Led 202013
 

„Je-li zdraví nynějšího pokolení ovocem toho, jak žily generace předešlé, zdraví budoucích bude takové, jak se živíme my…co jsou všechny ty zkoušky na klinikách…proti velkolepým pokusům, jež provedla sama příroda…na stamiliónech lidí, nikoliv po desítky let, ale po tisíce věků…v nejrozmanitějším prostředí…na celém světě?“ Marie Úlehlová-Tilschová

„Proč my nakupujeme za milióny a možná i miliardy dolarů západní léky a žvýkáme je jako blázni, když máme takové bohatství s neuvěřitelnými vlastnostmi? Proč ztrácíme vědění našich nedávných praotců, kteří žili v našem století? …Jaká neznámá síla se pečlivě snaží vygumovat z naší paměti vědění našich praotců?A k tomu ještě jakoby naznačují – nestarej se o to, do čeho ti nic není. Snaží se vygumovat…A hlavně, že se jim v tom vede! A úspěšně! Dostal jsem vztek.“Vladimír Megre, 1. díl Anastasia ze série Zvonící cedry Ruska

 

 

Již vetchá, ale pozoru-hodná knížečka Výživa ve světle věků

Již vetchá, ale pozoru-hodná knížečka Výživa ve světle věků

Jedna milá čtenářka mého blogu Terezka K. (ale i jiní -Maruška H. -upřímně děkuji a jistě by se našli i další) mi umožnila přečíst si knihu Výživa ve světle věků z roku 1944, jejíž autorkou je  Marie Úlehlová-Tilschová, které chci zde opět vzdát poklonu, již jednou jsem ji nazvala „českou Sally Fallonovou“. Naprosto stejně jako paní Sally Fallonová totiž své práce odvíjí od stejných teoretických východisek. Ptají se obě, která zdravá strava je ta pravá, a vzhledem k tomu, že se již nemůžeme spoléhat na své instinkty (i alkoholik „cítí“ nutkání, že jeho tělo „potřebuje“ víc drogy) ani na chuť (chuť by měla svědčit o kvalitě potraviny, nebo třeba vyzrálosti ovoce, jenžě umělých dochucovadel a aromat šidících náš jazyk existuje dnes spousta, nejen glutamát a různá přírodně identická aromata), pak si odpovídají shodně a naprosto prostě a jednoduše: 

Můžeme spoléhat jedině na vědecká bádání v oblasti výživy, jejichž výsledky pak ale srovnáme s tísíciletou tradicí (se zkušeností předků), s preindustriální tradici ve stravě a ne s tím, co se za „tradici“ jen vydává a o tradici se otírá.  Tradice je velice ošemetný a nesnadno uchopitelný pojem. Obykle se tím míní přinejmenším cosi, co přetrvávalo v době preindustriální a co se osvědčilo. Podobně jako paní Sally Fallonová dochází tedy autorka Výživy ve světle věků k závěru, že se můžeme akorát spoléhat na tradiční lidovou stravu, na kterou vrhá světlo moderní věda, neboť říká: jedině rozum a logická úvaha mohou bezpečně vésti k poznání člověka, který odklonem od přírody pozbyl již bezprostřední jistoty pudů a smyslů.“(30)

Paní Sally Fallonová nás ale nabádá na přelomu 20. a 21. tisíciletí, ať hledáme podporu a osvětlení moudrosti tradičního stravování předků jen u nezávislé vědy, u takové vědy, která funguje nezávisle na zájmech korporací (které si vědu platí a kupují a mají své obchodní motivace spojené s takovým výzkumem), protože podle ní ta oficiální (průmyslem vylobbovaná) „věda“, která pak diktuje zdravotní směrnice, s jejichž dodržováním se pojí i financování škol, se v něčem s moudrosti našich předků rozchází.

Věda v době paní Marie Úlehlové-Tilschové třeba s cholesterolem coby „zlosynem“ ještě nezacházela, ale prý reklama na nějaký výrobek se již vědou oháněla. Obě ženy nakonec jsou pro přijetí sice některých z vymožeností civilizace, ale jen pokud slouží našemu zdraví. Kniha Výživa ve světle věků se podobá postranním sloupkům v knize Vyživující tradice (cituje také třeba Vilhjamura Stefanssona) a pokud by paní Marie Úlehlová-Tilschová četla osobně knihu zubaře Pricea, pravděpodobně bychom dnes již měli vydanou v reedici jen nějakou její vlastní knihu s názvem Vyživující tradice v českých zemích – dílo stejně úrovně, jehož informace by našemu zdraví posloužilo.

 Z knihy Výživa ve světle věků je ale definitivně a s konečnou platností zřejmé, že „o“ knize Výživa a fyzická degenerace zubaře Pricea nepochybně četla či slyšela, ale osobně knihu nikdy nečetla – o poznatcích výzkumu dr. Pricea referuje pouze stručně a tak trochu se omezuje na suchá konstatování. Vposledku ho ani neuvádí v seznamu literatury na konci. „Nejpřesvědčivější jsou pak právě tato pozorování dr. Westona A. Price, která provedl na nejodlehlejších ostrovech dalekých jižních moří Marquesách, ostrovech Tovaryšských, Cookových, Tonga, Fidži, Samojských a Nové Kaledonii…. (další, třeba švýcarské horaly autorka vynechává…)…S neúmornou pílí po léta vyšetřoval zdravotní stav různých kmenů a srovnával, jaký rozdíl se jeví mezi domorodci, kteří se živí původní stravou a mezi těmi, kteří se sblížili s civilisací a navykli si na dovážené potraviny. (145) To, co o něm napsala, nenapovídá dostatečně o pochopení významu jeho objevů a výzkumů (zejména v určení standartu zdraví, v oblasti v tucích rozpustných aktivátorů a progresivní degeneraci, která se podepisuje nejen na zubech, ale celkové konstituci) v plném rozsahu, neboť se pouze omezuje v podstatě na obecný lakonický závěr, že tam, kde se přírodní nárůdečky vzdaly své původní stravy a přijaly stravu civilizace, tam draze na zdraví zaplatily ztrátou chrupu, onemocněním TBC. Teprve před několika lety se po desítkách let od jeho objevení X faktoru (Priceova faktoru, tedy vit. K2) vyjasnila jeho životně důležitá role v metabolismu vápníku, což vneslo i nové světlo do otázky tzv. bezpečných DDD u vitamínů A, D, u nichž funguje synergie.

        Pojďme se ale trošku podívat blíž na knihu Výživa ve světle věků. Autorka si tedy klade otázku, čím to je, že obyvatelstvo dnes trpí nejen zubním kazem, (ale i jinými civilizačními chorobami.) Paní M. Ú.-T. věděla, že současný zdravotní stav obyvatel má souvislost do velké míry s tím, že jsme se odklonili od osvědčené původní a „civilizaci nedotčené“ stravy a s velkým nasazením se věnovala studiu tradiční lidové výživy. Jak nám na podobnou otázku odpovídají ale jiní lidé včetně odborníků?  Záleží, koho se zeptáme, a dostaneme různé i roztodivné odpovědi:

– jedni Indiáni si kdysi prý mysleli, že zkažené zuby bílého může jsou způsobeny lžemi, které skrze jeho zuby procházejí…(Indiáni ale nemumírali přímočaře na TBC, nemoc to bílého muže, ale nepřímo kvůli jídlu bílého muže, kterým je v rezervacích začali krmit)

-Moderní zubaři se ve škole učí něco podobného – nejde sice o duchovní nečistotu, ale přece jen o „nečistotu“ – o  špatnou zubní hygiénu a údajně nepravidelné čištění zubů. Zdá se mi, že pokud je vůbec dentální věda ochotna položit si otázku,  proč máme křivé a přetěsnané zuby, zdůrazněno bývá to, že

–   jsme si je nepřišli srovnat do ordinace („proto“ jsou přece křivé).

Teprve po překročení hranic oboru zubního lékařství do nutriční nauky bychom se možná dověděli i jiné názory. Už ale i ve Spojeném Království existují programy tzv. Natural Dentistry, kde se budoucí zubaři učí přistupovat k pacientovi holističtěji, tedy v kontextu jeho celkového zdraví.

Docle tlustá vrstva smetany od kravy Terezky Jersey

Docela tlustá vrstva smetany od kravy Terezky Jersey

Kniha Výživa ve světle věků se mi tedy četla  jako napínavý thrillel. Jevila se mi totiž jako napínavá detektivka, přičemž autorka byla tím Sherlockem Holmesem na stopě zločinu (zubního kazu, TBC apod.)…Jde o úchvatné, velice poučné a hlavně zábavné čtení, protože jsme si připadala jako někdo, kdo ví, za jakých okolností došlo ke spáchání zločinu. Autorka „je na stopě“, kolikrát „už už přihořívá“,  dochází k jistému jen „o chlup“ skoro správnému závěru, proč máme ty zubní kazy a nakonec tu máme zase sice ne „samou vodu“, ale poměrně vlhko a chladno…Škoda. Autorka se totiž opravdu poctivě snažila, studovala různé knihy a prameny, sbírala poznatky z lidu jako Božena Němcová pohádky, hovořila s lidmi, obecně z jejich knih je cítit její silný vztah k českým zemím a Slovensku, píše krásnou češtinou, čimž umocňuje zážitek ze čtení. Jedině paní Tilschová by nejspíš popsala lipidovou teorii květnatě, a sice jako domněnku, která svátokrádežnou rukou sahá na tisíciletou zkušenost celého lidstva…zde si nepodává moderní nauka o výživě ruku s prastarou zkušeností.“

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)


Podle ní tedy příčina zubního kazu, paradentózy a špatně uzavřeného chrupu je zhruba dvojí:

Sally Fallonová

Sally Fallonová

1) Že civilizovaná strava člověka jednak přestala být pestrá i  p r o s t á, čimž myslí, že je „rafinovaná“ a průmyslově zpracovaná (cukr, mouka)  a  dále (a to je docela úsměvné) že už není tak tvrdá (ale „změkčilá civilizovaná strava“) s otrubami, abychom si kousáním celozrnného tvrdého chleba „cvičili díky buničině zuby a čistili přirozeně dásně…vydatné kousání podporuje vylučování slin, tyto pak zuby oplachují (toto je častý úsměvný moment, kdy vážně skoro „hoří“…, ale ani toto nezní dostatečně přesvědčivě, když se na toto tvrzení podíváme v kontextu její jiné knihy Rok v české kuchyni z roku 1957 – nestačilo to  k tomu, aby nesestavovala v této pozdější knize pro nás Čechy k obědu jídelníčky plné vdolků, koláčů z bílé mouky a cukru apod., jen nevím, do jaké míry s obsahem manipuloval režim), nebo v kontextu knihy Jak a čím se živiti (1935), kde cukr, který, jak sama psala, ničil Eskymáky, považuje za velice výživný a zubům škodící (kvůli kyselinám zubokazných bakterií) méně než bonbóny, protože se prý rozpustí a sliny ho spláchnout rychleji, škodí tedy jen trochu a zvnějšku, nikoliv z narušování vnitřní chemie těla. Dovídáme se, že v době, kdy knihu psala, údajně 50 % dospělých v Americe, kteří dosáhli 40 let, mají již umělý chrup a podobně je tomu i v jiných civilizovaných zemích. (str. 132. Otázkou je, která země je vlastně primitivní? Jistě bychom se měli snažit zajišťovat také v rámci lidských práv i právo na důstojné a kvalitní potraviny)

Ghí z června '11 (vlevo) a ledna '12 (napravo)

Ghí z června ’11 (vlevo) a ledna ’12 (napravo)


2) Další podle ní příčina zubních kazů atd., o které jsem již psala v článku  Česká strava lidová II. je, že již není původní a místní, ale standartisovaná strava civilisace je všude s t e j n á a už proto nemůže být dobrá pro všechny, což je myslím nepochybně pravda, ale ne zas tak úplná. Již minule jsem psala, že každý národ a nárůdek jedl něco jiného (různý makronutriční profil stravy), a přece měli společného to (mikronutriční profil), že jedli potraviny s vysokou koncentrací živin (nutrient-dense food – zajišťovaly správný růst a uchování zdraví).

 

Eskymačka na Aljašce...jedí se ve světě údajně i tučňáci (asi slovo tuk pochází od lat. tucus antarcticus, což ej tučňák), dle FDA jde po odstranění jeho tuku o "zdravé" libové maso...

Eskymačka na Aljašce…jedí se ve světě údajně i tučňáci (asi slovo tuk pochází od lat. tucus antarcticus, což ej tučňák), dle FDA jde po odstranění jeho tuku o „zdravé“ libové maso…

Paní Marie Úlehlová-Tilschová jinak v knize postupně probírá tradičními zvyklosti v jídle a v zemědělství u různých národů. Pročítáme se stránkami o zvycích Eskymáků, kteří jedí velké množství živočišných produktů a hodně tuků za syrova – oheň je vzácností. Dozvíme se, jak moc si cenili vnitřností oni, i naši myslivci, přičemž ten, kdo první zvíře skolil, tomu patří vnitřnosti. Dozvídáme se, jakým pochutnáním byl „salát“ z obsahu kyselého žaludku jelena karibu. Nesmírný význam má u nich živočišný tuk. „V polárních krajích požívati výhradně libové maso znamená totéž, co naprosto hladověti…A tak táhnou-li pobřežní Eskymáci na jih do lovišť králíků, berou s sebou tulení sádlo, kanadští zase sobí lůj, nebo by jinak nevyžili na libovém mase králičím.“ (str.49) Asi nejzajímavější pochoutka, jakou autorka popsala, byli nakládaní ptáci alkouni (giviaq) naložení v tulení kůží, křupají se pak i s peřím…(50)

Dneska se můžeme ohánět „pseudoinstinktem“, který nám říká, že pokud bychom měli na výběr jablko či syrové zvíře, že bychom si vybrali jablko. Možná se v nás ale kdesi skrývá jiný instinkt, který bychom ale objevili až v jiné situaci, v situaci pravého  v l č í h o  h l a d u, jsme-li obyčejní smrtelníci. „Šťávu z pomerančů by nám nahradila čerstvá rudá krev.“ Autorka popisuje pomocí citace zážitky člověka z Arktidy: “ Zajíc byl veliký a těžký, takže mě tížil na rameni a zabraňoval mi v chůzi. Tu mne napadlo, že kdybych jej vykuchal, byl by mnohem lehčí. Za tímto nápadem vězela myšlenka, že bych mohl snísti krásná syrová játra a plíce a nedělit se s ostatními, kteří leželi ve stanu a hladověli. Pak jsem se za sebe začervenal zahanben, že jsem v myšlenkách zradil kamarádství…Současně však jsem věděl, že dám-li do úst prvé sousto, nebudu schopen přestat -dokud nesním zajíce celého.“ S. 52-53) Autorka shrnuje: „…primitivní člověk hodnotí tedy části zvířecího těla jinak než civilizovaný…“(56)

Dr. Weston A. Price

Dr. Weston A. Price

Zajímavé je čtení o efektivních čínských rolnících, kteří si vystačí bez dobytka, jen s políčkem na rýži zeleninu, vepři a na jihu s kachnami (kde kanály zaplavují rýžoviště), vajíčky.

U Indie je opomenuto, že se obilím živí nejdéle a mají, jak se píše ve Vyživujících tradicích, větší slinivku a slinné žlázy na efektivnější strávení obilovin. Sice píše o významů mléčných výrobků, ale trochu opomněla zdůraznit posvátné máslo resp. přepuštěné máslo ghí, díky němuž mohou Indové využívat živiny z ostatních potravin. (Dnes na něho útočí falešné ghí, což je částečně hydrogenovaný sójový olej- vanaspati, který nahrazuje to tradiční. ) Autorka v souvislosti s přelidněností Indie a Číny tvrdí, že hlavní příčinou všeho „vegetariánství“ nejsou mravní zásady, nýbrž velká chudoba širokých vrstev. (str.73) Nyní se ale v Indii opravdu prý objevilo falešné ghí z částečně hydrogenovaného sójového olejevanaspati. Vandana Shiva, PhD studovala právě v Kanadě a nejen o tom napsala knihu Ukradená úroda (Stolen Harvest), přičemž již kapitoly knihy vypadají zajímavě: Unesené globální potravinové zásoby, Sójový imperialismus a destrukce místních potravinových kultur,..Šílené krávy a posvátné krávyReklamace potravinové demokracie atd. Paní Shiva níže hovoří s úsměvem a laskavě o vážných tématech, jako je potřeba uchovávat semínka, o sebevraždách hospodářů…(Ref. http://www.westonaprice.org/know-your-fats/the-great-con-ola)

Vzpomínám si, jakse prof. Tomáš Halíkzmiňoval v knize Co je bez chvění, není pevné, že v Indii v oblasti Keraly potkal indickou dívku a mladíka (studenty). Je to oblast, kde se jí tradičně kokosový (nasycený tuk) i ghí (nasycený tuk). Psal něco jako (a doufám, že to nevytrhávám necitlivě z kontextu), že nikdy před tím a nikdy potom jsem nepotkal tak fyzický krásné lidi… Umím si představit, jak asi vypadali.

O tom, že hlavně v době půstů mizí z české kuchyně sádlo a máslo a nahrazují je rostlinné oleje, jsem již psala. Nevím jinak, zda šlo o solidaritu s městem či krok, jaký udělala civilizace, že se vajíčka jedla jen o Velikonocích a v době žní (platí za lahůdku) a jinak se odnášela na trh z domácnosti pryč. Snad aby měli na daně, snad aby měli hotovost nakoupi vidlí, snad na koupi cukru, snad protože i vojáci musejí být dobře vyživování.

Autorka nám opět připomíná, jak důležité je pít mléko syrové a že „sterilizované mléko ohrožuje kojence více než sama tuberkulóza…hlavní zdravotní ústav Berlína doporučoval výslovně požívati syrové mléko, nevařené, pokud ovšem nepocházelo od  závadného plemene. (114-115) Vlastně je velice přísná v posuzování úrovně stravy dělníků, přičemž ti, co  jsou z venkova, jsou na tom lépe díky zahrádce a drobnému zvířectvu, ale ještě lépe rolníci, co mají aspoň krávu a pole! (s.154) Vypovídá o tom, jak se do polévek přidává kyška či mléko a díky tomu se využijí bílkoviny z luštěnin. Recepty ve Vyživujících tradicích jsou také plné zakysané smetany přidávané do polévek.  „…Venkovský lid požívá dosud syrové a plnotučné mléko, tedy neznehodnocené ani sterilisačním přístrojem, ani odstředivkou, užívá je čerstvě nadojené i kyselé, zkvašené samočinně bakteriemi kyseliny mléčné…..tak se dosud neujala pasteurace tavených sýrů…“ (s.167) Je vidět, že paní Marie Úlehlová-Tilschová věděla o skutečném mléce, neboli REAL MILK svoje a mohla by se rovnou přidat ke kampani paní Sally Fallon www.realmilk.com

Za neobyčejně zajímavý považuju poznatek, že jeden švýcarský profesor zkoumal staré lebky z doby broznové a ml. d. kamen. v Horním Slezsku, aby zjistil, v jakém byl stavu jejich chrup, co tehdy asi lidé jedli. (Něco podobného dělal i dr. Price např. ve Švýcarsku, aby zjistil, že lidé kdysi měli nejen zdravější zuby, ale i stěny lebek tlustší!- asi  by ani nemuseli mít na kole helmy, ale museli by si vydobýt nějakou výjimku ve vyhlášce). Onen profesor srovnával zuby současných lidí tamějšího kraje se zuby z vykopávek a zjistil, že se stav chrupu zhoršil z 5. století po Kr. – zubního kazu pojednou přibylo, a to podle prof. Eulera – opět vlivem civilizace! V té době pronikla totiž již i do střední Evropy přes Galii civilizace římská a s ní i jiná, umělejší strava! …do té doby žili obyvatelé slezští zcela prostě a jednoduše…požívali mléko syrové se všemi vitamíny, jedli tvrdé chlebové placky z celého zrna, jimiž se zuby cvičily (s. 150). Bylo to tedy období, jak jsem zjistila v jiných zdrojích, kdy keltové již  odešli a Slované ještě nepřišli (období germánských kmenů Markománů a Kvádů. Ale obecně to tedy byla, zdá se mi,  Římská říše, která postavila města a občany měst NAD venkov a venkovany, „slušný“ člověk (na vyšší evoluční úrovni – nevadí, že má horší chrup) byl jedině ten, co žil ve městě.  Kdo nežil jako občan (citizen) ve velkém městě, jako je Řím, ten byl barbar, kdo nežil v této říši, žil v říši barbarů. Ve městech se museli lidi co 5 let hlásit ke sčítání lidu (census), jinak by nebyli považování za „svobodní“. (Zajímavé ale je, že dnešní okrajové iniciativy spojené s pojmem svobodný člověk (freeman) v některých západních zemích, tvrdí, že cokoliv člověk dnes zaregistruje – zvíře, auto, dům, narozené dítě atd.- dobrovolně se vzdává svého majetkového práva na uvedené věci (asi protože pak podléhají nějakým daním, kontrole, pravidlům apod.). Viz přednáška Johna Harrise: Je to iluze.) Římané tedy museli vyživovat i svou dobyvačnou armádu (pšenice se hojně užívala) a měli prý i první umělá sladidla, z nichž se přiotrávovali (octan olovnatý). Je tedy zajímavé hledat paralely mezi určitou historickou dobou a historickými událostmi, a stavem chrupu lidí z té doby.

(http://io9.com/5877587/the-first-artificial-sweetener-poisoned-lots-of-romans.,

http://www.roman-empire.net/society/society.html

Nevím, co má autorka pořád s tím „cvičením zubů“, ale tušíme, co za tím asi sama tušila. Je tedy vidět, že i oni naši předci (Snad kapičky i keltské, ale hlavně německé, slovanské a židovské krve) již před pradávným časem podlehli více méně určitému stupni civilizačního „pokrůčku“ ve stravě, který je přírodním skupinám studovaným dr. Priceem o trochu vzdálil, to proto jsem psala, že ta voda ve studnici moudrosti našich předků byla postupně zakalována rozvojem civilizace, trhu, rozvojem měst, válkou (někdo musí živit nějak armádu) a sociálními rozdíly. O to větší má právě váhu Priceův výzkum přírodních a civilizací tehdy ještě nedotčených skupin, jeho výpověď a fotografie, které je dnes nemožné s čímkoliv srovnávat, jeho výzkum je nezopakovatelný, z mapy světa totiž izolované nárůdky v podobě, s jakou se s nimi shledal, zmizely. (Snad kromě těch, kteří jsou ještě skryti před civilizací někde v Amazonii, ale i ti dnes nekončívaji vždy nejšťastněji). Nezmizely ale z jeho fotografií.

med

med

Zaujalo mě, že v souvislosti s „vymrskáváním americké půdy se tamější lékař dr. Northen vzdal své lékařské praxe, aby místo lidí mohl léčiti půdu.(122) Již v roce 1938 (sic!) řekl, že není totiž dnešní karotka onou mrkví, ani mléko onim mlékem, nebo obilí obilím, jaké bylo ještě před několika generacemi…(123). Dnes ale řešíme (spíš hovoříme o) stále totéž, nebo spíš 70 let od doby dr. Norhtena neřešíme, jinak by šikovní a pracovití hoši níže nepěli na moderní farmaření takový chvalozpěv. Zdá se tedy, že s rostoucím počtem obyvatel planety Země nutně nepotřebujeme víc jídla v podobě, jakou nám předvádí zemědělský a potravinářský průmysl. Takových potravin je již dost. Potřebujeme spíš víc „opravdových potravin“, kterými se lidé nebudou jen krmit, ale především vyživovat. (Je tedy třeba se zaměřit na stav naší půdy).

Zprostředkovaně pak autorka opisuje situaci v Japonsku, přičemž si myslím, že přeceňuje množství sóji, která se tehdy i dnes v Japonsku spotřebovalo. Nevím, zda to byl její závěr, ale pokud vím, tak se historicky sójové mléko nikdy v Japonsku nepilo, bylo jen meziproduktem při výrobě tófu, pouze se „zlepšením“ technologíí se tam objevuje až od 70. let minulého století, nikdy jsem se tam s ním osobně nesetkala, zato s restauracemi specializujícími se na francouzské sýry. Jelikož autorka nečetla Pricea, tvrdí, že sójové mléko nahradí kravské, přitom i sójovému chybí dvě bílkoviny a nemá v tucích rozpustné vitamíny A a D a K2. (http://www.soyinfocenter.com/HSS/soymilk1.php ) Dnes k nám přicházejí nové informace o tom, jak nejspíš funguje třeba takové nattó a jiné sójové fermentované produkty v kontextu stravy bohaté na mořské řasy, rybí vývary apod. Pro mě osobně bylo zajímavé dovědět se, že na konci 30. let tam hlazenou bílou rýži, která rafinací ztrací vitamíny B, s čimž souvisí i nemoc beri-beri, zdanili, aby odradili lidi od její koupi. (zde obchůdek s psaním o nattó, které je zdrojem vitamínu K2, i enzymů, když není pasterováno! http://www.meguminatto.com)

HUNZOVÉ

merunkaMusím na úvdo podotknout, že nevím o žádné skutečně věrohodné studii  potvrzující skutečnou délku jejich života (kdysi či nyní). Velice ráda bych tomu věřila, ale bohužel jsem nepřečetla všechny dostupné knihy o nich, nevím, zda jen třeba nějaký dědeček neodpověděl ANO, že je starý 130 let, a zda by na otázku, zda je mu 56, neodpověděl také kladně…:-) Je to kontroverzní téma – pokud mi někdo neukáže rodný list  (a kdo ví, zda je platný…), tak nelze skutečně na 100 procent věřit, že pověsti o Hunzech jsou fakta a ne legendy a mýty, které všichni včetně mně přiživujeme. Určit věk u negramotného člověka bez občanky přece nemůže být tak snadné, jen orientační.

Nejspíš i oni časem podlehli vydobytkům moderní civilizace v několika fázích, ale jinak by byli učebnicovým příkladem zdravého národa, jaký by se mohl objevit v knize zubaře Pricea. Každopádně  je velmi pravděpodobné, že nejedli potraviny průmyslově zpracované,  a že měli k dispozici lokální tradiční celistvé (např. meruňky i jadýrka, maso i tuk) průmyslově nezpracované  lokální rostlinné potraviny i tučné kozí mléko plné cholesterolu (a nejspíš i maso, tedy „maso“ se vším všudy, nejenom libové, ale všechny žlázy a šlachy, vývary z kostí atd.) a žili v čistém horském prostředí (voda a vzduch), půda a voda byla nejspíš velice mineralizovaná. Na druhou stranu asi nežili ve sterilním prostředí a nepoužívali chemikálie kosmetického a chemického průmyslu, měli zdravou mikrofloru. Když vařili na řídkém vzduchu, vždy s poklicí a nejspíš si takové jídlo uchovávalo více živin (podobně jako vaření v pomalém elektrickém keramickém hrnci). Věřím, že jejich dlouhověkost nesouvisí jen s „jadýrky“ s vit. 17, ale celou synergii všeho včetně prostředí a zdravého životního stylu. (Srov. http://www.soilandhealth.org/02/0203cat/020302rodale/02030214.html)

Údajně si skladovali letní („příšerně páchnoucí“ jakoby žluklé) kozí máslo (díry, voda), které nevonělo cizincům vábně (asi nějaké ghí), říkali mu maltaš – koule balená v březové kůře, tvrdá jak léta starý vyzralý sýr.  Byla byla opatrná s tvrzením, že byli vegetariány či téměř vegetariány, protože z knihy Vyživující tradice vím o jedné studii, která ukázala, že jen 2 % živočišných bílkovin v jídle udělá ohromný synergický zázrak se všemi bílkovinami v jídle (lépe se využijí ty rostlinné), a tak říci, že jsou téměř vegetariány může znít stejně jako že je někdo „téměř těhotný.“

Takže o nich více píšu níže  víceméně na základě knihy Výživa ve světle věků:

Zajímavé je jistě pro každého čtenáře zastavení u národa Hunzů, znamého dlouhověkostí svých členů (žili asi nejdéle na světě – 130 i více let…), který žil ve vysoké nadmořské výšce (dnešní severní Pákistán), kromě obilí z políček, která se dala obdělávat, jedli pravidelně kromě meruněk a moruší a syrové zeleniny (nejspíš i kvašené) syrové plnotučné mléčné výrobky (krávy? – nejspíš se tím ale myslí „jaci“, jejichž krávy mají hodně tučné mléko, a kozy) – tedy politicky nekorektní stravu, díky níž bylo u nich i slepé střevo neznámé, nejsou nahluchlí, ani krátkozrací, netrpí cukrovkou ani chudokrevností…. (s.135), vyznačují se zvláštní trpělivostí (s. 143). Topivem museli šetřit, nebylo moc čím tma nahoře topit. V nějakém článku jsem se dočetla, že mléčné výrobky jedli jen o svátcích, ale to si asi novinářka spletla s masem, protože jsem nikdy neslyšela o koze, která by dávala mléko jen o svátcích. Pili silně mineralizovanou vodu a vařili vše pořádně přikryté poklicí, takže si pokrm uchoval co nejvíce živin, jako si uchovává dnes v pomalém keramickém hrnci. Pozoruhodná je jejich konzumace meruněk včetně pražených jader s vit.. B17, ale šlo, jak jsem se dočetla v jiných zdrojích, o staré odrůdy malých a pro komerční účely nevhodných meruněk. (Snad toto jsou pravé meruňky Hunzů, které lze koupit- obchod zde.)Ještě zajímavější bylo pro mě zjištění, když jsem pátrala po poměru fruktózy a glukózy v tomto druhu ovoce, že na rozdíl od jiných druhů, kde je tento poměr zhruba 1:1 nebo po vyzrání převyšuje fruktóza glukózu, tak u meruněk je to naopak! 2: 1 ve prospěch glukózy.

     Zajímavé je, že na jaře měli období nedostatku a tedy nedobrovolného půstu, ale vzhledem k jejich délce života to svědčí o tom, že pro rostoucí počet obyvatelstva na planetě nepotřebuje „více“ jídla, kterého se VÍCE vyrobí a prodá za vyšší zisky VÍCE lidem , ale především potraviny s vysokou koncentrací živin. Hunzové údajně i umírali ve vysokém věku pokojně (usnuli a umřeli), neumírali „na“ civilizační choroby, takže nejspíš neplatí to, že se „na“ něco musí umřít. To „něco“ představuje větší a delší utrpení pro všechny zúčastněné, ale i větší finanční zátěž pro rodiny a jedince, pro celý zdravotní systém, který chce navíc rychle odhalit první příznaky všech nemocí, aby se začaly „léčit“, „měřit „a „vyšetřovat“.

Na videu níže hovoří pan Clive o Hunzech, stačí si to pustit zhruba od 7 min 10 vteřiny (vlastně takto to sdílím):

Fruktózu na rozdíl od glukózy náš mozek údajně nevnímá, nevíme zkrátka,  kdy máme dost, a tloustneme z ní, dostáváme cukrovku, pivní břich, je často “skrytá” v jiných potravinách, do nichž se přidává dnes místo cukru. Nejvíce jí obsahuje kukuřičný sirup (HFCS), jimž se v USA krmí také 2/3 včelstev, která umírají,  a jejichž produktem a produktem celého medového průmyslu je pak nezdravý pasterovaný (bez enzymů) fruktózový med. Velice nezdravý je údajně i tzv. “zdravý” agavový sirup, rovněž plný fruktózy, který je údajně jen vítězstvím marketinku nad pravdou, viz text na stránkách dr. Mercoly,  nebo Zákusky a průvodce přírodními sladidly na těchto stránkách, nebo text Agavový sirup: Horší než jsme si mysleli. (Dr. Mercola doporučuje max. 25 g fruktózy na den i za cenu vyhýbání se ovoci, které ho obsahuje hodně,  a jehož velké zastoupení ve zdravé výživě je přeceňováno – kyselého rakytníku se spoustou vit. C bychom asi také hodně nejedli). Autorka knihy Sebevražda cukrem doporučuje maximálně 2 čajové lžičky jakéhokoliv i přirozeného sladidla lidem, kteří už nemají v pořádku adrenální žlázy (nervozita, náladovost atd.), štítnou žlázu (nedostatek jódu – studené nohy atd.), tělesnou hmotnost apod.  (Ref. v knize od Nancy Appletonové, PhD: Sebevražda cukrem. Překvapivý pohled na naši národní závislost. Odkaz na knihu z http://www.westonaprice.org/childrens-health/zapping-sugar-cravings)

Čajem našich předků (ve Švédsku i na polévku šípovku) nebyl černý ani zelený časj, ale šípky.

Čajem našich předků (ve Švédsku i na polévku šípovku) nebyl černý ani zelený čaj, ale šípky.

Poněkud tragikomicky pak vyznívá její zpráva o jedné studii v souvislosti se stravou Hunzů: „Krysy živené podle diety Hunzů byly zdravé jako řepa a rostly jako z vody, byly neobyčejně čilé a dokonce snášenlivé. Naproti tomu „velkoměstské krysy“ při londýnské stravě byly podrážděné a kousavé, ba často pokoušely se navzájem sežrat.“ (s.143)

Když již jsem u toho medu, jistě med našich předků třeba z doby Kosmase, kdy zde ještě byly i pralesy, měl jinou kvalitu. http://articles.mercola.com/sites/articles/archive/2007/10/04/can-you-use-honey-to-stay-young.aspx

Už podruhé za krátkou dobu jsem narazila na skutečnost, a to i v této knize, že již v době Augustovy popisovali ve starém Řecku někteří mudrci potraviny jako zahřívající a ochlazující (str. 9 ve Výživě ve světle věků). Podobně třeba americký bylinář Mattew Wood se zmiňuje ve své knize Praxe tradičního západního bylinářství (The Practice of Traditional Western Herbalism), že kdokoliv se dnes na Západě začne zabývat výživou či bylinářstvím, dříve či později se obrácí k východních doktrinám, k energetickém systému pěti elementů, systému dóš v indické ájúrvédě či systému jin a jang z taoismu, které používá čínská medicína. V Evropě však existuje zapomenutý „jazyk“ energetických vzorců ve staré řecké filosofii, kterou stačí znovuobjevit s jejími čtyřmi kvalitami a temperamenty, který nám může být snad i bližší, přinejmenším stejně srozumitelný a „přeložitelný“ do jiných systémů.

Náhled na obsah knihy Výživa ve světle věků, po kliknutí se obr. zvětší

Náhled na obsah knihy Výživa ve světle věků, po kliknutí se obr. zvětší

Kniha Výživa ve světlě věků je úchvatným dokumentem, v něčem je nadčasová. Je v ní sice i řada nekonzistentních, z dnešního pohledu nepřesných, polopravdivých a nedotažených informací (chvála syrového x chvála sušeného mléka jako výživy pro slepice ve velkochovu v Novém světě v oblasti „světového koše vajec„), ale její důraz na používání nerafinované stravy, samožitného chleba, pučálky, čaje ze šípků, na konzumaci masa s tukem s krví a vnitřnostmi (jinak by bylo dle ní „jednostranné“), Autorka klade i důraz a na konzumaci mléčných syrových plnotučných výrobků je přece jen natolik zřetelný, že bych knize dala aspoň 3 a půl hvězdičky. (Mimochodem podle receptů např. z Vyživujících tradic je nejlepší i vnitřnosti marinovat v citron. šťávě či kyselé syrovátce, které je zbaví nečistot a dodají lepší chuť…) Tak vnímám hodnotu knihy (pro českého současného čtenáře) coby kompasu na cestě k jeho zdraví. Buďme dopředu optimističní jako autorka, která ve své době ještě věřila v existenci kladů vědy pro zemědělství: „A tak vlastně až ve 20. století došel celý západní svět východní moudrosti, podle níž se v Číně lékař platí zato, že pacient je zdráv...Lze již věřit, že …rozvoj přírodních věd a techniky…umožní výrobu lehce stravitelné mouky z celého zrna, že uskuteční vitaminisaci a mineralisaci nebo promýšlenou péči o edafon a že nás povede nikoliv již proti přírodě, nýbrž v harmonickém souzvuku s odvěkým jejím řádem…Vždyť: Budoucnost patří těm národům, které si nejdříve osvojí moderní nauku o výživě...(Výživa ve světle věků, str. 6)

Marie Úlehlová-Tilschová: Výživa ve světle věků, Praha, Česká grafická unie, 1944, počet stran 185.

———————————————————–

Stručná rekapitulace o hlavních příčinách zubního kazu:

Po čtení knihy dr. Pricea a Fallonové bych shrnula stručně, že k zubním kazům dochází působením zhruba dvou dominantních sil:

1. síla:  je ničivá vůči zubům (tedy způsobená tím, co jíme, a neměli bychom – bílá mouka, cukr, libové maso za současného vyřazení živočišných tuků jako takových ze stravy, průmyslově zpracované suroviny a výrobky z nich)

2. síla: chybí ke stavbě zubů a obličejových kostí včetně zubních oblouků (to, čeho dostatečně nejíme, a měli bychom.  Co si myslíme, že jíme, ale nejíme, protože potraviny nejsou tak kvalitní. Co sice jíme, protože se tomu říká „mléko“, ale jehož živiny jsou kvůli způsobu zpracování nevstřebatelné. Zapomínáme na poctivé masokostní vývary bohaté na minerály, zejména vápník, fosfor, magnézium, želatinu pomáhající obecně s trávením. Dále jde o nedostatek především másla od krav z pastevního chovu a tedy nedostatek vitamínu A, D a K2.  Dobrým zdrojem je rkomě másla smetana, olej z tresčích jater. Zejména máme-li dostatek vitamínu K2 (s nimž dobře A a D spolupracují) ve slinách, říká Sally Fallonová, chráníme se před zubním kazem (nikoliv tím, že máme dost flóru v zubní pastě, či ve vodě, jak je tomu v USA, proto jsou recepty Sally Fallon plné filtrované vody. (Ref. i http://www.healthyfoodforhealthyliving.com/public/180.cfm?sd=2)Přírodní nárůdky měly pěkné zuby i bez floru…Vitamín K2 je velice podstatný nejen jako ochrana před zubním kazem, ale i před kornatěním tepen (plak je totiž ne tuk, ale „kalcifikovaný“ tuk, protože scházel ten, kdo v něm měl udělat pořádek. Chrání i před ledninovými kameny apod.

Pár slov k té 1. síle , kterou představuje na prvním místě především tzv. rafinovaný cukr (případně rafinovaná bílá mouka). Vápník je v našem těle především v kostech (99%?), ale je našemu tělu k dispozici i v krvi, kde je spolu s fosforem v poměru 10:4. Tento poměr je udržován pomocí hormonů štítné žlázy. Autorky Fallonová a Enigová píšou: V tomto poměru může být veškerý krevní vápník správně využit. Dr. Melvin Page, zubař z Floridy, ukázal v mnoha studiích, že konzumace cukru způsobuje, že hladiny fosforu klesnou a hladiny vápníku stoupnou. Vápník stoupá, protože je vytahován ze zubů a kostí. Pokles fosforu brání vstřebávání tohoto vápníku a činí ho nevyužitelný a tudíž toxický. Takto způsobuje konzumace cukru zubní kaz, nikoliv proto, že podporuje růst bakterií v dutině ústní, jak tomu většina zubařů věří, ale protože mění vnitřní chemii těla…Jenže špatné zuby jsou vždy vnějším znakem jiných typů degenerace uvnitř těla, degenerace, jakou nelze opravit v křesle zubaře...

V roce 1821 průměrný příjem cukru v Americe byl 4,5 kg na osobu a rok, dnes je to 77 kg na osobu, což představuje přes 1/4 průměrného příjmu kalorií.  Další velká část celkových kalorií pochází z bílé mouky a rafinovaných rostlinných olejů. To znamená, že méně než polovina stravy musí  dodat všechny živiny tělu, které je pod neustálým stresem ze svého příjmu cukru, bílé mouky, žluklých a hydrogenizovaných rostlinných tuků. Zde leží kořeny masivního nárůstu degenerativních onemocnění, které ničí moderní Ameriku…“ (Vyživující tradice: Sacharidy)

2. sílou (faktorem), který má na vznik zubních kazů či spíš na nevzniknutí zdravých zubů a kostí je dle našich poznatků nedostatek v tucích rozpustných minerálů A, D a K2. Díky nim dochází k využití nejen vápníku, ale i třeba jiných minerálů, jako je magnézium. Přestaly se vařit i poctivé kostní vývary s želatinou, které bývaly zdrojem snadno využitelných minerálů, sůl je dnes bílá a rafinovaná. (Přestali jsme vařit kostní vývary, ale tyto obsahují např. glukosamin sulfát – doplněk stravy z lékárny na klouby. Jako by platilo pravidlo: rozděl a panuj, nebo-li „odděl lidi od tradičního jídla“ a on si pak to „zdraví“ koupí v lékárně, vlastně i kostky bujónu a různé „zkratky“ lze popsat slovy paní Marie Ú.-T., a sice že to, co bylo prostředkem pro mimořádné chvíle, stalo se cílem – konzervy, polotovary,viz Bujón je krásný.)

Doplněk stravy na klouby, jde o látku, která je ale obsažena v kostním vývaru...

Doplněk stravy na klouby, jde o látku, která je ale obsažena v tradičním kostním vývaru…výborném na zuby a kosti i pleť, protože kostní vývar obsahuje i želatinu (vědecky řečeno kolagen), jenže „kosmetický krém s želatinou“  by měl horší „zvuk“ než s „kolagenem“…

Dr. Price zjistil, že přírodní lidé se zdravými zuby měli všech těchto vitamínů včetně X faktoru“ 10 x víc než Američané jeho doby. O jejich synergii jsem již psala minule.

Když se dnes zkusím začíst do nějakého článku v běžném populárním tisku na téma vápník v naší stravě, připomíná mi to dialogy z některých českých komédií (výpovědi v tom samotném článku, ani ne tak forum pod ním).

A) Dnes se natolik manipuje s různými potravinami, že jsou až k nepoznání (vnitřně či z vnějšku) a platí to i o mléce. Pokud se „mléko“, které nikdo přesně nedefinuje, co se tím vlastně myslí, nezavrhne v článku úplně a paušálně jako zahleňující a činící lidi neplodnými (s čimž by šlo jistě souhlasit, pokud ale máme na mysli průmyslově vyrobené a zpracované mléko), tak se nanejvýš doporučí nějaký polotučný mléčný výrobek.  Jenže tuk v průmyslovém mléce již tak nemá tolik v tucích rozpustných vitamínů, jako mléko „z trávy“ a „polotučný“ výrobek je obvykle už vyroben z mléka plemen krav, které dávají  už tak od přírody dost „nízkotučné plnotučné“ mléko. Když tuk tohoto již od přírody nízkotučného mléka rozdělíme ještě na půl (tu druhou půlku z jídelníčku dobrovolně vyřadíme), tak nám zbude jakási tekutina, jejíž živiny (bílkoviny -již tak poničené pasterizací a minerály) bez dostatku tuku (totiž bez dostatku v tucích rozpustných vitamínů) plně nevyužijeme. Je to svatokádež. Otázkou tedy je o jakém „polotučném mléčném výrobku“ vlastně mluvíme, ale i o mléce od jakého plemene krávy, protože:

třeba nejen naše Jersey, ale i Gurnsey mají průměrnou tučnost 5,5 %. A to je jen průměr! Jsou jistě i takové, které mají tučnost 7%! Počítám-li tedy správně, tak  polotučné mléko džerzejky může být totéž co plnotučné mléko Holsteinky. Politicky korektnější je tedy mléko krávy plemene Holstein, které mají asi 3,5 % tuku, přičemž netuším, proč z něho dělat ještě polotučné mléko nebo tu druhou půlku tuku vyřazovat ze stravy. Vrcholem mediální moudrosti pak bývá, že se článek zmůže zmínit o tom, že na vápník je dobrý vitamín D. Ten je ale, pokud vím, dobrý leda na vstřebání vápníku, což může při současně vysokém příjmu Ca způsobit i vážnou neplechu (mohou vznikat kameny v měkkých tkáních), nemáme-li dost vitamínu K2, který je třeba v té druhé půlce smetany a jenž by vápník z těch měkkých tkání odvedl tam, kam patří – třeba do zubů. (http://classes.ansci.illinois.edu/ansc438/milkcompsynth/milkcomp_breed.html)

 

Odkazy další:

http://en.wikipedia.org/wiki/Fructose

http://www.medscape.com/viewarticle/776988

http://articles.mercola.com/sites/articles/archive/2011/02/28/new-study-confirms-fructose-affects-your-brain-very-differently-than-glucose.aspx

http://classes.ansci.illinois.edu/ansc438/milkcompsynth/milkcomp_breed.html

amalgam: http://www.chemicke-listy.cz/docs/full/2007_12_103 8-1044.pdf

 

 

 

 

 


 

 

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove