vdudman

Jmenuji se Věra Dudmanová, narodila jsem se na Moravě (*1975) a nyní trvale žijeme s manželem a s naší dcerkou a synkem na statku ve vesničce Mladočov ve východních Čechách. Po absolvování anglistiky a japanistiky na filosofické fakultě v Olomouci jsem na volné noze. Baví mě studovat dál neformálně, ale do hloubky vše, co mě zajímá a co považuju za důležité. S anglickým manželem Neilem se starám o MALÉ RODINNÉ HOSPODÁŘSTVÍ a od roku 2006 spolu vedeme zásilkový obchod http://www.KosimeSnadno.cz. Zájem o podporování svého zdraví kvalitním a chutným jídlem nás dovedl až k TRADIČNÍ STRAVĚ, totiž k pozoruhodné knize z roku 1938 “VÝŽIVA A FYZICKÁ DEGENERACE”, jejimž autorem byl americký zubař DR. WESTON A. PRICE, zvaný Charles Darwin výživy. V tomto “foodblogu” se chci alespoň věnovat nejen všemu podstatnému z této knihy, jejímuž autorovi Dr. Priceovi (a též naší krávě Terezce) tímto vzdávám své poděkování, ale přinášet i RECEPTY, k nimž mě inspirovalo jiné veledílo, a sice kniha paní SALLY FALLONOVÉ, která byla k jejímu napsání (stejně jako já k vedení tohoto blogu) inspirovaná právě unikátními poznatky Dr. Priceea. Její název je VYŽIVUJÍCÍ TRADICE: KUCHAŘKA, KTERÁ JE VÝZVOU PRO POLITICKY KOREKTNÍ VÝŽIVU A DIKTÁTORY STRAVY” (1999)…Sponzorem těchto stránek je t. č. 2, 5měsíční dceruška Dorotka, která mi ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, poklidně spinká...

Rozhovor pro podcast Hana Štipák Show

 Nezařazeno  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Rozhovor pro podcast Hana Štipák Show
Říj 152017
 

Milí houbaři a čtenáři tohoto blogu,

v tuto chvíli je můj manžel s dětmi v lese na houbách, už vím, že to, co v tom lese lítá, není klíště, ale kloš jelení. Sušička, byť je to další "krám do chalupy", jede na plné obrátky a aspoň je využita na ty houby, když letos moc ovoce není. A včera jsme ocenili bramboračku s čerstvými houbami s kmínem a máslem. 

Vy, kteří znáte obsah tohoto blogu, pro Vás to asi nebude nic nového, ale pokud si přejete něco zopakovat prostřednictvím mého vlastního hlasu, pak běžte prosím na podcast paní Hanky Štipákové, která žije s českým manželem v zahraničí.

Podcast najdete na kanále youtube a třeba Vás zaujmou i další:  https://www.youtube.com/watch?v=LlJZcOL0vx0&t=285s

Pohodové podzimní dny!

Věra

 

 

Všelidové vidlácké hry (sobota 17.6.2017)

 Nezařazeno  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Všelidové vidlácké hry (sobota 17.6.2017)
Čvn 122017
 

Milí přátelé,

chystáme se na malý vlastivědný výlet do Lichnova, a to dne 17. června 2017. Jsem ráda, že duch vesnice i přes likvidaci selského stavu v 50. letech a zákazu Agrární strany (již v Košickém vládním programu) stále žile. I Lenin se více spoléhal na dělníky než na rolníky – jsou příliš svobodomyslní a v kontaktu s přírodou, chtěl je jen vysávat. Možná, že někteří lidé zvaní kulaci snad opravdu zneužívali svého postavení a byli lakomí jako nějací sedláci v pohádkách, ale věřím, že většina (až na vzácné výjimky)  byla na tom dobře díky píli, pracovitosti a intuitivní inteligenci. 

Pokud o víkendu pracujete na svých zahradách či statcích, je to chvályhodné, ale občas je dobré to pustit z hlavy. Není třeba jezdit na dovolenou do zahraničí mezi davy dalších turistů, ale třeba se Vám bude líbit v ČR tam, kam se chystáme my. Viz plakátek níže. Více na muzeumvidlí.cz.

Tam se tedy můžeme případně potkat, jelikož na facebooku se nepotkáme, netlačím tam zubeni.cz. Nějak těmto sítím nejsem moc nakloněna, pokud texty nenesou nějakou silnou nosnou myšlenku, utíkám pryč. Dokud se veganství necpe do české legislativy a pokud se nebude zvyšovat zdravotní pojištění, tak nemám potřebu o jídle polemizovat a psát či telefonovat na ministerstva. 

Pohodové červnové dny! Věra

 

Jalovička Adu na prodej

 Nezařazeno  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Jalovička Adu na prodej
Čvn 062017
 

Milí čtenáři blogu,

zdravím Vás z letního příjemného dne. Nežiju z prány, a tak plánuju, co vařit a když je čas, pustím se do toho. Kvásek na kváskový chleba nyní velmi divoce roste -když ho dovykrmím žitnou a špaldovou moukou (3 ku 1). Žitný chléb peču na nižších teplotách, ale velice rychle i v té troubě vyroste a vyleze z formy. A tak musím dávat méně těsta. No, jako v té pohádce Hrnečku, vař. Než do syrového těsta vmíchám čerstvě namletý kmín, trochu ho odeberu do jiné mísy, přidám 3 vejce, namelu trochu máku (kvůli čerstvosti raději namelu, i když se prodává už namletý), dám špetku soli, pět velkých lžic tekutého právě rozpuštěného másla (které se třeba právě rozpouští). A když už je den pečení, pečou se i makové mufiny. Nedaleko nás je vesnička s názvem Makov, a tak si říkám, že ten mák patří do naší stravy. Zatvrzele ale neodmítám občas něco i exotického- datle, káva arabika, kakao, čerstvé kvalitní oleje. Obecně je však proti zdravému selskému, aby to, co se dá vyprodukovat u nás, se dováželo kdo ví odkud- vyvolává to pocity nejistoty, že snad už u nás nejsou ani ty sady, kde se zjara skví květy. 

V mírném pásu severní polokoule se to teď zelená. Pro ploskozemce se to teď zelená v pásu blíže středu (severního pólu) ploché Země (koláče). Oni totiž nevěří, že je země kulatá, protože předměty na moři prý nezmizí za obzor (za zaoblení) koule, ani pokud mají dobrý dalekohled. Ať se tedy krávy pasou kdekoliv, zase nám, milovníkům krav, dávají báječné mléko a smetanu, ze které pak máme výtečné máslo a sýry.

V poslední době (letos nějak více) se nás obrácejí lidé, kteří by třeba i chtěli projít kurzem chovu rodinné krávy. A tak o něm aspoň uvažujeme. Prozatím bych zde ráda umístila inzerát jedné takové osoby. Vanda nabízí prodej jalovičky, která bude jistě silná osobnost. Kupte si tedy od Vandy jalovičku, nebo se poptejte známých, pomozte ji najít domov:

Nabízím jalovičku , nar. 23.1.2017, trvale pod matkou na mléce, přikrmována, 
seno , tráva. Matka 50% Jersey 50% polská červinka, otec 100% švýcarský stříbrný Braun 
Swiss. Chov IBR prostý, kráva krmena : tráva, seno, ¨trochu vlasního míchaného jádra, čistých 
vojtěškových granulí, bez soji, zelenina, ovoce.

Jméno Jalovičky: Adu Celesty- Milá , hravá rošťanda.  Léčivé telátko, chodí 
mi masírovat karpály. A cokoli co bolí.

tel. na Vandu : 724 168 587 (Jižní Morava)

Přání do roku 2017 a obrazové ohlédnutí

 Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přání do roku 2017 a obrazové ohlédnutí
Pro 302016
 

Vážení a milí čtenáři tohoto blogu,

tak už uběhl rok, co jsem naposledy umístila text na svém blogu, teprve 29. 12. 2016 jsem si po čase zablogovala a v kostce napsala, že příliš moc soli škodí těm, kteří mají vysoký krevní tlak, ale že právě těmto lidem vic než jiným škodí i příliš málo soli. A tak tedy píšu a paralelně s textem přidávám nějaké ty fotky z uplynulého roku.

Vím, že existuje facebook a jiné sítě, které jsou plné zajímavých informací a inspirací, ale já sama zatím stránku na FB nezakládám – je to jako když založíte zahrádku – i na ní občas musí člověk dohlédnout a přiložit ruku k dílu, ale nejsem si jista, že bych na to měla čas. Raději se držím kopyta, s nimž jsem začala, tedy tohoto blogu a překládám knížku, která má s tímto blogem úzkou souvislost- Výživa a fyzická degenerace od zubaře Pricea. Cestoval ještě před Zikmundem a Hanzelkou a také z jeho knihy dýchají staré ztracené časy.

Mně samotnou nikdo obvykle nefotí, tak abych nebyla jak Jára Cimrman, potvrzuji, že jsem to já, kdo sem píše, umístěním normální fotky

Nemyslela jsem si, že se na blog vrátím až po roce, měla jsem moc práce. Poté, co jsme vytiskli knížku, už si každý může studovat sice sám, ale vím, jak je někdy důležité poté připomenou si navzájem, že nemáme zapomínat na takovou stravu, která nás – naše kosti, zuby, mozek a svaly vyživuje co nejlépe. A pokud jsme se od ní odchýlili, znovu se k ní vrátit.

Bývaly kdysi časy, kdy jsem si koupila třeba 20 dkg nějakého vlašského salátu a k tomu třeba jeden bílý rohlík, abych se dosytila a tělo nakrmila. Náš svět je zaplaven přebytkem jídla, kterého ale nepotřebujeme méně proto, protože je ho hodně, ale proto, protože není kvalitní, a tak navzdory objemu naše těla často nemají to, co potřebují. A tak si kladu někdy otázku, kolik lidí planeta opravdu je s to uživit, aby byli lidé dobře vyživeni a neživořili a byli zdrávi tak, jak zamýšlela příroda? Palmový olej není závadný sám o sobě, větší problém je jeho užití pro jiné účely než jako jídlo. Otázkou je, proč bychom ho měli konzumovat zde ve Střední Evropě, když máme máslo a sádlo a občas olivový olej a olejnatá semínka jako je mák.

Jsem často ale svědkem spíš toho, že lidé doslova zradili svoje tělo. Neubránili ho před nutričně nekoncentrovanými potravinami, které s nimi po letech udělaly své. Dovolili, aby se tělo nedostatkem pohybu tělo postupně radikálně změnilo. A tak jednoho dne tělo, nebo jeho část zradí je.

Samozřejmě je v životě důležité usilovat o harmonii: aby člověk nevzdával své zdraví a to, jak vypadá. Někdo zase svůj život procvičí a dodržuje striktně sestavený jídelníček a úzkostně sleduje, zda něco z pravidel neporušil a zapomene žít. Potřebujeme obojí. Nějaký čas a energii by měl člověk věnovat studium toho, co bude jíst, měl by i cvičit, ale se i věnovat rodině, práci a případně také službě veřejnosti či něčemu, co přesahuje jeho rodinný svět, třeba i politice. Vím, že vlivem různých východních filosofií řada lidí politikou pohrdá (je “nad” věcí), nechodí k volbám, dělá si věci po svém a má za to, že se ho to netýká a nechce s ní mít nic společného, protože má svůj svět. Říká se ale, že pokud se vy nezajímáte o politiku, neznamená to, že se politika nezajímá o Vás.

Mimochodem můžete si sice myslet o panu Trumpovi samozřejmě, co chcete, ale není vyloučeno, že životní sílu mu dodává i syrové mléko, které je k mání ve státě Florida a o které se postarala jeho manželka pocházející se Slovinska. Tamější komunita lidí, která takové mléko pravidelně kupuje, to ví z důvěryhodných zdrojů. 

Je ale pravdou, že třeba před takovými 20 lety bych měla hodně liberální postoje ke všemu a všem, s věkem se ale zklidňuji a stávám se poněkud konzervativnější. Věřím v návrat k přírodě, vidění věci v širokých souvislostech, v návrat ke kořenům, ale nelámu ani hůl nad naší civilizací, protože i když třeba přírodní kmeny žijí jen přítomností a nestresují se a my se tomáme učit, uznáváme, žeje třeba myslet i na budoucnost a reflektovat minulost. Je třeba i plánovat do budoucna, protože je to často zima, která se ptá, co jsme dělali v létě, zda jsme si udělali zásoby (bobule, maso, dřevo) na přežití. Cesta je důležitá, ale cíl a smysl cesty též.

Abychom nemuseli dokupovat seno, na to své máme pomocníka- starý německý lis, báseň v pohybu.

V poslední době je skutečně stále politicky nekorektní tvrdit, že husí sádlo na domácím chlebu je v pořádku. Pokud si ale nepojmenujeme věci, a sice, že to prostě určité zdravotní stavy lidí všech věků nejsou v pořádku a nejsou hezké, že rovnátka nejsou v pořádku, asi nedojde nikdy k nápravě tam, kde to všechno začíná, nebude dostatečný tlak na prevenci. Cením si ale toho, pokud mi nějaká maminka napíše pozdrav s tím, že má třeba šest dětí a že na ně úplně sedí článek o věkových mezerách mezi sourozenci. Je to tak, jak to prostě je.

Obě naše děti si zpestřují matematiku na japonském počítadle soroban, které je ve východní Asii (Japonsko, Honkong, Singapur…) samozřejmostí. Nad dělící lištou je hodnota pecek zprava pět, padesát, pět set atd. Viz youtube, internet.

Soroban pro dospělé

Chápu, že život je pomíjivý a křehký, to by však neměla být výmluva, abychom se o své tělesné schránky nestarali a nebyli za ně vděční, že je máme- zdravě nejedli a neměli fyzický pohyb. Život je pak totiž kvalitnější, jsme pohyblivější, lehčí, silnější a veselejší, a tak svou péči o vlastní zdraví zodpovědnější vůči ostatním, kteří také přispívají do kasy na zdravotnictví. Nastavený zdravotnický systém chtěl jistě původně solidaritu a být pojistkou proti úrazům, bohužel však v určitých směrech nemotivuje k tomu, aby se lidé o sebe starali sami a nesli za své zdraví i finanční zodpovědnost. Snad se to jednoho dne zlepší a v kapsách lidí zůstane víc peněz- zda je tito použijí na lepší potraviny nebo na permanentku do fitness či nové kolo, bude záležet na nich.

Tohle je Fimfárum, chovatel vepřů ve vaně. Poetiku pana Wericha, který říkal, že blce neusvědčíš z blbství, máme rádi.

 

Na kulturní akci (Fimfárum), Vysoké Mýto

Tohohle se dočkal i rychtář Matěj Abrhám, selský rebel, co pocházel z naší obce. Stalo se tak u Morašic na vrchu, nedaleko Růžového Paloučku u Újezdce, kde se dle pověstí či legendy zase loučili po Bílé Hoře moravští bratři než odešli do exilu.

Existuje sice celá řada alternativ, pokud již tělo onemocní, věřím ale stále že základem prevence je pořád výživa a pohyb, který nám pak dá do krve endorfiny, takže vše souvisí se vším. A když se člověk cítí dobře, hned vše vidí jinak.

Dary ze zahrádky a sadu – je to práce syna, velkého zahradníka, který miluje nade vše zeleninu.

Zatímco kdysi jsem často pravidelně běhávala, dnes ne. Chápu, že pro ženu po čtyřicítce je (kromě cviků jógy na pružnost těla a na to, abychom při nich používali různé části plic, které zase ženou pránu do různých části těla, kam ta prána jinak moc nechodí) lepší spíš rychlá svěží chůze (pomalá je na nic), kdy srdce tluče rychleji, a nějaké to posilování. Také chodím na mohendžodaró do Litomyšle. Je to fajn. Když jsem poprvé uviděla to slovo, říkala jsem si- proboha, co to je?

Přes léto jsem místo běhání pravidelně chodívala na rychlou hodinovou procházku zdejší kouzelnou krajinou. Pravidelně tam, kde je výhled do předaleka. Do uší jsem si pouštěla třeba nějaké rozhovory- někdy zajímavé, někdy méně zajímavé, někdy jen proto, abych slyšela nějaký lidský hlas – nechala na sebe dolehnout barvu jeho hlasu, tón naléhavosti či klidu, s jakým něco sděluje. Někdy jsem si pouštěla Toulky českou minulostí – docela to souznělo s mou vlastní toulkou krajinou, přes kterou se také dějiny přehnaly.

Některé dýně mají zvláštní kuželovitý tvar, o jaký druh se jedná, ví syn lépe než já.

Chůzi jsem si dala prostě jako prioritu. Pokud si totiž člověk nedá cvičení jako prioritu, jako něco, co prostě se do toho dne musí vejít, tak místo toho bude mít třeba vážně skvěle umytou podlahu, nebo shlédnutý další báječný díl seriálu, ale co to tělo? Milé tělo bude v háji. Ačkoliv to vypadá, že se to k něžným a křehkým ženám moc nehodí, věřím, že i žena by měla občas své tělo posilovat, protože pomalu a jistě s věkem ztrácí svalovou hmotu.

Pohled do dvora, který se mi zapsal do paměti- dnes už stěny zmizely a máme nové základy i kus nové zdi, aneb jak se to říká? Mužova práce od setmění do setmění, ženině konce není…

Je pak možná štíhlá, ale stává se takovou vetchou odsvalenou babičkou, jejíž zadové svaly ji nepomáhají udržet rovná záda. Snažím se proto cvičit aspoň kliky a je to moc fajn cítit, že přece jen to své vlastní tělo si uzvednu. Z velkého sklepa pod stodolou, který nepotřebujeme na řepu, plánujeme udělat tělocvičnu- vleze se tam i pinpongový stůl, akorát se musí udělat podlaha, která bude opravdu rovná, aby se nám míček neskutálel. Většinu kamenných stěn prý stačí jen vyšpárovat a nalakovat – odborník řekl, že dát tam normální omítku na takovou pracně udělanou hezkou kamennou stěnu „by bylo na držku“.

Tyhle blumy byly pak žluté a dobré- starý dobrý strom.

Přeji Vám tedy do nového roku 2017 pevné zdraví, tvrdé fyzické cvičení, které Vás bude bavit a tělu dělat dobře, a ať se Vám splní všechna přání, která budou v souladu s Vámi a s Vašim vidění světa. Srdečně zdravím všechny příznivce Vyživujících tradic!

Věra

p.s. A abych nezapomněla, mám tip na jednu knihu. Znovu mi připomněla, že jídlo je dar, který nás drží při životě a zdraví.

KRVAVÉ JAHODY, aneb Jsme dvě sestry (kniha)

Knihu Krvavé jahody napsal pan Jiří S. Kupka podle vyprávění Věry Sosnarové. Její podtitul je Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích. Titul není úplně přesný, protože řadu let strávila i v kolchoze a v průmyslu (třeba na parníku – plovoucí továrně na zpracování a konzervování ryb a krabů), ale je pravdou, že šlo vždy o otrocky mizerně placenou práci, o nevolnictví. Průběžně o obsahu knihy informovala Neila. Poslední stránky jsem ale už musela rovnou překládat Neilovi- který se také nemohl dočkat toho, jak to skončí. Totiž kniha má rovinu krutou, lidskou i komickou a má šťatsný koenc. Čím víc se blížil konec, tím se kniha zdála úsměvná a dojemná jak z růžové knihovny. Jenže příběh je reálný.

Vypovídá o bezpráví po 2. světové válce, k němuž došlo na území Československa osvobozeného z velké části i Rudou armádou. Padlo tu na jednu stranu asi 100 000 ruských vojáků, ale zároveň se chovali jako dobyvatelé, kteři si tu a tam něco vezmou jako válečnou kořist. Stalin a náš velvyslanec v Moskvě si s panem Benešem snadno poradili – byl už starý a zklamaný Západem, který nechtěl bojovat proti Hitlerovi na obranu naší země v době (Mnichov), když bojovat šlo ještě snadněji než se ukázalo později. A než se vrátil v roce 1945 ve stejném letadle s otcem paní Madelaine Albrightové Josefem Korbelem z Londýna, naše země nedokázala zajistit ochranu československých občanů před Rusy. Z Ruska před komunismem před válkou totiž utekla řada lidí. Pokud se však ocitli v zemích, které pak Rudá armáda osvobozovala, ocitli se v hledáčku NKVD, která si vedla seznamy těchto osob – zrádců, kteří se těžce provinili proti socialistické vlasti, ale mohou si to odpracovat. Zatýkali je i u nás (ani se neví, kolik lidí Rusové unesli) a odtáhli zpátky do země Sovětů.

Otcem paní Věry Sosnarové byl Čech, matka byla ruská imigrantka, která přišla do naší země s českými legionáři. Když ji bylo asi 14 let, s mladší 9letou sestrou a s matkou byla Rusy odvlečena zpátky do Ruska, přestože se paní Sosnarová (roz. Mělkinová) narodila už na Moravě, kde byla doma. Jeli s ostatními zajatci nejprve do Maďarska a pak dál na východ, na Sibiř do gulagu, kde se musely naučit pracovat v lese.

V knize lze identifikovat několik osudových okamžiků, které rozhodly o bytí či nebytí či o dalším osudu paní Sosnarové. Prvním takovým okamžikem je pozdní příchod domů, kdy na ní matka ještě na Moravě čekala s kufry, protože chtěla před Rusy utéci. Druhým okamžikem byla chvíle, kdy ji ruský voják pobídl, aby vyskočila z vagonu a šla si natrhat třešně. Natrhala si je, ale pak na poslední chvíli skočila do rozjetého vagonu, kde byla její mladší sestřička a matka, které nechtěla opustit. Další moment byl ten, kdy ji intuice probudila a kdy stačila zabránit matce, aby ji ve spánku zabila sekerou, protože neunesla utrpení svých dcer. Dcery ale život, jakkoliv přetěžký a takřka nežitelný, měly teprve před sebou a chtěly ho žít s nadějí a s modlitbou pro návrat domů.

Kniha je nejen příběhem o nezměrném utrpení, křivdě, bezpráví, brutalitě a krutosti, ale o to víc se na takovém pozadí vyjímá dojemná lidskost a dobré srdce člověka. To třeba když Sibiřan stařík Nikolaj z vesnice blízko gulagu přinese na její záchranu (Čechoslovačky) kobylí mléko kumys. To když například jedna osoba nemůže tolik pracovat (řezat dříví) jako druhé, protože je slabá a nemocná – ostatní kryjí její stav tím, že plní pracovní povinnosti za ní. Pokud ji velitelka schválně přeřadí do skupiny Němek, kde se za ní nikdo nebude obětovat, opět nepochodí, protože stačí, aby se jen jedna jediná začala kvůli ní ničit, a druhé začnou pracovat, aby se ta druhá neničila kvůli té nemocné. Jeden profesor oschotně učil v gulagu její sestru číst a psát, což se jim později hodilo. Dojemná je i instinktivní lidskost mladé Sosnarové, která v jedné chvíli odmítá vhodit do hrobu člověka, který ještě žije. I za cenu fyzického napadení.

Zlato po mamince dala hlídači – vyměnila ho za prosbu (za naději), aby na smrt nemocná jiná žena, kterou dali na několik dnů do kopky (díra v zemi) zrovna když začalo pršet, aby ji tam hlídač občas donesl teplý čaj. Donesl. 3 x za 10 dnů.

Chovanky gulagu si mohly vybrat – buť mrznout, nebo si vzít oblečení ze “sekáče”- vatovaný kabát po padlém Němci (s dírou po kulce a zaschlou krví). Jíst chléb pečený ve formě vymazané olejem z autodílny, nebo nejíst a snížit svou šanci na přežití.

Nejvíce se bude čtenáři asi svírat srdce v momentu, kdy mladší sestřička se s ní vydá někam za prací a při té příležitosti si chtějí nasbírat jahody. Ve skutečnosti bude jejich úkolem poodnášet zastřelené Poláky do již připraveného hromadného hrobu. Ani ne všudypřítomná smrt, jako spíš zklamání té sestřičky, že jahůdky, na které se toto dítě tolik těšilo, jsou potřísněné čerstvou krví, jistě zasáhne čtenáře nejvíce a mám za to, že i má – proč by jinak autor nazval knihu Krvavé jahody? Kniha vypráví:

Žila starostmi, které jsou pro člověka na svobodě nicotné, ale v lágru mají váhu zdraví a života.

Nezmeškám kvůli průjmu nástup?

Vyjde na mě patka chleba, která je o deset gramů těžší?

Dostanu dnes ostrou pilku?

Bude nářadí vydávat nabručený Tretjakov, nebo laskavý Aljoša, který uzná, že loupák je třeba přebrousit?

Stačí nasbírat dost cedrových šišek, abychom z nich mohly vyloupat olejnatá jadérka?

Po smrti Stalina v březnu roku 1953 s Chruščovem postupně sice nastalo politické tání, nicméně sovětské úřady se neměly k tomu, aby se děvčata směla vrátit do Československa a jejich vlast je nepostrádala. Maximálně jim nabízeli, aby se staly občankami SSSR, čimž by si ale navždy zavřely dveře zpátky domů. A tak sloužily jako levná pracovní síla- pracovaly v rybárně, v cementárně, naučily se výrobě různých druhů litiny. Věra se naučila řídit kombajn (netrpělivá zaučovatelka ji ale bila, až ji tekla červená), protože nic jiného v Rusku lidem nezbývalo- mužů byl nedostatek. Ale díky této dovednosti si později doma v Československu, kam se jí se sestrou podařilo dostat, našla manžela, který v ní našel moc vděčnou a moc praktickou ženu, která byla jako on šťastná na venkově a netoužila po zdánlivě šťastnějším životě ve městě.

Zachránila plán předsedy českého družstva, který urgentně potřeboval za jednoho řidiče náhradu.

To je plán v řiti,” usoudil Karel Král….Najít o žních kombajnéra náhradníka bylo považováno za zázrak…

Pane Král, já umím řídit kombajn.”

Král se nejprve uchechtl, neboť se mu zdálo, že Mělkinova mluví z cesty. “Nepovídej.”

S es-ká čtyřkou jsem dvoje žně jezdila v kolchoze Geroj Kulikov ve Sverdlovské oblasti.

Nepovídám.”

Máš na to papíry?”

Prosím vás! Já nemám papíry ani že jsem se narodila…Papíry mám jen ze slévárny…Od hodiny můžu dělat mistrovou na šedý litině. S námi za těch dvacet let vymetli kde co.”

Předsedovou škodovkou dojeli k polní cestě a potom po vysokém strništi ke kombajnu. Už když Věra kladla nohu na stupátko, poznal Sosnar, že ženská ví, jak se do kabiny leze a kde se má držet.”

Celou knihou se line silný motiv touhy po domově a křesťanské modlitby za návrat zpátky domů do Československa. Domov symbolizuje kočička na začátku knihyely se hlásit StB a nesměly do doby, než pan Kocáb vyprovodil vojska zpátky, hovořit o ničem, co se jim stalo. Pracovaly před tím v Nižnim Tagilu a tu jednou v zimě na ulici kolem nich prošli dva muži. Byli to Čechoslováci z Ministerstva zemědělství, kteří měli uzavřít družbu s nějakým kolchozem. Jeden z nich říkal česky: “Jsem zmrzlej, jak psí hovno na Tří krále.” Cizinci nesměli vozit poštu, přesto se děvčatům podařilo napsat dopis a přes tyto muže ho vyvést do ČSSR. Žádaly v něm o práci ve družstvě Nový Šaldorf. Tento dopis je velice dojemný. Citací z knihy ukončím toto pojednání o zajímavém osudu ženy, která je stále na živu, ale po které Česká správa sociálního zabezpečení (kvůli důchodu) po ní snad údajně chtěla, aby donesla potvrzení (razítko) bývalých zaměstnavatelů- gulag apod.

Pane předsedo družstva,

my žijeme v Sovětském svazu už osmnáctý rok. Jsme narozeny na Moravě, v Brně. Nemáme maminku ani tatínka. Jsme sirotci a chceme se vrátit domů. Pracujeme těžce, nedostáváme žádný plat. Deset let nám dávali jen krajíc chleba a misku zmrzlýho boršče. Musíme se uskrovnit, protože nevíme, jestli tento život přežijeme. Byly jsme těžce nemocný, měly jsme tyfus, byly jsme plné vší a nevíme, jestli se dostaneme na rodnou zem. Tolik let žijeme a tolik let prosíme Pána Boha, aby nám pomohl vrátit se domů. Nám řekly úřady, že nás naše vlast už nechce, že máme poprosit nějaké družstvo, aby požádalo vládu o vízum. Jinak tu musíme zůstat a přijmout sovětské občanství, protože Moskva nedovolí přemísťovat lidi, kteří poracovali v gulagách. Nejsou nikde zaregistrovaný. Proto musíme tady zůstat. Tak vás, pane předsedo, moc prosíme, pomožte nám vrátit se domů. Budeme českým lidem a Vám, Vašemu družstvu vděčný. Budeme pracovat čestně a poctivě. S úctou Vás ještě jednou prosíme, abysme se mohly vrátit. Věra a Naděžda Mělkinovy.

Věra už tolikrát zažila muka nejistoty, když šlo o život, ale tentokrát byla muka na hranici snesitelnosti. Poslední možnost…Neodvolatelně poslední.

Kdyby mi řekli, že musím pro návrat domů přinést nějakou oběť, vydržela bych i v díře. V dešti, v zimě, bez deky. Dala bych si pažbou samopalu rozmlátit druhou ruku. Snesla bych znova ty vši a i ten tyfus.”

I ty Mongoly?” otázala se Naďa.

Věra se na chvíli zamyslela a řekla: “I ty Mongoly.” Taková byla její touha po domově.

Nedostatek soli jako riziko pro lidi s vysokým krevním tlakem

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nedostatek soli jako riziko pro lidi s vysokým krevním tlakem
Pro 292016
 

Jsou svátky a možná si děláte starosti s příjmem kalorií, cukru i soli. Znovu bych se ráda jen stručně vrátila k soli, i když se v kuchyni příliš gramy čehokoliv moc nezabývám a měřím od oka. V nejnovějším čísle Moudrých tradic (Podzim 2016) totiž vyšel článek s názvem Příjem soli ve Spojených státech: Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí obhajuje její nebezpečné snížení. Článek rozvinutý do několika stran bych shrnula do pár vět: My, co jsme zdraví, můžeme jíst slané podle chuti- sami cítíme, zda máme chuť na slané. A my, co nejsme moc zdraví, ale máme nadváhu, nemocné ledviny a vysoký krevní tlak, si musíme dávat pozor na 2 věci: nejen na příliš vysoký příjem soli, ale stejně tak na příliš nízký příjem soli.

O soli se v Moudrých tradicích píše: Klíčová role sodíku je údržba krevního tlaku. Adekvátní obsah sodíku v těle je nezbytný pro udržení krevního tlaku a renální perfúze (protékání ledvin) a tyto proměnné tělo silně brání. Když je náš příjem soli příliš nízký, mezi obranné mechanismy patří chuť na slané, aby se zvýšil příjem soli, a snížení množství uriny a potu, aby se snížila ztráta soli. 

Článek referoval například o studii publikované v časopise Lancet v květnu r. 2016 (Hemilton study), na kterou se odvolává ono Centrum pro prevenci …, které lidem doporučuje velice nízký příjem soli (1,5 g). Přitom samotná studie údajně přišla s něčím jiným. Můžeme si lidi rozdělit zhruba na svě skupiny: na ty, co mají vysoký krevní tlak a na ty, kteří mají nízký nebo normální tlak. Vědci zjistili, že nejideálnější je dostat příjem soli u dospělého do rozmezí mezi 4-5 gramy na den. Pokud se s příjmem soli člověk s vysokým krevním tlakem dostal na 7 gramů a výše, stoupalo mu riziko nějaké kardiovaskulární příhody či smrti, ALE pokud mu klesl na 3 gramy a méně, tak mu rovněž hrozilo zdravotní riziko (smrt, cukrovka typu 2, rakovina), i když zase z jiných příčin. U lidí s normálním či nízkým tlakem hrozily zdravotní komplikace jenom, když snížili příjem soli na 3 gramy, i když méně než u lidí s vysokým tlakem, a pokud překročili 7 gramů, tak se nic zásadního nedělo. Pokud tedy Centrum tvrdilo, že všem hrozí infarkt bez rozdílu, není to pravda.

Celkově se to dá shrnout tak, že lidé s vysokým tlakem si musejí dát větší pozor než ti s normálním tlakem, a to jak na překračování 6 gramů soli denně, tak i na pokles na 3 gramy soli než lidé s normálním tlakem. Vysoký příjem soli je tedy rizikový jen u lidí s vysokým krevním tlakem, ale právě tito víc než jiní by neměli dělat tu chybu, že solí naopak málo.

 Paradoxně si údajně nyní lidé v Kanadě a USA ohrožují své zdraví údajně tím, že nesolí. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí doporučuje 1,5 gramů soli na den na dospělého. To je asi stejně “dobrá” rada jako nahradit živočišné tuky rostlinnými. Studie v Japonsku zjistila, že omezení soli i v těhotenství vede i k růstovému zpoždění plodu.

Kromě udržování adekvátního krevního tlaku, což je životně důležitá úloha jak sodíku, tak chloridu, má sůl celou řadu dalších důležitých fyziologických funkcí. Sodík je životně důležitý pro gliální buňky v mozku, má co do činění se svalovými stahy při tlukotu srdce, při nervových impulzech a trávení tělotvorných bílkovin. Sodík je aktivní při vstřebávání dalších živin v tenkém střevě…”

Sůl jako takovou vlastně nelze moc nahradit – pouze jíst něco jiného, sladkého, méně slaného- ona totiž i ta omáčka tamari či pasta miso je slaná proto, protože obsahuje sůl. Pořád je to sůl, kterou solíme. Chceme-li mít ale trochu pod kontrolou, kolik soli sníme, nejjednodušší je nekupovat polotovary, ale sám si častěji vařit a sám si přiměřeně solit a mít tak příjem pod kontrolou. Jen domácí jídlo je uvařeno a posoleno pouze proto, aby nám chutnalo, ne aby se ho víc prodalo, případně aby se nám po něm prodal ještě nějaký nápoj.

Srov. Wise Traditions in Food, Farming and the Healing Arts, Fall, 2016, p.30-39.

Lednové pozdravení

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Lednové pozdravení
Led 262016
 

Milí čtenáři tohoto blogu.

srdečně Vás zdravím v novém roce 2016, v němž Vám přeju optimismus, vytrvalost a víru, která přináší klid do Vašich duší.

P1070103dvakocouri

Některé bytosti neřeší existenciální neklid. S malým pocitem viny za to, že nezákonně proklouzly hranicí vchodových dveří, si užívají teplo kamen.

Je to již několik let, co jsem založila tyto stránky, protože se mi zdálo zvláštní, že se stravuji jinak než „zdravě“, a přece jde moje vlastní zdraví nahoru, a přece i druhé dítě je zdravé, třebaže už by nás měla všechny trefit  mrtvice -nejméně dvakrát. I nadále některá média neustále tvrdí, že hlavní příčina cévních onemocnění jsou živočišné tuky, aniž by to věcně obhájila a dla do širších souvislostí. Vidím, že  jsou tyto stránky a informace na nich stále aktuální a užitečné. Obsahují spíš pracovní překlad knihy Vyživující tradice, která sama ještě zůstává spíše v pracovním překladu, nicméně věřím, že komunikační funkci, kterou je přenos důležitého poselství, splnila.

Možná i Vás napadlo, že přece jen pojem „tradice“ je poněkud nešťastným slovním obratem, který nemůže nic obhájit, protože jde pouze o klasický argumentační klam či faul. Anglicky se tomu říká logical fallacy. Zkrátka že není něco pravda, něco nefunguje jenom proto, protože je to tradice. Je to stejné, jako říci, že to musí být pravda, protože to říká Karl Gott. Ve zdejším kontextu je však slovo „tradice“ skutečně silně spojeno s časem prověřenými přírodními zákony. Nejde o vytunelovaný pojem tradice, kdy se někdo „tradičně“ opije a nevadí to, protože i loni se opil, až mu bylo ještě třetí den zle, ale také to přežil.

P1070096telecisezeleninou

Telecí se zeleninou

Vím, že  na internetu se objevila kritika, že Sally Fallon je tlustá a neměla by vůbec hovořit o tom, co je zdravá strava. Zdálo se mi, že někdo srovnával její fotografii, kdy ji mohlo být 25 let, s fotkou, kdy ji bylo 65 let. Netuším ani, jaký tlak může být na paní Sally vyvíjen, přece jen je to hrdinka, jako každý, kdo se stává veřejnou osobou a musí počítat s často nevěcným osočováním druhých. Současně se domnívám, že tělesné zdraví (a to, jak kdo vypadá) je věc složitá a nezáleží jen a pouze na jídle, ale také na tom, jaký základ dostal v dětství, na tom, co zrovna prožívá, zda člověk sportuje či posiluje, zda se naučil odpočívat i duševně. Je někdy velmi těžké najít onu rovnováhu – nebýt hubený tak, že nám až trčí kosti, a nebýt oplácaný. Když už někdo ale učí nejen o výživě, ale o zdravém životním stylu, jde o natolik celistvější přístup, že už by se měl více blížit obrazu zdravého člověka, jinak ho nadváha skutečně může znevěrohodňovat v jeho profesi, a to víc, než toho, kdo je pouze odborník na zdravou výživu, kdo se toho zdravého najedl hodně či málo. Osobně si myslím, že v dnešní době málokdo vypadá zdravý, ale jeden tip na to, jak si osobně představuju zdravého člověka, bych měla. Mrkněte se na youtube na klip dívčího tria ze stodoly ze 40. let The Ross sisters: Solid Potatote Salad.

Sestry Rosovy, 40. léta

Sestry Rosovy, 40. léta

Za povšimnutí stojí relativně široké úsměvy dívek, ženské tvary dívek, které nejsou ani příliš hubené, ani nemají nadváhu, zkrátka jsou akorát. Jsou velice odlišné od dnešních dívek. A hlavně jsou to velice silné akrobatky jako z cirkusu. Od 1:15 začnou zpívat a tančit a pak překvapí akrobacií a hlavně silou…

Každopádně jsem nezapomněla na to, že bych opravdu ráda udělala nějaké setkání přátel vyživujících tradic, a to proto, že individuálně slýchávám velmi zajímavé příběhy a postřehy lidí, které by bylo pěkné sdílet společně. Měla jsem ale spoustu jiných aktivit či starostí a stále mám, takže mi to loni už nevyšlo. Pokud bych něco organizovala letos, určitě bych o tom informovala na těchto stránkách, abych měla dopředu představu, kolik lidí, by se chtělo sejít, zda 2-3, nebo ty stovky lidí, co si již koupilo knihu Vyživující tradice, vím, že jsou mezi nimi i zubaři, kteří dobře spravují lidem zuby.  Přála bych si, aby kniha nebyla jen dalším kouskem do sbírky kuchařek, ale aby v ní čtenáři našli poučení. Já osobně nacházím ale inspiraci i u všech slušných lidí, kteří své kuchařské umění  či informace prezentují na internetu, od kuchařky ze svatojánu, paní Margit, až po různé zahraniční blogy maminek. V poslední době mi na to nezbývá tolik času. Věřím ale, že se mi podaří dopřekládat i bratříčka ke knize Vyživující tradice, a sice knihu zubaře Pricea, která je s ní úzce spojena.

P1070125_Fairy

Zahradní víla

zeliP1020440_olejztrescichjater_modifiedgarlicginger

 

 

 

 

Letos jsme zatím nikdo nebyli nemocní, občas si dáme na lačno jemně nakrájené kysané zelí se syrovým zázvorem, česnekem a olejem z tresčích jater. K tomu, aby mi to jedly děti, mi pomáhá komunikace s nimi – já vím, že si říkáte, co nám to ta máma dala proboha za jakési zelí, co smrdí rybou, ale…je to dobré na to a to a to a zavřete oči a představte si tu velikánskou tresku, co právě pluje okolo vaší lodi, ale vy ji chytíte a uděláte ham!….ještě na jazyku cítíte tu chuť tresky a nekonečného velikého oceánu!!! 

Princezna vyšívá botu…

Přemýšlím, zda bych měla nějaký tip na film, který by mě v poslední době zaujal, ale vždycky cítím určité zklamání (ošizení), cítím, že jde jen o další produkt filmového průmyslu, který má produkci filmů v popisu práce. Jistě jste si všimli, jak se i různým princeznám a Lídám Bárovým poněkud mění či modernizuje obličej.

nextkaratekid

Film Nový karate kid o dívce, která se naučí bránit tyranům i problémům, které má sama se sebou. Jednoduchý film pro malé děti, kteří se na něho mohou podívat s dospělým, který snad neusne. Má jasný morální vzkaz, je v něm napětí, ale není v něm násilí jako v jiných filmech. Hlavní postavu stvárnila Hilary Swank, držitelka 2 Oskarů.

Asi mě nepřestanou bavit filmy Karate kid, naposledy The Next Karate Kid. Není nic potěšujícího, jako když malý dědeček Mijagi-san, zahradníček a pěstitel bonsají, který občas tráví čas v zenovém klášteře, přepere i ty nejsilnější lotry. Totiž ten lotr se poněkud „ubije“ sám. Já vím – fight, no good. (Boj – není dobré). But if you have to fight, it is good to win. (Ale když už musíš bojovat, je dobré vyhrát…)

Jeden tip na knihu bych ale měla. Napsal ji člověk, Čech s rakouským pasem, který 50 let pobýval v Japonsku. Myslím, že bych se takřka pode vše, co o něm píše, podepsala. Na jeho přednášku v Olomouci v roce 2002 si pamatuju velmi dobře – trochu jsem ji rušila šeptem, protože jsem říkala kamarádovi, že jsem zvědavá, jestlipak začnu chodit s jedním klukem – mým dnešním manželem. Takže knihu napsal jezuita Ludvík Armbruster: Tokijské květy.“Český jezuita Ludvík Armbruster prožil v Japonsku půl století, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní univerzitě a navázal mnohá přátelství. Když mluví o Tokiu, říká „u nás“. Doma se ale cítí i v Česku. Díky této šíři perspektivy je rozhovor s ním něčím víc než jen ochutnávkou exotiky.

Pochopitelně se umí dívat s nadhledem i na českou společnost; dovede klást otázky, které si obvykle neklademe. Jako filozof na ně neodpovídá dogmaticky, nýbrž dává podněty k hledání cesty, třeba i uprostřed protikladů. Jako katolický teolog se nebojí zamýšlet nad inspiracemi přicházejícími z východních myšlenkových proudů. Jako misionář si uvědomuje, že křesťanství stojí na konci jedné velké epochy. A jako moudrý člověk nabízí svou zkušenost a životní moudrost s noblesou, vtipem a pochopením pro jinakost druhého.“

Mám ale tip na krátký vtipný šot, zvaný „daň z příjmu“ (příjem nesežere stát, ale pes). Viz zde: https://youtu.be/qd0Ee4fdb9s

unnamed

Když už jsme u toho, jak má vypadat zdravý člověk, určitě si uznání za dřinu zaslouží zpěvačka Dara Rolinc, ale někomu může připadat trochu moc hubená. Někomu samozřejmě nemusí sednou její způsob zpěvu, ale snad mu bude stát za shlédnutí jeden její klip.

její jídelníček je prý zde: http://www.vipstory.cz/1075-dara-rolins-vytasila-svuj-jidelnicek-hodili-jsme-ho-do-tabulky-kterou-si-dejte-na-lednici.html

A hádejte, který produkt se v něm objevil:

a) keltská sůl

b) blue ice olej z tresčích jater

c) kniha vyživující tradice

Já bych řekla, že za b) v čase 0:45 (…osud veriiiim) před snídaní s vajíčky 🙂

Takže se mějte hezky, tradičně se vyživujte, nechřipkujte, nesportujte ani málo, ani moc, bojujte za své zdraví a fyzickou sílu!

Věra

 

 

 

 

 

 

 

Nová kniha Vyživující tradice

 Z knihy Výživující tradice, Z našeho statku  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nová kniha Vyživující tradice
Zář 212015
 

Vážení přátelé Vyživujících tradic,kniha

po několika letech jsme se tedy dočkali a kniha je na světě! Postupně knihy odesíláme – zvládáme v podstatě „cunami“ objednávek. Knížka je na cestě do USA na farmu autorky Sally Fallon – ta se s ní chce pochlubit na své facebookové stránce. Teď již si budete moci podle ní zkoušet vařit sami, co budete chtít. knihaVyzivujiciTradiceCZDěkujeme, že jste těmto stránkám věnovali pozornost, shledali je pro zdraví své a svých blízkých užitečnými a že je budete nadále navštěvovat.Možná se i osobně uvidíme na Setkání přátel Vyživujících tradic (nebo někde jinde), termín ještě nebyl upřesněn, ale na těchto stránkách ho určitě oznámíme. Do té doby se mějte dobře a ještě jednou děkuji.

Věra Dudmanová

Níže odkaz do obchůdku Kosimesnadno.cz: http://www.kosimesnadno.cz/zen-cart/index.php?main_page=product_info&cPath=77&products_id=250

Zdravím a přeji hezké dny všem, Věra Dudmanová
info@vyzivujicitradice.cz

knihaotevrena

Kniha na předobjednávku

 Nezařazeno  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Kniha na předobjednávku
Čvc 302015
 
Paní Sally Fallon se líbí česká obálka..., i když nerozumí ani "lick" (lízanec)

Paní Sally Fallon se líbí česká obálka, i když nerozumí ani „lick“ (lízanec)

Milí přátelé Vyživujících tradic,

níže otiskuji odpověď na otázku jednoho pána, která se týká toho, kdy vyjde knížka.

Trefil jste se s otázkou ve správný čas. Máte totiž pravdu, že je to na spadnutí. Zítra odesíláme v pdf elektronicky knihu k tisku, který může trvat max. tři týdny. Abychom zachovali avizovanou cenu okolo 570 Kč, musíme objednat náklad 1000 knih. Počítáme ale s tím, že oznámíme oněm 497 zákazníkům, kteří chtějí vědět, kdy bude kniha na skladě, že si ji mohou předobjednat (čimž nám dopředu pošlou nějaký ten kapitál), což nám pomůže pak tisk uhradit.
Předobjednat to pak můžete i Vy, a právě  tím nám pomoci. Každopádně čekejte brzy zprávu o tom, že bude kniha k dispozici. Děkuji i za nabídku pomoci trošku věc zasponzorovat, budu-li to potřebovat , zkusím se na Vás obrátit.
   Dále plánuju, že by bylo dobré zorganizovat u nás ve vesničce Mladočov v rekonstruované budově bývalé školy některý víkend na konci září Setkání přátel vyživujících tradic, kde bych udělala malou powerpointovou přednášku, pozvala na ní autorku předmluvy k českému vydání MUDr. Elekovou a vůbec udělat takový nějaký „křest“ knížky spolu s promítnutím videopozdravu Sally Fallon pro české čtenáře…..Co myslíte?

Předobjednávky a prodej na kosimesnadno.cz Kniha

Nahlédni dovnitř

Download

Zdravím a přeji hezké dny všem, Věra Dudmanová
info@vyzivujicitradice.cz

Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny

 Teorie  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny
Dub 152015
 

pribehopravdovevasne

Nedávno jsem v knihovně mezi novinkami narazila na velkou knihu Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně: recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny a, protože se mi líbila, napadlo mě, že by bylo škoda se o ní na tomto místě nezmínit a neupozornit na ni ty, kteří o ni neslyšeli, nebo ji ještě nečetli. Má několik tématických rovin:

a) Čtenář si může přečíst něco o autorčině osobním životě, osobní cestě: „Žila jsem v kleci, kterou ukoval matčin chlad a otcova absolutní netečnost, lemovaná stále silnější touhou po skleničce…„Myslím si, že mnoho žen se s jejím životním příběhem ztotožňuje. Za poznámku stojí, že v rámci asi respektu k osobním údajům a soukromi o svém manželovi píše jen jako o panu P. a o své dceři jako o E-lišce.  Paní Milfaitová kromě vyrábění marmelád mimochodem i ráda běhá.

jeremiahjohnson

Film, kde me zaujala hezka priroda a houzevnatost hlavniho hrdiny…


b)Autorka popisuje svůj nový životní styl, jejího muže inspiroval film Jeremiah Johnson s Robertem Redfordem. Příběh opravdové vášně zavání velkou touhou po svobodě, kterou si nabrali a touhou po vlastních rozhodnutích. S novým partnerem odešla na Šumavu a  začala žít svůj život, i když bez požehnání rodičů, kteří měli asi jiné (své) představy o tom, jak vypadá úspěch.  Jejim domovem se stal dům na samotě ve vyšších polohách. Motiv svobody je z knihy cítit i proto, že popisuje volnou jízdu Evropou velkým karavanem (i když ne zrovna cikánskou kibitkou taženou irským cobem),  ktery jiste dava cestujicim pocit rozletu orla, i díky tomu, že se nevrhla do dalšího a dalšího rozšiřování výroby a prodeje, zrušila různé smlouvy a kontrakty a dokázala svobodně říci NE, uhájit si svobodu, uvědomit si, co chce a kolik je dost. Na druhou stranu nepovažuje paní Milfaitová odstěhování se na samotu pryč od civilizace, kterou s manželem považuje za úpadkovou, za optimální a jedinou odpověď jedince na stav společnosti, neboť, jak přiznává, jde tak trochu o dávání pštrosí hlavy do písku.

Už nevím, zda to napsal pan Milan Machovec či Masaryk, ale obecně existuje tendence mezi lidmi, že jedni toho vědí o světě hodně  a nechtějí mít s ním cokoliv společného a jakkoliv do něho zasahovat, a druzí lidé zase toho o světě vědí málo, ale chtějí ho řídit. Obojí je asi nežádoucí extrém. Jak sama i paní Milfaitová říká: „Jen mrtvé ryby plavou s proudem,“ s čimž osobně souhlasím. Na druhou stranu kazdy musi zvazit kolik ma sil a moralni odvahy plout proti proudu.

c) Další  rovinu vyprávění tvoří její poznámky o podnikání v malofaktuře v oblasti potravinářsko zpracovatelské (výroba a prodej marmelád), o boji s legislativou. K tomu snad bych jen doplnila, ze v podstate mame, co jsme chteli, když jsme vstupu do EU řekli ano, nebo nešli a nevolili ne. Asi vetsina politiku vyciti, kolik nesvobody lide unesou a nechaji si jeste libit, kde je ta hranice, ten prah, kdy uz se zacnou bourit. A samozrejme nastavi tu nejvyssi moznou hranici. 

Kontrolorka se paní Milfaitové za to, že ji statečně pověděla, co si o její práci myslí, uměla, zdá se mi,  akorát mstít. (K udělení titulu Regionální potravina chyběl paní Milfaitové dokument o kolaudačním rozhodnutí provozovny, nevyzvali ji včas, aby ho dodala).  Dozvíme se od paní Milfaitové také, jak se cítí při představě, že by mohla získat dotaci na vybavení kuchyně, jaká smlouva s ďáblem to je, že nestojí ani za to. I ona se ptá, komu takový systém slouží? Já se ptám, koho vlastně chrání a před čím?  Potřebuje občan, aby se z jeho daní platila reklama pro něho na to, aby si kupoval nějakou potravinu, kterou se nekdo rozhodl umele povazovat za zdravou? Prirodni zakony plati vzdy, at jsou uzakonene v lidskych zakonech ci ne, i kdyz na ne neni reklama.

d) V neposlední řadě je třeba zmínit autorčino hlavní téma – povídání o marmeládách, které přímo na svých cestách po mnoha zemich Evropy vařila z čerstvého sezonního lokálního ovoce v krásném měděném hrnci, ovoce, které buď koupila nebo za poplatek sama natrhala, nebo nasbírala zdarma v přírodě. „Viděla jsem hodně trhů v mnoha zemích, to mi jistě věříte, ale to, co jsem zažila za hlavním nádražím metropole Lotyšska, nic nepředčí. A to mi věřte! Maliny jako jahody, jahody jako sen, borůvek tuny, třešní nespočet druhů, moruše, merůňky zlatavě oranžové, rybíz všech barev, angrešt jakbysmet…a další a další!…, a tak kupuji od těch nejchudších na trhu, od babiček a dědečků, kteří vypadají, že jim to snad i pomůže, vše, co přinesli.“

Nebudu zde raději ani šířit definici EU, co je to marmeláda a co je to džem. To, co vari ona, je asi neco mezi dzemem a marmeladou. Nazývejme si to, jak chceme. Za pozornost stojí ale to, že marmelády paní Milfaitová nedělá z ovoce, které už brzy bude hnít, je přezralé a k ničemu jinému se už nehodí, ale z ovoce bio (či lépe řečeno „normálního“) a kvalitního, na vrcholu zralosti, toho nejlepšího. Takové ovoce paní Milfaitová jen nakrájí a vaří velmi krátce 3-5 minut. Líbí se mi, že člověk pak vidí očima, jaké ovoce jí.

Někdo jiný ovoce ale vaří déle, az se rozvari uplne. Nabízí se mi zde i domněnka, že delším vařením se nezvyšuje „podíl“ ovoce v marmeládě, ale že opak je pravdou. Jen se vyvařuje voda. Ta je ale přirozenou součástí ovoce a ředí jeho sladkost. Jestli se tedy něco může s vyvařováním pak zvyšovat, tak spíš podíl (koncentrace) fruktózy, tedy zvysuje se pocit sladkosti.

Pomona je značka, kterou zmiňuje ve své knize Sally Fallon

Je také velmi zajímavé, že autorka používá i místo běžných želirovacích látek (tedy těch, co to všechno zrosolovatí), citrusový pektin (složitý polysacharid, vláknina, co pomáhá vázat buňky ve stěně), který není úplně běžně v obchodech a dá se sehnat snadno spíš přes internet (viz odkazy nize). Pektin je přírodní látka i v mnohém ovoci samotném, ale  u malých dětí je lepší kvůli pektinu v syrovem ovoci ho vařit  déle (i za cenu, že z toho bude pyré), protože údajně jinak dráždí střeva (klky) miminek.  (Srov. http://www.westonaprice.org/health-topics/nourishing-a-growing-baby/) Delaly se ji pokusy na potkanech, ktere to dokladaji. Jinak je možná lepší s ovocem v podobě  marmelády z málo uvařených jablek, hrušek apod. u malých dětí asi raději počkat. Mozna i dospelym prospeje spis rozvarene jablicko se skorici a slehackou.

Paní Milfaitová používá bílý cukr (rafinovany). Domnívám se, že ze 3 důvodů:

– je to konzervant (pro relativně moderní záležitost, kterou je zavařená marmeláda ve sklenici, kterou lze dela skladovat, snadneji prodavat)

– je to látka, se kterou se zelirujici pektin nejprve promísí, aby byl v marmeládě rovnoměrně rozložen a při vaření ošklivě nehrudkoval

–  doslazuje přirozeně sladké ovoce, které je tak sladké, jak uznala příroda.

Nutno ale podotknout, že v receptech ho autorka používá díky pektinu mnohem méně než je obvyklé, když se použijí jiné želírovací látky (1:1), ale přidává do 1 kg dobrého ovoce obvykle 400-500 g bílého cukru (pokud se tedy nejedná zrovna o citrony), kterým jistě částečně vyvažuje dokyselení čerstvou šťávou z citronu, ktera pomaha udrzet i barvu. Se způsobem našich  prababiček to sice může mít něco společného, ale jejich způsob přípravy jídla zas nemusí zohledňovat výživnou stránku jídla a odpovidat tomu, co varily prababy prabab. Od tradiční výživy jsme se začali vzdalovat již hodně dávno, proto slovo prababička, jakkoliv popularní slovo to dnes je, není totéž co přírodní žena, která využívá jednoduchou technologii přípravy jídla.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony.

Knih v cestine a anglictine o navykovosti cukru a jeho negativnich ucincich na organismus bylo napsano hodne. Ale hlavni je, ze bez relativne moderni technologie by ho bylo malo a jen pro krale a faraony, pro vetsinu lidi by byl cenove nedostupny.

O škodlivosti cukru někdo četl možná jen kapitolu z Vyživujících tradic. Někdo knihu Cukrové trápení. Když si najedeme na portál amazon.cz,  našli bychom o škodlivosti a biochemii cukru a návykovosti na rafinovany cukr (sugar addiction) tolik knih, že kdyby nám je někdo naložil do náruče, sotva bychom je unesli. Skodlivost cehokoliv je jiste relativni, mozna ze chronicky stres je jeste horsi. Nic z toho ale číst nemusíme, abychom uznali, že bílý cukr není a nemůže být tradiční potravinou našich předků, protože jeho výroba proste není technologicky jednoduchý proces, ktery bychom zvladli v domacnosti. Já si ho aspoň doma nevyrábím a ani to neumím. Nasi predkove ho proste nepouzivali a 150 let je relativne kratka doba, rozhodne ho ani pred 100 lety nepouzivali tak moc jako se pouziva dnes.

Autorka se domnívá, že je dobré dávat malým dětem „na kosti“ olivový olej, aby dítě mělo dost vitamínu D. Pokud si to (dle meho nazoru mylne, protoze rostlina neobsahuje dulezity D3) myslí, o to méně lze očekávat, že by coby vyučená cukrářka uvažovala o bílém cukru jako o antiživině se všemi negativními důsledky. Nevím, zda se v oboru cukrář vyučuje o tom, kdo to byl zubar Price, jak cukr narusuje v organismu biochemii vapniku, jak je dulezite mit ve slinach vitamin K2, ale je mi jasné, že kapři si rybník sami vypouštět nebudou. Svět se bohužel obecně neposunul k tomu, aby jednoznačně řekl, že tuhle látku používat nebude vůbec a vypustí se úplně z výroby, ale rozhodně již (aspon teoreticky) k tomu, aby se značně omezilo jeho používání. Přestáváme si nalhávat, že k životu potřebujeme bílý cukr, když je glukózy a fruktózy a maltózy dost v celistvých potravinách, kde se tyto druhy cukru nachazeji v kontextu a v soucinnosti s tisici jinych latek.

Sladkost u našich prabáb pocházela jen z ovoce, smetany  či mléka, kde je mléčný cukr, z mrkve či pracharandy (hrušky sušené a roztlučené na prášek) a povidel. A take z pomaleho zvykani chleba, kdy sliny s enzymy nam slozite sacharidy zacaly rozpoustet na jednodussi sacharidy. Není žádná náhoda, že se zrovna marmelády slazené cukrem dobře prodávají a že se objevily s moderním obchodem a železniční dráhou. Takže co s tím?

Myslím si, že je to otázka míry a stoickeho klidu.  Dokonce, a snad i úmyslně, z času na čas „ochutnáme“ zmrzlinu v nějakém obchodním centru. A znova a znova a zákonitě se cítím ošizena. Ale spím dobře a netrápím se tím; jídlo bez cukru se mi nestalo fetišem, ale nepotřebuju ho k životu a ke štěstí. Jidlo s cukrem je pro me za sklenenou stenou. Kvalitní, i když do jisté míry přece jen moderní marmeládu, bych tedy brala jako koření, jako jakési dochucovadlo, připomínku léta, či třešničku na „dortu“ z potravin bohatých na tělotvorné výživné látky. Je třeba si hlídat svou „šikmou plochu“ pod nohami (kterou je konzumace jídla s bílým cukrem) a ptát se, jak moc takovéto marmelády s bílým nezdravým cukrem hodlám denně jíst. Myslím si, že dvě tři malé lžičky na stejk mohou zajímavě chutově tento pokrm doplňovat. Pokud navíc jím současně s doslazenou marmeládou máslo (ci aspon ne na lacno), které nedovolí, aby krevní cukr z bílého cukru prudce stoupl a s ním i inzulín a s ním stouplo i riziko, že se nezhojí případné skryté záněty v kardiovaskulárním oběhu, pak je to ještě lepší.

 Otázkou samozřejmě take je, jaké místo a zastoupení v denním menu má ovoce vůbec mít.  Některé ovoce je od přírody kyselejší, jiné velice sladké, jiné šlechtíme, aby obsah fruktózy byl ještě vyšší nez zamysela Priroda, na výběr máme dost a každý asi cítí, kolik potřebuje ovoce a kdy to už přehání na úkor jinych potravin.V obchode dnes maji melouny. Dovoz z Panamy…

Myslím si, že nejlepší je bílý cukr zcela minimalizovat, nahrazovat ho smetanou, sušeným ovocem, medem a melasou (ne fruktozou, kukuricnym sirupem, agave sirupem, viz ještě horší než jsme si mysleli) a slanými jídly.

Zároveň se ale domnívám, že podobně jako se alkoholik chce vyléčit ze závislosti a asi nebude chodit tam, kde se alkohol prodává, nebude vyhledávat společnost jiných lidí, kteří pijou přes míru, tak by se člověk měl vyhýbat regálům a obchodum se sladkostmi.

Nestačí ale říci jen, nejezme tolik cukru. Jenže co má ten člověk dělat, když mu to tak chutná? Je třeba zlepšit střevní mikrofloru kysaným zelím, kefírem, silnými probiotiky, aby nás nevyváženost druhů střevních bakterií neodměňovala endorfiny do krve. Je třeba se nejprve najíst pořádným jídlem (bílkoviny, tuky, zelenina) a napít se zdravých nápojů, než budeme hlad zahánět sladkým či svačit sladké. Najit si smysluplnnou cinnost a nezahanet nudu sladkostmi. Nesmíme dovolit, aby dítě mělo „hlad“ na sladké. Hlad je nejlepší kuchař. Když jsme dobře najezeni, sladkého se do břicha už aspoň tolik nevleze. Musíme i ve svobodě, ktera patri primerene i detem, a možnostech výběru používat rozum.  (http://www.westonaprice.org/health-topics/zapping-sugar-cravings/)

Pokud se opravdu neobejdu bez cukru coby konzervantu, pak je asi lepší marmelády v této podobě nedělat vůbec, nebo ne hodne, nebo omezit „marmelády“ na čistá švestková povidla, která tradičně žádný cukr netřebovala, nebo přesněji řečeno – bílý cukr neměli. Prostě nebyl. V tom je nejspis to tajemstvi receptu, proc cukr do povidel nepatri. Sušené švestky se pak mohou rozvařit na omáčku s bujonem k bažantovi a jsou podle mého názoru onou „marmeládou“ českých zemí, kde pomeranče nerostou a kde  si je dnes nemusíme uchovávat do zásoby v  podobě marmelád,  protože jsou k dostání čerstvé s vitamíny a enzymy po celý rok.

Přesto mě Příběh opravdové vášně inspiroval k tomu, abych si na zimu uchovala pro jazýček trošku léta a zkusila udělat marmeládu z jahod, malin, borůvek a také z šípků. Místo bílého cukru bych použila minimální množství sušené třinové šťávy Rapadury (nebo medu u kyselého ovoce) ke smíchání s pektinem (aby nehrudkovatěl). Zkusím určitě připravit šípkovou marmeládu z karpatské růže, která ty šípky má větší (stareodrudy.org). Rapadura asi chuť ovoce asi trošku změní, však bych jí nepoužila mnoho, a i kdyby – žádná soutěž marmelád bez bileho cukru se zatím nikde nekoná. Inspirovala jsem se také tím, abych do pomerančové marmelády nedávala 1/3 kůry. Jde mi o kompromis mezi chutí a zdravím.

Dále bych se raději orientovala směrem k mléčně kvašeným marmeládám či čatným – například takové citronové čatný i s kůrou citronů, s chilli paprikou, olivovým olejem, mořskou solí a kořením, maximálně se lžíci surového medu je zcela živá strava, která neprišla vařením o žádný vitamín C, o enzymy, ktere vse pomohou stravit, a ani o lahodnou chuť, naopak kvašení ji ještě zlepší. 

Paní Blanka Milfaitová napsala velice čtivou knihu o svých postřezích ze života, z cest a k přečtení bych ji určitě doporučila – čte se velmi dobře, aspoň já jsem se vůbec nenudila: „…zbožňuju ty malé hospůdky, knajpy pro místní, trattorie, kam chodí dědové ze vsi, bistra a bufíky, kde obědná místní gurmán. A farmy. Ale ne ty moderní, eurounijně nerezové a s personálem v gumových pláštích, ale ty autentické, staré, pravé…Chystám se vám uvařit marmeládu divokou jak rozeklaná pobřežní skaliska, s ozvěnou zvuku křídel orlů, kteří mi vysoko v horách Gennargentu krouží nad hlavou, s chuťovou hloubkou pradávkých hlubin kaňonu Gorropu.“ (s. 95)

Je poctivá cukrářka, která zavrhuje používání nekvalitního ovoce, barviv, přehlušovadel, umělých příchutí, dlouhé vaření, chemické želírovací látky, ale i fruktózu jako „megalumpárnu„, a vyrábí  marmelády s pektinem a nižším obsahem (bohuzel) bílého cukru, marmelády, které jsou odborníky i zákazníky vysoce ceněné. Je to krůček zpátky k poctivému domácímu vaření našich předků. Cením si každého krůčku učiněného timto směrem.

Ve výživě dle Vyživujících tradic bychom je jiste (jak doufam) vzali na milost,  ponechali jim aspon okrajové místo na talířku, aby nám v zimě  připomněly chuť léta a kontrastem ozvláštnily chuť jiných potravin na talíři, které lze z hlediska výživy považovat za mnohem zasadnější. Nemyslim si sice, že vaření a konzervování ovoce s bílým cukrem je  nějakým meganávratem ke kořenům, ale Příběh opravdové vášně se mi zkrátka líbil, autorka pouze nema presne informace o cukru, coz je nejvetsi slabina knihy. Uznat, ze rafinovany bily cukr je skodliva droga, je vaznejsi problem s vaznejsimi dopady, nez by si kdo kdy pomyslel. Cukr ma jiz nyni negativni dopad zdravotni a pomalu se trese puda pod nohama tech, kteri si na jeho pouzivani zalozili svou osobni cenu a identitu:  babicky pysne na desatero druhu cukrovi, ktere pecou kazde Vanoce, ale i mistri gastronomie, kteri ziskali oceneni.

Měla bych ještě na závěr jeden tip (pripominku) na film v souvislosti také s ovocem. Jmenuje se Citronový sad.  lemontreelemontree2Ta hlavní hrdinka tam zrovna na začátku filmu dělá, zdá se mi, kvašené nakládané  citrony. Jinak cituji z ČSFD: „Film je inspirován skutečným příběhem vdovy, která byla nucena pokácet své citroníky z bezpečnostních důvodů. Filmová vdova Salma žije v palestinské vesnici na zelené linii oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu…Salma zůstala sama jen se svým sadem citroníků, který zdědila po otci. Ten teď chtějí vykácet, protože se tajné služby domnívají, že stromy poslouží jako dobrý úkryt pro teroristy, kteří budou chtít zavraždit izraelského ministra obrany žijícího v sousedství. Salma se nevzdá a bojuje o svůj sad u soudu. Boj proti celému Státu Izrael se zdá předem prohraný, ale Salmu podpoří nečekaný spojenec, ministrova manželka.“

Odkazy:

pani Cibulkova natocila dokument o cukru: http://www.sugarbluesfilm.com/en/

http://www.tyden.cz/rubriky/zdravi/dieta-a-krasa/matka-proti-globalni-cukrove-mafii-smali-se-mi-vzpomina_335158.html#.VVMjp3V3NWc

měděné nádobí a anglické konvice http://www.thomasspoon.cz/

Velmi zajímavý článek o ovoci od autorky textu Mýtus čínské studie Denise Mingerové: http://rawfoodsos.com/2011/05/31/wild-and-ancient-fruit/

http://www.nase-dobroty.cz/  (stránky paní Blanky Milfaitové)

citrusový pektin http://www.pytlici.cz/produkty/products/view/66-ochucovadla/915-citrusovy-pektin-100-g

Naomi Klein: Bez loga (kniha)

Dalsi zajimave stranky lidi, co cestuji karavanem:

http://cajovyvuz.blogspot.cz/

http://intothehermitage.blogspot.cz/

Kniha o svobode, asi nejlepsi, jakou jsme kdy cetla: Konec vseho zla http://www.mensenrechten.org/wp-content/uploads/2014/05/EndofallEvil1.pdf

 

Zarathustrův chléb

 Recepty, Z knihy Výživující tradice  Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zarathustrův chléb
Bře 142015
 

zarathustraJiž dlouho jsem si brousila zuby na tento zdravý recept, který mě zaujal svým názvem. Chtěla jsem ochutnat na jazyku staré časy Perské říše. Chléb je jednoduchý, žádná věda a chutná velice. Jistě se hodí i na cesty. Jako obvykle jsem použila ale to obilí, co bylo po ruce, tedy žito. Místo rybízu rozinky. Protože se namáčelo, přibylo mu živin v podobě klíčků, mírné teploty sušení živiny navíc nepoškodí. Jelikož je obilí měkké a mokré, umlela jsem ho na mlýnku na maso, v receptu je uveden mixér. (Jedna česká dílnička vyrábí a prodává i mlýnky na mokré obilí, už jsem ale zapomněla značku). Kuličky šly dobře formovat. U tohoto receptu jsem nestihla vyfotit obrázek – vážně se snědly dřív. Až je budu dělat příště, přidám obrázek.

p.s. Aktuálně něco ke knize zde.

ZARATHUSTRŮV CHLÉB

Na 10 bochníčků

3 šálky krup měkké pšenice

¼ šálku neozářených sezamových semínek nebo kmínu (volitelné)

filtrovaná voda

1 čajová lžička mořské soli

½ šálku rybízu nebo rozinek (volitelné)

Existuje mnoho varia Zarathustrova chleba – zde je naše. Jinou verzi můžete najít v knize Book of Living Foods [Kniha živých potravin] vydané nakladatelstvím IBS International, P.O. Box 849, Nelson, BC Canada V1L 6A5.

Pšeničné kroupy a podle přání zvolená semínka dejte do mísy, zalijte vodou a nechejte na teplém tmavém místě 24 hodin. Vodu vylijte, dolijte a nechejte dalších 24 hodin. Ochutnejte kroupy, abyste zjistili, zda jsou měkké. Pokud jsou stále po zmáčknutí tvrdé, vyměňte vodu a ponechejte dalších 24 hodin. Vylijte přebytek vody, přeneste kroupy perforovanou lžící do robotu a zpracujte s mořskou solí dohladka. Přidejte dle přání zvolený rybíz či rozinky a několikrát zmáčkněte a zastavte. Vytvarujte koule a lehce je zplošte. Položte na nerezový plech na pečení pomazaný olivovým olejem či máslem a pečte v troubě asi 12 hodin při teplotě 65 st. C. a po 6 hodinách obraťte. Pokud žijete v horkém suchém klimatu, můžete si je upéct na slunci – tak pekl Zarathustra. (Autorky patrně s humorem narážejí na knihu filosofa Nietscheho: Tak pravil Zarathustra, p. př.)

Variace: Esejský (essenský) chléb

Zplošte kuličky na plochá kolečka, asi 6 mm tlustá. Pečte na nejnižším plameni v troubě, v sušičce nebo v horkých suchých klimatech na slunci a jednou otočte.

Variace: Esejské krekry

Pomazejte dva nerezové plechy na pečení olivovým olejem nebo máslem a použijte válec na těsto, abyste zploštili těsto na tenké plátky na plechu. Pečte při teplotě 65 st. C nebo v sušičce do křupava. Rozlámejte na krekry.

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove