Led 032013
 
ceskastravalidova1945

“ V Evropě leží Germánie, v jejíchžto krajinách k straně půlnoční rozkládá se místo velmi široce kolem dokola odevšad horami obejmuté, které se podivným způsobem táhnou okolo celé země, takže na pohled jako by jedna souvislá hora celou zemi obcházela a ohražovala. Povrch této země zaujímaly toho času širé pouště lesů, kteréž byly bez obyvatelů lidských, ale velmi hlučné od rojů včel a od zpěvu rozličného ptactva. Ve hvozdech bylo bezpočtu zvěře…a stádům zvířat sotva postačovala půda.“ Takto líčí naši vlast Kosmas, který pamatoval ještě prales...Marie Úlehlová- Tilschová: Česká strava lidová

Přijetí řepkového oleje spotřebitelem představuje jedno z řady vítězství pro potravinářský průmysl, který si vytyčil jako svůj cíl nahradit všechny tradiční potraviny napodobeninami potravin vyrobených z produktů odvozených z kukuřice, pšenice, sójových bobů a olejnatých semen. “ Sally Fallonová a Mary G. Enigová, PhD

Znovu bych se ráda vrátila několika recenzními poznámkami ke knize Česká strava lidová. Znovu jsem se zamyslila nad některými aspekty knihy, nad tím, o co v knize autorce šlo a zda cíle, které si vytýčila, splnila, zda je kniha nějak pro současného čtenáře přínosná, především jeho zdraví.

Autorka v úvodu píše, že strava lidová se lišila od městské stravy evropského člověka  a že ukázati tyto rozdíly a vystopovati poslední zbytky naší původní stravy, civilizací dosud nepokažené, bylo mým cílem.  Zde vidíme, že si nedělala v roce 1945 iluze o stavu tehdejší stravy ani na venkově, stravy, která prodělala postupně, jak šla staletí, změny. Souhlasila by možná i s tím, že ke stravě zdravých přírodních národů, jaké studoval dr. Price, jsme již měli daleko. Podle jejich slov má její kniha Česká strava lidová být ne o původní stravě, ale o posledníchzbytcích“ původní stravy.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Autorka píše v této knize mimo jiné i o Eskymácích a uvádí, že blíže tuto věc rozvádí v knize Výživa ve světle věků Tu se mi ale nepodařilo sehnat (1), abych pochopila, odkud čerpá informace, protože se bohužel nezmiňuje o zubaři Priceovi, ačkoliv náražky na jeho objevy jsou, zdá se mi, příliš nápadné: „Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy – jež znamenala v daných podmínkách přírodních opět optimální řešení – počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulozou.“ Nevylučuji, že knihu Pricea četla, ale spíš si myslím, že četla zprávu „o jeho výzkumu“, protože ještě i v 50. letech se o něm psalo v anglických odborných časopisech a byl to jeden z nich, kde ho někdo nazval Charlesem Darwinem výživy.

Její postoj k bílé mouce je sice patrný i v následujících slovech, ale přesto se zdráhá k ní zaujmout nějaký jednoznačně odmítavý postoj: „Plody trav  nebo obilky, když jsou zralé, nedají se totiž přímo požívati, proto je původní člověk jedl neprve nezralé nebonejvýše pražil. Teprve později se  naučil je máčet a louhovat, roztloukat nebo mlet, aby je takto zbavil tuhých obalů a získal tak chutnější a stravitelnější potravu…naši předkové…teprve v minulém století upustili od staré a osvědčené tradice. Vlivem nesmírného rozmachu technických věd vnikly do starých mlýnů nové methody. Ty však neznamenaly vždy jen hospodářský prospěch, nýbrž přinášely také zdravotní škody. Nezáleží totiž pouze na tom, co se urodí- na poli, ale také na tom, jak se zpracuje – ve mlýně (s. 88) Dodala bych – a v kuchyni. Dočteme se také mnoho o tradičních způsobech přípravy potravin, že  nixtamalizace není jen vynálezem Indiánů, kteří takto zpracovávali kukuřici, ale že i ti naši předkové  vápennou vodou louhovali žaludy (s. 17), aby je hořkosti zbavili…pražili je, mleli i na mouku.

Jak si ale mohu vysvětlit onu záhadu, že na jednu stranu v roce 1945 autorka píše v knize Česká strava lidová o zkáze, jakou způsobuje u Eskymáků bílý cukr a mouka, a na druhou stranu v 50. letech vydává kuchařku Rok v české kuchyni, kde v oddělení moučníků a sladkostí se to míhá recepty, kde se tyto „bílé jedy“ vesele a běžně používají na výrobu pečiva doma, případně do kompotů i pro jídelny v JZD či v závodech?  Jaktože si tyto knihy v tomto smyslu tak odporují? Zpronevěřila se snad autorka poselství své vlastní knihy – Česká strava lidová? Snad jsem našla odpověď a to docela úsměvnou. Je naznačena v následující větě její knihy Česká strava lidová (zdůraznění je moje), v níž „objasňuje“ problém moderní stravy:

“ Civilizované lidstvo na celém světě – nejen v Evropě – odklonilo se však dávno od své původní stravy, která není standartní, nýbrž je pro každý kraj vždy jiná….Civilizovaný člověk zaplatil také za tento odklon velkou daň zvýšenou chorobností. Sama chronická zácpa a ztráta chrupu, jež se nezadržitelně šíří, jsou tu pádným důkazem. Také u nás, hlavně ve městech, přijali jsme na přelomu 19. a 20. století za svou standartní stravu civilisovaného člověka…oplývá také cukrem a bílou moukou…avšak HLAVNÍ VADOU této standartní stravy je právě to, že je až na nepatrné rozdíly VŠUDE STEJNÁ, JIŽ PROTO NEMŮŽE VYHOVOVATI VŠEM STEJNĚ DOBŘE…“ Toto je přesně moment, kdy narážím na ohromný kámen úrazu, protože si to vykládám tak, že dle autorky tato „standartní strava civilisovaného člověka“ někomu vyhovovat bude (třeba nám), jinému ne, což považuji za fatální omyl.

Považuju to za „sladký omyl“ (vždyť bílá mouka a z ní třeba špagety, a bílý cukr jsou sladké…), protože se mi zdá, že autorka knihy Česká strava lidová  Marie Úlehlová-Tilschová asi došla na základně znalostí a informací, které měla ve své době po ruce, k závěru, že už jsme si tak „nějak“ na ten cukr a bílou mouku zvykli, jíme spolu s ní i občas něco zdravého, stala se tradiční a zas nám tolik neškodí jako Eskymákům. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že v její době se zas o přesném metabolismu bílého cukru a škodlivosti rafinovaných potravin, k jejichž trávení využíváme vlastní zásoby látek, které nám je trávit pomáhají, nevědělo. Jinak by nenapsala v knize Rok v české kuchyni, že ovocné mošty, o nichž jsem nenašla jedinou zmínku v knize Česká strava lidová, jsou velice zdravé (jde o fruktózovou bombu, vždyť jablko má poměr fruktózy dle odrůdy cca 5 ku 1 oproti meruňkám, které pojídali Hunzové, 2 : 1 ve prospěch glukózy, dnes fruktóza v kukuřičného sirupu (je i hlavní části „přírodního“ agave sirupu) začíná převyšovat spotřebu bílého cukru a je ještě agresivnější než on, který coby disacharid („dvojcukr“) měl fruktózu jen jako svou část spolu s glukózou. Fruktóza je  látka, kterou naše tělo nepotřebuje na žádnou reakci, mozek jí navíc na rozdíl od glukózy nevnímá (nehlásí nasycenost), tedy snáze tloustneme, protože nevíme, kdy máme dost, přesto se v dobré víře používá jako „zdravé“ sladidlo, více video a kniha dr. Lustiga: http://www.youtube.com/watch?v=dBnniua6-oM ), pít tedy džusy, třebaže s výmluvou, že jsou zředěné, může znamenat dostávat se na „šikmou plochu“…

Možná se nedívala kolem sebe, možná nesměla zpochybnit způsob stravování pracujícího lidu, přece jen zde nebyla taková svoboda slova a už vůbec ne v době největších komunistických represí 50. let, kdy vydala kuchařku Rok v české kuchyni . Nevíme, zda s obsahem knihy nebylo nějak manipulováno, zda ji vůbec celou napsala  – kupříkladu části popisující „výtečný“ chemický prostředek na mouchy – DDT, který naši předci, o jejichž jídle s takovou vášní a láskou psala, jistě nepoužívali, přesto se v úvodu za tuto část knihy o hygieně, kterou napsal nějaký lékař, postavila.  Pochopila jsem ale, že jde nejspíš o „politicky korektní“ verzi její knihy z roku 1948 Rok v naší kuchyni), v níž musela udělat nějaké kompromisy a vynechat třeba slova Masaryka, že „budoucnost přeje střízlivým“-jak mi to opsala v emailu jedna laskavá paní čtenářka blogu. Nemyslím si, že by se zdravotnictví v době socialismu  chtělo chlubit počtem lidí nemocných civilizačními chorobami, počtem dětí, které musejí nosit rovnátka, počtem děr v zubech, které museli zubaři vyplnit. Sice jich bylo možná méně než ve vyspělých zemích, kde už řádil vyspělý potravinářský průmysl, zatímco my jsme vyrůstali na kremáčkách a nehomogenizovaném mléce, ale jistě byly. Kdyby ale neexistovali zubaři, nevím, zda by jí to přece jen nebylo jasnější, ale asi jsme si zvykli na to, že je normální mít rovnátka, že je to pouze „dědičné“, nanejvýš můžeme řešit, jakou barvu by měla rovnátka mít a jaké lepší a dražší technologie se na rovnání a spravování zubů vyvinuly, když už nelze preventivně proti přetěsnaným zubům povinně úspěšně proočkovat obyvatelstvo. Autorka skutečně nemohla vědět, co vlastně způsobuje zubní kaz (resp. co nás od něho chrání), což možná nevíme ani dosud, leda že se ztotožníme s poznatky d.r Pricea, když píše z dnešního pohledu úsměvně  o černém chlebu a zubech: …živí je nerostnými solemi a protože obsahuje hodně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž chrup čistí a posiluje. Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem.

Jinými slovy si „to“ (že HLAVNÍ VADOU této standartní stravy je právě to, že je až na nepatrné rozdíly VŠUDE STEJNÁ, JIŽ PROTO NEMŮŽE VYHOVOVATI VŠEM STEJNĚ DOBŘE…“) možná mohu vyložit vše ještě takto: cukr a bílá mouka nejsou podle ní pro někoho špatné, ale hlavně je nesmějí jíst VŠECHNY národy celého světa, protože  u nich nejsou původní. JEN NĚKTERÉ mohou. Toto je pro mě osobně jediné možné vysvětlení, proč tyto pro Eskymáky (kteří na původní stravě nemívali ani rakovinu, ani slepá střeva)  zkázonosné potraviny (bílou mouku a cukr) zařadila do své kuchařky Rok v české kuchyni pro nás Čechy, pro které mohou být asi „dobré“. Do velké míry má autorka pravdu  – geneticky třeba Japonci tráví hůře jód a hůře alkohol, protože jim chybějí enzymy viz Vyživující tradice, Afroameričan kvůli tmavé pleti možná hůře chytá vitamín D, když bude žít ve Švédsku, fermentované sójové výroby jí Japonec v kontextu stravy vyživující štítnou žlázu. Problém do velké míry ani není primárně v tom, že celý svět jí STEJNĚ (McDonald v Číně i u nás), ale STEJNĚ BLBĚ. Totiž když bychom sebrali Indiána, který dosud lovil na planinách bizony, lovil ryby, správvně zpracovával kukuřici a tykev, do velkoměsta, kde by začal jíst „jinak“, dříve či později by měl zubní kazy, cukrovku, obezitu atd. Ne ale proto, že jídlo ve velkoměstě není „tradiční“ stravou jeho pradědů, ale protože je stejně „NEVÝŽIVNÉ“ jako pro ostatní obyvatelé velkoměsta. Pro jeho tělo je to akorát možná větší šok. Kdyby se všude jedlo STEJNĚ DOBŘE, tak by možná nebylo tak nedobře. Lze pouze  částečně souhlasit s autorčinými slovy, že: „Není všeobecného předpisu na optimální výživu národů, každý národ musí se snažit tuto otázku sám pro sebe rozřešiti a každý musí se vždy znovu sebe ptáti, v čem spočívají chyby stávající výživy“, protože:

mít něco společného a stejného ve stravě s ostatními národy světa není nutně chybou. Můžeme si mezinárodně i o trochu pomáhat – s kvalitní solí, s tuky z jater mořských ryb. Zubař Price nebyl Čech, ale přišel na určité principy, které mohou pomoci pravděpodobně i nám. Vždyť ZDRAVÉ (tím se myslí „po celé generace zdravé“) primitivní národy (s krásnými zuby, což je jedním příkladem parametru zdraví) zkoumané dr. Priceem totiž sice jedly každé JINAK (makronutriční profil se různil), ale všechny přece jen více méně STEJNĚ (mikronutriční profil víceméně shodný). MĚLY „NĚCO“ SPOLEČNÉHO (stejně dobrého), CO přesně, je možné se dovědět v knize Nutrition and Physical Degeneration (Výživa a fyzická degenerace) od zubaře Westona A. Pricea, a sice (kromě společné absence cukru a bílé mouky) např.:

každý zdravý národ (Eskymáci, Masajové, švýcarští horalé atd.), který zubař studoval, jedl sice jiné potraviny, ale VŠECHNY národy jedly potraviny s vysokou koncentrací živin (nutrient- dense food), protože obsahovaly 4 x více minerálů než strava průměrného Američana 30. let a hlavně aspoň 10 x více v tucích rozpustných vitamínů A, D a K2 (tehdy Priceův faktor či X faktor). To je to, proč nelze souhlasit úplně na 100 % s tvrzením, že každému člověku vyhovuje něco jiného, každý národ musí jíst něco jiného. Ano, ale „to něco jiného“ má mít vysokou koncentrací výše uvedených živin (nutrient-dense food), pokud chce mít národ zdravé zuby a nejen je. Skutečně potřebujeme každý (Tonda i Honza)  individuálně poradit co a jak ohledně stravy, nebo stačí pro začátek nějaký rámcový smysluplný přístup, který platí pro nás všechny, jako platilo výše zmíněné  o minerálech a vitamínech společně u všech národů?

weston

Zubař dr. Weston A. Price

A právě s těmi v tucích rozpustnými vitamíny A, D a K2 nám vyvstaly zhruba dva ohromné otázníky??, na které, jak doufám, již texty na tomto blogu již odpověděly, ale pokusím se je znovu shrnout:

OTAZNÍK číslo 1.: se týká toho, že u vitamínu A a D odborníci určili tzv. DDD (tedy bezpečné denní doporučené dávky, u K2 ne, protože ho dávají do jednoho „pytle“ s vitamínem K1), které se poněkud vymykají tomu, kolik jich („politicky nekorektně“) spořádali přírodní lidé ve své stravě, aniž by se jimi otrávili. Vysvětlení nacházíme ve vzájemné synergii těchto vitamínů – např. čím víc vitamínu D sníme a vápníku (tím jsme v průšvihu, pokud není K2…), tím se zvýší požadavek těla na vitamín K2, který aktivuje určité bílkoviny, aby vápník dovedly na správné místo, tedy ne do měkkých tkání, kde zůstává třeba v podobě kamenů, protože D nemá pod kontrolou, kam vápník jde.

Přes 60 let od objevení vitamínů K (30. léta) trvalo, než se zjistilo, že nelze dávat do jednoho pytle vitamín K1 (jako prekurzor) a K2, třebaže si do jisté míry tělo živočichů K2 vytváří z K1, konverze (přeměna) je ale velice individuální (!) a hlavně v těle fungují jako dva odlišné vitamíny! Mají své vlastní úkoly, tělo je využívá jinak! K1 se stará především o srážlivost krve (Koagulace, proto vitamín K) a K2 zejména o správné vstřebávání minerálů, a zejména u vápníků je jeho role natolik důležitá, že nás chrání před kornatěním tepen, před náhlou srdeční příhodou (vždyť byl tak zdravý a aktivní…) kvůli neviditelnému nedostatku K2 a před všudypřítomnou (dokonce u mladých žen) osteoporózou a samozřejmě zubním kazem (nejen k zubům posílá vápník, ale protože je K2 ve slinách, tak k nim posílá ze slin fosfor). Zejména maminky by mohlo zajímat, že zajišťuje již v lůně pěkný široký obličejíček (hlavičku) miminka jako z obrázků Heleny Zmatlíkové. To, jak funguje v těle vitamín K2 výborně popsal dr. Price (hovořil ale o „jakémsi“ X faktoru či někdo jiný o Priceově faktoru) a teprve v roce 1997 se zjistilo, že to, co popisoval, byl přehlížený vitamín K2, který lékařská a nutriční obec vlastně 60 let mylně chápala a většina stále o něm ví pramálo, dokonce ani dnes nemáme u K2 DDD. (Zatím se nám jen říká, že vitamín K1 je v zelenině, v listech a máme ho „dost“…). K2 je tajemstvím toho, proč mají domorodí přírodní lidé tak široký obličej. blog

6-7letý chlapeček s širokým obličejem...teď už vím, proč se mi  obrázky dětí paní Zmatlíkové vždy tak líbily...

6-7letý chlapeček s širokým obličejem…teď už vím, proč se mi obrázky dětí paní Zmatlíkové vždy tak líbily…

 

Synergie mezi vitamíny K2, D a  A vede údajně k možnosti bezpečného požití vyšších dávek  vitamínu A a D z přírodních zdrojů (jídla), aniž by se projevila otrava vitamíny (hypervitaminóza),  ale BA PRÁVĚ NAOPAK ! – aby došlo k optimálnímu využití i jiných látek a minerálů, jako je např. vápník, a tedy došlo  díky součinnosti těchto vitamínů třeba k optimálnímu vývinu kostry, zubních oblouků včetně kostí obličeje rostoucího dítěte již v lůně maminky, aby zoubky nebyly křivé, ale zdravé a rovné a dost místa měly všechny zuby včetně zubů moudrosti. (Pamatuju si, že Eskymáci v Kanadě je také všichni měli). K tomu ale nedochází, když bez znalosti této synergie se omezujeme maximálně na DDD těchto mnohdy „izolovaných syntetických forem vitamínů“, v našem klimatickém pásu jen na množství vitamínu D získaného ze Slunce a vitamínu A přeměněného (možná) z provitamínu A. Zevrubně je možné se o této synergii dočíst mj. na stránkách Nadace nesoucí jméno zubaře Pricea, kde vede svůj blog Chris Masterjohn (svůj blog má jinak  i zde), nebo na mých stránkách (Vitamíny A+D – synergie, Vitamín K2 apod. Mimochodem vitamín K2 se nachází – „by“ se měl nacházet v našich slinách a podle své absence či přítomnosti ve slinách nás chrání takové sliny před zubním kazem – pokud neobsahují K2, vytahují fosfor ze zubů, obsahují více zubokazných baktérií – tedy čištění zubů je jen potlačování symptomů určitých nutričních nedostatků, ne prvotní působení proti vzniku zubního kazu). Moje dementi zde.

V českých médiích bývá řada nepřesností a nedopovězeností v podávání dietárních rad -jíst polotučné mléčné výrobky a používat místo smetany řepkový olej – výrobci i jiní tvrdí, že pomáhá „předcházet kardiovaskulárních chorobám“. Ve skutečnosti  nemá žádné vitamíny A a D, je údajně mononenasyceným olejem (řepka má 60 % mononenasycených), původně 2/3 z nich byla ona jedovatá kyselina eruková, než řepku uměle modifikovali (hybrid) snížením podílu kyseliny erukové na LEAR (řepkový olej s nízkým obsahem kys. eruk.). Olivový olej má 70 mononenasycených) a nejsem si jistá, zda si vůbec zaslouží srovnání s řepkovým,  ten se o olivový „otírá“ v propagaci, totiž „vytunelovává“ jeho ctnosti. Zajímavý je marketing spojený s uvedením třepkového oleje na trh:

Původně se anglicky řepkový olej nazýval rapeseed, ale měl tak mizernou pověst, že mu vylepšili imidž a přeznačkovali nový řepkový olej dle kanadského pěstitele vyšlechtěné odrudy na pozitivní název canola, což má lepší „zvuk“, protože to má spojitost s pozitivní slovem Canada (kanadský olej) nebo can do (mohu). Americká správa pro bezpečnost léčiv a potravin až do roku 1985 neudělila tomuto oleji nálepku GRAS (obecně uznané jako bezpečné),  a Sally Fallon s Enigovou její konečné „záhadné“ udělení, aby mohl být uveden na americký trh v onom roce coby olej, „o němž se sen stal skutečností“…, spojují s korupcí, která kanadskou vládu stála okolo $50 milionů. Koncem 90. let se jeho propagace („volný trh a obchod“) začíná šířit až do Evropy. Pokusy na zvířatech (krysy a selata) údajně hovoří o tom, že i tento vyšlechtěný olej přesto u zvířat vede (kvůli zase příliš vysokému množství omega-3 mastných kyselin) k fibroidním lezím, způsobuje nedostatek vitamínu E, alegie. příznaky slabosti neznámého původu, nežádoucí změny u krevních destiček , zkrácený život, z výparů rakovinu plic, opožděný růst,to je také důvod, proč FDA nepovolila používat tento olej v dětských výživách. Horší účinek má údajně tam, kde v jídelníčku nejsou nasycené tuky (máslo, kokos, sádlo, které si omega-3 přemění na EPA a DHA) a málo selenu. Semínko je také předmětem manipzulace na GMO canola oil od firmy Monsanto.

Když nápad používat „řepkový olej“ v kuchyni porovnáme se staletou tradicí, tak naši předkové řepkový (ten nešlechtěný) používali minimálně, ještě méně než lněný či konopný, které byly určené zejména na doby postu či nedostatku. Jinde (Indie, Čína) se prý sice užíval, ale lokálně, čerstvý a v malém množství (v jiných částech sezamový a hořčicový olej, nebo kokosový olej), a jeho účinky zmírňovalo zařazení másla a sádla (nasycených tuků ) do jídelníčku. Nyní se ale v Indii prý objevilo falešné ghí z částečně hydrogenovaného sójového olejevanispati,který nahradil jak za studena lisovaný řepkový olej, tak máslo. Pokud se tam tedy bude jíst řepkový olej s falešným ghí, může to vést ke zdravotním  problémům. Vandana Shiva nejen o tom napsala knihu Ukradená úroda (Stolen Harvest), přičemž již kapitoly knihy vypadají zajímavě: Unesené globální potravinové zásoby, Sójový imperialismus a destrukce místních potravinových kultur,..Šílené krávy a posvátné krávyReklamace potravinové demokracie atd.
Sally Fallonová s Mary G. Enigovou, PhD, odbornicí na tuky, již tedy v roce 2002 sepsaly text s názvem The Great Con-ola („canola“ znamená řepkový a anglické slovo CON v (con-ola, správně canola), znamená PODVOD a je jejich náražkou na skutečnou „prospěšnost“ a pozadí výroby tohoto oleje, jehož celý příběh nám jeho propagátoři neřeknou. Průmysl ho zkrátka potřebuje, protože je levnější než olivový. “ Přijetí řepkového oleje spotřebitelem představuje jedno z řady vítězství pro potravnářský průmysl, který si vytyčil jako svůj cíl nahradit všechny tradiční potraviny napodobeninami potravin vyrobených z produktů odvozených z kukuřice, pšenice, sójových bobů a olejnatých semen. „, tvrdí ony erudované nutriční aktivistky.(Ref. ke všemu výše  http://www.westonaprice.org/know-your-fats/the-great-con-ola) Více i níže pod čarou Poznámka k řepkovému oleji.

a) Především ale vzhledem ke konvenční výrobě  mléka, již tak není jeho tuk tak významným zdrojem vitamínu, A, D, CLA (druh velice zdravé mastné kyseliny proti rakovině, lepšímu spalování vlastních tuků…), karotenu, vitamínu K2, jako je tomu u máselného tuku „z trávy“.

2) Otázkou  je o jakém „polotučném“ mléce vlastně mluvíme, o mléce jakého plemene krávy. Třeba nejen naše kráva Terezka menšího plemene Jersey, ale i Gurnsey mají průměrnou tučnost 5,5 %. A to je jen průměr! Jsou jistě i takové, které mají alespoň v  teplé sezóně léta, kdy rychle roste tráva plná vitamínu K1 atd. (květen, červen)  tučnost 7%! Počítám-li tedy správně, tak  „polotučné“ mléko „džerzejky“ může být totéž co „plnotučné nízkotučné“ mléko Holsteinky, které mají průměrnou tučnost okolo 3,5 % tuku. (Ref. zde) Proč tedy polovinu jejího tuku ještě vyřazovat ze stravy (kampak asi putuje? – na výrobu sušené smetany?) a nahrazovat ho po energetické stránce sacharidy či rostlinými oleji, které vitamín A a D a K2 k optimálnímu využití ostatních živin z mléka nemají.  Přírodní národy si žádné rostlinné oleje nelisovali, vícenenasycené tuky získavali přímo jen z oříšků a celozrnného obilí. Jsou ale trochu i v másle a sádle, nejde nikdy o 100 % nasycené či mononenasycené tuky. Vyřazovat však máslo z jídelníčku se jeví jako „svatokrádež“.

Chris Masterjohn, PhD (vystudoval nutriční vědu a věnuje se dalšímu bádání v otázce interakce mezi vitamíny A, D a K2). Jeho další výzkum v této oblasti sponzorují obyčejní lidé drobnými poplatky za členství v Nadaci Westona A. Pricea, nikoliv korporace, které investují do jiných výzkumů a sledují jiné korporátní zájmy. O knize Vyživující tradice Chris napsal, že zachránila jeho zdraví.

OTAZNÍK číslo 2.: Ten druhý otazník se týká samozřejmě toho, že tyto vitamíny se nacházejí především v politicky nekorektních potravinách, které převážná část odborníku na výživu zavrhla jako nezdravé zejména kvůli cholesterolu (vnitřnosti jako jsou játra, dále vajíčka, máslo, smetana, sádlo). Totiž přesněji řečeno „MĚLY BY“ je obsahovat, což dnes kvůli způsobu chovu zvířat, která jsou pozavírána („odstěhovala se do měst“ v podobě betonových velkokapacitních kravínů), a druhu krmení (od dob zelené revoluce, kdy byl dostatek levné nafty a hnojiv, levná kukuřice, dnes sója, pšenice), jaké dostávají (i ryby na sádkách), již není zas taková pravda, což vůbec není legrační – významnějšími zdroji těchto vitamínů jsou totiž produkty zvířat, která nežerou jadrné krmivo (jen minimálně na dovykrmení či v čase dojení a ne sóju), ale využívají zelené pastvy v sezóně (dobytek v naši zemi lučin, tropický hmyz, co žere listy rostlin, i ryby se živí planktonem– snad proto měl i špek velryb tolik vitamínu C, protože na kůži ji ulpěl plankton, ale nejsem si tím jistá). Mnohá z výše zmíněných potravin považovaly přírodní nárůdky za  doslova „posvatná“ a, pokud by na ně někdo přišel působit s teorii o cholesterolu, která jim tato jídla chce z jídelníčku vyřadit, jistě by to považovali za „svatokrádež“.  O démonizaci živočišných tuků zemědělským a potravinářským průmyslem kvůli cholesterolu a velké míře nasycenosti (třebaže naše teplota těla odpovídá jejich bodu tání) pojednávají zdejší texty pod štítkem TUuky přeložené např. z knihy Vyživující tradice: Kuchařka, která je výzvou pro politicky korektní výživu a diktrátory stravy, podrobně to vysvětluje i film Nakládání Ameriky do oleje (Oiling of America), nebo stejnojmenná přednáška Sally Fallonové na YouTube. Je možné si všimnout, že pleť paní Sally, která jí spoustu nasycených tuků již od 1. pol. 70. let, nevypadá přinejmenším hůře, než pleť řady holywoodských hereček, které zkoušejí jednu dietu za druhou a nakonec jsou rády, že jejich plastická operace nedopadla ještě hůř. Sally by spíš na pleť doporučila vyhýbat se vícenenasyceným tukům – olivový se skládá převážně z mononenasycených a ten schvaluje (je-li za studena lisovaný), protože je i stálý. Tedy doporučuje denně lžic (1 =15 ml) až 6 :4:1 (6 jsou nasycené-máslo, kokos, 4 jsou mononenasycené-sádlo, olivov. olej, 1 jsou vícenenasycené, jako je lněný + pupalkový, brutnákový, z černého rybízu. Mono- a více- se dle ní mají jíst vždy v kontextu jídelníčku, kde nechybí nasycené tuky, které nám látky z ostatních druhů tuků pomáhají využívat.

Kvůli zbytečnému zatěžování našeho těla vícenenasycenými oleji nedoporučuje Sally Fallon požívat ani rybí tuk z lékáren, nýbrž tuk z rybích jater (třeska, rejnok), který kromě omega-3 mastných kyselin (DHA a EPA) a kvinonů (např. Q10) obsahuje i vitamíny A a D (zhruba v poměru 4 až 5:1), nejlépe ještě v kombinaci s nasyceným máselným tukem (udrží omega-3 v tkáních)bohatým na  vitamín K2 (faktor X), který pochází od krav ze zelené pastvy. Doporučuje jen olej z jater od takových výrobců, kteří olej vyrábějí studenou cestou mléčného kvašení (př. Blue Ice cod liver oil), kontrolují těžké kovy a obsah těchto vitamínů v každé várce a hlavně nemanipulují  s přirozenými poměry těchto přírozených komplexních vitamínů„, které pocházejí z jater divokých ryb, nikoliv ryb z farem viz třeba texty ke studiu zde,). Už proto nemohou ale zaručit, že každá sklenička bude mít přesně stejné množství vitamínů, protože tyto do ní nejsou „přidávány“ (nejde o olej S tím a tím vitamínem) a přesně odměřovány, díky čemuž výrobce ví přesně, kolik jich obsahují, protože je tam sami přidávali. V bio oleji z tresčích jater jejich vysoké množství kolísá dle sezóny, jakou ryby mají, kolísá z ryby na rybu. (Zkrátka jako vitamíny v másle krav v průběhu roku).

Bio fermentovaný olej z tresčích jater. Na obrázku není vyvržen vlnami oceánu na skaliska, ale já jsme ho vyvrhla na kameny zdi na našem statku...

Bio fermentovaný olej z tresčích jater. Na obrázku není „vyvržen“ vlnami oceánu na skaliska, ale já jsem ho „vyvrhla“ na kameny zdi na našem statku, aby mi lépe zapózoval…vzadu má pod fólii ještě stříkačku -odměrku. Jde o SUPERPOTRAVINU ČÍSLO JEDNA doporučovanou Nadací Westona A. Pricea, dr. Priceem. Dokonce byla takto zmíněna dr. Ozem v show Oprah. ,Také  bylinářka a léčitelka Susun Weed a řada am. lékařůji  doporučuje na všemožné ženské neduhy pro ženy všech věků. Zbývá dodat. že by se měl ale kvůli synergii jíst s kvalitním máslem, aby se vůbec omega-3 mastné kyseliny EPA a DHA udržely v tkáních. Důležité vícenenasycené mastné kyseliny jsou v olejích ze lnu (kyselina ALA) a pupalky,  černého rybízu a brutnáku (které mají všechny tři  gamma linolenovou -GLA)  a  kterýchžto olejů všech dohromady stačí ale  jíst jen 1 lžičku denně (15ml), ale  opět v kontexu jídelníčku, ve kterém nechybí nasycené tuky, asi 6 lžic máslo, nebo kokosový tuk. (Dle Clive de Carlea je kokosový tuk výbornýdokonce i k odvrácení Alzheimovy choroby, viz video v Sůl nad zlato v článku výše). Více srov. str. 16-17. v knize Fourfold Path to Healing. (Čtverá stezka k léčení) od MUDr. Thomase S. Cowana a Sally Fallon.


Podle Sally Fallon za současného pojídání nasycených tuků, které uchovají (udržují) v tkáních (např. v rohovce) omega-3 mastné kyseliny, prý stačí jen max. půl lžičky lněného oleje denně, protože ani nadbytek omega-3 mastných kyselin, kterým tento dnes populární olej na rozdíl do jiných oplývá, není žádoucí, raději máme jíst „nasycené“ tuky (míra nasycenosti se různí, máslo také není úplně nasycené)  z pastvy, kostní vývary a třeba polévku z vepřových kůží (princip na kůži kůže). …viz článek především pro ženy Na hloubku kůže (Skin Deep). Dr. Masterjohn napsalna svém blogu, že Sally Fallonová se narodila hned druhý den po smrti Westona A. Pricea ve stejné nemocnici, ve které on skonal. Snad to bylo jakýmsi předznamenáním jejího života a toho, čemu se v něm bude věnovat. Priceova poslední slova byla: Ty uč, uč uč! Takže  ji dnes táhne na 65 let a soudě jen dle videa nechátrá, ale zdravím jiskří!

Ve starých spisech lidé dle Úlehlové -Tilschové se chválí některé rostlinné oleje (bukvicový), aniž by lidé znali jeho složení, i slova i Marie Úlehlové-Tilschové ale mimoděk ledacos prozrazují: „Také jinde na Moravě – podle Václavíka – v okolí Luhačovic, užívalo se olejů zejména v suché dně“, t.j. v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se vedle oleje konopného, který prý páchl, dakeko více  a s větší chutí používalo jádrového a „bukvového oleje“ . Takže si to dovolím shrnout: zejména CHUDÍ LIDÉ chodili  na vodní kaštany (kotvice – trapa natans) a bukvice, protože měli málo pozemků na to, aby pěstovali len či konopí. (s. 21), nebo chovali i 1 krávu (máslo), ale ukázalo se, že nejsou nikterak léčivé, protože obsahují kyselinu šťavelovou apod. (s. 22). Hlavně však ale neobsahují vitamín A a D. Stejně tak olej ze zrníček bezu červeného byl spíš záležitostí opět chudých: V chudších rodinách, kde nemají ani krávu, pomáhájí si v dědinkách v podlesí hospodyně k drahému omastku „máslem“, jež vytvářejí z bezinek bezu červeného. …“ Zdá se mi, že jestliže bychom dnes opět začali konzumovat podobné oleje, pak  ne proto, že jsme chudí jako oni, ne proto že „ho přece paušálně jedli denně všichni naši předci“, ale protože nám to prostě někdo možná našeptal. Samozřejmě něco jiného je jejich vnější využití či jiné způsoby využití jiných samičích i samčích částí rostliny (listy, květy na výrobu masti, ale olej by se rychle kazil.

V první recenzi na knihu Česká strava lidová jsem ještě psala:

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala toto: V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidské bytosti.”(Simoons, Food in China, 1991)…

   I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat ve smyslu „jezme konopný či jiný olej, jedli ho přece naši předkové“) . Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium — An Englishman’s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole “Červenec: Hladová mezera,” se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu “šílený chléb”, celému tomu období říkali “hloupé období” (silly). (více v odpovědích FAQ). Dokonce nemusíme chodit do USA pro informace, neboť paní Úlehlová-Tilschová píše sama v knize Výživa ve světle věků z roku 1944, že rostlinná mléka ze semínek se pila rovněž v době půstu, přičemž bohatí si dopřávali mléka mandlového a konopné mléko z konopných semínek příslušelo opět chudým, srov. Výživa ve světle věků, 1944)

Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídla, oleje ze semínek jako superkosmetiku…jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso (a jsou takoví, co si to myslí)… Sally Fallonová ale dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky přečtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů:

-i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje,

-je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % – už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!),

– má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin.

– Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Totiž i když je nepoměr mezi omega-6 a omega-3 docela příznivý 4-3 ku 1, pro moderního člověka, který už tak má příliš omega-6 je to pořád hodně. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou…), raději ho nahradit „nenahraditelným“ máslem a při vaření máslem napůl s kvalitním olivovým olejem.

Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla.

Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou  na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a  zde http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu “zdravé” potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla tase bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště v momentě, kdy bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?….

V knize Česká strava lidová je mnoho cenných a zajímavých informací, má i uměleckou hodnotu, záleží, co od ní očekáváme a jaké ambice si sama kniha činila. Výše zmíněné bych shrnula tak, že paní Marie Úlehlové -Tilschové samotné bych dala za úžasnou práci 5 hvězdiček (za předpokladu, že nečetla původní knihu dr. Westona A. Price Nutrition and Physical Degeneration, z čehož ji ale mírně podezřívám).  Její knize Česká strava lidová  bych ale dala pouze 2 hvězdičky, na které bych ji ocenila pro současného čtenáře. Nejsem si totiž vůbec jistá, že jsou v ní zdůrazněny jasně a nerozmlženě všechny principy zdravého stravování tak, aby nás uchránily od chorob včetně zubního kazu navzdory úsilí autorky, která měla omezené a dobově poplatné znalosti . Dala bych knize ráda třeba i 5 hvězdiček, pokud by ale kniha byla čtenářem čtena v kontextu knihy Výživa a fyzická degenerace od zubaře Pricea nebo knihy Vyživující tradice. Mám pocit, že vždy je nejlepší jít ke zdroji a přečíst si knihy sám, než číst „o“ knihách“. Myslím si, že pokud by paní Úlehlová-Tilschová knihu od zubaře Pricea přečetla, psala by přece jen v roce 1945 ještě trošku jinak, nepoužívala by ani v receptech (Rok v české kuchyni) z 50. let bílý cukr a mouku. Pokud knihu zubaře Pricea přece jen četla, a přesto napsala bez hnutí brvy ony recepty, jaké napsala, pak bych na její práci pohlížela už hůře a měla jí za zlé, že nepochopila poselství dr. Pricea. Když se dívám na knihu Česká strava lidová v kontextu její další práce, kterou je Rok v české kuchyni, řekla bych, že možná ani důsledně nedocenila poselství své vlastní  knihy (Česká strava lidová), s níž si její kuchařka Rok v české kuchyni v otázce bílého cukru a bílé mouky odporuje. . Nahlížela bych na její práci hůře už proto, že je přece jen určitou odbornicí a autoritou (šla statečně s kůži na trh a vydala knihu) v této oblasti, která vyhlíží světlé zítřky, které se o původní a staletími osvědčenou lidovou stravu mají opírat (nikoliv o bílý cukr a bílou mouku) : …nemá býti má práce pouze retrospektivitou minulých dob, nýbrž také výhledem do budoucnosti. 

—————

(1) Výživa ve světle věků – již mi napsal jeden čtenář mého blogu, že v knize se krátce o zubaři zmiňuje….a další laskavá čtenářka mi ji posílá k zapůjčení…

Poznámka k řepkovému oleji: Podívala jsem se znovu, co napsala o řepkovém oleji (anglicky tzv. canola oil) uznávaná odbornice na tuky Mary G. Enigová, PhD se Sally Fallonovu v knize Výživující tradice: Kuchařka, která je výzvou politicky korektní výžviě a diktrátorům stravy. Cituji: Řepkový olej obsahuje 5 % nasycených tuků, 57 % kyseliny olejové, 23 % omega-6 a 10-15 % omega-3. Na trhu nejnovější olej z řepky byl vyvinut ze semínka řepky olejky, která patří do čeledi  brukvovitých. Semeno řepky olejky je považováno za nevhodné pro konzumaci člověkem, protože obsahuje mastnou kyselinu s dlouhým řetězcem zvanou kyselina eruková, která se za určitých okolností  spojuje s fibrózními lézemi srdce. Řepka olejka byla vyšlechtěna tak, aby obsahovala málo, pokud vůbec nějakou kyselinu erukovou a aby přitáhla pozornost nutričních odborníků kvůli svému vysokému obsahu kyseliny olejové. Jsou však určité indicie, že olej z řepky jako takový představuje sám o sobě rizika. Má vysoký obsah síry a snadno zežlukne. Pečivo zhotovené z řepkového oleje velice rychle plesniví. Během procesu deodorizace se mastné kyseliny omega- 3 ze zpracovávaného řepkového oleje přeměňují na TRANS mastné kyseliny, podobné těm v margarinu a možná nebezpečnější. Nedávné výsledky studií naznačují, že řepkový olej “zdravý na srdce” ve skutečnosti vytváří nedostatek vitamínu E, vitamínu potřebného pro zdravý kardiovaskulární systém. Jiné studie naznačují, že i řepkový olej s nízkým obsahem kyseliny erukové způsobuje fibrózní leze srdce, obzvlášť když je ve stravě málo nasycených tuků. “ Třebaže za studena lisovaný řepkový olej z „vyšlechtěné“ řepky, který má už „jen“ 2 % erukového oleje, je jistě dobrý tah výrobců, nevyváží to ale skutečnost, že je nestálý. že nemá vyvážený poměr omega-6 a omega-3 mastných kyselin opět ve prospěch omega – 6, že neobsahuje vitamín A a D, CLA, není tradiční – na boršč bych dala raději zakysanou smetanu než řepkový olej atd.

Vědecké reference k tvrzením autorek:

Sauer, F D . et al, Nutrition Research, 1997, 17:2.259-269

Kramer JKG, et al, Lipids, 1982, 17:372-382, Trenholmm HL, et al, Canadian Institute Food Science Technology Journal, 1979, 12:189-193

Oprah Show a olej z tresčích jater: http://www.oprah.com/health/Dr-Oz-on-How-to-Turn-Back-Time/11

 

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove