Z knihovničky: Labyrint pohybu

 Knihy, Teorie  Comments Off on Z knihovničky: Labyrint pohybu
Nov 242019
 

“Medicína tak léčí za obrovské peníze něco, co by měl řešit životní styl.” s 18

Mám velmi ráda biografické či vzpomínkové  knihy od osob, které se již mají za čím ohlédnout a čas zabarvil jejich výpověď určitým nadhledem a moudrostí, je z ní cítit rozumový odstup od událostí, které se jim staly dávno. Mohou to být i lidé, kteří mi zdálky nemusejí být sympatičtí svými názory, ale zajímá mě, jak přemýšlejí a proč tak přemýšlejí a odpověď hledám v knize o nich. Zatímco oni žili desítky let, radovali se a snášeli i bolesti, celá jejich životní zkušenost se pak jako kouzlem vydestiluje do knížky, kterou můžeme buď rychle zhltnout, nebo také vstřebávat vědomě pomalu, abychom se neutopili v záplavě informací a nepřehlédli hodnotu podnětných myšlenek.

V posledním roce jsem přečetla pár zajímavých knih, jednou z nich je kniha rozhovorů Labyrint pohybu, které vedla paní Renata Červenková s mediálně známým fyzioterapeutem Prof. PaeDr. Pavlem Kolářem, PhD. Na obálce knihy stálo:

„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví. V knižním rozhovoru s novinářkou Renatou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek, a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“… Odhaluje překvapivé souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům, často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?

Jméno pana Koláře mi utkvělo v paměti v souvislosti s jeho členstvím v konziliu prezidenta Havla a  Klause.  Pokud bych měla charakterizovat jeho osobnost ne větami, ale heslovitě, tak z rozhovoru pro mě vyplynulo, že je to osoba ne-li tzv. renesanční, tak určitě rozhledem dalece přesahující svůj profesní obor. Je z jeho osoby cítit: úcta ke vzdělání, úcta ke čtení, pokora, tolerance. Jeho 13. komnatoue je Běchtěrejevovs choroba. Oplývá  zjevně hlubokou erudovaností v oboru, nahlížíme s ním letmo do historie oboru fyzioterapie a rehabilitace. Dokládá, že je třeba mít komplexní pohled na “lokální” zdravotní problém, může v něm hrát roli psychosomatik. V knize najdeme kuriózní vtipné i smutné případy z praxe u nás a v zahraničí, poznatky o neuroplasticitě ve smyslu kompenzace funkce části jednoho orgánu jinou částí těla, propojenost všeho se vším v našem těle, kdy jsou tělo a duše spojenými nádobami. Opakovaně potvrzuje, že problémy s bolestmi s určitou částí těla mohou souviset s chybným pohybovým stereotypem, případně, že příčina můžet být v jiné části těla, nebo v duši, že je třeba posilovat nejen záda, ale i bránici atd., ačkoliv nás bolí třeba loket. Právě díky tomu, že má pan Kolář bohatou praxi s obyčejnými pacienty, s pohybovou patologií dětí, je vyhledáváným lidmi, kteří patří mezi “celebrity” z řad sportovců , a to i ze zahraničí (Jágr, Djokovič, Jan Železny, Ester Ledecká). Pobavil mě historikou o citu Jágra po svou vlasntí hokejku  a svého brusiče bruslí. Ať již má kdokoliv jakýkoliv problém, vše je relativní, i práh bolesti a ani sebepoškozování člověka (vykloubení ramenního kloubu), aby získal tímto jednáním pro sebe nějakou výhodu, pan profesor nahlíží se soucitem, pacienta neznevažuje, nezjednodušuje soud o takových osobách. Každý přijímá informace o svém zdravotním stavu jinak a každý lékař je možná jinak podává, což se ve výsledku sčítá a má to vliv na možnosti uzdravování či jeho rychlost.

S pohybem je to mnohem složitější, o čemž svědčí jeho slova: ” ..Oni totiž trénují jenom svaly a neučí se pohyb. Ten, kdo kdysi kosil trávu, házel telatům nebo skládal uhlí, se choval mnohem přirozeněji než ten, kdo zvedá činky.  Někdy má takové nevyvážené posilování horší důsledky než pohybová aktivita u těch, co nevstanou od počítače.” (s. 73)

Rozpovídal se nejprve o svém dětství, o babičce, o tom, jak byl vděčný, že mohl studovata  mít klid v bytě po babičce, jak sportoval, ale nakonec se už věnoval své profesi. Vysvětlil, jak jsou lidé často limitovaní v tom, jaký sport jim půjde nebo nepůjde na vrcholové úrovni, protože každý máme jinou konstituci, jinak hluboké kloubní jamky atd. Jak je toto důležité mít na vědomí v přístupu ke “kolektivu” hráčů, jimž možná někteří trenéři “napaří” stejný trénink. Vyzdvihuje přínos známé paní Ludmily Mojžíšové a Vojtovy metody, a upozorňuje, jak těžké je někdy rozhodovat o dalším kroku v léčbě pacientů s komplikovanou diagnózou. Podobně jako pan MUDr. Jan Hnízdil si je vědom, že lidé časo berou pilulku na pilulku, nebo jejich kombinace může přinést další diagnózu.

Jeden český zpěvák zpívá, že “děti sáňkují už jen z povinnosti“. Určitě děti rády tráví čas u počítačů a musím říci, že o to více se upřímně vážím toho, že naše děti můžeme rozptýlit přirozenými aktivitami venku, jako je sběr ovoce, ořechů, úklid apod. Počítače jsou velice návykové, jejich hry, seriály apod. Snad ani nemusím z knihy citovat, jak se zdraví české populace nezlepšuje (stoupá každý rok počet diabetiků, osob  s obezitou) a kolik peněz ročně to stojí. Neberu nic, co tvrdí, za slovo, protože ani prostor knihy nemůže vystihnout vše, co by rád sdělil, ale jistě stojí mnoho jeho nastíněných názorů za zamýšlení: “Třeba takové dítě v Indii, Mongolsku nebo v jiných…, kde musí odmala hlídat sourozence a ještě pomáhat rodičům s prací, aby všichni přežili, je nakonec sociálně vyspělejší než to naše, a často i šťastnější. …Musíte si umět odepřít, abyste dostala náhled na věc. (s. 19) Není nutné ho brát za slovo, protože právě při špatné technice kosení, začnou lidi bolet záda. Kontextu celé knihy je však jasné, co chtěl prof. Kolář sdělit.

Jako katolík nemá příliš liberální názory a je proti narušování přirozených biologických stereotypů. Já osobně si nemyslím, že jen stát či církev by měli mít právo na oddávání párů, na druhou stranu je jistě alarmující, že  “jen 15 % dětí nemanželských párů žije ve společné domácnosti s oběma rodiči.”

Je třeba  vyzdvihnout kvalitu paní novinářky, která mu kladla zasvěcené dotazy a občas s citem doplňovala jeho výpovědi zajímavostmi, které pan Kolář potvrdil a případně rozvinul či doplnil. Paní Červenková se zmiňuje o tom, že v ČR je sice nízká kojenecká úmrtnost, že se zachraňují i velmi nezralá miminka, ale klade si otázku, za jakou cenu (nejen finanční). Její srdce říká ano, ale rozum už má pochybnosti, protože ty děti pak mají později mnoho zdravotních komplikací s obrovskými finančními náklady. Vzpomínám si také na její výrok v souvislosti se zdravím ve stáří: “…je důležité dát život létům a ne léta životu.” Zkrátka že se dnes lidé “nedožívají” vysokého věku, ale “přežívají” do vysokého věku. Je pro mě přesto svěžím větrem slyšet od člověka zapojeného do zdravotnického systému: “Potřebujeme manažera nemoci, který by vyšetřování i léčbu u starších pacientů mezioborově koordinoval, s erudicí bránil pacienta proti zbytečným zásahům….Každý den v nemocnici navíc představuje pro starého člověka velké riziko, že se domů už nevrátí.” (255, 257)

O Labyryntu pohybu nemá smysl  více psát, ale číst ho, určité úvahy je vždy fajn si připomenout, jako například tuto níže, která o kvalitě knihy a osobnosti pana Koláře hodně vypovídá: „Už vím, že kaluž se nemusí jen přeskočit, může se i obejít. Hodně jsem ubral ze svých vášní, méně odsuzuji, spíš se snažím být soudný. Také už vím, že nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný. V životě je důležité mít nějakou vizi a směr, z nichž nesmíme ustoupit. Důležité také je, aby člověk nebyl životními událostmi vláčen, aby se naopak podílel na jejich tvorbě. Jinak vás to odtáhne někam, kam třeba vůbec jít nechcete. Je dobré si občas najít chvilku a zeptat se sám sebe, zda tam, kam míříte, vůbec chcete a hlavně proč a zda to má skutečně smysl. Podstatné je to, abychom své cesty jednou ve svém svědomí nelitovali.“

Kniha končí tématem smrti, ke které se prof. Kolář vyjadřuje mj. takto: “Člověk musí neustále vést sám se sebou diskusi o smyslu života ve vztahu k jeho konci….Musíme umět obětovat svůj život pro druhé.

Je jen jinak přirozené, že se prof. Kolář na zdraví člověka sice dívá z mnoha stran, ale především z pohledu fyzioterapeuta. Nevím, zda mě klame paměť (knihu jsem dočetla před několika týdny a čtu už jinou), ale s politováním musím konstatovat, že mi v paměti neutkvěly nějaké hlubší poznatky o kloubní výživě nebo zejména v případě dětí o prenatální výživě. Mohu si klást nadále otázku: je to jen “karma”, hvězdná konstalace, lekce duše dítěte pro rodiče, souhra neznámých náhod, že se někomu narodí dítě s rozštěpem páteře, předčasně apod.? Nebo zde hraje roli absence v tucích rozpustných vitamínů jako jeden z mnoha faktorů? V souvislosti s touto absencí a právě třeba s rozštěpem se totiž píše v knize zubaře Pricea, se kterou souvisí mj. tento blog a kterou překládám. Jsou jistě věci, které člověk musí s pokorou přijmout takové, jaké jsou (vrozená vada, úraz, předčasná smrt). Současněby se ale neměl uzavírat před některými otázkami s nimi spojenými. Pozdní odpověď na ně by sice už možná nemohla pomoci jemu či jeho dítěti, ale třeba by mohla být prevencí budoucích těžkostí jiných lidí a prevencí nemalých finančních nákladů, které jdou na úkor celé společnosti.

Další odkazy:

Pavel Kolář

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/206562210800016-13-komnata-pavla-kolare/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/219562210800026-13-komnata-jaroslava-baby/

https://www.vitalia.cz/clanky/nejsme-opravari-clovek-si-muze-pomoci-sam-rika-slavny-fyzioterapeut-pavel-kolar/?ic=gallery-header&icc=backlink

Tuk – velké překvapení. Proč máslo, maso a sýr patří ke zdravé stravě. (kniha)

 Knihy, Teorie  Comments Off on Tuk – velké překvapení. Proč máslo, maso a sýr patří ke zdravé stravě. (kniha)
Aug 302019
 

TUK – velké překvapení (kniha)

Jak se věda kdy může opravit, když vědce, jež nesouhlasí s všeobecným názorem, považuje za pomýlené čistě jen proto, že všeobecný názor je jiný?Nina Teicholzová

TUK – velké překvapení: Proč máslo, maso a sýr patří ke zdravé stravě. Kniha vyšla v roce 2014 v nakladatelství Simon and Schuster a už je od roku 2016 na světě v krásném českém vydání z dílny nakladatelství Jota. Její autorka Nina Teicholzová (54 let) na mě udělala hluboký dojem z poctivé mravenčí práce, která pro mě byla poučným a napínavým čtením. Původně vystudovala biologii a americká studia a stala se reportérkou pro rozhlas a různá periodika. Byla přes 20 let vegetariánkou, když dostala jako práci chodit po dobrých restauracích a psát na jejich jídlo recenze. V té době ochutnávala i nevegetariánská jídla a divila se, jak moc jsou chutná a jak se po nich k jejímu překvapení hubne, ačkoliv jsou kalorická.

Zhruba devět let pak trávila studiem různých vědeckých prací („vyhrabávala“ i desítky let staré), které často vědci s oblibou opakovaně citují, jimiž se zaklínají a na které odkazovali ve svých pracích, v nichž docházeli k závěru, že nasycené živočišné tuky a červené maso není zdravé na srdce a že jsou viníkem obezity a že když už, tak že máme jíst jen rostlinné oleje, nejlépe olivový. (Rozumím tomu tak, že i my, Češi uprostřed Evropy, že máme jíst jako krétský či italský rolník). Na tyto práce si posvítila, kriticky tyto práce studovala, provedla jejich revizi. Zkrátka šla zpátky po stopách vzniku a prosazení  hypotézy, že živočišné tuky jsou škodlivé. (Ne vždy jsou živočišné synonymem pro nasycené, třeba sádlo je mononenasycené.) Důvěřovala, ale prověřovala.

Určitou revizi ale provedlo i OSN v roce 2008 a došlo k závěru, že nejsou důkazy pro nízkotučnou stravu, coby prevenci obezity či srdečních onemocnění.

Autorka také studovala práce těch vědců, kteří mívali jiné názory, sami jiné práce revidovali, ale nebyli tolik slyšet, vidět a jejichž názory se nikde nepublikovaly. Pokud se o nich a jejich názorech nemlčelo, byli znevažováni, zesměšňováni, snad jen obrazně se na ně plivalo, nedostávali granty, jejich názory zapadly, byly třeba onálepkovány jako „alternativní“ či „módní“ .Ti, které kritizovali, měli silnou autoritu posílenou médii a politiky. Řadu vědců (často už dědečků pamětníků výzkumu a politiky dob 50. a 60. let) také vyhledala a vyptávala se jich na jejich život vědců po 2. světové válce, jejich postoje, proč k ním docházeli, proč si tehdy mysleli to či ono, co si mysleli, a zda si to stále myslí, a jak tehdy prožívali ostré spory o to, která strava je pro národ ta pravá.

Od 60 let byla doporučována tzv. uvážlivá strava s nižším obsahem tuků, zejména živočišného, který začaly ještě více nahrazovat rostlinné oleje a margaríny (problém transmastných kyselin coby obětního beránka celkově špatných tuků). Od 80. let „nízkotučná strava“ (a ještě prudší nárůst obezity), od 90. let tzv. „středomořská strava“, kterou se ani nedařilo definovat teritoriálně (jen Kréta, jižní Itálie určitě nejsou celým Středomořím- olivový olej, ryby, zelenina a ovoce). Autorka “šije” do věcí velmi sarkasticky: „Zdá se tedy, že při dodržování Středomořské stravy spoléháme na údaje sebrané Keysem v poválečném Řecku od hrstky mužů částečně v průběhu půstu…“

Teicholzová vypráví o počínání různých vědců, jako byl Aleš Hrdlička, Weston A. Price, ale hlavně Ancel Keys, George Mann, Paul Dudley White, Atkins. Obzvlášť pan Ancel Keys se některým svým oponentům jevil jako obzvlášť velice ambiciózní člověk, který neváhal vystupovat autoritativně a arogantně a zesměšňovat skeptickou opozici, zlehčovat jejich obavy, nedávat prostor k diskusi.

Není pro mě snadné psát o knize TUK – velké překvapení, ze které musím z mnoha důvodů pak k citaci vybrat jen pro potřebu tohoto článku pár řádků.  Hlavní část informacemi nabité knihy má 338 stran malého písma a ještě menším písmen jsou tištěny poznámky pod čarou, které jsem také četla, protože mi připadaly stejně tak důležité a pozoruhodné (zábavné). Dalších 150 stran jsou „jen“ další poznámky a odkazy na práce, knihy, články, doporučení.

Moje zkušenost je taková, že pokud se tento typ knihy, podobně jako třeba dějiny některého státu, přečte pokud možno za co nejkratší dobu, před očima se mu ukáže soudružný příběh, velké téma, které pak čtenář uvidí z nadhledu a nezasekne se jen u nějakého detailu, neztratí se v tom množství informací jak v hlubokém lese, uvidí les i způsob, kudy se z něho dostat ven. V tomto případě se mi kniha TUK – velké překvapení četla asi jako napínavý politický thriller. Sama autorka to, k čemu došla, shrnuje ve své radě:

…strava s vyšším obsahem tuku je ve všech ohledech téměř jistě zdravější než strava bez tuku a s velkým množstvím sacharidů. Toto stanovisko podporuje i ta nejpřísnější věda, a jednoduchou logikou tak vede k dalšímu závěru – nechcete-li jíst jako italský rolník a denně pít decilitry olivového oleje k snídani, pak je vlastně jedinou možností, jak sníst dostatek tuku a udržet si dobré zdraví, jíst plnotučné mléčné výrobky, vejce a maso, a to i tučné…nízkotučná strava zdraví škodí v každém směru, jak dokládá raketově rostoucí výskyt obezity a diabetu a neschopnost zvládnou onemocnění srdce. …oficiální výživový plán pro muže, ženy a děti je…naprosté fiasko.“

Na internetu je mnoho domácích videí umístěno na kanále youtube, některé si dělají legraci z tlustých lidí, tzv. „Američanů“ (fat people fail), kteří často kvůli své vlastní váze se neudrží a padají, někdy i nebezpečně, diváci se smějí. Tito lidé si zaslouží ale lásku a empatii. Nemyslím tím, že máme být na ně hrdí, ale mít soucit a pochopení.  Po přečtení knihy TUK – velké překvapení si znovu čtenář jistě silněji uvědomí onu ironii, a sice že taková osoba zřejmě jen nemá informace, začasté není dobrovolně tlustá, líná (přestože možná vážně cvičí), ale v podstatě JE hladová (ošklivě řečeno doslova „nenažraná“), protože její tělo asi má opravdu stále hlad, protože pocit nasycení nepřichází. Jedí tuku málo či téměř žádný tuk, ale hlavně více a více sacharidů v různých podobách. Zatímco u masa s tukem se pocit nasycení dostaví, u sacharidů jen krátce, než zase poklesne v krvi glukóza a inzulin a člověk už by zase něco snědl, zobal. A tak těch sacharidů sní více, i když se zdají být levnější než maso, nemají ale nikdy stejnou nutriční hodnotu jako maso s tukem či smetanový sýr, proto je demagogické argumentovat, že 1 kg obilí je nutričně totéž co 1 kg masa, a proto je logicky rozumější jíst místo masa třeba jen domácí kváskový chléb. Tak jednoduché to není.

Samozřejmě jsem si během čtení knihy Tuk – velké překvapení kladla otázku, zda to, co se za posledních desítek let dělo v oblasti výživy v USA (a co se podobně jako americká popkultura přenášelo v rámci globalizace i na zbytek světa, zejména do ostatních západních zemí), zda jsou omyly na poli výživy neúmyslné, omluvitelné dobou a přirozené, nebo za to všechno někdo nese i nějakou trestní zodpovědnost. Jak si mohl dovolit stát (ministerstva) a vědci celému národu (dětem, matkám, vojákům…) cosi autoritativně doporučovat, když k tomu neměli řádné vědecké důkazy? Jak mohli považovat hypotézu za správnou (že vinen je živočišný tuk), jen pokud se neprokáže opak? Když šlo jen o hypotézu? Proč nebyla ustanovena nějaká vládní vyšetřovací komise? Jistě, zdraví bylo někdy už nevyhnutelně poškozeno a ničím se nedá napravit. Trochu mi dnešní situace na poli výživy západního světa připadá jako vyrovnávání se s „minulým režimem“, s nimž mnozí spolupracovali vědomě či nevědomě, někteří nyní jen „překabátili“, nebo si ani nevšimli, že už je jiná doba a aktuální informace jsou jiné.

Autorka k tomu říká: Pro většinu mainstreamových nutričních odborníků dnes platí, že je jejich dlouhotrvající loajalita k LDL cholesterolu zahnala do kouta. Aby si své pozice udrželi, musí ignorovat spoustu vědeckých důkazů.

Také se domnívám, že vědci či nutriční odborníci, které autorka zmiňuje v knize, byli velcí „egouši“, a že nemohou alibisticky tvrdit, že věda je už dále (vývoj jde dále, ale my si tenkrát mysleli…) či že názory na živočišný tuk jsou jen „zastaralé“, protože jednání mnohých z nich bylo od samého začátku eticky pochybné – doporučovat celému národu stravu založenou na hypotéze bez důkazu? Institucionalizovat chyby? Někteří říkají, že důkazy jsou, ale autorka zjistila, že to jsou podivné důkazy (viz níže).  A bylo to drahé – asi 2 miliardy dolarů investic teprve do výzkumu hypotézy, na základě které již ale tak vřele doporučovali národu vyhýbat se živočišným tukům (experimentovat v podstatě se zdravím). Před tím než něco začali doporučovat, už mělo přece být dávno vše prozkoumáno. Autorka k posledním desítkám let říká:

Je to dlouhý a zamotaný příběh, ale jde v něm, tak jako u většiny tragických lidských příběhů, o osobní ambice a peníze….“ulili start“, když vydali obecná doporučení dřív, než byly provedeny řádné zkoušky a zavrhovali varovné hlasy, které tvrdily, že by lékařské zásahy podle Hippokratovy přísahy „neměly ublížit“.

A dále pokračuje: Tuto prvotní chybu zatížilo časem mnoho dalších faktorů – miliardy dolarů investovaných do pokusů hypotézu potvrdit, průmyslové zájmy, vědecké kariéry. Předsudky se rozvíjely a utvrzovaly. Vědci si navzájem citovali nedostatečné studie a utvrzovali se ve svých chybách, jako by byli v zrcadlové síni. Kritiky odsunuli stranou a umlčeli. A nakonec nutriční vesmír uvěřil, že maso, mléko a vejce jsou nebezpečně nezdravé potraviny a zapomněli na to, že by kdy jejich předci podojili krávu.

Z hlavy bych zde ráda uvedla pár poznatků, které byly pro mě samotnou buď nové, nebo které považuju za důležité je zopakovat, ačkoliv se dopustím jistě obludného zjednodušení (kniha je mnohem podrobnější):

1) Není údajně prokázáno, že převážně mononenasycený (stálejší) olivový olej ochrání naše srdce od onemocnění (které způsobuje něco jiného než živočišný tuk), ale je velmi pravděpodobné, že srdci aspoň neškodí. Nemá údajně vůbec žádnou 4 tisíciletou historii, jako jídlo se začal používat až v posledním století, ve větším se začal produkovat až asi v 17. století na mýdlo, masáže a kosmetiku. …je novým zjevem ve středomořské stravě…navzdory nejlepší snaze zainteresovaných stran přibrat Homéra do marketingového týmu“, píše autorka sarkasticky. Neexistuje žádná univerzální „středomořská strava,je to umělý konstrukt, za nimž stojí marketing na olivový olej.

2) Když se nedaří prokázat klinickými zkouškami určitou hypotézu, vyplatí se pořádat „konference“ pro vědce a novináře, pokud možno na slunných místech ve Středomoří (Kréta, jižní Itálie) v krásných hotelech s jídly plnými olivového oleje. Pokud novinář nevěděl, jak o těchto konferencích a olivovém oleji psát, příště ho nepozvali.

3) První sdružení, které vydávalo nutriční doporučení, byla v podstatě soukromá nezisková organizace AHA (Americká kardiologická asociace), která byla původně nevýznamná, dokud v roce 1948 její výzkum nezačala dotovat firma Procter and Gable, známý výrobce mj. ztuženého rostlinného tuku Crisco z bavlníkového oleje poté, co už nešly svíčky na odbyt. Představitelé AHA pak ve Washingtonu lobbovali, aby stát založil Národní institut pro studium srdce NHI (později přejmenovaný na institut srdce, plic a krve NHLBI). Když je totiž instituce národní a ne soukromá, pak má ještě větší autoritu než soukromá neziskovka. Ve skutečnosti se pak do ní dostali titíž lidé z AHA: Jádrem vedení ovládajícího tyto skupiny byla hrstka odborníků s překrývajícími se odpovědnostmi. Bylo jich dost málo na to, aby se všichni dobře znali a tykali si. …navzájem si recenzovali články…AHA a NHLBI také společně spravovaly převážnou většinu grantů…“ Vydávali doporučení, případně je v posledních letech potichu odstraňovali (dietary guidelines), NHLBI ale v posledních letech také data přezkoumávala, až dala od přezkoumávání ruce pryč (nikam to moc nevedlo) a dala to na starost neziskovce AHA. Vědec George Mann (zkoumal Masaje)  hovořil v souvislosti s AHA a NHLBI o “srdeční mafii” a o tom, že výzkum srdečních chorob byl spíš politickou soutěží než vědeckou záležitostí. Jde o to, že tato soukromá neziskovka dokola opakuje to samé o nasycených tucích…, chce už přes 50 let lidem „pomáhat“ vybírat si ty „správné“ potraviny, ačkoliv už proinvestovala mnoho peněz na potvrzení hypotézy, která se nepotvrdila, a v praxi jen lidem uškodila.

4) Některé organizace a vědecká centra vydávající doporučení či konající konference jsou sponzorována průmyslem, i státy exportujícími olivový olej. Pouhá komerční kampaň se vydávala za „vědecké“ doporučení. Autorka popisuje, že za démonizaci palmového oleje (či kokosového) stojí nejen ti, kteří chtějí chránit deštné pralesy, ale i producenti sójového oleje, kteří se na této vlně svezli a používají „zelenou“ taktiku proti konkurentům, neboť palmový olej je pro tyto oleje velkou konkurencí (jsou levnější). Pokud se ale palmový olej nenahradí třeba lojem, opět bude třeba třeba více pozemků osázet sójou či řepkou na olej.

5) Je zajímavé, že celkové množství masa spotřebovaného v USA se za posledních sto let sice mírně (!) zvýšilo, ALE ve skutečnosti se jen zvýšila se spotřeba drůbežího masa (proč asi ?– není to to maso, které se tak snadno a rychle vyprodukuje a ještě je libové, tedy v souladu s oficiální ideologií?), ale snížila se spotřeba červeného masa. Především ALE celková spotřeba masa se oproti roku 1800 snížila! Pokud křičíme, že se loví příliš mnoho ryb (bílé rybí maso), kterých v oceánech údajně ubývá, proč to tak je? Co když bychom místo nich začali jíst více červeného masa, který neplave v oceánech, ale třeba jako ovce se pase na lukách.

Dobytek je součástí ekosystému planety, ano, správně nemá být zavřený ve velkochovech a jíst obiloviny, po kterých možná vytváří víc metanu, než je je nutno. Škoda, že se nechová vždy tak, aby jeho způsob chovu nemusel nikdo kritizovat. Často nedodáváme, že má spásat trávu, protože mimo jiné jeho tuk – lůj či sádlo a máslo – má pak jiný zdravější nutriční profil – nejde o prázdné kalorie (vit. A, D. K2, CLA). Tráva by mohla trvale růst na dalších 12 % orné půdy ČR místo řepky, která už z dálky nevoní vábně. Řepkový olej velmi rychle žlukne a musel se šlechtit, aby nebyl jedovatý a naši předkové ho nejedli, nehodí se na smažení, předkové jedli mimo jiné lněný, ale jen jako postní či v chudobě (kdy máslo, pokud vůbec nějaké měli, prodali). Lněný olej rychle žlukl a hodil se spíš jako fermež. Navíc jeho omega 3 jsou s kratším řetězcem a naše tělo ho neumí snadno přeměnit na omega-3 mastné kyseliny s dlouhým řetězcem a některé rasy lidí vůbec.

6) V knize se detailně dočteme, proč různé slavné poválečné vědecké výzkumy, které údajně dokazovaly, že hypotéza vztahu jídla (nasycené tuky) a srdečních chorob platí, měly vážné metodologické problémy (selektivnost – dr. Keys se ve své Studii sedmi zemí vyhnul výzkumům ve Francii či Švýcarsku, nikoliv náhodilost, ignorování jiných proměnných) nebo byly účelově mylně interpretovány. (Autorka říká, že je to jako udělat terč okolo dírky po kulce.) Autorka čtenářům laikům osvětluje rozdíl mezi epidemiologickým výzkumem, který jen vypozorovává určitou souvislost jednoho jevu s druhým, ale neznamená příčinnou (kauzální) souvislost, a klinickou studií, která je přísná (například nelze dát jen subjektům dotazník a doufat, že odpovídají popravdě). Zkrátka je vždy otázkou, co vlastně tělu škodí či prospívá, která proměnná a faktor (když je jich více).

7) V minulosti se měřila celková hladina cholesterolu (coby bioukazatele, „biomarkera“ na riziko srdeční choroby), později se rozdělil na dobrý HDL ( „ponorka“ plující s vysoce hustým cholesterolem, která posbírala cholesterol po těle a pluje s ním do jater) a zlý LDL („ponorka“ s cholesterolem s nízkou hustotou). Když je HDL vyšší, je to velmi dobře! A dobré je i takové jídlo (živočišné tuky!), které ho zvyšuje, protože se tak snižuje riziko srdeční choroby. A vědci se bohužel jen zaměřovali na to, co se děje s LDL, a ne s HDL (olivový olej ho neumí zvýšit). Proč tedy i někteří čeští lékaři pořád tvrdí, že “celková zvýšená hladina cholesterolu je rizikovým faktorem rozvoje aterosklerózy” mi není jasné.

Nyní ale vědec a lékař Ronald Klauss přišel na další podkategorii (či podsložku) LDL cholesterolu, i ten lze rozdělil na LDL a na VLDL (s velmi nízkou hustotou). A dle něho je VLDL lepší biomarker. A je údajně žádoucí, aby při poklesu celkového LDL nepoklesl i ten s tou větší hustotou. Zkrátka když má někdo moc vysoký či moc nízký LDL, je třeba se ptát i na VLDL a na HDL – a není hladina HDL moc nízká, zvedne se po požití určité stravy HDL? Lepšími bioukazateli jsou napři. triglyceridy…

8) Neplatí lákavá a zdánlivě logická rovnice, že všechny kalorie jsou stejné a že co sníme, musíme z těla vydat, protože každá se jinak tráví. Jsou to především sacharidy, po kterých se tloustne a navíc je po nich brzy zase pocit hladu. Tuk nestimuluje tvorbu inzulínu, který molekuly glukózy, pokud ještě nemáme cukrovku, ukládá do tukových buněk.

9) Pozoruhodný je poznatek, že lidem, kterým hrozí dialýza (nemocné ledviny), se doporučuje snížit příjem bílkovin, zejména živočišných. Problém ale údajně nejsou tyto bílkoviny, ale to, že se příjímají v podobě libového masa a ne s tukem (!). A pak místo tuku a masa konzumují co? Čím je nahradí? Sacharidy. A tak přibývají na váze. A je to jak Hlava 22.

10) “Přednostní konzumace nejtučnějších částí zvířete a výběr zvěře v nejtučnější fýzi jejího životního cyklu se zdá být v historii konzistentním loveckým schématem,“ píše autorka knihy Tuk velké překvapení Nina Teicholzová.

11) Kladu si otázku, zda nejen slavná Gréta ve svých 12 letech, ale obecně člověk nemá deprese třeba i kvůli stravě bez cholesterolu, který je potřebný k tomu, aby fungovaly receptory serotoninu

12) Statistika: Od roku 1970 do roku 1997 klesla v USA spotřeba plnotučného mléka z 97 na 33 litrů na osobu, zatímco celková společná spotřeba polotučného a odtučněného mléka vzrostla z 6 na 56 litrů. Je tedy „mléko“ zdravé či není? Na úvod takové diskuse je rozhodně třeba si “mléko” přísně definovat. A pokud se na něm nedaří třeba Japoncům, máme ho sami přestat konzumovat a začít jíst jako Japonci?

Jen velice ztěžka a pomalu se nyní kurz ohledně oficiálních nutričních doporučení začíná obracet, je stále více výživářů a lékařů, kteří už nemají ze živočišných tuků nebo dokonce tuků jako takových fobii. Nejsem v pozici autority (ani samozvané), která by měla někomu doporučovat či nedoporučovat přečíst si knihu a poučit se z ní. Já sama jsem se ale poučila a pokud by se mě na to někdo zeptal, tak ano, velmi doporučuji. A až bude čas na svatomartinskou husu (červené maso se sádlem), tak nevidím důvod, proč si ji nedat. Králíci jsou lepší jako mazlíčci…

Pokud si ji ale přečtou čeští lékaři, zejména ti, kteří se neustále odvolávají na „zdravý selský“, ale současně se odvolávají na doporučení americké  AHA (čtěte: soukromé neziskovky, která má historii, jakou má), budu ráda. Někteří takoví lékaři totiž doporučují stále konzumovat především rostlinné oleje, že máme po celý rok žít z ovoce, zeleniny, celozrnných obilovin a libového masa. Zajímalo by mě proto, jaký je jejich věcný názor na obsah knihy Tuk – velké překvapení. Také by mě zajímalo, zda se kromě snížení úmrtnosti na choroby srdce, snížil i jejich výskyt jako takový. Zda tedy nizkocholesterolová strava funguje jako skutečná prevence nejen smrti na srdeční chorobu, ale samotné choroby.

Dále přidávám odkazy, kde bylo něco, co jsem četla, poslouchala, koukala a co nějak souvisí s knihou, s tématem či vědci (v případě metematiky zločinu soudní znalec) a jejich etikou.

https://thebigfatsurprise.com/

https://www.westonaprice.org/book-reviews/the-big-fat-surprise-by-nina-teicholz/

http://www.tanahavlickova.cz/jidlo-pro-dusi/

https://matematikazlocinu.cz/

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/soud-resi-obzalobu-lekaru-z-brani-uplatku.A190430_173618_domaci_chtl

http://www.synlabianer.cz/clanky/zdravi-naroda-se-opet-vratilo-k-tukum-v-krvi-cesi-opet-propadli

https://www.nst.com.my/opinion/letters/2019/01/455079/anti-palm-oil-lobbys-green-tactic

https://www.reflex.cz/clanek/komentare/88572/neni-veganstvi-nova-psychiatricka-diagnoza.html

 Posted by at 3:21 pm

Ex-veganka (15 let): Veganství je nový virus

 Teorie  Comments Off on Ex-veganka (15 let): Veganství je nový virus
Sep 192018
 

(bez háčků nad z) V dnešních novinách psali, ze nějaká maminka viní a činí zodpovědnou jednu zubařku z toho, ze její dvě dcery mají zubní kazy. Podány byly dvě zaloby. Kdo můze za zubní kazy dcer? Rozhoudnout má světský soudce či soudkyně.

 

Přírodní nárůdky, které zkoumal zubař Price, neprovozovaly takovou zubní hygienu jako my, ale zubních kazů měli pramálo. Buď ale jisté přírodní zákony platí vůči všem, nebo vůči nikomu.

 

Mám za to, ze soudci nestudovali poznatky a laboratorní pozorování zubaře Pricea včetně metabolismu vápníku, k němuz je potřeba v tucích rozpustných katalyzátorů včetně vitamínu K2 (je-li ve slinách, obsahují tyto sliny méně zubokazných baktérií). Budou se muset zřejmě obrátit na soudního znalce v oboru zubařství. Jeden posudek ve svůj prospěch mozná přinese maminka, druhý zubařka a soudce obstará posudek revizní. Pak je otázkou, zda ve svých posudcích, které na soudní rozhodnutí budou mít vliv, poukáze aspoň někdo ze znalců na to, ze i výziva je podstatným faktorem rozhodujícím o zubním zdraví, a tudíz ze je zjevně nespravedlivé celou vinu házet na nedostatečnou hygienu dcer nebo na paní zubařku.

Myslím si, ze kdyby ona dobře mínící aktivní maminka dávala víc peněz na správnou výzivu dcer místo na odměnu advokátům a věnovala čas vaření z lepších surovin nez podáváním zalob, udělala by lépe nejen pro zdraví zubů svých dcer ale pro zdraví rodiny obecně.

 

Dnešní článek bych ale ráda věnovala váznějších věcem nez jsou pouze zabomyší války o to, kdo můze za zubní kazy, a sice narůstající oblibě veganského stravování. Nemám osobní zkušenost s ryze veganskou stravou, byť jsem obdrzela uz několik emailů od osob, které s ní měly velmi špatnou zkušenost. Jedna osoba mi dokonce psala, ze málem zemřela – v nemocnici ji kolabovaly orgány. Nemám osobně nic proti lidem, kteří tento způsob stravování provozují s vědomím, ze to není na dlouhou dobu, a zveřejňují inspirující recepty na jídla, která krásně vypadají a zřejmě i dobře chutnají. Někteří jsou mi sympatičtí a mám je virtuálně ráda. Necítím vůči nim zádnou nevrazivost a snad ji ani navenek neprojevuji, ale pokud to tak někdo bere, jde jen o jeho nesprávnou interpretaci. Tento článek tedy nebude na mou duši osobním útokem proti nim, ale obecně je určen jako podnět k zamýšlení se nad zkušenostmi s veganským stravováním jedné paní, se kterou byl na kanále YouTube zveřejněn rozhovor, který jsem si několikrát vyslechla, coz zde opět chci sdílet. Rozhovor měl název Ex- veganka (15 let): Veganství není udrzitelné, je to “očista”, ne výziva.

Jistá Kanaďanka, které je něco přes padesát let, popsala své zkušenosti a své osobní závěry se svým stravováním. Vyprávěla o tom, ze vyrůstala s maminkou samozivitelkou a neměla příliš dobrý základ, pokud jde o výzivu. Maminka ji zemřela na srdeční infarkt, kdyz ji ještě nebylo ani 50 let. Od 13 let byla vegetariánka. Má dvě děti, které jsou relativně fyzicky a duševně zdravé a veselého ducha. Kdyz ji bylo asi 40 let, velice propadla stylu stravování, jako je raw a vegan. Navštívila nějaký večírek, kde se sešli lidé, kteří se takto stravují. Byli to lidé mladí, dívky byly sexy, kluci byli také k světu. Ovlivněna byla knihami pana Davida Wolfa.

Vlivná osoba David Wolf, pro nekoho guru, pro jine "the biggest asshole", coz nebudu prekladat.

 První léta byla úplně úzasná! Paní měla i webové stránky s tím, ze je raw mum (syrová maminka). Snazila se dělat “všechno správně”. Několik let se snazila zít jako veganka, která občas své veganství “podvání” zejména pozřením syrových ryb (japonská kuchyně). Kdyz si její děti stězovaly, ze je bolí nozičky, na radu druhých jim začala podávat syrové mléko a bolení ustalo. Sama se ale vracela k veganství a věřila upřímně, ze to je “ono”, co ji dovede do Země zaslíbené a jednou to zvládne a nepodlehne uz více nějakým suši, po kterých ji bylo ihned lépe.

Postupně se ale, jak šla léta, začaly u ní dostavovat různé zdravotní problémy. “Přitvrdila” a dzusovala, ale nezlepšovalo se to: cysta na vaječnících nezmizela, šla na gynekologickou operaci. Zubní kazy se objevily a vytrzený zkazený zub byl černý. Nějaký zub se ji i ulomil při kousání salátu. Vypadávaly ji vlasy, ztratila chuť k jídlu. Nedošla sama ani na WC, byla několikrát hospitalizována s tím, ze nemohla ani ústa otevřít, ani oční víčka, jak byla zesláblá. Měla deprese. Veganství bylo pro ní jako “zamilovanost” do někoho, kdo zrazoval a nechtěla tomu věřit. Tolik tomu věřila, tolik byla přesvědčena o tom, jak je správné nepodporovat utrpení zvířat v průmyslových chovech. Velmi se nechala ovládnout idealismem. Kdyz uz se na stránkách veganů začala zmiňovat o tom, ze syrové mléko má dobré účinky, přestali ji zvát na svá setkání. Nakonec ji někteří zatratili úplně agresivními výpady, jiní ji ignorovali, další byli laskaví a z dalších se třeba stali vyznavači Paleo stravy. Najednou neváhala klikat na videa jiných ex-veganů o tom, jak jim toto stravování ničilo zdraví, a velmi dobře jim rozuměla, protoze měla podobnou zkušenost. Domnívám se, že i když svědomití vegani se starali o to, aby jejich strava obsahovala všechny (podle nich) minerály (třeba z Keltské či himalájské soli) a jiné esenciální látky, nebyly všechny. Bez živočišných tuků a v nich rozpustných katalyzátorů (A,D, K2) podle zubaře Pricea se minerály správně nevstřebají, proto mohou tělu chybět, přestože jich má ve stravě dostatek.

Jak to se zdravím paní nakonec dopadlo a jaký postoj má nyní k zivočišným produktům a k veganství?

1. Po desítkách let začala jíst maso a ostatní zivočišné produkty, díky nimz se na přes 90 procent uzdravila. Dokonce tvrdí, ze její tělo veganky bylo tak vyčerpané, ze vegani cítí na rozdíl od jiných lidí pozitivní účinek po pozření třeba syrových křepelčích vajíček prakticky třeba do druhého dne.

2. Uvědomila si, ze kritika by měla směřovat spíš k průmyslovému chovu zvířat, ne k chovu na malém rodinném hospodářství. Člověk vyčerpaný veganstvím však o to úzkostněji prozívá špatné zacházení se zvířaty a lhostejnost druhých.

3. Uvědomila si také, ze veganské potraviny často pocházejí z dovozu z rozvojových exotických zemí a ze je nesmysl podporovat dovoz takových neregionálních potravin (avokádo, kešu, mandle atd.) do chladné Kanady, kde jsou na nich vegani úplně závislí. 

 

4. Kdyz si uvědomila, ze díky zivočišným potravinám, se uzdravila, začala být zvířatům vděčná a milovat je ještě více za to, co jí dávají! Zivot.

 

5. Humánní usmrcování zvířat na statku začala vnímat jako přírodní cyklus.

 

6. Kdyby to všechno mělo být jinak, naši předkové by na to přišli, ale neexistuje na světě populace, kde by z generace na generaci zili lidé na veganské stravě, která je v dnešní době jen experimentem.

 

7. Na základě své zkušenosti je přesvědčena, ze veganská strava je opravdu vynikající na detoxikaci organismu, člověk se opravdu pak cítí báječně a lehce, ale není z dlouhodobého hlediska optimální výzivou. Zejména ale u dětí je nesmysl je pořád detoxikovat, protoze potřebují výzivu na růst a výstavbu těla. 

 

8. I její lékař ji sdělil názor, ze tělo vydrzí na veganské stravě tak dlouho, jak moc zásob si od mala vybudovalo. Proto někdo vydrzí na takové stravě déle, někdo méně.

 

9. Omluvila se svým dětem, kdyz si uvědomila, ze přece jen měly v dětství hlad, kdyz je odbývala: Mozná máš jen zízeň. Tak si vem avokádo. Tak si vem pár oříšků. Někdy je dobré jít spát hladový.

 

10. Podle ní vegani razí heslo: Naslouchat svému tělu. U dětí je to ale ošemetné. Jak má rodič naslouchat tělu někoho druhého (dětí), kdyz je omámen vegánskou ideologií?

 

11. Zejména mladí lidé podle ní snadno podléhají idealismu a je z toho smutná. Dokonce označila veganství, které se v poslední době hodně rozšířilo, jako jakýsi nový nebezpečný virus.

 

K veganství lidi vedou zdravotní problémy, soucit se zvířaty a nesouhlas s průmyslových chovem zvířat. Podle mého názoru v poslední době se hodně hovoří také o přelidněnosti planety, o tom, kolik miliard lidí planeta uziví a o nutnosti přeměnit všechny Pozemšťany na vegetariány. Sally Fallonová proti jejich stravování (je-li promyšlené) nic nenamítá, ale mají se údajně zejména budoucí rodiče postarat o dostatek zinku ve stravě (červené maso, ústřice, namáčená semínka dýně, majoránka – si vzpomínám z načtených knih).

 

Jenomze planeta není přelidněna rovnoměrně. Nejvíce přelidněné země nejsou v Evropě. Někde mají hodně dětí už proto, že tam nemají důchody a dospělosti se všechny nedožijí. Pokud ale budou mít zeny v EU průměrně jen 1 dítě, vymřeme i bez válek a nemocí. Tuhle jsem slyšela na poště rozhovor dvou osob: “No, ta naše cestuje a říkala, ze zádné děti nechce a ze pokud by to na ní přišlo, tak si kdyz tak nějaké dítě adoptuje.” Pokud bude bohatá, třeba sezenou náhradní matku. Nevím, jak se pak takové dítě a později dospívající, za jehoz odnošení někdo dostal dobře zaplaceno a má to jako zivnost, cítí. Asi jako dítě, kterého matka miluje, ale nemocnici zaluje, ze neprovedla správně umělou interupci a stejně se dítě, které nyní miluje, narodilo.

Začínám mít obavu, ze nemít děti, adoptovat si případně děti z Afriky a zít vegánsky či tak, jak se živí v rozvojových zemích, není skutečným řešením místních i globálních problémů (zejména kdyz porodnost stejně v rozvojových zemí významně neklesne). Myslím si, ze přirozeným pudem sebezáchovy naší civilizace je touha po vlastním potomku, kdy na sebe mohou rodiče převzít plnou zodpovědnost za jeho zdraví a výchovu ještě před jeho početím. A je dobré mít děti do relativně ne moc vysokého věku, to aby je člověk nejen "odvedl k oltáři", ale aby stačil naplnit i roli prarodiče.

Na základě výpovědí osob, které sdílejí své zkušenosti s veganstvím, se zdá, ze veganství je zajímavou a báječnou detoxikací, ale není to ta dlouhá správná cesta do Země zaslíbené, ale spíš slepá ulička. Někdo to zjistí dříve, někdo později. Někdo se na takovu experimentální cestu raději ani nevydává. Především na ní nevysílá své děti.

Na závěr ještě uvedu jednu citaci z politologického skripta Georgea Hoffmana s názvem Třetí tisíciletí a s dlouhým podtitulem:  Demokracie nebo pseudodemokracie? Pravda nebo dezinformace? Svoboda nebo zvůle? Práva lidí nebo zločinců? Humanita nebo pseudohumanita? Války nebo spolupráce?

"Základ pseudohumanity je dán tím, že neřeší příčiny problémů a často ani jejich bezprostřední následky." 

Odkazy: https://www.youtube.com/watch?v=AI3ys_fc-AY

https://www.youtube.com/user/sv3rige/search?query=veganism

http://kucharka.branakdetem.cz/stepan-a-melanie-matejkovi/

 

Z podcastu se Sally Fallonovou nejen o mýdlových operách

 Teorie  Comments Off on Z podcastu se Sally Fallonovou nejen o mýdlových operách
Sep 162018
 

Babička po padesátce uz ty chlapy zabalila, uz nikdy nikoho, a dodrzela to. My jsme pak byli její všechno. Celý zivot nepila, nekouřila a jedla zásadně nezdravé jídlo. Všechno, co bylo libové, bylo nanic. “Takový suchý, fuj.” Ale bůček nebo tekuté sádlo! …Její stravování, viděno nějakým rigidním dietologem, bylo úděsné.. Takhle mastně vařila i všem těm řemeslníkům, a jak jim chutnalo! Nakládaly se u nás pětilitrovky smradlavých slanečků, syrečky z tvarohu, sudy se zelím a jablkama. Stávala v socialistickým řeznictví od nevidím do nevidím fronty na prasečí ocásky, ze kterých kouzlila výborné malinké řízečky…Nikdy nebyla nemocná…Kdy ji táhlo na stovku, začala být neklidná a říkávala: “ Oni tam nahoře mají bordel, zapomněli na mě.Jitka Vodňanská (Z knihy Voda, která hoří)

(Bez háčků nad z)

Občas mám pocit, ze uz vše bylo řečeno a pokud ne, není třeba, abych o tom informovala čtenáře blogu já, protoze si informace mohou najít sami na internetu. Zapomínám ale, ze ačkoliv se všichni na školách učíme anglicky, není to náš rodný jazyk a poslouchat v cizím jazyce zprávy, podcasty a číst blogy, můze být vyčerpávající a vůbec někdo má prostě jiné zájmy k rozvíjení nez jazyky. Ve volném čase proto překládám původní knihu zubaře Pricea Výživa a fyzická degenerace a zároveň knihu Kosa (pro Mf), ale také chodím s manželem na sviznou rychlou několikakilometrovou procházku, na které poslouchám ztazené podcasty (něco jako rádiový záznam z archívu).

Kniha Vyzivujíci tuky

Ráda bych Vás nyní stručně seznámila s obsahem jednoho podcastu.  Jde o rozhovor se Sally Fallonovou, prezidentkou Nadace Westona A. Pricea, majitelkou farmy P.A. Bowen  Farmstead, autorkou a spoluautorkou řady knih. Rozhovor jsem si dvakrát nedávno vyslechla, myslím si, ze je dobré si zde některé informace připomínat a upozorňovat na některé nové skutečnosti a postřehy. Současně se nad tím trochu zamýšlím. Podcast byl veden mladou paní, která se zajímá o zdraví a jiz nahrála a na internet umístila několik rozhovorů s lidmi, kteří k tomu mají co říci. Jeden rozhovor tedy udělala s paní Sally Fallonovou, spoluautorkou knihy Vyzivující tradice, u přílezitosti vydání její nové knihy, jejiz název bychom mohli přelozit jako Vyzivující tuky: proč potřebujeme zivočišné tuky pro zdraví a štěstí. Na obálce knihy se píše: Zivočišné tuky nejsou zlosyni. Chrání proti nemocem a zánětům. Podporují fungování cév a produkci hormonů. Vašemu tělu pomáhají tvořit hormony, díky nimz se cítíme dobře.

Autorka predmluvy v knize Sally Falonove a autorka vlastni knihy Velke tucne prekvapeni. Předmluvu ke knize napsala investigativní novinářka Nina Teicholzová, která napsala “New York Times bestseller” Big Fat Surprise Velké tučné překvapení: proč máslo, maso a sýr patří do zdravé stravy. Rozhovor byl obzvlášť vhodný pro páry, které plánují děti a obecně pro lidi, kterým zálezí na udržení si zdraví jako takového. Mimochodem paní Sally předtím napsala knihu Vyzivující kostní vývar na popud jedné paní, které článek o vývarech v knize Vyzivující tradice údajně zachránil zivot.

Kniha Vyzivující tuky, vypráví Sally, je o škodlivosti trans tuků a zdraví prospěšných nasycených tuků, nakládání Ameriky do oleje, o másle a o historii konzumace tuků. Sally upozorňuje na to, ze se sice často věnuje zvýšená pozornost škodlivosti glutamátů a nezdravých sladidel (fruktózové sirupy), u nás v ČR hormonální antikoncepci, ze?, ale zapomíná se na tu (podle ní) nejhorší a nejškodlivější změnu, jaká v jídelníčku člověka ve 20. století proběhla: ZMĚNU DRUHŮ KONZUMOVANÝCH TUKŮ.

V roce 1900 totiz pouzívali Američané zivočišné tuky (a hojně jich pouzívali). Vařili na sádle, pouzívali hodně másla, smazili na loji, měli rádi husí a kachní sádlo. A nikomu na tom nepřišlo nic divného. Odstředěné mléko tak dobře nechutnalo, a hodilo se proto spíš pro prasata. Nyní přijímají Američané kalorie nejvíce z průmyslově zpracovaných rostlinných tuků. A toto je údajně STRAVOVACÍ ZMĚNA ČÍSLO 1, která nás zabíjí, a to prý víc nez cukr či přidatné látky. Je to prý jako trubky s olovem v Římské říši, protoze lidé si této změny také jako Římané nejsou vědomi.

Vepřové je tradiční, zdravé je jeho sádlo (pokud má dost slunečního světla), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

 

 

V knize jsou i recepty (jak jinak než se sádlem a máslem) a Sally připomíná, ze v jizanských státech se jedly kdysi sušenky, na jejichz přípravu se pouzívalo výhradně sádlo. Zdravá strava s zivočišnými tuky a olej z tresčích jater, stál prý za zdravou generaci (az na výjimky těch nejchudších lidí). Údajně i nádherní američtí vojáci (světové války) Evropanům svým vzezřením připadali jako bohové. Jejich podoba byla výsledkem několika generací na zdravé stravě. Opakuju: Američané měli nasycené zivočišné tuky+ olej z tresčích jater. “ Libové maso” bylo “nejedlé”, jedlo se maso zkrátka s tukem, do něhoz ho řezníci doslova zabalovali. Libové maso na vodě by skutečně nechutnalo, pokud bychom předtím k němu třeba neudělali cibuli na sádle nebo na přepuštěném másle.

Vepřové je tradiční, zdravé je jeho sádlo (pokud má dost slunečního světla), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

Jde o to, ze zivočišné tuky nejsou zádné prázdné kalorie. Obsahují mimo jiné cholesterol, o němž nám zapomněli říci, na co všechno ho naše tělo potřebuje. Není to tuk, ale látka, díky které jsou naše buňky voděvzdorné, a je základním materiálem pro stavbu mnoha hormonů (testosteron, estrogen, hormony štítné zlázy…) Naše tělo si cholesterol sice umí v játrech vyrobit samo, ale ne kazdý člověk ho dost vytváří sám, navíc těhotné zeny ho potřebují více, protoze je důlezitý pro vývoj mozku a trávicí soustavy dítěte. Obsah cholesterolu v krvi nemusí mít vůbec souvislost s rizikem kardiovaskulární choroby. V plaku cév a tepen totiz bývá zbloudilý vápník, který kvůli nedostatku vitamínu K2 nevěděl, kam má jít. Podle Sally je normální, pokud u lidí nad 60 let (zen i muzů) je hladina cholesterolu trochu vyšší, a nemají do toho léky zasahovat, ale nechat to být.

 

Sally opět zdůrazňovala význam vitamínu A. Vitamín A se nachází jenom v zivočišných potravinách, v játrech, zloutcích a másle, ne v mrkvi (zde je jen provitamín A, který malé děti a lidé s oslabenou štítnou žlázou špatně proměňují na vitamín A). Je zásadní pro zdravé těhotenství a správný optimální fyzický vývoj člověka. Často vidíme okolo sebe “modelky”, kdy příroda (vitamín A) se sice postaral o to, aby měly vyvinut příjemný obličej, třeba i vyvinuté poprsí, ale na pěknou širokou pánev uz vitamínu A nezbylo. Je úzká a rovná jako u muzů. A někdy i obličej. A ještě jedna připomínka: vrozená srdeční vada může mít často příčinu právě v nedostatku vitamínu A u těhotné maminky!  Dostatečným příjmem vitamínu A (olej z tresčích jater, játra, žloutky) tak můžeme možná zabránit tragédii.

Před objevením antibiotik proti zánětům a vůbec na imunitu dětí (aby nechyběly ve škole) fungovaly potraviny s vitamínem A (třeba olej z tresších jater). Kdyz není dost vitamínů A, tkáně jsou zmateny a přispívá to také k endometrióze, dále k bolestivé menstruaci apod. Pokud zena vysadí hormonální antikoncepci (HA), neměla by se hned pokoušet o dítě (!). je mi jasné, ze taková zena by se spíš nez třeba o novou dlazbu z půjčky z banky, měla postarat o to, aby si doplnila zásoby vitamínů A a B, zejména konzumací jater. (viz třeba recept zde kuřecí játrová paštika, kterou Sally objevila ve Francii). Dokonce existují šetrně sušená játra z lékarny, tedy aspoň v této podobě. Vždyť přírodní národy nebyly na HA, přesto se dlouho na těhotenství připravovaly.

Kokosový tuk není škodlivý, je zdravý, i kdy nesnáší tak dobře zár jako lůj. Není škodlivý, ale ani zase tak prospěšný jako máslo. Bohuzel je to totiz jenom tuk rostlinný, proto nemá cholesterol a nemá v tucích rozpustné vitamíny A a D. Za tu cenu, kterou za něho v ČR dáme, podle mého názoru nezískáváme úplně odpovídající protihodnotu. Nepamatuju si, kdy jsem ho naposledy kupovala. Na mé zahradě neroste ani jedna kokosová palma. Nerostou na ní bohužel ani olivovníky ani avokádo. Naše cévy a krev mají tropickou teplotu, při které jsou nasycené tuky tekuté, ty jsou proto pro nás obecně vhodné a ty živočišné ještě vhodnější.

Tabák, bílý cukr z třitinových plantáí a bavlník – úasné zpenězitelné obchodní artikly. Kvůli nim (a naši poptávce po nich) byli zotročováni a převázeni do Ameriky Afričané. Jako vedlejší produkt z bavlníkových plantází jim ale zůstával bavlníkový olej. Co s ním?


Sally vypráví, ze přišli na to, jak ho ztuzovat průmyslovým postupem. Firma Procter & Gamble byla společnost, kte z něho dělala svíčky a mýdla. Mimochodem zbohatla na občanské válce dodávkou svíček a mýdel pro vojáky, kteří je pak kupovali i po válce. Okolo roku 1880 se ale začala rozšiřovat elektřina, a tak svíček ji tolik nebylo třeba. Co teď k čertu s tím olejem?

Bavlnikovy olej na smazeni firmy Procter and Gamble

Výrobci tedy vymysleli toto: Teď ten olej budeme hospodyním prodávat k jídlu jako Crisco (ztužený rostlinný tuk) ! Zafungovaly současně 2 věci:

1. Reklama na bavlníkový olej

2. Démonizace zivočišných tuků.

Zjistila jsem, že ve 20. letech vlastně vznikl pojem mýdlová opera, protože rozhlas (a později TV) začaly vysílat pořady pro ženy v domácnosti, které byly spojeny s reklamou na prací prášky a mýdla (právě od Procter and Gamble), někdy šlo o přímou reklamu, kdy žena říká, že jde koupit voňavé mýdlo). Slovo opera pak bylo použito kvůli použité hudbě.

Reklamy v zenských časopisech mířily na marnost zen mít doma “čisto”, tvrdily ze je ten rostlinný tuk “čistý"! (Je tedy spojen s čistotou jako to mýdlo!) Zkrátka housewives (ženy v domácnosti) uz nemusely škvařit sádlo, lůj a smradit s podobnými “nečistotami”.  (Mně osobně to voní jako oříšky.) Zde je názorně vidět, jak zbytečné je si idealizovat tzv. babiččinu kuchyni.

Na nějaké výzivové aspekty se nehledělo. Časem si výrobci údajně “koupili” vědce (dnešní “znalecké posudky” také často hovoří ve prospěch těch, co si je objednali), kteří jim olej pomohli prodávat díky jejich vědeckých důkazům démonizujícím zivočišné tuky. A měli bychom cítit vinu za to, ze jíme máslo. Za cholesterol pak nikdo neloboval. Zapomněli nám ale říci, na co všechno naše tělo cholesterol potřebuje!

Totéz se dělo a částečně nadále děje v ČR. Kdy napíšu do vyhledávače google “zdravé tuky”, co se dozvím?  Údajně je to: olivový olej, olej v kakau, protoze prý mimo jiné obsahuje vitamín A, avokádo, máslo, ghí, ořechy a chia semínka. Nevidím důvod, proč bychom měli konzumovat v tak velkém mnoství omega 9 mastné kyseliny, kdy je přitom velmi důlezitá jejich rovnováha s omega-3 mastnými kyselinami. Obojí potřebujeme v malém mnozství. Kakao zřejmě zádný hotový vitamín A nemůze obsahovat (jen provitamín), stejně tak věřím, ze kvalitní český a nepančovaný mák je stejně hodnotnou superpotravinou jako "zázračné"  semínko čia z dalekého světadílu. Jinde se vysloveně píše, ze tuky zivočišného původu bychom měli “omezovat”, protoze “ohrozují” náš kardiovaskulární systém. Jak ho ale ohrožují už nevím. Jde o obecnou frázi. A jak nás vážně ohrožuje jejich absence ve stravě, se už nepíše. Obávám se, ze náš kardiovaskulární systém zřejmě ohrozuje něco a někdo jiný. Máme zde tedy chaos. Pak do něho někdo vnese svou konečnou pravdou ještě větší chaos. A zase vedle. Díky zubaři Priceovi ale kolem sebe vidím to, co vidím. Pravda se stává lzí a “mýtem”, vlevo je vpravo. To, co nemá nic společného se slaninou, se lzivě nazývá slanina. Slovo slanina se začíná vytunelovávat. Sádlový kokos, nebo kokosové sádlo?

 

Někdy mi to všechno u začíná připadat jako konspirace.Vysvětlím: Mozná jste viděli tu detektivku Policie Modrava, kdy ve 2. serii ve 3. díle s názvem Magická síla podal jistý guru (pořádající esoterické kurzy na očištění čaker) neplnoleté dívce odvar z lysohlávek (halucinace), aby si s ní poté mohl dělat, co chtěl. Vše mělo další následky, které byly příčinou dalších důsledků. Podat tedy někomu drogu s cílem zlomit něčí vůli, manipulovat s ním, poškodit jeho zdraví je trestný čin. Reklama (nebo dokonce oficiální státní zdravotnická politika) nám cosi vnucuje, radí a tvrdí také, ze máme jíst to a ne to, protoze oni vědí nejlépe, co je pro nás dobré.  Ale i to může mít na náš zivot a zdraví nakonec nepříznivý dopad, přičem ten dopad se také dál řeší léčením, léky a jinými zákroky a ne vyléčením. Připadá mi to pak ale vlastně stejné jako s těmi lysohlávkami, az na to, ze dopad není tak ihned markantní a hlavně nikdo za to (za scestné rady a chybnou zdravotnickou politiku) není trestně zodpovědný a ze za vše zaplatí daňový poplatník.

Co by se stalo, kdyby stát udělal v televizi kazdý den v hlavním vysílacím čase kampaň pro důchodce, mladé i staré: Vařte si kostní vývary, jezte sádlo a máslo, rybí tuk, játra, zloutky a choďte kazdý den na sviznou půlhodinovou procházku? Asi by to bylo pro někoho bylo moc drahé.

Odkazy:

 https://www.youtube.com/watch?v=5N2J08jwdqU&t=820s

https://pabowenfarmstead.com/

foto dívky: https://www.westonaprice.org/health-topics/dentistry/is-it-mental-or-is-it-dental/ (Je to mentální nebo dentální?)

 

Nedostatek soli jako riziko pro lidi s vysokým krevním tlakem

 Teorie  Comments Off on Nedostatek soli jako riziko pro lidi s vysokým krevním tlakem
Dec 292016
 

Jsou svátky a možná si děláte starosti s příjmem kalorií, cukru i soli. Znovu bych se ráda jen stručně vrátila k soli, i když se v kuchyni příliš gramy čehokoliv moc nezabývám a měřím od oka. V nejnovějším čísle Moudrých tradic (Podzim 2016) totiž vyšel článek s názvem Příjem soli ve Spojených státech: Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí obhajuje její nebezpečné snížení. Článek rozvinutý do několika stran bych shrnula do pár vět: My, co jsme zdraví, můžeme jíst slané podle chuti- sami cítíme, zda máme chuť na slané. A my, co nejsme moc zdraví, ale máme nadváhu, nemocné ledviny a vysoký krevní tlak, si musíme dávat pozor na 2 věci: nejen na příliš vysoký příjem soli, ale stejně tak na příliš nízký příjem soli.

O soli se v Moudrých tradicích píše: Klíčová role sodíku je údržba krevního tlaku. Adekvátní obsah sodíku v těle je nezbytný pro udržení krevního tlaku a renální perfúze (protékání ledvin) a tyto proměnné tělo silně brání. Když je náš příjem soli příliš nízký, mezi obranné mechanismy patří chuť na slané, aby se zvýšil příjem soli, a snížení množství uriny a potu, aby se snížila ztráta soli. 

Článek referoval například o studii publikované v časopise Lancet v květnu r. 2016 (Hemilton study), na kterou se odvolává ono Centrum pro prevenci …, které lidem doporučuje velice nízký příjem soli (1,5 g). Přitom samotná studie údajně přišla s něčím jiným. Můžeme si lidi rozdělit zhruba na svě skupiny: na ty, co mají vysoký krevní tlak a na ty, kteří mají nízký nebo normální tlak. Vědci zjistili, že nejideálnější je dostat příjem soli u dospělého do rozmezí mezi 4-5 gramy na den. Pokud se s příjmem soli člověk s vysokým krevním tlakem dostal na 7 gramů a výše, stoupalo mu riziko nějaké kardiovaskulární příhody či smrti, ALE pokud mu klesl na 3 gramy a méně, tak mu rovněž hrozilo zdravotní riziko (smrt, cukrovka typu 2, rakovina), i když zase z jiných příčin. U lidí s normálním či nízkým tlakem hrozily zdravotní komplikace jenom, když snížili příjem soli na 3 gramy, i když méně než u lidí s vysokým tlakem, a pokud překročili 7 gramů, tak se nic zásadního nedělo. Pokud tedy Centrum tvrdilo, že všem hrozí infarkt bez rozdílu, není to pravda.

Celkově se to dá shrnout tak, že lidé s vysokým tlakem si musejí dát větší pozor než ti s normálním tlakem, a to jak na překračování 6 gramů soli denně, tak i na pokles na 3 gramy soli než lidé s normálním tlakem. Vysoký příjem soli je tedy rizikový jen u lidí s vysokým krevním tlakem, ale právě tito víc než jiní by neměli dělat tu chybu, že solí naopak málo.

 Paradoxně si údajně nyní lidé v Kanadě a USA ohrožují své zdraví údajně tím, že nesolí. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí doporučuje 1,5 gramů soli na den na dospělého. To je asi stejně “dobrá” rada jako nahradit živočišné tuky rostlinnými. Studie v Japonsku zjistila, že omezení soli i v těhotenství vede i k růstovému zpoždění plodu.

Kromě udržování adekvátního krevního tlaku, což je životně důležitá úloha jak sodíku, tak chloridu, má sůl celou řadu dalších důležitých fyziologických funkcí. Sodík je životně důležitý pro gliální buňky v mozku, má co do činění se svalovými stahy při tlukotu srdce, při nervových impulzech a trávení tělotvorných bílkovin. Sodík je aktivní při vstřebávání dalších živin v tenkém střevě…”

Sůl jako takovou vlastně nelze moc nahradit – pouze jíst něco jiného, sladkého, méně slaného- ona totiž i ta omáčka tamari či pasta miso je slaná proto, protože obsahuje sůl. Pořád je to sůl, kterou solíme. Chceme-li mít ale trochu pod kontrolou, kolik soli sníme, nejjednodušší je nekupovat polotovary, ale sám si častěji vařit a sám si přiměřeně solit a mít tak příjem pod kontrolou. Jen domácí jídlo je uvařeno a posoleno pouze proto, aby nám chutnalo, ne aby se ho víc prodalo, případně aby se nám po něm prodal ještě nějaký nápoj.

Srov. Wise Traditions in Food, Farming and the Healing Arts, Fall, 2016, p.30-39.

Lednové pozdravení

 Teorie  Comments Off on Lednové pozdravení
Jan 262016
 

Milí čtenáři tohoto blogu.

srdečně Vás zdravím v novém roce 2016, v němž Vám přeju optimismus, vytrvalost a víru, která přináší klid do Vašich duší.

P1070103dvakocouri

Některé bytosti neřeší existenciální neklid. S malým pocitem viny za to, že nezákonně proklouzly hranicí vchodových dveří, si užívají teplo kamen.

Je to již několik let, co jsem založila tyto stránky, protože se mi zdálo zvláštní, že se stravuji jinak než “zdravě”, a přece jde moje vlastní zdraví nahoru, a přece i druhé dítě je zdravé, třebaže už by nás měla všechny trefit  mrtvice -nejméně dvakrát. I nadále některá média neustále tvrdí, že hlavní příčina cévních onemocnění jsou živočišné tuky, aniž by to věcně obhájila a dla do širších souvislostí. Vidím, že  jsou tyto stránky a informace na nich stále aktuální a užitečné. Obsahují spíš pracovní překlad knihy Vyživující tradice, která sama ještě zůstává spíše v pracovním překladu, nicméně věřím, že komunikační funkci, kterou je přenos důležitého poselství, splnila.

Možná i Vás napadlo, že přece jen pojem “tradice” je poněkud nešťastným slovním obratem, který nemůže nic obhájit, protože jde pouze o klasický argumentační klam či faul. Anglicky se tomu říká logical fallacy. Zkrátka že není něco pravda, něco nefunguje jenom proto, protože je to tradice. Je to stejné, jako říci, že to musí být pravda, protože to říká Karl Gott. Ve zdejším kontextu je však slovo “tradice” skutečně silně spojeno s časem prověřenými přírodními zákony. Nejde o vytunelovaný pojem tradice, kdy se někdo “tradičně” opije a nevadí to, protože i loni se opil, až mu bylo ještě třetí den zle, ale také to přežil.

P1070096telecisezeleninou

Telecí se zeleninou

Vím, že  na internetu se objevila kritika, že Sally Fallon je tlustá a neměla by vůbec hovořit o tom, co je zdravá strava. Zdálo se mi, že někdo srovnával její fotografii, kdy ji mohlo být 25 let, s fotkou, kdy ji bylo 65 let. Netuším ani, jaký tlak může být na paní Sally vyvíjen, přece jen je to hrdinka, jako každý, kdo se stává veřejnou osobou a musí počítat s často nevěcným osočováním druhých. Současně se domnívám, že tělesné zdraví (a to, jak kdo vypadá) je věc složitá a nezáleží jen a pouze na jídle, ale také na tom, jaký základ dostal v dětství, na tom, co zrovna prožívá, zda člověk sportuje či posiluje, zda se naučil odpočívat i duševně. Je někdy velmi těžké najít onu rovnováhu – nebýt hubený tak, že nám až trčí kosti, a nebýt oplácaný. Když už někdo ale učí nejen o výživě, ale o zdravém životním stylu, jde o natolik celistvější přístup, že už by se měl více blížit obrazu zdravého člověka, jinak ho nadváha skutečně může znevěrohodňovat v jeho profesi, a to víc, než toho, kdo je pouze odborník na zdravou výživu, kdo se toho zdravého najedl hodně či málo. Osobně si myslím, že v dnešní době málokdo vypadá zdravý, ale jeden tip na to, jak si osobně představuju zdravého člověka, bych měla. Mrkněte se na youtube na klip dívčího tria ze stodoly ze 40. let The Ross sisters: Solid Potatote Salad.

Sestry Rosovy, 40. léta

Sestry Rosovy, 40. léta

Za povšimnutí stojí relativně široké úsměvy dívek, ženské tvary dívek, které nejsou ani příliš hubené, ani nemají nadváhu, zkrátka jsou akorát. Jsou velice odlišné od dnešních dívek. A hlavně jsou to velice silné akrobatky jako z cirkusu. Od 1:15 začnou zpívat a tančit a pak překvapí akrobacií a hlavně silou…

Každopádně jsem nezapomněla na to, že bych opravdu ráda udělala nějaké setkání přátel vyživujících tradic, a to proto, že individuálně slýchávám velmi zajímavé příběhy a postřehy lidí, které by bylo pěkné sdílet společně. Měla jsem ale spoustu jiných aktivit či starostí a stále mám, takže mi to loni už nevyšlo. Pokud bych něco organizovala letos, určitě bych o tom informovala na těchto stránkách, abych měla dopředu představu, kolik lidí, by se chtělo sejít, zda 2-3, nebo ty stovky lidí, co si již koupilo knihu Vyživující tradice, vím, že jsou mezi nimi i zubaři, kteří dobře spravují lidem zuby.  Přála bych si, aby kniha nebyla jen dalším kouskem do sbírky kuchařek, ale aby v ní čtenáři našli poučení. Já osobně nacházím ale inspiraci i u všech slušných lidí, kteří své kuchařské umění  či informace prezentují na internetu, od kuchařky ze svatojánu, paní Margit, až po různé zahraniční blogy maminek. V poslední době mi na to nezbývá tolik času. Věřím ale, že se mi podaří dopřekládat i bratříčka ke knize Vyživující tradice, a sice knihu zubaře Pricea, která je s ní úzce spojena.

P1070125_Fairy

Zahradní víla

zeliP1020440_olejztrescichjater_modifiedgarlicginger

 

 

 

 

Letos jsme zatím nikdo nebyli nemocní, občas si dáme na lačno jemně nakrájené kysané zelí se syrovým zázvorem, česnekem a olejem z tresčích jater. K tomu, aby mi to jedly děti, mi pomáhá komunikace s nimi – já vím, že si říkáte, co nám to ta máma dala proboha za jakési zelí, co smrdí rybou, ale…je to dobré na to a to a to a zavřete oči a představte si tu velikánskou tresku, co právě pluje okolo vaší lodi, ale vy ji chytíte a uděláte ham!….ještě na jazyku cítíte tu chuť tresky a nekonečného velikého oceánu!!! 

Princezna vyšívá botu…

Přemýšlím, zda bych měla nějaký tip na film, který by mě v poslední době zaujal, ale vždycky cítím určité zklamání (ošizení), cítím, že jde jen o další produkt filmového průmyslu, který má produkci filmů v popisu práce. Jistě jste si všimli, jak se i různým princeznám a Lídám Bárovým poněkud mění či modernizuje obličej.

nextkaratekid

Film Nový karate kid o dívce, která se naučí bránit tyranům i problémům, které má sama se sebou. Jednoduchý film pro malé děti, kteří se na něho mohou podívat s dospělým, který snad neusne. Má jasný morální vzkaz, je v něm napětí, ale není v něm násilí jako v jiných filmech. Hlavní postavu stvárnila Hilary Swank, držitelka 2 Oskarů.

Asi mě nepřestanou bavit filmy Karate kid, naposledy The Next Karate Kid. Není nic potěšujícího, jako když malý dědeček Mijagi-san, zahradníček a pěstitel bonsají, který občas tráví čas v zenovém klášteře, přepere i ty nejsilnější lotry. Totiž ten lotr se poněkud “ubije” sám. Já vím – fight, no good. (Boj – není dobré). But if you have to fight, it is good to win. (Ale když už musíš bojovat, je dobré vyhrát…)

Jeden tip na knihu bych ale měla. Napsal ji člověk, Čech s rakouským pasem, který 50 let pobýval v Japonsku. Myslím, že bych se takřka pode vše, co o něm píše, podepsala. Na jeho přednášku v Olomouci v roce 2002 si pamatuju velmi dobře – trochu jsem ji rušila šeptem, protože jsem říkala kamarádovi, že jsem zvědavá, jestlipak začnu chodit s jedním klukem – mým dnešním manželem. Takže knihu napsal jezuita Ludvík Armbruster: Tokijské květy.”Český jezuita Ludvík Armbruster prožil v Japonsku půl století, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní univerzitě a navázal mnohá přátelství. Když mluví o Tokiu, říká „u nás“. Doma se ale cítí i v Česku. Díky této šíři perspektivy je rozhovor s ním něčím víc než jen ochutnávkou exotiky.

Pochopitelně se umí dívat s nadhledem i na českou společnost; dovede klást otázky, které si obvykle neklademe. Jako filozof na ně neodpovídá dogmaticky, nýbrž dává podněty k hledání cesty, třeba i uprostřed protikladů. Jako katolický teolog se nebojí zamýšlet nad inspiracemi přicházejícími z východních myšlenkových proudů. Jako misionář si uvědomuje, že křesťanství stojí na konci jedné velké epochy. A jako moudrý člověk nabízí svou zkušenost a životní moudrost s noblesou, vtipem a pochopením pro jinakost druhého.”

Mám ale tip na krátký vtipný šot, zvaný “daň z příjmu” (příjem nesežere stát, ale pes). Viz zde: https://youtu.be/qd0Ee4fdb9s

unnamed

Když už jsme u toho, jak má vypadat zdravý člověk, určitě si uznání za dřinu zaslouží zpěvačka Dara Rolinc, ale někomu může připadat trochu moc hubená. Někomu samozřejmě nemusí sednou její způsob zpěvu, ale snad mu bude stát za shlédnutí jeden její klip.

její jídelníček je prý zde: http://www.vipstory.cz/1075-dara-rolins-vytasila-svuj-jidelnicek-hodili-jsme-ho-do-tabulky-kterou-si-dejte-na-lednici.html

A hádejte, který produkt se v něm objevil:

a) keltská sůl

b) blue ice olej z tresčích jater

c) kniha vyživující tradice

Já bych řekla, že za b) v čase 0:45 (…osud veriiiim) před snídaní s vajíčky 🙂

Takže se mějte hezky, tradičně se vyživujte, nechřipkujte, nesportujte ani málo, ani moc, bojujte za své zdraví a fyzickou sílu!

Věra

 

 

 

 

 

 

 

Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny

 Teorie  Comments Off on Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny
Apr 152015
 

pribehopravdovevasne

Nedávno jsem v knihovně mezi novinkami narazila na velkou knihu Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny a, protože se mi líbila, napadlo mě, že by bylo škoda se o ní na tomto místě nezmínit a neupozornit na ni ty, kteří o ni neslyšeli, nebo ji ještě nečetli. Má několik tématických rovin:

a) Čtenář si může přečíst něco o autorčině osobním životě, osobní cestě: “Žila jsem v kleci, kterou ukoval matčin chlad a otcova absolutní netečnost, lemovaná stále silnější touhou po skleničce…“Myslím si, že mnoho žen se s jejím životním příběhem ztotožňuje. Za poznámku stojí, že v rámci asi respektu k osobním údajům a soukromi o svém manželovi píše jen jako o panu P. a o své dceři jako o E-lišce.  Paní Milfaitová kromě vyrábění marmelád mimochodem i ráda běhá.

jeremiahjohnson

Film, kde me zaujala hezka priroda a houzevnatost hlavniho hrdiny…


b)Autorka popisuje svůj nový životní styl, jejího muže inspiroval film Jeremiah Johnson s Robertem Redfordem. Příběh opravdové vášně zavání velkou touhou po svobodě, kterou si nabrali a touhou po vlastních rozhodnutích. S novým partnerem odešla na Šumavu a  začala žít svůj život, i když bez požehnání rodičů, kteří měli asi jiné (své) představy o tom, jak vypadá úspěch.  Jejim domovem se stal dům na samotě ve vyšších polohách. Motiv svobody je z knihy cítit i proto, že popisuje volnou jízdu Evropou velkým karavanem (i když ne zrovna cikánskou kibitkou taženou irským cobem),  ktery jiste dava cestujicim pocit rozletu orla, i díky tomu, že se nevrhla do dalšího a dalšího rozšiřování výroby a prodeje, zrušila různé smlouvy a kontrakty a dokázala svobodně říci NE, uhájit si svobodu, uvědomit si, co chce a kolik je dost. Na druhou stranu nepovažuje paní Milfaitová odstěhování se na samotu pryč od civilizace, kterou s manželem považuje za úpadkovou, za optimální a jedinou odpověď jedince na stav společnosti, neboť, jak přiznává, jde tak trochu o dávání pštrosí hlavy do písku.

Už nevím, zda to napsal pan Milan Machovec či Masaryk, ale obecně existuje tendence mezi lidmi, že jedni toho vědí o světě hodně  a nechtějí mít s ním cokoliv společného a jakkoliv do něho zasahovat, a druzí lidé zase toho o světě vědí málo, ale chtějí ho řídit. Obojí je asi nežádoucí extrém. Jak sama i paní Milfaitová říká: “Jen mrtvé ryby plavou s proudem,” s čimž osobně souhlasím. Na druhou stranu kazdy musi zvazit kolik ma sil a moralni odvahy plout proti proudu.

c) Další  rovinu vyprávění tvoří její poznámky o podnikání v malofaktuře v oblasti potravinářsko zpracovatelské (výroba a prodej marmelád), o boji s legislativou. K tomu snad bych jen doplnila, ze v podstate mame, co jsme chteli, když jsme vstupu do EU řekli ano, nebo nešli a nevolili ne. Asi vetsina politiku vyciti, kolik nesvobody lide unesou a nechaji si jeste libit, kde je ta hranice, ten prah, kdy uz se zacnou bourit. A samozrejme nastavi tu nejvyssi moznou hranici. 

Kontrolorka se paní Milfaitové za to, že ji statečně pověděla, co si o její práci myslí, uměla, zdá se mi,  akorát mstít. (K udělení titulu Regionální potravina chyběl paní Milfaitové dokument o kolaudačním rozhodnutí provozovny, nevyzvali ji včas, aby ho dodala).  Dozvíme se od paní Milfaitové také, jak se cítí při představě, že by mohla získat dotaci na vybavení kuchyně, jaká smlouva s ďáblem to je, že nestojí ani za to. I ona se ptá, komu takový systém slouží? Já se ptám, koho vlastně chrání a před čím?  Potřebuje občan, aby se z jeho daní platila reklama pro něho na to, aby si kupoval nějakou potravinu, kterou se nekdo rozhodl umele povazovat za zdravou? Prirodni zakony plati vzdy, at jsou uzakonene v lidskych zakonech ci ne, i kdyz na ne neni reklama.

d) V neposlední řadě je třeba zmínit autorčino hlavní téma – povídání o marmeládách, které přímo na svých cestách po mnoha zemich Evropy vařila z čerstvého sezonního lokálního ovoce v krásném měděném hrnci, ovoce, které buď koupila nebo za poplatek sama natrhala, nebo nasbírala zdarma v přírodě. “Viděla jsem hodně trhů v mnoha zemích, to mi jistě věříte, ale to, co jsem zažila za hlavním nádražím metropole Lotyšska, nic nepředčí. A to mi věřte! Maliny jako jahody, jahody jako sen, borůvek tuny, třešní nespočet druhů, moruše, merůňky zlatavě oranžové, rybíz všech barev, angrešt jakbysmet…a další a další!…, a tak kupuji od těch nejchudších na trhu, od babiček a dědečků, kteří vypadají, že jim to snad i pomůže, vše, co přinesli.”

Nebudu zde raději ani šířit definici EU, co je to marmeláda a co je to džem. To, co vari ona, je asi neco mezi dzemem a marmeladou. Nazývejme si to, jak chceme. Za pozornost stojí ale to, že marmelády paní Milfaitová nedělá z ovoce, které už brzy bude hnít, je přezralé a k ničemu jinému se už nehodí, ale z ovoce bio (či lépe řečeno “normálního”) a kvalitního, na vrcholu zralosti, toho nejlepšího. Takové ovoce paní Milfaitová jen nakrájí a vaří velmi krátce 3-5 minut. Líbí se mi, že člověk pak vidí očima, jaké ovoce jí.

Někdo jiný ovoce ale vaří déle, az se rozvari uplne. Nabízí se mi zde i domněnka, že delším vařením se nezvyšuje “podíl” ovoce v marmeládě, ale že opak je pravdou. Jen se vyvařuje voda. Ta je ale přirozenou součástí ovoce a ředí jeho sladkost. Jestli se tedy něco může s vyvařováním pak zvyšovat, tak spíš podíl (koncentrace) fruktózy, tedy zvysuje se pocit sladkosti.

Pomona je značka, kterou zmiňuje ve své knize Sally Fallon

Je také velmi zajímavé, že autorka používá i místo běžných želirovacích látek (tedy těch, co to všechno zrosolovatí), citrusový pektin (složitý polysacharid, vláknina, co pomáhá vázat buňky ve stěně), který není úplně běžně v obchodech a dá se sehnat snadno spíš přes internet (viz odkazy nize). Pektin je přírodní látka i v mnohém ovoci samotném, ale  u malých dětí je lepší kvůli pektinu v syrovem ovoci ho vařit  déle (i za cenu, že z toho bude pyré), protože údajně jinak dráždí střeva (klky) miminek.  (Srov. http://www.westonaprice.org/health-topics/nourishing-a-growing-baby/) Delaly se ji pokusy na potkanech, ktere to dokladaji. Jinak je možná lepší s ovocem v podobě  marmelády z málo uvařených jablek, hrušek apod. u malých dětí asi raději počkat. Mozna i dospelym prospeje spis rozvarene jablicko se skorici a slehackou.

Paní Milfaitová používá bílý cukr (rafinovany). Domnívám se, že ze 3 důvodů:

– je to konzervant (pro relativně moderní záležitost, kterou je zavařená marmeláda ve sklenici, kterou lze dela skladovat, snadneji prodavat)

– je to látka, se kterou se zelirujici pektin nejprve promísí, aby byl v marmeládě rovnoměrně rozložen a při vaření ošklivě nehrudkoval

–  doslazuje přirozeně sladké ovoce, které je tak sladké, jak uznala příroda.

Nutno ale podotknout, že v receptech ho autorka používá díky pektinu mnohem méně než je obvyklé, když se použijí jiné želírovací látky (1:1), ale přidává do 1 kg dobrého ovoce obvykle 400-500 g bílého cukru (pokud se tedy nejedná zrovna o citrony), kterým jistě částečně vyvažuje dokyselení čerstvou šťávou z citronu, ktera pomaha udrzet i barvu. Se způsobem našich  prababiček to sice může mít něco společného, ale jejich způsob přípravy jídla zas nemusí zohledňovat výživnou stránku jídla a odpovidat tomu, co varily prababy prabab. Od tradiční výživy jsme se začali vzdalovat již hodně dávno, proto slovo prababička, jakkoliv popularní slovo to dnes je, není totéž co přírodní žena, která využívá jednoduchou technologii přípravy jídla.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony, pro vetsinu lidi by byl cenove nedostupny.

O škodlivosti cukru někdo četl možná jen kapitolu z Vyživujících tradic. Někdo knihu Cukrové trápení. Když si najedeme na portál amazon.cz,  našli bychom o škodlivosti a biochemii cukru a návykovosti na rafinovany cukr (sugar addiction) tolik knih, že kdyby nám je někdo naložil do náruče, sotva bychom je unesli. Skodlivost cehokoliv je jiste relativni, mozna ze chronicky stres je jeste horsi. Nic z toho ale číst nemusíme, abychom uznali, že bílý cukr není a nemůže být tradiční potravinou našich předků, protože jeho výroba proste není technologicky jednoduchý proces, ktery bychom zvladli v domacnosti. Já si ho aspoň doma nevyrábím a ani to neumím. Nasi predkove ho proste nepouzivali a 150 let je relativne kratka doba, rozhodne ho ani pred 100 lety nepouzivali tak moc jako se pouziva dnes.

Autorka se domnívá, že je dobré dávat malým dětem “na kosti” olivový olej, aby dítě mělo dost vitamínu D. Pokud si to (dle meho nazoru mylne, protoze rostlina neobsahuje dulezity D3) myslí, o to méně lze očekávat, že by coby vyučená cukrářka uvažovala o bílém cukru jako o antiživině se všemi negativními důsledky. Nevím, zda se v oboru cukrář vyučuje o tom, kdo to byl zubar Price, jak cukr narusuje v organismu biochemii vapniku, jak je dulezite mit ve slinach vitamin K2, ale je mi jasné, že kapři si rybník sami vypouštět nebudou. Svět se bohužel obecně neposunul k tomu, aby jednoznačně řekl, že tuhle látku používat nebude vůbec a vypustí se úplně z výroby, ale rozhodně již (aspon teoreticky) k tomu, aby se značně omezilo jeho používání. Přestáváme si nalhávat, že k životu potřebujeme bílý cukr, když je glukózy a fruktózy a maltózy dost v celistvých potravinách, kde se tyto druhy cukru nachazeji v kontextu a v soucinnosti s tisici jinych latek.

Sladkost u našich prabáb pocházela jen z ovoce, smetany  či mléka, kde je mléčný cukr, z mrkve či pracharandy (hrušky sušené a roztlučené na prášek) a povidel. A take z pomaleho zvykani chleba, kdy sliny s enzymy nam slozite sacharidy zacaly rozpoustet na jednodussi sacharidy. Není žádná náhoda, že se zrovna marmelády slazené cukrem dobře prodávají a že se objevily s moderním obchodem a železniční dráhou. Takže co s tím?

Myslím si, že je to otázka míry a stoickeho klidu.  Dokonce, a snad i úmyslně, z času na čas “ochutnáme” zmrzlinu v nějakém obchodním centru. A znova a znova a zákonitě se cítím ošizena. Ale spím dobře a netrápím se tím; jídlo bez cukru se mi nestalo fetišem, ale nepotřebuju ho k životu a ke štěstí. Jidlo s cukrem je pro me za sklenenou stenou. Kvalitní, i když do jisté míry přece jen moderní marmeládu, bych tedy brala jako koření, jako jakési dochucovadlo, připomínku léta, či třešničku na “dortu” z potravin bohatých na tělotvorné výživné látky. Je třeba si hlídat svou “šikmou plochu” pod nohami (kterou je konzumace jídla s bílým cukrem) a ptát se, jak moc takovéto marmelády s bílým nezdravým cukrem hodlám denně jíst. Myslím si, že dvě tři malé lžičky na stejk mohou zajímavě chutově tento pokrm doplňovat. Pokud navíc jím současně s doslazenou marmeládou máslo (ci aspon ne na lacno), které nedovolí, aby krevní cukr z bílého cukru prudce stoupl a s ním i inzulín a s ním stouplo i riziko, že se nezhojí případné skryté záněty v kardiovaskulárním oběhu, pak je to ještě lepší.

 Otázkou samozřejmě take je, jaké místo a zastoupení v denním menu má ovoce vůbec mít.  Některé ovoce je od přírody kyselejší, jiné velice sladké, jiné šlechtíme, aby obsah fruktózy byl ještě vyšší nez zamysela Priroda, na výběr máme dost a každý asi cítí, kolik potřebuje ovoce a kdy to už přehání na úkor jinych potravin.V obchode dnes maji melouny. Dovoz z Panamy…

Myslím si, že nejlepší je bílý cukr zcela minimalizovat, nahrazovat ho smetanou, sušeným ovocem, medem a melasou (ne fruktozou, kukuricnym sirupem, agave sirupem, viz ještě horší než jsme si mysleli) a slanými jídly.

Zároveň se ale domnívám, že podobně jako se alkoholik chce vyléčit ze závislosti a asi nebude chodit tam, kde se alkohol prodává, nebude vyhledávat společnost jiných lidí, kteří pijou přes míru, tak by se člověk měl vyhýbat regálům a obchodum se sladkostmi.

Nestačí ale říci jen, nejezme tolik cukru. Jenže co má ten člověk dělat, když mu to tak chutná? Je třeba zlepšit střevní mikrofloru kysaným zelím, kefírem, silnými probiotiky, aby nás nevyváženost druhů střevních bakterií neodměňovala endorfiny do krve. Je třeba se nejprve najíst pořádným jídlem (bílkoviny, tuky, zelenina) a napít se zdravých nápojů, než budeme hlad zahánět sladkým či svačit sladké. Najit si smysluplnnou cinnost a nezahanet nudu sladkostmi. Nesmíme dovolit, aby dítě mělo “hlad” na sladké. Hlad je nejlepší kuchař. Když jsme dobře najezeni, sladkého se do břicha už aspoň tolik nevleze. Musíme i ve svobodě, ktera patri primerene i detem, a možnostech výběru používat rozum.  (http://www.westonaprice.org/health-topics/zapping-sugar-cravings/)

Pokud se opravdu neobejdu bez cukru coby konzervantu, pak je asi lepší marmelády v této podobě nedělat vůbec, nebo ne hodne, nebo omezit “marmelády” na čistá švestková povidla, která tradičně žádný cukr netřebovala, nebo přesněji řečeno – bílý cukr neměli. Prostě nebyl. V tom je nejspis to tajemstvi receptu, proc cukr do povidel nepatri. Sušené švestky se pak mohou rozvařit na omáčku s bujonem k bažantovi a jsou podle mého názoru onou “marmeládou” českých zemí, kde pomeranče nerostou a kde  si je dnes nemusíme uchovávat do zásoby v  podobě marmelád,  protože jsou k dostání čerstvé s vitamíny a enzymy po celý rok.

Přesto mě Příběh opravdové vášně inspiroval k tomu, abych si na zimu uchovala pro jazýček trošku léta a zkusila udělat marmeládu z jahod, malin, borůvek a také z šípků. Místo bílého cukru bych použila minimální množství sušené třinové šťávy Rapadury (nebo medu u kyselého ovoce) ke smíchání s pektinem (aby nehrudkovatěl). Zkusím určitě připravit šípkovou marmeládu z karpatské růže, která ty šípky má větší (stareodrudy.org). Rapadura asi chuť ovoce asi trošku změní, však bych jí nepoužila mnoho, a i kdyby – žádná soutěž marmelád bez bileho cukru se zatím nikde nekoná. Inspirovala jsem se také tím, abych do pomerančové marmelády nedávala 1/3 kůry. Jde mi o kompromis mezi chutí a zdravím.

Dále bych se raději orientovala směrem k mléčně kvašeným marmeládám či čatným – například takové citronové čatný i s kůrou citronů, s chilli paprikou, olivovým olejem, mořskou solí a kořením, maximálně se lžíci surového medu je zcela živá strava, která neprišla vařením o žádný vitamín C, o enzymy, ktere vse pomohou stravit, a ani o lahodnou chuť, naopak kvašení ji ještě zlepší. 

Paní Blanka Milfaitová napsala velice čtivou knihu o svých postřezích ze života, z cest a k přečtení bych ji určitě doporučila – čte se velmi dobře, aspoň já jsem se vůbec nenudila: “…zbožňuju ty malé hospůdky, knajpy pro místní, trattorie, kam chodí dědové ze vsi, bistra a bufíky, kde obědná místní gurmán. A farmy. Ale ne ty moderní, eurounijně nerezové a s personálem v gumových pláštích, ale ty autentické, staré, pravé…Chystám se vám uvařit marmeládu divokou jak rozeklaná pobřežní skaliska, s ozvěnou zvuku křídel orlů, kteří mi vysoko v horách Gennargentu krouží nad hlavou, s chuťovou hloubkou pradávkých hlubin kaňonu Gorropu.” (s. 95)

Je poctivá cukrářka, která zavrhuje používání nekvalitního ovoce, barviv, přehlušovadel, umělých příchutí, dlouhé vaření, chemické želírovací látky, ale i fruktózu jako “megalumpárnu“, a vyrábí  marmelády s pektinem a nižším obsahem (bohuzel) bílého cukru, marmelády, které jsou odborníky i zákazníky vysoce ceněné. Je to krůček zpátky k poctivému domácímu vaření našich předků. Cením si každého krůčku učiněného timto směrem.

Ve výživě dle Vyživujících tradic bychom je jiste (jak doufam) vzali na milost,  ponechali jim aspon okrajové místo na talířku, aby nám v zimě  připomněly chuť léta a kontrastem ozvláštnily chuť jiných potravin na talíři, které lze z hlediska výživy považovat za mnohem zasadnější. Nemyslim si sice, že vaření a konzervování ovoce s bílým cukrem je  nějakým meganávratem ke kořenům, ale Příběh opravdové vášně se mi zkrátka líbil, autorka pouze nema presne informace o cukru, coz je nejvetsi slabina knihy. Uznat, ze rafinovany bily cukr je skodliva droga, je vaznejsi problem s vaznejsimi dopady, nez by si kdo kdy pomyslel. Cukr ma jiz nyni negativni dopad zdravotni a pomalu se trese puda pod nohama tech, kteri si na jeho pouzivani zalozili svou osobni cenu a identitu:  babicky pysne na desatero druhu cukrovi, ktere pecou kazde Vanoce, ale i mistri gastronomie, kteri ziskali oceneni.

Měla bych ještě na závěr jeden tip (pripominku) na film v souvislosti také s ovocem. Jmenuje se Citronový sad.  lemontreelemontree2Ta hlavní hrdinka tam zrovna na začátku filmu dělá, zdá se mi, kvašené nakládané  citrony. Jinak cituji z ČSFD: “Film je inspirován skutečným příběhem vdovy, která byla nucena pokácet své citroníky z bezpečnostních důvodů. Filmová vdova Salma žije v palestinské vesnici na zelené linii oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu…Salma zůstala sama jen se svým sadem citroníků, který zdědila po otci. Ten teď chtějí vykácet, protože se tajné služby domnívají, že stromy poslouží jako dobrý úkryt pro teroristy, kteří budou chtít zavraždit izraelského ministra obrany žijícího v sousedství. Salma se nevzdá a bojuje o svůj sad u soudu. Boj proti celému Státu Izrael se zdá předem prohraný, ale Salmu podpoří nečekaný spojenec, ministrova manželka.”

Odkazy:

pani Cibulkova natocila dokument o cukru: http://www.sugarbluesfilm.com/en/

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/dieta-a-krasa/matka-proti-globalni-cukrove-mafii-smali-se-mi-vzpomina_335158.html#.VVMjp3V3NWc

měděné nádobí a anglické konvice http://www.thomasspoon.cz/

Velmi zajímavý článek o ovoci od autorky textu Mýtus čínské studie Denise Mingerové: http://rawfoodsos.com/2011/05/31/wild-and-ancient-fruit/

http://www.nase-dobroty.cz/  (stránky paní Blanky Milfaitové)

citrusový pektin http://www.pytlici.cz/produkty/products/view/66-ochucovadla/915-citrusovy-pektin-100-g

Naomi Klein: Bez loga (kniha)

Dalsi zajimave stranky lidi, co cestuji karavanem:

http://cajovyvuz.blogspot.cz/

http://intothehermitage.blogspot.cz/

Kniha o svobode, asi nejlepsi, jakou jsme kdy cetla: Konec vseho zla http://www.mensenrechten.org/wp-content/uploads/2014/05/EndofallEvil1.pdf

 

Seznamka

 Teorie  Comments Off on Seznamka
Feb 032015
 
seznamkaNíže je kopie emailu, který smím a chci zveřejnit:
Dobrý večer, paní Věro,
 
píšu Vám, protože chci poděkovat za všechny úžasné myšlenky, které Váš blog obsahuje. Je skvělé, že jste se ujala překladu NT. Netrpělivě čekám až vyjde, abych ji mohl pořídit blízkým. V dnešní době není lehké najít ty “správné informace”, vše je ovlivněno různými zájmy. Proto je tak důležité, že se snažíte vysvětlit to, co se opírá o tradici. Vše má svoji logiku a je podloženo, selský rozum nechybí 🙂 Vydržte prosím, Vaše práce je opravdu přínosem. Jsem si jistý, že každým dnem přibývá lidí, kterým může zachránit zdraví a zároveň je pobídnout k zamyšlení nad životními cíli a hodnotami.
 
Nedá mi to – musím se zeptat. Velice mě inspirujete. V mnoha oblastech. Sním o životě na venkově, soběstačnosti, výchově zdravých a štastných dětí. Zatím mi k tomu ale chybí partnerka se stejným pohledem na svět. Hledám ji, jak to jde, ale asi neznám ta pravá místa. Poradíte, kde narazit na někoho s podobnými sny? Nebo třeba víte o nějaké slečně, která hledá to samé (a ideálně následuje NT:-) )? Vím, musím si to zasloužit sám 🙂 Doufám, že se letos zúčastním Vašeho kurzu kosení. Tam se jistě sejdou fajn lidé. Do té doby ale nechci jen tak sedět 🙂 Kdyby náhodou – tady je můj kontakt – http://znamost.cz/seznamka.php?id=298733 🙂
 
Ještě jednou díky za vše – překlady i výtahy z našich historických knih. Když je vše takto shrnuto, dává to skutečně obrovský smysl. Můj tel je 420 607 550 141.
 
Příjemný zbytek dne a vše dobré.
 
Marek R. z Poddžbánska
Je 20.1. 2016 a inzerát již není aktuální, neboť Marek již svou druhou polovičku našel…

Born to run – Zrozeni k běhu (Christopher McDougall)

 Teorie  Comments Off on Born to run – Zrozeni k běhu (Christopher McDougall)
Jan 112015
 

borntorun“Zrozeni k běhu: skrytý kmen, superatleti a nejlepší rasa, jakou svět neviděl…tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa” a jiné věty k zývání.

 

Ráda bych zde podala subjektivní hodnocení knihy, o které jste možná již slyšeli a váháte, zda si ji přečíst. Hned v úvodu napíšu raději přímo, že tato kniha mě velmi zklamala a že bych ji nemohla nikomu doporučit, ale že se pokusím zodpovědně vysvětlit, proč takto soudím.  O tom, že pohyb je zdravý, že běhat, skákat, cvičit jógu, Pillates, hrát hry je prospěšné, nediskutuju. Ani o tom, že život na statku nemůže optimálně zajistit, aby se zapojovaly všechny svaly, nehodlám vůbec polemizovat. Nemám nic proti boji s leností, proti návratu k přírodě postupným odpoutáváním se od vymožeností civilizace včetně bot. O tom se mohou psát hory textu, o tom všem se není třeba ale zmíňovat v recenzi na knihu.

Tady bych se  měla pokusit vysvětlit, proč se mi nelíbila jedna konkrétní kniha s názvem Zrození k běhu (Born to run, chcete-li Zrození, abychom běhali). Ale asi bych mohla začít tím, zda kniha v něčem přínosná byla. Asi tak ve 3 věcech: Ponoukne čtenáře, aby se aspoň trochu zastyděl a aspoň trochu si zaběhal či začal pravidelněji běhat; aby utrácel méně za boty, protože méně je někdy více; podpoří možná turistiku do Mexika. (Však hrdina Caballo Blanco tam na něho již za poplatek možná čeká.)

Co se týče práce českého nakladatelství a překladatele, tak  cítím, že odvedli poctivé řemeslo. Snad spojení “upravené uhlovodany” bych raději přeložila jako průmyslově zpracované  či rafinované sacharidy, poněvadž “upravenou” mohu mít (a je to i žádoucí) i celozrnnou mouku, luštěniny apod. Tak v čem je jinak problém? Vidím ho jak ve formální stránce knihy, tak obsahové, které je dílem původního autora.

Přiznám se, že asi od poloviny knihy jsem stránky jen prolétala a pospíchala dopředu s nadějí, že se něco podstatného dozvím. Bylo to totiž vlastně docela nudné. Celkový dojem na konci byl asi takový, jako když si přečtu titulek na první stránce Blesku či Rytmu života a samotný článek je o něčem jiném či vlastně skoro o ničem. Možná, že je problém ale ve mně, že jsem od knihy očekávala něco jiného – asi nějakou seriózní hlubokou antropologickou analýzu či etnologickou studii od někoho, komu se podařilo najít izolovaný kmen Tarahumara, získat si jeho důvěru a delší dobu s ním žít a učit se jejich zvykům a vše odborně interpretovat. Něco jako kniha Poselství od protinožců, nebo zprávy od etnologa Mnislava Zeleného. Myslela jsem si, že kniha bude mít jedno vymezené téma a to bude sledovat a rozvíjet do hloubek až do vítězného rozuzlení. Myslela jsem si, že tajemství bude spočívat buď ve fyzické rovině, v nějakých superpotravinách, nebo v něčem esoterickém, jako je schopnost teleportace a la mistři dálného východu, jak o nich psal Baird Spalding  už ve 20. letech 20. století. Koneckonců na obalu knihy se slibně píše: “…tajemství nejlepších (nejzdravějších) a nejšťastnějších běžců světa.” Ani jedno. Bohužel nedozvěděla jsem se, co je oním věrohodným tajemstvím těch nejšťastnějších běžců světa. Jakým se ona šťastnost vlastně měří? Počtem úsměvů denně, hladinou endorfinů? Dotazníky? Absenci touhy po čemkoliv, na co se naše konzumní moderní společnost jen hedonisticky adaptovává a chce další a další věci a zážitky? Fotky jsem v knize nenašla žádné.

Na duševní úrovni je asi tím tajemstvím to, že běhají pro radost, ne pro vítězství v soutěžích. Možná je ale na světě mnoho šťastných běžců, o kterých nikdo neví, protože s nikým nesoutěží, běhají jako děti také jen pro radost.

Z potravin je zmíněno nejčastěji kukuřičné pivo – v úvodu knihy ale, že pijou hodně alkohol. V duchu jsem už viděla onen “alkohol”, kterým bývá ve skutečnosti mléčně kvašený nápoj, který tělo lépe hydratuje a zásobuje minerály než obyčejná voda. Ke konci knihy nakonec autor prozradil, že jde o velmi slabé pivo tesquino. Lze předpokládat, že se kukuřičná zrna namáčela či nixtamalizovala a poté se z nimi pracovalo dále, že přirozeně se nechala zkvasit. Dále jsou zmíněna semínka chia a jen velmi stručně odstaveček o tom, že rostlinná strava je pro vytrvalostní běžce a na předcházení nádorů nejlepší. Současně se ale nelogicky dovídáme, že ultraběžci na hodně dlouhé tratě jen napodobují předky – co běhali za zvířaty, aby je uštvali a snad je pak i snědli – takže vegetariáni nebyli. Snědli je asi sami, nebo s rodinou, co běhala s nimi.

Autor naznačuje svou teorii, že člověk je zrozen k dlouhým běhům, které byly místo šípů prvotním “nástrojem” k lovu zvířat uštváním.   Domnívám se, že někteří lidé mohli být lepšími běžci, jiní horší, vždyť i plemena koní se vlastně dělí podle “dráhy doletu”, tedy když na ně někdo hukne, jeden poletí rychle  a daleko (ten závodní), jiný (belgický) asi neudělá nic a bude koukat – co blbneš?.

Po Zemi je mnoho rozličných ras a národů a ne každý honil antilopy – třeba Eskymáci lovili zvířata v moři – nevím o tom, že by po moři běhali. V některých neprostupných džunglích se moc rychle “běhat” ani nedá, jako spíš “proklesťovat”. Pořád si myslím, že lidé používali víc hlavu a spolupráci, trochu běhu (spíš než ultramaraton) než běhání na uštvání zvířete. Autor naznačuje, že běh na dlouhou trať k uštvání zvířete je nástrojem univerzálním, asi se za ním hnala  dle něho celá rodina, protože do toho zatahuje i ženy s dítětem. A jako příklad uvádí ultraběžkyni Semickovou, která na každé z občerstvovacích stanic kojila své dítě. “…neexistuje jediný důvod, proč by se žena nemohla podílet na lovu….hned za nimi staří muži…”  Sport velmi rychle vyčerpává zásoby vitamínu A, potem minerály, které možná maminka potřebuje pro miminko. Nevím, proč by se měla takto vyčerpávat, a nenechávat si sílu pro mléko, když pro kojící matky v některých kulturách ani neplatily postní dny, natož ultraběžectví.

Semínka chia jsou jistě zdravá, hlavně pro místní a zvláště pokud jsou konzumována v rámci kontextu, kterým je i jiná strava – asi nikdo nežije z generace na generaci jen na kukuřici , pivu a semínkách.  Recepty v knize chybí, přitom metody zpracování na skutečnou vstřebatelnost živin mohou být klíčové, stejně tak, čím si je člověk pomastí, aby tělo vůbec minerály z nich využilo.  Předpokládám, že semínka čia by se měla déle namáčet atd., a že nejlepší efekt budou mít stejně jako semínka lněná v kontextu stravy s živočišným tukem. Ještě se dovídáme o nápoji pinole z kukuřice, že : ” nemá  dostatek proteinů, ale v kombinaci s fazolemi je výživnější než stejk.” Leda snad s dalšímí 2 % živočišných proteinů…Zkrátka poznání dr. Pricea kniha ani nepotvrzuje, ale ani nevyvrácí, protože o žádné seriozní detailní analýze jídelníčku onoho kmene nereferuje. Nevím, co ještě tradičně jedli, v jakém stavu měli zuby. Dovídáme se, že uhlovodany projdou žaludkem rychleji. Nevím, zda rychleji a proč a jaké uhlovodany má autor na mysli, ale je pravděpodobné, že v žaludku musejí na trávení počkat, protože jsou natráveny slinami, ale další trávení probíhá v dalších částech trávicícího traktu pomocí enzymů.

Na knize mi ze všeho byl ale nejméně sympatický styl psaní, který považuju za velmi nešťastný:

Autor text často “nastavuje” vatou v podobě podružných nudných (pro mně) vedlejších detailů  – chvilku to vypadá jako reportáž o drogové mafii pro nějaký bulvární plátek, jindy se přenese jako muška vedle nějakého běžce, jako by byl vedle něho, což není moc pravděpodobné. Jejda “škoda”, že kniha již vyšla, určitě by nezapomněl napsat detaily vraždy, kterou spáchal Pistorius…

Někdy nevím, zda nějakého sportovce či sportovkyni obdivuje s opravdovým respektem, nebo je pro něho jen zdrojem pobavení k vyprávění do hospody – jako rarita,  trénovaný kůň či opička v cirkuse, která, aby podala výkon, vede jednostranný život, neboť jiný život ani nemá a vše ostatní musí zanedbávat.

Autor píše, jak je běhání zdravé, současně se zmiňuje, jak někdo ležel ve vlastních zvratkách a křečích, ale pak se zvedl a závod v ultraběhu úspěšně doběhl. No není to borec hodný následování jako “vzor” výdrže a bojovnosti? Jinak je pro autorovo psaní typický tento styl: “Sakra, takový norský námořník Mensen Ernst si asi jen stěží pamatoval, jaké to je na pevné zemi, přesto běžel celou cestu z Paříže do Moskvy, aby vyhrál sázku. V průměru každý den po dva týdny absolvoval sto třicet mil, na nohou měl bůhvíjaké boty a trasa vedla po bůhvíjakých cestách. Mensen se přitom v podstatě jen rozehříval na skutečný dálkový běh z Konstantinopole do Kalkaty, při němž zvládl po dobu dvou měsíců běhat devadesát mil denně. To už si ovšem vyžádalo svou daň, takže musel celé tři dny odpočívat, než vyrazil na 5400 mil dlouhou cestu domů. Jak je možné že ho netrápila plantární fasticida? Určitě na ni netrpěl, protože když ho o rok později při pokusu doběhnout k pramenům Nilu zabil průjem, měl nohy v dokonalém pořádku.” 

Nic proti bojovnosti a výdrži, nic proti běhu, jenže jaké je vlastně poselství knihy pro nás? Pro mě každopádně hodně nesrozumitelné. Aha, před běháním být vegan, abych neběhala s plným břichem za zvířetem, které uštvu a sežeru? (Ref. s. 220)

Nevkusným způsobem autor používá různá přirovnání, často přehání – místy jsem si představovala autora jako odrostlejšího chlapce, který se předhání s ostatními u piva v tom, kdo bude víc svými slovy působit důležitěji a kdo víc ohromí siláckými řečmi (třeba useknutými hlavami či metrovými červy ve zranění, řečmi o pití moče)a získá si pozornost.

Píše takovým zvláštním (asi vtipným?) komixovým způsobem: “Neandrtálci vládli světu, dokud se venku neudělalo hezky…” Sportovce autor popisuje způsobem ne právě vždy seriozním, zato také  vhodným pro kreslíře  karikatur. Například o nejslavnějším českém běžci Emilu Zátopkovi začal psát zhruba takto: …tento plešatý obyvatel městského bytu ve zdevastované východní Evropě…” Pocházím z Kopřivnice, rodiště Emila Zátopka, a opravdu netuším, co měl autor přesně na mysli tou devastací. Nevím nic o tom, že by toto malé město,  obklopené ze tří stran krásnými horami (začínají tam už pomalu Beskydy), bylo v 50. letech zdevastované. Politický pojem “východní Evropa” je nesmírně veliký a nelze do něho povrchně zahrnovat, co se dá. Je důležité to, že byl plešatý? Blonďák či tmavý? Pan Zátopek je skutečně významným sportovcem, v něčem i nepřekonatelný, protože se mu jedinému podařilo vyhrát na Olympiádě v roce 1952 3 zlaté medaile na 5000 m, 10 000 a marathon, na které se dnes sportovci zvlášť specializují. V Japonsku je dosud  jeho jméno slavné (hlavně mezi 50tníky a staršími) stejně jako paní Čáslavské, což jsem si osobně mohla ověřit, akorát mu říkají Zatopekku.

Pamatuju si, že aspoň v Kopřivnici se vykládala historka, že jednou jídlo, které paní Dana (manželka) předložila Emilovi k obědu, bylo moc horké, a tak si ještě pan Emil před obědem (než mu jídlo vychladne)  zaběhl do Příbora (cca 3-4 km) a zpátky.

Jestli jsem někdy uběhla delší trať, tak to bylo ve dvojici s kamarádkou Evou, a to jsme prostě spontánně uběhly to, co mělo být původně cca 20km pochod. Ale myslím, že tahounem, co to vymyslel, byla ona – stejně jsem si myslela, že to má v genech, protože byla shodou okolností praneteří slavného sportovce. Její dědeček z matčiny strany se jmenoval totiž Zátopek a slavný Emil byl jeho bratr.

Už samotný název knihy je kontroverzní, a je možné si ho vykládat tak, že se autorovi běhání stalo téměř smyslem života, že žije, aby běhal. I dále v textu je to cítit: ” …běh je zakódovaný v  naší kolektivní představivosti a naše představivost má kořeny v běhu. Jazyk, věda, umění, raketoplány, cévní chirurgie, to všechno pochází z naší schopnosti běhat. Běh byl silou, která z nás udělala lidi…” 

Závěr: Půl hvězdičky za již vykonanou práci a za to, že kdo neběhá, možná díky knize  běhat začne.  Kdo už běhá, ten nic na běhání asi radikálně měnit nebude, snad to pomaličku bude zkoušet bez bot jako český reflexolog Pataky, který má za sebou několik maratónů bos. O tom, zda běhat bosky či v botách a jakých, se vedou spory, stejně jako se vedou spory o tom, zda koně kovat či ne  a jak ošetřovat kopyta. Přesto se zdá, že méně je více, zvláště když se tak děje postupně. To je další plus knihy, pokud se díky ní dáme na tuto cestu.

Kdo je na běhání závislý, tomu kniha jeho závislost jen posílí, stejně jako se mohou posilovat navzájem lidé nemocní anorexií ve svém přesvědčení na sociálních sítích na internetu a nikdo na tom nic nezmění, leda že by chtěli něco změnit sami. Prostředí, které by k ultraběhu či k extrémnímu cvičení takové lidi nenabádalo, by nejspíš považovali za “nepřátelské”, a mě za “nepřítele sportu”.

Pokud je v literatuře sportu nějaká mezera, obávám se, že ji tato kniha nezaplní. Vlastně sám autor na konci knihy se k nízké kvalitě své knihy přiznává nepřímo sám, když říká, že nebýt dvou přátel, kteří dali jeho nápadům nějakou strukturu a smysluplnost, zůstala by jeho kniha jen vyprávěním u piva. Na mě tak aspoň působila – jako silácké vyprávění starého námořníka, který možná málem vyhrál maraton, ale u něhož nevím, co je ještě pravda, a co už ne.

Temple Grandinová – film

 Teorie  Comments Off on Temple Grandinová – film
Oct 212014
 

Myslím, že v dnešním starém unaveném světě, kdy televize vysílá jednu kravinu za druhou, je filmů, jako je tento, velmi zapotřebí. Pro chovatele dobytka by měl být povinný.” (Václav Bořánek, Horseman: zpátky na venkov, č. 6. 2012)

Templegrandin

Temple ve stroji na pevné objetí - všimla si, že krávy se v něm zklidní.

Temple ve stroji na pevné objetí – všimla si, že krávy se v něm zklidní.

Temple Grandinová, působivý film, 5 hvězdiček, mimořádný výkon herečky, doporučuju. Co víc napsat? Temple Grandinová (* 1947), profesorka přírodních věd, autistka, aktivistka ve zvířecím welfare, objevitelka “stroje na uklidnění” (hug-box), tedy na jakési uklidnění pevným objetím (?), co má skvělou vizuální paměť na detaily,fyzická degenerace obecně, špatné stravování (zelené jello?), autismus, nepochopení i pochopení okolí. To všechno ještě v kontextu chovu skotu.

Legenda, co pomohla vylepšit způsob, jakým se především na jatkách v USA, Austrálií a jiných zemích nahání skot k porážce. A to díky své autistické úzkostnosti a citlivosti na barvy, zvuky, pachy, změny – stačilo, aby vítr odvál nápis ze dveří, že je za nimi její pokoj This is Temple’s room, a ztratila půdu pod nohama, svět se jí zhroutil.

Pomohla zlepšit svět jatek díky zvlášť vyvinutému technickému myšlení v obrazech, svému studiu, ale i díky své bojovnosti a boji s mužským světem jatek. Připomenu varlaty pomazané přední sklo auta, jednou se i sama vyválela v bahnu a pošpinila své auto, aby se na jatka coby “chlap” inkognito dostala. Zhumanizovala svět jatek napodobením přirozeného pohybu skotu, vcítěním se do něho a jeho prožitků.  Nepřála bych si, aby mi břicho rozpáral nějaký lev. Daleko raději bych umřela ve správně vyprojektovaných jatkách…Příroda, ta je krutá, ale my nemusíme být.” templeContemplating

Zhumanizovala také postoje normálních lidí vůči autistům – ve filmu nechybí i jeden moment z dějin této nemoci, kdy jistí pseudovědci přišli s obviňujícím a matku ještě více trestajícím názorem, a sice, že matka dítě vlastně nechtěla a ono se cítí jako lidé v koncentračním táboře – šílené oči lidí uzavřených do sebe.TempleGrandinFilm

 

Ještě malá obecná poznámka:

TempleGrandin

Temple Gardin, PhD

Domnívám se, že je ze strany společnosti vůči autistům třeba hledat vyváženost : je třeba je chápat, respektovat, milovat, ale současně nedávat nepřiměřenou energii a čas do obdivování jejich  jednostranně rozvinutých schopností (někdy se mi jevícími jako únik), které pro někoho mohou být cirkusovou zábavou, ale do pochopení jejich nemoci a jejich světa a především do  prevence autismu. Ne každý autistický vědec by totiž možná řídil Zemi tím správným směrem, jako to dokázala v oblasti jatek Temple Gardinová. Dost možná, že jisté náznaky autismu dnes již vědci, jejichž objevy používáme, nesou, a vedou nás do slepé uličky.

Jediná malá, a přece zásadní škoda u filmu tedy je, že stále se v něm nehovoří o důležitosti zdravé střevní mikroflory, zejména do věku 5 let, bez ní nedostaneme do těla živiny i ze sebelepšího jídla, o dietě GAPS dr. Natashi Campbell MacBride, o stravě, která léčí naše útroby, o prevenci. Snad protože současně GAPS dieta není politicky korektní (na rozdíl od hesla, že veganství a vegetariánství zachrání Vaše srdce i planetu), stejně jako není prestižní chovat slepice a zvíře na maso a pro hnůj. Přitom fyzická degenerace z nesprávného stravování jako taková, nejen autismus, je patrná na skutečné celé postavě stále žijící Tample Gardin, která dle wikipedie stále bere antidepresiva, ale místo stroje se již snad nechává objímat lidmi.

 

 

 

Tento časopis přináší kromě jiného tipy na kvalitní filmy s venkovskou tématikou, bez něho bych film Temple Grandinová asi neobjevila...

Tento časopis přináší kromě jiného tipy na kvalitní filmy s venkovskou tématikou, bez něho bych film Temple Grandinová asi neobjevila…

 

 

 

 

 

 Posted by at 5:12 pm
All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove