Lis 262011
 

 

[portfolio_slideshow]

Říká se „Devatero řemesel, desátá bída“, Angličané zase mají trochu posměšné přirovnání, že je někdo „Honzík všech řemesel, mistr ničeho“. Proč však muset být hned mistrem? K fungování nám může docela dobře postačit, když známe jen základy z různých řemesel – ocitáme se tak více či méně mezi nedostižným ideálem mnohonásobného mistra a všestranného „renesančního člověka“ „specialistou“ omezeným jen na jeden obor.  Statek v tomto smyslu skýtá prostor a příležitosti ke studiu.
Pokud je člověk jen „specialista“ na jednu věc, může to být totéž co „neschopa“ ve všem ostatním, nevidící souvislosti, který se raději do ničeho mimo svůj obor (někdy i z alibismu či z lenosti) nepouští. V knížce Dumbing us Down (zhruba: Ohlupují nás či Oslabování našeho ducha) o tom všem a s tim související nezdravé intelektuální závislosti píše břitkým a ironickým jazykem držitel ceny Učitel roku města i státu New York v 90. letech 20. stol. John Talor Gatto. Možná trochu necitlivě či nesmlouvavě vůči těm, kteří jsou tady a nyní závislí na pomoci: „Dobří lidé čekají na experta, aby jim řekl, co mají dělat. Těžko přeháním, když řeknu, že celá naše ekonomie závisí na této lekci, které se učíme. Představte si, co by se všechno rozpadlo, pokud by se děti ve škole neučily být závislými: sociální služby by sotva přežily- zmizely by, myslím, do nedávného historického spánku, odkud povstaly. Poradci a terapeuti by zděšením zírali, jak se zásoby duševních invalidů tenčí. Komerční zábava všeho druhu včetně televize by zmizela s tím, jak by se lidé zase naučili dělat si srandu sami. Restaurace, průmysl hotovych potravin a celá řada jiných služeb spojených s jídlem by se drasticky zmenšila, pokud by se lidé vrátili ke svému vlastnímu jídlu, než aby byli závislí na cizích lidech, kteří pro ně jídlo pěstují, sbírají, nařežou a uvaří. Mnohé z moderního práva, medicíny a inženýrství by také šlo, stejně tak oděvní byznys a školní výuka, pokud by nebyla neustále zajišťována dodávka bezmocných lidí, jaké každý rok chrlí naše školy.“ Překlad ze strany: 8-9.
Nemusíme být tedy ani specialistou, který nevidí dál než na svůj mikroskop, ani mistrem všeho, ale stačí, když budeme znát a učit se esenci věcí, základům všeho možného, a to tak dlouho, dokud budeme živi.  Začátečník ale bývá často brzy unaven- dosaženými znalostmi či dovednostmi „experta“ či „mistra světa“ – je spíš odrazen od vlastního úsilování a neudělá raději někdy ani první krůček. Začátky bývají i možná nudné (třeba u studia cizího jazyka než člověk začně číst cizí knihy) a chybí i uznání za ono dosažené málo.

 

Pěkně to ale vyjádřil horseman Pat Parelli, jehož vzdělávací program získal nedávno ocenění Nejlepší vzdělávací program amerických televizních kanálů, když řekl něco v tom smyslu, že někdo je expert na piafu, na parkury, vy buďte expertem na základy a nestyďte se za to, že jste „jenom“ odborník na základy.“ S tímto přístupem na statku, kdy se zároveň učíme, do čeho vůbec čas a energii investovat, a kde naopak ubrat, zažíváme drobné radosti. Dále už jen obrazem s doprovodným slovem:

 

Moz-screenshot

 

Náš „farrier“ nebo-li „podkovář“ Neil sice koňům ničím kopyta nepodkovává, ale musí oběma koňům a oslíkovi pravidelně strouhat kopýtka- takže je spíš kopytář, jak by asi řekl V. Vydra.

 

Moz-screenshot-2

 

S rohatými krávami mu pomáhá podkovář jednou dvakrát za rok, ale v případě koní, které vyžaduji častější péči,  bylo nejpraktičtější, aby si pořídil „nástroje“ a naučil se to sám. Koně si pochopitelně nerady nechávají zpočátku sahat na nohy, na to jsou obzvlášť nedůtkliví-  to aby mohli utéci (když rohy nemají) před medvědy, vlci smeckou a podobnými predátory, kteří by se nejprve právě do jejich noh rádi zakousli, aby nemohli utéci… Chvíli trvá než ošetřování kopyt začnou tolerovat.

 

Moz-screenshot-1

 

Moz-screenshot-3

 

Neil začal také s výrobou velkých vrat na stodolu,  čestvě zabetonované kované panty se kvůli mrazu přikryly listím, diagonálně se ještě zaplní „vrata“prkny.

 

Moz-screenshot-4

 

Rozmetadlo je ale již na zimu uklizeno ve stodole.

 

 

 

Moz-screenshot-7

 

Díky psychologii koní z Parelliho programu, nikoliv díky náhodnému štěstí na „hodné“ koně,  se nám povedlo minimalizovat riziko poškození vozíku, zranění koně i sebe a poprve zdárně zapřáhnout.
V románu Anna Karenina zapadli šlechtici v bahně a bylo třeba koně odpřahnout. Povrchní kníže Oblomskyj jen koukal pasivně na Levina, který naštěstí vše potřebné od čeledínů odkoukal. Snažíme se nebýt jako Oblomskyj, i když se ještě pořád občas stává, že jsme jako postvičky z večerníčku A je to.

 

Moz-screenshot-6

 

V případě nouze i obyčejného vypřahání nejprve odpojíme tuto karabinku …

 

 

 

Moz-screenshot-5

 

a pak tento řetěz…Při zapřahání je to naopak...

 

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove