Pro 302016
 

Vážení a milí čtenáři tohoto blogu,

tak už uběhl rok, co jsem naposledy umístila text na svém blogu, teprve 29. 12. 2016 jsem si po čase zablogovala a v kostce napsala, že příliš moc soli škodí těm, kteří mají vysoký krevní tlak, ale že právě těmto lidem vic než jiným škodí i příliš málo soli. A tak tedy píšu a paralelně s textem přidávám nějaké ty fotky z uplynulého roku.

Vím, že existuje facebook a jiné sítě, které jsou plné zajímavých informací a inspirací, ale já sama zatím stránku na FB nezakládám – je to jako když založíte zahrádku – i na ní občas musí člověk dohlédnout a přiložit ruku k dílu, ale nejsem si jista, že bych na to měla čas. Raději se držím kopyta, s nimž jsem začala, tedy tohoto blogu a překládám knížku, která má s tímto blogem úzkou souvislost- Výživa a fyzická degenerace od zubaře Pricea. Cestoval ještě před Zikmundem a Hanzelkou a také z jeho knihy dýchají staré ztracené časy.

Mně samotnou nikdo obvykle nefotí, tak abych nebyla jak Jára Cimrman, potvrzuji, že jsem to já, kdo sem píše, umístěním normální fotky

Nemyslela jsem si, že se na blog vrátím až po roce, měla jsem moc práce. Poté, co jsme vytiskli knížku, už si každý může studovat sice sám, ale vím, jak je někdy důležité poté připomenou si navzájem, že nemáme zapomínat na takovou stravu, která nás – naše kosti, zuby, mozek a svaly vyživuje co nejlépe. A pokud jsme se od ní odchýlili, znovu se k ní vrátit.

Bývaly kdysi časy, kdy jsem si koupila třeba 20 dkg nějakého vlašského salátu a k tomu třeba jeden bílý rohlík, abych se dosytila a tělo nakrmila. Náš svět je zaplaven přebytkem jídla, kterého ale nepotřebujeme méně proto, protože je ho hodně, ale proto, protože není kvalitní, a tak navzdory objemu naše těla často nemají to, co potřebují. A tak si kladu někdy otázku, kolik lidí planeta opravdu je s to uživit, aby byli lidé dobře vyživeni a neživořili a byli zdrávi tak, jak zamýšlela příroda? Palmový olej není závadný sám o sobě, větší problém je jeho užití pro jiné účely než jako jídlo. Otázkou je, proč bychom ho měli konzumovat zde ve Střední Evropě, když máme máslo a sádlo a občas olivový olej a olejnatá semínka jako je mák.

Jsem často ale svědkem spíš toho, že lidé doslova zradili svoje tělo. Neubránili ho před nutričně nekoncentrovanými potravinami, které s nimi po letech udělaly své. Dovolili, aby se tělo nedostatkem pohybu tělo postupně radikálně změnilo. A tak jednoho dne tělo, nebo jeho část zradí je.

Samozřejmě je v životě důležité usilovat o harmonii: aby člověk nevzdával své zdraví a to, jak vypadá. Někdo zase svůj život procvičí a dodržuje striktně sestavený jídelníček a úzkostně sleduje, zda něco z pravidel neporušil a zapomene žít. Potřebujeme obojí. Nějaký čas a energii by měl člověk věnovat studium toho, co bude jíst, měl by i cvičit, ale se i věnovat rodině, práci a případně také službě veřejnosti či něčemu, co přesahuje jeho rodinný svět, třeba i politice. Vím, že vlivem různých východních filosofií řada lidí politikou pohrdá (je “nad” věcí), nechodí k volbám, dělá si věci po svém a má za to, že se ho to netýká a nechce s ní mít nic společného, protože má svůj svět. Říká se ale, že pokud se vy nezajímáte o politiku, neznamená to, že se politika nezajímá o Vás.

Mimochodem můžete si sice myslet o panu Trumpovi samozřejmě, co chcete, ale není vyloučeno, že životní sílu mu dodává i syrové mléko, které je k mání ve státě Florida a o které se postarala jeho manželka pocházející se Slovinska. Tamější komunita lidí, která takové mléko pravidelně kupuje, to ví z důvěryhodných zdrojů. 

Je ale pravdou, že třeba před takovými 20 lety bych měla hodně liberální postoje ke všemu a všem, s věkem se ale zklidňuji a stávám se poněkud konzervativnější. Věřím v návrat k přírodě, vidění věci v širokých souvislostech, v návrat ke kořenům, ale nelámu ani hůl nad naší civilizací, protože i když třeba přírodní kmeny žijí jen přítomností a nestresují se a my se tomáme učit, uznáváme, žeje třeba myslet i na budoucnost a reflektovat minulost. Je třeba i plánovat do budoucna, protože je to často zima, která se ptá, co jsme dělali v létě, zda jsme si udělali zásoby (bobule, maso, dřevo) na přežití. Cesta je důležitá, ale cíl a smysl cesty též.

Abychom nemuseli dokupovat seno, na to své máme pomocníka- starý německý lis, báseň v pohybu.

V poslední době je skutečně stále politicky nekorektní tvrdit, že husí sádlo na domácím chlebu je v pořádku. Pokud si ale nepojmenujeme věci, a sice, že to prostě určité zdravotní stavy lidí všech věků nejsou v pořádku a nejsou hezké, že rovnátka nejsou v pořádku, asi nedojde nikdy k nápravě tam, kde to všechno začíná, nebude dostatečný tlak na prevenci. Cením si ale toho, pokud mi nějaká maminka napíše pozdrav s tím, že má třeba šest dětí a že na ně úplně sedí článek o věkových mezerách mezi sourozenci. Je to tak, jak to prostě je.

Obě naše děti si zpestřují matematiku na japonském počítadle soroban, které je ve východní Asii (Japonsko, Honkong, Singapur…) samozřejmostí. Nad dělící lištou je hodnota pecek zprava pět, padesát, pět set atd. Viz youtube, internet.

Soroban pro dospělé

Chápu, že život je pomíjivý a křehký, to by však neměla být výmluva, abychom se o své tělesné schránky nestarali a nebyli za ně vděční, že je máme- zdravě nejedli a neměli fyzický pohyb. Život je pak totiž kvalitnější, jsme pohyblivější, lehčí, silnější a veselejší, a tak svou péči o vlastní zdraví zodpovědnější vůči ostatním, kteří také přispívají do kasy na zdravotnictví. Nastavený zdravotnický systém chtěl jistě původně solidaritu a být pojistkou proti úrazům, bohužel však v určitých směrech nemotivuje k tomu, aby se lidé o sebe starali sami a nesli za své zdraví i finanční zodpovědnost. Snad se to jednoho dne zlepší a v kapsách lidí zůstane víc peněz- zda je tito použijí na lepší potraviny nebo na permanentku do fitness či nové kolo, bude záležet na nich.

Tohle je Fimfárum, chovatel vepřů ve vaně. Poetiku pana Wericha, který říkal, že blce neusvědčíš z blbství, máme rádi.

 

Na kulturní akci (Fimfárum), Vysoké Mýto

Tohohle se dočkal i rychtář Matěj Abrhám, selský rebel, co pocházel z naší obce. Stalo se tak u Morašic na vrchu, nedaleko Růžového Paloučku u Újezdce, kde se dle pověstí či legendy zase loučili po Bílé Hoře moravští bratři než odešli do exilu.

Existuje sice celá řada alternativ, pokud již tělo onemocní, věřím ale stále že základem prevence je pořád výživa a pohyb, který nám pak dá do krve endorfiny, takže vše souvisí se vším. A když se člověk cítí dobře, hned vše vidí jinak.

Dary ze zahrádky a sadu – je to práce syna, velkého zahradníka, který miluje nade vše zeleninu.

Zatímco kdysi jsem často pravidelně běhávala, dnes ne. Chápu, že pro ženu po čtyřicítce je (kromě cviků jógy na pružnost těla a na to, abychom při nich používali různé části plic, které zase ženou pránu do různých části těla, kam ta prána jinak moc nechodí) lepší spíš rychlá svěží chůze (pomalá je na nic), kdy srdce tluče rychleji, a nějaké to posilování. Také chodím na mohendžodaró do Litomyšle. Je to fajn. Když jsem poprvé uviděla to slovo, říkala jsem si- proboha, co to je?

Přes léto jsem místo běhání pravidelně chodívala na rychlou hodinovou procházku zdejší kouzelnou krajinou. Pravidelně tam, kde je výhled do předaleka. Do uší jsem si pouštěla třeba nějaké rozhovory- někdy zajímavé, někdy méně zajímavé, někdy jen proto, abych slyšela nějaký lidský hlas – nechala na sebe dolehnout barvu jeho hlasu, tón naléhavosti či klidu, s jakým něco sděluje. Někdy jsem si pouštěla Toulky českou minulostí – docela to souznělo s mou vlastní toulkou krajinou, přes kterou se také dějiny přehnaly.

Některé dýně mají zvláštní kuželovitý tvar, o jaký druh se jedná, ví syn lépe než já.

Chůzi jsem si dala prostě jako prioritu. Pokud si totiž člověk nedá cvičení jako prioritu, jako něco, co prostě se do toho dne musí vejít, tak místo toho bude mít třeba vážně skvěle umytou podlahu, nebo shlédnutý další báječný díl seriálu, ale co to tělo? Milé tělo bude v háji. Ačkoliv to vypadá, že se to k něžným a křehkým ženám moc nehodí, věřím, že i žena by měla občas své tělo posilovat, protože pomalu a jistě s věkem ztrácí svalovou hmotu.

Pohled do dvora, který se mi zapsal do paměti- dnes už stěny zmizely a máme nové základy i kus nové zdi, aneb jak se to říká? Mužova práce od setmění do setmění, ženině konce není…

Je pak možná štíhlá, ale stává se takovou vetchou odsvalenou babičkou, jejíž zadové svaly ji nepomáhají udržet rovná záda. Snažím se proto cvičit aspoň kliky a je to moc fajn cítit, že přece jen to své vlastní tělo si uzvednu. Z velkého sklepa pod stodolou, který nepotřebujeme na řepu, plánujeme udělat tělocvičnu- vleze se tam i pinpongový stůl, akorát se musí udělat podlaha, která bude opravdu rovná, aby se nám míček neskutálel. Většinu kamenných stěn prý stačí jen vyšpárovat a nalakovat – odborník řekl, že dát tam normální omítku na takovou pracně udělanou hezkou kamennou stěnu „by bylo na držku“.

Tyhle blumy byly pak žluté a dobré- starý dobrý strom.

Přeji Vám tedy do nového roku 2017 pevné zdraví, tvrdé fyzické cvičení, které Vás bude bavit a tělu dělat dobře, a ať se Vám splní všechna přání, která budou v souladu s Vámi a s Vašim vidění světa. Srdečně zdravím všechny příznivce Vyživujících tradic!

Věra

p.s. A abych nezapomněla, mám tip na jednu knihu. Znovu mi připomněla, že jídlo je dar, který nás drží při životě a zdraví.

KRVAVÉ JAHODY, aneb Jsme dvě sestry (kniha)

Knihu Krvavé jahody napsal pan Jiří S. Kupka podle vyprávění Věry Sosnarové. Její podtitul je Krutý osud Češky, která zažila osmnáct let ponížení v ruských gulazích. Titul není úplně přesný, protože řadu let strávila i v kolchoze a v průmyslu (třeba na parníku – plovoucí továrně na zpracování a konzervování ryb a krabů), ale je pravdou, že šlo vždy o otrocky mizerně placenou práci, o nevolnictví. Průběžně o obsahu knihy informovala Neila. Poslední stránky jsem ale už musela rovnou překládat Neilovi- který se také nemohl dočkat toho, jak to skončí. Totiž kniha má rovinu krutou, lidskou i komickou a má šťatsný koenc. Čím víc se blížil konec, tím se kniha zdála úsměvná a dojemná jak z růžové knihovny. Jenže příběh je reálný.

Vypovídá o bezpráví po 2. světové válce, k němuž došlo na území Československa osvobozeného z velké části i Rudou armádou. Padlo tu na jednu stranu asi 100 000 ruských vojáků, ale zároveň se chovali jako dobyvatelé, kteři si tu a tam něco vezmou jako válečnou kořist. Stalin a náš velvyslanec v Moskvě si s panem Benešem snadno poradili – byl už starý a zklamaný Západem, který nechtěl bojovat proti Hitlerovi na obranu naší země v době (Mnichov), když bojovat šlo ještě snadněji než se ukázalo později. A než se vrátil v roce 1945 ve stejném letadle s otcem paní Madelaine Albrightové Josefem Korbelem z Londýna, naše země nedokázala zajistit ochranu československých občanů před Rusy. Z Ruska před komunismem před válkou totiž utekla řada lidí. Pokud se však ocitli v zemích, které pak Rudá armáda osvobozovala, ocitli se v hledáčku NKVD, která si vedla seznamy těchto osob – zrádců, kteří se těžce provinili proti socialistické vlasti, ale mohou si to odpracovat. Zatýkali je i u nás (ani se neví, kolik lidí Rusové unesli) a odtáhli zpátky do země Sovětů.

Otcem paní Věry Sosnarové byl Čech, matka byla ruská imigrantka, která přišla do naší země s českými legionáři. Když ji bylo asi 14 let, s mladší 9letou sestrou a s matkou byla Rusy odvlečena zpátky do Ruska, přestože se paní Sosnarová (roz. Mělkinová) narodila už na Moravě, kde byla doma. Jeli s ostatními zajatci nejprve do Maďarska a pak dál na východ, na Sibiř do gulagu, kde se musely naučit pracovat v lese.

V knize lze identifikovat několik osudových okamžiků, které rozhodly o bytí či nebytí či o dalším osudu paní Sosnarové. Prvním takovým okamžikem je pozdní příchod domů, kdy na ní matka ještě na Moravě čekala s kufry, protože chtěla před Rusy utéci. Druhým okamžikem byla chvíle, kdy ji ruský voják pobídl, aby vyskočila z vagonu a šla si natrhat třešně. Natrhala si je, ale pak na poslední chvíli skočila do rozjetého vagonu, kde byla její mladší sestřička a matka, které nechtěla opustit. Další moment byl ten, kdy ji intuice probudila a kdy stačila zabránit matce, aby ji ve spánku zabila sekerou, protože neunesla utrpení svých dcer. Dcery ale život, jakkoliv přetěžký a takřka nežitelný, měly teprve před sebou a chtěly ho žít s nadějí a s modlitbou pro návrat domů.

Kniha je nejen příběhem o nezměrném utrpení, křivdě, bezpráví, brutalitě a krutosti, ale o to víc se na takovém pozadí vyjímá dojemná lidskost a dobré srdce člověka. To třeba když Sibiřan stařík Nikolaj z vesnice blízko gulagu přinese na její záchranu (Čechoslovačky) kobylí mléko kumys. To když například jedna osoba nemůže tolik pracovat (řezat dříví) jako druhé, protože je slabá a nemocná – ostatní kryjí její stav tím, že plní pracovní povinnosti za ní. Pokud ji velitelka schválně přeřadí do skupiny Němek, kde se za ní nikdo nebude obětovat, opět nepochodí, protože stačí, aby se jen jedna jediná začala kvůli ní ničit, a druhé začnou pracovat, aby se ta druhá neničila kvůli té nemocné. Jeden profesor oschotně učil v gulagu její sestru číst a psát, což se jim později hodilo. Dojemná je i instinktivní lidskost mladé Sosnarové, která v jedné chvíli odmítá vhodit do hrobu člověka, který ještě žije. I za cenu fyzického napadení.

Zlato po mamince dala hlídači – vyměnila ho za prosbu (za naději), aby na smrt nemocná jiná žena, kterou dali na několik dnů do kopky (díra v zemi) zrovna když začalo pršet, aby ji tam hlídač občas donesl teplý čaj. Donesl. 3 x za 10 dnů.

Chovanky gulagu si mohly vybrat – buť mrznout, nebo si vzít oblečení ze “sekáče”- vatovaný kabát po padlém Němci (s dírou po kulce a zaschlou krví). Jíst chléb pečený ve formě vymazané olejem z autodílny, nebo nejíst a snížit svou šanci na přežití.

Nejvíce se bude čtenáři asi svírat srdce v momentu, kdy mladší sestřička se s ní vydá někam za prací a při té příležitosti si chtějí nasbírat jahody. Ve skutečnosti bude jejich úkolem poodnášet zastřelené Poláky do již připraveného hromadného hrobu. Ani ne všudypřítomná smrt, jako spíš zklamání té sestřičky, že jahůdky, na které se toto dítě tolik těšilo, jsou potřísněné čerstvou krví, jistě zasáhne čtenáře nejvíce a mám za to, že i má – proč by jinak autor nazval knihu Krvavé jahody? Kniha vypráví:

Žila starostmi, které jsou pro člověka na svobodě nicotné, ale v lágru mají váhu zdraví a života.

Nezmeškám kvůli průjmu nástup?

Vyjde na mě patka chleba, která je o deset gramů těžší?

Dostanu dnes ostrou pilku?

Bude nářadí vydávat nabručený Tretjakov, nebo laskavý Aljoša, který uzná, že loupák je třeba přebrousit?

Stačí nasbírat dost cedrových šišek, abychom z nich mohly vyloupat olejnatá jadérka?

Po smrti Stalina v březnu roku 1953 s Chruščovem postupně sice nastalo politické tání, nicméně sovětské úřady se neměly k tomu, aby se děvčata směla vrátit do Československa a jejich vlast je nepostrádala. Maximálně jim nabízeli, aby se staly občankami SSSR, čimž by si ale navždy zavřely dveře zpátky domů. A tak sloužily jako levná pracovní síla- pracovaly v rybárně, v cementárně, naučily se výrobě různých druhů litiny. Věra se naučila řídit kombajn (netrpělivá zaučovatelka ji ale bila, až ji tekla červená), protože nic jiného v Rusku lidem nezbývalo- mužů byl nedostatek. Ale díky této dovednosti si později doma v Československu, kam se jí se sestrou podařilo dostat, našla manžela, který v ní našel moc vděčnou a moc praktickou ženu, která byla jako on šťastná na venkově a netoužila po zdánlivě šťastnějším životě ve městě.

Zachránila plán předsedy českého družstva, který urgentně potřeboval za jednoho řidiče náhradu.

To je plán v řiti,” usoudil Karel Král….Najít o žních kombajnéra náhradníka bylo považováno za zázrak…

Pane Král, já umím řídit kombajn.”

Král se nejprve uchechtl, neboť se mu zdálo, že Mělkinova mluví z cesty. “Nepovídej.”

S es-ká čtyřkou jsem dvoje žně jezdila v kolchoze Geroj Kulikov ve Sverdlovské oblasti.

Nepovídám.”

Máš na to papíry?”

Prosím vás! Já nemám papíry ani že jsem se narodila…Papíry mám jen ze slévárny…Od hodiny můžu dělat mistrovou na šedý litině. S námi za těch dvacet let vymetli kde co.”

Předsedovou škodovkou dojeli k polní cestě a potom po vysokém strništi ke kombajnu. Už když Věra kladla nohu na stupátko, poznal Sosnar, že ženská ví, jak se do kabiny leze a kde se má držet.”

Celou knihou se line silný motiv touhy po domově a křesťanské modlitby za návrat zpátky domů do Československa. Domov symbolizuje kočička na začátku knihyely se hlásit StB a nesměly do doby, než pan Kocáb vyprovodil vojska zpátky, hovořit o ničem, co se jim stalo. Pracovaly před tím v Nižnim Tagilu a tu jednou v zimě na ulici kolem nich prošli dva muži. Byli to Čechoslováci z Ministerstva zemědělství, kteří měli uzavřít družbu s nějakým kolchozem. Jeden z nich říkal česky: “Jsem zmrzlej, jak psí hovno na Tří krále.” Cizinci nesměli vozit poštu, přesto se děvčatům podařilo napsat dopis a přes tyto muže ho vyvést do ČSSR. Žádaly v něm o práci ve družstvě Nový Šaldorf. Tento dopis je velice dojemný. Citací z knihy ukončím toto pojednání o zajímavém osudu ženy, která je stále na živu, ale po které Česká správa sociálního zabezpečení (kvůli důchodu) po ní snad údajně chtěla, aby donesla potvrzení (razítko) bývalých zaměstnavatelů- gulag apod.

Pane předsedo družstva,

my žijeme v Sovětském svazu už osmnáctý rok. Jsme narozeny na Moravě, v Brně. Nemáme maminku ani tatínka. Jsme sirotci a chceme se vrátit domů. Pracujeme těžce, nedostáváme žádný plat. Deset let nám dávali jen krajíc chleba a misku zmrzlýho boršče. Musíme se uskrovnit, protože nevíme, jestli tento život přežijeme. Byly jsme těžce nemocný, měly jsme tyfus, byly jsme plné vší a nevíme, jestli se dostaneme na rodnou zem. Tolik let žijeme a tolik let prosíme Pána Boha, aby nám pomohl vrátit se domů. Nám řekly úřady, že nás naše vlast už nechce, že máme poprosit nějaké družstvo, aby požádalo vládu o vízum. Jinak tu musíme zůstat a přijmout sovětské občanství, protože Moskva nedovolí přemísťovat lidi, kteří poracovali v gulagách. Nejsou nikde zaregistrovaný. Proto musíme tady zůstat. Tak vás, pane předsedo, moc prosíme, pomožte nám vrátit se domů. Budeme českým lidem a Vám, Vašemu družstvu vděčný. Budeme pracovat čestně a poctivě. S úctou Vás ještě jednou prosíme, abysme se mohly vrátit. Věra a Naděžda Mělkinovy.

Věra už tolikrát zažila muka nejistoty, když šlo o život, ale tentokrát byla muka na hranici snesitelnosti. Poslední možnost…Neodvolatelně poslední.

Kdyby mi řekli, že musím pro návrat domů přinést nějakou oběť, vydržela bych i v díře. V dešti, v zimě, bez deky. Dala bych si pažbou samopalu rozmlátit druhou ruku. Snesla bych znova ty vši a i ten tyfus.”

I ty Mongoly?” otázala se Naďa.

Věra se na chvíli zamyslela a řekla: “I ty Mongoly.” Taková byla její touha po domově.

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove