vdudman

Jmenuji se Věra Dudmanová, narodila jsem se na Moravě (*1975) a nyní trvale žijeme s manželem a s naší dcerkou a synkem na statku ve vesničce Mladočov ve východních Čechách. Po absolvování anglistiky a japanistiky na filosofické fakultě v Olomouci jsem na volné noze. Baví mě studovat dál neformálně, ale do hloubky vše, co mě zajímá a co považuju za důležité. S anglickým manželem Neilem se starám o MALÉ RODINNÉ HOSPODÁŘSTVÍ a od roku 2006 spolu vedeme zásilkový obchod http://www.KosimeSnadno.cz. Zájem o podporování svého zdraví kvalitním a chutným jídlem nás dovedl až k TRADIČNÍ STRAVĚ, totiž k pozoruhodné knize z roku 1938 “VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE”, jejimž autorem byl americký zubař DR. WESTON A. PRICE, zvaný Charles Darwin výživy. V tomto “foodblogu” se chci alespoň věnovat nejen všemu podstatnému z této knihy, jejímuž autorovi Dr. Priceovi (a též naší krávě Terezce) tímto vzdávám své poděkování, ale přinášet i RECEPTY, k nimž mě inspirovalo jiné veledílo, a sice kniha paní SALLY FALLONOVÉ, která byla k jejímu napsání (stejně jako já k vedení tohoto blogu) inspirovaná právě unikátními poznatky Dr. Priceea. Její název je VYŽIVUJÍCÍ TRADICE: KUCHAŘKA, KTERÁ JE VÝZVOU PRO POLITICKY KOREKTNÍ VÝŽIVU A DIKTÁTORY STRAVY” (1999)…Sponzorem těchto stránek je t. č. 2, 5měsíční dceruška Dorotka, která mi ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, poklidně spinká...

Nedostatek soli jako riziko pro lidi s vysokým krevním tlakem

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nedostatek soli jako riziko pro lidi s vysokým krevním tlakem
Pro 292016
 

Jsou svátky a možná si děláte starosti s příjmem kalorií, cukru i soli. Znovu bych se ráda jen stručně vrátila k soli, i když se v kuchyni příliš gramy čehokoliv moc nezabývám a měřím od oka. V nejnovějším čísle Moudrých tradic (Podzim 2016) totiž vyšel článek s názvem Příjem soli ve Spojených státech: Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí obhajuje její nebezpečné snížení. Článek rozvinutý do několika stran bych shrnula do pár vět: My, co jsme zdraví, můžeme jíst slané podle chuti- sami cítíme, zda máme chuť na slané. A my, co nejsme moc zdraví, ale máme nadváhu, nemocné ledviny a vysoký krevní tlak, si musíme dávat pozor na 2 věci: nejen na příliš vysoký příjem soli, ale stejně tak na příliš nízký příjem soli.

O soli se v Moudrých tradicích píše: Klíčová role sodíku je údržba krevního tlaku. Adekvátní obsah sodíku v těle je nezbytný pro udržení krevního tlaku a renální perfúze (protékání ledvin) a tyto proměnné tělo silně brání. Když je náš příjem soli příliš nízký, mezi obranné mechanismy patří chuť na slané, aby se zvýšil příjem soli, a snížení množství uriny a potu, aby se snížila ztráta soli. 

Článek referoval například o studii publikované v časopise Lancet v květnu r. 2016 (Hemilton study), na kterou se odvolává ono Centrum pro prevenci …, které lidem doporučuje velice nízký příjem soli (1,5 g). Přitom samotná studie údajně přišla s něčím jiným. Můžeme si lidi rozdělit zhruba na svě skupiny: na ty, co mají vysoký krevní tlak a na ty, kteří mají nízký nebo normální tlak. Vědci zjistili, že nejideálnější je dostat příjem soli u dospělého do rozmezí mezi 4-5 gramy na den. Pokud se s příjmem soli člověk s vysokým krevním tlakem dostal na 7 gramů a výše, stoupalo mu riziko nějaké kardiovaskulární příhody či smrti, ALE pokud mu klesl na 3 gramy a méně, tak mu rovněž hrozilo zdravotní riziko (smrt, cukrovka typu 2, rakovina), i když zase z jiných příčin. U lidí s normálním či nízkým tlakem hrozily zdravotní komplikace jenom, když snížili příjem soli na 3 gramy, i když méně než u lidí s vysokým tlakem, a pokud překročili 7 gramů, tak se nic zásadního nedělo. Pokud tedy Centrum tvrdilo, že všem hrozí infarkt bez rozdílu, není to pravda.

Celkově se to dá shrnout tak, že lidé s vysokým tlakem si musejí dát větší pozor než ti s normálním tlakem, a to jak na překračování 6 gramů soli denně, tak i na pokles na 3 gramy soli než lidé s normálním tlakem. Vysoký příjem soli je tedy rizikový jen u lidí s vysokým krevním tlakem, ale právě tito víc než jiní by neměli dělat tu chybu, že solí naopak málo.

 Paradoxně si údajně nyní lidé v Kanadě a USA ohrožují své zdraví údajně tím, že nesolí. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí doporučuje 1,5 gramů soli na den na dospělého. To je asi stejně “dobrá” rada jako nahradit živočišné tuky rostlinnými. Studie v Japonsku zjistila, že omezení soli i v těhotenství vede i k růstovému zpoždění plodu.

Kromě udržování adekvátního krevního tlaku, což je životně důležitá úloha jak sodíku, tak chloridu, má sůl celou řadu dalších důležitých fyziologických funkcí. Sodík je životně důležitý pro gliální buňky v mozku, má co do činění se svalovými stahy při tlukotu srdce, při nervových impulzech a trávení tělotvorných bílkovin. Sodík je aktivní při vstřebávání dalších živin v tenkém střevě…”

Sůl jako takovou vlastně nelze moc nahradit – pouze jíst něco jiného, sladkého, méně slaného- ona totiž i ta omáčka tamari či pasta miso je slaná proto, protože obsahuje sůl. Pořád je to sůl, kterou solíme. Chceme-li mít ale trochu pod kontrolou, kolik soli sníme, nejjednodušší je nekupovat polotovary, ale sám si častěji vařit a sám si přiměřeně solit a mít tak příjem pod kontrolou. Jen domácí jídlo je uvařeno a posoleno pouze proto, aby nám chutnalo, ne aby se ho víc prodalo, případně aby se nám po něm prodal ještě nějaký nápoj.

Srov. Wise Traditions in Food, Farming and the Healing Arts, Fall, 2016, p.30-39.

Lednové pozdravení

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Lednové pozdravení
Led 262016
 

Milí čtenáři tohoto blogu.

srdečně Vás zdravím v novém roce 2016, v němž Vám přeju optimismus, vytrvalost a víru, která přináší klid do Vašich duší.

P1070103dvakocouri

Některé bytosti neřeší existenciální neklid. S malým pocitem viny za to, že nezákonně proklouzly hranicí vchodových dveří, si užívají teplo kamen.

Je to již několik let, co jsem založila tyto stránky, protože se mi zdálo zvláštní, že se stravuji jinak než „zdravě“, a přece jde moje vlastní zdraví nahoru, a přece i druhé dítě je zdravé, třebaže už by nás měla všechny trefit  mrtvice -nejméně dvakrát. I nadále některá média neustále tvrdí, že hlavní příčina cévních onemocnění jsou živočišné tuky, aniž by to věcně obhájila a dla do širších souvislostí. Vidím, že  jsou tyto stránky a informace na nich stále aktuální a užitečné. Obsahují spíš pracovní překlad knihy Vyživující tradice, která sama ještě zůstává spíše v pracovním překladu, nicméně věřím, že komunikační funkci, kterou je přenos důležitého poselství, splnila.

Možná i Vás napadlo, že přece jen pojem „tradice“ je poněkud nešťastným slovním obratem, který nemůže nic obhájit, protože jde pouze o klasický argumentační klam či faul. Anglicky se tomu říká logical fallacy. Zkrátka že není něco pravda, něco nefunguje jenom proto, protože je to tradice. Je to stejné, jako říci, že to musí být pravda, protože to říká Karl Gott. Ve zdejším kontextu je však slovo „tradice“ skutečně silně spojeno s časem prověřenými přírodními zákony. Nejde o vytunelovaný pojem tradice, kdy se někdo „tradičně“ opije a nevadí to, protože i loni se opil, až mu bylo ještě třetí den zle, ale také to přežil.

P1070096telecisezeleninou

Telecí se zeleninou

Vím, že  na internetu se objevila kritika, že Sally Fallon je tlustá a neměla by vůbec hovořit o tom, co je zdravá strava. Zdálo se mi, že někdo srovnával její fotografii, kdy ji mohlo být 25 let, s fotkou, kdy ji bylo 65 let. Netuším ani, jaký tlak může být na paní Sally vyvíjen, přece jen je to hrdinka, jako každý, kdo se stává veřejnou osobou a musí počítat s často nevěcným osočováním druhých. Současně se domnívám, že tělesné zdraví (a to, jak kdo vypadá) je věc složitá a nezáleží jen a pouze na jídle, ale také na tom, jaký základ dostal v dětství, na tom, co zrovna prožívá, zda člověk sportuje či posiluje, zda se naučil odpočívat i duševně. Je někdy velmi těžké najít onu rovnováhu – nebýt hubený tak, že nám až trčí kosti, a nebýt oplácaný. Když už někdo ale učí nejen o výživě, ale o zdravém životním stylu, jde o natolik celistvější přístup, že už by se měl více blížit obrazu zdravého člověka, jinak ho nadváha skutečně může znevěrohodňovat v jeho profesi, a to víc, než toho, kdo je pouze odborník na zdravou výživu, kdo se toho zdravého najedl hodně či málo. Osobně si myslím, že v dnešní době málokdo vypadá zdravý, ale jeden tip na to, jak si osobně představuju zdravého člověka, bych měla. Mrkněte se na youtube na klip dívčího tria ze stodoly ze 40. let The Ross sisters: Solid Potatote Salad.

Sestry Rosovy, 40. léta

Sestry Rosovy, 40. léta

Za povšimnutí stojí relativně široké úsměvy dívek, ženské tvary dívek, které nejsou ani příliš hubené, ani nemají nadváhu, zkrátka jsou akorát. Jsou velice odlišné od dnešních dívek. A hlavně jsou to velice silné akrobatky jako z cirkusu. Od 1:15 začnou zpívat a tančit a pak překvapí akrobacií a hlavně silou…

Každopádně jsem nezapomněla na to, že bych opravdu ráda udělala nějaké setkání přátel vyživujících tradic, a to proto, že individuálně slýchávám velmi zajímavé příběhy a postřehy lidí, které by bylo pěkné sdílet společně. Měla jsem ale spoustu jiných aktivit či starostí a stále mám, takže mi to loni už nevyšlo. Pokud bych něco organizovala letos, určitě bych o tom informovala na těchto stránkách, abych měla dopředu představu, kolik lidí, by se chtělo sejít, zda 2-3, nebo ty stovky lidí, co si již koupilo knihu Vyživující tradice, vím, že jsou mezi nimi i zubaři, kteří dobře spravují lidem zuby.  Přála bych si, aby kniha nebyla jen dalším kouskem do sbírky kuchařek, ale aby v ní čtenáři našli poučení. Já osobně nacházím ale inspiraci i u všech slušných lidí, kteří své kuchařské umění  či informace prezentují na internetu, od kuchařky ze svatojánu, paní Margit, až po různé zahraniční blogy maminek. V poslední době mi na to nezbývá tolik času. Věřím ale, že se mi podaří dopřekládat i bratříčka ke knize Vyživující tradice, a sice knihu zubaře Pricea, která je s ní úzce spojena.

P1070125_Fairy

Zahradní víla

zeliP1020440_olejztrescichjater_modifiedgarlicginger

 

 

 

 

Letos jsme zatím nikdo nebyli nemocní, občas si dáme na lačno jemně nakrájené kysané zelí se syrovým zázvorem, česnekem a olejem z tresčích jater. K tomu, aby mi to jedly děti, mi pomáhá komunikace s nimi – já vím, že si říkáte, co nám to ta máma dala proboha za jakési zelí, co smrdí rybou, ale…je to dobré na to a to a to a zavřete oči a představte si tu velikánskou tresku, co právě pluje okolo vaší lodi, ale vy ji chytíte a uděláte ham!….ještě na jazyku cítíte tu chuť tresky a nekonečného velikého oceánu!!! 

Princezna vyšívá botu…

Přemýšlím, zda bych měla nějaký tip na film, který by mě v poslední době zaujal, ale vždycky cítím určité zklamání (ošizení), cítím, že jde jen o další produkt filmového průmyslu, který má produkci filmů v popisu práce. Jistě jste si všimli, jak se i různým princeznám a Lídám Bárovým poněkud mění či modernizuje obličej.

nextkaratekid

Film Nový karate kid o dívce, která se naučí bránit tyranům i problémům, které má sama se sebou. Jednoduchý film pro malé děti, kteří se na něho mohou podívat s dospělým, který snad neusne. Má jasný morální vzkaz, je v něm napětí, ale není v něm násilí jako v jiných filmech. Hlavní postavu stvárnila Hilary Swank, držitelka 2 Oskarů.

Asi mě nepřestanou bavit filmy Karate kid, naposledy The Next Karate Kid. Není nic potěšujícího, jako když malý dědeček Mijagi-san, zahradníček a pěstitel bonsají, který občas tráví čas v zenovém klášteře, přepere i ty nejsilnější lotry. Totiž ten lotr se poněkud „ubije“ sám. Já vím – fight, no good. (Boj – není dobré). But if you have to fight, it is good to win. (Ale když už musíš bojovat, je dobré vyhrát…)

Jeden tip na knihu bych ale měla. Napsal ji člověk, Čech s rakouským pasem, který 50 let pobýval v Japonsku. Myslím, že bych se takřka pode vše, co o něm píše, podepsala. Na jeho přednášku v Olomouci v roce 2002 si pamatuju velmi dobře – trochu jsem ji rušila šeptem, protože jsem říkala kamarádovi, že jsem zvědavá, jestlipak začnu chodit s jedním klukem – mým dnešním manželem. Takže knihu napsal jezuita Ludvík Armbruster: Tokijské květy.“Český jezuita Ludvík Armbruster prožil v Japonsku půl století, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní univerzitě a navázal mnohá přátelství. Když mluví o Tokiu, říká „u nás“. Doma se ale cítí i v Česku. Díky této šíři perspektivy je rozhovor s ním něčím víc než jen ochutnávkou exotiky.

Pochopitelně se umí dívat s nadhledem i na českou společnost; dovede klást otázky, které si obvykle neklademe. Jako filozof na ně neodpovídá dogmaticky, nýbrž dává podněty k hledání cesty, třeba i uprostřed protikladů. Jako katolický teolog se nebojí zamýšlet nad inspiracemi přicházejícími z východních myšlenkových proudů. Jako misionář si uvědomuje, že křesťanství stojí na konci jedné velké epochy. A jako moudrý člověk nabízí svou zkušenost a životní moudrost s noblesou, vtipem a pochopením pro jinakost druhého.“

Mám ale tip na krátký vtipný šot, zvaný „daň z příjmu“ (příjem nesežere stát, ale pes). Viz zde: https://youtu.be/qd0Ee4fdb9s

unnamed

Když už jsme u toho, jak má vypadat zdravý člověk, určitě si uznání za dřinu zaslouží zpěvačka Dara Rolinc, ale někomu může připadat trochu moc hubená. Někomu samozřejmě nemusí sednou její způsob zpěvu, ale snad mu bude stát za shlédnutí jeden její klip.

její jídelníček je prý zde: http://www.vipstory.cz/1075-dara-rolins-vytasila-svuj-jidelnicek-hodili-jsme-ho-do-tabulky-kterou-si-dejte-na-lednici.html

A hádejte, který produkt se v něm objevil:

a) keltská sůl

b) blue ice olej z tresčích jater

c) kniha vyživující tradice

Já bych řekla, že za b) v čase 0:45 (…osud veriiiim) před snídaní s vajíčky 🙂

Takže se mějte hezky, tradičně se vyživujte, nechřipkujte, nesportujte ani málo, ani moc, bojujte za své zdraví a fyzickou sílu!

Věra

 

 

 

 

 

 

 

Nová kniha Vyživující tradice

 Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nová kniha Vyživující tradice
Zář 212015
 

Vážení přátelé Vyživujících tradic,kniha

po několika letech jsme se tedy dočkali a kniha je na světě! Postupně knihy odesíláme – zvládáme v podstatě „cunami“ objednávek. Knížka je na cestě do USA na farmu autorky Sally Fallon – ta se s ní chce pochlubit na své facebookové stránce. Teď již si budete moci podle ní zkoušet vařit sami, co budete chtít. knihaVyzivujiciTradiceCZDěkujeme, že jste těmto stránkám věnovali pozornost, shledali je pro zdraví své a svých blízkých užitečnými a že je budete nadále navštěvovat.Možná se i osobně uvidíme na Setkání přátel Vyživujících tradic (nebo někde jinde), termín ještě nebyl upřesněn, ale na těchto stránkách ho určitě oznámíme. Do té doby se mějte dobře a ještě jednou děkuji.

Věra Dudmanová

Níže odkaz do obchůdku Kosimesnadno.cz: http://www.kosimesnadno.cz/zen-cart/index.php?main_page=product_info&cPath=77&products_id=250

Zdravím a přeji hezké dny všem, Věra Dudmanová
info@vyzivujicitradice.cz

knihaotevrena

Kniha na předobjednávku

 Nezařazeno  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kniha na předobjednávku
Čvc 302015
 
Paní Sally Fallon se líbí česká obálka..., i když nerozumí ani "lick" (lízanec)

Paní Sally Fallon se líbí česká obálka, i když nerozumí ani „lick“ (lízanec)

Milí přátelé Vyživujících tradic,

níže otiskuji odpověď na otázku jednoho pána, která se týká toho, kdy vyjde knížka.

Trefil jste se s otázkou ve správný čas. Máte totiž pravdu, že je to na spadnutí. Zítra odesíláme v pdf elektronicky knihu k tisku, který může trvat max. tři týdny. Abychom zachovali avizovanou cenu okolo 570 Kč, musíme objednat náklad 1000 knih. Počítáme ale s tím, že oznámíme oněm 497 zákazníkům, kteří chtějí vědět, kdy bude kniha na skladě, že si ji mohou předobjednat (čimž nám dopředu pošlou nějaký ten kapitál), což nám pomůže pak tisk uhradit.
Předobjednat to pak můžete i Vy, a právě  tím nám pomoci. Každopádně čekejte brzy zprávu o tom, že bude kniha k dispozici. Děkuji i za nabídku pomoci trošku věc zasponzorovat, budu-li to potřebovat , zkusím se na Vás obrátit.
   Dále plánuju, že by bylo dobré zorganizovat u nás ve vesničce Mladočov v rekonstruované budově bývalé školy některý víkend na konci září Setkání přátel vyživujících tradic, kde bych udělala malou powerpointovou přednášku, pozvala na ní autorku předmluvy k českému vydání MUDr. Elekovou a vůbec udělat takový nějaký „křest“ knížky spolu s promítnutím videopozdravu Sally Fallon pro české čtenáře…..Co myslíte?

Předobjednávky a prodej na kosimesnadno.cz Kniha

Nahlédni dovnitř

Download

Zdravím a přeji hezké dny všem, Věra Dudmanová
info@vyzivujicitradice.cz

Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny
Dub 152015
 

pribehopravdovevasne

Nedávno jsem v knihovně mezi novinkami narazila na velkou knihu Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny a, protože se mi líbila, napadlo mě, že by bylo škoda se o ní na tomto místě nezmínit a neupozornit na ni ty, kteří o ni neslyšeli, nebo ji ještě nečetli. Má několik tématických rovin:

a) Čtenář si může přečíst něco o autorčině osobním životě, osobní cestě: „Žila jsem v kleci, kterou ukoval matčin chlad a otcova absolutní netečnost, lemovaná stále silnější touhou po skleničce…„Myslím si, že mnoho žen se s jejím životním příběhem ztotožňuje. Za poznámku stojí, že v rámci asi respektu k osobním údajům a soukromi o svém manželovi píše jen jako o panu P. a o své dceři jako o E-lišce.  Paní Milfaitová kromě vyrábění marmelád mimochodem i ráda běhá.

jeremiahjohnson

Film, kde me zaujala hezka priroda a houzevnatost hlavniho hrdiny…


b)Autorka popisuje svůj nový životní styl, jejího muže inspiroval film Jeremiah Johnson s Robertem Redfordem. Příběh opravdové vášně zavání velkou touhou po svobodě, kterou si nabrali a touhou po vlastních rozhodnutích. S novým partnerem odešla na Šumavu a  začala žít svůj život, i když bez požehnání rodičů, kteří měli asi jiné (své) představy o tom, jak vypadá úspěch.  Jejim domovem se stal dům na samotě ve vyšších polohách. Motiv svobody je z knihy cítit i proto, že popisuje volnou jízdu Evropou velkým karavanem (i když ne zrovna cikánskou kibitkou taženou irským cobem),  ktery jiste dava cestujicim pocit rozletu orla, i díky tomu, že se nevrhla do dalšího a dalšího rozšiřování výroby a prodeje, zrušila různé smlouvy a kontrakty a dokázala svobodně říci NE, uhájit si svobodu, uvědomit si, co chce a kolik je dost. Na druhou stranu nepovažuje paní Milfaitová odstěhování se na samotu pryč od civilizace, kterou s manželem považuje za úpadkovou, za optimální a jedinou odpověď jedince na stav společnosti, neboť, jak přiznává, jde tak trochu o dávání pštrosí hlavy do písku.

Už nevím, zda to napsal pan Milan Machovec či Masaryk, ale obecně existuje tendence mezi lidmi, že jedni toho vědí o světě hodně  a nechtějí mít s ním cokoliv společného a jakkoliv do něho zasahovat, a druzí lidé zase toho o světě vědí málo, ale chtějí ho řídit. Obojí je asi nežádoucí extrém. Jak sama i paní Milfaitová říká: „Jen mrtvé ryby plavou s proudem,“ s čimž osobně souhlasím. Na druhou stranu kazdy musi zvazit kolik ma sil a moralni odvahy plout proti proudu.

c) Další  rovinu vyprávění tvoří její poznámky o podnikání v malofaktuře v oblasti potravinářsko zpracovatelské (výroba a prodej marmelád), o boji s legislativou. K tomu snad bych jen doplnila, ze v podstate mame, co jsme chteli, když jsme vstupu do EU řekli ano, nebo nešli a nevolili ne. Asi vetsina politiku vyciti, kolik nesvobody lide unesou a nechaji si jeste libit, kde je ta hranice, ten prah, kdy uz se zacnou bourit. A samozrejme nastavi tu nejvyssi moznou hranici. 

Kontrolorka se paní Milfaitové za to, že ji statečně pověděla, co si o její práci myslí, uměla, zdá se mi,  akorát mstít. (K udělení titulu Regionální potravina chyběl paní Milfaitové dokument o kolaudačním rozhodnutí provozovny, nevyzvali ji včas, aby ho dodala).  Dozvíme se od paní Milfaitové také, jak se cítí při představě, že by mohla získat dotaci na vybavení kuchyně, jaká smlouva s ďáblem to je, že nestojí ani za to. I ona se ptá, komu takový systém slouží? Já se ptám, koho vlastně chrání a před čím?  Potřebuje občan, aby se z jeho daní platila reklama pro něho na to, aby si kupoval nějakou potravinu, kterou se nekdo rozhodl umele povazovat za zdravou? Prirodni zakony plati vzdy, at jsou uzakonene v lidskych zakonech ci ne, i kdyz na ne neni reklama.

d) V neposlední řadě je třeba zmínit autorčino hlavní téma – povídání o marmeládách, které přímo na svých cestách po mnoha zemich Evropy vařila z čerstvého sezonního lokálního ovoce v krásném měděném hrnci, ovoce, které buď koupila nebo za poplatek sama natrhala, nebo nasbírala zdarma v přírodě. „Viděla jsem hodně trhů v mnoha zemích, to mi jistě věříte, ale to, co jsem zažila za hlavním nádražím metropole Lotyšska, nic nepředčí. A to mi věřte! Maliny jako jahody, jahody jako sen, borůvek tuny, třešní nespočet druhů, moruše, merůňky zlatavě oranžové, rybíz všech barev, angrešt jakbysmet…a další a další!…, a tak kupuji od těch nejchudších na trhu, od babiček a dědečků, kteří vypadají, že jim to snad i pomůže, vše, co přinesli.“

Nebudu zde raději ani šířit definici EU, co je to marmeláda a co je to džem. To, co vari ona, je asi neco mezi dzemem a marmeladou. Nazývejme si to, jak chceme. Za pozornost stojí ale to, že marmelády paní Milfaitová nedělá z ovoce, které už brzy bude hnít, je přezralé a k ničemu jinému se už nehodí, ale z ovoce bio (či lépe řečeno „normálního“) a kvalitního, na vrcholu zralosti, toho nejlepšího. Takové ovoce paní Milfaitová jen nakrájí a vaří velmi krátce 3-5 minut. Líbí se mi, že člověk pak vidí očima, jaké ovoce jí.

Někdo jiný ovoce ale vaří déle, az se rozvari uplne. Nabízí se mi zde i domněnka, že delším vařením se nezvyšuje „podíl“ ovoce v marmeládě, ale že opak je pravdou. Jen se vyvařuje voda. Ta je ale přirozenou součástí ovoce a ředí jeho sladkost. Jestli se tedy něco může s vyvařováním pak zvyšovat, tak spíš podíl (koncentrace) fruktózy, tedy zvysuje se pocit sladkosti.

Pomona je značka, kterou zmiňuje ve své knize Sally Fallon

Je také velmi zajímavé, že autorka používá i místo běžných želirovacích látek (tedy těch, co to všechno zrosolovatí), citrusový pektin (složitý polysacharid, vláknina, co pomáhá vázat buňky ve stěně), který není úplně běžně v obchodech a dá se sehnat snadno spíš přes internet (viz odkazy nize). Pektin je přírodní látka i v mnohém ovoci samotném, ale  u malých dětí je lepší kvůli pektinu v syrovem ovoci ho vařit  déle (i za cenu, že z toho bude pyré), protože údajně jinak dráždí střeva (klky) miminek.  (Srov. http://www.westonaprice.org/health-topics/nourishing-a-growing-baby/) Delaly se ji pokusy na potkanech, ktere to dokladaji. Jinak je možná lepší s ovocem v podobě  marmelády z málo uvařených jablek, hrušek apod. u malých dětí asi raději počkat. Mozna i dospelym prospeje spis rozvarene jablicko se skorici a slehackou.

Paní Milfaitová používá bílý cukr (rafinovany). Domnívám se, že ze 3 důvodů:

– je to konzervant (pro relativně moderní záležitost, kterou je zavařená marmeláda ve sklenici, kterou lze dela skladovat, snadneji prodavat)

– je to látka, se kterou se zelirujici pektin nejprve promísí, aby byl v marmeládě rovnoměrně rozložen a při vaření ošklivě nehrudkoval

–  doslazuje přirozeně sladké ovoce, které je tak sladké, jak uznala příroda.

Nutno ale podotknout, že v receptech ho autorka používá díky pektinu mnohem méně než je obvyklé, když se použijí jiné želírovací látky (1:1), ale přidává do 1 kg dobrého ovoce obvykle 400-500 g bílého cukru (pokud se tedy nejedná zrovna o citrony), kterým jistě částečně vyvažuje dokyselení čerstvou šťávou z citronu, ktera pomaha udrzet i barvu. Se způsobem našich  prababiček to sice může mít něco společného, ale jejich způsob přípravy jídla zas nemusí zohledňovat výživnou stránku jídla a odpovidat tomu, co varily prababy prabab. Od tradiční výživy jsme se začali vzdalovat již hodně dávno, proto slovo prababička, jakkoliv popularní slovo to dnes je, není totéž co přírodní žena, která využívá jednoduchou technologii přípravy jídla.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony, pro vetsinu lidi by byl cenove nedostupny.

O škodlivosti cukru někdo četl možná jen kapitolu z Vyživujících tradic. Někdo knihu Cukrové trápení. Když si najedeme na portál amazon.cz,  našli bychom o škodlivosti a biochemii cukru a návykovosti na rafinovany cukr (sugar addiction) tolik knih, že kdyby nám je někdo naložil do náruče, sotva bychom je unesli. Skodlivost cehokoliv je jiste relativni, mozna ze chronicky stres je jeste horsi. Nic z toho ale číst nemusíme, abychom uznali, že bílý cukr není a nemůže být tradiční potravinou našich předků, protože jeho výroba proste není technologicky jednoduchý proces, ktery bychom zvladli v domacnosti. Já si ho aspoň doma nevyrábím a ani to neumím. Nasi predkove ho proste nepouzivali a 150 let je relativne kratka doba, rozhodne ho ani pred 100 lety nepouzivali tak moc jako se pouziva dnes.

Autorka se domnívá, že je dobré dávat malým dětem „na kosti“ olivový olej, aby dítě mělo dost vitamínu D. Pokud si to (dle meho nazoru mylne, protoze rostlina neobsahuje dulezity D3) myslí, o to méně lze očekávat, že by coby vyučená cukrářka uvažovala o bílém cukru jako o antiživině se všemi negativními důsledky. Nevím, zda se v oboru cukrář vyučuje o tom, kdo to byl zubar Price, jak cukr narusuje v organismu biochemii vapniku, jak je dulezite mit ve slinach vitamin K2, ale je mi jasné, že kapři si rybník sami vypouštět nebudou. Svět se bohužel obecně neposunul k tomu, aby jednoznačně řekl, že tuhle látku používat nebude vůbec a vypustí se úplně z výroby, ale rozhodně již (aspon teoreticky) k tomu, aby se značně omezilo jeho používání. Přestáváme si nalhávat, že k životu potřebujeme bílý cukr, když je glukózy a fruktózy a maltózy dost v celistvých potravinách, kde se tyto druhy cukru nachazeji v kontextu a v soucinnosti s tisici jinych latek.

Sladkost u našich prabáb pocházela jen z ovoce, smetany  či mléka, kde je mléčný cukr, z mrkve či pracharandy (hrušky sušené a roztlučené na prášek) a povidel. A take z pomaleho zvykani chleba, kdy sliny s enzymy nam slozite sacharidy zacaly rozpoustet na jednodussi sacharidy. Není žádná náhoda, že se zrovna marmelády slazené cukrem dobře prodávají a že se objevily s moderním obchodem a železniční dráhou. Takže co s tím?

Myslím si, že je to otázka míry a stoickeho klidu.  Dokonce, a snad i úmyslně, z času na čas „ochutnáme“ zmrzlinu v nějakém obchodním centru. A znova a znova a zákonitě se cítím ošizena. Ale spím dobře a netrápím se tím; jídlo bez cukru se mi nestalo fetišem, ale nepotřebuju ho k životu a ke štěstí. Jidlo s cukrem je pro me za sklenenou stenou. Kvalitní, i když do jisté míry přece jen moderní marmeládu, bych tedy brala jako koření, jako jakési dochucovadlo, připomínku léta, či třešničku na „dortu“ z potravin bohatých na tělotvorné výživné látky. Je třeba si hlídat svou „šikmou plochu“ pod nohami (kterou je konzumace jídla s bílým cukrem) a ptát se, jak moc takovéto marmelády s bílým nezdravým cukrem hodlám denně jíst. Myslím si, že dvě tři malé lžičky na stejk mohou zajímavě chutově tento pokrm doplňovat. Pokud navíc jím současně s doslazenou marmeládou máslo (ci aspon ne na lacno), které nedovolí, aby krevní cukr z bílého cukru prudce stoupl a s ním i inzulín a s ním stouplo i riziko, že se nezhojí případné skryté záněty v kardiovaskulárním oběhu, pak je to ještě lepší.

 Otázkou samozřejmě take je, jaké místo a zastoupení v denním menu má ovoce vůbec mít.  Některé ovoce je od přírody kyselejší, jiné velice sladké, jiné šlechtíme, aby obsah fruktózy byl ještě vyšší nez zamysela Priroda, na výběr máme dost a každý asi cítí, kolik potřebuje ovoce a kdy to už přehání na úkor jinych potravin.V obchode dnes maji melouny. Dovoz z Panamy…

Myslím si, že nejlepší je bílý cukr zcela minimalizovat, nahrazovat ho smetanou, sušeným ovocem, medem a melasou (ne fruktozou, kukuricnym sirupem, agave sirupem, viz ještě horší než jsme si mysleli) a slanými jídly.

Zároveň se ale domnívám, že podobně jako se alkoholik chce vyléčit ze závislosti a asi nebude chodit tam, kde se alkohol prodává, nebude vyhledávat společnost jiných lidí, kteří pijou přes míru, tak by se člověk měl vyhýbat regálům a obchodum se sladkostmi.

Nestačí ale říci jen, nejezme tolik cukru. Jenže co má ten člověk dělat, když mu to tak chutná? Je třeba zlepšit střevní mikrofloru kysaným zelím, kefírem, silnými probiotiky, aby nás nevyváženost druhů střevních bakterií neodměňovala endorfiny do krve. Je třeba se nejprve najíst pořádným jídlem (bílkoviny, tuky, zelenina) a napít se zdravých nápojů, než budeme hlad zahánět sladkým či svačit sladké. Najit si smysluplnnou cinnost a nezahanet nudu sladkostmi. Nesmíme dovolit, aby dítě mělo „hlad“ na sladké. Hlad je nejlepší kuchař. Když jsme dobře najezeni, sladkého se do břicha už aspoň tolik nevleze. Musíme i ve svobodě, ktera patri primerene i detem, a možnostech výběru používat rozum.  (http://www.westonaprice.org/health-topics/zapping-sugar-cravings/)

Pokud se opravdu neobejdu bez cukru coby konzervantu, pak je asi lepší marmelády v této podobě nedělat vůbec, nebo ne hodne, nebo omezit „marmelády“ na čistá švestková povidla, která tradičně žádný cukr netřebovala, nebo přesněji řečeno – bílý cukr neměli. Prostě nebyl. V tom je nejspis to tajemstvi receptu, proc cukr do povidel nepatri. Sušené švestky se pak mohou rozvařit na omáčku s bujonem k bažantovi a jsou podle mého názoru onou „marmeládou“ českých zemí, kde pomeranče nerostou a kde  si je dnes nemusíme uchovávat do zásoby v  podobě marmelád,  protože jsou k dostání čerstvé s vitamíny a enzymy po celý rok.

Přesto mě Příběh opravdové vášně inspiroval k tomu, abych si na zimu uchovala pro jazýček trošku léta a zkusila udělat marmeládu z jahod, malin, borůvek a také z šípků. Místo bílého cukru bych použila minimální množství sušené třinové šťávy Rapadury (nebo medu u kyselého ovoce) ke smíchání s pektinem (aby nehrudkovatěl). Zkusím určitě připravit šípkovou marmeládu z karpatské růže, která ty šípky má větší (stareodrudy.org). Rapadura asi chuť ovoce asi trošku změní, však bych jí nepoužila mnoho, a i kdyby – žádná soutěž marmelád bez bileho cukru se zatím nikde nekoná. Inspirovala jsem se také tím, abych do pomerančové marmelády nedávala 1/3 kůry. Jde mi o kompromis mezi chutí a zdravím.

Dále bych se raději orientovala směrem k mléčně kvašeným marmeládám či čatným – například takové citronové čatný i s kůrou citronů, s chilli paprikou, olivovým olejem, mořskou solí a kořením, maximálně se lžíci surového medu je zcela živá strava, která neprišla vařením o žádný vitamín C, o enzymy, ktere vse pomohou stravit, a ani o lahodnou chuť, naopak kvašení ji ještě zlepší. 

Paní Blanka Milfaitová napsala velice čtivou knihu o svých postřezích ze života, z cest a k přečtení bych ji určitě doporučila – čte se velmi dobře, aspoň já jsem se vůbec nenudila: „…zbožňuju ty malé hospůdky, knajpy pro místní, trattorie, kam chodí dědové ze vsi, bistra a bufíky, kde obědná místní gurmán. A farmy. Ale ne ty moderní, eurounijně nerezové a s personálem v gumových pláštích, ale ty autentické, staré, pravé…Chystám se vám uvařit marmeládu divokou jak rozeklaná pobřežní skaliska, s ozvěnou zvuku křídel orlů, kteří mi vysoko v horách Gennargentu krouží nad hlavou, s chuťovou hloubkou pradávkých hlubin kaňonu Gorropu.“ (s. 95)

Je poctivá cukrářka, která zavrhuje používání nekvalitního ovoce, barviv, přehlušovadel, umělých příchutí, dlouhé vaření, chemické želírovací látky, ale i fruktózu jako „megalumpárnu„, a vyrábí  marmelády s pektinem a nižším obsahem (bohuzel) bílého cukru, marmelády, které jsou odborníky i zákazníky vysoce ceněné. Je to krůček zpátky k poctivému domácímu vaření našich předků. Cením si každého krůčku učiněného timto směrem.

Ve výživě dle Vyživujících tradic bychom je jiste (jak doufam) vzali na milost,  ponechali jim aspon okrajové místo na talířku, aby nám v zimě  připomněly chuť léta a kontrastem ozvláštnily chuť jiných potravin na talíři, které lze z hlediska výživy považovat za mnohem zasadnější. Nemyslim si sice, že vaření a konzervování ovoce s bílým cukrem je  nějakým meganávratem ke kořenům, ale Příběh opravdové vášně se mi zkrátka líbil, autorka pouze nema presne informace o cukru, coz je nejvetsi slabina knihy. Uznat, ze rafinovany bily cukr je skodliva droga, je vaznejsi problem s vaznejsimi dopady, nez by si kdo kdy pomyslel. Cukr ma jiz nyni negativni dopad zdravotni a pomalu se trese puda pod nohama tech, kteri si na jeho pouzivani zalozili svou osobni cenu a identitu:  babicky pysne na desatero druhu cukrovi, ktere pecou kazde Vanoce, ale i mistri gastronomie, kteri ziskali oceneni.

Měla bych ještě na závěr jeden tip (pripominku) na film v souvislosti také s ovocem. Jmenuje se Citronový sad.  lemontreelemontree2Ta hlavní hrdinka tam zrovna na začátku filmu dělá, zdá se mi, kvašené nakládané  citrony. Jinak cituji z ČSFD: „Film je inspirován skutečným příběhem vdovy, která byla nucena pokácet své citroníky z bezpečnostních důvodů. Filmová vdova Salma žije v palestinské vesnici na zelené linii oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu…Salma zůstala sama jen se svým sadem citroníků, který zdědila po otci. Ten teď chtějí vykácet, protože se tajné služby domnívají, že stromy poslouží jako dobrý úkryt pro teroristy, kteří budou chtít zavraždit izraelského ministra obrany žijícího v sousedství. Salma se nevzdá a bojuje o svůj sad u soudu. Boj proti celému Státu Izrael se zdá předem prohraný, ale Salmu podpoří nečekaný spojenec, ministrova manželka.“

Odkazy:

pani Cibulkova natocila dokument o cukru: http://www.sugarbluesfilm.com/en/

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/dieta-a-krasa/matka-proti-globalni-cukrove-mafii-smali-se-mi-vzpomina_335158.html#.VVMjp3V3NWc

měděné nádobí a anglické konvice http://www.thomasspoon.cz/

Velmi zajímavý článek o ovoci od autorky textu Mýtus čínské studie Denise Mingerové: http://rawfoodsos.com/2011/05/31/wild-and-ancient-fruit/

http://www.nase-dobroty.cz/  (stránky paní Blanky Milfaitové)

citrusový pektin http://www.pytlici.cz/produkty/products/view/66-ochucovadla/915-citrusovy-pektin-100-g

Naomi Klein: Bez loga (kniha)

Dalsi zajimave stranky lidi, co cestuji karavanem:

http://cajovyvuz.blogspot.cz/

http://intothehermitage.blogspot.cz/

Kniha o svobode, asi nejlepsi, jakou jsme kdy cetla: Konec vseho zla http://www.mensenrechten.org/wp-content/uploads/2014/05/EndofallEvil1.pdf

 

Zarathustrův chléb

 Recepty, Z knihy Výživující tradice  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zarathustrův chléb
Bře 142015
 

zarathustraJiž dlouho jsem si brousila zuby na tento zdravý recept, který mě zaujal svým názvem. Chtěla jsem ochutnat na jazyku staré časy Perské říše. Chléb je jednoduchý, žádná věda a chutná velice. Jistě se hodí i na cesty. Jako obvykle jsem použila ale to obilí, co bylo po ruce, tedy žito. Místo rybízu rozinky. Protože se namáčelo, přibylo mu živin v podobě klíčků, mírné teploty sušení živiny navíc nepoškodí. Jelikož je obilí měkké a mokré, umlela jsem ho na mlýnku na maso, v receptu je uveden mixér. (Jedna česká dílnička vyrábí a prodává i mlýnky na mokré obilí, už jsem ale zapomněla značku). Kuličky šly dobře formovat. U tohoto receptu jsem nestihla vyfotit obrázek – vážně se snědly dřív. Až je budu dělat příště, přidám obrázek.

p.s. Aktuálně něco ke knize zde.

ZARATHUSTRŮV CHLÉB

Na 10 bochníčků

3 šálky krup měkké pšenice

¼ šálku neozářených sezamových semínek nebo kmínu (volitelné)

filtrovaná voda

1 čajová lžička mořské soli

½ šálku rybízu nebo rozinek (volitelné)

Existuje mnoho varia Zarathustrova chleba – zde je naše. Jinou verzi můžete najít v knize Book of Living Foods [Kniha živých potravin] vydané nakladatelstvím IBS International, P.O. Box 849, Nelson, BC Canada V1L 6A5.

Pšeničné kroupy a podle přání zvolená semínka dejte do mísy, zalijte vodou a nechejte na teplém tmavém místě 24 hodin. Vodu vylijte, dolijte a nechejte dalších 24 hodin. Ochutnejte kroupy, abyste zjistili, zda jsou měkké. Pokud jsou stále po zmáčknutí tvrdé, vyměňte vodu a ponechejte dalších 24 hodin. Vylijte přebytek vody, přeneste kroupy perforovanou lžící do robotu a zpracujte s mořskou solí dohladka. Přidejte dle přání zvolený rybíz či rozinky a několikrát zmáčkněte a zastavte. Vytvarujte koule a lehce je zplošte. Položte na nerezový plech na pečení pomazaný olivovým olejem či máslem a pečte v troubě asi 12 hodin při teplotě 65 st. C. a po 6 hodinách obraťte. Pokud žijete v horkém suchém klimatu, můžete si je upéct na slunci – tak pekl Zarathustra. (Autorky patrně s humorem narážejí na knihu filosofa Nietscheho: Tak pravil Zarathustra, p. př.)

Variace: Esejský (essenský) chléb

Zplošte kuličky na plochá kolečka, asi 6 mm tlustá. Pečte na nejnižším plameni v troubě, v sušičce nebo v horkých suchých klimatech na slunci a jednou otočte.

Variace: Esejské krekry

Pomazejte dva nerezové plechy na pečení olivovým olejem nebo máslem a použijte válec na těsto, abyste zploštili těsto na tenké plátky na plechu. Pečte při teplotě 65 st. C nebo v sušičce do křupava. Rozlámejte na krekry.

Seznamka

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Seznamka
Úno 032015
 
seznamkaNíže je kopie emailu, který smím a chci zveřejnit:
Dobrý večer, paní Věro,
 
píšu Vám, protože chci poděkovat za všechny úžasné myšlenky, které Váš blog obsahuje. Je skvělé, že jste se ujala překladu NT. Netrpělivě čekám až vyjde, abych ji mohl pořídit blízkým. V dnešní době není lehké najít ty „správné informace“, vše je ovlivněno různými zájmy. Proto je tak důležité, že se snažíte vysvětlit to, co se opírá o tradici. Vše má svoji logiku a je podloženo, selský rozum nechybí 🙂 Vydržte prosím, Vaše práce je opravdu přínosem. Jsem si jistý, že každým dnem přibývá lidí, kterým může zachránit zdraví a zároveň je pobídnout k zamyšlení nad životními cíli a hodnotami.
 
Nedá mi to – musím se zeptat. Velice mě inspirujete. V mnoha oblastech. Sním o životě na venkově, soběstačnosti, výchově zdravých a štastných dětí. Zatím mi k tomu ale chybí partnerka se stejným pohledem na svět. Hledám ji, jak to jde, ale asi neznám ta pravá místa. Poradíte, kde narazit na někoho s podobnými sny? Nebo třeba víte o nějaké slečně, která hledá to samé (a ideálně následuje NT:-) )? Vím, musím si to zasloužit sám 🙂 Doufám, že se letos zúčastním Vašeho kurzu kosení. Tam se jistě sejdou fajn lidé. Do té doby ale nechci jen tak sedět 🙂 Kdyby náhodou – tady je můj kontakt – http://znamost.cz/seznamka.php?id=298733 🙂
 
Ještě jednou díky za vše – překlady i výtahy z našich historických knih. Když je vše takto shrnuto, dává to skutečně obrovský smysl. Můj tel je 420 607 550 141.
 
Příjemný zbytek dne a vše dobré.
 
Marek R. z Poddžbánska
Je 20.1. 2016 a inzerát již není aktuální, neboť Marek již svou druhou polovičku našel…

Fenyklová polévka

 Recepty, Z knihy Výživující tradice  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Fenyklová polévka
Led 122015
 

P1050791_feniklovapolevka„Kostlán, hostitel, podal každému bochník, by si ukrojil chleba, – „po staročesku“, pobízel s úsměvem; jakmile muži usedli, přinesla hospodyně  pěknou mísu starodávného tvaru, malovanými květy vyzdobenou, z níž valil se kouř a vyhlédala rukojeť veliké lžíce, a jala se sama všem nalévati polévku…Haněl opět se divil: „Vyť si vyvádíte přeukrutně po pansku, u našich jíme šickni z jedný mísy, a dyž je to něco extrouního, tak se poliuka přinese na talířích.“…“Tady je to zvykem ináč, a je to pohodlnější,“ vysvětloval Kostlán. “ Tahle mísa je sváteční, je vzácná, koupil jsem ji po nebožtíkovi sousedovi.“ „Jezte, jezte,“ prosila Kostlánová, „musíte odpustit, že není polívka masová, bylo naspěch, maso bych neuvařila. Je jenom kapaná, zasmažená, ale bude dobrá, dala jsem másla.“  Teréza Nováková: Děti čistého živého

TerezaNovakovachaloupkavProseci

Chalupa T. Novákové v Proseči

Po polévce pak následovalo pivo, které jeden chlapík nechtěl, že je prý zvyklý jen na mléko a podmáslí…. a nakonec hospodyně přinesla hlubokou kameninovou nádobu se zadělávaným vepřovým obloženým brambory…

Přiznám se, že fenyklové hlízy v jakékoliv podobě jsem jedla poprvé v životě, takže teď už vím, co s nimi – byly kupované „u Vietnamců“ v městysi Proseč, kde měla autorka knihy Děti čistého živého (rozumu), v niž jde po stopách jedné sekty, chalupu.

P1050786_fenikl

Už byl trochu povadlejší, ale za zkoušku to stálo…:-)

FENYKLOVÁ POLÉVKA

6 porcí

3 fenyklové hlízy, očištěné a naplátkované

2 pórky nebo střední cibule, kořínky očištěné, nakrájené na plátky

4 polévkové lžíce másla

½ čajové lžičky mletých semínek anýzu

1 čajová lžička mletých semínek fenyklu

½ šálku suchého bílého vína (volitelné)

1,9 l kuřecího vývaru (str. 124) nebo kombinace filtrované vody a vývaru

3 stručky česneku, oloupaného a nahrubo nakrájeného

1 čajová lžička rozdrcených suchých kuliček zeleného pepře

6 středních červených brambor nakrájených na čtvrtky

mořská sůl nebo rybí omáčka (str. 157) a pepř

2-4 polévkové lžíce nastříhaných fenyklových lístků

smetana piima nebo crème fraiche (str. 84)

P1050787_feniklpolevkapredmixovanimVařte fenyklové hlízy a cibule jemně na másle do změknutí. Přidejte mletá anýzová a fenyklová semínka a míchejte, dokud se nesmísí. Přidejte vývar a dle přání víno. Přiveďte k varu a seberte pěnu. Přidejte brambory, pepřové rozdrcené kuličky a česnek. Přikryjte a nechejte slabě probublávat, dokud brambory nebudou měkké, asi ½ hodiny.

Zpracujte polévku ručním mixérem. Pokud je polévka příliš hustá, zřeďte ji vodou. Dochuťte a vmíchejte nastříhaný fenykl. Naběračkou nalijte do teplých misek a podávejte se zakysanou smetanou s kulturou.

Bažant s pomerančovou omáčkou

 Recepty, Z knihy Výživující tradice  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Bažant s pomerančovou omáčkou
Led 122015
 

P1050785_bazantBAŽANT S POMERANČOVOU OMÁČKOU

4 porce

2 bažanti nakrájení na čtvrtky

2 šálky suchého bílého vína

strouhaná kůra ze 2 pomerančů

4 polévkové lžíce rozpuštěného másla

mořská sůl a pepř

3 šálky kuřecího, krůtího nebo kachního vývaru (str. 124-125)

šťáva ze 2 pomerančů

2 polévkové lžíce marantového škrobu (arrowroot) smíchaného se 2 polévkovými lžicemi filtrované vody

Marinujte kousky bažanta za příležitostného obrácení ve směsi bílého vína a pomerančové kůry několik hodin při pokojové teplotě nebo přes noc v ledničce. Osušte dosucha papírovými útěrkami a uschovejte si marinádu. Dejte kousky bažanta kůží nahoru do nerezového pekáče. Pomazejte rozpuštěným máslem a posypejte solí a pepřem. Pečte při teplotě 204 st. C asi 1 hodinu, nebo dokud nebudou kousky dozlatova. Přeneste kousky bažanta do ohnivzdorného kastrólu. Přidejte do pekáče vínovou marinádu a přiveďte k prudkému varu, míchejte dřevěnou vařeškou, aby se odškrábaly jakékoliv nahromaděné šťávy. Přidejte vývar a šťávu z pomeranče, přiveďte k varu a seberte pěnu. Nechejte tekutinu trochu vyvřít. Nalijte na kousky bažanta, kastról přikryjte a pečte při teplotě 149 st. C alespoň 2 hodiny.

Poznámka:

– bažanta jsem neměla k dispozici, ani jsem ho nesháněla, protože „bažanta“ jsem udělala z domácího kohoutka, který žil docela na divoko na velkém prostoru. Ten náš měl krásné peří, ale pod nim byl docela ještě malý, skoro jako holoubě.

– v žádném případě neodstraňuju kůži, která je dobrá na pleť, je zdroj vitamínů rozpustných v tucích.

P1050792_pomerancmarmelmix Příštího bažanta ale budu marinovat ve víně a pomerančové „marmeládě“ (viz recept), kterou jsem si rozmixovala a která má časem lepší chuť – samotná kůra může být trochu moc hořká, proto bych jí použila příště méně.

– místo marantového škrobu jsem si na zahuštění jemno namlela jáhlovou mouku.

-Také používám trochu nižší teploty než 204 st. C, i když teprve se to učím – péci v klasické praprababičkovské nové troubě, kam  šel přímo oheň. Na druhou stranu je zde riziko, že ještě nebudu umět vyhodnotit délku tepelné setrvačnosti trouby v nových sálavých kamnech, kam mohu dát jídlo péct, až po vyhasnutí ohně – někdy byl oheň větší, někdy menší, hořel déle, hořel kratší čas a teploty v troubě dosáhly v závislosti na tom různého stupně, musím pak čekat, až teplota klesne z cca 400 na 200 st. C, ale nevím, jak dlouho na nižší teplotě vydrží, zda brzy neklesne příliš. Kohout se nám přesto upekl krásně do měkka.

-z kostí (pokud nejsou moc olízané, jen odložené na okraj talíře) nebo jen z upečených nožiček lze udělat polévku (před pečením je ale nechávám namočené v horké vodě ze škubání a pak je ještě kartáčkem na zeleninu dobře očistím, přece jen se nožky v hlíně něco nahrabaly…) Jde o respekt ke zvířeti –  zužitkovat, co se dá. Do Číny se prý vyvážejí tuny a tuny kuřecích nožiček z USA, kde si s nimi asi nevědí rady. Přitom vývary z nich by mohly zdravě nahradit MSG, tedy glutamát sodný. Na naše kosti platí zase jen kosti.

Born to run – Zrozeni k běhu (Christopher McDougall)

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Born to run – Zrozeni k běhu (Christopher McDougall)
Led 112015
 

borntorun„Zrozeni k běhu: skrytý kmen, superatleti a nejlepší rasa, jakou svět neviděl…tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa“ a jiné věty k zývání.

 

Ráda bych zde podala subjektivní hodnocení knihy, o které jste možná již slyšeli a váháte, zda si ji přečíst. Hned v úvodu napíšu raději přímo, že tato kniha mě velmi zklamala a že bych ji nemohla nikomu doporučit, ale že se pokusím zodpovědně vysvětlit, proč takto soudím.  O tom, že pohyb je zdravý, že běhat, skákat, cvičit jógu, Pillates, hrát hry je prospěšné, nediskutuju. Ani o tom, že život na statku nemůže optimálně zajistit, aby se zapojovaly všechny svaly, nehodlám vůbec polemizovat. Nemám nic proti boji s leností, proti návratu k přírodě postupným odpoutáváním se od vymožeností civilizace včetně bot. O tom se mohou psát hory textu, o tom všem se není třeba ale zmíňovat v recenzi na knihu.

Tady bych se  měla pokusit vysvětlit, proč se mi nelíbila jedna konkrétní kniha s názvem Zrození k běhu (Born to run, chcete-li Zrození, abychom běhali). Ale asi bych mohla začít tím, zda kniha v něčem přínosná byla. Asi tak ve 3 věcech: Ponoukne čtenáře, aby se aspoň trochu zastyděl a aspoň trochu si zaběhal či začal pravidelněji běhat; aby utrácel méně za boty, protože méně je někdy více; podpoří možná turistiku do Mexika. (Však hrdina Caballo Blanco tam na něho již za poplatek možná čeká.)

Co se týče práce českého nakladatelství a překladatele, tak  cítím, že odvedli poctivé řemeslo. Snad spojení „upravené uhlovodany“ bych raději přeložila jako průmyslově zpracované  či rafinované sacharidy, poněvadž „upravenou“ mohu mít (a je to i žádoucí) i celozrnnou mouku, luštěniny apod. Tak v čem je jinak problém? Vidím ho jak ve formální stránce knihy, tak obsahové, které je dílem původního autora.

Přiznám se, že asi od poloviny knihy jsem stránky jen prolétala a pospíchala dopředu s nadějí, že se něco podstatného dozvím. Bylo to totiž vlastně docela nudné. Celkový dojem na konci byl asi takový, jako když si přečtu titulek na první stránce Blesku či Rytmu života a samotný článek je o něčem jiném či vlastně skoro o ničem. Možná, že je problém ale ve mně, že jsem od knihy očekávala něco jiného – asi nějakou seriózní hlubokou antropologickou analýzu či etnologickou studii od někoho, komu se podařilo najít izolovaný kmen Tarahumara, získat si jeho důvěru a delší dobu s ním žít a učit se jejich zvykům a vše odborně interpretovat. Něco jako kniha Poselství od protinožců, nebo zprávy od etnologa Mnislava Zeleného. Myslela jsem si, že kniha bude mít jedno vymezené téma a to bude sledovat a rozvíjet do hloubek až do vítězného rozuzlení. Myslela jsem si, že tajemství bude spočívat buď ve fyzické rovině, v nějakých superpotravinách, nebo v něčem esoterickém, jako je schopnost teleportace a la mistři dálného východu, jak o nich psal Baird Spalding  už ve 20. letech 20. století. Koneckonců na obalu knihy se slibně píše: „…tajemství nejlepších (nejzdravějších) a nejšťastnějších běžců světa.“ Ani jedno. Bohužel nedozvěděla jsem se, co je oním věrohodným tajemstvím těch nejšťastnějších běžců světa. Jakým se ona šťastnost vlastně měří? Počtem úsměvů denně, hladinou endorfinů? Dotazníky? Absenci touhy po čemkoliv, na co se naše konzumní moderní společnost jen hedonisticky adaptovává a chce další a další věci a zážitky? Fotky jsem v knize nenašla žádné.

Na duševní úrovni je asi tím tajemstvím to, že běhají pro radost, ne pro vítězství v soutěžích. Možná je ale na světě mnoho šťastných běžců, o kterých nikdo neví, protože s nikým nesoutěží, běhají jako děti také jen pro radost.

Z potravin je zmíněno nejčastěji kukuřičné pivo – v úvodu knihy ale, že pijou hodně alkohol. V duchu jsem už viděla onen „alkohol“, kterým bývá ve skutečnosti mléčně kvašený nápoj, který tělo lépe hydratuje a zásobuje minerály než obyčejná voda. Ke konci knihy nakonec autor prozradil, že jde o velmi slabé pivo tesquino. Lze předpokládat, že se kukuřičná zrna namáčela či nixtamalizovala a poté se z nimi pracovalo dále, že přirozeně se nechala zkvasit. Dále jsou zmíněna semínka chia a jen velmi stručně odstaveček o tom, že rostlinná strava je pro vytrvalostní běžce a na předcházení nádorů nejlepší. Současně se ale nelogicky dovídáme, že ultraběžci na hodně dlouhé tratě jen napodobují předky – co běhali za zvířaty, aby je uštvali a snad je pak i snědli – takže vegetariáni nebyli. Snědli je asi sami, nebo s rodinou, co běhala s nimi.

Autor naznačuje svou teorii, že člověk je zrozen k dlouhým běhům, které byly místo šípů prvotním „nástrojem“ k lovu zvířat uštváním.   Domnívám se, že někteří lidé mohli být lepšími běžci, jiní horší, vždyť i plemena koní se vlastně dělí podle „dráhy doletu“, tedy když na ně někdo hukne, jeden poletí rychle  a daleko (ten závodní), jiný (belgický) asi neudělá nic a bude koukat – co blbneš?.

Po Zemi je mnoho rozličných ras a národů a ne každý honil antilopy – třeba Eskymáci lovili zvířata v moři – nevím o tom, že by po moři běhali. V některých neprostupných džunglích se moc rychle „běhat“ ani nedá, jako spíš „proklesťovat“. Pořád si myslím, že lidé používali víc hlavu a spolupráci, trochu běhu (spíš než ultramaraton) než běhání na uštvání zvířete. Autor naznačuje, že běh na dlouhou trať k uštvání zvířete je nástrojem univerzálním, asi se za ním hnala  dle něho celá rodina, protože do toho zatahuje i ženy s dítětem. A jako příklad uvádí ultraběžkyni Semickovou, která na každé z občerstvovacích stanic kojila své dítě. „…neexistuje jediný důvod, proč by se žena nemohla podílet na lovu….hned za nimi staří muži…“  Sport velmi rychle vyčerpává zásoby vitamínu A, potem minerály, které možná maminka potřebuje pro miminko. Nevím, proč by se měla takto vyčerpávat, a nenechávat si sílu pro mléko, když pro kojící matky v některých kulturách ani neplatily postní dny, natož ultraběžectví.

Semínka chia jsou jistě zdravá, hlavně pro místní a zvláště pokud jsou konzumována v rámci kontextu, kterým je i jiná strava – asi nikdo nežije z generace na generaci jen na kukuřici , pivu a semínkách.  Recepty v knize chybí, přitom metody zpracování na skutečnou vstřebatelnost živin mohou být klíčové, stejně tak, čím si je člověk pomastí, aby tělo vůbec minerály z nich využilo.  Předpokládám, že semínka čia by se měla déle namáčet atd., a že nejlepší efekt budou mít stejně jako semínka lněná v kontextu stravy s živočišným tukem. Ještě se dovídáme o nápoji pinole z kukuřice, že : “ nemá  dostatek proteinů, ale v kombinaci s fazolemi je výživnější než stejk.“ Leda snad s dalšímí 2 % živočišných proteinů…Zkrátka poznání dr. Pricea kniha ani nepotvrzuje, ale ani nevyvrácí, protože o žádné seriozní detailní analýze jídelníčku onoho kmene nereferuje. Nevím, co ještě tradičně jedli, v jakém stavu měli zuby. Dovídáme se, že uhlovodany projdou žaludkem rychleji. Nevím, zda rychleji a proč a jaké uhlovodany má autor na mysli, ale je pravděpodobné, že v žaludku musejí na trávení počkat, protože jsou natráveny slinami, ale další trávení probíhá v dalších částech trávicícího traktu pomocí enzymů.

Na knize mi ze všeho byl ale nejméně sympatický styl psaní, který považuju za velmi nešťastný:

Autor text často „nastavuje“ vatou v podobě podružných nudných (pro mně) vedlejších detailů  – chvilku to vypadá jako reportáž o drogové mafii pro nějaký bulvární plátek, jindy se přenese jako muška vedle nějakého běžce, jako by byl vedle něho, což není moc pravděpodobné. Jejda „škoda“, že kniha již vyšla, určitě by nezapomněl napsat detaily vraždy, kterou spáchal Pistorius…

Někdy nevím, zda nějakého sportovce či sportovkyni obdivuje s opravdovým respektem, nebo je pro něho jen zdrojem pobavení k vyprávění do hospody – jako rarita,  trénovaný kůň či opička v cirkuse, která, aby podala výkon, vede jednostranný život, neboť jiný život ani nemá a vše ostatní musí zanedbávat.

Autor píše, jak je běhání zdravé, současně se zmiňuje, jak někdo ležel ve vlastních zvratkách a křečích, ale pak se zvedl a závod v ultraběhu úspěšně doběhl. No není to borec hodný následování jako „vzor“ výdrže a bojovnosti? Jinak je pro autorovo psaní typický tento styl: „Sakra, takový norský námořník Mensen Ernst si asi jen stěží pamatoval, jaké to je na pevné zemi, přesto běžel celou cestu z Paříže do Moskvy, aby vyhrál sázku. V průměru každý den po dva týdny absolvoval sto třicet mil, na nohou měl bůhvíjaké boty a trasa vedla po bůhvíjakých cestách. Mensen se přitom v podstatě jen rozehříval na skutečný dálkový běh z Konstantinopole do Kalkaty, při němž zvládl po dobu dvou měsíců běhat devadesát mil denně. To už si ovšem vyžádalo svou daň, takže musel celé tři dny odpočívat, než vyrazil na 5400 mil dlouhou cestu domů. Jak je možné že ho netrápila plantární fasticida? Určitě na ni netrpěl, protože když ho o rok později při pokusu doběhnout k pramenům Nilu zabil průjem, měl nohy v dokonalém pořádku.“ 

Nic proti bojovnosti a výdrži, nic proti běhu, jenže jaké je vlastně poselství knihy pro nás? Pro mě každopádně hodně nesrozumitelné. Aha, před běháním být vegan, abych neběhala s plným břichem za zvířetem, které uštvu a sežeru? (Ref. s. 220)

Nevkusným způsobem autor používá různá přirovnání, často přehání – místy jsem si představovala autora jako odrostlejšího chlapce, který se předhání s ostatními u piva v tom, kdo bude víc svými slovy působit důležitěji a kdo víc ohromí siláckými řečmi (třeba useknutými hlavami či metrovými červy ve zranění, řečmi o pití moče)a získá si pozornost.

Píše takovým zvláštním (asi vtipným?) komixovým způsobem: „Neandrtálci vládli světu, dokud se venku neudělalo hezky…“ Sportovce autor popisuje způsobem ne právě vždy seriozním, zato také  vhodným pro kreslíře  karikatur. Například o nejslavnějším českém běžci Emilu Zátopkovi začal psát zhruba takto: …tento plešatý obyvatel městského bytu ve zdevastované východní Evropě…“ Pocházím z Kopřivnice, rodiště Emila Zátopka, a opravdu netuším, co měl autor přesně na mysli tou devastací. Nevím nic o tom, že by toto malé město,  obklopené ze tří stran krásnými horami (začínají tam už pomalu Beskydy), bylo v 50. letech zdevastované. Politický pojem „východní Evropa“ je nesmírně veliký a nelze do něho povrchně zahrnovat, co se dá. Je důležité to, že byl plešatý? Blonďák či tmavý? Pan Zátopek je skutečně významným sportovcem, v něčem i nepřekonatelný, protože se mu jedinému podařilo vyhrát na Olympiádě v roce 1952 3 zlaté medaile na 5000 m, 10 000 a marathon, na které se dnes sportovci zvlášť specializují. V Japonsku je dosud  jeho jméno slavné (hlavně mezi 50tníky a staršími) stejně jako paní Čáslavské, což jsem si osobně mohla ověřit, akorát mu říkají Zatopekku.

Pamatuju si, že aspoň v Kopřivnici se vykládala historka, že jednou jídlo, které paní Dana (manželka) předložila Emilovi k obědu, bylo moc horké, a tak si ještě pan Emil před obědem (než mu jídlo vychladne)  zaběhl do Příbora (cca 3-4 km) a zpátky.

Jestli jsem někdy uběhla delší trať, tak to bylo ve dvojici s kamarádkou Evou, a to jsme prostě spontánně uběhly to, co mělo být původně cca 20km pochod. Ale myslím, že tahounem, co to vymyslel, byla ona – stejně jsem si myslela, že to má v genech, protože byla shodou okolností praneteří slavného sportovce. Její dědeček z matčiny strany se jmenoval totiž Zátopek a slavný Emil byl jeho bratr.

Už samotný název knihy je kontroverzní, a je možné si ho vykládat tak, že se autorovi běhání stalo téměř smyslem života, že žije, aby běhal. I dále v textu je to cítit: “ …běh je zakódovaný v  naší kolektivní představivosti a naše představivost má kořeny v běhu. Jazyk, věda, umění, raketoplány, cévní chirurgie, to všechno pochází z naší schopnosti běhat. Běh byl silou, která z nás udělala lidi…“ 

Závěr: Půl hvězdičky za již vykonanou práci a za to, že kdo neběhá, možná díky knize  běhat začne.  Kdo už běhá, ten nic na běhání asi radikálně měnit nebude, snad to pomaličku bude zkoušet bez bot jako český reflexolog Pataky, který má za sebou několik maratónů bos. O tom, zda běhat bosky či v botách a jakých, se vedou spory, stejně jako se vedou spory o tom, zda koně kovat či ne  a jak ošetřovat kopyta. Přesto se zdá, že méně je více, zvláště když se tak děje postupně. To je další plus knihy, pokud se díky ní dáme na tuto cestu.

Kdo je na běhání závislý, tomu kniha jeho závislost jen posílí, stejně jako se mohou posilovat navzájem lidé nemocní anorexií ve svém přesvědčení na sociálních sítích na internetu a nikdo na tom nic nezmění, leda že by chtěli něco změnit sami. Prostředí, které by k ultraběhu či k extrémnímu cvičení takové lidi nenabádalo, by nejspíš považovali za „nepřátelské“, a mě za „nepřítele sportu“.

Pokud je v literatuře sportu nějaká mezera, obávám se, že ji tato kniha nezaplní. Vlastně sám autor na konci knihy se k nízké kvalitě své knihy přiznává nepřímo sám, když říká, že nebýt dvou přátel, kteří dali jeho nápadům nějakou strukturu a smysluplnost, zůstala by jeho kniha jen vyprávěním u piva. Na mě tak aspoň působila – jako silácké vyprávění starého námořníka, který možná málem vyhrál maraton, ale u něhož nevím, co je ještě pravda, a co už ne.

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove