Pro 302010
 

Je mi cizí obava, zda mám dost druhů cukroví, v tomto jsem velice líná hospodyně, která netrpí žádným předvánočním stresem. (Více viz rubrika Sacharidy).Naše chuťové buňky na špičce jazyka si přesto příjdou na své díky obyčejné pochoutce, jako jsou třeba jáhlové koule. Už nevím, kdy a kde jsem recept na ně četla či slyšela, ale takto je děláme my:

Někdo z rodiny nalouská asi 4 hrnky vlašských ořechů, které visely ve sklepě v pytli (aby se k nim  nedostaly myšičky..)
Po spaření se uvaří biojáhly (500g) ve vodě se špetkou soli v poměru 1:2 (jáhly: voda) dle návodu na sáčku…když už nejsou horké, tak se pomelou v mlýnku na maso, dále se v něm pomelou nesířené rozinky (asi 1-2 hrnky dle potřebné míry sladkosti), 3 lžíce biomelasy* a přimíchá se do všeho rozpuštěné přepuštěné máslo
, nastrouháné ořechy, 4 lžíce karobového prášku (svatojánského chleba) a vše čistýma rukama pěkně prohněteme. Nakonec v dlaních uhněteme kuličky, obalíme je ve strouhaném kokosu a nahoru zapíchneme větší kousek vlašského ořechu. Kdyby kuličky nekonzumovaly i děti, jistě by to také velmi chutnalo, pokud by se rozinky před namletím či použitím na týden naložily do kvalitnějšího rumu (www.rumy.cz), nebo do domácí medoviny.

                        

  Stačí méně, ale více kvality.

K mlsání nám někdy postačí jen směs slunečnicových semínek, vlašských ořechů a nesířených MERUNĚK či nesířených rozinek a jiného hlavně neproslazeného ovoce. Sířené ovoce akorát drží původní barvu, sultánky se zase i někdy lesknout od toho, jak byly namočeny v nějakém nejspíš levném (sójovém) oleji. Na meruňkách je zajímavý obsah magnézia i železa, ale asi není tak snadno vstřebatelné jako z živočišných zdrojů. V Litomyšli je obchůdek Čaj, káva a sušené ovoce, kde jsou meruňky za 190 kč za 1 kg…Paní prodavačka mě ujistila, že nesířené meruňky moc na odbyt nejdou, když je nabídla jednomu zákazníkovi, tak ji řekl, že: „…vypadají, jako by je už někdo snědl…“ Nám však moc chutnají a rádi bychom zasadili další vlastní stromky meruňky a časem si pořídili menší sušičku na ovoce.

——————————————————

*Po letech jsem si postupně odvykla na bílý řepný cukr, který se ve větším měřítku začal používat až po průmyslové revoluci, konkrétně až po Napoleonovi, není tedy přece žádnou tradiční potravinou! Do té doby se tu objevoval jen třtinový cukr, ale  ten byl pochutinou jen pro bohaté. Je to antinutrient, který se získává  technologickým a energeticky náročným procesem (praotec Čech znal jen strdí divokých včel…) a nezůstane v něm žádný vitamín. Navíc řepa cukrovka je relativně mladou 200letou kulturní plodinou. Údajně první řepný cukrovar na světě byl založen až roku 1802 ve Slezsku na území dnešního Polska (viz. bioměsíčník 3/2010, str. 12-14). Je zátěží pro náš trávicí systém (slinivka a s ní spojené pálení žáhy, cukrovka, problémy se srdcem atd.) a hnědý „přírodní“ cukr je v podstatě totéž s malým procentem melasy. Vnímám ho jako drogu, způsobuje rozkoš na jazyku, ale časem nastává bolest v podobě řady zdravotních obtíží, možná je jen otázkou času, kdy se ohledně cukru změní i legislativa

.
     Občas mě však překvapuje, jak se různé bonbónky rozšířily nejen o svátcích i do různých institucí včetně knihoven a bank. Na jednu stranu učíme děti, aby si nebraly bonbón od „cizího“ člověka, ale cizí člověk třeba v bance jim je často podbízí, aby si získal jejich přízeň, aniž by se vždy nejprve zeptal rodičů, kteří pak musejí diplomaticky zasáhnout, aby žádná strana nebyla dotčena…Navíc obecně vztahy či výchova založená pouze na cukrovinkách ( jinými slovy- úplatcích, náplastích na bolístky a laciné manipulaci) asi nemusí být z dlouhodobého pohledu úspěšné, i když se sladkostmi dětem lze zdánlivě zavděčit.     

     Neznamená to však, že bych nikdy v životě dětem nekoupila sladkosti, aspoň ať si je ochutnají, třeba se jimi i přejedí (protože zakázané ovoce by jim v budoucnu chutnalo nejvíc…) nebo jim nedovolila ochutnat něco na návštěvě, kde se stravují třeba jinak, ale vaří s láskou.     
     Obecně co se týče sladidel, jako je český med a melasa – raději jimi potřu dílo až po upečení- zdá se mi škoda vystavovat tyto potraviny vysokým teplotám, byť jen párkrát za rok a ničit to, za co jsme utratili peníze…
   Již druhou zimu asi přežije mou péči rostlina stévie, jejíž jediný usušený list osladí hrnek čaje až moc, ale zdá se mi, že to chutná, jako by tam bylo dáno umělé sladidlo, zatím s ní ale opravdu nemám velké zkušenosti…   více v rubrice Sacharidy

All original content on these pages is fingerprinted and certified by Digiprove