBŇUJE POLITICKY KOREKTNÍ VÝŽIVU A DIKTÁTORY STRAVY. Tato kniha z roku 2002 vychází mj. z poznatků zubaře Pricea a v úvodu se v ní píše: ” Zcela jistě něco musí být hodně špatně…Rady diktátorů stravy- to, co nám říkají a, co je stejně tak důležité, co nám neříkají – jsou mylné. Ne na 100 % mylné. V jejich vyjádřeních je kus pravdy, dost velký kus na to, aby jim dodával na důvěryhodnosti, ale ne dost velký kus na to, aby nás uchránil od útrap chronických onemocnění.
     Uvědomila jsem si i díky této knize, že třeba takové mléko (a zejména mlezivo) je sice určeno v prvé řadě pro telata a kůzlata, ale že v přírodě není primární funkcí ničeho být naší stravou, že i to semínko slunečnice je předurčeno k reprodukci rostliny a jak moc záleží na TRADICI, ke které se v knize Výživné tradice píše: “Přírodní výběr je mechanismus k adaptaci izolovaného obyvatelstva na jídlo, které je mu dostupné.” To se prý například projevuje v tom, že někteří jedinci nemají problém s trávením mléčných výrobků i v tom, že sice my Středoevropané nemáme moře, ale naše tělo je schopno  jód z potravy (višně) lépe využít než takový Japonec, který by po pár letech v ČR bez řas a darů moře mohl být nedostatkem jódu ohrožen. Asiaté mají zase prý větší slinivku a slinné žlázy, a proto si na rozdíl od Evropanů nepřivodí žádné zdravotní problémy, pokud by měli celozrnnou rýži celá léta ke každému jídlu. Kniha upozorńuje, že ačkoliv mají mořské řasy či tempeh vit. B12, jde jen o jeho jistou analogii, kterou naše tělo jako vit. B12 nerozpozná, a tudíž ho nevstřebá a že hinduisté v Anglii mají údajně častější výskyt zhoubné anémie než v Indii, protože tam platí přísnější hygienické předpisy, které neumožňují, aby se jakýkoliv hmyzí život (rovněž zdroj vit. B12) propašoval do vegetariánské stravy.
      Chápu, že rozpory, výsledky “nejnovějších” výzkumů a spousta ALE ohledně správné výživy jen tak nevymizí. Jelikož jsem se dosud ale nesetkala s jinou knihou, v níž by teze o tom, jak vypadá zdraví, byla díky fotkám OČI-VIDNĚJŠÍ, chtěla jsem se zde o oněch knihách alespoň letmo zmínit, aniž by bylo mým úmyslem někoho zranit či urazit. Vždyť stačí že do konfrontace se dnes ženou i krávy s kozami, které mečí, že jejich mléko je lepší, a krávy se zas naparují, že lepší je to jejich. Těší to snad jen výrobce sójového mléka a oněm zvířatům pak zbude akorát tak na kapesné. Je mimochodem celkem bezcenné srovnávat, které z obou druhů mlék má více vitamínu B12, který je znehodnocován pasterizací. Kdybych žila ve městě, v prvé řadě bych asi bojovala za své “náboženské” právo na nepasterizované mléko jako zdroje B-komplexu. Mám pocit, že kozí mléko nemá více vitamínu A- to by muselo být kozí máslo žlutější než kravské. Ve sklepě mám uloženy nádoby s přepuštěným domácím máslem, které je označené měsíci v roce. Je totiž pozoruhodné, jak se odstín žluté mění navíc i v průběhu roku. Více o tom všem na mém blogu http://zubení.posterous.com
                                                                                                                 Věra Dudmanová

Moderní kritéria krásy? Pohádka O Nosáčovi a mimozemšťanech

 Teorie  Comments Off on Moderní kritéria krásy? Pohádka O Nosáčovi a mimozemšťanech
Jan 272011
 
Popelka

Ráda bych zde napsala krátkou poznámku k herečce Libuši Šafránkové. Je to naše princezna, v profilech o ní na internetu píšou, že má “jemný, něžný, dívčí vzhled”. Vidíte, nepíšou, že je sexy, přitom dle Dr. Pricea by jistě byla více sexy než dnešní modelky s úzkou pánví a úzkým obličejem, úzkým nosem. Tuším že v nějaké anketě byla zvolena za nejkrásnější českou herečku (ale máme i takovou herečku, jako je Jana Boušková, manželka Václava Vydry-vzpomeňme si na hezkou princeznu z Nezbedné pohádky). Jako by lidem fungovaly přírodní instinkty a  kdesi v hloubi duše nezapomněli, jak vypadá krása.  Pí Šafránková má širokou strukturu obličeje, širokou zubní klenbu i široký nos s dobře vyvinutými nosními kostmi. Navíc tato herečka vypadá “pořád stejně”- i na pomalejší stárnutí je údajně založeno již v dětství správnou výživou, která se údajně odrazí i na struktuře kůže. Důležitý je např. kolagen z kostních vývarů (nikoliv kosmetických přípravků) atd., který je dobrý prý i na prevenci celulitidy. Nebudu zde obličej této herečky z etických důvodů srovnávat s obličeji některých českých či zahraničních celebrit, které by z tohoto srovnání vyšly špatně, i když by jim ono srovnání neuškodilo, když už jdou se svou kůži na trh coby “krasavice”.

    Moderní civilizace si sama určila umělý standard “krásy”. Zubař Price určil svůj standard zdraví napříč všemi národy a etniky a zdraví se u něho rovná kráse. Naše společnost však s tímto standardem není většinou ve všech hlubokých spojitostech seznámena. Dovolila bych si tvrdit, že pokud skupina porotců při soutěžích krásy  tento jeho standard nezná, tak každému z nás, kdo je jen  trochu obeznámen s poznatky Dr. Pricea, se musí takováto akce, jakou je volba miss, jevit jako  nesrozumitelná podivná akce mimozemšťanů, kteří si  podle svých vnitřních, nám nečitelných a nerozluštitelných mimozemských kritérií krásy vybírají mezi sebou podle nich nejkrásnějšího mimozemšťana či mimozemšťanku..

Moderní krása? Pohádka o Nosáčovi

Čím dál víc mi vývoj moderní krásy žen připomíná situaci z pohádky O Nosáčovi, kdy se z ošklivosti či nefunkčnosti udělala uměle ctnost či přednost a všichni se na tom shodli.

Na 180cm výšce modelek by nemuselo být nic špatného, kdyby zákonitě nebyla na úkor jejich správného vývinu, který má k dokonalosti daleko…, často se jedná o progresivně zúžený obličej (kobylí), na něm tedy dlouhý úzký nos, náchylnost k únavovým zlomeninám, lehce a svůdně pootevřená ústa jsou často pouhou tendencí dýchat ústy (jak vidíme často u slaboduchých), což je dané nedostatečně vyvinutými nosnímy otvory, nemluvě o chlapecky úzké pánvi, úzkém zubním oblouku, který již srovná či opraví ortodoncie s rovnátky. Nelze opomenout dlouhou, špičatou sebevědomou bradu, která není nic jiného než degenerací čarodějnice (čarodějnická brada z boku). Tato slepota dochází již tak daleko, že se na molech procházejí již evidentně nezdravé anorektické modelky s vystouplými klíčními kostmi s poruchem příjmu potravy, ale i na tohle si má divák velmi rychle zvykat.
     O tom, že moderní krása je jinak do značné míry umělým společenským konstruktem, píše i přednáší zajímavě Naomi Wolfová, feministka a autorka knihy Mýtus krásy (The Beaty Myth). Dodala bych nyní, že je konstruktem, který se mění s tím, jak se člověk mění degenerací, která je vydávána za ctnost a krásu. Myslím, že nikdo uměle neurčil, jak mají vypadat tvary či křivky krásek-modelek v 50. letech (Merlin Monroe) a jak mají vypadat v 80. letech (Cindy Crawford) a dnes v roce 2011 (podvýživené, anorektické  křivky modelek), ale spíš tyto křivky odrážejí měnící se realitu (paradoxně postupující degeneraci). 

 

Postranní sloupek, který jsem přeložila ze strany 282 z knihy  Nourishing Traditions:

Byla to Miss Amerika Pageant (soutěž krásy spojená s udělením stipendia ke studiu, pozn. Překl.), poté, co jsem to viděl, jsem se ve skutečnosti dal na modlení za návrat americké krásy. Tato přehlídka se pro mě stala tragickou výpovědí fyzické degenerace, která nastala v moderním civilizovaném světě, především v průběhu posledních 40 let pokročilé technologie.

Okrsek Deaf Smith ve státě Texas sponzoroval nemalý počet atraktivních vítězek promenády. Nejde o shodu okolností, ale výsledek zásobování vody, která má víc zinku, jódu a magnézia, z nichž všechny přispívají k hustší kostní struktuře s lepšími proporcemi u mužů I žen, které tam žijí. Stal se slavným coby oblast bez výskytu zubních kazů. Co mají zuby co do činění s krásou? Zkažené zuby, jako křivé zuby a nedovyvinuté kosti rovněž ubírají na naši přitažlivosti.

Kvůli ochuzené půdě, špatným zásobám vody, příliš průmyslově zpracovaným potravinám a neodpovídající stravě, které začínají nevědomě jako “high-tech” kojeneckými výživami místo lidského mateřského mléka, vidíme rychlý úpadek krásy, inteligence a půvabu. Důkaz se nalézá v oněch jevištních živých obrazech, v nižším skóre ve standardizovaných testech SAT a v rostoucím souhlasu o nedůvěře, nelidskosti a nemorálnosti mezi lidmi. Krása má větší hloubku než kůže. Tak zvaný “civilizovaný svět”se stává zlým a ošklivým až na samotnou kost. R. M. Dell’Orfano PPNF Health Journal

Mléko- někdo to rád syrové (Milk- some like it raw)

 Teorie  Comments Off on Mléko- někdo to rád syrové (Milk- some like it raw)
Jan 152011
 

Pan kolega Botan Anderson (thanks for link…) poslal na facebook odkaz na maňáskový informační film o syrovém mléce…jen pro zajímavost- proč upozorňovat na to, zda má více toho kterého vitamínů kozí či kravské mléko, když jsou ony vitamíny (zejména B-komplex) stejně znehodnocovány pasterizací za opravdu velmi vysokých teplot. Když se navíc zničí enzymy, tak nám je vápník z mléka opravdu k ničemu, nebude využit ( a “záhadná” osteoporóza je tady, ale farmaceutické firmy zatím mléko na její prevenci nevyrábějí…) Nejde o “kompromis” (kvůli bezpečnosti), když je nám pak takové mléko k neužitku. Jde o to, aby lidé měli alespoň “náboženské právo” na syrové mléko, na které si mohou zvyknout postupně- spíš na výrobky z něho, jako je kefír atd. Je fajn, že jsou u nás automaty na mléko, škoda že není v biokvalitě. Více o mléce v kategorii (tag) Z knihy Výživné tradice

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove